zde

1
C. C. Hunter
VZKŘÍŠENA ZA ÚSVITU
Druhá kniha z cyklu
ÚDOLÍ STÍNŮ
2
Kapitola první
„Musíš to zastavit, Kylie. Musíš! Nebo se někomu, kdo je ti blízký, stane něco strašného.“
Ta zlověstná slova se vznášela kolem Kyliiny hlavy a mísila se s hlukem a praskáním hořících polen
v táborovém ohni, od něhož stála pár metrů. Závan mrazivého vzduchu ji upozornil na přítomnost
ducha, ale jeho slova byla určena jen pro Kyliiny uši a ne pro dalších třicet táborníků kempu v Údolí
stínů, kteří spolu s Kylií stáli v kruhu kolem obřadního ohně.
Miranda stála vedle Kylie, aniž by o tajemném duchovi vůbec věděla, a držela pevně její ruku v
dlani. „Je tu najednou nějaké chladno,“ zamumlala Miranda a podívala se přes oheň na Dellu.
Miranda a Della nebyly jen Kyliiny spolubydlící ve srubu, ale také nejlepší přítelkyně.
„Vzdejme dík tomuto obětování,“ Chris, neboli Christopher, jak si dneska zrovna říkal, stál
uprostřed kruhu táborníků a v rukou zvednutých k temnému nebi držel nad hlavou posvátný
pohár, uctívaje jeho obsah.
„Musíš to zastavit,“ zašeptal duch znovu Kylii přes rameno, takže se nemohla soustředit na
rituál. Zavřela oči a představila si ducha tak, jak ho poslední dobou často vídala – asi třicetiletou
ženu s dlouhými tmavými vlasy, oblečenou v bílých šatech – v šatech potřísněných krví.
Obklopil ji strach a vnitřnosti se jí stáhly. Kolikrát už prosila tuhle ženu-ducha, aby jí to
vysvětlila, prozradila jí, co komu hrozí, kde a kdy a proč se to stane. Mrtvá žena však opakovala
stále to samé.
Kylie si už pomalu zvykala na to, že s ní občas nějaký duch komunikuje. Vždycky to byly jen
krátké útržkovité věty, nikdy jí nevyprávěli celé příběhy. A tak Kylii nezbývalo nic jiného, než
počkat, až jí žena prozradí víc. Teď nebyla vůbec vhodná doba na dohadování se s duchem.
Teď zrovna nemám čas. Takže jestli mi chcete říct nějaké podrobnosti, vysvětlit mi, co tím svým
sdělením máte na mysli, můžeme si popovídat později? Kylie formulovala věty ve svých
myšlenkách a doufala, že zrovna tenhle duch je umí přečíst. Díkybohu, chladivý závan vzduchu
projel Kylii kolem páteře a zmizel v temnotě, znovu se kolem ní rozprostřelo teplo letní noci.
Dusné, vlhké teplo, jaké umí být jen v Texasu.
Díky. Kylie se snažila odpoutat od myšlenek na ducha, ale napětí v ramenou stále přetrvávalo.
Měla pro to však dobrý důvod. Dnešní večerní ceremoniál zasvěcený díkůvzdání za oběti Kylie
prožívala poprvé v životě.
V životě, který se zdál být tak jednoduchý před tím, než zjistila, že není lidskou bytostí.
Pomohlo by jí, kdyby se konečně dozvěděla, kam doopravdy patří. Bohužel, jediná bytost, která
znala odpověď na její otázku, byl David Brighten, její biologický otec. Ani nevěděla, že existoval,
dokud se asi před měsícem před ní nezjevil. A dokud se nerozhodl, že Kylii pomůže srovnat si
myšlenky a zjistit, kam ve svém paranormálním životě patří.
Nenavštěvoval ji příliš často, zdálo se, že si se svým otcovstvím neví rady. Bylo to logické,
protože otec byl mrtvý. Zemřel ještě dřív, než se Kylie narodila. Nevěděla, jestli tam na onom
světě taky mají nějaké školy, ale byla v pokušení se na to otce zeptat a donutit ho, aby nějakou tu
lekci otcovství absolvoval. Protože vždycky, když se před ní objevil, ji jen tiše pozoroval, a když
se k němu obrátila se svými dotazy, zmizel jako pára nad hrncem, zanechal po sobě jen mrazivý
vzduch a Kyliiny nezodpovězené otázky.
„Prima,“ prohlásil Chris. „Pusťte se, uvolněte se a nepřekračujte hranice kruhu.“
Kylie, stejně jako všichni ostatní, se řídila jeho pokyny. Pustila ruce vedle stojících kamarádů,
ale myšlenky z hlavy vyhnat nedokázala. Vánek si jí pohrával s pramínky dlouhých světlých vlasů
a pár jich odfoukl přes Kyliin obličej. Ihned si je pečlivě zastrčila za ucho.
Bál se snad otec-duch, že po něm bude žádat rady ohledně sexuálního života, nebo tak něco? Při
takových dotazech uměla matka vždycky s naprostou jistotou zmizet z místnosti. Tedy ne, že by ji
Kylie žádala o rady ohledně sexu. Po pravdě řečeno, matka byla ta poslední osoba, které by se na
to Kylie zeptala.
Vždycky, když se Kylie zajímala o nějakého kluka, matce se před očima objevila písmena
3
S-E-X, začala se tvářit velmi zmateně a raději před Kylií utekla, aby jí nemusela odpovídat na
otázky. Naštěstí od chvíle, kdy Kylie odjela sem do Údolí stínů, nemusela tyhle problémy s
matkou řešit.
Ale kdo ví, o co všechno minulý měsíc přišla. Možná, že se objevily další pohlavně přenosné
nemoci, o nichž Kylie neměla ani potuchy. Matka si určitě všechny informace z téhle oblasti
schovávala, a až Kylie přijede za tři týdny na návštěvu, nenápadně jí položí brožurky a výstřižky z
novin na stůl v pokoji. Rodičovská návštěva – víkend, na který se vůbec netěšila. Sice byl teď
vztah s mámou trochu lepší, protože konečně přiznala, že Daniel je Kyliin biologický otec, zatím
byl ale pořád velmi křehký.
Kylie byla přesvědčená, že je schopná strávit s matkou ne víc než pár hodin. Až přijede domů,
co když se zase všechno vrátí do starých vyjetých kolejí? Co když se matka zase bude chovat tak
odtažitě? A jaký vztah najde k Tomu Galenovi, muži, kterého celý svůj život považovala za
biologického otce? Muže, který opustil ji i matku kvůli nějaké holce, ne o moc starší než Kylie?
Styděla se za otce, který se tahal se svou mladou asistentkou. Tak moc, že s ním nemohla ani
promluvit.
Noční vánek zanesl kouř z dohořívajícího ohně Kylii do obličeje. Zamrkala, protože ji kouř
zaštípal v očích, ale neporušila linii kruhu kolem ohniště. Jak ji Della poučila, znamenalo by to
poštvat si proti sobě všechny upíry.
„Očistěte svou mysl,“ pokračoval Chris a podal pohár jednomu z táborníků na druhé straně
kruhu.
Kylie zavřela oči a snažila se poslouchat Chrisovy příkazy. Najednou uslyšela zvuk padající
vody. S trhnutím otevřela oči a zadívala se směrem k lesu. Copak je vodopád tak blízko? Od
chvíle, kdy si vyslechla příběh o mrtvých andělech tančících u vodopádu, ji to do toho tajemného
místa neustále táhlo. Tedy ne, že by se chtěla s takovými přízraky někdy setkat. Měla dost toho,
že vídávala duchy a mluvila s nimi. Nemohla se ale zbavit pocitu, že vodopád ji volá a přitahuje
jako magnet.
„Jsi připravená?“ zašeptala jí Miranda do ucha. „Už se blíží.“
Připravená na co? byla Kyliina první myšlenka. A pak si najednou vzpomněla. Copak si
Miranda dělá legraci?
Kylie se zadívala na pohár, který koloval v kruhu. Dech se jí zastavil, když si uvědomila, že je
už jen deset lidí před ní, než ho dostane do ruky. Zhluboka se nadechla kouřem provoněného
vzduchu a snažila se netvářit zhnuseně.
Snažila se. Ale při představě, že se bude muset napít z toho zpropadeného poháru, v němž si už
skoro všichni smočili rty, se jí obracel žaludek, protože si byla jistá, že je v něm skutečná krev.
Za poslední měsíc si už zvykla, když každé ráno sledovala, jak si Della dává denní dávku.
Dokonce se donutila k tomu, aby věnovala půl litru vlastní krve, protože věděla, že nadpřirozené
bytosti tohle obvykle pro své kamarády-upíry dělají. Avšak ochutnat tuhle životadárnou tekutinu
bylo nad její síly.
„Já vím, že je to hnusný. Tak si představuj, že je to rajčatová šťáva,“ zašeptala Miranda do ucha
Helen, která stála vedle ní z druhé strany. Tedy ne, že by zrovna šeptání bylo tady mezi
nadpřirozenými bytostmi k něčemu.
Kylie se rozhlédla po ostatních paranormálních tábornících, stále stojících v kruhu kolem
dohořívajícího ohně. Její pohled ulpěl na Delle, která se dívala jejich směrem, mračila se a z očí jí
sršely blesky. Dokonalý sluch byl jedním z božských darů, jimiž byla obdařena. Nebylo pochyb,
že Mirandinu poznámku o odpornosti nápoje moc dobře slyšela. Kylie si povzdechla, protože jí
bylo jasné, že ty dvě bude muset zase od sebe odtrhávat, aby se navzájem nezabily. Nechápala,
jak mohou být tak dobrými kamarádkami, a během chvilky se tak nenávidět. Role usmiřovatelky
mezi nimi byla na plný úvazek.
Sledovala dalšího táborníka, jak zvedá pohár k ústům. Věděla, jak moc to pro Dellu znamená, a
tak se duševně připravovala na chvíli, kdy pohár doputuje k ní. Hlavně aby se nepozvracela.
Zvládneš to. Zvládneš to. Udělej to pro Dellu.
4
Možná budeš překvapená, jak krev vlastně chutná, řekla jí už dřív Della.Nebylo by to super,
kdyby se z tebe taky stala upírka?
Ne! pomyslela si Kylie, ale nahlas se to neodvážila říct. Být upírkou nebylo o nic lepší než se
stát vlkodlačicí či měnivcem. A pak si vzpomněla, jak se Della málem rozbrečela, když mluvila o
svém bývalém klukovi, o tom, jak odporné mu připadalo její chladné tělo. Díky, radši budu mít
normální teplotu, pomyslela si Kylie. Jen ta myšlenka na dietu, při které se pije krev… vždyť
Kylie i červené maso jedla jen občas, a to ještě dobře uvařené.
I když jí Holiday, vedoucí tábora a Kyliina učitelka, na jedné straně tvrdila, že je velmi
nepravděpodobné, aby se z ní stal měnivec nebo vlkodlačice, na druhé straně prohlašovala, že
možné je všechno. A je fakt, že jí Holiday, která sama byla vílou, nikdy neprozradila, k jaké
skupině nadpřirozených bytostí Kylie vlastně patří. Kylie totiž byla zvláštní.
Nenáviděla, že se tak odlišuje.
Sakra! Nikdy nezapadla mezi kamarády v normálním lidském světě. I tady – mezi
nadpřirozenými bytostmi – byla jiná než ostatní. Tedy ne, že by ji nepřijali mezi sebe. To vůbec
ne. Cítila se tady mnohem příjemněji než mezi „lidskými“ teenagery. Ale taky jí trvalo, než si
uvědomila, že ji tihle podivní kluci a holky vlastně nekousnou. Před Dellou a Mirandou si
nemusela na nic hrát, mohla se jim se vším svěřit, důvěřovala jim. A důkazem toho byl i fakt, že
darovala Delle krev.
Přece jen ale byla jedna věc, o níž nemohla před nejlepšími kamarádkami otevřeně mluvit.
Duchové. Většina nadpřirozených se duchů bála. Tedy ne, že by se jich Kylie nebála. Zatím
nenašla způsob, jak se těchhle nechtěných a otravných zjevení zbavit. Vždycky se najednou před
ní objevila v tu nejnevhodnější dobu.
Ale ať už mezi nadpřirozenými bytostmi byla cokoli, darem, který dostala do vínku, byla
schopnost komunikovat s mrtvými. Tedy spíš s jejich duchy. Respektive s jedním z nich. Holiday
byla přesvědčená, že rozmlouvání s duchy je jen jedním z mnoha darů, jimiž byla Kylie obdařena,
a že ty ostatní se projeví teprve časem. Kylie doufala, že pokud má ještě nějaké další schopnosti,
vypořádá se s nimi snadněji než s duchy.
„Už je to tady,“ ozvala se Miranda.
Kylie si všimla, že někdo podal pohár Helen. V krku jí vyschlo a vnitřnosti se jí stáhly odporem.
Zadívala se na Dereka, hnědovlasého kluka, který byl poloviční nymfou. Propásla chvíli, kdy měl
v rukou pohár on. Ale ne, že by toho litovala. Až se spolu budou zase líbat, nechtěla myslet na to,
jak upíjí z poháru krev.
Usmál se na ni a Kylie si uvědomila, jaké v ní tenhle kluk vyvolává emociální zmatky. Ať už to
bylo šílené, nebo ne, jeho schopnost číst pocity a myšlenky druhých ji k němu na jedné straně
přitahovala, ale na druhé straně ji nutila držet se od něj dál. Nechtěla dovolit, aby se do něj
bezhlavě zamilovala… ne snad proto, že četl její myšlenky, on je dokonce dokázal ovládat!
Pouhým dotekem dokázal změnit její pocity, přeměnit strach na obdiv, vztek na klid. Bylo tedy
překvapující, že před tímhle hříšně sexy klukem měla úctu?
Po jejích zkušenostech s otcem – tedy nevlastním otcem –, který podváděl matku, a s Treyem,
svým bývalým klukem, který jí jen mazal med kolem pusy, aby ji dostal do postele, bylo pro ni
těžké mužskému pokolení důvěřovat. A věřit někomu, kdo umí manipulovat jejími myšlenkami a
pocity, bylo ještě složitější.
Přesto měla Dereka ráda a přála si, aby mohla hodit opatrnost za hlavu. I teď, když se jí zvedal
žaludek při pomyšlení na pohár, který koloval v kruhu okolo táborového ohně, cítila, jak ji Derek
přitahuje. Toužila přitisknout si hlavu na jeho hruď, zadívat se do jeho pronikavě zelených očí, v
nichž zářily tisíce malých zlatavých teček. Přála si přitisknout rty na jeho, ochutnat jeho
polibky… o nichž věděla, jak sladké a vášnivé umějí být.
Mirandino zakašlání ji vrátilo do přítomnosti. Když viděla, jak se na ni Derek vědoucně usmívá,
bylo jí jasné, že je zase pohroužen do jejích myšlenek. Tváře jí zčervenaly, sklopila oči a raději se
zadívala na Mirandu vedle sebe.
Ach, bože! Miranda k ní právě natahovala ruku s pohárem. Teď všichni zaměřili zrak na ni.
5
Vzala si pohár. Cítila, jak je teplý… jako by tekutina, kterou obsahoval, právě vytekla z něčí
žíly… Žaludek i hrdlo se jí stáhly. Netušila, zda krev je zvířecí či lidská.
Nemysli na to.
Nadechla se a měděný pach – pach starých pencí – jí naplnil nozdry. Pomalu pozvedla pohár ke
rtům, ale žaludek odmítal něco takového přijmout.
Udělej to. Ukaž Delle, že si jí vážíš.
Kylie polkla, zvedla pohár ještě o kousek výš a doufala, že to Della ocení. Říkala si, že tekutinu
jenom ochutná, že ji nemusí pít… čekala, až jí jasně červená kapalina steče ke rtům.
Jakmile teplá tekutina stekla k okraji, okamžitě dala pohár dolů, ale přesto se jí červená krev
dostala přes pevně sevřené rty. Znovu se jí zvedl žaludek… pak najednou na špičce jazyka
explodovala neuvěřitelná chuť. Chutnalo to líp než šťáva z černých třešní, jako by ukousla vyzrálé
jahody, bylo to trochu kyselé a přitom sladké, exotické chuti… Jakmile tekutina sklouzla do krku,
měděná pachuť vyprchala a zůstala jen sladká ovocná vůně.
Znovu přiložila pohár ke rtům, když si najednou uvědomila, co vlastně pije. Přesto neodolala a
špičkou jazyka si ještě olízla koutek úst, aby zachytila poslední kapku, která zde ulpěla.
Okamžitě si uvědomila intenzitu pohledů, jež se na ni upíraly. Šepot jí zaplnil uši…
Tak konečně už víme, co je vlastně zač.
Jak to, že nemá chladné tělo?
Zdá se, že jí teď taky budeme muset dávat krev.
Della radostně vyjekla.
Kylii se roztřásly ruce, plíce jí zaplnil kouř z dohořívajícího táborového ohně a hrdlo měla tak
stažené, že se stěží mohla nadechnout.
Sakra! Sakra! Sakra! Co tohle má znamenat? Copak jsem opravdu – upírka?
Rozhlížela se po ostatních, dokud mezi nimi nezahlédla Holidayin obličej. Chtěla vidět úsměv,
který ji utvrdí v tom, že je všechno v pořádku… že se vlastně vůbec nic neděje. Ale když ji
zahlédla, uvědomila si, že se tváří jinak – v jejích očích zahlédla výraz naprostého překvapení.
Kylie zamrkala, aby potlačila slzy, hrnoucí se jí do očí. Téměř prázdný pohár rychle podala
dívce, která stála vedle ní. Už dál nesnesla pohledy ostatních a dala se na zběsilý úprk.
Po chvíli si Kylie uvědomila, že stále ještě běží. Nikdy si nemyslela, že by mohla takhle rychle
odněkud utéct. Copak se upíři pohybují jinak než normální lidé? Horký, vlhký texaský vzduch jí
naplnil plíce a Kylie zalapala po dechu. I když teplota okolního vzduchu dosahovala téměř
šestadvaceti stupňů, kolem páteře ji zamrazilo. Přeměňuje se na upírku? Snižuje se jí snad teplota těla?
Copak Della neříkala, že ta přeměna bolí? Nesnesitelně bolí?
Mám snad bolesti? ptala se sama sebe Kylie. Emocionální možná. Ale fyzické? Ne, zatím ne.
Stále šla směrem od ohně. Ozvěna kroků jí zněla v uších, zvuk trhání látky, jak jí trnité keře
rozdíraly džínsy, se zdál teď mnohem hlasitější. Cítila, jak jí buší srdce… Buch. Buch. Buch.
Mnohokrát Delle sama říkala, že není žádné monstrum. Teď, když se sama stávala upírkou, jí to
připadalo směšné.
Stále cítila kouř, jímž jí prosáklo oblečení, připomínala si na jazyku chuť sladké krve. Utíkej!
Rychleji. Znamená snad to, že běžím tak rychle, že jsem skutečně upírka?
Nechtěla na to ani pomyslet.
Nepřipouštěla si to.
V plicích ji pálilo, odmítaly přijmout vzduch, který Kylie prudce vdechovala. Svaly na nohou ji
bolely a kolena se roztřásla. Zastavila se, ale nohy ji odmítaly nést. Klesla uprostřed trnitého
podrostu, přitáhla si nohy k hrudi, objala je a hlavu si položila na kolena.
Zhluboka vdechovala horký vzduch, protože se jí najednou nedostávalo kyslíku. Nádech,
výdech… nádech, výdech. Cítila se naprosto vyčerpaná. Najednou jí všechno došlo. Když je teď
upírkou, nebude ubírat Delle sílu, když budou spolu? Bude mít opravdu tak chladné a bílé tělo
jako ona? Vlhkost na tvářích jí prozradila, že pláče.
Vzduch kolem ní najednou ochladl a Kylii zamrazilo.
Nebyl to chlad upírky.
Byl to mrtvolný chlad.
6
Kylie si uvědomila, že není sama – už zase se u ní objevil duch. Ale kdo je to tentokrát? Holiday
jí sice vysvětlila, že časem se budou její schopnosti prohlubovat a že bude schopná komunikovat i
s více duchy najednou, teď si ale přála vidět jen jednoho ducha. Toho, který je schopen jí splnit
jedinou věc, po níž touží.
Chtěla znát odpovědi na své otázky. „Danieli?“ zavolala otcovo jméno. A potom to zkusila
mnohem hlasitěji. „Danieli Brightene! Řekni mi konečně, kdo vlastně jsem.“
Když se neobjevil, volala jeho jméno znovu a znovu. V krku ji už pálilo, ale nepřestala. „Zjev se
mi konečně. Musíš mi odpovědět na mé otázky. Přísahám, že jinak tě budu až do smrti zapírat.
Zavřu se před tebou, vymažu tě z mysli, budu odmítat tě vidět a mluvit s tebou. Už na tebe
NIKDY ani nepomyslím!“
I když jí výhrůžky plynuly ze rtů, věděla, že je nikdy nebude schopná splnit. Vnitřní hlas jí
napovídal, že její schopnosti jsou mnohem větší. Opřela si hlavu o kolena a zhluboka dýchala.
Najednou teplota kolem ní ještě klesla. Cítila, jak ji obklopuje chlad. Jak ji svírá v těsném objetí.
Chladný vánek, který si jí pohrával s pramínky vlasů. Věděla, že je to Daniel.
Zvedla hlavu a vedle sebe viděla klečícího ducha. Jeho modré oči, stejně modré jako ty její, se
na ni upřeně dívaly. Rysy jeho obličeje přesně kopírovaly její obličej, až byla jejich podoba
zarážející. A když ji duch objal kolem ramen, sevřely se jí strachem vnitřnosti.
„Neplač,“ utíral jí slzy z tváří. „Moje malá holčička nesmí nikdy plakat.“ Očekávala, že jeho
ledový dotek bude nepříjemný, ale opak byl pravdou.
„Pila jsem krev a chutnala mi.“ Ta slova přiznání z ní vypadla, aniž by chtěla.
„A ty si teď myslíš, že to není správné?“ zeptal se.
„Já… děsí mě to.“
„Já vím,“ zašeptal duch. „Vzpomínám si, že jsem poprvé měl ty samé pocity.“
„Tys taky pil krev? Jsme snad… upíři?“ To slovo nemohla ani vyslovit.
„Nikdy jsem krev neochutnal.“ Jeho oči byly plné empatie. „Kylie, neudělala jsi nic špatného.“
Hlas měl tichý a příjemný, jeho slova ji uklidňovala. Chlad – jeho chlad – zmírňoval Kyliin strach
z neznáma a najednou se v jeho přítomnosti cítila… milovaná.
Uvědomila si, že láska nezná hranic, dokonce ani smrt ji nezničí. Láska nemusí být hřejivá. Ani
tenhle Danielův láskyplný chlad není nic špatného. Naklonila se k němu a užívala si jeho
přítomnost.
Minuty ubíhaly. Kylie zamrkala, potlačila slzy a posadila se zpříma. Daniel se pohodlně usadil
vedle ní. Otřel jí tváře a Kylie se zadívala na otce, kterého nikdy nepoznala. A i když je rozdělila
smrt ještě předtím, než se vůbec mohli spatřit, věděla, že k němu patří. „Řekni mi to. Prosím,
prozraď mi, kdo vlastně jsem.“
Usměv mu zmizel ze rtů. „Přál bych si, abych ti mohl na tvé otázky odpovědět. Ale neznám
odpovědi. Byl jsem starší než ty, když jsem si poprvé uvědomil, že jsem jiný než všichni okolo
mě. Bylo mi už osmnáct a byl jsem na univerzitě, když se okolo mě začaly dít podivné věci.“
„Jaké věci?“ zeptala se a pak jí to došlo. „Viděl jsi duchy?“
Přikývl a sepjal ruce. „Myslel jsem, že jsem se zbláznil. A pak jsem jednoho dne potkal starého
rybáře. Řekl mi, že jsem nadpřirozená bytost.“
„A řekl ti, kdo jsi?“ zeptala se Kylie.
„Ne, jenom to, že nejsem obyčejný člověk. Tehdy jsem si myslel, že je to nějaký blázen. Trvalo
mi měsíc, než jsem pochopil, že měl pravdu. Když jsem se vrátil zpátky na to místo, kde jsem ho
potkal, byl pryč.“
„A co rodiče?“ vyptávala se dál Kylie. „Nic ti neřekli?“
„Ne. Ale když se mé schopnosti rozvinuly natolik, že jsem byl schopný rozeznávat okolo sebe
další nadpřirozené bytosti, zjistil jsem, že rodiče jsou obyčejní lidé. V té době jsem ještě nevěděl,
že jsem nemohl být jejich vlastní dítě. Až po smrti jsem se dozvěděl, že jsem byl adoptovaný. Oni
pro mě ale nikdy nepřestali být rodiči. Milovali mě. A tebe by taky milovali, to mi věř.“
„Nikdy ti neprozradili, že tě adoptovali? Jak ti mohli takhle celý život lhát?“
„Když o tom zpětně uvažuju, zamlčení adopce bylo to nejlepší řešení, jaké mohli zvolit.
Chránili tím své dítě. Musím teď zjistit, kdo byli mí praví rodiče a do jaké skupiny patřili. Takže
7
vidíš, že otázky, na něž ty hledáš odpovědi, jsem si já pokládal těsně před svou smrtí. Možná že je
odhalíš ty sama pro nás oba.“
„Ale…“
„Ale co?“ zeptal se.
„Myslela jsem, že duchové vědí všechno. Tak je to ve všech duchařských filmech. Copak tam
na onom světě není nikdo, kdo by ti pomohl to zjistit?“
Daniel se usmál. „To by bylo jednoduché. Dokonce i tady si musíš na otázky najít odpověď
sám.“
„Zpropadený svět,“ povzdychla si Kylie. „Být mrtvý by mělo mít určitý výhody.“
Zasmál se. Jeho smích jí připadal důvěrně známý. Byla to další věc, kterou po něm zdědila –
bublavý smích. V hlavě jí vytanula vzpomínka na otčíma. Na muže, jehož z hloubi duše milovala
a který se teď k ní i matce otočil zády. Stále nevěděla, jestli bude vůbec někdy schopná mu
odpustit. Najednou ji napadla ta nejpodivnější myšlenka: milovala jsem nesprávného tátu.
Hrdlo se jí stáhlo a zalapala po dechu. „Hrozně jsi mi chyběl,“ pronesla. „Dřív jsem to
samozřejmě nevěděla, ale teď to vím. Doufám, že už budeš se mnou napořád.“
Daniel ji pohladil po tváři. „Byl jsem u tebe stále. Viděl jsem, když jsi udělala první krůček. Byl
jsem u tebe ten den, když jsi spadla z kola a zlomila si ruku. Snažil jsem se tě chytit, ale nešlo to.
Prošla jsi mně rukama. A vzpomínáš si na ten den, kdys propadla v testu z matematiky? Byla jsi
tak rozčílená, že jsi utekla a zapálila sis cigaretu?“
Zamračila se „Nenávidím matematiku. A vlastně ani cigarety nemám ráda.“
„Já taky ne,“ usmál se pro sebe. „Byl jsem s tebou pořád, Kylie. Ale nemůžu se tady zdržet
dlouho.“
Jeho slova jí vířila v hlavě a srdce se jí rozbušilo. „To není fér. Vždyť jsem tě sotva poznala.“
„Můj čas v téhle sféře se pomalu naplnil. Využil jsem ho na to, abych sledoval, jak z malé
dívenky vyrůstáš v dívku, jakou jsi dnes.“
„Požádej tedy o další čas.“ Hrdlo se jí stáhlo strachy. Už jednoho tátu ztratila, nechtěla přijít tak
brzy i o toho druhého. Teď ne. Vždyť ho ještě ani pořádně nepoznala.
„Zkusím to, ale nevím, jestli to půjde. Vůbec nelituju, že jsem svůj čas strávil s tebou.“ V očích
se mu objevil radostný úsměv. „V tobě se snoubí ty nejlepší vlastnosti tvé matky i moje. A i když
to asi teď nechceš vůbec slyšet, musím ti to říct. Máš to nejlepší i z Toma Galena. Není to špatný
chlap, Kylie.“
Chtěla říct Danielovi, jak moc se mýlí. Vysvětlit mu, že se rozhodně nepodobá otčímovi, ale
najednou její myšlenky přerušil prudký závan chladného vzduchu. Bylo to tak rychlé, jako by
kolem ní prolétla střela. Tak rychlé, že její lidské oko to nebylo schopné zaregistrovat. Muselo to
být něco nelidského.
Ticho, které se kolem ní rozhostilo, jí potvrdilo, že se nemýlila. „Přísahala bych, že to byla
Della.“ Kylie se kolem sebe rozhlédla. „Asi mě hledá.“ Než stihla dokončit větu, cítila, že chlad
signalizující otcovu přítomnost najednou zmizel. „Ne, prosím… nechoď ještě.“ Její poslední slovo
zaznělo v tajemném, osamělém tichu.
Byl pryč. Zmizel.
Hruď se jí sevřela, když si uvědomila, že se jí sice Daniel zjevil, ale neodpověděl jí ani na jednu
otázku. Dokonalý plán, jak se dozvědět, kým je a kam patří, nevyšel.
Kousla se do rtu, vyhnala myšlenky na otce z hlavy a připravila se na setkání s Dellou. Podaří se
jí vysvětlit kamarádce, že není upírkou, aniž by ji ranila? Nebo je snad Della naštvaná, že Kylie
utekla z kruhu a porušila tak celý rituál a zneuctila všechny upíry? Jak znala Dellu, věděla, že
odpověď zní: zatraceně ano.
Della měla v sobě spoustu nevyřešených problémů a nebylo těžké ji rozzuřit. Některé problémy
pramenily z toho, že se stále ještě nevyrovnala se skutečností, že je upírka. Hlavním problémem
ale byla její rodina. Zejména přísný a nekompromisní otec přišel na to, že se jeho dcera změnila, a
nemohl se s tou proměnou smířit. Della nenašla odvahu se mu přiznat, že není normálním
člověkem, a tak raději mlčela a nechala otce, aby si myslel, že bere drogy, a proto je tak unavená a
8
apatická. Smutné na tom bylo to, že Della otce tak milovala, že kdyby ho zklamala, zlomilo by jí
to srdce.
Kylie čekala, až se Della vrátí, ale nic se nedělo. Poznala snad, že tu s ní byl Daniel? Della se
totiž duchů bála jako čert kříže. Najednou bylo všude kolem hrozivé ticho.
„Dello?“ zavolala Kylie.
Nikdo jí neodpověděl. Pokud se nedalo považovat za odpověď to mrtvolné ticho. Kylie si
vzpomněla na Dellina bratrance Chana a na jeho nechtěnou a nečekanou návštěvu, které byla
svědkem jen pár dní poté, co sem do Údolí stínů přijela. Jeho přítomnost doprovázelo stejné ticho,
jaké právě teď nastalo.
Vzpomínka na tu noc naplnila Kyliinu mysl. Della ji sice ujistila, že si Chan dělal jen legraci,
když prohlašoval, že Kylie by mohla být svačinkou, ale poté, co se setkala s těmi mizenými upíry
z gangu Krvelačných bratrů a kdy se opravdu málem stala jejich svačinkou, žádnému cizímu
upíru nedůvěřovala.
Když ticho pokračovalo, Kylie se přinutila znovu promluvit. „Vím, že tu někdo je.“ Postavila se
a doufala, že její odvaha bude navenek větší, než jak se cítila uvnitř. Kolem se znovu prohnal
závan chladného větru, jak kolem někdo prolétl. „Jestli jsi to ty, Dello, tak to není žádná legrace.“
Nikdo neodpověděl. Kylie v tichosti stála na místě a uvažovala, co by měla udělat. A pak to
zaslechla. Velmi slabé, ale naprosto zřetelné zašustění listí kdesi ve křoví. Někdo je hned za mnou,
pomyslela si. Dech se jí zastavil, rychle se otočila, aby čelila nebezpečí.
9
Kapitola druhá
Nejdříve Kylie neviděla vůbec nic. Pak stočila pohled na zem a zadívala se do dvou očí – očí zlatě
zářících do tmy. Tohle nebyly oči upíra. V žádném případě tohle nebyl odstín zlatavé barvy, kterou
měly Delliny oči. Nebyly to ani oči lidské.
Psí?
Ne.
Vlčí.
Málem zakopla, když udělala krok zpět, a srdce se jí rozbušilo na poplach. Myslí jí náhle projelo
jedno jediné jméno, které ji odradilo od útěku. Lucas?
Dech se jí zastavil, ale tentokrát to nebylo strachem. Něco jako touha ji zahřálo u srdce. Pak se
příjemný pocit změnil na pocit zrady. Tenhle vášnivý vlkodlak ji líbal tak, že měla chuť umřít,
vzbudil v ní pocit žádostivosti, dojem, že nic krásnějšího už nemůže existovat… a pak zmizel s
Frederickou.
Kylie se zadívala na oblohu, kde zpoza mraků vykukoval měsíc. I když byl zčásti schovaný,
bylo zřetelné, že není v úplňku. Věděla, že vlkodlaci v kempu plánují vlastní ceremoniál až na
příští týden.
Znamenalo to tedy, že vlk, který na ni z houští upírá zářivé oči, není Lucas. Je to snad
opravdový vlk? Skutečné divoké zvíře? Což by ovšem znamenalo, že by odtud měla rychle
zmizet, než se rozhodne zaútočit.
Střelila pohledem zpátky ke zvířeti, a zatímco se jí před očima objevila představa vrčící šelmy
připravené k útoku, uvědomila si, se vlastně vůbec nebojí. Zlaté oči se dívaly přímo do jejích.
Mrak, který před chvílí zahaloval měsíc, odplul a ve stříbrném světle uviděla Kylie středně
velkého vlka. Srst měl hustou a hrubou, barva přecházela od tmavě šedé až po rezavou. Nemohla
říct, že by byl krásný, ale nevypadal nepřátelsky.
Sklonil čenich k zemi a pomalu se přibližoval. I když neměla pocit, že ji chce napadnout, přesto
raději ustoupila o krok dozadu. Jako by vycítil její strach, přikrčil se k zemi v submisivní poloze.
„Kdo vlastně jsi? Nějaké zatoulané vlče?“ A najednou jí hlavou bleskla myšlenka. Skutečný vlk
by nikdy nemohl vyvolat takový závan vzduchu, který před chvílí pocítila. Ale měnivec ano.
Dala ruce v bok a zadívala se na vlka rozezleným pohledem. „Sakra, Perry, jsi to ty?“
Perry, nejšikovnější měnivec v kempu, si rád s ostatními zahrával. Kylie měla ale jeho vtípků až
po krk. Tohle už bylo příliš.
„Hra je u konce, Perry. Přestaň s tím, nebo tě vytahám za uši.“ Kylie čekala, že se kolem vlka
začnou objevovat tisíce jiskřiček a Perry se zase promění do lidské podoby. „Tak už dost!“
Nic.
Zvíře se přikrčilo k zemi a plazilo se k ní.
„Ne,“ trvala na svém Kylie, ale pomalu se smiřovala s tím, že je to opravdu vlk. „Zůstaň na
místě.“ Zvedla ruku a zdálo se, že ji šelma poslouchá. „Tedy nemyslím to nijak osobně… ale
nejsem obyčejný člověk.“ Kyliin hlas se rozléhal v nočním tichu a vyvolával v ní opět pocit
strachu.
Nebyli slyšet žádní cvrčci, žádní ptáci. Když vzhlédla k obloze, koruny větví se ani nepohnuly a
zdálo se, jako by všechno živé strnulo strachem.
Bojovala s pocitem nebezpečí, které jí hrozilo, a zadívala se zpátky na vlka. Byla si téměř jistá,
že nebezpečí vznášející se ve vzduchu nepramení z přítomnosti divoké šelmy. Ne, ať už to bylo
cokoliv, bylo zřejmé, že i zvíře se toho bojí. Kolem páteře jí opět projel závan mrazivého vzduchu
a chloupky v zátylku se jí naježily.
Vlk vyskočil na všechny čtyři, zavětřil do vzduchu a temně zavrčel. Jeho zlatavé oči se zadívaly
do jejích, jako by ji chtěl upozornit na velké nebezpečí. Udělal krok zpátky a zatočil se dokola.
Kylie tušila, že přijde něco hrozného. Srdce jí bušilo do žeber. Vzduchem opět cosi proletělo a
Kylii udeřil do nozder chladný vzduch, prosycený nepříjemným pachem smrti. Vlk znovu zavrčel,
tentokrát mnohem hlubším a hlasitějším hlasem.
10
„Kylie?“ Její jméno se ozvalo z dálky, jako by si hlas těžce razil cestu mezi stromy. Otočila se a
znovu kolem ní cosi prolétlo. Ať už to byl kdokoli nebo cokoli, Kylie věděla, že „to“ chce být s ní
o samotě. Založila si ruce na hrudi a snažila se, aby se při tom pomyšlení neroztřásla.
Vlk tiše zakňučel a Kylie se na něj podívala. Zvíře lehce naklonilo hlavu, jako by jí dávalo
sbohem, otočilo se a zmizelo v houští.
„Kylie.“ Z lesa se znovu ozvalo její jméno. Tentokrát poznala, že je to Derek.
„Tady jsem,“ vykřikla Kylie a na nic nečekala a dala se na úprk.
Běžela za Derekovým hlasem. Srdce jí bušilo, když se vyhýbala stromům a přeskakovala trnité větve
keřů, které se jí připletly do cesty. Běžela dál, jako by mohla uniknout strachu, prostupujícímu její
myslí, jako by chtěla utéct před všemi problémy, které se na ni valily. Toužila zbavit se všech starostí.
S každým dopadem na tvrdou udusanou zem cítila, jak strach opadá, ale problémů se zbavit
nedokázala. Běžela dál, dokud do něčeho, nebo… do někoho nenarazila.
Derek.
Jeho svalnaté tělo se zatřáslo a s žuchnutím dopadlo na zem. Kylie, která nárazem také ztratila
rovnováhu, dopadla přímo na něj. Jeho mužná, kořenná vůně naplnila její nozdry ve stejnou
chvíli, kdy ji jeho ruce ochranitelsky objaly.
„Tys poslal toho vlka,“ zamumlala a lapala po dechu. Uvědomila si, jaké má Derek schopnosti
komunikovat se zvířaty.
„Jakého vlka?“ Derek se nechápavě rozhlížel kolem sebe. „Jsi v pořádku?“ Přetočil se tak, že
teď ležela vedle něj. Jednu nohu měl položenou na jejích, rukou ji stále objímal kolem pasu. Z
jeho doteku sálalo teplo a pocit bezpečí. Pomalu jí odsunul pramínek vlasů, který jí spadl do
obličeje. Očima plnýma porozumění se zadíval do jejích a Kylie bojovala s touhou ho políbit.
„Kylie, o co tu šlo?“ V hlasu mu zaznívala stejná starostlivost, jakou viděla v jeho očích.
Vždycky, když se jí Derek dotýkal, tělem se jí rozlil pocit naprostého bezpečí.
„Sakra! Jsi v pořádku?“
Zamrkala, podívala se na něj a měla v úmyslu říct ano. Ale z úst se jí vydralo něco jiného: „Ne,
sakra, vůbec nejsem v pořádku.“
„Co se stalo?“ Objal ji pevněji.
Všechny problémy a starosti na ni dopadaly jako ostré hroty a jeden z nich se jí zabodl přímo do
srdce. „Pila jsem krev.“
„Všichni jsme ji pili. Byla to součást celého obřadu,“ odpověděl Derek a Kylie měla dojem, jako
by ji vůbec nechápal.
„Ale mně chutnala,“ odpověděla tiše.
„Já vím,“ připustil. „Tvoje pocity se ti daly tak snadno přečíst v očích… vášeň, euforie, radost.“
Zvedla hlavu a zadívala se na něj. „A co to znamená? Vážně, víš, co by to mohlo mít za
význam?“
„Možná jen to, že ti to chutnalo,“ odpověděl obezřetně.
„Nechutnalo mi to snad jen proto, že jsem upírka?“ uvažovala nahlas Kylie, sklonila hlavu a
zavřela oči.
Derek chvíli neříkal nic a pak se ozval: „Tys viděla vlka? Říkala jsi něco o vlkovi, ne?“
„Ano,“ odpověděla Kylie. „Choval se divně. Skoro přátelsky.“
„Ale už tu není,“ prohlásil, jako by si právě promluvil se všemi zvířaty v okolí. „Možná že to
byl jen nějaký zatoulaný pes.“
„Vypadal jako vlk.“
„Tak pak to byl asi nějaký jeho kříženec.“
„Možná,“ připustila a přemýšlela, jestli se chovala přehnaně bojácně.
Ani jeden z nich dlouhou chvíli nic neříkal. Zavřela oči a vdechovala Derekovu vůni, která ji
uklidňovala. Když se po chvíli zadívala na oblohu, zářily na ní hvězdy jako v nějaké pohádce.
Vysoká tráva kolem nich tančila ve větru. Derek opět využil svého talentu a dokázal, že svět
kolem nich se zdál dokonalý, jako by se ocitli v nějaké utopii. Dokonce i vzduch byl najednou
provoněný kořeněným aroma rostlin, sladkou vůní divokých květů. Kylie znovu zavřela oči a
téměř se bála oddat se světu, který pro ni Derek vytvořil.
11
„Myslíš si, že jsi opravdu upírka?“ zeptal se.
Otázka ji vrátila zpátky do reality. Překvapeně se na něj podívala. „Nevím… jsem tak hrozně
zmatená.“
Derek ji pohladil po tváři. „Copak na tom tak záleží, čím jsi, Kylie? Mně je to totiž úplně
jedno.“
„Samozřejmě, že na tom záleží.“ Kylie se opřela o loket. „Nemůžeš to pochopit, protože ty víš,
kdo jsi. Vždycky jsi to věděl. Já o sobě nevím vůbec nic! Všechno, co jsem si myslela, kdo jsem,
nebo co jsem, kdo je můj otec… to všechno je najednou pryč. Jediné, co mi zbylo, je spousta
otázek, na které neznám odpovědi. Nic není tak, jak jsem si myslela.“
Oči se jí zaplnily slzami. „A –“
Derek přitiskl své rty na její. Kylie překvapeně zamrkala a zavřela oči. Sladkost jeho polibku jí
prostoupila celým tělem a uvedla jí mysl do emocionálního zmatku. Užívala si tu chvíli,
vychutnávala si vášnivý polibek. Ponořila se do víru emocí, nebyla schopná myslet. A – proboha
– musela přiznat, že se jí to líbilo.
Když se odtáhl, nebyla na to Kylie ještě připravená. Překvapeně otevřela oči. Nevěděla, co si o
něm má myslet. Posadila se. „Proč jsi to udělal?“
„Co?“ zeptal se.
„Políbil jsi mě, když jsem se snažila ti něco říct,“ odpověděla.
Na rtech se mu objevil úsměv. „Nelíbí se ti, když používám svůj dar k tomu, abych tě uklidnil.
Tak jsem to zkusil se svým šarmem.“
„Když tedy používáš jen svůj šarm, a ne talent, jak to děláš, že dokážeš kolem sebe vytvořit tak
úžasný svět?“
Derek potřásl hlavou, až se mu hnědé vlasy rozlétly kolem obličeje. „Říkal jsem ti, že jsem nic z
toho neudělal.“
Naklonila hlavu na stranu a vyčítavě se na něj podívala.
„I kdybych něco z toho udělal, neudělal bych to úmyslně. Přísahám. Už jenom to, že můžu být s
tebou, mě uspokojuje. Možná to, že jsem s tebou šťastný, zvyšuje mé osobní kouzlo.“ Jeho úsměv
byl nakažlivý. Pocity, jako je strach a znechucení, se najednou vypařily a zůstala jenom
spokojenost.
Kylie ho bouchla do ramene. „Ty si fakt myslíš, že jsi okouzlující?“
Široce se na ni usmál. „Myslím, že se ti líbí moje pusy.“ Zadíval se jí na rty, kde stále ještě cítila
vlhkou sladkost jeho polibku.
„Opravdu?“ dobírala si ho. „Opravdu si seš tak jistý sám sebou?“
„No, jistý jsem si tím, že už nejsi tak rozrušená. A o to tady šlo, ne?“ Položil jí ukazováček na
rty. „Protože se mi vůbec nelíbí, když jsi rozčílená a vystrašená.“
Srdce se jí zastavilo a uvažovala, jestli tohle je přiznání, že se zase snažil manipulovat jejími
city. Copak bylo něco špatného na tom, že chtěl, aby byla šťastná, že chtěl odehnat všechen její
strach a obavy? Proboha, na co vlastně čekám, pomyslela si. Co mi brání, abych souhlasila se
vším, co Derek chce. Chodit s ním, toužit po dalších sladkých polibcích a po všem, co ve mně
vyvolávají. Naklonila se k němu, protože zatoužila znovu ochutnat jeho hebké rty.
„Ale… podívejme se,“ řekl škádlivě a nadzvedl obočí. „Přiznej si to.“ Naklonil hlavu, takže se
jeho ústa téměř dotýkala jejích.
„Co mám přiznat?“ dobírala si ho a doufala, že ho rozvášní tak, jako byla ona sama.
„Přiznej si, že se ti moje polibky líbí. A pak řekni konečně ano, že se mnou budeš chodit.“
Přimhouřila oči, zadívala se na něj a rozesmála se. „Ano, miluju tvoje polibky, ale líbí se ti ty
moje?“
„Víc než cokoli jiného.“ Naklonil se ještě blíž, takže cítila na rtech jeho dech. „Takže spolu
budeme chodit?“ Políbil ji. Nejprve jen tak lehce a něžně, potom polibek prohloubil. Cítila, jak si
jeho jazyk prorazil cestu mezi jejími rty. Pomalu se položila, vnímala jeho ruku, která se dobývala
pod tričko a laskala se s holou pokožkou. Dotýkal se jí zlehka a při tom měla pocit, jako by jeho
ruka pálila jako rozžhavené železo. Byl opatrný a Kylie věděla, že čeká jen na to, co mu odpoví.
12
Uvědomila si, že rozhodnutí nechává na ní, a to ji potěšilo. Věděla, že Derek ji bude
respektovat, ať už se rozhodne jakkoliv. Stačí to ale k tomu, aby udělala ten poslední krok? Aby
souhlasila s tím, že budou s Derekem milenci?
Chytila ho za ruku a pomalu ji pod tričkem sunula výš, dávajíc mu tím svolení k intimnějším
dotekům…
„Měli byste se oba ihned vrátit do kempu.“ Hluboký hlas pronikl Kyliinou myslí.
Oba dva ihned vyskočili. Burnett, dočasný vedoucí tábora a člen fallenské výzkumné jednotky –
FVJ, pobočky FBI pro sledování nadpřirozených bytostí, se najednou objevil hned vedle nich.
Kylie se rozpačitě začervenala nad tím, jak byli přistiženi při mazlení ve vysoké trávě.
Nezdálo se, že by Burnettova přítomnost Dereka nějak znepokojovala. Stoupl si a rozhlížel se
okolo. „Co je?“
Kylie už také stála pevně na nohou. Ale pak si uvědomila, jakým tónem na ně Burnett
promluvil, a všimla si, jak mu září oči. To u něj byla známka, že je někde hodně blízko velké
nebezpečí.
„Co se stalo?“ zeptal se Derek.
„Někdo tady před chvíli byl,“ odpověděl Burnett.
„Kdo?“ zeptala se Kylie a snažila se, aby její hlas zněl klidně.
„To nevím. Byli to nějací upíři, ale nebyli od nás. Vraťte se raději do kempu.“
„Neměl bych jít s vámi?“ nabídl se Derek.
„A ji necháš samotnou?“ pronesl Burnett a zamračil se.
Derek se zadíval na Kylii a pak znovu na Burnetta. „Máte pravdu. Měl bych se ujistit, že se
dostala bezpečně do tábora. Chcete, abych se sem potom vrátil?“
„Ne,“ trval na svém Burnett. „Zvládnu to tady. Jen dej pozor na tábor. Informujte každého, aby
byl ve střehu. A zůstaňte všichni pohromadě.“
A ji necháš samotnou? Burnettova otázka zněla Kylii v hlavě stále dokola a s každým
opakováním ji rozčilovala víc a víc. Chtěla jim oběma říct, že se o sebe dokáže postarat sama.
Kdyby tohle někdo řekl Delle, trefil by ji šlak, že si někdo myslí, že ji musí ochraňovat. Kylie si
vzpomněla, jak byla vystrašená, než se rozběhla směrem ke kempu a než vrazila do Dereka.
Věděla, že není jako Della.
Znamená to tedy, že není upírka? Anebo je upírkou, které ale chybí dostatek odvahy? Existují
vůbec upíři-zbabělci?
Burnett pokračoval: „V žádném případě nedovolte, aby Holiday odešla z tábora. Klidně ji
přivažte, pokud to bude nutné. Je vám to jasný?“
„Jo.“ Derek chytil Kylii za loket a chtěl vyrazit pěšinou do kempu.
Kylie se ani nepohnula. „Cítila jsem to,“ vyhrkla. „Několikrát kolem mě proletěli. Jako kdyby si
ze mě chtěli utahovat nebo mě zkoušet.“ Znovu si vybavila ten mrazivý závan vzduchu, který
vždycky vyvolali. Jako by ji chtěli upozornit, že tu jsou, ale nechtěli se jí ukázat.
„To je divný. Upíři si obvykle z nikoho neutahují. Nikoho nezkoušejí,“ zamyslel se Burnett.
„Uvidí kořist a hned se na ni vrhnou. Teď už se vraťte do kempu.“
Nohy měla ztuhlé, že se nemohla ani pohnout. Derek musel vycítit její strach, protože ji chytil
za ruku a jemně stiskl. Kyliin strach zmizel.
„Tak pojď. Vrátíme se.“ Derek ji znovu chytil za loket. Jeho zvučný hlas ji probudil a vrátil do
přítomnosti. Konečně udělala krok.
Šli tiše lesem po pěšině, oba zamlklí a v zamyšlení, kdo se tu mohl tak najednou objevit. Občas
se z temného lesa ozvala sova, nebo cvrčci spustili svou muziku. Ne že by jí to vadilo. Ty zvuky
lesa byly příjemné. Znamenalo to, že nezvaní hosté tu zrovna nejsou.
„Proč jsi mi neřekla, že tu byli nějaký upíři?“ zeptal se Derek a do jeho hlasu se vkradla úzkost.
„Já… nejdřív jsem si myslela, že je to Della, a pak…“ Myslela si, že je to Chan, ale o něm
nemohla Derekovi nic prozradit. Slíbila to Delle. „… pak jsem tě uslyšela volat mé jméno. Běžela
jsem směrem, odkud jsem tě zaslechla. Už jsem se tolik nebála.“ Zadívala se mu do zamračené
tváře. „Říkala jsem ti o tom vlkovi.“
„Myslím, že upíři jsou mnohem důležitější než nějaký vlk.“
13
„Ano, to jsou. Chtěla jsem… ti o nich říct, ale tys mě začal líbat.“
„Takže tvrdíš, že je to moje vina?“ Jeho hlas byl drsnější než předtím.
„Svým způsobem,“ řekla. Nelíbilo se jí, že se na ni Derek zlobí, když se ještě před chvílí líbali.
Přidala do kroku.
Dalších pět minut šli v tichosti. S každým krokem si Kylie uvědomovala, jak byly její
argumenty hloupé. „Asi jsem ti o tom zážitku měla říct hned. Nepřemýšlela jsem o tom.“ Zadívala
se na cestičku před sebou a bála se, že Derek její pokus o smíření nepřijme.
Slyšela, jak se zhluboka nadechl. „Promiň. Neměl jsem bejt tak naštvanej.“ Znovu ji chytil za
ruku. Cítila, jak ji jeho dlaň hřeje. „Jenom mě děsí pomyšlení na to, že… ti mohli ublížit.“
Najednou Derek vypadal, jako by zestárl. Hlas měl hlubší a potřeba ji chránit dávala jeho výrazu
nový rozměr. I když se stále trochu zlobila, že si o ní myslí, že se nedokáže postarat sama o sebe,
tenhle jeho ochranitelský postoj se jí líbil. Dával jí pocit bezpečí.
Ano, s Derekem se cítila bezpečně. Přesto se však nervózně rozhlížela kolem a přála si, aby vítr
neutichl a nenastalo takové mrtvolné ticho jako předtím.
14
Kapitola třetí
„Co se stalo?“ zeptala se Miranda, když se setkaly o dvacet minut později v jídelně.
Jakmile Derek informoval Holiday o návštěvě nebezpečných upírů, kteří byli evidentně na lovu,
svolali všechny do jídelny a oznámili jim, aby se drželi pohromadě.
Kylie se ještě v hloubi duše třásla. Nemohla říct jistě, zda to bylo strachem, nebo z Dellina
naštvaného pohledu, jehož chlad k ní zavanul přes celou místnost.
„No tak, vyklop to,“ vyzvídala Miranda. „A pak ti taky něco prozradím.“
Kylie se zadívala na Dellu. „Je na mě hodně naštvaná?“
Miranda přelétla pohledem místnost. „No, kdybych měla použít stupnici od jedné do deseti a
desítka by znamenala, že je nasraná, řekla bych, že teď už se pohybuje na čísle patnáct… a stále to
stoupá.“
„Skvělý,“ zamumlala Kylie.
Miranda pokrčila rameny. „Přejde ji to, uvidíš. Vždyť ji znáš. A teď už mi konečně řekni, co se
vlastně stalo.“
Kylie zatřásla hlavou. „Utekla jsem a…“
„Ale proč jsi vůbec utíkala? Proč jsi… pila tu krev tak, jako bys sis dávala půllitr studeného piva
za horký letní noci?“
Kylie se zadívala na špičky svých bot. Nechtěla o tom mluvit, rozhodně ne teď. „Nevím.“
„Zachutnalo ti to, co?“ Mirandin hlas zněl pohoršeně.
Jediné, na co se Kylie zmohla, bylo přikývnutí.
„Tak dobře. A co se stalo pak?“ Miranda se zamračila.
Kylie si odkašlala.
„No tak, vyklop to už přece,“ nedočkavě vyštěkla Miranda.
„Utíkala jsem a pak jsem najednou cítila, že kolem mě někdo je. Nějaký upír. A pak jsem
zaslechla Dereka a myslela jsem si, že jeho hlas ty přízraky vyděsil. Rychle jsem se otočila a našla
Dereka. A pak jsme…“
„Co?“ zeptala se Miranda a visela pohledem na každém Kyliině slovu.
Začali jsme se muchlovat. „Nic. Pak se objevil Burnett.“
Závan chladného vzduchu Kylii upozornil, že se vedle ní objevila Della. „A tys mu řekla, že si
myslíš, že to byl Chan, co?“ Della zřejmě po celou dobu jejich rozhovor poslouchala.
Kylie se na ni podívala. „Ne, to jsem mu teda neřekla.“
„Kdo je Chan?“ vyzvídala Miranda.
„Nikdo,“ Della vrhla na Mirandu zhnusený pohled. „Starej se sama o sebe.“ Bylo zřejmé, že
Della nestojí o to, aby kdokoli věděl o jejím ničemném upířím bratranci, který porušil jedno z
nejdůležitějších pravidel kempu v Údolí stínů. Totiž že návštěvy bez svolení vedení kempu jsou
zakázané. To platilo hlavně pro ty, kteří bojovali proti snaze FVJ vést komunitu nadpřirozených
bytostí.
Miranda vrhla na Dellu nešťastný pohled.
„Byl to Chan?“ zeptala se Kylie a nestarala se o to, jestli to Miranda zaslechne. I když jí bylo
jasné, proč je Della k bratranci tak loajální. Byl to on, kdo jí pomohl při bolestné proměně v
upírku. Ale jestliže už jednou porušil pravidla kempu, určitě by to udělal i podruhé.
„Říkala jsem ti, že se už nevrátí,“ vyštěkla Della.
„Jak si tím můžeš být tak jistá?“ Kylie si náhle vzpomněla, jak se tenkrát v lese, kdy potkala
toho nafoukaného upíra, bála. Založila si ruce na hrudi v obranném postoji. Jen proto, že si Della
myslí, že její bratranec je neškodný, to ještě neznamená, že tomu tak opravdu je. Pokud Kylie
věděla, byl přece členem gangu Krvelačných bratrů.
„Protože mu věřím, na rozdíl od jiných lidí. Myslela jsem, že ty a Miranda jste moje kamarádky.
Jediné, co jsem po tobě chtěla, abys respektovala fakt, že ta noc byla pro mě moc důležitá. Že –“
Kyliin vztek dosáhl vrcholu. „Sakra, Dello! Copak si myslíš, že všechno musí být jen podle
tebe?“ Kylie ještě ani nedořekla větu a už viděla, jak se Delle zlostně zablýsklo v očích. Byl to ten
15
samý pohled, který kamarádka věnovala svým rodičům, když za ní přijeli na návštěvu. Pohled,
jenž všem okolo říkal, že se cítí jako naprostý vyvrhel.
Kylie se zarazila. „Nechtěla jsem zneuctít ten rituál. Opravdu. Jen jsem ztratila nervy. Chápeš?“
„Proč?“ zeptala se naštvaně Della, ale v očích se jí zračila bolest.
„Co proč?“ nechápavě se otázala Kylie, přestože v hloubi duše věděla, na co se Della ptá. Jen
potřebovala chvilku času, aby si odpověď promyslela. Nechtěla, aby její slova špatně vyzněla.
Della se k ní naklonila. „Ztratilas nervy, protože ses nechtěla stát upírkou, co? Myslíš si, že jsem
nějaké šílené monstrum, viď? K smrti tě děsí představa, že bys mohla být stejná jako já! Proto jsi
ztratila nervy. Je to tak?“
Kylie otevřela pusu, aby jí odpověděla, žádná slova z ní však nevyšla. Možná proto, že nechtěla
Delle lhát. Kamarádka strefila hřebíček na hlavičku.
Della se otočila k odchodu. Kylie natáhla ruku, aby ji zastavila, ale Della byla pryč.
„Kam zmizela?“ rozhlížela se po jídelně, ale neviděla ji. Místnost byla přeplněná zmatenými
táborníky, kteří chodili sem a tam, takže v místnosti byl pěkný mumraj.
„Jen ji nech být, třeba vychladne,“ ozvala se Miranda.
„To nemůžu,“ zašeptala Kylie, protože věděla, jak to Dellu ranilo.
Konečně zahlédla kamarádčiny černě obarvené vlasy mezi skupinkou měnivců. Vyrazila k ní.
Miranda ji následovala. „Fakt, proč ji nenecháš chvilku na pokoji, aby se uklidnila?“
„Táhni pryč,“ vyhrkla Della, když se Kylie vedle ní zastavila.
„Ne,“ stoupla si vedle ní Kylie.
Delliny oči žhnuly zlostí a sršely z nich blesky. Pak lehce nadzvedla horní ret a ukázala špičáky.
Bývaly doby, kdy ten pohled Kylii vystrašil a na těle jí naskočila husí kůže. Ale teď už ne. Už se
Delly nebála.
„Nemyslím si, že bys byla nějaké monstrum,“ odpověděla klidně Kylie. „To ale neznamená, že
jsem nebyla vyděšená.“
„Lhářko,“ zavrčela Della.
„Nelžu ti. Klidně si zkontroluj můj obraz mozku,“ vyzvala ji Kylie. „Jen se podívej, jestli ti
lžu.“
Della se otočila, aby odešla, ale Kylie ji rychle chytila za loket. „Sakra! Nikam nechoď.“
„Nech mě bejt,“ zabručela Della hlubokým hlasem. Když ji Kylie nepustila, upírka se otočila.
Oči jí zářily a vyceněné zuby se bělostně leskly mezi rty.
Kylie zaslechla, jak to mezi táborníky zašumělo, když jejich hádka přitáhla pozornost. Della to
musela zaslechnout také, protože se rozhlédla kolem a varovně zasyčela. Několik nejbližších
holek ustoupilo a najednou vypadaly jako vystrašené myši.
Kylie se však nezalekla.
„Asi bychom měly odtud vypadnout,“ strčila Miranda do Kylie loktem. „Fakt je teď pořádně
naštvaná.“
Kylie se na Mirandu ani neotočila. Dívala se upřeně do očí Delle, aby ji přesvědčila o tom, že se
jí vůbec nebojí. „Nepůjdu pryč, dokud si mě nevyslechne.“
„Nemusím tě vůbec poslouchat. Vím, co si myslíš.“ Dellin hlas zněl rozzlobeně. Přesto v něm
Kylie zaslechla bolest a pokoření, a to ji překvapilo.
„To není fér,“ snažila se uklidnit rozzlobenou Dellu.
„Ne, nefér je to, že jsem si myslela, že jsme kamarádky.“ V Delliných očích teď bylo tolik
bolesti, že si toho musel všimnout každý.
„Já jsem tvoje kamarádka. Vždyť jsem ti přece dala krev,“ pronesla Kylie.
„Já taky,“ přidala se Miranda nervózním hlasem.
Když se Dellin výraz v obličeji ani trochu nezměnil, Kylie pokračovala: „A taky si pamatuju,
když jsi mi vykládala, jak ses bála, když jsi zjistila, že se měníš. Tvrdila jsi mi, žes měla šílený
strach. Žes nechtěla, aby ses proměnila v upírku.“
Della se znovu otočila a chtěla odejít. Ale Kylie dál pokračovala a stále ji držela za loket.
„Copak jsi jediná, kdo se může bát?“ Kylie cítila, jak jí v hlavě buší a oči se jí naplnily slzami.
„Copak jsi někdo tak výjimečný, že nikdo jiný nemůže mít strach?“
16
Kylie skoro čekala, že Della uteče. Možná, kdyby ji nedržela, tak by to udělala.
Ale neudělala. Stála k ní otočená zády, nic neříkala a vteřiny ubíhaly. Jedna, dvě, tři… Kylie
počítala a čekala… doufala, že to znamená –
„Tak dobře,“ uklidnila se trochu Della a otočila se. Oči už jí neplály hněvem, když se zadívala
na Kylii. „Promiň.“
„Sakra,“ zašeptala Miranda. „Nikdy jsem neslyšela, že by se upíři někdyněkomu omlouvali.“
Della po ní střelila pohledem. „Neomlouvám se tobě. Tak si rychle najdi nějaké koště a zmiz. A
kdybys náhodou při tý svojí dyslexii nevěděla, co je to koště, tak támhle jedno stojí. A ne aby tě
napadlo se vracet.“
Miranda se postavila útočně proti ní. „Ty jsi tak –“
Della vycenila zuby a zavrčela. „Slyšela jsem tě, jaks říkala Helen, že krev je hnusná. A slíbilas
mi, že to už nikdy neřekneš –“
„A co je špatnýho na tom, že říkám, co si myslím?“ zeptala se Miranda.
Kylie se postavila mezi kamarádky. „Vy dvě se můžete hádat, nadávat si, nebo se dokonce zabít
pozdějc. Ale teď…“ podívala se na Mirandu. „… potřebuju zůstat chvíli s Dellou o samotě.
Prosím.“
Miranda uraženě zvedla bradu. Nelíbilo se jí to, a tak se otočila a odešla. To byla celá ona.
Snadno se urazila, ale rychle ji to přešlo. To naopak Della moc dobře věděla, jak v sobě zlost
dlouho živit. Uměla sice předstírat, že se nic neděje, ale Kylie si všimla, že je to u ní jenom hra. V
očích měla zranitelnost a bolest.
Když konečně Kylie s Dellou zůstaly samy, stály proti sobě a dívaly se vzájemně do očí. Kylie
promluvila první: „Taky mě to mrzí. Rozhodně jsem nechtěla zneuctít tvoji kulturu. Jen jsem fakt
úplně ztratila nervy a dostala strach.“
Della přikývla. „To chápu. Nejdřív jsem tomu nerozuměla, ale teď, když na tebe tak koukám, už
ano.“ Della si povzdychla a na rtech se jí objevil úsměv. „Chutnalo ti to, co? Myslím krev. Byla
dobrá?“
Kylie sice na to nebyla pyšná, ale po pravdě se přiznala. „Byla úžasná.“
Della se dotkla Kyliiny ruky. „Pořád jsi teplá.“
Kylie přikývla. „A kdybych byla upírkou, už bych teplá nebyla?“
„To nevím,“ odpověděla po pravdě Della. „Možná že ses ještě neproměnila. Ale chystáš se na
to.“
Kylie si vzpomněla, jak jí Della vyprávěla, že proměna v upíra je, jako by v žilách místo krve
kolovala vařící voda.
„Pomůžu ti. Budu u tebe, kdybys mě potřebovala,“ prohlásila Della, jako by uměla číst Kylii
myšlenky. „Pomůžu ti, až se budeš proměňovat. Když to nastane, neopustím tě. Nenechám tě v
tom samotnou. Myslím, že si pamatuju hodně z toho, jak mi tenkrát pomohl Chan.“
„Já vím.“ Kylie se pokusila o úsměv. Pak se zadívala na druhou stranu místnosti a zahlédla
Mirandu, která vypadala jako nešťastné ztracené štěně.
Kylii jí najednou bylo líto. „I Miranda je moje kamarádka, nenechá mě na holičkách. A tebe
taky ne. Přála bych si… opravdu bych si ze srdce přála, abyste vy dvě spolu přestaly bojovat.“
Della pokrčila rameny. „Když ona mě umí tak vytočit.“
„Myslím, že Miranda by mohla říct to samý,“ bránila Kylie kamarádku.
„No, ale ona není jako ty. U tebe mi přijde, že víš, jak mi je, vždycky řekneš něco, co mi zvedne
náladu.“ Dellino obočí se zvlnilo, jak se pohroužila do myšlenek. „Jako by ses uměla vcítit do
duše druhého. Stejně tak jako to umí Derek nebo Holiday. Umíš číst myšlenky druhých?“
„Ne,“ odpověděla Kylie okamžitě, v hloubi duše ji to ale už taky napadlo.Jsem opravdu schopná
vcítit se do pocitů druhého? Když přemýšlela o svém vztahu k matce, uvědomovala si, že jí
vždycky hrozně vadila propast, kterou matka mezi nimi vytvářela. Věděla, že musí existovat něco,
co matku nutilo, aby si ji k sobě nepřipustila.
„Je všechno v pořádku?“ ozval se najednou za Kylií známý hlas.
Kylie s Dellou se podívaly na Holiday.
„Jo,“ odpověděly současně.
17
Holiday stiskla Kylii ruku. „Musíme si promluvit o tom, co se dneska v noci stalo. Hned, jak se
to tady uklidní.“
Kylie přikývla, a i když jí byl Holidayin dotek příjemný, nemohla si pomoct, aby si
nepomyslela, že Holiday jen kontroluje její tělesnou teplotu – aby zjistila, zda se neproměnila v
upírku.
„Takže pozdějc, jo?“
„Jasně,“ přikývla. Věděla, že Holiday pro ni bude mít stejnou odpověď jako vždycky. Neznám
odpovědi na tvé otázky. Myslím, že tohle je něco, na co musíš přijít sama.
Ale jak na to mám přijít? Můj plán zeptat se Daniela – a byla jsem přesvědčená, že on zná
odpověď na mou zásadní otázku – se zhroutil jako domeček z karet. Tak jak na to mám sama
přijít?
Cinknutí Holidayina mobilního telefonu vrátilo Kylii zpět do jídelny.
Holiday stiskla tlačítko a přiložila si telefon k uchu. „Burnett?“ Holidayin výraz zpřísněl. „Ne,
to máte špatné číslo.“
Kylie vycítila v jejím hlase znepokojení. Nebylo pochyb, že si o Burnetta dělá starosti. Kylie se
vyděsila. Vždyť to ona byla, kdo utekl z upířího obřadu kolem táborového ohně. Jestli se
Burnettovi něco stane, bude to jen její chyba. Zadívala se na stěny jídelny, vytvořené ze silných
klád, a snažila se zvládnout pocit viny, který na ni dolehl.
Pak ji napadlo, že Burnett je tou poslední osobou na světě, jež by se nedokázala ubránit. Byl
statné postavy a jeho upíří síla byla jedna z největších, s nimiž se Kylie setkala.
„Myslím, že je v pořádku,“ zašeptala Kylie a opřela se v židli.
„Nikdo proti němu nemá šanci,“ dodala ještě Della.
Ale ani Kyliina, ani Dellina poznámka Holiday neuklidnila. Znepokojeně se zamračila. Její
zájem o Burnetta byl větší než o kohokoliv jiného. Kylie hned od první chvíle, kdy je viděla
spolu, vycítila, že vztah mezi nimi je mnohem silnější, než se na první pohled zdálo. To, že se
Holiday nechtěla s nikým zaplést, neznamenalo, že by se o Burnetta nezajímala.
Holiday vytočila číslo, ale hned telefon zaklapla.
„Proč si vypnul telefon?“ Holiday přimhouřila oči. „Musel přece vědět, že s ním budu chtít
mluvit.“
„Na to je snadná odpověď,“ prohlásila Della. „Jestliže jsi sama v lese a hledáš někoho, koho
chceš najít dřív, než najde on tebe, pak by asi zvonění telefonu nebylo tím nejlepším.“
Pravdivost Delliných slov však vyvolala ještě větší mračení v Holidayině obličeji. „Mohl mi
zavolat, než si ho vypnul. Jsou s ním jen samé… problémy. Abych pravdu řekla, nemůžu se
dočkat, až na místo mého asistenta vyberou někoho jiného. Prostě s takovýmhle chlapem nemůžu
pracovat.“
Della se zakřenila. „Nemůžeš s ním pracovat, říkáš, že ho nemáš ráda, ale podívej se, jaké
starosti si o něj děláš?“
„Já si nedělám starosti… tedy chci říct, že si dělám starosti, ale ne… Ne, tady jde o něco
jiného…“
„O to, že se o něj opravdu bojíš,“ dokončila Della větu za Holiday a pokračovala: „Jde o to, že
jsi do něj celá blázen. Člověk by si skoro myslel –“
„Jsi celá blázen do mě?“ ozval se Burnettův hluboký hlas od dveří.
Holidayiny tváře zčervenaly, Kylie nevěděla, jestli to bylo vztekem, nebo rozpaky. Holiday se
otočila a stála tváří v tvář vysokému snědému upírovi. Burnett se podíval na Kylii a krátce
přikývl.
Kylie si vzpomněla, co dělala naposledy, když se na ni Burnett díval, a byla si jistá, že její tváře
mají stejně sytou červeň jako Holidayiny.
„Takže jsi naživu,“ vyrazila ze sebe Holiday. I když v hlase jí zazněla zloba, její výraz
vypovídal o něčem jiném – o naprosté úlevě. Když ji Kylie pozorovala, zapomněla na své potíže.
Uvědomila si, že skutečně není o čem uvažovat – že Holiday je do Burnetta zamilovaná. Možná
víc, než si sama připouští.
„Neodpověděla jsi mi,“ ozval se. „Jsi do mě celá blázen?“ Tmavé oči mu zářily potěšením.
18
Holiday se narovnala a spustila: „To si myslí Della, že jsem do tebe blázen. Je to jen její
domněnka. A ty víš, co si oni o domněnkách myslí.“
„Dělají si z nás srandu,“ odpověděla Della a chytila Kylii za loket. „Chápeš?“
Holiday střelila pohledem po Delle, aby ji napomenula. Pak se otočila a vyrazila ke dveřím.
Když udělala asi tři kroky, otočila se a vyštěkla na Burnetta: „Jdeš se mnou?“
„Neptala ses mě,“ odpověděl.
„Fajn, domnívala jsem, že je ti jasné, že si s tebou potřebuju promluvit o tom, co se vlastně
stalo.“
Burnett překvapeně zvedl obočí. „A neříkala jsi před chvilkou něco o domněnkách?“
Della se zakřenila a zdálo se, že ji slovní bitva mezi Burnettem a Holiday těší. Ale Kylie si o
tom myslela něco jiného. Odkašlala si. „Copak jste nám neslíbili, že s námi o všech věcech budete
mluvit otevřeně? Tak proč si teď chcete promluvit v soukromí? Proč to nemůžeme slyšet
všichni?“
Holiday se zamračila.
„Má pravdu.“ Burnett zvedl obě ruce nad hlavu. „Říkalas to na posledním setkání. Myslím, že to
bylo ve stejnou dobu, kdy jsi mě nazvala hňupem,“ dodal.
Holidayiny oči žhnuly zlostí. Bylo zřejmé, že Burnett nikdy neví, kdy má držet jazyk za zuby.
„Tak dobře,“ procedila Holiday přes zaťaté zuby. Vzájemně se dívali do očí, aniž by jeden z
nich uhnul pohledem. Když bylo ticho nesnesitelně dlouhé, Holiday se zhluboka nadechla. „Proč
to tedy všem nevysvětlíš?“ Mávla rukou, aby naznačila, kolik lidí je v jídelně. „Teď je to tvoje
obecenstvo.“
„No, asi bych to měl udělat,“ odpověděl Burnett, ale výraz v jeho obličeji napovídal, že ve
skutečnosti netouží po tom, diskutovat o problémech se všemi táborníky. A Kylii bylo jasné, že
Holiday to ví taky.
Holiday vystřelila z místnosti a Burnett pozoroval, jak zmizela za dveřmi. „Teď nevím, co je
horší – mluvit tady se všemi táborníky, nebo s ní o samotě.“ Zadíval se na Kylii a škubl sebou,
jako by ho vyděsilo to, že ta slova řekl nahlas. Než se vydal ke dveřím, podíval se na Dellu. Kylie
by přísahala, že jeho rty zašeptaly neslyšitelné „Děkuju“.
Když odešel, Kylie si pozorně prohlížela Dellu. „Jak dlouho jsi věděla, že je Burnett tady v
místnosti?“
„Od té chvíle, kdy k nám Holiday přišla.“ Della se ušklíbla. „My upíři přece musíme držet
pospolu, ne?“ Dloubla do ní loktem, jako by tím potvrdila, že i ona je jednou z nich. Kylie však
nemohla s jistotou říct, jestli patří mezi upíry, nebo ne. Pořád ještě nevěděla, kdo vlastně je.
Dveře do jídelny se otevřely a Kylie se tím směrem otočila. Dovnitř vešel Derek a oči měl jen
pro ni. Sladký úsměv na rtech v ní vyvolal vzpomínku na polibek, který od něj před chvílí dostala.
Krev jí tepala v žilách, horkost se jí rozlévala po celém těle. Ve stejnou chvíli ji však obklopil
známý mrazivý chlad.
Na holých rukou jí naskočila husí kůže, když znovu zaslechla ta slova:“Musíš to zastavit.
Musíš! Nebo se někomu, kdo je ti blízký, stane něco strašného. A už brzy. Stane se to brzy.“
„Komu? Jak brzy?“ Kylie si mumlala slova pro sebe. Duch se zjevil jen kousek od ní. Pořád na
sobě měl bílé šaty potřísněné krví, tentokrát však krev odkapávala z lemu šatů a kolem nohou
vytvářela tmavou loužičku. Kylii se zastavil dech, a přestože to byla ta nejposlednější věc, na
kterou teď chtěla myslet, v hlavě se jí vyrojila vzpomínka… na sladkou chuť krve.
„Brzy co?“ zeptala se Della. Kylie vzhlédla od krvavé skvrny a zadívala se do lehce
zešikmených Delliných očí, dokazujících její asijský původ. Najednou se v nich objevil záblesk
hrůzy a Della o krok ustoupila. „Ty už máš zase společnost, co?“
Della utekla. Ve stejnou chvíli se několik kluků a holek stojících poblíž otočilo jejím směrem,
jako by věděli, co se kolem ní děje. Kylii se stáhlo hrdlo a srdce se jí rozbušilo.
Bojovala se slzami, které se jí draly do očí. Když se otočila zpátky k duchovi, už tam nebyl a
zůstal po něm jen mrazivý vzduch.
Kylie pocítila úzkost. Naprostý pocit marnosti, ne pochybnosti, v ní opět vyvolal všechny
nezodpovězené otázky. Její mizerný život byl jednou velkou nezodpovězenou otázkou.
19
„Promiňte,“ místností se rozlehl Burnettův hluboký, autoritativní hlas. „Můžete mi věnovat
chvilku pozornosti? Je mi jasné, že jste všichni zvědaví a chcete vědět, co se dneska v noci stalo.
A protože Kylie mně i Holiday připomněla, že jsme vám slíbili, že k vám budeme upřímní,
myslím, že bude nejlepší, když vám všechno vysvětlím.“
20
Kapitola čtvrtá
Kylie byla ráda, že se pozornost ostatních táborníků přesunula směrem k Burnettovi.
„Měli jsme tu dnes večer nezvanou návštěvu,“ začal Burnett. „Upíra.“
„Byl z toho gangu? Někdo z těch, kteří vás napadli v zoologické zahradě?“ zeptala se Helen a
zvědavě se zadívala na Kylii.
Kylie se přesunula blíž, protože nechtěla přeslechnout, co bude Burnett říkat.
„To nevím jistě.“ Rozhlédl se po místnosti, jako by někoho hledal. O chvilku později jeho
pohled spočinul na Holiday a bylo vidět, že si oddechl úlevou.
„Bohudík,“ pokračoval, „nemyslím si, že by tu byli proto, aby s námi bojovali. Kdyby tady byl
kvůli zabíjení, měl k tomu dobrou příležitost a snadnou kořist, ale neudělal to.“ Zadíval se na
Kylii, jako by jí chtěl potvrdit, že ona byla tou „snadnou kořistí“.
Snadná kořist. Kořist možná, ale snadná? Burnettova slova Kylii rozčílila víc, než si byla
ochotná přiznat. No dobrá, nebyla zrovna nějaká superžena, ale tenkrát tu noc v zoologické
zahradě bojovala proti gangu Krvelačných bratří docela statečně. Musela připustit, že s vydatnou
pomocí Daniela. Copak jednoho z těch bastardů sama nekopla do rozkroku? Copak si za to
nezaslouží aspoň trochu uznání?
Burnett si odkašlal. „Jsem přesvědčený, že byl jen zvědavý a chtěl se dozvědět víc o našem
kempu.“
Kylie si vzpomněla, jaký zažívala pocit strachu ještě před pár minutami, když byla sama v lese.
Věděla, že kolem ní krouží upír. A jeho přítomnost rozhodně nevypadala jen jako nějaká
zvědavost. Spíš jako výhrůžka, pomyslela si. Kdyby se neobjevil Derek, netušila, co všechno by
se mohlo stát. S jistotou však mohla říct, že nic dobrého by to nebylo.
„Nebo nám jen upíří gang chtěl dát na vědomí, že se nás nebojí. Taky to mohl být přítel nebo
příbuzný jednoho z nás, kdo si chtěl ověřit, že je tady v táboře všechno v pořádku, a nechtělo se
mu procházet vstupní kontrolou. Pokud někdo z vás má přítele-upíra, který to mohl být, řekněte to
nahlas a upozorněte ho, že tady v táboře jsou návštěvy bez povolení hrubým porušením řádu.
Pokud tady někoho takového najdu, okamžitě ho vyprovodím za bránu kempu. A to platí pro
všechny druhy nadpřirozených bytostí, i pro obyčejné lidi.“
Kylie doufala, že Della dobře poslouchá. Upřímně řečeno, Kylii bylo úplně jedno, jak to s
Chanem dopadne, ale věděla, že Della si o něj dělá starosti. A proto nechtěla, aby Chana při
nezvané návštěvě chytili.
Burnett doprovodil svá slova ledovým pohledem. Pak pokračoval: „I když si myslím, že tahle
návštěva pro nás nebyla žádným ohrožením, přesto bychom měli být ostražití a dávat si velký
pozor. Krvelační bratři se jen tak nevzdají a jsou dost hloupí na to, aby zase něco podnikli.“
„Já ale pořád nechápu, co proti nám vlastně mají,“ ozvala se jedna z Mirandiných kamarádek.
„Na tuhle otázku odpovím,“ ozvala se Holiday a stoupla si do čela místnosti vedle Burnetta.
„Určitě jste si všimli, že tu mezi sebou máme víc upírů než jiných druhů nadpřirozených. Důvod
je zcela logický. Virus se může předávat po mnoho generací, aniž by se aktivoval u každého
jedince. Někteří jsou jen jeho nosiči. Proto rodiče, u jejichž dítěte se virus aktivoval setkáním s
jiným upírem, nemusí mít o nadpřirozených bytostech a upírech ani potuchy. Pro takové dítě je
pak život mezi normálními lidmi velmi komplikovaný. A to vede k tomu, že se sdružují v různých
skupinách a ganzích. Zřízením tohoto kempu jsme zachránili už víc než čtyři sta mladých upírů,
kteří by se jinak vydali na nebezpečnou cestu a stali by se z nich zločinci. Tím jsme výrazně
omezili vznik nových gangů a rozšiřování těch starých. Jejich členové totiž vidí kemp Údolí stínů
jako organizaci zaměřenou proti nim.“
Holiday se na chvíli odmlčela. „Má ještě někdo nějakou otázku?“ Když se nikdo neozval,
Holiday ještě dodala: „Už jsou skoro dvě hodiny ráno, takže bychom měli tohle shromáždění
rozpustit. Vraťte se do svých srubů a ještě se do rána trochu vyspěte. A nezapomeňte, co vám tady
Burnett řekl. Buďte ostražití.“
21
Když se dav táborníků začal rozcházet, Kylie se připojila k Mirandě, která stála sama v rohu
jídelny a hrála si na telefonu nějakou hru. Jakmile si jí Miranda všimla, pohodila hlavou a
samolibě se usmála. Kylii opět připomněla roztomilé, ale uražené štěně.
„Hmm, takže když se s tebou nikdo jiný nechce bavit, jsem ti dobrá, co?“ řekla Miranda.
Kylie se zamračila. „Ublížila jsem Delle, takže jsem se jí musela omluvit.“A to jsem nemohla
udělat, když se vy dvě hádáte tak, že byste si málem vyškrábaly oči.
„Ale jestlis ranila i mé city, to ti je jedno!“ vyhrkla Miranda. „No, aspoň je mi jasný, jak si u
tebe vedu.“
„To snad nemyslíš vážně, cos mi tady řekla?“ zamumlala Kylie.
„Myslíš?“ potřásla hlavou, až se jí barevné vlasy – černé, růžové a zelené – rozevlály kolem
obličeje. „Je tohle snad způsob, jak se mě chcete vy dvě zbavit? Protože jste teď obě upírky a
určitě se mnou nechcete mít nic společnýho.“
„Ale tak to vůbec není. A… ani není jisté, jestli vůbec upírka jsem.“
„Ta krev ti ale chutnala.“
„To ze mě ještě nedělá upírku.“ Kylie cítila, jak v ní narůstá zlost. Když se podívala na Mirandu
a zahlédla v jejích očích nejistotu a strach, bylo jí líto, že kamarádku zklamala. „A jen tak
mimochodem, mrzí mě, že jsem tě urazila. Nemyslela jsem to tak.“
„Ani já ne,“ ozvala se Della, která se k nim připojila.
„Prima,“ Miranda se na ni zadívala. „To zní skoro jako omluva. A ještě ke všemu omluva
dyslektické čarodějce.“
„Nepřeháněj,“ ohradila se Della.
„To beru.“ V Mirandiných očích se objevil záblesk radosti. „Pojďme udělat dohodu, že ať už
bude nakonec Kylie čímkoli a ať se stane cokoliv, my tři budeme vždycky držet pospolu.“
Della si odfrkla. „Na jaký planetě to žiješ? Vždyť takovouhle dohodu už jsme přece dávno
udělaly.“
Všechny tři se pomalu vydaly ke dveřím. Ve chvíli, kdy Holiday zavolala Kyliino jméno, se
zastavily a otočily.
„Můžeš na chviličku, Kylie?“ zeptala se vedoucí kempu.
Della s Mirandou se dohodly, že na ni počkají venku. Kylie se vydala za Holiday.
„Vím, že bys se mnou chtěla mluvit o tom, co se dneska v noci přihodilo. Ale já bych si o tom radši
nejdřív promluvila s Burettem. Nevadilo by ti, kdybych se potom zastavila u tebe ve srubu? Mohly
bychom si promluvit u tebe v pokoji.“
Kylie si vzpomněla na Holidayinu poznámku, že už je pozdě. „Pokud bys sis radši chtěla
promluvit až zítra ráno, můžeme…“
„Ne.“ Holiday nakrabatila obočí. „Copak ty si o tom nechceš promluvit hned?“
Kylie odhodila zdvořilost. „Jasně že jo.“
Holiday ji krátce objala. „Zastavím se u tebe. Všechno bude dobrý, neboj.“
I když se Kylie trochu uklidnila a už se tolik nebála zjištění, že může být upírkou, přesto byla
její mysl rozpolcená. „Já vím,“ usmála se a doufala, že její slova vyzněla mnohem sebejistěji, než
se cítila.
Když Kylie vyšla z jídelny, všichni kromě Mirandy a Delly už byli pryč. Obě kamarádky seděly ve
velkých bílých houpacích křeslech na verandě srubu, kde měla Holiday kancelář a svůj pokoj.
„Co ti chtěla?“ zeptala se Miranda.
„Jen to, že se u mě za chvilku zastaví, abychom si promluvily.“
„A o čem s tebou chce mluvit?“ přidala se Della.
„O ničem důležitém,“ odpověděla Kylie obecně, protože nechtěla s Dellou znovu vyvolávat
rozhovor o upírech.
Miranda vyskočila z křesla. „Tak co, jdeme?“
Vydaly se po pěšince ke svému srubu. Obloha byla jasná, hvězdy i měsíc vysílaly na zem bledé
paprsky, takže pěšina byla dobře viditelná. Kolem se ozývaly obvyklé noční zvuky, což Kylii
potěšilo. Kdyby bylo kolem naprosté ticho, bylo by to podezřelé.
22
„Dneska v noci jsem byla políbená,“ vyhrkla Miranda.
„Cože?“ ozvala se Kylie. „Perry se konečně rozhoupal?“
„No, už bylo načase, aby se ukázal jako chlap,“ zahihňala se Della.
„To nebyl Perry.“ Miranda kopla do kamínku na cestě.
„To nebyl Perry?“ Kylie chytla Mirandu za loket. „A kdo to teda byl?“
„No páni! Tak ven s tím.“ Della se upřeně dívala na Mirandu. „Jestli mi řekneš, že to byl Steve,
nakopu tě do té tvé kouzelnické prdelky. Moc dobře víš, že o něj mám zájem já.“
„To nebyl ten měnivec Steve,“ zamračila se Miranda. „Kevin,“ zašeptala.
Kylii překvapením poklesla čelist. „Snad ne ten Kevin, který bydlí s Perrym? Jeho kamarád? No
tak, řekni, že to není zrovna tenhle Kevin.“
„Už vám nic neřeknu.“ Miranda si zakryla obličej dlaněmi. „Co to dělám?“ Podívala se na
kamarádky škvírkou mezi prsty.
„To tedy není dobrý,“ poznamenala Kylie.
Miranda se stále dívala skrz prsty. „Neplánovala jsem to.“ Konečně spustila ruce a zadívala se
na Kylii. „Já… šla jsem do srubu, protože jsem si myslela, že tu budeš, a narazila jsem na Kevina.
Měla jsem o tebe strach. Hledali jsme tě spolu a povídali si a pak… pak mě prostě políbil a…“
„A co?“ zeptala se zvědavě Della.
„Nemohla jsem ho zastavit.“
„A líbilo se ti to?“ vyzvídala Della.
„No trochu. Trochu víc. Já nevím… Proč je mi tak trapně?“
Kylie zírala na Mirandu. „Protože ses k Perrymu chovala tak, jako by se ti líbil.“
„Ale Perry mi nikdy nedal najevo, že se mu líbím. Jo, někdy si ke mně přisedne na obědě nebo
při večeři. A nemyslíš si, že kdybych se mu líbila, že by mi dal aspoň pusu? Nebo tak něco?“
„Myslím si, že je trochu nesmělý,“ řekla Kylie.
„Já si myslím, že to není chlap, protože nemá koule,“ dodala Della.
„Přestaň!“ Mirandiny tváře zrudly.
„S čím?“ zeptala se Della.
„Přestaň mluvit o Perryho pohlaví. Je to sprostý a mně se to nelíbí.“
Della se zakřenila. „Olalá, tady se někomu Perry líbí tak, že ho musí bránit.“
„A co. Vadí ti snad, že se mi líbí?“ Miranda si dala bojovně ruce v bok.
„Je mi to fuk.“ Dellin hlas zněl otráveně. „Ale mohlo by to vadit Kevinovi, když ses s ním
dneska líbala.“
„Dejte pokoj,“ zarazila je Kylie. „Copak vy dvě nemůžete být spolu ani patnáct minut, abyste se
nezačaly hádat?“
„Ona si začala,“ řekly obě najednou.
Kylie se podívala z jedné na druhou. „Obě jste si začaly. A obě to teď hned skončete. Už toho
mám po krk.“ Kylie si otřela rukou čelo. „Vážně si myslím –“
„Ššš.“ Della položila prst Kylii na ústa.
„Co se děje?“ zašeptala Miranda.
„Copak nevíš, co ššš znamená?“ odpověděla jí tichým hlasem Della.
Kylie odtáhla Dellin prst a zaposlouchala se. Všude kolem se rozprostřelo ticho. Nebylo to
takové mrtvolné ticho, které bylo v lese, protože někde v dálce zaslechla bzučení hmyzu a ptáků,
které jí znělo libozvučně jako noční hudba. Ale v jejich okolí nebylo slyšet nic.
Kylie se naklonila a zašeptala: „Je tu nějaký upír, že jo?“
23
Kapitola pátá
Della zvedla nos a začichala. „Upír ne. Je to vlk. Už nás nějakou chvíli sleduje. Zachytila jsem jeho
pach už před pár minutama, ale nevšímala jsem si toho, protože hned zase zmizel. Ale teď je tu.“
Ukázala směrem k lesu.
„Co dělá vlk v tomhle uzavřeném táboře?“ zeptala se Miranda. Kylie si najednou vzpomněla na
vlka, kterého viděla v lese. Derek ani ona mu nevěnovali velkou pozornost.
„Chceš vidět, jak nakopu tu potvoru do zadku?“ Delle zasvítily oči, jako by jí to pomyšlení
dělalo radost.
Kylie však před sebou měla obraz vlka, který se před ní bojácně krčil. Musela si přiznat, že z něj
strach rozhodně nešel. „Ne, to tedy vidět nechci.“ Chytila Dellu za loket.
„Proč ne?“ zeptala se Della. „Vždyť to není vlkodlak. Je to jen divoké zvíře.“
„Jo, ale to je přece taký živý tvor, ne? A nijak nás neohrožuje,“ odpověděla Kylie. „Tak proč
bys mu měla ubližovat?“
„Ale sleduje nás. A to mi nahání husí kůži,“ pronesla Della.
Miranda se k nim naklonila. „Neříkám to ráda, ale v tomhle případě souhlasím s Dellou. Taky
mi nahání hrůzu.“
Kylie se zadívala do lesa a mezi kmeny stromů zahlédla zlatavé oči, které ji upřeně pozorovaly.
Kolem páteře jí přeběhl závan mrazivého vzduchu. Že z něj naskakuje husí kůže? Možná, ale to
ještě nikomu neublížilo, pomyslela si. Kylie si nemohla pomoct, ale přemýšlela nad tím, zda
přítomnost vlka není nějakým druhem vzkazu, další dílek do celkové skládačky. Anebo je to jen
tak, jak říkal Derek? Je to kříženec, který vyhledává společnost?
„Proboha. Jsou tohle jeho oči?“ Miranda zamířila ukazováček do lesa.
„Jo,“ vyštěkla Della. „A vůbec se mi to nelíbí. Fakt mám děsnou chuť ho nakopnout.“
Kylie si uvědomila, že kamarádka myslí svá slova vážně, tak sebrala ze země malý kamínek a
hodila ho směrem do lesa. „Uteč,“ vykřikla.
Šustot listí narušil noční ticho, když zvíře rychle zmizelo. Kylie se podívala na Mirandu s
Dellou. „Tak, a je pryč. Už jste spokojený?“
Ve vzduchu se zase ozývaly obvyklé zvuky nočního lesa.
„Ne tak úplně,“ odsekla Della. „Byla bych mnohem spokojenější, kdybych ho odehnala
vlastním způsobem. Mohla jsem si dát malou svačinku.“
„Neříkej mi, žes ho chtěla zabít,“ zhrozila se Kylie.
„Jenom trošku,“ zavrněla Della.
Kylie obrátila oči v sloup a uvažovala, jestli si Della dělá legraci, nebo to myslí vážně.
„Už je opravdu pryč?“ Miranda se rozhlížela, zda mezi stromy znovu vlka neuvidí.
„Ach jo,“ povzdychla si Della a všechny se znovu vydaly ke srubu.
Kylie se však nemohla zbavit pocitu, že ten vlk byl nějakým znamením, a tak se stále ohlížela a
přemýšlela, co jí chtěl svou přítomností sdělit. A pak jí najednou hlavou bleskla myšlenka a srdce
jí prudce bušilo do žeber. Chtěl snad tímhle způsobem poslat vzkaz Lucas?
„A co s tím mým problémem?“ zeptala se Miranda, jakmile došly ke srubu. „Co mám dělat s
Kevinem?“
„No to je jednoduchý.“ Della vyskočila na verandu. Otočila se a zadívala se na Mirandu. „Musíš
si to rozmyslet nejdřív sama v sobě.“ Zvedla pravou ruku. „Chceš Kevina?“ Pak zvedla levou
ruku. „Nebo Perryho? Není to nic složitýho. Kevin?“ Pozvedla pravou ruku. „Nebo Perry.“ Levá
ruka vystřelila do výšky.
„Ale co když si vyberu Perryho a on mě nebude chtít? Co když se nikdy nerozhoupe k něčemu
pořádnýmu? Třeba mě nikdy nepolíbí… Nakonec skončím sama jako hloupá a naivní stará panna,
a čarodějka k tomu.“
„No, aspoň budeš vědět, že ses rozhodla blbě,“ pokrčila Della rameny.
„Co si o tom myslíš ty?“ Miranda se podívala na Kylii.
24
„Myslím…“ Kylie si vzpomněla na Derekův polibek. Chtěla, aby se vztah mezi nimi taky
vyvíjel trochu jinak, ale zdálo se, jako by mezi nimi existovalo něco, co jim nedovolilo překročit
tu tenkou hranici. Sama byla rozpolcená a nevěděla, koho si vybrat: Dereka? Nebo Lucase?
„… myslím, že nejsem zrovna ta správná osoba, která by ti v tomhle mohla radit. Sama v tom
lítám.“ Kylie vyběhla schody a zmizela ve srubu.
O třicet minut později ležela Kylie v posteli a mazlila se s kotětem, které jí dal Lucas, než odešel z
tábora. Za dveřmi slyšela, jak se Miranda s Dellou baví s Holiday. Když vedoucí tábora zaklepala na
dveře, Kylie si přetáhla deku přes obličej a zavřela oči. Kotě se pod dekou škrábalo ven. Ne, že by
nechtěla s Holiday mluvit, ale bála se, že jejich rozhovor stejně k ničemu nepovede.
Kolikrát už slyšela Holiday říkat „Já nevím, Kylie, na tohle si musí každý přijít sám“. Dneska ale
měla pocit, že jejich rozhovor bude jiný. Je to snad známka toho, že už začíná šílet? Procházet si
znovu a znovu stejnou situací a čekat, že tentokrát bude výsledek jiný?
„Kylie?“ za dveřmi se ozval Holidayin hlas a pak krátké zaklepání.
Nechala si hlavu pod dekou a zavolala „Pojď dál.“
Slyšela, jak se dveře otevřely a znovu zavřely, Holidayiny kroky se zastavily uprostřed pokoje.
„To není zrovna nadšené přivítání,“ ozvala se Holiday.
„Chceš, abych se přetvařovala?“ Kylie stáhla deku a posadila se. Kotě se k ní okamžitě přitulilo.
Holiday se usmála a sedla si na postel vedle ní. „Já vím, že to máš teď těžké.“
„A to ještě toho nejmíň polovinu nevíš,“ Kylie si přitáhla kolena k hrudi a pozorovala kotě, jak
šplhá po Holiday a snaží se jí dostat až na ramena. „Měla jsem plán a počítala jsem, že vyjde.
Potřebovala jsem Daniela u sebe zdržet tak dlouho, dokud mi neřekne, kým je on. Takže bych
taky zjistila, do jakého druhu patřím já. Konečně se mi dneska v noci zase zjevil. Ale ani na jednu
mou otázku neodpověděl.“ Kylii se stáhlo hrdlo.
Holiday vypadala opravdu zmateně. „Jak to, copak ani on nezná odpovědi? Copak on neví, kdo
je?“
„Neví. Protože on sám byl adoptovaný. Nevěděl, že není obyčejným člověkem, až do svých
osmnáctin. A já fakt nevím, kde bych měla teď hledat odpovědi.“
„Uvidíš, že to zvládneš,“ konejšila ji Holiday, hladíc kotě po hřbetě od hlavy až po ocas. „Tím
jsem si fakt jistá.“
Kylii pálily oči, což bylo předzvěstí, že se brzy objeví slzy. „Znamená to, že mi krev zachutnala,
že jsem upírka?“
Holiday zaváhala.
„Počkej. Nech mě hádat. Ty to nevíš, viď? Chceš mi říct, že tohle je věc, kterou si musím zjistit
sama, co?“ Kylie si otřela první slzu, která jí stékala po tváři.
Holiday si povzdechla, pak se natáhla a vzala Kyliinu ruku do své.
„Máš pravdu, ale jen částečně. Nemýlíš se v tom, že skutečně nevím, zda jsi upírka, či ne. Zato
vím přesně, že to, že ti chutná krev, z tebe nedělá automaticky jednu z nich. Znám několik lidí,
kteří mají krev rádi, a přitom nemají s upíry vůbec nic společného. Je jen pár bláznů, kteří si to
ovšem myslí.“
„Takže tohle, jak to tak vypadá, není příliš podstatné.“ Kylie vytáhla ruku zpod Holidayiny.
„Ano, nemuselo by to být podstatné,“ pronesla Holiday, ale její tón hlasu vyvolal v Kylii
spoustu pochybností.
„Ty tomu sama nevěříš, co?“
„Ano, myslím si, že nějaký význam to určitě mít bude. Jen nevím, jestli to znamená, že jsi
upírka.“
„Ale co jinýho by to mohlo být?“
Holiday se na Kylii soucitně podívala. „To nevím. Ale… jedno vím jistě. Když budeš
pokračovat v hledání, najdeš časem odpověď na všechny otázky, na které skutečně potřebuješ
odpověď znát.“
„Skutečně potřebuju?“ opakovala Kylie Holidayina slova. „Jako kdybych nepotřebovala znát
odpovědi na všechny svý otázky.“
25
Holiday zvědavě nadzvedla obočí. „Nikdy nemůžeme rozlousknout všechny záhady, Kylie. Jsou
věci, které pro nás navždy zůstanou tajemstvím.“
„Některý možná ano,“ odpověděla Kylie, „ale ne tahle. Ne to, co se týká mě. Mám pocit, jako
by se můj život zastavil, dokud nepřijdu na správnou odpověď.“
„Pak se tedy nevzdávej a hledej,“ pokrčila rameny Holiday.
Kylie si opřela hlavu o kolena a povzdychla si. „Víš, že jsem si myslela, že přesně tohle mi
řekneš?“ Kotě ji obešlo, jako by se chtělo ujistit, že je to opravdu ona.
Holiday pohladila Kylii po hlavě. „Když se jedny dveře zavřou, najdeš jiné.“
Kylie se ohlédla. „A co když už další dveře nebudou?“
„Tak potom vyzkoušej okno.“
„A když tam nebude ani to?“ zeptala se Kylie.
„Pak ti nezbyde nic jinýho než si vzít kladivo a to okno si tam udělat. Život není jednoduchej,
Kylie. Obecně se dá říct, že čím těžší zkouškou projdeš, tím užitečnějších a prospěšnějších
výsledků se dobereš.“
„A co když udělám chybu?“ položila Kylie další otázku. „Co když někoho ubodají, protože já
nebudu dost chytrá a rychlá, abych našla správný odpovědi? Udělala jsem, cos mi poradila.
Položila jsem jim přímý otázky, ale všichni duchové mi jen opakujou nějaká varování. Ta žena mi
pořád dokola říká: Stane se to někomu jinému, pokud to ihned nezastavíš. Ale nechce mi říct,
komu se to stane, co se stane a kdy a kde. Jak mám sakra zjistit, o čem mluví a co bych měla
udělat?“
„Jak jsi přišla na to, že někoho ubodají?“ zeptala se Holiday.
„Protože ta žena hodně krvácí a má roztrhaný šaty, jakoby rozpáraný. Dírky od kulek jsou
kulaté.“
„Tys někdy viděla díru po kulce?“ Holiday se na ni překvapeně podívala.
„V televizi.“
Vedoucí kempu se na ni usmála. „Dobře, předpokládejme, že může v tomhle případě jít o
bodnutí a že ta žena ti to chce takhle naznačit. Ale vzpomínáš si, jak ses poprvé setkala s
Danielem a myslela sis, že byl neprávem obviněný z válečného zločinu?“
Kylie se opřela o polštář. „Jsem k ničemu.“
„Jak to?“ zeptala se Holiday. „Myslíš v dorozumívání se s duchy? Říkala jsem ti přece, že to oni
by potřebovali lekci v tom, jak předávat zprávy lidem.“
„Nejenom co se týče duchů,“ odpověděla Kylie. „Stojím za houby, protože nejsem normální
člověk.“
„To není pravda.“ Holiday poklepala Kylii na rameno. „Vedeš si mnohem líp, než jsem vůbec
čekala.“
Kylie střelila po vedoucí kempu pohledem. „Mám tohle brát jako kompliment?“
Holiday se zasmála. „To tedy jo.“ Odmlčela se. „Jestli ti to pomůže, přiznám se ti, že jsou
chvíle, kdy si taky o sobě myslím, že jsem k ničemu.“
Kylie se na ni podívala a v hloubce jejích očí viděla záblesk lítosti. „Týká se to Burnetta?“
„Myslela jsem, že jsem se s tím už vyrovnala.“ Holiday se zhluboka nadechla, což, jak už Kylie
věděla, znamenalo, že je rozrušená. Byla si jistá, že tyhle věci se týkají Burnetta. Vzpomněla si,
jak říkala Mirandě, že by se jí neměly ptát na milostné vztahy, ale teď si nemohla pomoct. Ta
slova jí vyklouzla z úst dřív, než si to stačila rozmyslet. „Della měla dneska v noci pravdu, když
nám říkala, že ti na Burnettovi hodně záleží, že jo?“
Holiday si stočila svázané vlasy do pevného uzlu na temeni. „Záleží mi na světovém míru.
Dělám si starosti s pošramocenou morálkou dnešních politiků… se všemi těmi chudáky, kteří žijí
tady v okolí tábora. Problém je, že si dělám starosti s mnoha věcmi, které ale nemůžu vůbec
změnit. A to platí i o mém vztahu k tomu nafoukanému, egoistickému machistickému upírovi.“
„Ale přitahuje tě,“ pronesla Kylie. „A nesnaž se to popírat. Dokonce jsi mi to jednou i přiznala.“
„No dobře, to nepopírám. Musím uznat, že jeho vytrénované tělo a upíří atraktivnost se mi líbí.
Když jsem byla malá holka, zamilovala jsem se do plyšáka Ernieho. Takový vztah taky nemohl
tenkrát fungovat.“
26
„Do Ernieho? Opravdu?“ zeptala se Kylie. „A já byla zamilovaná do Žabáka Kvaka.“
Obě se rozesmály a potom Kylie dodala vážným hlasem: „Mohlo by to fungovat, kdybys to
opravdu moc chtěla.“
„Nemám s ním tolik trpělivosti.“
„Hmm,“ zamyslela se Kylie. „Jedna velmi moudrá osoba mi řekla, že čím těžší zkouškou
projdeš, tím lepších výsledků se dobereš.“
Holiday se na ni zkoumavě zadívala. „Ty fakt nemáš dost starostí sama se sebou, že se musíš
starat ještě o mě?“
„Zdá se, že všichni ostatní mají mnohem jednodušší povahu než já,“ usmála se Kylie.
„Když tě tak slyším, ne nadarmo se říká, že tráva je u sousedů vždycky zelenější, co? A stejně je
to i s problémy. Všichni máme nějaké ty své bolístky a starosti. Tak proč se radši nestaráš o ty své
a řešení mých nech na mně.“ Holiday zastrčila Kylii pramínek vlasů za ucho. „Ale díky, že si o
mě děláš starosti.“
Holiday se usmála a Kylie cítila, že vztah mezi nimi je teď ještě pevnější. Přemýšlela o tom,
jaké by to bylo, kdyby měla starší sestru. Napadlo ji, že by mezi sebou asi měly stejný vztah jako
s Holiday.
Vedoucí kempu si ji prohlížela a začala kmihat obočím. Kylie hned první den, kdy přijela do
tábora, zjistila, že tohle je obvyklý způsob nadpřirozených bytostí, jak si přečíst obraz mozku
druhé osoby. Věděla, že Holiday zjišťuje, zda náhodou Kylie nepootevřela dveře do své mysli.
Všichni nadpřirození umožňovali druhým, aby zjistili, kdo nebo co vlastně jsou.
Jen Kylie ne. Jediný obraz mozku, který byla schopná vidět, byl mozek Danielova ducha, jejího
biologického otce. U ostatních neviděla nic. A stejně tak oni – Kyliin mozek zůstával uzavřený a
nikoho do něj nepustila.
„Už jsi zkoušela ta mentální cvičení, jak jsem ti doporučovala?“ zeptala se Holiday.
„Jo,“ přikývla Kylie a sledovala její nakrabacené obočí. Měla je provádět alespoň dvacet minut
denně. „Tak co? Nic?“ zeptala se, ale nechtěla, aby to vypadalo, že je zvědavá.
„Ne. Jsi stejně uzavřená jako ten první den. A podařilo se ti přečíst někoho tady v táboře?“
„Ne. Asi jsem nějaká mentálně zaostalá nadpřirozená bytost.“
Holiday protočila oči. „To si teda vůbec nemyslím, právě naopak. Řekla bych, že tvůj mozek je
blokovaný do doby, než budeš vyspělá a schopná své mocné nadpřirozené síly využívat správným
způsobem.“
„Chceš říct, že jsem nevyvinutá?“ Kylie se zatvářila, jako že se jí chce zvracet, a vyplázla jazyk.
„Ne nevyvinutá,“ uchichtla se Holiday. „Myslím, že jsi mnohem chytřejší než dívky v tvém
věku.“ Najednou se opět tvářila vážně. „To ale neznamená, že se už nemusíš nic učit.“ Postavila
se. „Nemyslíš, že bys teď už měla jít na kutě?“
„Možná,“ odpověděla Kylie, ale pochybovala, že teď usne.
Holiday se vydala ke dveřím, než k ním však došla, ještě jednou se otočila. „Ještě k těm
problémům s duchem. Kdyby ti příště, až se zjeví, zase nic jiného neřekla, řekni jí, že ji k sobě
příště už nepustíš, pokud ti neřekne něco konkrétního. A udělej to. Pokud ti nic neprozradí, prostě
přepni a nevšímej si jí. Nic ducha tak nenaštve, jako když ho někdo ignoruje. To na ně platí a jsou
pak mnohem sdílnější.“
„A jak mám přepnout?“ zeptala se Kylie.
„Soustřeď se na něco jiného. Musí to být něco, na co chceš myslet.“ Holiday zvedla obočí, jako
by si právě na něco vzpomněla. „Například na líbání s Derekem.“
Kylie zahlédla v jejích očích záblesk pobavení a bylo jí to jasné. „Burnett ti to prozradil, co?“
Holiday přikývla. „Nebudu se vám do toho míchat. Jen mi musíš slíbit jednu věc: že neuděláš
nic, čeho bys mohla později litovat.“
„Nic se nestalo,“ zamumlala Kylie.
„Pro tentokrát,“ povzdychla si Holiday a zadívala se na dívku.
Kylie se trochu narovnala. „Derek se nikdy nebude snažit mě dotlačit do… něčeho.“
Holiday se na ni překvapeně zadívala a tiše dodala: „Není to Derek, kdo mi dělá takové starosti,
Kylie.“
27
Kylie se zadívala na ruce složené v klíně. Měla pocit, že jí Holiday vidí až do žaludku. Jak
mohla vědět, že Kylie se Derekovi málem podvolila? Pak si ale uvědomila, že má stejný dar jako
Derek a že umí velmi dobře číst pocity a myšlenky druhých. Bylo zřejmé, že kdykoliv se ocitla v
Derekově blízkosti, musela vyzařovat specifické vibrace, které ji prozradily. Panebože, to už si
rovnou mohla na krk pověsit velkou ceduli jsem nadržená. No nebylo by to krásné?
„Kylie… to není nic, za co by ses měla stydět. Nechci po tobě, aby ses něčemu takovému
bránila… Jen tě prosím, abys rozumně uvažovala, než dospěješ k nějakému rozhodnutí. Aby ses
rozhodovala hlavou a srdcem, a ne jen nějakou krátkodobě pomatenou myslí. Víš, co ti chci
přesně říct, viď?“
Kylie přikývla.
„Tak prima.“ Holiday otevřela dveře a vyšla z pokoje.
Kyliina mysl byla přehlcena různými pocity – rozpaky, nejistotou a v neposlední řadě i zlostí.
Nechtěla, aby Holiday nebo kdokoliv jiný věděl o jejích nejhlubších citech a touhách.
Vzpomněla si, jak by bylo krásné mít sestru jako Holiday, kamarádku, které si nejvíc vážila.
Měla za to, že se starší sestrou – i když by byla obyčejný člověk – by si mohla popovídat i o sexu.
Kylie položila hlavu na polštář a v duchu si představovala Derekův polibek. Přemýšlela o tom,
jestli je schopná rozumně uvažovat, když bude Derek nablízku. Zvlášť, když má dar ovládat její
city.
Kotě si vyskočilo na matraci a Kylie přestala být ostražitá, když se její představy Derekova
polibku změnily na polibek od Lucase.
Skvělý! Prostě skvělý. Popadla polštář, jako by to byla její poslední záchrana. Kotě zamňoukalo
a seskočilo na podlahu. Kylie zabořila obličej do měkkého polštáře a rozplakala se. Věděla, že
dnes jen tak neusne a navíc bude až do rána přemýšlet o tom, zda se rozhodnout pro Dereka, nebo
pro Lucase.
28
Kapitola šestá
O hodinu později se Kylie stále neklidně převalovala v posteli a oka ještě nezamhouřila. No dobře, ne
na víc než na pár vteřin. Pokaždé, když už téměř usínala, dostavil se opět ten podivný pocit, jako by
plavala ve vodě nebo se vznášela ve vzduchu, který ji okamžitě z dřímoty vytrhl. Před tím, než
otevřela oči, se jí ve snu objevil Lucas.
Jeho postava byla zahalená v čemsi, co vypadalo jako mraky, a Kylie dokonce cítila chladný vánek,
který je občas rozfoukával. Jakmile jeden mrak odplul a Lucasova postava byla zřetelně vidět, objevil
se druhý, který ji zase zakryl. Lucas měl na sobě rozepnutou košili, odhalující jeho svalnatou hruď, s
jejímiž volnými cípy si pohrávala lehká bríza. Pak se ale mlhavé mraky začaly pohybovat mnohem
rychleji, pocit vznášení se ve vzduchu zesílil a Kylie se probudila.
Lapala po dechu, posadila se na posteli a shrnula si vlasy z obličeje. Byla zklamaná, ale snažila
se tenhle pocit rychle potlačit. Nemůže si dovolit snít o Lucasovi – představy jeho polonahé
postavy jí vháněly červeň do tváří. Opravdu nepotřebuje si přidělávat ještě víc starostí, než má.
Bouchla rozzlobeně do polštáře, jako by za její sny mohl. Rozsvítila světlo, a aniž by uvažovala,
co dělá, vytáhla z nočního stolku dopis. Dopis od Lucase. Ten, který jí před několika týdny dala
Holiday, ale který ještě neotevřela.
Ahoj Kylie,
začínám tenhle dopis psát už po několikáté, mockrát jsem ho zmačkal a roztrhal na kousíčky.
Možná proto, že ani nevím, co ti mám napsat. Je toho tak málo, co můžu v téhle chvíli říct.
Možná proto bych ti asi ani neměl psát, protože – to není správné. Je mnoho důvodu, proč
bych na tebe neměl stále myslet. Důvodů, které se netýkají tebe, ale mě. Já vím, že ti moje
slova asi nedávají vůbec žádný smysl, ale kdybych mohl, vysvětlil bych ti to. Sakra, třeba se
jednou všechno změní a doufám, že ti budu moct o všem vyprávět. Nevím, jestli k těm změnám
dojde, ale doufám, že ano.
Chápeš, proč jsem tenhle dopis už tisíckrát roztrhal? Nerozumíš tomu, viď?
Ale jedno mi smysl dává. Jsi tak úžasná, Kylie. Omlouvám se, že jsem ti to nikdy neřekl do
očí. Omlouvám se, že jsem ti to neřekl, když ses přede mnou znovu objevila. Ale byl to pro mě
šok vidět tě opět po tolika letech, když jsi přijela do kempu. Bylo to šokující a vzrušující.
Věděla jsi o mně věci, které jsem se snažil uchovat v tajemství – přede všemi, ale i sám před
sebou. Moji rodiče udělali spoustu špatných věcí. A protože jsem byl mladý a ještě jsem
ničemu nerozuměl, byl jsem součástí toho zla. Nedovedeš si představit, jak moc jsem se snažil
na tuhle část svého života zapomenout.
Jen na tebe jsem nikdy zapomenout nechtěl. Opravdu, toužil jsem uchovat si vzpomínku na tu
malou blonďatou holku od sousedů, která vypadala jako andílek. A která pro mě byla vždycky
záhadná. Kým jsi vlastně byla? Čím? Přitahovala jsi mě a zároveň i děsila. Nechápal jsem,
proč mě tak přitahuješ. Měl jsem tenkrát chuť zabít ty kluky, kteří po tobě házeli kameny. Chtěl
jsem se dotýkat tvých vlasů a zjistit, zda byly skutečně tak hebké, jak vypadaly. Za úplňků jsem
tě pozoroval a doufal, že se ohlédneš a všimneš si mě. Že se z tebe nakonec taky stane
vlkodlačice.
Myslím, že jsem právě přišel na to, proč jsem se rozhodl ti napsat tenhle dopis. Abych ti řekl,
cos pro mě znamenala. Pro případ, že bych ti to jednou nemohl říct osobně. Radši už skončím
a dám dopis do obálky, abych náhodou nedospěl k závěru, že je to celé nesmysl, a zase ho
neroztrhal.
Stále na tebe myslím,
Lucas
P. S. Nech si o mně zdát…
Ta poslední poznámka jí v hlavě zněla stále dokola jako ozvěna. Nech si o mně zdát… Kdyby jen
Lucas věděl.
29
Pak ale všechny její city zmizely a zůstala jen zlost. Přesně tak, jak to myslel – nech si o mně zdát.
Má si snad nechat zdát o tom, jak dovádí s Frederickou?
Kylie zastrčila dopis zpátky do obálky a hodila ho do zásuvky. Myslel si snad, že mě tenhle
dopis uklidní? Že se po jeho přečtení budu cítit líp? Kdyby si opravdu myslel, že jsem tak úžasná,
tak proč potom utekl s Frederickou? A proč mi to tedy nevysvětlil v dopise? Proč je vůbec tak
tajnůstkářský? Otázky letěly Kylii hlavou jedna za druhou.
Myslel si snad, že nevím, že s ním utekla i Fredericka? Že mi to bude jedno? Copak se nepřiznal
k tomu, že se s ní jednou vyspal a že si Fredericka myslí, že spolu chodí? A utekl s ní. Jak si tedy
mohl myslet, že mě to nenaštve? Copak jsou všichni chlapi takoví darebáci? Anebo se tak jenom
chovají… vlci?
Ne, musím se od Lucase odpoutat, rozhodla se Kylie. Musím jít dál. Zhasla světlo, seděla na
posteli a v náručí držela polštář. Pak se jí znovu před očima objevila postava Lucase, jak se
objímá s vlčicí.
Polštář znovu schytal pořádnou ránu pěstí…
Druhý den ráno se Kylie vyhrabala z postele, aby se oblékla a učesala. Jak to, že nemám hlad? Je to
snad proto, že jsem včera vypila pohár krve? Copak už ztrácím chuť na normální lidské jídlo?
„Jdeš už?“ zavolala na ni Miranda.
„Jo, hned jsem u vás.“ Kylie padla do postele a zírala na strop. Znovu si vzpomněla na včerejší
události a přemýšlela, jak je vidí s odstupem času. Při představě, že by se měla stát upírkou, jí
dnes ráno nepřipadalo, jako by měl nastat konec světa, přesto se jí to nelíbilo. Ale musí to vědět.
Musí zjistit, kdo vlastně je.
„To tam budeš čekat do soudného dne?“ zeptala se Della asi o tři minuty později.
Kylie si cosi zamumlala pod vousy.
„Tak co je s tebou?“ zakřičela Della znovu.
Kylie se otočila směrem ke dveřím, odkud se ozývaly hlasy, a zaposlouchala se, jestli se jí
náhodou přes noc nezměnil sluch. Ale ne, neslyšela o nic líp než včera večer. Což dokazovalo, že
Holiday měla pravdu. To, že jí chutnala krev, ještě neznamenalo, že se z ní stala upírka.
Nebo alespoň zatím ještě ne.
Přinutila se vstát z postele, rukou si rychle pročísla vlasy a vyšla vstříc novému dni a
kamarádkám.
„Dobré ráno i tobě,“ zavolala na ni Miranda, když vyšla z ložnice a neřekla ani slovo.
Kylie se ironicky ušklíbla a pak se pustila do každodenního ranního cvičení. Zadívala se upřeně
na Mirandino čelo, kmihala obočím a čekala, zda neuvidí její obraz mozku. Ale nic. Zahlédla jen
malý červený pupínek, ale Mirandě se o něm nezmínila. Věděla, že by z toho byla celá divá.
„Jsi dneska jak leklá ryba,“ poznamenala Della, když se k nim připojila.
„Nemohla jsem vůbec spát,“ odpověděla jí Kylie.
„Ani já ne,“ přidala se Miranda a pateticky si povzdychla. „Co budu dělat, jestli Perry zjistí, že
mě Kevin políbil?“
Della se uchichtla. „Měla by ses radši někam schovat, než se promění v ohnivého draka a trochu
ti opálí tu tvou prdelku.“
„Myslím to vážně!“ vyštěkla rozzlobeně Miranda.
„A ty si myslíš, že já ne?“
Miranda na ni zírala.
Della škubla ramenem a vydala se ke dveřím. „Ze všeho nejdřív by ses měla rozhodnout, co
vlastně sama chceš.“
„Co tím myslíš?“ zeptala se Miranda, když vyšly ze srubu. A zatímco čekala, co jí Della odpoví,
mávla rukou nahoru a dolů, aby srub ochránila kouzelným zaklínadlem. Dělala to posledních pár
dní, protože tvrdila, že v kostech cítí, že budou mít nějakou nezvanou nepříjemnou návštěvu.
Kylie si však myslela, že Miranda se bojí duchů, a proto je odtud chce svými kouzly vyhnat.
Pokud tomu tak bylo, její kouzla nefungovala. Každé ráno se Kylie s rozbřeskem probouzela s
pocitem chladivého závanu větru.
30
„Myslím tím,“ odpověděla Della, „jestli se opravdu chceš zamilovat do Kevina, nebo jestli se na
toho měnivce pověsíš jen proto, aby se Perry…“
„Nevyslovuj to vůbec nahlas. Ne abys zase začala zmiňovat jeho pohlavní orgány.“ Miranda na
Dellu zamířila ukazováček.
Della cestou do jídelny radostně poskakovala a pak se otočila na Mirandu s hranou nevinností.
„O jeho pohlavních orgánech jsem vůbec nechtěla mluvit.“
Jak se šklebila, bylo Kylii naprosto jasné, že Della lže.
„Ale v jednom má pravdu,“ připustila Kylie. „Musíš se rozhodnout.“
Miranda se zamračila a zastrčila si pramínek vlasů za ucho. Chvíli šly, aniž by některá z nich
promluvila. Zdálo se, že Miranda o něčem usilovně přemýšlí.
„Když já pořád nevím… myslíte, že se opravdu musím rozhodnout hned teď?“ ozvala se
Miranda. „Třeba si Kevin nebude na nic pamatovat. Když to tak vezmu kolem a kolem, o nic
vážného nešlo. Byla to jenom obyčejná pusa a ještě nic moc.“
„Hej, Mirando,“ ozval se mužský hlas za nimi.
Všechny tři dívky se otočily a zahleděly se na kluka, který rozdává nic moc pusy, jak se k nim
blíží po cestě.
„Ten na to jen tak nezapomene,“ zamumlala Della a začichala do vzduchu. „Kdybys náhodou
chtěla vědět, jak je na tom se svými feromony, můžu ti posloužit. Tenhle chlapík pro tebe není.“
„Opravdu?“ zeptala se Miranda. „Myslela jsem, žes říkala, že neumíš číst feromony a hormony
u měnivců. Když byl Perry tím ptákem, říkalas…“
„Říkala jsem, že nevím, jak voní nadrženej pták. Ale když jsou v normálním stavu, pak jsou ve
vzduchu cítit feromony stejně jako u každého jiného chlapa.“ Della mávla rukou do vzduchu.
Miranda se zadívala na Dellu a pak na Kevina, který se k nim blížil.
„Ahoj,“ zastavil se před nimi. Kylie si ho nikdy předtím moc nevšímala, ale teď usoudila, že
bude asi pěkně nažhavenej. Nechoval se jako Derek, ale jistým způsobem měl určitý šarm.
Dokonce jí připadal roztomilejší než Perry. Ale Perryho měla koneckonců taky ráda. V posledních
týdnech jí docela přirostl k srdci.
„Vyspala ses dobře?“ zeptal se Kevin Mirandy a zastrčil si nervózně ruce do kapes krátkých
khaki kalhot. Kylie si všimla, že tričko má volnější a na jeho středně velké postavě trochu visí.
Světle hnědé vlasy měl delší a po stranách zastrčené za uši. Usmíval se a modré oči si zkoumavě
prohlížely Mirandu se zřejmým zamilovaným pohledem.
„Jo,“ špitla Miranda, což ovšem byla lež. Kylie se podívala na Dellu a obrátila oči v sloup.
„Myslel jsem, že bysme se mohli jít po snídani trochu projít,“ řekl Kevin.
„Jo, to bysme mohli.“
Miranda se podívala na Kylii, jako kdyby se chtěla ujistit, jestli neudělala chybu.
Kylie nevěděla, co si o tom má myslet, a tak se jen nenuceně usmála. Bylo zřejmé, že až Perry
zjistí, že se Miranda schází s Kevinem, zlomí mu to srdce. I když Kylie z něj strach neměla,
věděla, že většina ostatních táborníků se jeho nadpřirozených schopností bojí. A taky jí bylo
jasné, že Perry se zlomeným srdcem může být pořádně nebezpečný. Všimla si, jak se Mirandě
začervenaly tváře a jak se před Kevinem narovnala. Ať tak nebo tak, na první pohled bylo jasné,
že Kevinův zájem s ní dělá hotové zázraky.
Miranda s Kevinem zamířili po cestě k jídelně. Della s Kylií zůstaly stát na místě a pozorovaly
je, dokud nezmizeli za zatáčkou.
„Sakra, co si myslí?“ zeptala se Kylie, když se obě pomalu vydaly stejnou cestou za nimi.
Della obrátila oči v sloup. „Myslím, že dřív nebo pozdějc z toho bude pořádný průšvih.“
„Taky si myslím. A vidělas, jak se jí rozzářily oči?“ zeptala se Kylie. „Možná, že se jí ten kluk
fakt líbí. A třeba to Perrymu konečně otevře oči a uvědomí si, že se bude muset k něčemu
rozhoupat, pokud o ni nechce přijít.“
„A to si právě myslím, že bude průšvih. Nechtěla bych se dostat do spárů měnivce, když je
naštvanej. A hlavně ne takovému, který má takovou moc. Říkala jsem ti, že byl zázrak, že se
Perry neproměnil v divočáka a nenabral tě tu noc, kdys ho vytahala za ucho. To byla první věc,
31
kterou mi Chan vysvětlil, když mě seznamoval se světem nadpřirozených. Abych se vyvarovala
měnivců, protože jsou jedním z nejnebezpečnějších druhů.“
Della naklonila hlavu, jako by něco zaslechla. „A do prdele! Už je to tady.“
„Co?“ zeptala se Kylie, ale Della jí už neodpověděla a zmizela.
Kylie to vůbec nechápala, dokud ranní vzduch neproťal Mirandin křik a jakýsi řev divokého
zvířete.
Rozběhla se po cestě – musela uznat, že ve srovnání s tím, jak běhala před měsícem, to byl
docela slušný výkon –, a když se dostala za zatáčku, zahlédla dva obrovské černé medvědy
sekající po sobě ohromnými drápy. Della držela Mirandu, která se chtěla dostat z jejího sevření,
jako by mohla ty dva od sebe odtrhnout. Kylii netrvalo ani vteřinu, aby pochopila, že tohle nejsou
divoká zvířata. To v žádném případě. Musel to být převtělený Perry s Kevinem.
Když větší medvěd zaťal drápy do soupeřova ramene a krev se rozstříkla po zaprášené cestě,
Kylie vykřikla: „Okamžitě toho nechte!“
Asi i kámen by jí věnoval víc pozornosti než ti dva. Aniž by jakkoli zareagovali na Kyliina
slova, dál po sobě sekali ostrými drápy. Najednou se ve vzduchu objevilo několik jiskřiček a
jeden z medvědů se proměnil ve lva. Ve lva velikosti malého nákladního auta. Jeho řev se rozléhal
táborem a zraňoval Kyliiny ušní bubínky. Během několika dalších vteřin se i druhý medvěd
transformoval – na lva ještě většího. Cvakání zubů se střídalo s pronikavým řevem a rozléhalo se
do daleka. Pod lvími drápy z těl kapala krev na suchou zem.
Kylie netušila, zda zranění, která měnivci utrpí jako transformovaná zvířata, přetrvávají i do jiné
transformace či do lidské podoby. Když si ale začali jít po krku, rozhodla se, že musí nějakým
způsobem zasáhnout, protože jinak jsou schopní jeden druhého zabít. Nepřemýšlela o důsledcích
a vběhla přímo mezi dva rozezlené lvy, jednoho popadla za hřívu a škubla jím takovou silou, jaké
byla schopná.
„To nedělej!“ vykřikla Della. I když ji Kylie neviděla, tušila, že její slova byla určená jí. A ve
chvíli, kdy ji chtěla uposlechnout, velká kočka si stoupla na zadní tlapy a zvedla i Kylii, která se
stále držela hřívy. Kylie prolétla vzduchem. Potvora otevřela tlamu a ze zubů jí odkapávala krev.
Řev byl plný zlosti a Kylie si uvědomila, že nikdy v životě nic takového neslyšela. Kočičí zelené
oči se na ni zadívaly. Všimla si, jak se jejich barva měnila ze zelené na zlatou a pak do purpurové.
Vycítila, že právě tohle je Perry.
„Dej mě na zem a přestaň se rvát!“ vykřikla.
Právě v tu chvíli druhý lev vrazil do Perryho boku. Ten zavrávoral a Kylie se málem pustila jeho
hřívy. Podívala se na zem, která byla skoro dva metry pod ní. Pádem by se bezpochyby zranila,
přinejmenším by si polámala kosti, ale přežila by. Ale spadla by přímo do spárů rozlíceného
Kevina. A to už by přežití bylo méně pravděpodobné. Takže se raději dál pevně držela Perryho
hřívy a doufala, že tuhle bitvu přežije.
Perry-lev silně třásl hlavou, jako by si její přítomnost uvědomoval. Kylie létala ze strany na
stranu jako ne příliš oblíbená plyšová hračka v rukou rozzlobeného dítěte. Prsty jí málem
umdlévaly. Znovu se podívala dolů a uvažovala, kudy by mohla zmizet. Najednou uviděla, jak se
Kevinovy zuby zabořily do Perryho slabin. Musím přece nějak zabránit, aby se tu navzájem zabili,
prolétlo jí hlavou. Pevně se chytila husté hřívy, zvedla nohu a vší silou kopla. Trefila se přímo do
oka druhého lva. Kevin Perryho pustil, a když poodstoupil, Kylie si všimla, jak mu z tlamy kape
krev.
Perry zařval. Zda bolestí, nebo vztekem, to Kylie nedovedla posoudit. Možná k tomu měl oba
důvody.
Kylie slyšela, jak Della cosi volá. Cítila, jak kamarádka prolétla kolem, jako by ji chtěla vyrvat
ze spárů šelmy. Ale Perry pokaždé uhnul, takže ji Della nemohla chytit.
„Tak dost!“ vykřikla Kylie k oběma lvům. „Koukejte toho oba nechat! Nechte toho, nebo sem
povolám mrtvé anděly.“
Ještě než její slova dozněla, uvědomila si, jak se kolem nich vzduch ochladil. Nastalo mrtvolné
ticho. Vyřčená hrozba jí zněla v uších jako ozvěna. Ta slova z ní vypadla, aniž by přemýšlela o
tom, co vlastně řekla. Má opravdu takovou moc, že by dokázala povolat mrtvé anděly? Nebo se
32
jen v jejich blízkosti objevil Daniel? Nebo ta mrtvá žena? Ale proč by se tu ti duchové zjevovali v
tak nevhodnou dobu?
Anebo se tu zjevili v pravý čas?
Copak jí Daniel už jednou nepomohl? Najednou jí to však bylo jedno, protože uviděla kolem
jednoho lva zářivé jiskřičky a během chvilky se objevil Kevin. Perry natáhl tlapu, jako by se
chystal zaútočit na Kevina ve fázi jeho proměny.
„Nedělej to, Perry,“ zašeptala Kylie.
Perry zařval, jako by si stěžoval, ale stoupl si na všechny čtyři tlapy. Kylie se konečně pustila
jeho hřívy a dopadla na zem, kde ztratila rovnováhu a dosedla přímo na zadek. Za chvíli se i Perry
proměnil zpátky v lidskou bytost. Zaplaťpánbůh, oblečenou.
Zadíval se na ni dolů, oči mu zlatě zářily a v obličeji se mu stále ještě zračila zlost. Naštěstí
nekrvácel. „To od tebe nebylo moc chytrý, Kylie. Nikdy, ale opravdu nikdy se nepokoušej
zastavit dva bojující měnivce. Nemusela bys to přežít.“
„Ty mně budeš něco vyčítat?“ zeptala se Kylie, ohromená tím, že má tu drzost ji napomínat. „Já
nebyla tím, kdo se pokoušel sežrat kamaráda. Chtěla jsem tě jen ochránit.“ Otočila se na bok a
třela si dlaní modrající zadek.
„Nepotřebuju, abys mě chránila.“ Jeho hlas zaduněl a očima sledoval Mirandu.
Když se podívala na Kevina, všimla si, že jeho proces transformace trval mnohem déle než u
Perryho. Jakmile se objevil jako lidská bytost, okamžitě ustoupil o pár kroků.
„Ještě jsme spolu neskončili. Dokončíme to později,“ oznámil Perry Kevinovi hlasem, který
zněl hrozivěji než jeho lví řvaní.
„Fajn,“ Kevin se zadíval Perrymu přímo do očí. Kylie měla dojem, že se do sebe okamžitě zas
pustí, ale Kevin se otočil a odešel.
Skoro se bála otočit k Perrymu, aby se podívala, jako dopadlo kousnutí. Ale fakt, že to byl
Kevin, kdo odešel, aniž by věnoval jediný pohled Mirandě, jí prozradil, kdo z těch dvou má větší
sílu.
Když Kevin zmizel v lese, Kylie čekala, že Perry začne nadávat Mirandě. Ale ani jeden z nich
nepromluvil. Ptáci ve větvích stromů se vrátili zpátky k trylkování.
„Jsi v pořádku?“ zeptala se Miranda.
Kylie kývla, aby ji ujistila, že jí nic není, ale pak si uvědomila, že ta otázka nepatřila jí, ale
Perrymu. Podívala se na něj a zjistila, že vypadá dobře. Na těle neměl ani škrábanec. Což ji
utvrdilo v tom, že když se měnivec vrátí zpátky do lidské podoby, tělo se mu zregeneruje, zranění,
která během boje utrží, zmizí. Došlo jí, že jediný, kdo byl při tomto nesmyslném boji zraněn, byla
ona sama. Určitě budu mít zadek úplně fialový, pomyslela si. Měla chuť ty dva přetrhnout.
Pěkná blbost, říkala si. Stále ještě seděla na zemi a rukou si třela bolavé pozadí. Sledovala
Mirandu, jak se přiblížila k Perrymu.
„Proč jsi to udělal?“ Její hlas zněl, jako by byla napůl potěšená, že Perry se o ni pral, a napůl
znechucená – ze stejného důvodu. „Odpověz mi.“ Udělala další krok k němu. Vypadala rozezleně.
„Prostě jsem to tak cítil,“ zavrčel Perry. I on se zlobil a jeho vztek byl tím větší, čím blíž byla
Miranda. Tělo měl napjaté, jako by se nemohl ani pohnout. Blonďaté vlasy měl rozcuchané, ofina
mu padala do očí, které byly na chvilku modré, ale pak se rychle změnily na zelené.
Stále vypadal jako rozzuřený lev, tentam byl ten vtipálek, který se stále smál a z každého si
dělal legraci. Poprvé za celou dobu, co ho Kylie znala, si uvědomila, proč se ho vlastně všichni
bojí.
„Neudělals to kvůli mně, že ne?“ zeptala se Miranda a nedala na vztek, který mu čišel z očí.
„Nebo jsi snad žárlil?“
Perry neodpověděl. Jen se na ni upřeně díval a pak se zeptal: „Takže je to pravda?“
„Co je pravda?“
„Žes ho líbala,“ odpověděl Perry. „Nevěřil jsem mu, když mi to řekl. Myslel jsem, že mě chce
jen naštvat, ale ona to je pravda, co? Ty to opravdu udělala. Líbala jsi ho.“
Miranda na něj v šoku zírala. „Ano.“
Ranní chladný vzduch naplnilo ticho.
33
„Ne!“ vyhrkla a potřásla hlavou, až se jí pramínky růžových, černých a zelených vlasů
promíchaly. „Já ho nelíbala. To on mě políbil.“
„Ale ty ses nebránila,“ obvinil ji Perry.
Kylie zadržela dech. Della si stoupla vedle ní a chytila ji za ruku. Přijala její pomoc a stoupla si.
Druhou rukou si stále třela bolavé pozadí.
„Odpověz mi,“ dožadoval se Perry.
Kylie se dívala z jednoho na druhého. Napětí mezi nimi by se dalo krájet. Zdálo se, jako by ze
vzduchu zmizel všechen kyslík a každé nadechnutí bylo horší.
„Tohle nemůže dopadnout dobře,“ pronesla Della.
34
Kapitola sedmá
Kylie zkřížila prsty a přála si, aby všechen zmatek nakonec dopadl dobře – tedy kromě jedné jediné
věci, která to pořádně odnesla, a to jejího naraženého zadku.
„Aspoň buď upřímná,“ trval na svém Perry.
Miranda, než odpověděla, trochu zaváhala. „Já… určitě jsem ho nelíbala.“
Della naklonila hlavu a zašeptala Kylii do ucha: „Ta tedy lže.“
Perry si stoupl těsně k Mirandě a prohlížel si ji, jako by zkoumal, zda jí může věřit. „Nevěřím
ti.“ Odmlčel se. „I kdybys ho ty nelíbala, tak ses ho aspoň měla pokusit zastavit.“
Miranda zaváhala a pak poraženecky sklonila hlavu. Kylie věděla, že se rozhodla to Perrymu
vysvětlit.
„Máš pravdu, nezastavila jsem ho. A ano, možná jsem ho taky políbila. Ale –“
„To jsem chtěl vědět.“ Vztek a hořká bolest naplnila Perryho oči, které každou chvíli měnily
barvu. Kylie si okamžitě vzpomněla na svou bolest, jakou prožívala, když viděla Treye s tou
novou holkou, která se na něj pořád lepila. Nebo když zahlédla Mandy, jak políbila Dereka. A
naposledy ji ranilo, když Lucas utekl s Frederickou.
„To není fér,“ zašeptala Miranda.
„Jo, není to fér. Život nikdy není fér,“ řekl Perry. „Mohli jsme se spolu mít dobře.“ Otočil se a
odešel.
Neušel ani deset kroků, když na něj Miranda zavolala. „Tebe vůbec nezajímá, proč jsem ho
nezastavila?“
Perry se zastavil, ohlédl se a zadíval se Mirandě do očí. „Spíš bych chtěl vědět, proč si myslíš,
že by mě to mělo zajímat.“
Zdálo se, že s jeho slovy Miranda trochu pookřála. Udělala pár kroků, aby k němu byla blíž.
„Nezastavila jsem Kevina proto… že už jsem byla unavená z toho čekání, až mě políbíš ty.“
„Opravdu?“ Perry několika kroky přiběhl k ní. Pravou rukou ji objal kolem krku a přitáhl si ji k
sobě. Ani na chvilku nezaváhal a políbil ji. Ne jen tak ledabyle, žádný letmý dotyk, ale pořádně
dlouze. Kylie si pomyslela, že je to přesně takový polibek, jaký dostala minulou noc od Dereka.
Polibek, jehož sílu cítíte až v palcích u nohou. A způsob, jakým se Miranda opírala o Perryho,
Kylii napovídal, že to takový polibek je.
„No teda!“ zamručela Kylie a zasmála se.
„To teda jo,“ Della se k ní naklonila blíž. „Myslím, že nám Perry konečně zmužněl.“
Kylie se kousla do spodního rtu, aby se nahlas nerozesmála. „Kdyby se tohle odehrávalo ve
filmu, asi by teď v pozadí hrála nějaká tklivá melodie.“
„Můžu začít zpívat,“ zasmála se Della.
„To radši ne.“ Kylie obrátila oči v sloup. „Slyšela jsem tě zpívat ve sprše.“ Obě se rozesmály a
znovu se podívaly na líbající se pár.
Perry konečně Mirandu pustil a o krok ustoupil. Výraz, s jakým polibek ukončil, připadal Kylii
zvláštní. A nejen jí. I Miranda měla co dělat, aby soustředila myšlenky.
Zlost a zároveň ublíženost, které viděla Kylie v jeho očích předtím, se polibkem rozhodně
neztratily. Zdálo se, jako by měl ještě větší vztek.
„Tak,“ pronesl Perry hlasem, odrážejícím jeho výraz v obličeji. „Teď jsem ti konečně ukázal, že
bych stál za to, abys na tuhle pusu počkala.“
„Bys stál?“ zeptala se Miranda třesoucím se hlasem.
„Jasně, stál bych,“ Perry se otočil a odcházel. Po pár krocích se ještě otočil, zvedl ruku a ukázal
Mirandě prostředníček.
„Co tím chceš naznačit?“
„Na to si přijď sama,“ pronesl chladným hlasem a už se neotočil.
Miranda se otočila ke Kylii a Delle. Rukou si přikryla rty a do očí se jí tlačily slzy.
„A sakra!“ Kylii se sevřelo srdce.
„Kreténe!“ vykřikla Della za odcházejícím Perrym.
35
Z druhé strany se k nim blížila Holiday. Zastavila se a podívala se z dívek na Perryho. „Co se tu
děje?“ zeptala se.
„Ale nic,“ odpověděla Della.
Holiday se podívala na slzící Mirandu, která nehybně stála a zírala na mizejícího Perryho.
Vedoucí tábora se znovu podívala na Dellu. „Tak o co jde?“
„No…, skoro o nic,“ zopakovala Della a pokrčila rameny.
Holiday, jako by si právě přečetla Mirandiny myšlenky, k ní zamířila a objala ji. „Pojď, trochu
si o tom popovídáme.“
„Co to děláš?“ zeptala se Della, potácející se ve dvě ráno v kuchyni.
Kylie se na ni podívala od obrazovky počítače. „Snažím se domluvit tomuhle počítači, aby se mnou
spolupracoval.“
Della o krok ustoupila. „Už zase jsi tu měla někoho na návštěvě?“
Kylie se usmála. „Ne, neboj. Jen se snažím zjistit, kolik Brightenů žije v okolí Dallasu.“
„Kolik čeho?“ Della dopadla na židli vedle Kylie.
„Brightenů. Tak se totiž jmenoval můj otec a matka mi říkala, že jeho rodiče bydleli někde u
Dallasu, když se s ním seznámila. A když mi ani Daniel nemůže říct, kdo vlastně jsem, musím si
to zjistit sama.“
„Ale myslela jsem… Neříkala jsi náhodou, že ho adoptovali?“
„To jo,“ Kylie se zamračeně dívala na obrazovku. „Sakra, v okolí Dallasu žijí skoro dvě stovky
Brightenů. Kdo by tušil, že zrovna tohle jméno bude tak populární, viď?“
„Ale když byl adoptovaný, tak jak ti tahle informace může pomoct?“ Della se naklonila a
podívala se na svítící obrazovku.
„Mohla bych tak zjistit, kdo byli jeho biologičtí rodiče.“
„Docela bych chtěla být při tom rozhovoru mouchou na stěně. Ahoj, babi a dědo, jsem vaše
vnučka, o které jste se nikdy nedozvěděli, ale vlastně ani nejsem, protože jste tátu, který umřel
dřív, než jsem se narodila, adoptovali. Ale abych pravdu řekla, mě ani tak nezajímáte vy, ale jen
chci zjistit, kdo jsou moji skuteční prarodiče.“
Kylie se na Dellu zamračila. „Ty mi s tím vůbec nepomáháš.“
„Jen ti chci říct, jakej názor na to mám já.“
„Fajn, tak takovýhle názory si nech pro sebe.“ Kylie zavřela oči a vehementně se držela té
nepatrné naděje, kterou měla. Ale kdesi uvnitř ní hlodal hlásek, přesvědčující ji, že Della má
pravdu. Najít skutečné Brightenovy bylo téměř nemožné. Jen najít jeho adoptivní rodiče by byl
úkol nad Kyliiny síly, natož zjistit, kdo byli jeho skuteční. To přinutit tenhle počítač k činnosti je
úplnou hračkou, pomyslela si.
„Hej,“ ozvala se Della a poklepala jí na rameno. „Vytiskni si tenhle seznam a já s Mirandou ti
pomůžeme je obvolat.“
Kylie se zadívala na kamarádku. „To byste pro mě udělaly?“
„Tys mi přece taky dala krev, ne?“ odpověděla Della.
„No to jo,“ přikývla Kylie, podívala se zpátky na obrazovku a rychle stiskla tlačítko PRINT.
„Pusť mě! Pusť mě!“
O dva dny později brzo ráno Kylii něco probudilo. Mrskala sebou v posteli a přinutila se rychle
otevřít oči. Pára vlastního dechu se nad ní vznášela jako nějaký mystický had. Ledový vzduch v
místnosti odpovídal času. Právě svítalo.
Přitáhla si deku až ke krku a zavřela oči. A bum. Sen, který ji před chvílí probudil, se znovu
vrátil.
Pusť mě! Pusť mě!
Slyšela svoje vlastní slova jako nějakou ozvěnu. Jako by ji něco tlačilo do nejtemnějšího kouta v
místnosti. Srdce jí prudce bušilo, hrudník se jí zvedal těžkým dechem, jako by před něčím utíkala.
Připadala si jako lapené zvíře.Buch. Buch. Buch.
Mačkala pokrývku v rukou a snažila se ten děsivý sen zahnat. Její úsilí však bylo marné. Sen se
pomalu stával skutečností.
36
Provaz se jí zařezával do rukou, jak se ji někdo snažil k něčemu přivázat. Zamrkala a snažila se
zaostřit, ale nedařilo se jí to. Připadalo jí, že všechno kolem ní je divné. Měla pocit, jako by se
vznášela ve vzduchu. Začala počítat – jedna, dvě… možná při třech bude schopná rozpoznat ty
rozmazané postavy kolem ní. Chtěla kopnout nohou, ale uvědomila si, že ji má tak těžkou, že
jakýkoliv pohyb byl nemožný.
Chtěla odsunout tu váhu, ležící jí na nohou, ale najednou se nad ní objevilo několik rukou, které
ji přitiskly k posteli dřív, než se stihla jakkoliv pohnout.
Provazy kolem zápěstí se ještě víc utáhly. Neschopná pohybu se s hrůzou v očích dívala na
blížící se rozmazanou postavu s nožem v ruce.
„Ne!“ Její výkřik ji vysvobodil z noční můry. Otevřela oči, sevřela ruce v pěsti a nepřítomně
zírala na strop v obavě, že jakmile zavře oči, sen se vrátí.
„Byl to jen sen. Jen další noční můra.“ Ta slova si opakovala znovu a znovu. Převrátila se na
bok, snažila se posadit, ale závrať, kterou vnímala ve snu, jí teď skutečně paralyzovala tělo. Padla
zpátky do postele.
„Byl to jen sen. Jen další noční můra.“ Počítala nádechy a výdechy, a jakmile se trochu
uklidnila, pokusila se znovu vstát. Závrať pominula, ale zachvátila ji panika. V mysli se jí
vynořovaly děsivé obrazy ze snu, obklopoval ji strach. A pak si s hrůzou uvědomila, že v tom snu
byla ženou, která se jí zjevovala. Byla tím duchem, který ji v posledních dnech navštěvoval.
Popadla džínsy a natáhla si je. Neobtěžovala se hledáním spodního prádla nebo bot a vyběhla z
ložnice. Srdce jí prudce bušilo, když se zastavila na schodech venku před srubem. I když už bylo
časné ráno, obloha byla temná a všude kolem se rozprostírala černá noc. Pouze na východě se na
horizontu objevil tenký proužek světla.
Pustila se po lesní pěšině, vedoucí k Holidayině chatce, ale pak si vzpomněla, že Holiday už s
prvním rozbřeskem chodí do kanceláře.
Otočila se a rozběhla se k hlavní budově. Lehkost a rychlost, s jakou se teď pohybovala, byly
uklidňující. Ale připomínaly jí, že život není tak jednoduchý. Uvědomila si, jak se jí za poslední
dobu život změnil, a netušila, kam se bude ubírat dál.
Byla napůl cesty ke kanceláři, když ji začalo píchat v boku a plicím se nedostávalo kyslíku.
Zastavila se, předklonila se a rukama se opírala o kolena, zhluboka se nadechujíc. Zadívala se na
bosé nohy a snažila se vyhnat z hlavy představy ze snu, které se jí jako nekonečné video promítaly
před očima.
„Byl to jen sen,“ zašeptala do nočního ticha.
A pak si něčeho všimla. Ticha. Toho mrtvolného děsivého ticha kolem.
Ticha, které jí napovídalo, že není sama. Protože teplota kolem byla normální, věděla, že s ní
není žádný duch. Vzpomněla si na upíra, který se pokoušel dostat do kempu. Na toho, který, jak
tvrdil Burnett, by ji určitě vysál, kdyby to byl jeho záměr. Vrátil se snad, aby dokončil svou práci?
Kylie se narovnala. Její první myšlenkou bylo utéct.
Druhou bylo křičet.
A třetí, jež ale byla ve srovnání s těmi předchozími zastrčená kdesi vzadu, bylo postavit se
tomu, co bylo před ní, ať už TO bylo cokoliv.
Než se stihla rozhodnout pro třetí možnost, svět kolem se vrátil ke svému obvyklému šumu.
Uklidnilo ji, když zaslechla kdesi v dáli kuňkání žab, cvrlikání ptáků a cvrkání hmyzu. Panika,
která ji až doteď obklopovala, zmizela. Nebylo divu, že po událostech posledních dní byla Kylie
trochu vyděšená. Ale to ticho asi neznamenalo, že by ji někdo sledoval.
Nebo alespoň ne upír. Pak si na něco vzpomněla… Zadívala se na okraj cesty, kde stály vzrostlé
stromy jako dřevění vojáci. Ale nevšimla si, že by na ni ze tmy zářily zlatavé vlčí oči. Nebylo tam
žádné divoké zvíře. Jediné, co ji teď pronásledovalo, byla její vlastní paranoia. Posílená snem, z
něhož se probudila.
Zhluboka se nadechla, aby dostala do plic další pořádnou dávku kyslíku, a zadívala na pěšinu
před sebou. Udělala pár kroků, když najednou zaslechla podivný zvuk. Než mohla jakkoli
zareagovat, v ranním vzduchu kolem ní cosi prosvištělo.
37
Byla připravená bojovat o svůj život. Napadlo ji, že se těm mizerným upírům jen tak lehce
nevzdá, zvedla ruce nad hlavu, rozhodnutá se bránit.
A pak TO uviděla.
Žádného upíra!
Ale obrovského ptáka – cosi mezi velkou volavkou a něčím, co mohlo existovat v pravěku –,
který stál přímo před ní. Mával křídly, jež mohla mít klidně až dva a půl metru v rozpětí. Kylie
nevěřila svým očím, stála v šoku a přerývaně dýchala. Ta potvora ji převyšovala aspoň o půl
metru. Nevěděla, co by měla udělat, a tak raději o krok ustoupila. A pak se kolem ptáka objevilo
tisíce malých jiskřiček.
Kylie si založila ruce na hrudi a byla jí hanba, že se nechala takhle hloupě vystrašit. „To není
žádná sranda,“ vyštěkla na Perryho, když se před ní objevil.
„Co není sranda?“ zeptal se vážným hlasem, který u něj Kylie neznala.
„Strašně jsi mě vyděsil. Už toho mám dost a nebaví mě…“
„Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit. Viděl jsem tě, že někam utíkáš, tak jsem se chtěl jen ujistit, že
je všechno v pořádku.“
Kylie nevěděla, jestli to bylo jeho vážným hlasem nebo ještě vážnějším výrazem, ale bylo jí
jasné, že tentokrát mluví pravdu. Rozhodně si teď nedělal legraci.
„Jo, všechno je v pohodě.“ Ale když se Kylie zadívala do jeho očí, poznala, že nic není v
pohodě.
Perry, ten neustálý a věčně usměvavý vtipálek, byl najednou vážný a smutný. Bolest, jakou
viděla v jeho očích, se rovnala bolesti, které si všimla i u Mirandy. Nechápala to. Když se oba dva
tak trápí, proč prostě nehodí tu záležitost s Kevinem za hlavu?
„Ona tě skutečně miluje, Perry,“ řekla Kylie dřív, než si svá slova uvědomila.
„Ale taky má ráda Kevina.“
„Nemá ho ráda. To on políbil ji, nic víc. To jen vy dva se s tím nemůžete vyrovnat.“
„Ale přece věděla, že ji mám rád,“ pokračoval Perry. „Vždyť jsem si k ní skoro každý den
přisedl v jídelně.“
„Jasně, ale od přítele se čeká, že udělá víc, než jen že si přisedne ke stolu.“
„Já vím,“ zašeptal Perry. „Taky bych to udělal… jen jsem čekal, až na to nastane ten správný
čas.“
„A proč by nebyl správný čas zrovna teď?“
„Už je pozdě,“ zašeptal.
Kylie potřásla hlavou. „Ty vážně dovolíš, aby tahle jedna pitomá pusa zničila to, co by mohlo
být mezi tebou a někým, kdo o tebe má opravdový zájem? To seš fakt tak –“
„Paličatý?“ dokončil za ni Perry. „Jo. Je to jedna z vlastností měnivců. Což, jak jsem si všiml, ty
asi vůbec nevíš, protože ses nechala skoro zabít.“
„Ale jestli ti Miranda není ukradená, pak –“
„Ukradená…“ zamyslel se. „Samozřejmě že mi není ukradená. Zajímá mě její minulost.“ Okolo
Perryho se najednou objevily první záblesky světla. „Jen tak mimochodem,“ dodal, „díky, že ses
mě včera ráno snažila chránit. Ale vážně, už to nikdy nedělej.“ Před Kylií se objevil zase ten
velký pták. Zamával křídly tak mohutně, až to Kylii odfouklo vlasy z obličeje, a vznesl se do
vzduchu. Kylii se najednou v žaludku usadil pocit samoty.
Když Kylie vyšla z lesa, všimla si jasného světla, vyzařujícího z okna Holidayiny kanceláře. Zastavila
se a chvíli přemýšlela. Před sebou měla stále Perryho oči, v nichž se zračila ohromná bolest. Přála si,
aby těm dvěma mohla nějak pomoct.
Došla pár kroků k chatce, otevřela dveře a zavolala Holidayino jméno, aby se vedoucí kempu
nevylekala, kdo ji v tak časnou hodinu vyrušuje.
„Jsem v kanceláři,“ ozvala se Holiday a Kylie vešla do místnosti.
Holiday jí pokynula, aby se posadila. Kylie zapadla do velikého křesla naproti ní.
„Je všechno v pořádku?“ zeptala se vedoucí kempu a probírala se i nadále došlou poštou.
Kylie si povzdechla. „Miranda je pořád hrozně smutná. Teď jsem se právě potkala s Perrym,
snažila jsem se mu to říct, ale jak se zdá, vůbec mě neposlouchal. A vypadal úplně stejně smutně
38
jako Miranda. Představ si, že vůbec nedělá žádné vtipy. Della má zrovna své dny, a tak je strašně
nevrlá a pořád na Mirandu vyjíždí. Miranda totiž nedělá nic jiného, než že jí zmrzlinu a vzdychá
nad tím, že ztratila Perryho.“
Kylie se odmlčela, aby se nadechla, a pak pokračovala. Mluvila samé nesmysly, ale nemohla si
pomoct. „Tedy ne, že by to teď se vzdychající Mirandou a nervózní Dellou bylo jednoduchý.
Miranda se těžko vyrovnává s Dellinými náladami, i když zrovna nemá deprese, natož teď. Ale
možná, že pojede na rodičovský víkend domů. Zrovna teď by ale nejraději jedna druhé vyrvala
srdce z těla a předhodila ho mé kočce. I když myslím, že Della by raději Mirandina játra… Takže
abych odpověděla na tvou otázku – ne, nic není v pořádku.“
Holiday zvedla hlavu od došlé pošty a pronesla jediné slovo: „Zajímavé.“
„Co je zajímavé?“ Kylie si najednou vzpomněla na návštěvy u doktorky Dayové, když chodila
na psychoanalytická sezení.
Holiday už zase probírala poštu. „No, ve skutečnosti několik věcí.“ Vzala do ruky jeden dopis,
než se podívala na Kylii. „Ale začněme třeba tím, že se tě nebudu vyptávat ani na Mirandu, ani na
Dellu, ani na Perryho. Ale zeptám se, jak se daří tobě.“
„Jsem snad nenormální, když se zajímám o své kamarády?“ zeptala se Kylie a najednou byla
naštvaná. Pravda, taky se blížily její dny, takže to může být kvůli předmenstruačnímu syndromu.
Anebo to mohl být tisíc dalších důvodů.
„Nic takového, že bys byla nenormální, jsem neřekla.“ Holidayin tichý, starostlivý tón hlasu
Kylii rozčílil ještě víc, než kdyby seděla u psychoanalytika. Teď měla pocit, jako by byla nejen
blázen, ale taky pěkná mrcha.
Holiday si podepřela bradu rukama – což byl její častý zvyk. „Chtěla jsem ti tím jen naznačit, že
skrýváš sama před sebou vlastní trápení a soustředíš se na problémy druhých.“
Kylie si znovu vybavila důvod, proč se tak brzy ráno vydala sem do kanceláře – nebylo to kvůli
Mirandě a Perrymu. Možná Holiday skutečně udeřila hřebíček na hlavičku. Ale Kylie si to
nechtěla připustit.
„No, možná jsem jen hodná a není mi jedno, že se kamarádi trápí.“ Kylie se zabořila hlouběji do
křesla a bylo jí líto, že na Holiday vyjela. Ze svých problémů ji nemohla vinit, a navíc, jejich
vzájemný vztah byla jedna z věcí, které Kylie v poslední době považovala za správné. Proto se na
ni teď na konci věty omluvně usmála.
„Hodná? O tom vůbec nepochybuju.“ Holiday se usmála. „Takže začněme od začátku. Jak se ti
daří, Kylie?“
Kylie se napřímila a opřela se lokty o stůl. „Kolik máš teď času?“
„Tolik, kolik budeš potřebovat.“ Holiday se na chvilku odmlčela a pak se zeptala: „A co ty a
Derek?“
„Nic nového. Proč se ptáš?“ Kylie se na ni překvapeně podívala.
Holiday zvědavě zvedla jedno obočí. „Všimla jsem si, jak jsi včera vystartovala z jídelny, jen co
on vešel dovnitř. A stejně tak i při večeři.“
„Jen jsem s ním v tu chvíli nechtěla mluvit.“ Byla to pravda. Tedy jen částečně. Netoužila po
tom, aby někdo, kdo umí číst pocity a myšlenky druhých nebo vycítit její hormonální rozpoložení,
věděl, jak ji Derekova přítomnost vzrušuje. Dokud sama nezvládne své city, bude lepší, když se k
němu nebude přibližovat. Natož aby s ním někde zůstala o samotě. Stejně tohle dřív nebo později
Derekovi bude muset sama vysvětlit. A čím později, tím lépe, pomyslela si.
„Takže se ve vašem vztahu něco změnilo?“ zeptala se Holiday.
Kylie zkřížila ruce na hrudi. „Ne, nic. Copak jsi mi sama neříkala, abych si všechno pořádně
rozmyslela? Abych neudělala nějakou blbost?“ tiše se zeptala Kylie. „Říkalas, abych si na něj
dávala pozor. A teď, když to dělám, mi říkáš, že je to špatně. Co teda vlastně ode mě chceš?“
Holiday se ušklíbla. „Aby sis dávala pozor, to ano. Ale neříkala jsem, aby ses mu vyhýbala.“
„No, možná jsi to tak nemyslela, ale tohle je můj způsob, jak si teď na něj dávat pozor.“
Holiday zvedla ruku. „Tak dobře. Dělej, jak chceš.“ Odmlčela se a pak si povzdechla, což Kylii
naznačilo, že s ní Holiday nesouhlasí. „Mluvila jsi v poslední době s otčímem?“
39
Kylie obrátila oči v sloup. „To už ti zase volala máma? Nechápu, proč po mně chce, abych mu
odpustila, když ona sama mu nikdy neodpustí.“
Holiday se znovu zamyšleně zamračila, jako by zvažovala další slova, než je vypustí z úst.
„Rozvedl se s tvou matkou, ne s tebou.“
Jasně, máma říkala něco podobného. „To je sice pravda, ale to na věci nic nemění.“ Stále měla
na paměti, jak ho prosila, když odcházel z domu, aby ji vzal s sebou, aby mohla bydlet s ním.
Nechtěl ji. Odmítl ji. Kylie se znovu zadívala na Holiday. „Říkala ti taky máma, že se tahá s
holkou, která je jen o pár let starší než já?“
„Ne,“ odpověděla po pravdě Holiday. „Ale říkalas mi to ty. Ten den, kdy jsme byly na zmrzlině
v cukrárně.“ V Holidayiných očích se objevil soucit. „Podívej, Kylie, neříkám, že neudělal nic
špatného. Tahle záležitost se ale opravdu netýká vztahu mezi tebou a jím. Kdyby mě měl ovlivnit
vztah mezi mou matkou a otcem, pak bych asi musela nenávidět oba.“
„Promiň, v tomhle s tebou naprosto nesouhlasím. Fajn, možná se to netýká vztahu mezi mnou a
otcem, ale to, co udělal, se mi nelíbí,“ odpověděla Kylie. „A dotýká se mě to mnoha způsoby.
Například máma mi včera volala, že uvažuje o tom, že prodá náš dům. Dům, kde jsem vyrůstala,
místo, který jsem celý život považovala za domov.“
Holiday se opřela v křesle. „To je zlý. Pamatuju si, jak jsem byla naštvaná, když matka prodala
náš dům. Ale…“
„Žádné ale,“ vykřikla Kylie. „Máma by mě neměla tlačit do něčeho, co nechci dělat. A vůbec by
neměla ani přemýšlet o tom, že tenhle dům prodá! Neměla by otci odpouštět. Možná bych mu to
neměla odpustit ani já. Tohlebys jí měla říct, až ti příště zase bude volat. Nebo jí to řeknu sama.“
Holiday se zamračila. „Tvoje máma mi nevolala. Mluvila jsem s tvým otčímem. Říkal, že je –“
„Bože! On ti volal?“ Kylie si vzpomněla, jak trapné bylo jeho setkání s Holiday při jednom z
návštěvních dní na táboře. Jak na ni civěl, jako by byla nějaký sladký bonbon, na který on měl
zrovna chuť. „Prosím, neříkej mi, že se s tebou chtěl sejít, nebo tak něco.“
„Ne, zdálo se mi, že si o tebe opravdu dělá starosti. Říkal, že ti pořád píše maily a volá ti, ale ty
mu neodpovídáš.“
„Kdyby si o mě dělal takové starosti, mohl se tu ukázat o návštěvním dnu. Ale přijel? Ne! A víš
proč? Jsem si jistá, že ta jeho nová kočička ho sem nechtěla pustit samotného. A její rodiče ji
možná nepustili z domu.“
„Možná se tu neukázal proto, že si myslel, že ho nechceš vidět.“ Holiday potřásla hlavou.
„Myslím si… možná by sis s ním měla promluvit.“ Kousala se do spodního rtu a pak pevně
sevřela rty. „Sakra, když už jsem do toho kyselého jablka kousla, měla bych asi pokračovat.
Myslím si, Kylie, že když se ti zrovna něco v životě nedaří, snažíš se těm problémům raději
vyhýbat, než abys je nějakým způsobem řešila. Podívej se na svůj vztah s otcem, a teď i s
Derekem. A abych ti pravdu řekla, nepovažuju vyhýbání se problémům zrovna za nejlepší řešení.
Vím to moc dobře, protože jsem to taky několikrát zkusila.“
„Jo,“ odpověděla Kylie a zase měla pocit, jako by Holiday zklamala. Ale nemohla teď přestat.
„Než jsem se začala problémům vyhýbat, snažila jsem se je řešit. I teď se snažím.“ Bránila se a
chtěla Holiday říct, že se nevyhýbá všem problémům. Chtěla jí říct, jak strávila den a půl
obvoláváním všech Brightenů v okolí Dallasu, aby našla Danielovy adoptivní rodiče a mohla tak
zjistit, kdo byli jeho biologičtí rodiče. Tak by nakonec mohla zjistit, kdo vlastně je.
Holiday se zamračila. „Jo, ani jeden z nás neměl zrovna lehký život, co?“
„To tedy jo,“ odpověděla Kylie a přemýšlela, jestli ho náhodou nemůže mít ještě těžší. „Jen
ještě nejsem připravená se setkat s otcem… tedy otčímem. Nevím, co vlastně cítím k Derekovi. Je
to najednou tolik otázek, takže se nediv, že se některé snažím na chvíli odsunout stranou.“
„Já se nedivím. Ale čím déle se něčím budeš zabývat, tím horší řešení můžeš najít. Někdy by ses
měla problémům postavit čelem hned. Můj otec vždycky říkal, že by se člověk měl všem potížím
postavit čelem a plivnout jim do očí.“
„Nikdy jsem neuměla dobře plivat,“ odpověděla Kylie.
40
Holiday se usmála a znova se začala probírat poštou, kterou měla před sebou na stole.
Povzdychla si a podívala se na Kylii. „Chceš se vyhnout i tomuhle?“ Posunula k ní jeden dopis
přes stůl.
„Čemu?“ Kylie zírala na obálku se svým jménem, napsaným známým rukopisem.
Lucasovým rukopisem. Měla před sebou od něj už druhý dopis.
41
Kapitola osmá
Jedna její část chtěla dopis nechat na stole a vůbec ho neotevírat. Copak si už dávno neřekla, že s
Lucasem skoncovala? Věděla, že Holiday by ji k ničemu nenutila. Copak toho teď nemám dost sama
se sebou? pomyslela si. Proč bych si s ním měla přidělávat ještě další problémy?
Holiday přitáhla dopis zpátky na svou stranu stolu.
Kylie se na ni překvapeně zadívala. Čekala, že v jejích očích uvidí pohrdání, že zase odsunuje
jeden z problémů stranou, že není schopná se jim postavit čelem. Ale jediné, co viděla, bylo
porozumění.
„Nevím, jestli si ho vůbec chci přečíst,“ přiznala se Kylie.
„Proč ne?“ otázala se Holiday.
„Protože utekl s jinou holkou.“
„Myslím, že nepovažuje Fredericku za svou…“
„Ona si to myslí. Považuje ho za svého milence. To ona ho svádí… a Lucas je jen chlap.“
„Já vím,“ ozvala se Holiday. „Ale ne všichni chlapi –“
„Většina jo. Není to s nimi jednoduché. Už si myslíš, že mu rozumíš, a pak udělá něco, co vůbec
nepochopíš. A nesnaž se říkat, že ne, protože ten samý problém máš ty s Burnettem.“
Holiday si opřela bradu o dlaně a neřekla nic. Po chvíli nepříjemného ticha nakonec pronesla:
„Jestli chceš, uložím ho tu do zásuvky. A až budeš později chtít, můžeš si ho kdykoliv přečíst.“
Jo, tohle Holiday může udělat. Ale budu toho schopná já? Můžu teď odtud odejít, aniž bych si
ten dopis přečetla? Copak můžu předstírat, že mě Lucas už vůbec nezajímá? Že od chvíle, kdy
odešel z kempu, jsem si o něj vůbec nedělala starosti? Že mě nezajímá, co mi nemohl prozradit?
A že si myslím, že do toho, co je tak velkým tajemstvím, je nějakým způsobem zapletená
Fredericka?
Ale jestli se takhle moc zajímám o Lucase, co potom pro mě znamená Derek? Jsou vůbec moje
city k Derekovi opravdu mým vlastními, nebo se s nimi snaží Derek manipulovat?
Sakra. Sakra. Sakra. Copak nemám život už tak dost zamotaný?
Měla bych si ten dopis vzít a zjistit tak, zda informace z něj doplní střípky, které mně chybějí ve
skládačce?
Kylie natáhla ruku a vytáhla dopis zpod Holidayiny dlaně. Chvilku na něj zírala, pak ho
přeložila a nacpala do zadní kapsy džínsů. Později, až bude sama a bude mít pocit, že zvládne
postavit se Lucasovu dopisu čelem, si ho přečte.
Když zvedla hlavu, viděla, že Holiday přikývla, jako by jí tím říkala, že udělala správnou věc.
Kylie si tím tak jistá nebyla. Ale to ostatně nebyla nikdy.
V místnosti se rozhostilo podivné ticho. Holiday se začala zabývat jinou činností, což Kylii
přišlo zvláštní a znepokojující. „Už ti duch prozradil nějaké další informace?“
„Nové ano, ale ne že by mi to pomohlo.“ Kylie se zamračila a přála si, aby i tenhle problém
mohla odsunout, tak jako to udělala s otčímem a Derekem. Informace, které jí duch řekl, byly tak
nebezpečné, že ji nenechávaly v klidu. Neměla jinou volbu. „Domnívám se, že tu ženu její únosci
mučili.“
„Bože!“ ozvala se Holiday. „A myslíš si, že se to skutečně stalo, nebo že se ti tím jen snaží něco
říct?“
„Myslím, že se to stalo.“ Kylie si zamyšleně kousala spodní ret, v myšlenkách se znovu vrátila k
varování, že by se tohle mohlo stát někomu, koho miluje, pokud to včas nezastaví. „Cítila jsem to
naprosto reálně. Stejně tak jako tenkrát sen, kdy Daniela zastřelili. V tom snu jsem byla na jejím
místě. Blížili se ke mně se zvláštními noži. Měla jsem pocit, jako bych byla omámená, a když
jsem se chtěla bránit, přivázali mě ještě pevněji k posteli.“
Když si vzpomněla na tu hrůzu, srdce se jí znovu rozbušilo. Panický strach se usadil v hrudi.
Holiday natáhla ruku přes stůl a pohladila ji po ruce. Ten dotyk v ní vyvolával příjemné
uklidňující teplo. Strach najednou zmizel – jako nějaká vyděšená myš.
42
Kylie se zadívala na vedoucí kempu. „Díky, ale tohle nic nevyřeší. Jako bys chtěla zalepit
střelnou ránu pouhou náplastí.“
„Já vím,“ zamračila se Holiday. „Ale když jediná věc, kterou můžeš někomu vyděšenému
nabídnout, je uklidňující dotek, nabídneš ho.“
Kylie se zhluboka nadechla. „Co se stane, když na to nepřijdu včas?“
Holidayina ruka se sevřela kolem Kyliina zápěstí, povzbudivě ji tiskla, jako by ji chtěla uklidnit.
„Budeš muset přijmout fakt, žes udělala všechno, co bylo v tvých silách, abys to zastavila. A
půjdeš zase dál.“
Kylii v hlavě zněla Holidayina obludná slova a pocit odpovědnosti, který vnímala, ji tížil.
Najednou jí přišlo, že toho je na ni moc.
Vytáhla ruku zpod Holidayiny. „Ne, to bych nemohla… Nemohla bych žít s pocitem, že jsem
neudělala dostatek. Myslím, že pokud se mi to nepodaří zjistit, někdo umře. A umře násilnou a
hroznou smrtí.“ Kylii začaly všechny problémy a starosti v hlavě vířit jako míčky v osudí. Do očí
se jí nahrnuly slzy. Ještě stále ji bolelo pomyšlení na pohřeb babičky – nemohla ztratit ještě
někoho dalšího. „Chyby se nepřipouštěj.“
Kylie začala přemýšlet, snažila se vybavit si přátele, které miluje a kteří mohou být v nebezpečí.
Je to máma? Nebo snad někdo z okolí? Někdo tady z kempu? Mohla by to snad být Holiday?
Nebo, panebože, co když je to Lucas nebo Derek? Zadívala se na dveře a bojovala s touhou
okamžitě odsud utéct.
Holiday si odkašlala. „Přestože se snažíme, abychom uspěli, naše dary nám nezaručují, že
někomu pomůžeme. Někdy prostě musíme přijmout fakt, že nemůžeme udělat vůbec nic.“
Kylie zatřásla hlavou. „Ty seš možná schopná tohle přijmout, ale já ne.“
Kousla se do rtu tak, až se jí na něm objevila kapička krve. „Měla bych asi svůj dar odmítnout.
Nejsem schopná ho využít. Měla bych ho vrátit s poznámkou, že za něj děkuji, ale nejsem ho
hodna.“ Hrdlo se jí stáhlo, že nebyla schopná dál mluvit. Po chvíli se zadívala na Holiday a
zeptala se: „Není už příliš pozdě ho odmítnout?“
„Obávám se, že ano,“ odpověděla jí Holiday. „Už jsi ho přijala, když –“
Kylie vyskočila tak rychle, až dřevěné nohy křesla zavrzaly na podlaze a skřípavý zvuk se
rozlehl místností.
„Kylie, počkej,“ Holidayin hlas dostihl Kylii téměř u dveří, ale nevěnovala mu žádnou
pozornost. Sakra! Musí rozluštit tu záhadnou zprávu, kterou jí stále opakuje mrtvá žena zjevující
se jí v nejnevhodnějších chvílích. Musí na to přijít. Protože jestli se jí to nepodaří, pak někdo,
koho Kylie miluje, by mohl zemřít. A Kylie by nemohla žít s pocitem, že se to stalo, aniž by ona
proti tomu udělala maximum.
S hrdlem stále ještě staženým Kylie dorazila ke schodům do srubu právě ve chvíli, kdy se na
východním obzoru vyhoupl rudý kotouč slunce. Zlatavé paprsky světla ji zahřály na zádech a vrhaly
dlouhý stín na verandu. Než udělala další krok, muselo slunce vystoupit výš nad obzor, protože stín
teď tančil po dřevěné podlaze verandy. Pohybující se tmavá postava jí připomněla… vodopád.
Kylie se zhluboka nadechla. Pocítila nutkavou potřebu vydat se k vodopádu. I když se to zdálo být
šílené, zdálo se, jako by jí něco říkalo, že právě tam najde odpovědi na všechny otázky. Nechala tu
myšlenku volně plout myslí. A stejně jako se první sluneční paprsky před chvíli vyhouply nad obzor,
pocítila Kylie záblesky naděje.
Znovu se pomalu a zhluboka nadechla, najednou se cítila znovuzrozená, plná energie.
Měla by to udělat, ale nechtěla tam chodit sama. Zadívala se na dveře do srubu. A proč by tam
měla chodit sama? Má přece dobré kamarádky. Duchové neduchové, určitě jí Della s Mirandou
pomůžou, když je o to požádá.
No, byla pravda, že už se jich na to ptala a obě to odmítly. Teď je ale jiná situace. Teď je o to
poprosí. Snad tam s ní vyrazí. Byl jediný způsob, jak to zjistit.
Rychle otevřela dveře, vběhla dovnitř a zavolala na Dellu. „Nutně tě potřebuju. Vstávej.“
Zahlédla, jak Della zvedla hlavu a mžouravým pohledem si ji nechápavě prohlížela. Rána nebyla
u Delly zrovna nejoblíbenější částí dne.
43
Ihned poté Kylie rozrazila dveře do Mirandiny ložnice. „Mirando, vstávej. Holky, obě vás teď
nutně potřebuju.“
Miranda se zvedla na lokti. Oči měla zarudlé a… napuchlé, jako kdyby celou noc provzdychala
a proplakala. Jak ji Kylie znala, byla to pravda. Kylie ji v duchu litovala a užuž jí řekla: Neboj, to
bude dobré. Neřekla však nic, protože musela teď obě kamarádky přemluvit, aby s ní vyrazily na
cestu. Možná má Della pravdu, že je potřeba přestat Mirandu litovat, aby bolest překonala a
posunula se dál.
„Prosím,“ řekla Kylie dřív, než měla Miranda možnost znovu začít fňukat.
Kylie došla do kuchyně a čekala, až kamarádky vylezou z postelí. Byla příliš rozrušená, aby si sedla,
takže rázovala po kuchyni sem a tam.
„To pro tebe teda musí být něco strašně důležitýho,“ ozvala se Della, když doklopýtala do kuchyně a
dopadla na židli u stolu. „Víš vůbec, kolik je hodin? Vždyť ještě není ani šest. A to je pro mě ta
nejlepší doba na spánek.“
Miranda vyšla ze své ložnice jen o chvilku později. Měla na sobě velké triko, kraťasy a pantofle
s králíčkem. Kylie nevěřila svým očím, když se Miranda šourala po kuchyni a sedla si vedle
Delly. Teprve pak se podívala na Kylii. „Co se děje?“ zamumlala.
„Jsme kámošky, že jo?“ zeptala se Kylie. „Jedna za všechny, všechny za jednu. Je to tak?“
„Proč mám takový divný pocit, že tohle je nějaká bouda?“ Della si položila hlavu na dubovou
desku stolu, až to zadunělo. Kdyby si někdo jiný takovýmhle způsobem opřel hlavu o stůl, určitě
by už ji měl rozbitou, nebo by mu na čele aspoň vyrostla boule jako husí vejce. Ale Della byla
upírka, takže se nestalo nic.
„Prostě nám rychle řekni, o co jde.“ Miranda si položila ruce na stůl a opřela se bradou o
zápěstí. Pestrobarevné vlasy se rozprostřely kolem rukou.
Kylie se zadívala z jedné na druhou a hrdlo se jí stáhlo strachy. Jestliže moji prosbu odmítnou,
bude to od nich podraz, pomyslela si.
Della musela zaslechnout, jak se Kylii rozbušilo srdce, protože zvedla hlavu a zvědavě si ji
prohlížela. „Tak to vyklop, ty duchařko. Ať už je to cokoliv.“
Kylie polkla a začala: „Potřebuju od vás, abyste se mnou šly k vodopádu. Chci jen –“
„A do prdele!“ řekla Della.
„To ani náhodou,“ přidala se Miranda ve stejnou chvíli a narovnala se.
„Ale já tam musím jít,“ pokračovala Kylie.
„Tak tam jdi,“ Della mávla rukou ke dveřím.
Kylie polkla knedlík, který se jí najednou utvořil v krku. „Nechci tam jít sama.“
„Takže chceš, abysme se pro tebe obětovaly?“ vyštěkla Della.
„Nic se tam nestane,“ Kylie se posadila a pomalu ztrácela naději, že ji kamarádky podpoří.
„A to říká kdo?“ zeptala se Della.
„Já,“ odpověděla Kylie. „Jen… jen tam nechci jít sama.“
„Protože máš strach, co?“ trvala na svém Della. „A máš k tomu zatraceně dobrý důvod. Copak
nevíš, co mrtví andělé dělají?“
Kylie zaváhala. „Jasně, že vím. Jsou to soudci všech nadpřirozených. Dohlížejí, aby boží trest
byl spravedlivý.“ Zopakovala to, co jí řekla Holiday, ale pravda byla, že v podstatě nevěděla o
mrtvých andělech nic. Jak by taky mohla, když se nikomu o nich nechtělo mluvit. Tedy nikomu
kromě Holiday. A ani ta se s nimi nikdy nesetkala tváří v tvář.
„Jasně, dohlížejí na nás a občas taky vynesou rozsudek,“ přidala se Miranda. „Znala jsem jednu
holku, která si zahrávala s kouzly na lidech, co ji naštvali. Zaklínala lidi, kteří si to nezasloužili.
No, možná to nebylo zrovna to nejsprávnější, ale její kouzla byla jen takový neškodný škádlení. O
dva dny později vyšla ven z domu a najednou jí začaly šaty hořet. Dneska je znetvořená, má samé
jizvy a všichni říkají, že ji potrestali mrtví andělé.“
„Jo, spíš to byl ale někdo, kdo se jí za její kouzlo pomstil,“ odpověděla Kylie.
„Všichni předstoupili před čarodějnický koncil a byli shledáni nevinnými.“
Kylie potřásla hlavou. „Vždyť ani nevíme, jestli mrtví andělé doopravdy existujou. Možná, že to
jsou jen duchové, co mají silné energetické pole,“ zamyslela se Kylie a vzpomněla si na rozhovor
44
s Holiday, který o mrtvých andělech vedly. Kdyby Della s Mirandou věděly jen polovinu toho, co
zažila s duchem Danielem, jak vystoupila ze svého těla a vznášela se nad ním, jak se vtělila do
Danielova těla… určitě by byly přesvědčené, že i ona patří mezi mrtvé anděly.
Della se zhoupla na židli. „Když si myslíš, že neexistujou, proč tam tedy chceš chodit?“
„Protože jestli existuje sebemenší naděje, že existujou a že mají mnohem víc energie než
obyčejní duchové, pak by mi mohli pomoct zachránit někoho, koho miluju.“ Nikdy o svých
rozhovorech s duchem-ženou nemluvila. Jak by taky mohla, když obě, jakmile zaslechly slovo
duch, málem omdlívaly?
„Zachránit koho?“ Della, balancujíc na židli na dvou nohách, se opatrně rozhlédla po místnosti,
jestli náhodou nemají společnost.
„Já nevím. Můžeš to být třeba ty.“ Kylie se zadívala do Delliných černých očí. „Nebo ty,“
ukázala na Mirandu. „Zjevuje se mi duch ženy, který mi stále opakuje, že někdo, koho miluju,
brzy umře. A je na mně –“
„Doufám, že to nehrozí nikomu z nás,“ pronesla Miranda.
Della si odfrkla. „Možná to hrozí jedné z nás. A ty po nás chceš, abysme šly s tebou, a chceš nás
obětovat mrtvým andělům.“
„Ty moc dobře víš, že to tak není.“ Kylii sevřel strach vnitřnosti, mnohem silněji než kdykoliv
předtím. Podupávala bosou nohou do dlaždic a snažila se vypadat klidně. Uvnitř ale klidná vůbec
nebyla.
Della potřásla hlavou. „Podle mýho, už dost stačí, že ti musíme tolerovat duchy, kteří se tu
objevují. Ale jít se podívat na mrtvé anděly…“ Zhoupla se na židli, takže teď stála na všech
čtyřech nohách. „Ne, po tom teda vůbec netoužím. Ani náhodou.“
Kylie se dívala z jedné na druhou. „Dobře, i kdybysme připustily, že existujou, co jste asi tak
mohly vy dvě udělat špatného, aby… Myslíte, že by vás upálili na hranici?“ Podívala se na
Mirandu. „Vždyť tys nikomu nic zlého neudělala.“ Znovu se zahleděla na Dellu. „A ty taky ne –“
„Nic o mně nevíš,“ vyštěkla Della a oči se jí blýskaly zlostí. „Sakra! Vždyť to nevím ani já
sama. Když se proměňuješ v upíra, jsi úplně mimo. A já jsem taky byla. Vůbec nevím, co se celé
dva dny dělo. A ani to vědět nechci. Proto taky nechci nikdy nikoho kritizovat. Nikdy nebudu za
něco soudit jiný lidi. A nikdy nepůjdu někam, kde jsou mrtví andělé. Možná že ti to připadá
divný, ale ber to tak, že nejsem dokonalá.“
Kylie zaslechla v jejím hlase pocit viny. „Nikdy jsem si nemyslela, že bys udělala něco
špatného.“
„Ale já bych za ni ruku do ohně nedala,“ špitla Miranda. „Podívej se, jak se chová ke mně,“
zamumlala.
Della střelila po Mirandě pohledem. „Vždyť jsem ti nikdy nezkřivila ani vlásek na hlavě.“
„Kecy. Pořád jenom mluvíš o tom, co bys mi provedla. Ty víš, že jsem teď smutná, ale pořád do
mě jen rýpeš a děláš si ze mě srandu.“
„Jo, ale to dělám proto, že tě mám ráda. A co se týče Perryho, chci jen, abys viděla, že jsi pěkná
naivka. Být smutná kvůli klukovi, který tě odkopne jen proto, že ti jeho kamarád dal pusu, je
pěkná blbost. Měla by ses teď líbat se všema jeho kamarádama, abys mu dokázala, že je ti to
jedno a že hlupák je on, ne ty! A ne tady celé dny skučet.“
„Nejsem žádná naivka.“ Miranda zamířila ukazováček s růžově nalakovaným nehtem na Dellu.
„Říkala jsem ti, abys už nikdy na mě nemířila tím svým růžovým prstem.“ Della vyskočila ze
židle a začala vykřikovat něco o tom, jak všechny čarodějky by každého proměnily nebo proklely.
Kylie seděla v tichosti a pozorovala spolubydlící, které se už zase hádaly. Pak ji zachvátil vztek
a nechuť dál sledovat jejich urážky. Popadla tenisky do ruky a vyběhla ven. Teprve tam se
zastavila, aby se obula. Posadila se na první schod a nazula si botu. Zdálo se, že palce u nohou ji
tlačí stejně, jako ji tlačilo na prsou. Všimly si vůbec Della s Mirandou, že odešla? Mrzelo ji, že jí
nechtějí pomoct.
Copak vůbec nepochopily, jak moc je zrovna teď potřebuje? Vztekle si zavázala tenisky.
Doufala, že se nakonec obě umoudří. Protože jestli braly přátelství vážně, pak by jí měly
důvěřovat, že u vodopádu k ničemu zlému nedojde.
45
Kylie si zavázala pravou botu a přesunula se k levé. Ze srubu se stále ještě ozývaly výkřiky
obou kamarádek a zdálo se, že nehodlají přestat. Vůbec jim nedošlo, že Kylie zmizela. Anebo jim
to bylo úplně jedno, což Kylii zamrzelo.
Když ji ony potřebovaly, vždycky si na ně našla chvilku a pomohla jim.
Stoupla si a uvědomila si, že má na sobě stále ještě noční košili, ke které si natáhla džínsy. Ale v
tuhle chvíli jí to bylo jedno. Seskočila ze schodů.
Rozběhla se po pěšině do lesa. Netušila, jestli se právě tudy k vodopádu dostane. Hlásek uvnitř
jí však napovídal, že ho určitě najde. Musí. A musí tam dojít, i když s ní nikdo jiný jít nechce.
Na kraji lesa se Kylie na chvíli zastavila a nebyla si jistá, kterou pěšinou se vydat. Vzpomněla si, že
šumění vodopádu slyšela nejhlasitěji, když seděla s Derekem na velkém balvanu uprostřed potoka. A
také v zátoce dinosauřích stop. Takže vodopád musí být někde mezi těmito místy, pomyslela si a
vydala se pěšinou do lesa. Ušla sotva pár kroků pod zeleným deštníkem, který nad ní vytvářely husté
větve stromů, když najednou paprsky slunce, jež se nedávno vynořilo na obzoru, vybledly a kolem
Kylie se objevil nafialovělý mlžný opar. Na tvářích pocítila vlhký chlad.
Sluneční paprsky se sice ze všech sil snažily zahnat noční chlad, ale proniknout mlhou se jim dařilo
jen velmi obtížně. Kouřový závoj se jako nadýchaná peřina převaloval nad zemí. Kylii zamrazilo a
pocítila velké obavy.Asi jsem už paranoidní, pomyslela si, potlačila strach a pokračovala v chůzi. Šla
stále rychleji.
Po čtvrt míli se odvážila zastavit a zaposlouchala se, zda v dálce neuslyší šumění vodopádu. Pak
se znovu rozběhla. Střídala krátké zastávky, při nichž doufala, že už brzy zaslechne ten známý
zvuk padající vody, s rychlým během. Ale zatím neslyšela nic. Žádný vodopád. Jen pleskání
tenisek o udupanou lesní půdu. Pěšina se už dávno vytratila a Kylie běžela mezi stromy a hledala
alespoň nějaký náznak cesty nebo znamení, které by jí ukázalo směr. Trnité větve hustého lesního
podrostu se jí zarývaly přes džínsy do stehen, jako by se ji snažily odradit od další cesty. Kylie
však nezpomalila. Občas se před ní objevila větev, která dosahovala až téměř k zemi, ale buď ji
podlezla, nebo ji odsunula stranou. Vzpomněla si, jak se s Dellou stejným způsobem prodíraly
křovím tu noc, kdy se rozhořel první táborový oheň. Kylie byla tak vyděšená, že téměř nebyla
schopná se pohnout. To ale nemohla dopustit. Nohy se jí automaticky pohybovaly jedna vedle
druhé, aniž by byla schopná je ovládnout.
Hlavou jí bleskla myšlenka: změna. Všechno kolem ní se jako by najednou změnilo. Vnímala,
že její pohyb při chůzi je jiný, že se pohybuje jinou rychlostí, a dokonce i způsob, jakým se
dostával kyslík do jejich plic, se najednou změnil. Co ještě se změnilo?
To není důležité, aspoň ne teď, utvrzovala sama sebe. Jediná věc, která je pro tebe teď důležitá,
je porozumět vzkazu, který ti předala mrtvá žena. Prioritou je zachránit něčí život. Teprve pak
můžeš mít strach.
Zamrkala a do obličeje ji šlehla větvička. Ozvalo se hlasité prasknutí. Kylie škobrtla a málem
upadla. Čím hlouběji byla v lese, tím hustší bylo křoví kolem ní a tím rychleji se snažila běžet.
Srdce jí bušilo do žeber, krev v žilách vřela. Strachy a zvědavostí. Adrenalin jí rozechvíval celé
tělo.
Zbláznila jsem se snad, když jsem se vydala na cestu k vodopádu? Co když Miranda s Dellou
měly pravdu? Co když mrtví andělé objeví mé hříchy? Budou mě trestat? Kyliina mysl vířila
otázkami, na něž nenacházela odpovědi.
Přemýšlela o tom, co všechno v životě udělala špatně – lhala mámě, nepomohla jedné holce ve
škole, když ji ostatní šikanovali, v autoškole srazila jednou malou veverku… čím víc o sobě
přemýšlela, tím se seznam jejích hříchů prodlužoval.
Copak si sama říká o problémy, když se chce dostat k vodopádu? Nebo má překonat strach a
postavit se čelem mrtvým andělům a zachránit něčí život?
Najednou ho uslyšela. Nebo spíš neslyšela nic. Jediný zvuk, který mezi stromy zaslechla, bylo
pleskání jejích tenisek o zem a trhání látky, jak se jí džínsy rozdíraly o trnité keře. Zastavila se a
objala se kolem pasu. Těžce oddechovala, pokrčila nohy a rukama se v předklonu opřela o kolena.
Když se konečně uklidnila a dostala do plic dostatek kyslíku, zaposlouchala se. Kolem se však
46
rozprostíralo mrtvolné ticho. Vzduch byl najednou těžký, mnohem těžší než mlha, která se zvedla
a jejíž šedavé chuchvalce se vznášely v korunách stromů. Cítila to naprosto zřetelně.
Nebyla sama.
47
Kapitola devátá
Zvuk praskajících větviček pod nohama Kylii upozornil, že její společník stojí kousek za ní. Ztuhla
strachy, zadržela dech a žaludek se jí chvěl nervozitou. Našli ji snad už mrtví andělé?
Ještě se nerozhodla, co má udělat, když za sebou zaslechla: „Božínku, to byla ale legrace!“
Kylie poznala ten zpěvavý hlas. Strach se vypařil, a když se otočila, nevěřila svým očím.
Miranda seděla na Delliných zádech a nohama se pevně držela kolem pasu, zatímco rukama ji
objímala kolem krku. „Let je za námi. Už můžeš otevřít oči, našly jsme ji.“ Della kamarádku
pustila a ta žuchla přímo na zem. Obě zíraly na Kylii.
„Jsi v pořádku?“ zeptala se jí Della. „Srdce ti buší jako zvon. Stalo se něco?“
I když jí celým tělem prostupoval panický strach, Kylie si nemohla pomoct a usmála se. Přišly
za ní. Pocit uspokojení se jí rozlil v hrudi a hrdlo se stáhlo dojetím. Nechtěné a dlouho zadržované
slzy naplnily oči.
„Tys ji celou cestu nesla na zádech?“ zeptala se Kylie a doufala, že si nevšimnou jejího
rozpoložení.
„Neměla jsem na výběr, protože jinak bychom se ploužily hrozně pomalu. Je pomalejší než
želva.“
„To teda nejsem,“ bránila se Miranda.
„Ale seš,“ neodpustila si Della.
Kylie se snažila polknout knedlík, který ji dusil.
„Co je?“ zeptaly se Miranda s Dellou současně a zmařily tím Kyliiny naděje, že si nevšimnou
dojetí a slz, které jí zaplnily oči.
„Mrzí nás, že jsme tě odmítly,“ špitla Miranda a dloubla do Delly loktem. „Že jo?“
„Jasně,“ přidala se Della. „Jsi fakt v pořádku?“ zeptala se ještě jednou. „Mám strach, aby ti
srdce nevyskočilo z hrudi. Buší ti mnohem rychleji než normálnímu člověku.“
Kylie znovu zamrkala. Měla zvláštní pocity, ale ne zas tak zvláštní, aby se s nimi musela
kamarádkám svěřovat. „Je mi fajn. Tedy abych pravdu řekla, je mi teď mnohem líp, když jste tu
se mnou. Díky.“ Slova vyzněla sentimentálně a Kylii se znovu oči zalily slzami.
Della pokrčila rameny. „No dobře. Ale jestli se mi tady něco stane, pamatuj si, že se vrátím a
nakopu tě do zadku.“
„Neboj,“ špitla znovu Miranda a trochu se na Kylii usmála. „Když tě bude štvát, prokleju ji a
zavřu do očistce aspoň na deset let.“
Della se na Mirandu zamračila, zvedla ruku a chytila Kylii za loket. „Tak jdem do toho. Jdem se
podívat na ty mrtvý anděly.“
„Můžu si vylízt zase na tvoje záda?“ zeptala se Miranda a třela si dlaně o sebe v prosebném
gestu.
„Ani náhodou! Jestli se někdy někomu zmíníš, že jsem tě svezla, přelámu ti nohy. Nebudu
poslouchat, že dělám někomu taxi.“
„Ale kdyby to byl kluk, to by sis dala říct, co?“ zachichotala se Miranda.
„Vtipný,“ zabručela Della a Miranda se ještě víc rozesmála.
Kylie se zadívala na přítelkyně a uvědomila si, že je to dneska poprvé, kdy slyší Mirandu se
smát. „Mám vás holky ráda.“
„Jo, to my víme,“ odpověděla Miranda a všechny tři vyrazily na cestu. Veselá nálada se pomalu
vytrácela, když se ponořily hlouběji do lesa.
Šly potichu. Nad hlavami jim štěbetali ptáci, listy stromů ševelily v lehkém vánku. Kylie
předpokládala, že jdou správným směrem, protože Della nic neříkala. Upozornila totiž Kylii
předem, že k vodopádu trefí, protože ho uslyší na dálku.
Postupovaly pomalu úzkou lesní pěšinou, někde se musely prodírat křovím. Kylie si pomyslela,
že Della je mnohem klidnější než Miranda, na níž bylo vidět, jak bojuje se strachem.
Ušly pár metrů, když si Kylie všimla, že ji Della pozoruje zpod přivřených víček.
„Co je?“ zeptala se.
48
„Nic,“ zamručela Della. „Jen… srdce ti pořád hrozně buší a vypadáš… jinak.“
„Jinak?“ zeptala se Kylie a podívala se na obě kamarádky. „Jak jinak?“
Della pokračovala v chůzi, ale obě dlaně si položila na prsa. „Žensky,“ odpověděla.
Kylie se podívala na svou hruď. „Ale vždyť jsi mě už viděla bez podprsenky.“
Della se zastavila. „O to nejde. Jen se mi zdá, že tvoje kozy jsou větší.“
„Nejsou,“ Kylie se zastavila a sáhla si na prsa, aby si jejich velikost ověřila. Ve tváři se jí
objevilo zděšení. Skutečně nevypadala jako obvykle. Byla… „Sakra, fakt se zdají mnohem větší.“
„Má pravdu.“ Miranda si také sáhla na prsa, jako by chtěla zjistit, jestli ta její jsou v pořádku.
„Ach, bože,“ zamumlala Kylie a prohlížela si hruď.
„Bože, jestli je takový nechceš, mohla bys mi trochu z nich přidat,“ zasmála se Della.
Kylie si uvědomila, co všechno se v poslední době změnilo.
„A to není všechno,“ ozvala se Miranda. „Taky jsi nějak vyrostla. Muselas vyrůst přes noc
aspoň o deset centimetrů.“
„Přes noc?“ Kylie se narovnala a poměřovala se s Dellou i Mirandou. Skutečně se zdálo, že je
mnohem vyšší. Najednou cítila, jak ji tlačí boty. Co se to se mnou děje, pomyslela si.
„Moje tetička víla mi říká skoro každý týden: Rosteš holka jako z vody. Každou noc vyrosteš o
pár centimetrů.“
Kylie si přála, aby tohle bylo normální – tedy normální v lidském světě. Vždyť teenageři rostou
jako z vody, ne? pomyslela si. Ale moc tomu nevěřila. Sřelila pohledem po Delle. „Tys… tys taky
vyrostla, než ses proměnila v upírku?“
Della se podívala na svoje ňadra. „Vypadám snad, že bych měla kozy jako vozy? Kéž by…“
Kylie se znovu zahleděla dolů. „A co když to nepřestane? Co když mi pořád porostou?“
„No, to se pak k tobě budou stahovat kluci z celého okolí jako vosy na med,“ zahihňala se
Miranda. „Vždyť přece víš, co si o tom myslí. Čím větší, tím lepší.“
„Mohla by sis pak změnit jméno na Barbie,“ odpověděla Della a zasmála se. „Máma mi nikdy
nedovolila hrát si s touhle panenkou, protože říkala, že mají deformovaný tělo. Asi si myslela, že
když jsme napůl Asiatky, tak bysme trpěly syndromem, že nemáme žádnej zadek a žádný kozy.
Určitě nechtěla, abysme svoje tělo srovnávaly s nějakým kusem plastu.“
„Ale vždyť máš zadek,“ poznamenala Miranda.
„Jo, bohudík. Aspoň to jsem zdědila po mámě. Ta si na svoji postavu nemůže stěžovat.“
Podívala se na svou hruď. „Bohužel, ale prsa mám po tátovi.“
Kylie se snažila ocenit jejich přístup k její situaci. Ale stejně musela pořád myslet na to, co se s
ní děje. No dobře, musela připustit, že si stejně v duchu přála, aby měla větší prsa. Zvlášť když se
srovnávala se Sárou, svou kamarádkou ze školy, s níž už hrozně dlouho nemluvila. Její prsa totiž
přitahovala kluky jako magnet. A to, že malinko povyrostla, jí ubere trochu na šířce. Takže
konečně bude vypadat štíhlejší.
Tedy ne, že by se zrovna teď cítila líp. Představa, že tohle všechno se děje proto, že nemá
lidskou DNA, že neví, kdo vlastně je, ji dost znepokojovalo. Protože nevěděla, kam až to zajde, co
všechno se s ní ještě stane… a jak tohle skončí.
Copak nakonec bude mít prsa šestky, jako měla Sářina tetička? Proboha, vždyť ta ženská mě
málem udusila, když mě objala na nějakém pikniku, který pořádala Sářina rodina, pomyslela si.
Kylie si stále ještě držela prsa v dlaních, když jí náhle kolem páteře projel chladivý závan
vzduchu. Rty měla najednou ztuhlé mrazivým dechem.
Její společnice se vrátila.
Přímo před sebou zahlédla ducha. Tentokrát však mrtvá žena vypadala ještě děsivěji. Byla
mnohem vyzáblejší, téměř průsvitná. Lícní kosti vystupovaly ostře pod kůží a propůjčovaly jejímu
obličeji vzhled kostlivce.
„Musíš něco udělat. Už brzy. Musíš něco udělat. Oni mě zabijou. Zabijou mě a ji taky.“ Pak se
žena předklonila a pozvracela její i Delliny bílé tenisky.
„Super,“ Kylie odskočila dozadu a vrazila do Mirandy.
„Super co?“ zeptala se Della a podívala se na zem. Pak se vedle ní objevila Miranda, aby se taky
podívala, co se stalo.
49
Kylie nebyla schopná ze sebe vydat ani hlásku. Věděla, že ani jedna z kamarádek nemůže
zvratky vidět. Věděla, že nic z toho nemůžou pochopit. Ale sakra, zrovna teď to vypadalo, jako by
to byla naprostá realita. Dávivý reflex jí stáhl hrdlo a žaludek se jí zhoupl. Rychle se podívala
jinam.
„Udělej něco,“ zopakoval duch.
„Do prdele!“ vyhrkla Della. „Oni jsou tady, co?“ Della se začala otáčet a mumlala nesmysly.
„Přísahám… přísahám, že lituju všech špatných věcí, který jsem v životě udělala.“
„Já taky,“ přidala se Miranda a rozhlížela se nervózně kolem sebe.
Kylie se dívala na ženu-ducha a nechtěla kamarádky vystrašit víc, než byly, takže začala s ženou
mluvit pouze v mysli. Já se snažím něco udělat. Ale musíš mi říct, kdo to je. Musíš mi říct víc,
abych věděla, co mám udělat.
Zabíjejí mě, odpověděl duch. Pak ona i zvratky zmizely a vzduch kolem se oteplil.
Kylie si uvědomila, že stále ještě drží svoje narůstající prsa v dlaních, a spustila ruce volně
podél těla. Podívala se naposledy na svou hruď, ale problém s jejími narůstajícími prsy se ve
srovnání se setkáním s mrtvou ženou zdál naprosto nevýznamný. Musí se dostat k vodopádu a
zjistit, jestli jí mrtví andělé mohou pomoct.
Zadívala se na Dellu s Mirandou a řekla: „Jdeme.“
„Hurá, neskončila jsem v pekle!“ vykřikla překvapeně Della a chytila Kylii za loket. „Znamená
to, že jsem neudělala jako upírka nic špatného?“
„Možná,“ zamumlala Kylie a neměla to srdce jí přiznat, že tohle nebyli mrtví andělé, ale jen
duch mrtvé ženy, která ji už několik dní pronásleduje. Vydaly se na cestu. Během pár kroků Kylie
zaslechla téměř hypnotizující zvuk vodopádu. Nevěděla, jestli ho slyší ve skutečnosti, nebo zda je
to jen výplod její fantazie, ale pokračovala dál po lesní pěšině hlouběji do lesa.
Dalších pět minut šly v tichosti. Potom si Miranda zastrčila pramínky barevných vlasů za ucho a
podívala se na Kylii. „Ty si vážně myslíš, že někdo, koho máš ráda, je ve smrtelném nebezpečí?“
„Vypadá to, že si to myslí duch tý mrtvý ženy,“ odpověděla Kylie a snažila se, aby z jejího
hlasu nepoznaly, že je vyděšená k smrti.
„A ona ti neřekla, o koho jde?“
„Podle Holiday má většina duchů problémy s komunikací s živými.“
„To je ale blbost.“
„To je.“ Kylie cítila velkou zodpovědnost, že musí někoho zachránit, a zabolelo ji u srdce. Jestli
někdo umře jenom proto, že na to nepřijdu, nevím, jak s tím budu moct žít dál, pomyslela si. Asi
si to nikdy neodpustím.
„A myslíš si, že mrtví andělé ti můžou opravdu pomoct?“
Kylie chvíli nad Mirandinou otázkou přemýšlela. „No, jistá si tím nejsem. Sama nevím proč, ale
doufám, že mi v tom pomůžou.“
„Ty se jich fakt nebojíš?“ zeptala se Della.
„Jasně že bojím,“ odpověděla Kylie, ale když viděla v Delliných očích děs, dodala: „Ale myslím
si, že ve skutečnosti nejsou zlí.“
Miranda pípla: „Myslíš, že by ses jich mohla zeptat, jestli… jestli mi Perry odpustí?“
„Ale prosím tě,“ ozvala se Della. „Perry jen musí konečně vystrčit tu svoji zabedněnou hlavu z
písku. Nemá ti co odpouštět.“
„To není pravda,“ trvala na svém Miranda. „Taky bych šílela, kdybych věděla, že se líbal s
nějakou jinou.“
„No, šílet, to je jasný. Ale on tě úplně odkopl, což je divný. Chápala bych to, kdyby ses s
Kevinem vyspala nebo tak… Ale jenom jste si dali pusu, a navíc, dal ti ji on, ne?“
Kylii před očima taky vyvstaly polibky. Od obou kluků – Dereka i Lucase.Nemysli teď na to,
říkala si. Ale když se snažila představy potlačit, vzpomněla si na dopis, zastrčený v zadní kapse
džínsů. Lucasův dopis.
Nejdřív musíš zjistit, koho máš vlastně zachránit. Teprve pak můžeš myslet na kluky. A na
rostoucí prsa. A na typ DNA, který určí, co jsi vlastně zač… honilo se jí hlavou.
50
„Tedy jestli je chceš žádat o nějaké laskavosti,“ ozvala se Della, „zeptej se jich, jestli by mě
mohli omluvit u rodičů při návštěvním víkendu. Naši mě celou dobu vždycky sledujou, každej
můj krok, každý moje slovo, a hledají, jestli náhodou neberu drogy. Budu asi muset čurat na
tyčinku každý dvě hodiny, aby si byli jistí. A vím, že jakmile udělám jediný chybný krok,
odvezou mě z kempu a zavřou mě do nějakýho detoxikáče s šílenejma feťákama, co maj vymytej
mozek.“
„Já jen chci, aby mi Perry dal druhou šanci. Já…“ pokračovala Miranda, ale Kylie ji už
neposlouchala. Della ztichla, jako by se ztratila v obavách, jak zvládne setkání s rodiči.
Kylie nerada nechávala kamarádky na holičkách, ale teď právě se jejich problémy zabývat
nemohla. I kdyby to byly problémy, které by byly pro ně těmi nejdůležitějšími. „Nebudu je prosit
o nějaké laskavosti. Jenom potřebuju zjistit, jestli mi můžou pomoct zlepšit komunikaci s tou
mrtvou ženou. Musím tu její zprávu rozluštit.“
Miranda přidala do kroku, aby jí stačila. „Ty si fakt myslíš, že by to mohl být někdo z nás, o
kom se tě snaží ten duch varovat?“
„To nevím.“ Ta slova, která žena neustále pronášela, zněla Kylii v hlavě.Musíš něco udělat. Už
brzy. Musíš něco udělat. Zabíjejí mě. Zabíjejí mě a ji taky zabijou. To bylo poprvé, kdy si Kylie
uvědomila, že ta žena mluví o nějaké další ženě. Řekla, že ji taky zabijou. Naděje, že brzy už zjistí
odpovědi na své otázky, jí dodala sílu a s novým odhodláním vyrazila k vodopádu.
„Teda tohle místo mě fakt děsí,“ zašeptala Della, když vyšly z lesa na paseku a poprvé zahlédly
vodopád.
„To s tebou souhlasím,“ pípla Miranda vystrašeným hlasem a o krok ustoupila. „Myslím, že bychom
se tu neměly zdržovat. Cítím to v kostech.“
Kylie šla dál, rozhlížela se na obě strany a snažila se vstřebat tu atmosféru kolem. Byl…
nádherný. Ne, to bylo slabé slovo. Byl prostě kouzelný. Jako by tu scenerii někdo vykouzlil v
počítači, jako by si někdo dal tu práci a odstranil všechny rušivé vlivy a nechal jen to krásné.
Každičký detail, kterého si Kylie všimla, byl dokonalý. Zdálo se, že emocionální napětí by se na
tomhle místě dalo krájet. Když se Kylie nadechla čerstvého vzduchu, chvíli jí trvalo, než přišla na
to, co cítí. Ale nakonec jí to došlo. Z celého místa dýchala úcta – stejně, jako by byla v nějakém
kostele či chrámu.
Atmosféru navíc umocňovaly sluneční paprsky, prodírající si cestu mezi hustým větvovím a
vytvářející dokonalou iluzi bodových světel zářících na obloze. Nebo snad kaskády vody, které se
rozstřikovaly na miliony drobných kapiček tančících ve vzduchu a odrážejících sluneční světlo.
Nebo svěže zelené listy, na nichž jako perly zářily kapky rosy. Nebo to byl zvuk hučícího
vodopádu. Zvuk padající vody, který pronikal ušními bubínky a rozechvíval celé tělo jako struny
harfy. Či snad čerstvá vlhkost vzduchu zaplavila Kyliino hrdlo a vyvolala v ní ty nejúžasnější
pocity. Pocity naprostého smíření.
„Takže jsme tady. Slíbily jsme ti, že sem s tebou půjdeme, takže teď bysme mohly už jít, ne?“
Miranda o krok ustoupila zpátky do lesa.
„Ještě ne,“ zašeptala nepřítomně Kylie, neschopná odtrhnout zrak od vodopádu, který se snášel
z výšky skoro dvaceti metrů. A pak, aniž by o tom přemýšlela, jako by ji cosi přitahovalo,
vstoupila do zátoky. Vešla do chladivé vody, aniž by přemýšlela o tom, že si sundá boty, či
vykasá džínsy.
„Bože, tam za tebou teda nejdu,“ ozvala se Della. „Měly bychom se vrátit na snídani, nemyslíš?
Měly bychom jít.“
„Počkejte na mě. Jen chvilku…“ Kylie se ani neohlédla. Boty a kalhoty měla promočené, jak
stála po kolena ve vodě. Udělala další krok. A pak další… další.
„Opravdu chceš jít tak daleko?“ strachovala se Miranda. „Vrať se, Kylie. Vydáme se zpátky do
kempu.“
„Jestli chceš dojít až k vodopádu, nemusíš se taky už vrátit,“ varovala ji Della.
Kylie kamarádkám neodpověděla, protože měla pocit, jako by někoho nebo něco zahlédla za
blyštivou stěnou padající vody. Ta postava se znovu pohnula. Určitě tam někdo je, pomyslela si.
Jen doufala, že to bude někdo, kdo bude schopen odpovědět na její otázky. A ne někdo, kdo ji
51
okamžitě pošle do pekla za hříchy, které spáchala. Nebyla si jistá, a tak udělala další krok a
modlila se za odpuštění za všechno špatné, co udělala.
Jakmile se přiblížila k vodopádu, obličej jí pokryly drobné kapičky, které se rozstřikovaly na
skalách. Udělala poslední krok… na hlavu a ramena jí dopadal proud chladivé vody.
Prošla vodní stěnou a ocitla se v tmavé jeskyni. Otřela si obličej a chvilku čekala, až si oči
temnotě přivyknou. Na těle jí naskočila husí kůže; ne taková, kterou měla v přítomnosti duchů.
Tahle nebyla ze strachu. Stála nehnutě a tiše a doufala, že až se někdo objeví, bude mít víc kuráže,
než měla teď.
Zvuk vodopádu jí zněl v uších jako zvěna a odřízl ji naprosto od zvuků okolního světa. Když
zamrkala, temnota se již nezdála tak hrozná. Uvědomila si, že skutečně stojí na kraji jeskyně.
Když si oči přivykly a byly schopné rozlišit jednotlivé tvary, všimla si postavy, stojící hlouběji od
vchodu.
„Haló,“ zavolala, ale zdálo se, jako by její hlas pohltil zvuk vodopádu. Když nikdo neodpovídal,
Kylie pokračovala: „Vím, že tam někdo je.“
„Pak bych se asi neměl dál skrývat a vyjít ven,“ ozval se hlas za skálou. Kylii chvíli trvalo, než
ten hlas poznala. Ale nemohla tomu uvěřit ani ve chvíli, kdy postava vyšla na světlo.
52
Kapitola desátá
„Co tady děláte?“ zeptala se Kylie.
Jeho vysoká svalnatá postava se přibližovala a Kylie raději o krok ustoupila. Nebyla ani tak
vystrašená, jako spíš překvapená. A možná ještě pořád ohromená tím, jak na ni vodopád působil. Celé
to prostředí na ni tady za vodopádem působilo ještě mnohem silněji.
„Asi to, co ty sama,“ odpověděl jí Burnett. „Byl jsem zvědavý.“
To nebyl důvod, proč sem přišla Kylie. Přišla si sem pro odpovědi na otázky, ale to Burnettovi
nebude vykládat. Protože mu nevěřila. Zadívala se mu do očí. Kdyby byla sama k sobě upřímná,
věděla by, že se ho nemusí bát. Měla před ním respekt, stejně jako všichni v kempu. Přála si, aby
se Holiday konečně rozhodla a přehodnotila svůj vztah k němu. Ti dva totiž tvořili úžasný pár.
Jeho temná stránka doplňovala Holidayinu mírnou povahu. Jeho vážnost kontrastovala s jejím
popichováním.
Kylie cítila, že si ji Burnett zvědavě prohlíží, a věděla, že čeká na odpověď. Ale ona sama sem
přišla, aby získala odpovědi na své otázky. Zhluboka se nadechla. „A zvědavý na co?“ zeptala se.
„Zajímá mě všechno, co se týká duchů. Přitahuje mě ta legenda.“ Zastrčil si ruce do kapes
džínsů a rozhlížel se okolo.
„To je zvláštní,“ pronesla Kylie.
„Co je na tom zvláštního?“ Otočil se a díval se do jeskyně, jako by zkoumal to místo z hlediska
bezpečnosti. Bylo to podivné, ale Kylie se vůbec nebála. Cítila se příjemně a cosi uvnitř ní jí
napovídalo, že se nemusí ničeho obávat. Rozhodně tu měla pocit bezpečí.
„Zajímají vás duchové? Měla jsem dojem… myslím, že všichni nadpřirození se jich tak trochu
bojí.“
„To ano. Ale Holiday je jimi tak posedlá, že jsem se domníval…“ Burnett se odmlčel.
„Že když porozumíte duchům, budete si rozumět i s Holiday?“ zeptala se Kylie a byla si jistá, že
trefila hřebíček na hlavičku. V hlavě se jí znovu mihla myšlenka, že Burnett má skutečně Holiday
moc rád.
Přikývl, jako by měl pocit, že když nahlas vysloví souhlas, pošramotí to jeho mužské ego. „Ale
myslím, že mi o nich tolik vyprávěla jen proto, aby mě vyděsila.“
„Spíš bych řekla, aby vás odradila.“ Kylie se kousla do rtu, když si uvědomila, že ta slova řekla
nahlas.
Burnett se na ni podíval. „Možná.“ Na chvíli se odmlčel a pak se zeptal: „Asi mi nevysvětlíš
důvody, proč to dělá, viď?“ Jeho zvědavost zvítězila nad egem.
Kylie se ocitla v nezáviděníhodné situaci a bylo zřejmé, že jí teče do bot. Kdyby tu Burnettovi
vykládala o její minulosti, považovala by to za zradu. „Já… no…“
Muž zvedl ruku. „Už nic neříkej. To mi stačí.“ Zašoupal nohama, znovu se bedlivě rozhlédl
kolem a nakonec se podíval na Kylii. „Ty jsi stejná jako Holiday, viď? Jsi schopná vycítit duchy a
dokonce je i vidět, že?“
Kylie přikývla.
„Cítíš tady přítomnost mrtvých andělů?“
Kylie chtěla nejprve všechno popřít, ale když si uvědomila, v jakém jsou prostředí a jaká je tu
atmosféra, rozhodla se, že nebude lhát, a jen tiše přikývla. „Něco tu cítím. Ale nevím, jak bych to
přesně popsala. Je to jako –“
„Opravdu?“ zeptal se Burnett.
„Opravdu,“ potřásla hlavou a uvažovala, jestli to, co cítí, jí dá odpovědi na otázky. „Vy nic
necítíte?“
„Kdyby něco cítil, už bych tu dávno nebyl.“ Zakašlal, ale Kylie by přísahala, že v jeho hlase
zaslechla nervozitu.
„Ale copak legenda neříká, že se objevují za soumraku?“ Rukou si pročísl tmavé vlasy, které
tady vypadaly ještě tmavší, skoro černé. Podívala se zpátky k vodopádu a uvědomila si, že je má
mokré. Došlo jí, že i její vlasy jsou nasáklé vodou a zplihle jí visí na ramena.
53
Burnett došel k jednomu z větších kamenů, které tu uvnitř ležely. Na ramenou a pažích mu hrály
vytrénované svaly, vypadající stejně pevně a tvrdě jako skála. Kylie si nemohla pomoct, aby
neobdivovala jeho přitažlivost. Tedy ne, že by ji rozechvíval tak, jako to s ní dělala Derekova
přítomnost. Ale musela ocenit jeho vzhled. Holiday by se skutečně měla konečně rozhoupat a dát
mu své city najevo.
„Říká se, že tančí za soumraku po kamenech. Ale to neznamená, že jinak tu nejsou,“ odpověděla
Kylie po pravdě a doufala, že se nemýlí. Věřila, že to zvláštní napětí, které pociťovala, ji
upozorňuje na jejich přítomnost a že jí pomohou zodpovědět pár otázek.
Burnett přikývl a znovu se nervózně rozhlédl kolem. „Než ses tu objevila, to místo nebylo tak
děsivé.“
Kylie se zasmála. „Tak to bude asi tím mým magnetismem.“
Usmál se. „Asi jo. Tvým a Holidayiným.“ Způsob, jakým vyslovil Holidayino jméno, ji
překvapil.
„Byl to jiný upír,“ vyhrkla Kylie. „Zlomil jí srdce.“
Zdálo se, že ho nejprve její slova zmátla, ale pak se dovtípil. V očích se mu objevil soucit.
„Takže teď je předpojatá vůči všem upírům?“ Jeho hlas zněl zraněně.
„Řekla bych, že je to její způsob obrany,“ odpověděla Kylie. „A ne vůči všem upírům. Zdá se,
že jediný upír, s kterým má problém, jste vy.“
Burnett naklonil hlavu na stranu a pozoroval ji. „Říkáš to, jako by to bylo správné.“
„Možná že jo,“ přitakala Kylie. „Musí k tomu mít dobrý důvod, proč se k vám tak chová.“
Muž se na chvíli zamyslel. „Chápu, co tím myslíš.“ Zadíval se zpátky na vodní stěnu, která
padala u vchodu do jeskyně. „Asi bychom se měli vrátit do kempu. A zjistit…“
„Myslím, že se tady ještě chvíli zdržím. Chci tu zůstat sama,“ odpověděla rychle Kylie, než měl
možnost jí nabídnout, že tu s ní zůstane.
Zamračil se a stáhl koutky úst. „Myslím, že bys neměla zůstávat sama v lese. Ne poté, co se
stalo minulou noc.“
„Nejsem tu sama,“ pronesla Kylie. „Della s Mirandou na mě čekají venku.“ Čekala, že jí teď
řekne něco ryze chlapského, jako třeba že si s sebou měla spíš přivést nějakého kluka.
Ale místo toho řekl: „Tak prima.“
Jo prima, pomyslela si Kylie. Della by dostala záchvat, kdyby věděla, že ji Burnett považuje za
méně schopnou než nějakého kluka.
Burnett znovu naklonil hlavu, jako by se zaposlouchal. „Je to zvláštní. Na tomhle místě nic
neslyším a dokonce ani necítím.“ Zvedl obočí. „Dokonce ani tebe jsem neslyšel, když jsi vešla,
dokud jsi nepromluvila.“ Pronikavým pohledem zkoumal okolí. „Možná že tohle místo je
strašidelné.“ Na rtech se mu objevil úšklebek. „Myslím, že se radši vrátím do kempu.“ Udělal dva
kroky k východu, ale pak se ještě otočil. „Nezůstávej tu dlouho. A rozhodně zůstaňte na cestě
zpátky všechny tři spolu.“
„Jasně,“ souhlasila Kylie.
Burnett přikývl, znovu naklonil hlavu ke straně a prohlížel si ji. „Jsi v pořádku? Srdce… buší ti
jako zvon.“
Kylie nervózně přešlapávala na místě. „To samé mi před chvílí říkala Della. Ale myslím, že mi
nic není,“ odpověděla Kylie a neměla v úmyslu se Burnettovi svěřovat, co zažily před chvílí na
cestě sem.
Burnett ji chvíli pozoroval a Kylie měla nepříjemný pocit, že si nevšiml jen toho, že jí buší
srdce. Rychle pohled odvrátil, jako by ji nechtěl uvést do rozpaků. Ocenila to.
Na cestě ven se ještě jednou otočil. „A díky za –“
„Rádo se stalo,“ odpověděla rychle Kylie a nechtěla ani pomyslet na to, jak naštvaná bude
Holiday, až se dozví, že její tajemství prozradila. A že se to Holiday dozví, si byla Kylie jistá,
neboť se jí hodlala sama přiznat. Protože nepřiznat to, by jí připadalo jako hřích. A právě tady, na
tomhle místě, by rozhodně neměla hříchy páchat.
54
Ještě pět minut poté, co Burnett odešel, stála Kylie stále na stejném místě. „Podívejte, zjevuje se mi
jeden duch, který tvrdí, že někdo, koho mám ráda, zemře. A doufá, že toho člověka zachráním. Ale
nechce mi prozradit nic víc, takže nevím, co mám udělat. Mám strach. Fakt se začínám bát.“
Měla bych si připadat jako blázen, který mluví sám se sebou, pomyslela si. Ale necítila se tak. I když
před sebou nikoho neviděla, podvědomě cítila, že jsou všude okolo ní.
„Můžete mi… prosím, v tomhle pomoct?“ Vyčkávala. Poslouchala, co se kolem děje.
Poslouchala ušima i srdcem.
Ale odpověď nepřicházela. Ani v mysli, ani v srdci nezaslechla jediný zvuk. Jediné, co ji
uklidňovalo, byl pocit naprostého bezpečí, který v tomto místě cítila. Najednou se jí zdálo, že její
problémy nejsou tak naléhavé a že je schopná je zvládnout.
Byla snad tohle odpověď mrtvých andělů? Že nakonec bude všechno v pořádku? Nebo to byl
jen pocit, který v ní dokázali navodit Holiday či Derek svým dotykem?
Kylie klesla na nerovnou zem, plnou kamínků a prachu, posadila se a opřela se dlaněmi za
sebou. Zaklonila hlavu a cítila, jak ji vlasy šimrají na zádech přes tenkou noční košili. Najednou si
uvědomila, že ji šimrají mnohem níž, než byla zvyklá. Sáhla rukou na konečky vlasů… stejně
jako ňadra se daly vlasy do zběsilého růstu a najednou je měla mnohem delší. Co tohle má
znamenat? pomyslela si.
Snažila se užít si klid, který na tomto místě pociťovala. Zadívala se na vodní stěnu, kterou měla
pár metrů před sebou. Kapičky vody jí dopadaly na obličej.Neboj se, zlato. Všechno se vyřeší. Jen
nechvátej, všechno má svůj čas.Slyšela babiččina slova jako ozvěnu v mysli.
„Ty jsi skutečně tady, babi? Anebo je to jen výplod mé představivosti?“ Vyslovila tu otázku
nahlas.
Byla sama, protože žádný mrazivý závan větru nepocítila. Jedna její část se chtěla dožadovat
odpovědí na otázky, nejen na problém s duchem mrtvé ženy, ale i na všechny ostatní, na něž stále
nemohla najít odpovědi. Užuž chtěla otevřít ústa a vyslovit první dotaz, ale rozmyslela si to.
Rozum zvítězil nad zvědavostí.
Kylie kromě pocitu bezpečí pocítila, že je najednou silná. Že zvládne všechno, co se jí postaví
do cesty.
Ne zlem, ale citem a rozhodností.
Ne bezcitností, ale neústupností a neoblomností.
Kylie si najednou uvědomila, že Miranda s Dellou stále čekají před vodopádem. Vstala a
najednou ucítila složenou obálku v zadní kapse kalhot. Lucasův dopis. Další věc, s níž se bude
muset brzo vypořádat. A i když nedostala na své otázky žádné odpovědi, věděla, nebo spíš
podvědomě tušila, že všechno bude v pořádku. A možná, pomyslela si Kylie, je tohle ta nejlepší
odpověď, kterou jsem tu mohla dostat.
Celé dopoledne se Kylii neskutečně táhlo. Nevěděla, zda je to nedostatkem spánku, či tím, že
najednou tak vyrostla. Položila tác s jídlem na stůl a dopadla na židli vedle Delly. Rozhlížela se po
jídelně a hledala Dereka.
Jeho skupina se většinou celé dopoledne někde toulala a zpravidla ani nestihla oběd. Jak se
rozhlížela po místnosti, došlo jí, jak moc touží po tom, Dereka vidět.
A jak moc ho vidět nechce.
Bože, byla tak zmatená. Sama nevěděla, co vlastně chce. Derek by si určitě myslel, že se
zbláznila. A možná by měl pravdu.
Klid a sebejistota, které pociťovala dnes ráno na výletě k vodopádům, během dopoledne nějak
vyprchaly. Když ani při druhém rozhlédnutí Dereka nezahlédla, obrátila se k Delle. Ta pomalu
upíjela svou porci krve, ale myšlenkami byla někde jinde. Pak si teprve Kylie všimla, že židle
vedle ní z druhé strany je volná.
„Kde je Miranda?“ zeptala se Kylie.
„Nevím,“ zamumlala Della a pohrávala si se sklenkou v ruce.
Kylie se snažila nedívat se na krev ve sklenici, aby si znovu nepřipomněla, jak moc jí chutnala.
Místo toho vzala z tácu šunkový sendvič a ukousla si pořádné sousto. „Jsi v pohodě?“ zeptala se s
plnou pusou.
55
„Jasně, jenom si tady tak přemýšlím,“ řekla Della.
„O tom, jak pojedeš domů za tři týdny?“
„Abych pravdu řekla, tak to mě zrovna teď vůbec nenapadlo. Ale když jsi mi to připomněla,
budu to muset přidat na seznam věcí, o kterých musím přemýšlet. Díky.“ Z Dellina hlasu zazněl
sarkasmus.
„Promiň.“ Kylie bez zájmu pozorovala svůj sendvič. „Tak o čem jsi tady přemýšlela?“
„Ale, jen o samých pitomostech.“
„No fajn, nemusím s tebou vůbec mluvit,“ odpověděla Kylie, aby dala Delle najevo, že se jí její
nálada nelíbí.
„Promiň,“ zamumlala Della. „Jen mě ty řeči o mrtvých andělech dnes ráno přivedly na to, abych
si promyslela… nějaké věci.“
„Myslíš to, jaks říkala, že když ses proměňovala, že si nějakou dobu vůbec nepamatuješ?“
„Jo,“ povzdychla si Della a byla ráda, že si na to Kylie pamatuje. Podívala se na ni pohledem,
jako by u ní hledala pomoc. „Co když jsem udělala něco fakt hodně hnusnýho?“
Jak hnusnýho? zeptala se skoro Kylie. Copak si snad opravdu myslí, že mohla někomu ublížit?
A pak si vzpomněla, o kom mluvila. „Tak za prvý, nemyslím si, že bys udělala něco fakt
hnusnýho. Myslím, že i když se toho bojíš, určitě nejsi žádný vyvrhel.“
Zdálo se, že Kyliina slova Dellu nepřesvědčila. „Ale když se proměňuješ, je to šílený.“
„Ale ty nejsi šílená,“ odpověděla Kylie. „Jsi dobrá kamarádka.“
Della přikývla a podívala se na Kylii, jako by chtěla ještě něco dodat, nakonec však neřekla nic.
Kylie měla podezření, že přemýšlí ještě o jiných věcech, o nichž nemluvila. Pamatuje si snad z té
doby víc, než je ochotná přiznat? Ať už v tom bylo cokoliv, Kylie si přála, aby mohla přítelkyni
pomoct.
„Zajímalo by mě, co je s Mirandou.“ Della záměrně změnila téma. „Bože, doufám, že zase
někde nesmutní kvůli tomu pitomci Perrymu.“
„Když jsme se vracely, vypadala docela v pohodě.“ Kylie se podívala ke stolu, kde seděly
čarodějky, zda mezi nimi Mirandu nezahlédne. Nebyla tam.
I když celý tenhle tábor byl koncipován tak, aby se jednotlivé nadpřirozené druhy mezi sebou
seznamovaly a naučily se vzájemně komunikovat – a ve většině případů tomu i tak bylo –, zdálo
se, že v době obědů a večeří fungoval spíš podle přísloví vrána k vráně sedá… s výjimkou
několika párů a kamarádů, kteří spolu bydleli v chatkách. Helen s Jonathonem se střídali a jednou
poobědvali u stolu s upíry, podruhé seděli s čarodějkami. A až do nedávné doby bylo docela
obvyklé, že si Perry přisedl k Mirandě k jejich stolu. Dokonce i Derek s nimi občas sedával.
Nejméně jednou za týden, ale ne pravidelně v určitý den, si Della i Miranda mohly vybrat a
přisednout si ke svým druhům. Kylie jim říkala, že s ní nemusí sedět u jednoho stolu. Chápala, že
občas si kamarádky potřebují promluvit se sobě rovnými druhy. Ale ony ji nikdy neposlechly.
Jestli to bylo z nedostatku loajality ke svému druhu, nebo proto, že ji nechtěly nechat samotnou,
to nevěděla. Ale v hloubi duše ji to těšilo. Kdo by toužil po tom, aby obědval sám, že? Kylie si
vzpomněla, jak se cítila, když musela zůstat sama u stolu, když Sára onemocněla a nechodila do
školy.
Při vzpomínce na Sáru Kylie vytáhla mobilní telefon a podívala se, jestli nemá od své nejlepší
kamarádky nějakou zprávu. Asi před týdnem jí Kylie poslala několik textových zpráv, aby se
zeptala, jak se Sára má, a řekla jí, že za tři týdny přijede na víkend domů. Mrzelo ji, že se do
dneška Sára ještě neozvala. Znamenalo to snad, že ji Sára už nechce vidět?
Sice to byla Kylie, kdo první přiznal, že už spolu nemají moc společného – na prvním místě
samozřejmě byl fakt, že Kylie nepatří mezi obyčejné smrtelníky –, ale deset let společného
kamarádství se nedá jen tak z hlavy vymazat. Vždyť byly nejlepšími kamarádkami. Copak by si
Sára nenašla ani chvilku během jednoho víkendu?
Kylii zazvonil telefon v ruce. Pomyslela si, že by měla telepatické schopnosti, kdyby to volala
zrovna Sára. Počkala, až se na displeji objevilo číslo volajícího. Ale Sára to nebyla. Nechala
telefon vyzvánět a položila ho na stůl.
„Neříkej mi, že ti volá Trey nebo otčím,“ poznamenala Della.
56
„Dva body za to, žes uhodla.“ Kylie vzala znovu do ruky sendvič.
„A který z nich to je?“ zeptala se Della.
„Otec. Tedy otčím.“ Dokonce i po setkání s Danielem občas zapomínala, že Tom Galen není její
biologický otec. Kylie se zakousla do měkkého chleba, ale jeho chuť vůbec nevnímala.
„Ještě pořád si užívá s tou kočičkou?“
Kylie polkla. „Nevím, a nezajímám se o to.“
„Lhářko,“ odpověděla Della.
„Tak fajn, máš pravdu. Nevíš náhodou, co bych měla udělat, abych se o to nezajímala?“
„Jo, teď mluvíš pravdu.“ Della si pozorně prohlížela Kylii a pak jí podržela sklenku s krví přímo
pod nosem. „Chceš si loknout?“
Kylie se zamračila a odsunula sklenici stranou. „Ne.“
„Teď už zase lžeš.“ Della nakrčila obočí.
„Fajn!“ vyštěkla Kylie a i jejím uším zněl její výkřik příliš hlasitě. „Chci to, ale zároveň nechci.
Není to proto, že bych si myslela, že upíři jsou divní. Myslím, že jsou to docela příjemní lidi. Je to
proto, že… už jsem unavená z toho, jak pořád hledám, kdo vlastně jsem.“
„Věř tomu, nebo ne, naprosto tě chápu.“ Della si ji stále zvědavě prohlížela. „Víš, že ti srdce
pořád buší mnohem rychleji než obvykle?“
„Já vím.“ Kylie si odhodila dlouhé vlasy na záda. „Podívej, vlasy mi taky nějak narostly.“
Povzdechla si, když si vzpomněla, že našla jen jednu podprsenku, do které byla schopná své bujné
poprsí nacpat.
„Sakra!“ Della natáhla ruku a vzala do ní pramen Kyliiných vlasů. „Mluvila jsi o tom s
Holiday?“ Zadívala se na Kyliinu hruď. „Tedy nechci tě nějak strašit, ale je to nějaký divný,
nemyslíš?“
No super. Když už se Kylie pomalu přesvědčila o tom, že to asi nic neznamená, tak jí Della
řekne pravý opak. Zhluboka se nadechla. „Ne, ještě jsem jí o tom neříkala. Uvidím se s ní až
dneska ve dvě hodiny.“
„Nevypadá to, že by tě to nějak moc těšilo,“ řekla Della.
„To tedy netěší.“
Della se na ni překvapeně podívala. „Co se stalo? Většinou jsi ze setkání s ní nadšená. Zlobíš se
snad na ni kvůli něčemu?“
„Ne. Ale dneska se asi ona naštve na mě.“
„A proč? Za to, že ses vydala k vodopádu?“
„Ne, nemyslím, že by se kvůli tomu na mě zlobila.“ O tom byla Kylie téměř na sto procent
přesvědčená. „Když jsem byla pod vodopádem, udělala jsem něco, co ji určitě strašně rozčílí.“
„A cos udělala?“ Della usrkávala krev ze sklenice a vypadala zmateně.
„Prozradila jsem Burnettovi, že Holiday měla kvůli jinému upírovi zlomené srdce.“
„Opravdu. A co se stalo?“
„Ptal se mě na ni a já pak –“
„To nemyslím. Zajímá mě, co se stalo s tím druhým upírem?“
„Já… moc o tom taky nevím.“ Kylie usoudila, že by Delle neměla nic říkat.
„Dobře, tak proč si myslíš, že byla chyba se o tom zmínit Burnettovi?“ zeptala se Della.
Kylie obrátila oči v sloup. „Neměla jsem právo mu o tom říkat. Nebo tobě. Takže na to
zapomeň, nic jsem ti neřekla.“
„Mám pusu na zámek.“ Della se natáhla ke Kyliinu talíři a ukradla jí jeden hranolek.
„Ale ty víš, proč jsi mu to prozradila, viď?“ Chvíli držela hranolek mezi prsty a studovala ho.
„Protože jsem pitomá,“ odpověděla Kylie.
„Ne, řekla jsi mu o tom, protože je ti jasné – stejně tak jako každému tady v kempu –, že ti dva
patří k sobě a že si potřebují trochu zapíchat.“ Strčila si hranolek do pusy a zašklebila se. „Ach,
bože, tolik jsem hranolky milovala a teď… chutnají jako žabí prdelky.“
Kylie její komentář ignorovala a snažila se pochopit, co Della řekla předtím. „Cože potřebují?
Zapíchat?“
57
„Jo, potřebují, aby do nich někdo praštil, aby konečně probudil ty jejich hormony. Copak ty to
nevidíš, jak to mezi nimi vře, když jsou v jedné místnosti?“
„Cože?“ Kylie stále nemohla pochopit, co má Della na mysli.
Della se zahihňala. „Jednou jsem to slyšela od nějakého vtipálka. Nazýval tenhle akt různými
slovy. Vtipný, že jo?“
„Možná,“ prohlásila Kylie, ale nebyla si tím vůbec jistá. Ztratila v tuhle chvíli nejen vtipnou
náladu, ale i chuť k jídlu. Zadívala se na sendvič, z něhož chybělo jen pár soust. Je snad ztráta
chuti nějakým znamením? Bude si snad taky jednou myslet, že hranolky chutnají jako žabí
prdelky?
„My o vlku a vlk za dveřmi,“ prohlásila Della.
Kylie vzhlédla. Do jídelny právě vešla Holiday s Burnettem v patách, který si ji zezadu
nehorázně prohlížel. Na chvíli se Kylie polekala, že Burnett Holiday hned prozradil, co mu Kylie
řekla. Hrdlo se jí stáhlo, když si pomyslela, jak bude Holiday zklamaná. Panebože, proč vůbec
něco takového Burnettovi říkala? Byla to chyba. Velká chyba.
Holiday se na Kylii zadívala, ale v jejích očích nebyl ani náznak zklamání či vzteku. Jen soucit.
Možná se o ni Holiday bála od té chvíle, kdy ráno vyběhla z kanceláře. Kylie si všimla, že
Holiday naznačila rty „tak ve dvě“ a ukázala prstem na hodinky.
Kylie přikývla.
Holiday se usmála a došla na druhou stranu jídelny, kde si vzala tác na jídlo. Burnett šel za ní a
sledoval každý její pohyb, jako by se snažil zapamatovat si každičký centimetr jejího těla.
„Počkej,“ řekla Kylie, „jestliže upíři můžou vycítit hormony, tak jak je možný, že Burnett
nepozná, že se o něj Holiday zajímá? Když jsem se zmínila o tom, že ji přitahuje, tak se zdálo, že
je opravdu překvapený.“
„To je jednoduchý. Necítíme vlastní hormony a většinou ani hormony lidí, kteří nás přitahují.
Nikdy jsem necítila hormony kluků, který se mi líbili.“ Na rtech se jí objevil smutný úsměv, jako
by jí hlavou prolétla nějaká vzpomínka. „Ale vím, že Lee je cítil.“
Kylie vytušila, že ho Della stále miluje. Byla však přesvědčená o tom, že Lee by se nikdy
nesmířil s tím, jaká teď Della je. Ani kdyby se mu to snažila vysvětlit. „Je to zvláštní, jak tohle
všechno funguje.“
„Jo. Zdá se, že když se do někoho zamilujeme, tak se někde v našem těle vypne knoflík
nějakého hormonálního senzoru. A když se objeví člověk, který tě nepřitahuje, tak ho cítíš jako
nějakýho páprdu.“
Kylie si Dellina slova chvíli přebírala v hlavě a pak řekla: „Jak tedy potom Derek může vědět,
co si myslím, když…“ Kylie se zarazila a nebyla si jistá, jestli chce Delle všechno prozradit.
Zvědavost však zvítězila a Kylie pokračovala: „Chceš snad říct, že ho tedy nepřitahuju?“
„To ne.“ Della se zasmála. „On přece není upír. On spíš necítí vůbec nic. Umí číst tvoje pocity a
myšlenky. A to je úplně něco jinýho.“
„Aha,“ přikývla Kylie a zadívala se na tác. Přinutila se vzít si jeden hranolek, ale v hlavě jí
vířily myšlenky. Když polkla, tichým hlasem se zeptala: „Myslíš, že Derek a já…, že taky kolem
sebe šíříme hormony? Tedy, chci říct, myslíš, že jsme tak cítit a že je to trapný?“
Delliny oči se rozšířily překvapením, ale neodpověděla. Což na ni vůbec nesedělo. Della totiž
nikdy neváhala říct každému pravdu do očí.
„Proboha! To je to tak hrozný?“ zeptala se Kylie.
Della protočila oči. Kylie užuž chtěla zjistit, co tenhle její výraz znamená, když ji na krku
polechtal závan teplého vzduchu.
„Co je tak hrozný?“ zeptal se Derek.
58
Kapitola jedenáctá
„Nic není hroznýho,“ odpověděla Kylie Derekovi a zoufale se snažila, aby nevyzařovala žádné
hormonální či emociální signály, které by byly čitelné pro ostatní táborníky. Problém ale byl, že
nevěděla, jak to má udělat. Sakra! Kde může být to tlačítko, které tyhle hormony spouští?
Stop! Stop! Stop! pokoušela se v mysli vypnout senzor.
Derek ji obešel a posadil se na židli vedle ní. Kylie se bála na něj byť jen podívat, protože
věděla, že její hormony se určitě zase zblázní. Ale nedívat se na člověka, když s ním mluvíte, je
neslušné. Tak by to aspoň řekla máma, pomyslela si.
„Takže je všechno v pořádku?“ zeptal se Derek, možná právě proto, že se na něj Kylie ještě ani
nepodívala.
Chovej se slušně, Kylie téměř slyšela mámina slova. „Jo, skvělý.“ Konečně zvedla oči a
zadívala se na něj. A protože se mu v posledních dnech úspěšně vyhýbala, hltala teď každičký
detail v jeho obličeji. Zadržela dech. Panebože, ten ale vypadá krásně, pomyslela si.
Byl trošku zpocený, ne odporně zpocený, ale docela příjemně. Pokožka mu zářila a voněl trochu
jako jarní louka… jako by byl schopný do sebe vtáhnout všechny vůně kolem. Kylie věděla, že
kdyby přitiskla rty na jeho tvář, chutnala by slaně. Konečky hnědých vlasů se mu kroutily na
krku, takže vypadal, jako by mu je rozfoukal vítr. Měl na sobě tmavě zelené tričko, které mu
plandalo kolem těla. A svoje oblíbené džínsy. Ty, které nosil mnohem častěji než všechny ostatní.
Poznala je podle toho, že na kolenou byly trochu vybledlé a padly mu jako ulité. Vypadal v nich
skutečně moc dobře.
Della se zahihňala a vytrhla tak Kylii z myšlenek. Upírka se šklebila a mávala Kylii rukou před
nosem. Když si uvědomila, co její chování znamená, zrudla. Když po chvilce vrhla na Dereka
další kradmý pohled, viděla, jak naprosto nestydatě zírá na její prsy. Výraz v jeho očích jí
napovídal, že přemýšlí, jak se mohla za noc takhle změnit.
„Já… jdu najít Mirandu.“ Kylie vyskočila ze židle a vystřelila z jídelny jako blesk.
„Mirando, jsi tady?“ zavolala Kylie o pět minut později, když vešla do srubu.
Přítelkyně vyběhla z Kyliiny ložnice, ve tváři se jí zračilo zděšení a oči byly plné slz. Slzy na
Mirandině krásné tvářičce byly v poslední době téměř stálým doplňkem. Ale teď vypadala Miranda
jinak. Kylie to poznala hned při prvním pohledu na ni. A mělo to zřejmě co do činění s faktem, že
Miranda vyběhla z Kyliiny ložnice.
„Mrzí mě to,“ vyhrkla Miranda a škytla. „Fakt mě to mrzí.“
„Fakt tě to mrzí? Ale co?“ Našla snad Miranda Lucasovy dopisy? Přečetla si je? Copak jí takhle
vědomě vnikla do soukromí?
„Nechtěla jsem to udělat.“
„A cos nechtěla udělat?“ trvala na svém Kylie a trpělivost z ní unikala jako vzduch z
propíchnutého balonku. Ty dopisy byly přece určené jen mně, pomyslela si. Sakra, vždyť ten
druhý jsem si ještě ani nepřečetla. Když se vrátila od vodopádu, zastrčila ho do zásuvky k
prvnímu dopisu. Slíbila si, že si ho přečte dnes večer, nebo možná zítra… nebo nikdy. Nevěděla,
jestli srdce vydrží ten nápor, až bude číst Lucasova slova…
„Už jsem to dělala tisíckrát předtím a vždycky to fungovalo. Nikdy jsem s tím neměla problém,
až teď. Prosím, nezlob se na mě!“
Kylie najednou vytušila, že nejde o Lucasovy dopisy. „Cos dělala už předtím?“
Miranda se rychle podívala do Kyliiny ložnice, ale když chtěla Kylie vejít, Miranda jí zastoupila
cestu. „Napravím to, přísahám. Nějak to vyřeším. Třeba nepůjdu vůbec spát, abych to všechno
napravila.“
„Ale co?“
„Prosím, nezlob se.“
Kylie odstrčila Mirandu stranou a vešla do místnosti, aby zjistila, co tam vlastně Miranda
prováděla a proč přísahala, že to napraví.
59
Její pohled nejprve sklouzl na noční stolek, kde měla v zásuvce svoje soukromé věci. Zásuvka
ale byla zavřená a na nočním stolku žádné dopisy neležely. Najednou koutkem oka zachytila
nějaký pohyb v posteli. Zadívala se na ni.
Zamrkala.
A vykřikla.
Nakonec vyběhla z ložnice ještě rychleji než před chvílí z jídelny. Vrazila do Mirandy, která ji
chytila do náručí. „Promiň. Fakt se omlouvám.“
Kylie nemohla ani popadnout dech. „Proč…?“ Nadechla se. „Proč je ten skunk v mé posteli?“
Kylie ucítila, jak se jí něco otřelo o kotník. Podívala se dolů a byla přesvědčená, že uvidí své
kotě. Ale nebylo to kotě, co zahlédla.
Kylie znovu vykřikla a přeběhla na druhou stranu místnosti.
Skunk zvedl hlavu, začichal, vydal jakýsi podivný zvuk a vyběhl za ní.
„Promiň,“ zakvílela Miranda.
Kylie se podívala na kamarádku a pak na skunka, který se k ní rychle blížil. Jeho tlapky jí
připadaly povědomé a vypadaly, jako by spíš patřily kočce.
Je tohle snad moje kotě?
„Ne,“ vydala ze sebe konsternovaně Kylie. „Řekni mi, že tohle není… Do háje, cos to udělala?“
„Já to napravím, fakt,“ špitla Miranda.
Kylie se právě vracela z hodiny umění, kterou strávila s Helen a Jonathonem. Došla ke kanceláři a
čekala, až budou dvě hodiny. Měla schůzku s Holiday. Jak jí jenom mám vysvětlit, že jsem vyzradila
její dávný románek s upírem? přemýšlela v duchu.
Mimochodem, vědělas, že Burnett vůbec netušil, že ses už dřív scházela s upírem? Ne, takhle to
nejde.
Ahoj, víš, tuhle jsem mluvila s Burnettem a náhodou jsem se zmínila, že ses už předtím zapletla
taky s upírem. Tohle taky neznělo příliš důvěryhodně.
„Kylie?“ ozval se najednou za ní Derekův hlas.
Do háje!
Zahlédla ho, jak se prodírá skupinkou táborníků, kteří čekali, aby se mohli zapsat na
kajakářskou hodinu, a neochotně se k němu otočila. Poodešla však pár kroků stranou, aby nebyli
tak blízko ostatním.
Derek se jí díval do očí. „Udělal jsem snad něco špatně?“
„Ne,“ potřásla hlavou Kylie.
„Tak sis snad něco šlehla? Protože se fakt chováš divně.“
Kylie plně chápala, proč si myslí, že je úplně mimo. Ale na svou obranu musela přiznat, že v
posledních šesti týdnech se toho v jejím životě tolik změnilo, že by nebylo divu, kdyby z toho
začala bláznit.
„Ne, tak… to není.“ Rozhlédla se okolo, aby se ujistila, že v jejich blízkosti není nikdo, kdo
disponuje supersluchem. „Jen jsem trochu vyvedená z míry, víš?“
„Ale proč?“ Pohled mu sklouzl na její hruď. „Kvůli tomuhle?“
Kylie zvedla ruku a ukazováčkem mu zvedla bradu. Když nic jiného, tak aspoň pěkně zrudl.
„Promiň, já jen, že… jsou…“
„Větší. Já vím.“
Podíval se na ni a rukou chytil jeden pramínek vlasů. „A vlasy máš taky delší.“
„A taky jsem vyšší,“ dodala Kylie.
Podíval se na ni pořádně a oči se mu rozšířily překvapením. „Co se s tebou stalo?“
„To bych taky ráda věděla,“ snažila se odpovědět bezstarostným hlasem. Tohle přece nebyla
jeho chyba, aby ho z něčeho obviňovala. „Zdá se, že jsem najednou ze všeho vyrostla.“
Zasmál se a na vteřinku zase sklouzl pohledem dolů. „Ale líbí se mi to.“
„Jo, to mě nepřekvapuje,“ zamračila se Kylie.
Úsměv mu zmizel ze rtů, když se jí podíval znovu do obličeje. Kylie přemýšlela, jestli to bylo
tím, že musel odtrhnout oči od jejích ňader, nebo jestli jí chce něco důležitého říct. „Zajímalo by
mě, když tedy tvrdíš, že jsem nic špatného neudělal, proč přede mnou už celé dva dny utíkáš?“
60
Kylie nervózně přešlápla a uvědomila si, jak ji teď tlačí palce. „Říkala jsem ti, že jsem teď
trochu mimo.“
„Z čeho… žes vyrostla?“
„Ne. No dobře, to mě taky trochu děsí. Ale to není ten důvod, proč… proč…“
„Proč se mi vyhýbáš. Tak mi to řekni? Protože to přesně děláš – vyhýbáš se mi.“ Kylie z jeho
hlasu poznala, že začíná být naštvaný. Hlavní, co mu však z hlasu zaznívalo, byla nejistota. A
upřímně řečeno, nemohla mu to mít za zlé. Uvědomila si, že by ji také štvalo, kdyby se jí vyhýbal
tak jako ona jemu.
Kousla se do rtu. „Promiň. Není to tak, jak si myslíš.“
„Tak jak to tedy je? Nechápu to. Protože se mi zdá, že když mě někde zahlídneš, tak z toho máš
radost. Myslel jsem si, že je nám spolu dobře. Ale pak se najednou něco stane, a já ani nevím co, a
ty utečeš.“
„No… to je ten důvod, proč utíkám.“
Derek nechápavě nadzvedl jedno obočí. „Ale… já tomu pořád nerozumím.“
Bylo jasné, že mu to bude muset Kylie vysvětlit od začátku. Do tváří se jí nahrnula červeň. „Já
nevím… když jsem s tebou, tak nemůžu myslet na nic jiného než na náš polibek a na to, jak jsme
se objímali.“ A to bylo mnohem víc, než jsem kdy s nějakým klukem dělala.
Zamračil se, ale zdálo se, jako by mu spadl kámen ze srdce. „No dobře.“ Zastrčil si ruku do
kapsy. „A teď mi vysvětli, co je na tom špatnýho?“
„No… není na tom nic špatnýho, ale je to… příliš soukromé. Nechci, abys mi četl myšlenky a
viděl do hlavy. A už vůbec ne, aby o mých pocitech věděli všichni upíři a víly a bůhví kdo ještě,
kdo se tady potuluje po kempu.“
Ramena mu poklesla, jako by se mu znovu na srdci usadil kámen. „Takže tobě je trapný, když
ostatní poznají, že se ti líbím?“
„Ne. Myslím tím… to, že se mi líbíš, je jedna věc. Ale chtít se… s tebou vyspat je něco jiného.“
„Ty se se mnou chceš vyspat?“ Derek se skoro rozesmál, ale pak si nervózně projel rukou vlasy.
„Víš, že jsem si myslel, že nikdy nemůžeš v jednom slově vyjádřit kompliment a současně
urážku? Tobě se to ale podařilo.“
„Nechtěla jsem tě urazit,“ dodala Kylie.
„Já to tak cítím. Proč mi tedy tvrdíš, že je ti trapný, když ostatní okolo vědí, že tě přitahuju.“
„Říkala jsem ti, že to není o tom, jestli se mi líbíš, nebo ne.“
„To je jedno. Prostě nechceš, aby lidi okolo věděli, že spolu chodíme.“
Kylie otevřela pusu, aby k tomu něco dodala, ale nevěděla, co. „Jo. Tak nějak to je. Myslím si,
že je to fakt soukromá záležitost.“
„Soukromá?“ Derek zaváhal, jako by přemýšlel, co tím vlastně chtěla říct. „Tohle nikdy není
soukromá záležitost.“
„Pro normální lidi je,“ zašeptala Kylie. „A i když vím, že jistojistě nejsem normálním člověkem,
přesto… Vem to takhle, šestnáct let jsem žila jako normální člověk a teprve ani ne dva měsíce
jsem… Ach, bože, vždyť já vlastně ani nevím, co doopravdy jsem.“ Zatřásla hlavou a cítila, jak se
jí tělem rozlévá pocit marnosti. „Ale jo, radši bych to dělala jako normální lidi.“
„Dělala co?“ zeptal se, jako by vůbec nechápal, o čem Kylie mluví.
Vlastně to skoro nevěděla ani ona sama. „Líbí se mi, jak si lidé nechávají své osobní záležitosti
a pocity pro sebe.“
Derek stál v tichosti a přemýšlel o tom, co Kylie řekla. Její slova mu nedávala smysl.
„Ne,“ řekl nakonec. „Nemáš pravdu.“
„Nemám? A proč?“
„Vždyť lidi si taky svoje pocity nenechávají jen pro sebe.“
„Jo, ale rozhodnou se sami, jestli to chtějí někomu jinému říct,“ bránila se Kylie.
„Prdlajs!“ pokračoval Derek. „Podívej se na Helen a Jonathona. Chceš mi snad říct, že ta lidská
část v tobě úmyslně nevidí, jak se ti dva mají rádi? A co Burnett? Vědělas mnohem dřív než já, že
je zabouchnutý do Holiday. Taky jejich tajemství prokoukneš.“
61
Teď uhodil hřebíček na hlavičku, pomyslela si. Ale nechtěla si to přiznat. „Jo, vidím to. Ale
neumím číst jejich emoce a myšlenky… a necítím jejich feromony, které kolem sebe šíří, protože
se chtějí…“ spolu vyspat „… však ty víš, co. A mě trochu děsí, že ostatní tady v kempu tohle
můžou vyčíst z mých feromonů. Chápeš?“
Derek potřásl hlavou. „A jsi si jistá, že tě vyvádí z míry právě tohle? Anebo tě překvapuje to, že
sis začala uvědomovat, co ke mně cítíš?“
Kylie na něj překvapeně zírala. „Jak to myslíš?“
„Myslím tím, že si nejsem jistý, jestli to opravdu chceš.“ Mávl rukou mezi nimi.
„Jestli chci co?“ Najednou měla pocit, že už tohle jednou zažila. S Treyem. Ach, bože, to ne.
„No, ty a já… my. Mám pocit, jako bys ani nechtěla, aby to ‚my‘ existovalo. Vždycky, když se
konečně dostaneme k sobě blíž, tak ty najednou couvneš a odstrčíš mě. Už jsem se tě aspoň
šestkrát ptal, jestli si se mnou vyjdeš, ale nikdy jsi mi neodpověděla. Tak co v tom je?“
Skoro stejný rozhovor vedla před pár týdny s Treyem. „Vždycky je to jen o sexu, viď?“ zeptala
se a začínala mít vztek.
Derek před ní stál, zíral na ni, jako by najednou měla dvě hlavy a ocas. Bože, pomoz mi,
pomyslela si. Po tom, co se jí stalo během dnešní noci, by opravdu ráda v zrcadle viděla, že ty dvě
hlavy nemá. Nebo ocas.
„Proboha, jaks na tohle přišla?“ zeptal se Derek.
Najednou si uvědomila, že ostatní táborníci ze skupinky, která stála poblíž, se přestali bavit a
snaží se zachytit alespoň něco z jejich rozhovoru. Podívala se rychle na hodinky a zjistila, že je už
po druhé hodině. „Promiň, už teď přijdu pozdě.“
Kylie vtrhla do Holidayiny kanceláře. Zapadla do křesla na druhé straně stolu a zadívala se své
přítelkyni a vedoucí tábora v jedné osobě do očí. „Nenávidím kluky. Fakt se bojím, že jsem asi lesba.“
Holiday se tvářila napůl pobaveně a napůl zamračeně. „Kdyby to bylo tak jednoduché, tak devadesát
procent žen na světě by bylo homosexuálních.“ Ušklíbla se a pak se zeptala: „Takže co… máš problém
s klukem?“ Vzala si ze stolu plechovku s kolou a napila se.
„Jo, s několika kluky, skunkem a duchy.“
Holiday se málem zakuckala. „Se skunkem?“
Kylie se opřela, cítila se poražená a vyčerpaná z rozhovoru s Derekem.
„Miranda proměnila moje kotě ve skunka. A teď neví, jak to kouzlo vrátit.“ Ještě než ta slova
vypustila z úst, věděla, že to neměla před Holiday říkat. „Ale to jsem si asi měla nechat pro sebe.“
Holiday se přemáhala, aby se nerozesmála, ale koutky úst se jí zvedly. „Asi trénuje na to
představení, na které ji přihlásila její matka.“
„Jo, vysvětlila mi to, proč to udělala. A nechci jí způsobit nějaké problémy… ale, co když ho
nevrátí zpátky? Co bych dělala se skunkem jako domácím mazlíčkem?“
Holiday se usmála. „Jsem si jistá, že to zvládne.“
Kylie potřásla hlavou a položila si ruce do klína. „Ani nevíš, jak moc bych chtěla, aby se mi
život vrátil do starých kolejí. Abych byla jako normální člověk. Nikdo by se nesnažil číst mi
myšlenky, měnit moje pocity nebo mi říkat, že mým úkolem je zachraňovat životy.“
Holiday se také opřela v křesle a protáhla si ruce, jako by dlouhou dobu seděla v jedné poloze.
Zamračila se na papíry rozložené na stole. „Nevím, jak je to u lidí, ale taky bych chtěla mít
normální život.“
Něco v Holidayině hlase Kylii zarazilo a své problémy odsunula stranou. „Je všechno v
pořádku?“
„Se mnou? Jasně že jo, já jsem v pohodě.“ Položila ruce na stůl, narovnala se a naklonila se
dopředu. „Ale o tebe se trochu bojím, Kylie. Mám pocit, jako by tě dneska ráno něco rozčílilo.“
Kylie si najednou uvědomila, proč vlastně za Holiday přišla. „Promiň. Někdy… občas mám
pocit, jako by toho na mě bylo moc.“
„Vím, jak ti teď je. Věř mi, všechno se vyřeší,“ odpověděla jí Holiday.
Kylie se zamračila. „Teď jsi mluvila jako moje máma. Ta taky vždycky říká: bůh na tebe
nenaloží víc, než jsi schopná unést.“
Holiday zakašlala. „Ale přály bychom si, aby se na nás tak moc nespoléhal, co?“
62
„To tedy jo.“ Kylie opět zahlédla v Holidayiných očích starosti. „A co tvoje problémy?“
Posunula se ke stolu a všimla si, že Holiday znejistěla.
„Jo, to bude dobrý. Jen se teď musím trochu vypořádat s finančními záležitostmi, když chceme
tábor přeměnit na internátní školu. Musíme přijmout učitele, upravit sruby, aby se v nich dalo
bydlet i v zimě… Vůbec nevím, jak tohle všechno zvládneme.“
„Myslela jsem, že vláda, tedy vlastně FVJ kemp dotuje.“
„No, do určité míry ano. Ale když mi povolili otevřít internátní školu, trochu nám rozpočet
utáhli. Dneska jdou všechny tyhle vládní programy trochu stranou.“ Podívala se znovu na papíry
na stole. „Možná že to není tak horké, jak si myslím. Já jen… finanční stránku kempu zajišťovala
Sky a já v tom teď pěkně plavu.“
„Burnett by tuhle práci nezvládl?“ zeptala se Kylie a doufala, že navážou konverzaci o něm.
„To nevím. Ale protože tu stejně nebude vypomáhat dlouho – má tu snad zůstat necelý měsíc –
tak asi nemá ani smysl ho do toho zasvěcovat.“
Kylii došlo, že Holiday Burnettovi příliš nedůvěřuje. Je to snad proto, že je upír? pomyslela si.
Nebo snad proto, že důvěřovala Sky, která s ní tenhle kemp vedla, a ta ji zklamala? Od té doby, co
Sky odešla, se o ní Holiday ani jednou nezmínila. Ale Kylie věděla, že Skyina zrada ji bolela víc,
než byla sama ochotná připustit.
„Našli už náhradu za Sky?“ zeptala se Kylie.
Holidayin výraz zvážněl. „Ne. Ale slíbili mi, že do konce léta mi sem někoho pošlou. To už ale
možná bude pozdě.“
„Je opravdu tak těžké s ním pracovat?“ Kylie vycítila Holidayinu nechuť cokoliv podnikat s
Burnettem, což ji zneklidňovalo.
„Jsme každý úplně jiný.“ Holiday se zadívala na Kyliinu hruď a pohled jí tam utkvěl o chvilku
déle, než bylo nutné.
Kylie si zase uvědomila svůj problém. „Můžeš mi to vysvětlit?“
„Vysvětlit co?“ zeptala se nevinně Holiday, ale Kylii nepřesvědčila.
Kylie si položila ruce na prsy.
Holiday se zamračila. „Myslela jsem, že sis pořídila novou push-upku.“
„No, myslím, že to není ten důvod. Vlasy mi taky najednou narostly.“ Kylie si je rukou odhodila
přes ramena. „Boty mě teď tlačí a mám pocit, jako bych o deset centimetrů vyrostla.“
„Hmm,“ zamumlala Holiday a zdálo se, že se snaží, aby Kylie z jejího výrazu nic nevyčetla.
„Hmm co?“ Kylie se naklonila dopředu a opřela se rukama o stůl.
„Hmm, to je divný,“ odpověděla, ale ze způsobu, jakým se zadívala na papíry na stole, Kylie
věděla, že před ní něco tají.
„Nedělej to,“ zašeptala Kylie.
Holiday se na ni podívala. „Nemám dělat co?“
„Nezatajuj přede mnou něco. Ty víš, co se se mnou děje. Sakra, mám přece právo to vědět.“
„Já nic neskrývám…“ Holiday se odmlčela a nadechla se. „Nic před tebou netajím, protože se
jenom domnívám, co by to mohlo být. Nebylo by fér, kdybych ti tu něco vykládala, a přitom si tím
nebyla jistá.“
„Není fér nechat mě v naprosté nevědomosti. Protože, věř mi, ať už bys mi řekla cokoliv, určitě
by to nebylo ani z poloviny tak hrozné, jako to, co si představuju.“
Holiday přikývla. „Tak dobře. Ale pamatuj si… jsou to všechno jenom spekulace. Dokonce i
Burnett říkal, že si není ničím jistý.“
Kylie předpokládala, že si Burnett ráno všiml toho, jak se jí zvětšila hruď. Představa, že si toho
všimli i všichni ostatní a teď o tom někde za rohem diskutují, ji znechutila. Tohle už bylo příliš.
„Vy dva jste spolu mluvili o mých prsou?“
„Ne. No dobře, možná jsme se o tom zmínili… Podívej, říkal, že si všiml, že ses nějak změnila,
když tě ráno potkal u vodopádu. A já chtěla vědět, jak ses změnila.“
Jen pouhá zmínka, že ji Burnett potkal u vodopádu, jí připomněla, že musí Holiday něco
vysvětlit. Ale nejdřív chtěla slyšet, co jí Holiday chce říct. „Tak jaké to jsou spekulace?“
„Některé vlkodlačice –“
63
„Vlkodlačice? Sakra, to ne! Nechci být vlkodlačicí. Cokoliv jiného, jen ne vlkodlačice.“
64
Kapitola dvanáctá
„Ale no tak,“ Holiday položila ruku na Kyliinu. „Vidíš, to je právě důvod, proč jsem se o tom nechtěla
vůbec zmiňovat. Věděla jsem, že dojdeš k mylným závěrům.“
Kylie zamrkala. „A proč tohle některé vlkodlačice dělají? Chtějí snad svým poprsím někoho
oslňovat?“
„Ne, to ne,“ usmála se Holiday. „Když dosáhnou určitého stupně dospělosti, věku, kdy se
začnou pářit, tak se jejich těla najednou rychle změní.“
Kylii bušilo srdce a vzpomněla si na Mirandina slova, kdy popisovala, jak jednou viděla
vlkodlaka, který se přeměňoval do vlčího těla, a zdálo se, že je to velice bolestná procedura. „Ale
to je přesně to samé, co se stalo mně. Takže to asi nejsou žádné spekulace.“
Holiday potřásla hlavou. „Ne, vlkodlaci se začnou projevovat už v útlém věku. Pokud bys
patřila mezi ně, už dávno bys nabyla vlčí podoby. Většina z nich se začíná proměňovat už od čtyř
pěti let. Bylo by velmi vzácné, kdyby ses poprvé proměnila až v tomhle věku. A pak je tu
skutečnost, že vlkodlaci podléhají svým náladám a proměnám jen několik dní před úplňkem a po
něm. Doktorka Dayová ve své zprávě napsala, že tě v tuto dobu pozorovala a neshledala na tobě
žádné známky proměny či jejího náznaku. Minulý úplněk jsem tě taky pozorovala, abych se
ujistila, jestli se doktorka Dayová nespletla. A žádné změny jsem na tobě nepozorovala.“
„Možná že jsem jen nějaká opožděná,“ řekla Kylie, ale doufala, že to tak není. „Nikdy jsem
nedávala svoje emoce příliš najevo. Takže možná proto jste na mně nic nepoznaly.“
„Ale je tu taky… to kotě,“ pokračovala Holiday. „Všechny kočkovité šelmy mají odpor k
vlkodlakům. A zdá se, že kotě tě má docela rádo.“
Kylie si vzpomněla, jak před lety reagovala její kočka na Lucase. A jak se kotě snažilo utéct,
když jí ho před pár týdny přinesl. A pak jí před očima vytanula vzpomínka, na kterou už málem
zapomněla a co by mohlo být důležité: „Proboha! Ještě jsem se ti nezmínila o tom vlkovi.“
„Cože? O jakém vlkovi?“
„Tu noc… kdy jsem utekla od ohně, když jsem ochutnala krev. Narazila jsem v lese na vlka.
Pověsil se na mě, ale pak zmizel. Tu noc se objevil ještě jednou, ale –“
„To ale nebyl úplněk,“ poznamenala Holiday. „To nemohl být vlkodlak.“
„Já vím, proto jsem si taky myslela… že je to nějaký napůl ochočený vlk. Lehl si přede mnou a
škrábal tlapkou, jako by žadonil o to, abych ho pohladila nebo tak něco.“ Kylie se zhluboka
nadechla. „Myslíš, že to mohlo něco znamenat? Je to snad nějaký rituál, při kterém se vlci spojí s
vlkodlaky, než se poprvé promění?“
Holiday se zamyšleně dívala na Kylii. „Nikdy jsem o tom neslyšela. Ale… tady na táboře měla
dozor nad vlkodlaky Sky. Takže já o nich toho zase tolik nevím. Můžu se ale někoho optat.
Burnett to určitě bude vědět.“
„On ale není vlkodlak.“ Kylie si přála, aby tu byl Lucas. Určitě by jí dovedl poradit, pomohl by
jí pochopit změny, které se s ní dějí. Ne, přece utekl s jinou vlkodlačicí! Vzpomněla si, že si stále
ještě nepřečetla jeho druhý dopis. Ale byla na něj za to, že utekl s jinou, naštvaná.
„Burnett sice není vlkodlak, ale jeho práce na FVJ vyžaduje velmi rozsáhlý výzkum všech
nadpřirozených bytostí. Věř tomu, nebo ne, ale je stejně tak chytrý jako arogantní. Doufám, že si
nemyslíš… chci říct, že když mi říkal o těch tvých změnách, kterých si všiml u vodopádu, tak tím
nemyslel nic špatného. Jen se strachoval, jak se s tím vyrovnáš.“
I když byla pološílená strachy, že by skutečně mohla být vlkodlačicí, uvědomila si, že Holiday
vlastně Burnetta obhajuje. Takže ať se jí to líbí, nebo ne, něco k tomuhle upírovi cítí, pomyslela si
Kylie. To však nic neměnilo na faktu, že mu Kylie neměla prozrazovat její tajemství. Copak to
Holiday sama nevidí, jak to mezi nimi jiskří?
„Když už mluvíme o vodopádu…“
„Chápu to,“ odpověděla Holiday.
„Co chápeš?“ zeptala se Kylie a doufala, že to bude mít snazší. Že Burnett Holiday sám
prozradil, co mu řekla.
65
„Chápu, proč ses tam vydala,“ spustila Holiday a srovnávala papíry na stole. „Sama tam chodím
tak jednou týdně. Je to nejlepší místo, kde může člověk… přemýšlet, snažit se vyřešit problémy.
Dostala jsi tam odpovědi na své otázky ohledně ducha té mrtvé ženy?“
Kylie zavrtěla hlavou. „Ne, jen takový zvláštní pocit správnosti.“
„Pak musíš věřit tomu, že děláš všechno, co je v tvých silách,“ odpověděla Holiday.
Kylie si najednou na něco vzpomněla. „Říkala jsi mi, žes nikdy nezahlédla mrtvé anděly.“
„Nezahlédla,“ pronesla Holiday.
„Ale tvrdila jsi mi, žes nikdy ani nebyla úplně přesvědčená, že vůbec existujou.“
„Nemyslím si, že legenda, které všichni věří, je skutečná,“ zašeptala.
„Tak proč tedy je to místo kolem vodopádu tak… zvláštní?“
Holiday zaváhala, jako by se snažila najít správná slova. „Myslím, že to je svaté místo. Že tohle
místo bylo vytvořeno pro nás, kteří jsme byli obdarováni a disponujeme nějakým talentem. Je to
místo, kde můžeme najít klid. A někdy taky odpovědi na naše otázky.“
„Něco jako v kostele?“ zeptala se Kylie a vzpomněla si na úctu a respekt, které u vodopádu
pociťovala.
„Přesně, je to něco jako kostel. Soustřeďuje se tam spousta spirituální energie. Tys to taky cítila,
že jo?“ Holiday položila dlaň na Kyliinu ruku.
Kylie se odtáhla. „Ano, ale… proč jsi mi to neřekla? Ptala jsem se tě na ten vodopád, ale nic jsi
mi neřekla. Myslím, že jsem mohla… že jsem tam mohla jít už dřív. A třeba bych našla odpověď
na to, co se mi ten duch snaží říct.“
Holiday položila ruku na stůl a v očích se jí objevil soucit. „Neříkej nikomu o vodopádu, Kylie.
Vodopád tě sám zavolá. Jsem si jistá, že až bude čas, dá ti vědět, abys k němu přišla. Ale teď bys
k němu chodit neměla.“
Kylie nemohla popřít, že i ona pocítila náhlou touhu, jako by ji někdo volal. Až doteď měla
vztek, že všechno musí řešit sama. Co bylo špatného na tom, že by ji někdo nasměroval? Že by jí
podal pomocnou ruku?
„Překvapilo mě, že se tam vydal Burnett,“ pokračovala Holiday. „Jediní nadpřirození, kteří
vyslyší volání vodopádu, jsou ti, kteří jsou schopni vidět duchy a komunikovat s nimi. Pro ostatní
nadpřirozené bytosti je vodopád příliš emocionálním a spirituálním místem – řekla bych, že až
zastrašujícím.“
Kylie si vzpomněla, jak reagovaly Della s Mirandou. Ano, zastrašující bylo správné slovo.
„Dokonce ani Sky tam nechodila.“ Holiday se podívala na Kylii. „Šel Burnett opravdu až za
vodopád?“
„Byl tam, když jsem přišla.“ Kylie zaváhala. „Šel tam kvůli tobě,“ nadhodila téma, o němž
chtěla s Holiday mluvit. Kdyby nezačala teď, pak už by asi nezačala nikdy. A její prohřešek vůči
Holiday by ji tížil ještě víc.
„Kvůli mně?“
„Myslel si, že tam najde odpovědi a že tě lépe pochopí. Vím, že si myslel, že když porozumí
celé té věci s duchy, pak –“
„Tohle ti řekl?“ Holiday se na ni překvapeně podívala.
„Ano.“ Kylie zaváhala a pak vyhrkla: „Prozradila jsem mu, že ti jeden upír kdysi zlomil srdce.
A že právě proto… si s ním nechceš nic začít.“
Holiday se zlostně zamračila a přimhouřila oči. To nebyl pohled, který by Kylie na jejím
obličeji vídala často. „Cože jsi mu řekla?“
„Já vím, že jsem to neměla dělat. Ale… zeptal se mě. Já… jsem mu to hned neřekla, ale pak –“
„Ale proč by… Ne, proč jsi mu vlastně vůbec něco takového říkala?“
„On tě má opravdu rád, Holiday.“
„Co ke mně cítí, je mi fakt úplně jedno. Myslela jsem si, že to nikdy nikomu neprozradíš.“
Odmlčela se a oči jí žhnuly zlostí.
„Mrzí mě to. Je to moje chyba. Já vím, že jsem mu to neměla říkat, ale myslela jsem… chci říct,
že jsem si myslela, že ho tím vyprovokuju k něčemu, aby ti konečně dal svoje city najevo.“
66
Holidayin výraz se nezměnil. Polkla a zhluboka se nadechla. „Kylie, to co je mezi mnou a
Burnettem, není…“ zavřela oči a pevně sevřela rty. „Teď se o tom nebudeme bavit. Necháme si
tenhle rozhovor na někdy později. Potřebuju čas.“
Kylie cítila, jak jí prázdnota zaplnila srdce. „Prosím… prosím, nezlob se na mě.“
Holiday zvedla ruku. „Já se na tebe nezlobím. Jsem jen… zklamaná.“
„To je ještě horší,“ zakňourala Kylie a hrdlo se jí stáhlo lítostí. „Opravdu, moc mě to mrzí.“
Holiday se postavila a vydala se ke dveřím. „Uvidíme se zítra.“
Kylii vhrkly slzy do očí. Jediné, co si teď nejvíc přála, bylo, aby mohla požádat Holiday o
odpuštění. Říct jí, aby si nenechala utéct mezi prsty vztah, který by mohla mít. Ale cosi hluboko v
duši jí napovídalo, že na to už je pozdě.
Před devátou ležela Kylie v posteli v ložnici, nepřítomně zírajíc do stropu. V nohách jí ležel do
klubíčka stočený zatracený skunk. Uvažovala, zda se nemá vydat do jídelny, kde se konala
basketbalová noc okořeněná pizzou. Burnett nechal udělat basketbalové hřiště a všichni kluci z tábora
se rozdělili do týmů, které mezi sebou soutěžily. Protože toho ale Kylie v posledních dnech příliš
nenaspala, usoudila, že by vypadala jako vyhořelá žárovka, a tak radši zůstala doma.
Očima sklouzla na stolek, v jehož zásuvce měla uložené Lucasovy dopisy. Na malý okamžik se jí
mysl odpoutala od problémů s Holiday a hlavou jí bleskla vzpomínka na Lucase. Ve stejné chvíli si ale
vzpomněla na Dereka. Pak jí před očima zase vyvstaly představy, že by opravdu mohla být
vlkodlačicí. Zatraceně! Problémy se na ni hrnuly ze všech stran.
Když jí hlavou zase zněla slova té mrtvé ženy, že je někde někdo, komu hrozí nebezpečí,
vzpomněla si na vodopád, a alespoň v tomhle případě se trochu uklidnila, protože tušila, že tohle
se jí podaří vyřešit.
Zatímco ostatní problémy se zdály neřešitelné.
Zazvonění telefonu ji donutilo přenést se zpátky do reality. Třeba se mi konečně ozvala Sára,
pomyslela si. I když věděla, že si už nejsou tak blízké jako předtím, než odjela do tohohle kempu,
přesto si o Sáru dělala starosti a hodně o ní přemýšlela. Jsem teď připravená se svou starou
kamarádkou mluvit? blesklo jí hlavou.
„Nechci tě vyplašit,“ promluvila ke kotěti-skunkovi, které spokojeně spalo na dece. „Jen si
musím dojít pro telefon.“ Zvíře ospale otevřelo oči jako korálky, podívalo se na ni a vydalo lenivé
tiché zakňourání.
Miranda se celé odpoledne snažila kouzlo napravit a proměnit skunka zase v kotě. Nakonec jí
Kylie řekla, aby si radši odpočinula a zkusila to později. Utěšovala ji, aby si z toho nic nedělala,
že je to jen malý zádrhel, který se určitě brzy vyřeší. Žádný malý, ale velký a nepříjemný zádrhel,
pomyslela si Kylie, před Mirandou to však nahlas neřekla.
Telefon přestal vyzvánět a Kylie neměla náladu jít zkontrolovat, kdo vlastně volal. Zadívala se
na kotě-skunka. „To je fakt velkej a nepříjemnej problém,“ zamumlala. Když si ale uvědomila, že
ona sama chce, aby jí Holiday odpustila, musí ona sama umět taky odpouštět. Věřila, že když ona
odpustí Mirandě, Holiday odpustí jí. Přepadl ji smutek, když jí před očima znovu vyvstal pohled
na Holidayin výraz, když se dozvěděla, jak moc ji Kylie zklamala. Srdce ji bolelo.
Jak vysvětlí Burnettovi, proč je najednou Holiday tak smutná? Měla by mu snad říct pravdu?
Ano, rozhodla se. To bude to nejsprávnější řešení. Musí si promluvit s Burnettem.
Telefon začal znovu zvonit. Vzala ho do ruky, ale nebyla si jistá, jestli chce vůbec s někým
mluvit. Zadívala se na displej… a najednou se jí vnitřnosti stáhly obavami.
67
Kapitola třináctá
Máma. Kylii bylo najednou smutno. Nikdy by si nepomyslela, že jí máma bude tolik chybět. Najednou
si přála, aby tady mohla být s ní, aby… aby jen tak seděly u stolu a povídaly si. Kylie věděla, že
tentokrát by si s mámou opravdu popovídala, protože jejich vztah se při poslední matčině návštěvě
úplně změnil. A Kylie z toho měla opravdu radost.
Vždycky byla přesvědčená, že ji máma nemá ráda. Čím déle byla pryč z domu, tím víc jí chyběla.
Jistě, stále si udržovala určitý citový odstup, ale dnes Kylie na jejich vztah myslela jinak. Dnes už
věděla, že máma lásku k ní dává najevo jiným způsobem, ale že ji miluje. Například její oblíbené
palačinky, které jí připravovala každé nedělní ráno. Kdykoliv se jen Kylie zmínila, že nemá kredit v
telefonu, máma to hned napravila. Dokonce, i když jí kdysi přinesla ty pitomé letáky o sexu, myslela
to dobře… Kylii to však tenkrát vůbec nepotěšilo.
Stiskla tlačítko a bojovala se slzami, které se jí tlačily do očí. „Ahoj, mami.“ Kylie se zapřisáhla,
že se nerozpláče, a s velkým přemáháním se snažila, aby její hlas zněl vesele.
„Drahoušku?“ Starostlivý tón matčina hlasu Kylii ještě víc rozesmutněl. „Jsi v pořádku?“
Jak mohla matka poznat, že se něco děje, když jí do telefonu řekla jen dvě slova? Je snad matka
nějaké médium? Má také nějaké paranormální schopnosti? Ne, je úplně normální člověk. Musí to
tedy být jejím mateřským instinktem. A jeho nedostatkem máma nikdy netrpěla, pomyslela si
Kylie.
„Jo, jsem.“ Kylie se kousla do tváře, aby se nerozplakala.
„Tak co se stalo, holčičko moje?“
Slzy naplnily Kyliiny oči. „Ale nic.“ Zadívala se na kotě-skunka, které se znovu uvelebilo na
dece, a doufala, že ji nepostříká svým páchnoucím výměškem. Protože to už by byla poslední
kapka. „Jen jsem měla těžký den, jinak nic.“
„A co se stalo? Chceš jet domů? Stačí jediné slovo a já pro tebe ještě dneska v noci přijedu a
odvezu tě.“
„Ne, mami. Líbí se mi tu.“ Kylie si vzpomněla, že jí matka ještě neodpověděla na otázku, zda by
se mohla zapsat do nové internátní školy, kterou Holiday hodlala otevřít. Což ale znamenalo, že
by si zrovna teď neměla na tábor stěžovat. Musí mámu nějak přesvědčit – zvlášť když… když tu
existuje možnost, že je vlkodlačicí. Sakra, jak se tohle vysvětluje normálním lidským rodičům?
„Udělala jsem dneska chybu a někomu jsem ublížila. A ten někdo se teď na mě zlobí.“
„Všichni děláme nějaké chyby,“ pronesla matka. „Jen je třeba se za ně omluvit.“
„To už jsem udělala.“
„A neodpustil ti? Pořád se na tebe zlobí?“ zeptala se matka.
„No, abych pravdu řekla, tak nezlobí. Spíš jsem ji zklamala.“ Kylii se sevřela lítostí hruď, když
před sebou zase uviděla ten Holidayin zklamaný pohled a slyšela její slova. Kylie moc dobře
věděla, jaké to je být zklamaný. Věděla, jaké to je, když vás podrazí někdo, komu důvěřujete.
Jako třeba otec. Ten ji ale zklamal a naštval, a to jí zlomilo srdce. Kdyby se na něj jen zlobila,
bylo by to lepší, protože zlost by časem vyprchala. Ale to, že ji zklamal, bylo mnohem horší. To
mu neodpustí. Nikdy.
„Nechceš mi říct, co se vlastně stalo?“ zeptala se opatrně matka, aby její otázka nevyzněla tak,
že chce strkat nos do Kyliiných věcí. Že se ptá pouze jako matka, která si dělá starosti. Kylie jí
chtěla odpovědět, ale nemohla jí říct všechny detaily. Něco jí však říct mohla.
„Někdo se mi svěřil se svým tajemstvím. A já… jsem ho prozradila někomu dalšímu. Myslela
jsem si, že mu tím pomůžu… vyřešit jeden problém. Ale…“
„Ale nepomohlo to?“ zeptala se matka.
„Ne,“ zašeptala Kylie. „Tedy aspoň pokud vím.“
„Kylie, vím, že ses pokusila udělat správnou věc. Nebuď na sebe tak tvrdá. Je to určitě jen malý
zádrhel a uvidíš, že se to vyřeší, holčičko.“ Kylie se málem rozesmála nad výběrem matčiných
slov. Copak přesně tohle neříkala Mirandě? Možná že Kylie byla mnohem podobnější mámě, než
si myslela. Pocítila tlak na hrudi.
68
„Mám tě ráda, mami,“ zašeptala Kylie do telefonu, aniž by o svých slovech přemýšlela.
„Ach, zlato,“ ozval se mámin hlas ze sluchátka a zdálo se, že i matka má slzy na krajíčku. „Taky
tě mám moc ráda. Můžu něco udělat, abych ti pomohla? Klidně za tebou přijedu a někomu
nakopu zadek, jestli to bude potřeba.“
Teď už se Kylii koulely slzy po tvářích. „To bys asi musela nakopat zadek mně.“
„Hned jsem tam.“
Kylie se usmála a popotáhla.
„Tak co, změníme téma hovoru? Nechceš mluvit o něčem veselejším?“ zeptala se máma. „To je
taky důvod, proč ti vlastně volám.“
„Jak to?“ Kylie si setřela slzy. Teď opravdu potřebovala nějaké pozitivní zprávy.
„Nebudeš mi věřit, na co jsem nás přihlásila ten večer, až se vrátíš.“
„Na co?“ zeptala se Kylie a uvědomila si, že teď už nemá strach vrátit se k mámě domů. Bylo
by docela příjemné strávit pár dní s mámou a zbavit se aspoň na chvíli všech problémů, které se
tady v táboře na ni hrnuly.
„To tys mě na to přivedla.“
„Ale na co, mami?“ Kylie stále nechápala a byla ráda, že matčin hlas zní vzrušeně.
„Na loveckou výpravu za duchy. Vzpomínáš si, jak jsi mi říkala, že ten vodopád je strašidelný,
protože se tam setkávají nějací duchové?“
„Na loveckou výpravu za duchy?“ opakovala Kylie a nevěřila svým uším.
„Je to večeře v jednom údajně strašidelném penzionu a pak následuje prohlídka celého domu.
Není to naprosto vzrušující?“
Kylie padla zpátky do postele na polštář a v tuhle chvíli se jí fakt chtělo brečet.
„Jo, naprosto…“ panebože ne, „… vzrušující,“ vydechla.
O třicet minut později Kylie konečně zavěsila. Začala počítat ovečky, aby se jí podařilo upadnout do
bezstarostného spánku. Když jí před očima prošla sto první ovce, Kyliina mysl si znovu začala
přehrávat Holidayina slova.
„Co ke mně cítí, je mi fakt úplně jedno. Myslela jsem si, že to nikdy nikomu neprozradíš,“ říkala
Holiday.
„Promiň. To já,“ odpověděla Kylie. „Vím, že jsem udělala chybu, ale myslela jsem… domnívala
jsem se, že když se vypovídáš z toho, co ti udělal tvůj bývalý snoubenec, a skoncuješ s tím, že
prohlédneš a dáš Burnettovi šanci. Trestáš ho za něco, co on neudělal.“
Trestáš ho za něco, co on neudělal.
Trestáš ho za něco, co on neudělal.
V mysli se jí najednou objevila myšlenka, že to samé dělá ona Derekovi.
„Vždycky je to jen o sexu, viď?“ zeptala se.
„Proboha, jaks na tohle přišla?“ odpověděl.
Kylie si znovu připomněla, jaký vztek v ní vyvolala Derekova slova. Potlačovaný vztek, který
potřeboval ven. Vztek, který v ní vyvolal… Trey.
Trestáš ho za něco, co on neudělal.
„Do prdele!“ Kylie se posadila na posteli. Copak opravdu dělá úplně tu samou věc, kterou
vyčítá Holiday? Čím víc o tom přemýšlela, tím víc si uvědomovala, že Derek ji nikdy, ani jednou
jedinkrát, netlačil k tomu, aby se spolu vyspali. To, že se na ni zlobí, je jen proto, že se mu v
posledních dnech snažila vyhýbat. Ne proto, že by ji chtěl nahou v posteli, a ona to odmítala.
Pak najednou myšlenky přeskočily k rozhovoru s mámou. „Všichni děláme nějaké chyby. Jen je
třeba se za ně omluvit.“
Máma má pravdu, pomyslela si Kylie. Což byla jedna z věcí, kterou si myslela, že nikdy o své
matce nemůže říct. Ale zatraceně, máma má skutečně pravdu. Musím se omluvit. Vstala, stáhla ze
sebe noční košili a natáhla si krátké džínsy, příliš těsnou podprsenku, malé tričko a boty, které ji
tlačily. Vydala se hledat Dereka.
69
Ve chvíli, kdy Kylie vyšla ze srubu, ji omráčil vlhký horký vzduch. Zamířila po cestě do jídelny, ale
hned se zarazila. Derek vždycky odcházel z večerních akcí dřív, aby mohl zavolat mámě. Tedy ne, že
by každému vykládal na počkání, co jde dělat. Ale Kylii důvěřoval a svěřil se jí s tím.
Pocit blaženosti jí zaplnil útroby. Byla ráda, že jí důvěřuje. Sakra, měla Dereka ráda, opravdu ráda a
celým svým srdcem doufala, že její omluvu přijme. A protože se mu nechtěla omlouvat někde, kde by
ji mohli slyšet nadpřirození s geniálním sluchem, zamířila přímo k jeho srubu. Pomalu se rozběhla a
uvědomila si, že ještě před pár týdny by tohle tempo považovala za vražedně rychlé. Jak běžela,
slyšela koruny stromů, které nad ní ševelily. Cítila vánek, jenž si jí pohrával s vlasy. Letmo zahlédla
jasné hvězdy na tmavé obloze, ale nevěnovala této scenerii přílišnou pozornost. Soustředila se na to,
co musí Derekovi říct, až ho uvidí.
Když byla na půli cesty, najednou měla divný pocit. Pocit, jako by ji někdo sledoval. Zpomalila
a zaposlouchala se. Slyšela obvyklé zvuky letní noci, kolem nebylo žádné mrtvolné či nepřirozené
ticho. Ale stále na sobě cítila něčí oči. Rozhlédla se kolem sebe, zadívala se na kraj lesa, aby
zjistila, jestli se nevrátil vlk, kterého zahlédla před pár dny. Ale žádné zlatavé oči na ni z křoví
pohled neupíraly. Snažila se přesvědčit sama sebe, že se nic neděje. Rychle se dala do kroku, aby
konečně našla Dereka. Aby se mohla schovat v jeho náruči.
Derekovy ruce, které ji objímaly.
Její hlava, jež spočívala na Derekově rameni.
A možná i jeho rty, které se tiskly k jejím.
Ach, bože, už jen pomyšlení na Dereka zahánělo všechny její strachy.
Proběhla poslední zatáčkou a uviděla světla v oknech jeho chatky. Někdo byl uvnitř. Dej bože,
ať je to Derek, pomyslela si.
Ušla posledních pár metrů, když si všimla, že dveře do srubu jsou otevřené. To bylo podivné.
Když vešla na verandu, zachytila zvláštní vůni. Vůni zralých plodů. Ještě tu vůni ani pořádně
neidentifikovala, když teniskou šlápla do nějaké slizké skvrny a už se kácela k zemi.
Dopadla na zadek a opřela se rukama o dřevěnou podlahu verandy. Pocit čehosi vlhkého a
hustého prodírajícího se sevřenými prsty jí vyrazil dech.
A pak jí najednou došlo, co je to za vůni.
Krev.
Vyděšeně se zadívala na podlahu.
Spousta krve.
Paprsek světla procházející pootevřenými dveřmi upoutal její pozornost a najednou to Kylie
zahlédla. Tmavě rudé kapky vedly dovnitř srubu jako drobky vyznačující cestičku v tmavém lese.
Srdce se jí zastavilo.
Panebože! „Dereku!“ vykřikla jeho jméno, ale zevnitř nevyšla žádná odpověď.
Vyskočila a vběhla do srubu, křičíc jeho jméno znovu a znovu.
70
Kapitola čtrnáctá
„Dereku!“ Srdce jí bušilo do žeber. Sledovala kapky krve chodbou do obývacího pokoje. Vedly k
zavřeným dveřím. Chytila za knoflík. Zamčeno.
Zevnitř ložnice zaslechla nějaký zvuk. „Dereku?“ vykřikla. Zase žádná odpověď.
Aniž by přemýšlela, vedena panickým strachem, udělala pár kroků zpátky a vši silou vrazila
ramenem do dveří ve snaze je otevřít. Výplň dveří se rozštípla na tři kusy, které dopadly na
podlahu v koupelně, a horní část dveří vypadla z pantů. Kylie propadla dírou a skončila taky na
zemi. Obličejem dolů.
Najednou si uvědomila, co to bylo za zvuk, který za dveřmi slyšela. Byla puštěná sprcha. Když
zvedla zrak, zadívala se přímo na nahého a mokrého Dereka, který stál před poodhrnutým
závěsem.
Tělo měl pevné, na vypracovaných svalech se mu leskly kapičky vody. Zaujímal obranný postoj
a z očí mu vyzařovala odhodlanost. Zdálo se, že je připravený vrhnout se na vetřelce.
Což mimochodem byla právě Kylie.
Derek na ni překvapeně zíral, jak ležela na podlaze na třískách koupelnových dveří. Ona zírala
na něj… jak stál nahý před závěsem, který mačkal v dlani.
„Bože, já… viděla jsem krev a myslela jsem…“ Co jsem si vlastně myslela? Že jsou tu
nebezpeční upíři z nějakého gangu? Nepříčetný zabiják? Nebo snad masový vrah, který se dostal
na svobodu? Kylie nevěděla. Co ale věděla naprosto jistě, že se bála o Dereka a bránila by ho i
proti celému gangu darebáků.
„Tys vyrazila dveře.“ Derek tomu nemohl uvěřit, přestože jeho hlas zněl velmi věcně.
„Já vím,“ špitla Kylie, protože nebyla schopná říct něco víc… Neschopná odtrhnout pohled od
jeho těla.
„Ale vždyť jsou dubové…“
„Já vím.“ Kylie poznala, že dveře byly z tvrdého dřeva, a sama se divila, kde našla sílu je
vyrazit. Musela ale přiznat, že rameno měla pěkně pohmožděné a trochu ji bolelo.
„Nemáš na sobě nic.“ Ach, bože, opravdu jsem tohle řekla nahlas?
„Jasně, obvykle se sprchuju nahý.“
Tváře Kylii jen hořely.
A protože se zdálo, že si Derek s nedostatkem svého oblečení nedělá žádné starosti, bylo na
Kylii, aby si je dělala ona. Koneckonců, byla to ona, kdo vpadl neohlášený do jeho koupelny a
rozbil mu při tom dveře, zatímco on se sprchoval.
Kylie se postavila a stoupla si zády k Derekovi. Naprosto zbytečný pohyb, neboť se na něj stále
dívala. Zrcadlo, které viselo na protější stěně a proti němuž teď stála čelem, jí nabízelo ten samý
pohled.
A že to byl pohled neuvěřitelně krásný. Viděla už nahé muže ve filmech. No dobře, skoro nahé.
A viděla i sochy, které odhalovaly všechny partie a nenechávaly nic vlastní představivosti. Ale
vidět nahého muže osobně bylo mnohem… mnohem lepší. Svatá prostoto, Derek fakt vypadá
úžasně, pomyslela si.
Pak jí došlo, že zatímco se rozplývala nad jeho tělem a užívala si krásného výhledu v zrcadle,
Derek pozoroval ji a její očarování ho těšilo. Jejich pohledy v zrcadle se setkaly. Kylii znovu
zrudly tváře. Sklopila pohled na tenisky a Derek rychle sáhl po ručníku.
Kylie se mu znovu snažila vysvětlit, proč vyrazila dveře. „Viděla jsem… na verandě krev a
zpanikařila jsem.“
„Jasně,“ odpověděl. „Dostal jsem od Chrise ránu loktem do nosu při basketbalu.“
Podívala se do zrcadla, aby zkontrolovala jeho obličej. „Bylo to hrozné?“
„Ani ne, jen se mi spustila krev z nosu.“ Přidržoval si ručník u pasu a druhou rukou sáhl po
džínsech, které pohodil nedaleko sprchy na podlahu. Opět se na ni zadíval do zrcadla.
„Chci si natáhnout trenýrky, takže by ses na chvíli zase mohla dívat na svý tenisky, co ty na to?“
Kylie se opět začervenala a sklopila zrak. Zvedla oči, až když uslyšela zvuk zapínaného zipu.
71
„Jsi v pořádku?“ zeptal se, jakmile došel k ní.
Třela si dlaní rameno. „Je jen trochu pohmožděný.“
„To si dovedu představit.“
Oba se podívali na rozbité dveře. „Řeknu Holiday, co jsem provedla,“ ozvala se Kylie.
„To je dobrý,“ Derek zvedl ze země kousek dřeva a zkoušel ho zlomit. Když se mu to
nepodařilo, podíval se zkoumavě na Kylii. Pak vzal do dlaně její ruku a zkoušel s ní pohnout.
Prsty pomalu sunul k loktu.
Jeho dotek byl teplý a vlhký, mnohem víc, než byl vzduch v koupelně. Jemné brnění stoupalo
Kyliinou rukou a rozlévalo se po celém těle. Oči jí sklouzly na Derekova ramena a Kylie zatoužila
ho přesně na to místo políbit. Na místo, kde už několikrát předtím spočívala její hlava.
„Jsi pořád teplá,“ řekl. „Obvykle upíři nezískají svou sílu, dokud se nepromění.“
Kylie pocítila zklamání. Důvod, proč se jí Derek dotýkal, byl prostý: potřeboval zjistit její
tělesnou teplotu. Nedotýkal se jí proto… že by… že by se jí prostě potřeboval dotýkat. Tak jako
po tom toužila ona.
„Myslím, že to je problém,“ řekla. „Nejsem normální.“ Kousala se nervózně do spodního rtu a
rozhodla se, že mu všechno řekne. „Holiday si myslí… myslí si, že některé vlkodlačice taky –“
zadívala se na svou hruď, „– taky v tomhle věku rychle vyrostou.“
„Takže si myslí, že jsi vlkodlačice?“ zeptal se.
„Ne, to ne. Řekla mi, že… nic jiného nenasvědčuje tomu, že bych byla vlkodlačicí. Takže jsme
v mém hledání zase na začátku.“
„To mě mrzí,“ zamumlal Derek. „Já vím, že bys to už chtěla nějak vyřešit.“ Znovu ji pohladil po
ruce. Tentokrát Kylie věděla, že to nebylo proto, aby zjistil její teplotu. Brnění i chvění se znovu
vrátily.
Kylie si povzdechla a zadívala se do jeho krásných zelených očí. „To je taky důvod, proč jsem
sem vlastně přišla.“
„A proč jsi sem přišla?“ zeptal se. Vyšel z koupelny a zamířil k prvním dveřím napravo. Kylie
se vydala za ním, ale zarazila se, když si uvědomila, že je to jeho ložnice. Dveřmi zahlédla, jak si
ze skříňky vzal košili. Držel ji v ruce, ale neoblékl se. Kylie měla zvláštní pocit, jako by ji nechal,
aby si ještě chvíli užívala ten výhled na jeho nahou hruď. Protože on sám si vychutnával pohled
na ni. Došel až k ní. „Tak proč jsi sem tedy přišla?“
Soustřeď se. Soustřeď se. Přestaň myslet na jeho tělo. „Abych se ti omluvila. Že jsem dneska
odpoledne byla taková kousavá potvora. Byla jsem… zmatená. Chci říct, že… Trey… To on
způsobil, že se tak chovám. A když jsi mě začal objímat, vzpomněla jsem si na Treye a
zpanikařila jsem. Tenkrát mi opravdu zlomil srdce… a já jsem se bála, že budeš stejný jako on.“
Derek si ji přitáhl k sobě a přitiskl své rty na její. Polibek byl horký, vášnivý… a Kylie toužila,
aby nikdy neskončil. To Derek se najednou odtáhl, ne ona. Ale byla potěšená, když viděla, že lapá
po dechu stejně jako ona.
„Odpověď zní ano.“ Derekovy rty byly vlhké a tak blízko, že v obličeji cítila jeho dech.
„Já… nejsem si jistá, jak zněla otázka,“ zašeptala Kylie a přemýšlela, zda něco opomenula,
protože stále ještě byla opilá jeho polibkem.
„Poslední věc, kterou ses mě dneska odpoledne ptala, bylo, jestli se chci s tebou milovat. Chtěl
jsem si to ujasnit sám v sobě. Ano, chci tě. A chci tě tak moc, že někdy nedokážu myslet na nic
jiného než na tebe. Někdy se v noci vzbudím a jsem…“ spolkl slova a zhluboka se nadechl. „Ale
co se ti tu teď pokouším říct, je, že i když po tobě tak hrozně moc toužím, poslední věc, kterou
bych udělal, je tlačit tě do něčeho, co sama nechceš.“
„Ale já to chci.“ Kylie položila dlaně na Derekovu hruď. Ach, bože, bylo tak příjemné dotýkat
se jeho nahé pokožky. Odolávala pokušení prosit ho, žadonit… aby ji odnesl do své postele a
naučil ji všechno, co o sexu ví. Téměř tomu pokušení podlehla. Ale cosi uvnitř ji drželo zpátky.
„Tedy skoro to chci.“ Dlaněmi klouzala po jeho prsou. „Ale myslím, že nejdřív potřebuju zjistit,
kdo vlastně jsem.“ Dívala se na jeho hruď, protože se bála podívat se mu do očí. Tváře jí hořely.
Derek prstem zvedl její bradu a přinutil ji, aby se na něj podívala.
72
„Já vím, kdo jsi, Kylie. Jsi příjemně teplá, vtipná a moc krásná. Ke každému se chováš tak
slušně, všichni tě mají rádi. A máš v sobě spoustu odvahy. A to se mi líbí.“
„Ale já potřebuju zjistit, co jsem,“ opravila ho a cítila, jak ji kůže pod jeho dotekem pálí.
„Co jsi, nehraje vůbec žádnou roli. Protože co jsi, nic nezmění na tom, kdojsi.“ Spustil ruku
podél těla. „A neříkám to proto, že bych tě chtěl tlačit k sexu. Jen prostě chci, abys… chci, abys
viděla sama sebe mýma očima. Chci, aby sis uvědomila, jak jedinečná jsi. A je mi jedno, v co se
nakonec proměníš.“
Slzy jí vhrkly do očí a objala ho kolem krku. Přitiskla mu tvář na horkou, pevnou hruď, která
voněla po sprchovém gelu. „To ty jsi úžasný,“ zašeptala.
„Ale houby,“ odpověděl a zasmál se. „Kdybych byl úžasný, nepřemýšlel bych teď o tom, jak tě
přinutit, abys změnila názor a milovala se tu se mnou hned teď. Takže bys asi měla radši jít, než
se rozhodnu hodit tě do postele.“
Kylie se zasmála a podívala se mu do očí.
Usmíval se a rukou zajel pod halenku, hladil ji po zádech, zkoumal křivku jejího pasu. „To
vyražení dveří bylo fakt vzrušující.“
„I přesto, žes byl nahej?“ Opravdu jsem tohle řekla nahlas? V tu chvíli si přála, aby ji zem
pohltila.
„Jasně, ale kdybys byla nahá i ty…“ Zhluboka se nadechl. „No, asi bude lepší, když tohle téma
opustíme.“ Odtáhl se od ní, chytil ji za ruku a táhl ji ven z ložnice.
Nechala se dovést do obývacího pokoje. Derek se podíval na pohovku a pak zpátky na Kylii. V
očích se mu zračila touha, vášeň a chtíč. „Hm, není to tu o moc lepší než v ložnici.“
Kylie se ušklíbla a Derek ji vytáhl na verandu. Oblékl si košili, posadil se na podlahu a opřel se
o stěnu srubu. Uvelebil se, podíval se na ni a poklepal na místo vedle sebe. Kylie se váhavě
sesunula vedle něj, položila si mu hlavu na rameno a zašeptala: „Díky.“
Derek ji objal kolem ramen a přitáhl si ji k sobě. „To je dobrý.“
Chvíli jen tak seděli, ani jeden z nich nepromluvil. Kylie se k němu tiskla a nasávala teplo, které
z něj sálalo. Otázky jí vířily hlavou jako míčky v losovacím bubnu. Neodvážila se je vyslovit
nahlas.
„No tak, pusť se do toho a ptej se,“ ozval se Derek a vypadalo to, jako by jí skutečně dokázal
číst myšlenky.
Zvedla hlavu. „Na co se mám ptát?“
„Ať je to cokoli, myslíš na něco, co tě přivádí do rozpaků, a přesto bys to chtěla vědět. Umím
číst tvé pocity, vzpomínáš si?“
Kylie se zamračila. „Nenávidím to. Nechci, abych pro tebe byla tak snadno čitelná.“
„Ale já za to nemůžu. Nevím, co bych měl udělat, abych je nečetl.“ Zasmál se a podíval se na ni.
Vždycky když byl s ní, připadalo mu, že noc kolem nich je kouzelná, pohádková. Hvězdy zářily
na černé obloze jako rozházené diamanty. Stromy vytvářely roztodivné stíny. Měsíc, který za
necelý týden bude v úplňku, poskytoval dost světla na to, aby mu viděla do tváře. „Koukám, že
budeš mít pořádnou modřinu.“ Dotkla se jeho nosu.
Chytil ji za ruku a políbil ji do dlaně. „Takže co tě tak zajímá, a přitom tě to přivádí rozpaků?“
„Já… jen…“ Když mu to teď neřekne, bude si určitě představovat to nejhorší. I když to, na co je
opravdu zvědavá, asi nejhorší je.
„Tak mi to prozraď,“ šťouchl do ní ramenem.
Na chvilku váhala, ale pak vyhrkla: „Zajímalo by mě, kolik holek už jsi měl. Vím, že ti už bude
osmnáct a…“ Hlas se jí vytratil. Kylie věděla, že už není panic. Ne proto, že jí něco naznačil, aby
se dovtípila. Ale poznala to ze způsobu, jakým… líbal.
Obočí mu vylétlo nahoru a Kylie by přísahala, že si teď přál, aby ji k té otázce nenutil.
„No,“ začal.
„No?“ opakovala po něm. Teď víc než kdy toužila po jeho odpovědi. „Přinutil jsi mě, abych se
zeptala, tak bys měl odpovědět.“
Derek zaváhal. „Několik.“
„To je neurčitý.“ Kylie vytáhla ruku zpod jeho.
73
Nadechl se a pak řekl: „Tak dobře, čtyři.“
„To je víc než jen několik.“
„Promiň.“ Nepopřel, že by lhal. „Je to takový divný se s tebou o tom bavit.“
„Jo, to je,“ špitla a usoudila, že se na to neměla ptát. Nelíbilo se jí pomyšlení, že byl někdy s
nějakou jinou holkou. „Promiň, že jsem se zeptala.“
„Nech to být.“ Opřel se o stěnu a zaposlouchal se do zvuků letní noci. „A můžu se zeptat na
něco já?“
„Jasně.“ Nervózní chvění zasáhlo její žaludek. Ale když uvážila, jak osobní byla její otázka,
nemohla mu říct ne.
„Kdyby tu byl Lucas, seděla bys teď tady vedle mě?“
74
Kapitola patnáctá
Otázka Kylii zabrnkala na všechny konečky nervů a nebyl to zrovna dobrý pocit. „Co je to za otázku?“
„No, možná jedna z nejtěžších.“ Derek si přitáhl kolena k hrudi a zadíval se na špičky prstů.
Cosi jí napovídalo, že právě teď se snaží přečíst její obraz – snaží se porozumět jejím pocitům a
pochopit její myšlenky. Ale jak by mohl, když ona sama tomu nerozumí. Nevyzná se ve svých
citech. „On tu ale není,“ poznamenala tiše.
Podíval se na ni. „Šíří se zvěsti, že se sem vrací.“
Kylie se nemohla ani nadechnout, jak ji Derekova zpráva překvapila. „Na tom vůbec nezáleží,“
přinutila se k odpovědi. „Je přece s Frederickou.“
„Vykašlal se na ni takhle rychle,“ Derek luskl prsty. „Není ani slepý, ani pitomý.“
Potřásla hlavou. „No tak jo, netoužím po klukovi, který uteče s jinou holkou.“
Derek pozvedl obočí. „V tvým hlase slyším ale ‚možná‘. A bojím se, že to ‚možná‘ je silnější,
než abys mě přesvědčila, že to myslíš vážně.“ Naklonil se k ní. „Nerad bych, abys mi zlomila
srdce, Kylie.“
Teď měla skoro zlomené srdce ona. „To je ta poslední věc, kterou bych ti chtěla udělat.“
Něžně ji políbil a odtáhl se. „Odvedu tě k tobě, než se tu někdo objeví.“
Kylie přikývla a vzala ho za ruku, kterou jí nabízel. Sešli z verandy, když se najednou Derek
zastavil. „Ach, málem jsem zapomněl. Něco pro tebe mám.“ Rychle vběhl do srubu a po chvilce
se vrátil s papírem v ruce.
„Co to je?“ zeptala se, když jí ho podával.
„Telefonní číslo jednoho soukromého detektiva.“
Když dál nic neříkal, zeptala se: „A na co ho potřebuju?“
„Říkala jsi, že se snažíš najít skutečné prarodiče. Tenhle chlapík je v hledání ztracených lidí fakt
dobrej. Pokud je má někdo najít, tak je to on.“
Kylie se podívala na papír. „Ty si myslíš, že by je opravdu mohl po tak dlouhé době najít? Víš,
zkoušela jsem najít aspoň Danielovy adoptivní rodiče, ale zatím se mi to nepodařilo.“
„On je fakt dobrej,“ řekl Derek.
Kylie najednou posmutněla. „A asi taky pěkně drahej, co? Asi si ho nebudu moct dovolit.“
Kylie natáhla ruku a vracela mu papír.
Chytil ji za ni. „Nebude ti nic účtovat, Kylie. Zavolej mu.“
„A proč by mi nic neúčtoval? Říkal jsi, že je to soukromý detektiv.“
„Protože je to můj přítel. A kdysi jsem pro něj taky něco dělal, když potřeboval.“
„Tys pracoval pro soukromého detektiva?“
„Jo. Obrátil jsem se na něj, jestli… jestli by mi nepomohl najít mýho tátu.“
Jeho slova Kylii překvapila. Myslela si, že Derek nechce mít se svým tátou už nic společného.
„A našel ho?“
„Jasně,“ odpověděl Derek. „Dneska jsi přišla o úžasnou pizzu,“ dodal a dal jí tak najevo, že se o
svém otci nehodlá bavit.
Kylie si nemohla pomoct, aby se nevyptávala dál. „A potkal ses s ním?“
„Ne. Jen jsem chtěl vědět, kde se ten grázl zdržuje.“
Kylie vycítila bolest, která se usadila Derekovi na srdci. „A jak to, žes začal pracovat pro
soukromé očko?“
„Zjistil, že můj talent číst lidem myšlenky a jejich pocity se mu náramně hodí.“
Kylie chtěla smazat tu bolest a zranitelnost, kterou viděla v Derekových očích, a tak si stoupla
na špičky a jemně ho políbila. Zachutnalo jí to. Přitáhla si ho k sobě blíž… tak blízko, až se její
objemná ňadra tiskla k jeho hrudi. Derek ji chytil kolem pasu, jednou rukou vklouzl pod tričko a
pomalu ji hladil po nahých zádech. Zastavil se v místech, kde měla podprsenku, jako by nechtěl
dál překročit tuhle hranici. Hranici, kterou chtěla Kylie porušit.
Když se odtáhla, přerývaně dýchala. „Díky, za tohle.“ Zvedla ruku s papírem.
75
„Jasně,“ řekl, usmál se a dotkl se jejích rtů. „Jestli je opravdu najde, jaká pak bude moje
odměna?“
Kylie ho šťouchla loktem do žeber. Zasmál se, objal ji kolem ramen a vydali se na cestu ke
Kyliinu srubu.
Druhý den ráno přesně v osm hodin se Kylie zbavila jedné své spolubydlící – Della se vydala na ranní
upíří obřad. Teď jí zbývalo se ještě zbavit té druhé. Řekla Mirandě, aby šla na snídani sama, že ona
přijde trochu později. Miranda vyšla ze srubu, ale pak se zastavila a dobrých pět minut prováděla před
srubem jakýsi druh vlastního rituálu. Kylie nakonec nevydržela, vystrčila hlavu ze dveří a zeptala se:
„Co to tady provádíš?“
„Říkala jsem ti přece, že se snažím ochránit naši chatku.“
Kylie si vzpomněla, že Miranda se jednou zmínila o tom, že každé ráno srub začaruje, že všude
kolem na ně číhá nebezpečí. Ale Kylie moc nevěřila, že by její čáry pomohly. A navíc nevěděla,
proti čemu nebo komu její kouzla působí.
„A proti komu ji chráníš?“
Miranda vyhodila do vzduchu pár sušených bylinek. Zapraskaly a rozprskly se ve vzduchu,
když padaly k zemi, což Kylii ubezpečilo v tom, že se nejedná o obyčejné bylinky. „Já nevím…
přesně.“
„A už se ti podařilo někdy někoho odehnat?“
„Jasně, ale zlé živly jsou všude kolem nás. Nechtějí jen tak odejít.“
Kylie se na to nechtěla ptát, avšak vycítila, že by měla. „Zaháníš duchy?“ Kylie si nebyla jistá,
jestli má Miranda dost zkušeností, aby se jí to podařilo. Ať se jí to líbilo, či ne, duchové byli
Kyliina parketa.
Věděla, že Mirandiny rituály sotva mohou zabránit duchům, aby za ní přišli. A navíc ani
nechtěla, aby Miranda jejich chatku proti duchům zaklínala. Kylie si nutně potřebovala promluvit
s Danielem.
„Ne, není to proti těm tvým duchům,“ odpověděla Miranda.
„Tak proti komu?“ znepokojeně se zeptala Kylie a vzpomněla si na tu nechtěnou návštěvu upíra
minulou noc. „Je to tvoje kouzlo snad proti těm upírským ničemům?“
„Jo, ale to není… normální kouzlo. Je to vysoká magie. Sice ruku do ohně bych nedala za to, že
se mi to povede, ale pracuju na tom,“ zamumlala.
Pracuješ na tom stejně jako na přeměně skunka zpátky v roztomilé kotě? Nahlas však Kylie
neřekla nic, protože nechtěla Mirandě ublížit. Přesto si nemohla pomoct a v duchu se ušklíbla.
„Řeklas o tom Holiday?“ zeptala se Kylie.
„Ještě ne. Neruš mě, chci to nejdřív vyzkoušet.“
Kylie přikývla, ale nebyla si výsledkem Mirandiných kouzel jistá.
„Tak jdeš se mnou na tu snídani?“ zeptala se Miranda, když ještě jednou rozhodila bylinky do
vzduchu.
„Ne,“ zabručela Kylie a setřásla si pár bylinek, které jí spadly do vlasů. „Musím… vyřídit ještě
pár telefonátů.“
„Tak fajn, a nezdržuj se tu moc dlouho. Nezapomeň, že po hodině seznamky spolu jdeme vařit.
Dneska máme na programu pečení brownies. Já budu péct, ty je budeš zdobit. Takže si pospěš,
abychom to všechno stihly. Já prostě brownies miluju! Tak ne, abys tu zkejsla.“
„Neboj, nepřijdu pozdě.“ Kylie měla ráda hodiny uměleckého vaření, na které se zapsala minulý
týden. Bavilo ji zdobit pečivo. Malovat tužkou na papír byla jedna věc – ne příliš Kyliina parketa
–, ale hrát si s polevami, to bylo něco! A pak jí dělalo radost, když své výtvory viděla na stole
před ostatními táborníky.
Miranda vyrazila po pěšině k jídelně, ale po pár krocích se zastavila. „Komu vlastně chceš
volat?“
Kylie držela papírek s telefonním číslem na soukromého detektiva v ruce a už skoro Mirandě po
pravdě odpověděla. Nakonec se ale rozhodla, že si to raději nechá pro sebe. „Řeknu ti to pak.“
„Treyovi?“ zeptala se Miranda.
„To ani náhodou!“ odpověděla Kylie.
76
„Tak Sáře?“ zeptala se Miranda znovu.
„Řeknu ti to potom.“ Kylie se zamračila a uvědomila si, že se jí Sára pořád ještě neozvala.
„Tak nějakému tajnému ctiteli,“ pokračovala Miranda, jako by to pro ni byla nějaká hra na
hádání. „Máš snad nějakýho sladkýho zajíčka, který líbá jako bůh, a nechceš nám o něm říct?
Bože, toho bych ráda viděla.“
Kylie se zamračila. „Nemám žádnýho zajíčka.“
„Opravdu? A proč jsi byla tak rudá, když jsi nám vyprávěla o nahém Derekovi? Myslela jsem,
že on je teď tvým sladkým zajíčkem.“
„Vypadni už na tu snídani,“ vyštěkla Kylie a mávla rukou.
„No jo, už pádím,“ odpověděla Miranda a rozběhla se po pěšině.
Kylie zavřela dveře a zadívala se na pomačkaný papír v ruce. Konečně cítila, že je blízko toho,
aby našla odpovědi na své otázky. Sama nebyla moc úspěšná v hledání Danielových adoptivních
rodičů, dokonce ani nevěděla, jestli ještě žijí. A už vůbec neměla potuchu, jak by hledala jeho
skutečné rodiče. Ale jestli má Derek pravdu… jestli tenhle chlapík je tak dobrý, pak by možná
měl šanci je najít. A protože museli patřit k nadpřirozeným bytostem, nebo přinejmenším alespoň
jeden z nich, předpokládala, že jejich život bude delší než u normálních lidí. Takže tu byla velká
pravděpodobnost, že budou ještě naživu.
Kdyby je našla, našla by i odpovědi na své otázky. Konečně by zjistila, kým vlastně je. Bože,
fakt doufám, že tenhle chlapík je tak dobrý, jak o něm tvrdil Derek, pomyslela si.
Jenom když pomyslela na Dereka – nebo možná to byla i Mirandina poznámka o sladkém
zajíčkovi –, Kylii vyvstala před očima scéna z minulé noci. Před sebou viděla nahého Dereka a
připomněla si vášnivý polibek, který jí vtiskl na rty.
Jasně. Jestli je opravdu najde, jaká pak bude moje odměna?
Derekova otázka jí zněla v hlavě. Věděla, že si z ní utahuje… že nečeká, že mu bude platit za
jeho pomoc. A možná právě proto toužila po tom, ho odměnit. Sladce a opojně…
Dej s tím pokoj, okřikla sama sebe. Přestaň myslet na takové věci. Radši přemýšlej nad tím, jak
budeš s Mirandou zdobit brownies. Anebo nad tím, co řekneš tomu detektivovi, aby našel
prarodiče.
Vzala do ruky telefon, který si položila na kuchyňskou linku, a posadila se k počítači. Zhluboka
se nadechla a vyťukala detektivovo číslo.
„Agentura Brita Smithe,“ ozval se hlas téměř okamžitě.
„Dobrý den,“ Kylie nevěděla, jak začít. „Ehm… jmenuju se Kylie Galenová.“
„Derekova přítelkyně?“ zeptal se muž.
Kylii se rozechvěl žaludek, když slyšela, že jí někdo nazval „Derekovou přítelkyní“. Znělo to
sice jejím uším libě, ale rozhodně s Derekem oficiálně nechodila. Znovu se před ní objevil mokrý
a nahý… Nech toho!
„Derek mi říkal, že mi možná pomůžete někoho najít.“
„Jasně, něco o adopci tvého otce, co? Počkej, zapnu si počítač a udělám si rovnou nějaké
poznámky.“
„Jasně.“ Zatímco Kylie čekala, zadívala se na počítač před sebou a rozhodla se, že si zkontroluje
došlé maily. Pohnula myší, aby oživila obrazovku.
O vteřinu později se na obrazovce objevil článek ze Springville Times. Když se do něj začetla,
zjistila, že to není jen tak ledajaký článek. Byla to rubrika springvillských nekrologů. Springville?
Není odtud náhodou Della? Ale proč by…
„Tak můžeme,“ ozval se v telefonu detektiv. „Jak se jmenuje tvůj otec?“
Kylie odvrátila pohled od obrazovky. „Daniel Brighten.“
„A jména jeho rodičů?“
„Ty bohužel neznám,“ odpověděla Kylie.
„Nevadí,“ ozvalo se z telefonu. „A kde se narodil?“
„Já… nevím.“
„Ale bylo to v Texasu, ne?“
Kylie pomalu ztrácela naději, že jí tenhle detektiv pomůže. „To si fakt nejsem jistá.“
77
„No dobře,“ řekl a tentokrát zněl jeho hlas méně nadšeně. „Možná bychom tedy měli začít tím,
že mi řekneš, co o něm a jeho rodičích víš.“
Kylie v myšlenkách dávala dohromady informace. „Jeho rodiče žili v Dallasu, když se s nimi
máma setkala. Už jsem zkusila… obvolat všechny Brightenovy v okolí Dallasu, ale zdá se, že
nikdo z nich mýho tátu nezná.“ Kylie pokračovala a popsala detektivovi, jak její otec zahynul ve
válce v Zálivu. A vyprávěla mu, jak se s ním máma seznámila. Nebylo toho moc, co mu mohla
říct, a Kylie to věděla.
„No, pro začátek toho moc nemáme,“ řekl Smith a potvrdil to, co vlastně věděla sama. Její
nadšení vyprchalo. „Uvidím, co z toho dostanu. Pracuju teď na jednom velkém případu, takže
může chvilku trvat, než se k tomuhle dostanu. Jakmile získám nějaké informace, určitě se ozvu.
Zatím zkus taky položit pár otázek.“
„Otázek? Komu?“ zeptala se Kylie.
„Tvé matce, samozřejmě.“
„Myslím, že už mi řekla všechno, co věděla,“ zašeptala Kylie smutně.
„Možná,“ řekl Smith. „Ale rodiče jsou někdy zvláštní, když mají vyprávět o svých vztazích.“
Kylie se kousala do rtu a uvažovala, jestli může mít pravdu. Rozhodně matka nebyla ten typ, v
němž se dá číst jak v otevřené knize. „No, možná máte pravdu.“
„Jasně, ale nemusí to být z důvodu, že by před tebou chtěla něco tajit, prostě jen některé
informace nemusí považovat za důležité. Asi neví, že hledáš svou rodinu, ne?“
„No, ne tak docela.“
Na druhé straně aparátu bylo chvíli ticho. Předpokládala, že teď pan Smith asi přemýšlí o tom,
zda se může dostat do problémů, když bude pomáhat nezletilé holce.
„Ale mám v úmyslu jí to říct hned, jak se uvidíme,“ dodala Kylie. „Jen jsem k tomu ještě
neměla příležitost.“ Nebo jsem ještě nevymyslela způsob, jak jí to říct.
„Tak fajn. Řeknu ti, že tenhle druh věcí funguje mnohem líp, když se jim postavíš čelem. A vím,
že to tak je.“
„Jasně,“ odpověděla Kylie a v duchu přemýšlela, jak začít takový rozhovor s mámou. A dávala
si dohromady seznam otázek, na které bude chtít odpovědět. Jak jí ale vysvětlí, proč se chce setkat
s Danielovými rodiči? Ne těmi adoptivními, ale biologickými? Protože potřebuje zjistit, jakým
druhem nadpřirozených bytostí jsou?
Kylie se rozloučila a zavěsila. Přemýšlela, jaké má před sebou možnosti. Jestli prarodiče
nenajde detektiv, tak už asi moc šancí nemá. Jedině kdyby získala ještě nějaké informace přímo
od Daniela.
Zadívala se na strop. „Asi bys teď nemohl přijít na návštěvu, co?“
Nepocítila žádný chlad kolem páteře, žádný závan mrazivého vzduchu se neprohnal místností.
Kylie se už chtěla zvednout a vydat se do jídelny, když jí zrak padl znovu na obrazovku a sloupek
s nekrology. Všimla si, že všechna úmrtí, která byla ve sloupku zmíněná, se stala před osmi
měsíci.
Najednou ji napadlo něco strašného. Dívala se Della na ty nekrology proto, že… si myslela, že
mohla někoho zabít během toho temného a nebezpečného období své proměny v upírku?
Kylie se zadívala na fotografie lidí, kteří v tu dobu zemřeli. Jen u některých byla poznámka, z
jaké příčiny zemřeli. U nikoho nebylo napsáno „vykrvácení“. I když věděla, že by měla spíš
myslet na ty mrtvé, nemohla si pomoct, ale její myšlenky se soustředily na Dellu. Jak strašné musí
být jen pomyšlení na to, že by mohla někoho zabít?
Několik dalších dní uplynulo v poklidu. Kylie se snažila promluvit si s Dellou o tom, co našla v
počítači, ale Della o tom odmítala mluvit. Snažila se pomalu nadhodit téma Daniela, když mluvila s
mámou, ale ta ji vždy odbyla.
Zatímco každé ráno vstávala při rozbřesku se závanem mrazivého vzduchu, duch se jí nikdy
neukázal ani nepromluvil. Nevěděla, jestli je to Daniel, nebo někdo jiný. Zdálo se, že všichni duchové
Kylii opustili.
78
Nebyla si jistá, co to má znamenat. Danielova nepřítomnost ji znepokojovala. Říkal, že jeho čas
tady na zemi se chýlí ke konci. Ale co ten duch ženy, který stále opakoval slova, že někdo, koho
Kylie miluje, je v nebezpečí?
Holiday Kylii ubezpečila, že není čeho se obávat. Že pokud s ní bude chtít žena mluvit, určitě se
ozve. Dokonce se ji snažila přesvědčit, že to, že se jí duchové teď nezjevují, jsou spíše dobré
zprávy než špatné. Buď se všechno vyvíjelo mnohem hůř, než si Holiday zpočátku myslela, nebo
naopak se situace zklidnila. Kylie doufala v druhou možnost. Ale vnitřní hlas jí napovídal, aby se
svých nadějí nevzdávala.
Kylie navštívila Holiday od té doby, kdy se přiznala, co prozradila Burnettovi, dvakrát, ale
vedoucí tábora si vždy udržovala velký odstup a jednala s ní velmi formálně. Kylie se snažila ještě
jednou za svou chybu omluvit, ale Holiday ji zarazila s tím, že ta věc je už zapomenutá.
Zapomenutá možná, ale ne odpuštěná. Kylie si to uvědomovala pokaždé, když se zadívala do
Holidayiných očí. Bolest z poznání, že tenhle omyl zcela rozbil jejich vztah, zanechávala v
Kyliině srdci hlubokou díru. A aby to všechno bylo ještě komplikovanější, Kylie si uvědomila, že
mezi Burnettem a Holiday zeje ještě větší propast než předtím. Bylo jasné, že Kyliin záměr oběma
jim pomoci nevyšel, ba naopak všechno ještě zhoršil.
„Jsi připravená?“ Kylie zaslechla Mirandin hlas z obývacího pokoje. Kotě-skunk zvedlo hlavu z
matrace a zaprskalo. Nebylo pochyb, že i ono je už unavené neustálými Mirandinými pokusy
proměnit ho zpátky do podoby kotěte. Kylie by se vůbec nedivila, kdyby ji jednou postříkalo
páchnoucím výměškem. A kdyby ano, přála bych jí to, pomyslela si.
„Ne, ještě se musím trochu učesat,“ zavolala Kylie a rozhlížela se, kam odložila hřeben. „Jdi
radši na snídani sama. Já pak za vámi přijdu, jak to stihnu.“
„Tak jo,“ odpověděla Miranda. „Ale pospěš si, nebudu tam čekat věčnost. Už se těším, až
vyrazíme. Připadá mi to, jako bych nebyla nakupovat už roky. Jo, a až půjdeš, tak nezapomeň
zamknout dveře. A ne abys je zase vyrazila.“
Kylie se zamračila a přála si, aby Mirandě s Dellou nikdy o té scéně v koupelně nevyprávěla.
Ale na druhou stranu, kdyby jim to neřekla, cítila by se nesvá. I když si z ní teď obě utahovaly.
„Neříkala Holiday, že se musíme vrátit včas zpátky?“ zavolala Miranda znovu.
„Ne,“ řekla Kylie.
Holiday, i když se stále tvářila nezúčastněně, souhlasila s tím, aby Kylie, Miranda a Della
vyrazily do města a podívaly se trochu po obchodech. Bylo to tím, že Kylie teď měla opravdu
problém se do něčeho vejít a musela si některé oblečení půjčovat. Díkybohu se zdálo, že její
rychlý růst byl u konce. Tedy ne, že by si Kylie přestala dělat starosti. Stejně nevěděla, co to
všechno má znamenat, a nebyla si jistá, co může očekávat od příštích dnů. Úplněk měl totiž nastat
už v pondělí. Táborníci-vlkodlaci plánovali svůj velký obřad právě na pondělní noc. A rozhodli
se, že ostatním umožní sledovat opravdovou proměnu jednoho z nich do vlčí podoby.
Kylii každou chvíli napadlo, že právě ona může být tou jednou z nich, a s nervozitou očekávala,
co se bude dít. Sledovala každičkou změnu, která se s ní v posledních dnech stala. Jestliže se její
tělo promění ve vlčí, nebude to znamenat, že se změní potom i to lidské? Bude si vůbec
pamatovat, kdo vlastně byla předtím?
Zaslechla, jak se vchodové dveře zabouchly. Sáhla po telefonu, aby zkontrolovala, zda
nepřeslechla důležitý hovor od pana Smithe. Měla několik záznamů v hlasové schránce. Její
naděje vzrostly, doufala, že konečně bude mít nějaké pozitivní informace.
Ale od detektiva nepřišlo nic. Dvě zprávy byly od otčíma, jedna od Treye. Super, pomyslela si a
vymazala všechny tři, aniž by si je poslechla.
Otevřela zásuvku, aby si vytáhla hřeben, a pohled jí padl na Lucasův dopis. Zvědavost jí sžírala,
toužila ho otevřít, ale jiný pocit – Kylie by ho popsala jako pocit viny – ji přesvědčoval, aby dopis
neotevírala a nečetla.
Nerad bych, abys mi zlomila srdce, Kylie.
V paměti se jí vynořila Derekova slova. Neměla v úmyslu ho ranit. Neměla v úmyslu se zaplést
s Lucasem. Tak ale proč proboha pocítila osten provinění, že toužila po tom, si dopis přečíst?
79
Možná proto, že se jí o Lucasovi občas zdálo. Tedy skoro se zdálo. Bylo to zvláštní, ale sny, o
nichž věděla, že se týkaly Lucase, většinou skončily dřív, než mohly vůbec začít. Kylie byla
přesvědčená, že je to tak lepší, protože v podvědomí tušila, že by byly stejné, jaké se jí zdály před
tím, než Lucas s Frederickou odešli z kempu. Sny, které byly plné polibků, doteků a vášnivých
chvil, při nichž ani jeden z nich nevěděl o okolním světě.
Proč se mi pořád tyhle sny vracejí?
Protože sis stále ještě neujasnila, jaké city k němu vlastně chováš, říkal ten protivný hlásek
uvnitř.
Hlásek, u něhož si Kylie občas přála, aby držel jazyk za zuby. Nechtěla myslet na Lucase. A už
vůbec nechtěla o něm snít. Odešel s Frederickou, připomínala si. A já mám teď… no dobře, ještě
ne oficiálně, ale mám Dereka. Od té noci, kdy vrazila do koupelny a našla ho tam nahého, se
nepolíbili. Vzpomínky na ten žhavý polibek ale měla stále v paměti a před očima se jí tu a tam – a
vždycky v tu nejnevhodnější dobu – vynořovaly představy Dereka s kapičkami vody na nahém
svalnatém těle. Od té noci se k ní Derek choval poněkud zdrženlivě. Netušila, zda je to tím, že si v
jejích myšlenkách přečetl, že je stále v rozpacích, nebo zda v tom bylo něco jiného.
Možná, že jí chtěl ukázat, jak se cítil on, když se mu vyhýbala. To však nebyl Derekův způsob.
Spíš to bylo tím, že Kylie se stále ještě nahlas nevyjádřila, jestli skutečně chce, aby oni dva byli
pár. Neřekla, že s ním chce chodit. A nemělo to nic společného s Lucasem ani s jeho dopisem,
který ležel v zásuvce. Tedy aspoň si to myslela. Lucas byl pro ni minulost. I kdyby se vrátil
zpátky. Měl na výběr, a zvolil si Fredericku.
Kdyby se vrátil, nezlobila by se na něj. Mohli by být… dejme tomu přátelé. Kdyby to ta malá
potvora vlkodlačice dovolila.
Myšlenky na Fredericku v Kylii vyvolaly vzpomínky na noc, kdy se do její ložnice dostal lev.
Krvelační bratři, gang nebezpečných upírů, začali terorizovat a zabíjet divoká zvířata v zoologické
zahradě, která byla nedaleko kempu, a doufali, že FVJ z toho obviní táborníky a kemp zavře. A na
začátek své akce pustili do kempu lva. Kylie se ale nemohla zbavit myšlenky, že „někdo“ zajistil,
aby se to divoké zvíře dostalo právě do její ložnice. A ten někdo byla podle ní Fredericka. Mýlím
se snad? pomyslela si Kylie. Byla přesvědčená, že ne.
Sakra, tenhle myšlenkový výlet do minulosti je pěkně hloupý, napadlo ji. Stejně tak jako to, že
se bojím otevřít Lucasův dopis. Popadla obálku ze zásuvky, otevřela ji a ve chvíli, kdy chtěla
složený list papíru vytáhnout ven, jí zazvonil telefon.
Hodila dopis na postel a zkontrolovala číslo na displeji. Stiskla tlačítko. „Ahoj, mami.“
„Dobré ráno, zlatíčko.“ Matka si povzdechla. „Obávám se, že pro tebe nemám zrovna moc
dobré zprávy.“
„Co se stalo?“ Teplota v Kyliině ložnici najednou klesla. Kylie cítila, jak se jí stáhly vnitřnosti
strachem. Byl snad někdo, koho měla ráda, zraněn, tak jak ji upozorňoval duch? „Jsi v pořádku,
mami?“ zeptala se Kylie a obstoupila ji panická hrůza. Srdce jí bušilo do žeber.
„Ne, ne. Všechno je v pořádku.“
Ach panebože! Teplota v místnosti klesla ještě o několik stupňů. „Tak co se stalo? Něco
hrozného?“
„Dostala jsem mail, a zaměstnavatel chce, abych dnes odletěla do New Yorku na nějaké jednání.
Jde o nějakého velkého klienta a… nemůžu za tebou přijet v neděli na návštěvní den. Už jsem se i
dívala, jestli bych se sem nedostala nějakým jiným letem, ale všechno už je obsazené.“
Mrazivý chlad v místnosti přetrvával, i když Kylie už neměla takový strach. „To je dobrý,
mami.“ Kylie se rozhlédla kolem, jestli se duch nezhmotnil. Nebyl tam. Kylie se natáhla a
pohladila kotě, které se nervózně rozhlíželo kolem skunčíma očima jako korálky. Vždycky
bezpečně poznalo, když se v místnosti objevil duch.
„Chtěla jsem tě vidět. Mám pocit, že jsme se neviděly už celou věčnost.“
„To není tak dlouho, mami,“ odpověděla Kylie. „Vždyť jsou to jen dva týdny.“ V hloubi duše
ale Kylie věděla, že jí máma taky chybí. „A navíc, za pár týdnů přijedu domů na celý víkend.
Budeme mít spoustu času všechno dohonit.“
80
„A taky si užijeme ten výlet do strašidelného penzionu s prohlídkou,“ dodala máma a zdálo se,
že ji ta představa vzrušuje.
„No jasně.“ Kylie se snažila, aby z tónu jejího hlasu máma nepoznala, jak ji ten výlet děsí.
Několik minut se bavily o matčiných plánech a jejím bratranci, který se najednou ozval a ohlásil
se, že přijede na návštěvu. Kylie chtěla nadhodit téma o Danielovi, ale nevěděla, jak by na něj
měla zavést řeč.
Jak mluvily, Kylie si přitáhla deku blíž k sobě. Chlad v místnosti přetrvával a zdálo se, že
teplota stále klesá. Ale žádný duch se před ní neobjevil.
„Jo, a hádej, koho jsem potkala u zelináře,“ pronesla máma.
„Koho?“ Bože, to byla ale zima.
„Sáru,“ ozvalo se z telefonu.
Kylii se rozbušilo srdce a trhla sebou. „Jak se jí vede?“
„No, abych pravdu řekla, tak nevypadala vůbec dobře.“
„Jak to? Obarvila si snad vlasy nazeleno a měla v nose kroužky?“ zeptala se Kylie, ale věděla,
že máma má na mysli něco úplně jiného. Možná našla s matkou společnou řeč, to ale
neznamenalo, že by matka byla najednou dokonalá nebo že by byla míň kritická.
„To zrovna ne,“ pokračovala matka. „Sára není ten typ holek.“
Máma by se asi divila, kdyby věděla, jak se Sára chovala na večírcích a jak uháněla kluky – ale
ne, že by si Kylie myslela, že je proto špatná. Byla jen… no zkrátka si procházela divným
obdobím.
„Nevypadala vůbec… dobře,“ ozvala se máma. „Je ještě hubenější, než byla. Nemám ráda, když
si vy holky myslíte, že byste měly mít velikost nula, a teprve pak budete vypadat dobře. Doufám,
že ty nehubneš.“
„Ani náhodou. Řekla bych, že spíš rostu.“ Kylie se zamračila a podívala se na svoje prsa.
Přemýšlela, co na to asi řekne matka, až ji uvidí.
„Což mi připomíná, už jsi byla nakupovat?“ zeptala se máma. „Volala mi vedoucí tábora a ptala
se, jestli souhlasím s tím, že tě vezme do města. Řekla jsem jí, že mi to nevadí.“
„No, jedeme tam za chvilku.“ Kylie se znovu otřásla chladem a uvažovala, kde asi duch je.
„Tak si to užij. A buď rozumná a moc neutrácej.“ Mateřský tón hlasu Kylii málem rozesmál.
„Neboj, budu,“ slíbila Kylie. „Neutratím víc než sto dolarů. Pamatuju si, cos mi říkala.“
„Fajn, tak můžeš do sto padesáti. Ale ani o cent víc.“
„Mami, nežádala jsem tě…“
„Já vím,“ zasmála se matka. „Ale mám dobrou náladu, tak ti to nabízím sama.“ Matka se na
chvíli odmlčela. „Ach, bože, moje holčička dospívá.“ Matka si zhluboka povzdechla, jako by ji
zabolelo u srdce. „Jo, a málem jsem ti zapomněla říct. Zmínila jsem se Sáře, že přijedeš. Říkala,
žes jí to taky psala, ale že ti ještě neodepsala. Prý se ti brzy ozve.“
Sára jí neodpověděla už nejmíň na čtyři zprávy, nehledě na to, kolikrát jí nezvedla telefon. A
neodpovídá ani na maily, pomyslela si Kylie.
Ještě chvíli si povídala s mámou. Mluvily o prodeji domu – což bylo další téma, které Kylie
nerada slyšela. „Budu se snažit, abych se za tebou v neděli mohla podívat. Možná, že chytnu hned
nějaký ranní let. Kdyby se domů dostala do deseti, ještě bych stihla přijet. Možná bych se jen
trochu opozdila.“
„Mami, to je fakt dobrý. Nedělej si s tím starosti. Jsou tady docela přísní na dodržování
návštěvních hodin.“ Kdyby ses sem dostala bez návštěvnického průkazu, mohl by se na tebe
vrhnout nějaký upír. „Takže opravdu si s tím nedělej hlavu, jo?“
„Budeš mi chybět,“ zašeptala máma.
„Ty mně taky.“
Když Kylie zavěsila, mrazivý vzduch v místnosti stále přetrvával. Měla nepříjemný pocit, jako
by někdo odposlouchával její hovory. Jako by ji někdo sledoval. Ale proč?
„Chcete mi něco říct?“ zeptala se Kylie. „Něco mi ukázat?“ zamumlala už s menším nadšením.
Nelíbilo se jí, jak se jí duchové zjevovali, a nelíbily se jí její sny, které byly tak živé a realistické.
81
Ale jestli se měla něco dozvědět, tak ať je to hned. A jestli tím mohla někoho zachránit, tak udělá
všechno, co bude v jejích silách.
Z mrazivého vzduchu však žádná odpověď nepřicházela a po chvilce se teplota v místnosti zase
zvýšila. Podívala se na budík na nočním stolku a zasténala. Přijde pozdě. Což znamená, že
Miranda s Dellou na ni budou pěkně naštvané.
Popadla hřeben, telefon a peněženku a zamířila ke dveřím. Než ale zavřela dveře, zahlédla na
posteli obálku s Lucasovým dopisem.
„Už nemám čas,“ zamumlala, zabouchla dveře a vyběhla ven. Když běžela po pěšině k jídelně,
skoro slyšela Holidayina slova: Nepovažuju vyhýbání se problémům za zrovna nejlepší řešení.
Ano. Ano. Ano. Udělám to hned, jak se vrátím, pomyslela si Kylie.
„Hej,“ zavolala Miranda z kabinky o tři hodiny později. „Jste tady, vy dvě?“
Kylie s Dellou si prohlížely topy na ramínku kousek od kabinky. „Jo, jsme tady,“ odpověděla Kylie.
Už dvě hodiny si užívaly nákupní horečky a náramně se u toho bavily. Jedinou černou skvrnou
bylo, když se podívala přes ulici na druhou stranu a na chodníku zahlédla otce a jeho nový objev.
Miranda vylezla z kabinky a otáčela se v přiléhavých džínsech.
„Co na to říkáte? Mám v nich hezký zadeček?“
„Otoč se,“ řekla Kylie.
„Říkalas hezký, nebo velký?“ zeptala se Della a zakřenila se.
Kylie musela připustit, že těch pár malých obchůdků ve Fallenu neposkytovalo takové možnosti,
jaké jim nabízelo nákupní centrum u nich doma. Ale určitě si tu mohly dobře vybrat a nakoupit si.
Líbilo se jí, že městečko si zachovalo svůj starobylý ráz se vším všudy. Uvědomila si, že opravdu
potřebovala z kempu na chvíli vypadnout.
„Nemám je moc připlácnutý, protože do nich vlastně nemám co nacpat?“ Miranda se snažila
přes rameno v zrcadle ohodnotit svoje pozadí.
„Vypadají na tobě úžasně,“ poznamenala Kylie.
„No jo,“ ozvala se Della. „Když to tak vezmu, mně zas chybí něco jinýho,“ podívala se na svoje
prsa. „Škoda, že si člověk nemůže svoje tělo sám vybrat, co? Vypadaj fakt děsivě a pak…“
„Pššt,“ Kylie si položila ukazováček na rty, když si uvědomila, že opodál stojí skupinka
teenagerů.
Della, které se to přerušení nelíbilo, se zamračila. Nakrčené obočí ještě podtrhlo její zastrašující
výraz už-mě-fakt-dál-neštvi, který se kolem ní vznášel posledních pár dnů. Ale nebylo to tím, že
by se zase hádala s Mirandou. To vůbec ne. Mluvilo se o tom, že mladí z městečka jsou proti
kempu Údolí stínů, a když se nějaký táborník objeví v městečku, mohou nastat problémy. Ne, že
by to Kylie při těch několika výletech sem zažila na vlastní kůži, ale Holiday o tom mluvila na
jednom z posledních setkání, které v kempu měli.
„Pššt? Proč?“ zeptala se Della.
Kylie se podívala na dvě holky, které stály kousek od nich. Della se na ně zamračila. Její černé
oblečení jí dodávalo ještě hrozivější vzhled. Kylie si pomyslela, že to může vyvolat konflikt, ale
Della neřekla nic. Nemělo smysl se s ní v tomhle dohadovat. A tak radši mlčela.
Jedna z dívek se k nim blížila. Kylie si přála, aby tahle situace nenarušila celý jejich den, který
si chtěly v městečku užít.
„Ahoj, jmenuju se Amber Loganová,“ řekla roztomilá rudovláska a podívala se na Kylii. „Jste
tady nové v městečku, nebo jste jedni z těch… táborníků?“ Způsob, jakým řekla táborníků, Kylii
napověděl, že tohle setkání nebude mít dobrý konec.
„Jsme z kempu.“ Kylie si dala záležet, aby její hlas zněl pozitivně, a doufala, že nevyvolá žádné
potíže.
„A z kterýho?“ zeptala se vysoká blondýnka, která stála za Amber, a měřila si Dellu chladným
pohledem.
Ne, tohle určitě neskončí dobře.
„Z Údolí stínů,“ odpověděla Della stejně chladně a její tmavé oči začaly pomalu zlátnout. Kylie
jen doufala, že si toho ty holky nevšimnou.
„Nadrženci,“ zašeptala blondýnka Amber do ucha.
82
„Cos to říkala?“ zeptala se Della a stáhla ramena, jako by se připravovala k obraně.
Blondýnka se zašklebila. „Tomu táboru se tady říká kemp v Zátoce kostí a vám… nadrženci.
Ale není to nic osobního.“
„No, vypadá to tak,“ zavrčela Della.
Blondýnka i Amber ustoupily o krok.
Kylie si všimla, že Miranda zvedla růžový malíček, jako by chtěla provádět nějaká kouzla.
Varovně se na ni podívala, ale nebyla to Miranda, z koho měla strach.
„Jsme rády, že jsme se s vámi seznámily,“ obrátila se Kylie směrem k dívkám a chytila Dellu za
loket. Doufala, že Della pochopí, co jí chce tím dotykem naznačit. Nemohla dopustit, aby si Della
na nich vybíjela svůj vztek.
„Tak ahoj,“ dodala a volnou rukou mávla na pozdrav.
Amber střelila pohledem po Delle. Podle strachu, který z jejích očí vyzařoval, Kylie poznala, že
ta dívka vůbec není hloupá. Otočila se, popadla blondýnku a obě se vydaly svou cestou.
„Jo, super, že ste stáhly ocasy a zmizely,“ zamumlala Della a vytrhla ruku z Kyliiny.
„Vyčarovala bych jim na těch jejich krásných tvářičkách takový uhry, jaký ještě neviděly,“
vyprskla Miranda.
„Jo, to já bych jim udělala něco mnohem horšího,“ zabručela Della.
„Ale neudělalas,“ podotkla Kylie a chytila ji kolem zápěstí, kdyby si to náhodou Della
rozmyslela. „Obě jste ukázaly notnou dávku sebekázně. Jsem na vás pyšná.“
Della se na ni zamračeně podívala. „Copak tys ten pocit nikdy nezažila? Nikdy jsi neměla chuť
někomu vyrvat srdce z těla a něčím ho pořádně praštit po hlavě?“
„Jo, to jsem byla mockrát naštvaná,“ řekla Kylie a zasmála se. „Nevím, jestli jsem někdy chtěla
někomu ublížit tak, až by tekla krev. Ale vzteklá jsem byla, to jo.“
„A co uděláš, když seš opravdu naštvaná? Mračíš se na někoho?“ ušklíbla se Della.
„Jo,“ špitla Miranda. „A vidělas ji někdy, když se mračí? Je to fakt moc účinný.“
Všechny tři se zasmály.
O hodinu později, poté, co si každá vyzkoušela několikery džínsy a nespočet triček a topů, a když
každá měla v ruce několik tašek se vším, co nakoupily, se vydaly do oddělení spodního prádla. A
protože Kylie už skoro utratila sto dolarů, zamířila ke stojanu se zlevněným zbožím. Odložily tašky na
zem a začaly se probírat prádlem.
„Měly jste na sobě už někdy tanga?“ Miranda držela v ruce titěrný trojúhelníček pospojovaný
tenkými proužky látky.
„Já ne,“ ozvala se Kylie. „Mám radši normální bikiny.“
„Tedy podle mě, mít na sobě tanga, to je jako když si čistíš zuby nití… akorát tady jde o zadek,“
přidala se Della a všechny tři vybuchly smíchy.
Když se konečně uklidnily, vydaly se ke stojanu s podprsenkami. Vedle nich se objevila
prodavačka. „Chcete, abych vás přeměřila a vybrala vám vhodnou velikost?“ zeptala se.
Kylie se na ženu podívala a pak sklopila zrak na čtyři podprsenky, které držela v ruce. „Uff, ne.
Díky… myslím, že to zvládnu sama.“
„Jistě. Ale vybrat si správnou velikost je velmi důležité.“
Kylie přikývla. „Jasně.“
„Zabere to jenom minutku,“ trvala na svém prodavačka a v ruce držela krejčovský metr.
„Já vím… ale… to je dobrý. Fakt díky,“ nedala se přesvědčit Kylie.
Výraz v ženině obličeji Kylii napovídal, že dělá chybu, ale prodavačka nakonec pokrčila
rameny, otočila se a odešla.
„Tedy ne, že bych se chtěla dostat do spárů téhle ženské, holky,“ zašeptala Miranda. „Takový
protivný starý panny,“ zachichotala se.
„Myslím, že takováhle rachejtle se jen chtěla podívat na tvoje kozy,“ zavrčela Della a střelila
pohledem po prodavačce.
Kylie ji chytila za ruku a snažila se, aby se nerozesmála. „Jen dělala svou práci.“
„Jo, dívala se na ně tak, jako by to byly nějaký kopečky sladký zmrzliny. Já tu taky stála s
podprsenkou v ruce… a mě přeměřit nechtěla!“
83
„Myslím, že pro to měla důvod,“ špitla Miranda.
„Potvora jedna!“ zasmála se Della.
Kylie si oddechla, když viděla úsměv na Delliných rtech. Poslední věc, kterou by teď chtěla, by
bylo, aby se tu Della s Mirandou začaly štěkat.
Della si dlaněmi přikryla svoje prsa velikosti jedna. „Naštěstí tyhle moje kozičky nejsou
panenské. A věřte mi, Lee si nikdy nestěžoval.“
Miranda se zasmála. „Překvapuje mě, že se mi teď neposmíváš, že já zase nemám žádný zadek.“
„Nechávám si to na vhodnější dobu, neboj,“ odpověděla Della.
„Jdu si zkusit tyhle.“ Kylie studovala podprsenky, které držela v ruce. „Můžete mi tohle
podržet?“ Kylie podala Mirandě tašky, v nichž měla dvoje džínsy a dvoje boty.
„Tumáš, vyzkoušej si i tuhle,“ Della jí podávala ještě jedno ramínko.
„Nelíbí se mi černé podprsenky,“ poznamenala Kylie.
„Ale řekla bych, že Derekovi se bude líbit.“ Ušklíbla se a mávala jí podprsenkou před očima.
Kylie obrátila oči ke stropu, ale vytrhla Delle ramínko z ruky a zamířila ke kabince. Za sebou
slyšela, jak se obě její kamarádky smějí.
Když si zkoušela prádlo, vzpomněla si na pohádku o Zlatovlásce. Jedna byla příliš velká…
jedna příliš krajková… jedna příliš malá… a jedna, ta černá, byla příliš… příliš sexy.
Kylie se musela rozhodnout, kterou si nakonec vybere. Zadívala se na hromadu podprsenek a
zrovna si vytahovala ramínko své staré podprsenky, když se za ní ozvalo:
„Ta černá se mi líbí nejvíc.“
Hluboký mužský hlas, který vycházel za ní, způsobil, že jí srdce vyskočilo až do krku. Zadívala
se do zrcadla.
Než zahlédla jeho tvář, uviděla krev.
Stál přímo za ní. Na košili se mu rozlévaly velké rudé skvrny. Zdálo se, že i jeho kaštanové
vlasy jsou nasáklé rudou tekutinou.
Oči mu zářily jasně červenou barvou. Ďábelsky se na ni usmíval a mezi rty mu svítily dlouhé
bílé špičáky. Najednou to pochopila – Krvelační bratři.
84
Kapitola šestnáctá
Kylie otevřela pusu, aby vykřikla, ale nevyšel z ní ani hlásek. Ba ani dech. Strach jí sevřel hrdlo a
uvěznil všechen kyslík v plicích. Kylie se prudce otočila, nevěděla, jestli má raději bojovat, nebo utéct.
Nebyl tam. Znovu se podívala do zrcadla, jako kdyby jeho odraz byl živý. Ale nebyl ani tam.
Podívala se na dveře kabinky, které teď byly otevřené dokořán. Byla si na sto procent jistá, že je
za sebou zavřela. On tady opravdu byl!
Práskla dveřmi a snažila se zhluboka nadechnout, aby dostala aspoň trochu vzduchu do plic.
Snažila se vykřiknout, ale zarazila se, protože dveře se rozletěly a práskly do stěny kabinky.
Každičký sval v těle se jí napjal. Tedy boj. Ta dvě slova jí hučela v hlavě. Ve dveřích, které teď
visely jen na polovině pantů, se objevila Della.
„Byl tady někdo?“ zeptala se Della a oči jí jantarově zářily. Když nadzvedla horní ret, její
špičáky se zdály ostré a velmi nebezpečné.
Kylie nebyla stále schopná promluvit, takže jen přikývla.
Della poposkočila dopředu, jak do ní zezadu vrazila Miranda.
„Co se stalo?“ nakukovala Delle přes rameno. „Proč tady tak čučíte?“
Slzy se vyhrnuly Kylii z očí. Občas se jí stávalo, že když byla vyděšená, rozplakala se. A teď
byla opravdu vyděšená k smrti. Ale nebyly to slzy strachu. Kylie měla hlavně vztek. Ne, byla
rozzuřená. Rozzuřená, protože ji někdo pozoroval. Ta černá se mi líbí nejvíc.
Jeho slova jí zněla v uších jako ozvěna. Jak dlouho ji ten odporný upír sledoval? Celou tu dobu,
co si v kabince zkoušela jednu podprsenku za druhou?
„Je tady někdo?“ zeptala se Miranda. „Zase nějakej duch? Nebo někdo jinej?“
„Nějakej upír,“ vyštěkla Della na Mirandu a příjemnějším hlasem se zeptala Kylie: „Jsi v
pořádku?“
Kylie znovu přikývla. „Už je pryč?“
„Teď jo,“ Della vzala Kylii z ruky peněženku a podprsenky a podala je Mirandě. „Jdi tohle
zaplatit, zatímco se Kylie oblíkne.“
Miranda rychle zmizela a Della se znovu otočila ke Kylii. „Fakt ti nic není?“
„Myslím, že jsem tak vzteklá, že bych někomu klidně vyrvala srdce z těla a rozšlapala ho.“
Kousla se do rtu, aby se nerozplakala. „Jak dlouho mě tady šmíroval?“
„Jenom chvilku,“ Delliny oči pomalu tmavly. „Nebyl to Chan, že ne? Myslím, že jeho pach byl
jinej… Ale… cítila jsem hlavně krev.“
„Ne,“ Kylie popadla halenku a přetáhla si ji přes hlavu. Před očima se jí objevil obraz upíra,
jemuž z vlasů odkapávala krev.
„Viděla jsi ho?“ zeptala se Della.
Kylie si stáhla halenku a podívala se na Dellu. „Byl to… jeden z těch, s kterýma jsme se prali v
zoologické. Ten, co mě tenkrát držel.“
Della začichala. „A do prdele!“
„Vrátil se?“
„Někdo tu je.“ Popadla Kylii za ruku a táhla ji ven. Když vyběhly z kabinky, Miranda si právě
brala tašky od prodavačky u kasy. Della na ni jen mávla, aby si pospíšila, a Miranda se beze slova
rozběhla za nimi. Bylo zřejmé, že si všimla jejich zděšení, které se oběma zračilo v očích.
„Co se stalo?“ zeptala se Miranda.
„Musíme se okamžitě vrátit do kempu,“ odpověděla jí Della.
„Je tady znovu?“
„Rychle, jdeme,“ vykřikla Della.
Ve chvíli, kdy vyběhly ze dveří obchodu, přímo před nimi zastavil na chodníku černý sporťák.
Della zavrčela a stoupla si před Kylii a Mirandu.
Okénko auta se pomalu otevřelo a uvnitř se objevil Burnett. Oči měl také vzteky zbarvené
dozlatova. „Nastupte si!“
85
„A co auto, kterým jsme přijely?“ zeptala se Kylie a podivila se, že v téhle situaci na to byla
vůbec schopná myslet. Strach jí stále svíral vnitřnosti.
„Nastupte si!“ trval na svém Burnett, tentokrát hlasem, který nepřipouštěl odpor.
Všechny tři ho beze slova poslechly.
„Co se to děje?“ zeptala se Della Burnetta, když se všechny vmáčkly na zadní sedadlo.
Burnett neodpověděl. Soustředil se na řízení. Auto vyrazilo dřív, než si Kylie všimla, že někdo sedí
na sedadle spolujezdce. Byla to tmavovlasá žena v Burnettově věku. Připadala jí povědomá a Kylie si
uvědomila, že ji zahlédla mezi členy FVJ tu noc, kdy se konala bitka v zoologické zahradě.
„Hoď jim ty hadry,“ nařídil Burnett ženě.
Tři igelitové tašky s něčím, co vypadalo jako nějaké chirurgické pláště, přistály na zadním
sedadle. „Na co to je?“ zeptala se Kylie.
„Svlečte se,“ nařídil jim Burnett. „Sundejte si všechno – boty, ponožky, spodní prádlo – a
nacpěte to do tašek. Pak si oblékněte ty pláště.“
„Co… cože máme udělat?“ zeptala se znovu Kylie.
„Slyšelas mě dobře,“ vyštěkl Burnett.
„A proč?“ zeptaly se současně Kylie s Dellou.
„Prostě to udělejte,“ nařídila jim žena.
Della s Mirandou se začaly svlékat, ale Kylie je chytila za ruce a zastavila je.
„Ne, nic si nesundávejte, dokud nám nevysvětlí, proč to máme udělat. A bude to muset být
zatraceně dobrý důvod, protože já se nebudu svlíkat jen proto, že mi to někdo nařídí. Takhle jsem
to řekla i svýmu bejvalýmu klukovi.“
Žena se otočila a podívala se na Kylii. Obočí jí cukalo, jako by se snažila přečíst Kyliin obraz
mozku. Ale nefungovalo to.
Ne, že by to žena okamžitě vzdala. Stále se upřeně dívala na Kylii a barva jejích očí pomalu
získávala jantarový odstín. Kylie vycítila, že to bude pravděpodobně vlkodlačice. Do háje se
všemi vlkodlaky! pomyslela si. „Prostě to udělej,“ nařídila žena.
„Ne.“ Bylo zvláštní, že Kylie se nebála. Dívala se ženě přímo do očí a zkoušela přečíst její obraz
mozku, ale nedařilo se jí to.
„Udělej, co ti řekl! Nebo ti s tím budu muset pomoct sama,“ pronesla žena ledovým hlasem.
Burnett stiskl ženě rameno. „Selynn, počkej. Já to vyřídím.“ Kylie zachytila jeho pohled ve
zpětném zrcátku. I jeho oči byly jantarově žluté. „Kylie, prosím…“
„Ne!“ Kylie netušila, kde se najednou objevil takový vzdor, ale byla si jistá, že jedná správně.
Napovídal jí to tichý hlásek kdesi uvnitř mysli. Chtěla vědět, co se tu vlastně děje a proč ji někdo
pronásleduje.
„Víte vůbec, co po nás chtějí?“ zeptala se Delly a Mirandy a pořád je držela za ruce. „Chtějí,
abychom se tu svlékly v autě, kde vepředu sedí chlap a zírá na nás ve zpětném zrcátku. A vy ani
nechcete vědět, proč to máme udělat?“
Burnett zvedl ruku a zpětné zrcátko otočil.
„Sakra,“ ozvala se Miranda.
„Ve městě někdo zabil dvě holky,“ odpověděl jim Burnett.
„A do prdele!“ zabručela Della.
„Panebože,“ vydechla Miranda.
Jediné, na co se zmohla Kylie, bylo hlasité vydechnutí.
Burnett pokračoval: „Potřebuju vaše oblečení, protože musíme dokázat, že vy tři v tom nejedete.
A že nejste ve spojení s jejich vrahy. FBI a FVJ na tom trvají. Takže prosím udělejte to, co po vás
chceme.“
Kylie pustila kamarádčiny ruce a začala se svlékat. Během chvilky už všechny tři seděly v
zelených pláštích a vypadaly, jako by se zrovna chystaly na operační sál. Ani jedna nepromluvila.
Miranda vzala tašky a podala je Selynn. „Tady to máte.“
„Opravdu si myslíte, že by někdo předpokládal, že s tou vraždou máme něco společného?“
zeptala se Kylie a vzpomněla si na krev, kterou měl ve vlasech a na košili upír z kabinky.
86
„Ne,“ prohlásila Della. „Ale budou si myslet, že jsem to udělala já.“ Hlas se jí zlomil. „Byl to
upír, kdo je zabil, že?“
„Ano,“ odpověděl Burnett. „Ale nevěřím tomu, žes to udělala ty. Jen chci udělat určitá
předběžná opatření, než zjistíme, kdo to udělal.“
„My víme, kdo to byl,“ pokračovala Della. „Kylie ho viděla.“
„Viděla koho?“ zeptali se Burnett i Selynn současně.
„Byl to ten nebezpečný upír,“ odpověděla Kylie. „Jeden z těch, kteří mě tenkrát napadli v
zoologické zahradě.“
„Sakra!“ Burnett málem vyjel ze silnice, jak rychle sjel ke krajnici a zastavil. Otočil se a zadíval
se Kylii do očí. „Nezranil tě nějak, že ne?“ Oči mu sjely k jejímu krku, jako by…
„Ne, nic se mi nestalo.“ Najednou se jí chtělo hrozně brečet, oči se jí zalily slzami.
„Řekl ti něco?“ zeptal se Burnett.
Ta černá se mi líbí nejvíc. „Ne,“ odpověděla.
Burnett se na ni soustředěně díval. „Teď není ta správná doba na to, abys mi tu lhala.“
Kylie polkla. „Neřekl nic, co by nám mohlo pomoct.“
„To bychom měli posoudit my, nemyslíš?“ ozvala se ta samolibá-paní-vlkodlačice z předního
sedadla.
Kylie se zamračila. „Řekl, že se mu nejvíc líbí ta černá podprsenka. Byla jsem zrovna ve
zkušební kabince.“ Znovu měla velmi nutkavý pocit, že ji někdo sleduje, a roztřásla se vzteky.
Burnettův výraz se změnil a Kylie měla na chvilku pocit, že ji chápe. „Jsi si opravdu jistá, že ti
nic není? Neudělal…“
„Je mi fajn,“ odpověděla přiškrceným hlasem a cítila, jak se jí oči plní slzami, a zadívala se na
ruce v klíně.
„Přišel, ale zmizel tak rychle, že jsem skoro ani nezaregistrovala, že tam byl,“ odpověděla Della.
Kylii se před očima mihl obraz jeho odrazu v zrcadle. „Byl celý zakrvácený… krev měl všude…
na košili, ve vlasech.“
Miranda chytila Kyliinu ruku do své a stiskla ji, jako by ji tím dávala najevo, že s ní soucítí. A
morální podporu Kylie zrovna teď potřebovala.
Burnett se zamračil, otočil se zpátky a nastartoval auto. Podíval se na Selynn, která seděla tiše
vedle něj. „Zavolej jim a řekni, že jde o Rudý kód.“
„Chceš se o to opravdu pokusit?“ zeptala se Selynn.
„Co je to Rudý kód?“ ozvala se Della těsně předtím, než tutéž otázku položila Kylie.
Burnett váhavě odpověděl. „Jediný, kdo o tom v tuhle dobu ví, je FVJ. Rudý kód znamená, že
celou tuhle vraždu budeme zatím prezentovat jako automobilovou nehodu.“
„Chcete toho upíra nechat upláchnout jen tak?“ zeptala se Kylie.
„Samozřejmě že ne,“ odpověděl Burnett. „Ale nesmíme teď dovolit, aby něco takového uniklo
na veřejnost. Kdyby se objevily nějaké zvěsti, ti nahoře by znervózněli, školu nepovolili a kemp
hned zrušili.“
Selynn zvedla ruku v náznaku, aby všichni v autě ztichli. Pak promluvila do telefonu: „Jde o
Rudý kód.“ Odmlčela se. „Já vím.“ Střelila pohledem po Burnettovi. „Ano, to on to rozhodl. Já
vám to mám jen vyřídit.“
Burnett se zamračil a Kylie pochopila, že cokoliv udělá, dělá to pro kemp, budoucí internátní
školu a možná i pro Holiday. Ale nemohla se ubránit tomu, aby myšlenkami nebyla se všemi těmi
dobrými lidmi z městečka – s obyčejnými lidmi, kteří nikdy nepochopí, proč se u nich vrah
objevil a vzal životy dvěma nevinným lidem.
Když o třicet minut později vešly všechny tři do Holidayiny kanceláře, vedoucí tábora okamžitě
vyskočila ze židle a běžela jim naproti. „Bohudík,“ vykřikla a objala všechny tři dívky. Della byla
první, která se odtáhla.
„Jsme v pořádku,“ řekla.
Mluv za sebe, pomyslela si Kylie. Potřebovala, aby ji ještě chvíli Holiday objímala, dodávala jí
tím novou energii. A taky měla pocit, že jejich předchozí ochladnutí vztahu po té záležitosti s
Burnettem je konečně za nimi.
87
„Podívejte se,“ Della ukázala na televizní obrazovku zavěšenou na zdi.
Kylie zvedla zrak a zalapala po dechu. Na obrazovce byly záběry zdemolovaného auta a pak se
objevily fotografie obětí… byly to ty dvě holky z obchodu. To nemohla být pravda. Kylie cítila,
jak se jí zvedá žaludek.
Holiday rychle vzala ovladač a zvýšila hlasitost.
„Dvě dívky dnes zemřely při automobilové nehodě. Zdá se…“ pokračoval reportér.
„Potkaly jsme se s nima ve městě,“ vyhrkla Kylie a srdce se jí sevřelo bolestí. „Mluvily jsme s
nima.“ Kylie si uvědomila, že to krátké setkání způsobilo, že smrt těch dívek se jí dotýkala
mnohem osobněji. „Ta rudovláska se jmenovala Amber. Jméno blondýnky neznám.“
„No, nebyly zrovna příjemný,“ pronesla Della staženým hlasem, „ale smrt si rozhodně
nezasloužily.“
„Ne, to tedy ne.“ Miranda si přikryla ústa dlaní a nevěřícně zírala na obrazovku.
Kylie by se k nim přidala, ale nebyla schopná ze sebe vydat ani hlásku. Znovu si před sebou
vybavila krev na upírově košili a málem se nemohla ani nadechnout. Musela to být jejich krev,
kterou viděla. Slzy se jí vyhrnuly z očí a připadala si jako malá ubrečená holka. Ale když se
podívala na Dellu a Mirandu, všimla si, že obě také pláčou.
„Mám pocit…“ Kylie ze sebe tlačila slova, „… mám pocit, jako by to všechno byla moje vina.“
Holiday zmačkla knoflík a vypnula televizi. „Je to hrozné, co se jim stalo. Ale jediná
zodpovědná osoba za tohle všechno je ten nebezpečný upír, který jim to udělal.“ Holiday si je
soustředěně prohlížela, jako by si chtěla zapamatovat každičký detail v jejich obličejích. „Když
jsem se doslechla, že byly nalezeny dvě dívky… myslela jsem si…“ I Holidayiny oči se zalily
slzami. A pak se úplně normálně rozbrečela. Dokonce i Della se k nim přidala.
V tu chvíli se ve dveřích objevil Burnett. Pohledem přejel z jedné na druhou a Kylie by
přísahala, že zaslechla, jak si povzdychl.
„Já… Já… hned odsud vypadnu.“ Bylo jasné, že i takový tvrďák vytrénovaný ve FVJ se
nedokáže vypořádat se čtyřmi plačícími ženskými.
O čtvrt hodiny později znovu strčil hlavu do dveří, a když zjistil, že potoky slz vyschly, vešel
dovnitř. V závěsu za ním se objevila Selynn, vlkodlačice, která s ním byla v autě. Stála tak blízko
Burnetta, že se ramenem dotýkala jeho paže. Burnett se ihned odtáhl a začal vysvětlovat, že si
musí promluvit s každou zvlášť. Otevřel dveře a poprosil Kylii a Mirandu, aby počkaly před
Holidayinou kanceláří.
Když procházely kolem vlkodlačice, Kylie si všimla, jak si chladným pohledem měří Holiday.
„Vy byste měla jít taky,“ pronesla Selynn tak povýšeným hlasem, že Kylie napadlo, že Holiday
opravdu nemá ráda. Ani trochu.
Holiday po ženě střelila pohledem, o kterém by Kylie řekla, že byl naprosto ochranitelský.
„Promiňte, nebudu poslouchat někoho, koho ani neznám. Zvlášť když se jedná o mé chráněnce.
Copak vás o tomhle Burnett neinformoval?“
„Může tu zůstat,“ prohodil Burnett.
Selynn se dotkla Burnettovy paže. „Opravdu si nemyslím, že je to nejrozumnější nápad.“
„Holky se budou cítit mnohem bezpečněji, když tu bude s nima.“ O krok ustoupil, aby se ho
nemohla Selynn dotýkat. Kylie však stihla postřehnout, že Holiday si jejího důvěrného chování k
Burnettovi všimla.
V očích vedoucí tábora probleskla žárlivost. Jen na chvilku, nebyla to ani vteřina. Selynn upřeně
sledovala Holiday, jako by čekala na její reakci. V tu chvíli Kylii došlo, že jí Burnett není
lhostejný.
Ten, pokud k Selynn něco cítil, dokázal své emoce velmi dobře skrývat. Byl to snad důvod, proč
si s ním Holiday nechtěla nic začínat? Věděla, že někoho má? Najednou mu Kylie přestala
důvěřovat.
Burnett mávl rukou, aby už Kylie s Mirandou odešly. Kylie však čekala, až jí to potvrdí i
Holiday.
„Kdo si myslíte, že jste?“ zeptala se rozčíleně Selynn, naštvaná na Kylii, že má vůči Holiday
takový respekt.
88
„Mohli bychom, prosím, konečně začít?“ ozval se netrpělivě Burnett.
Kylie s Mirandou vyšly ven a zavřely za sebou dveře.
„Chce si ověřit, jestli nelžeme, Proto chce s námi mluvit po jedné,“ zašeptala Miranda.
„Nemyslím si, že by nás z toho vinil,“ bránila ho Kylie, ačkoliv si nebyla jistá, jestli by to samé
mohla říct o Selynn. Znovu přemýšlela o tom, jaký vztah může být mezi Burnettem a tou
nepříjemnou vlkodlačicí.
„Bože, to je strašný,“ pronesla Miranda chraplavým hlasem. „Nemůžu uvěřit tomu, že jsme se
opravdu s těma holkama potkaly chvíli předtím, než je zabil.“
„Já vím,“ odpověděla soucitně Kylie, ale nechtěla o tom přemýšlet. Pořád měla neodbytný pocit,
že za to může ona. Dopadla na jednu ze židlí, které téměř vyplňovaly malou chodbičku, a zadívala
se na ruce. Je snad tohle ta situace, o níž mluvila mrtvá žena? Ne, ta trvala na tom, že zemře
někdo, koho Kylie miluje. Ta představa znovu vyvolala v Kylii pocit viny. Ona sice tyhle holky
neznala, ale někdo je miloval. Měly rodiče, kamarády… Kylie zavřela oči a snažila se uklidnit.
Snažila se najít klid, jaký pociťovala u vodopádu.
„Mohly jsme to docela klidně být my.“ Miranda vytáhla nit, která volně visela z kraje zeleného
pláště.
„Já vím.“ Kylie stiskla ruce v pěsti.
Za chvilku už se z kanceláře vynořily Selynn s Dellou. Kylie se postavila, ale Selynn pokynula
Mirandě, aby šla dovnitř. Pak se obrátila ke Kylii a Delle. „Byli bychom rádi, kdybyste teď spolu
nemluvily. Nezapomeňte, že Burnett vás uslyší, pokud se tu budete spolu bavit.“ Ušklíbla se, než
vešla za Mirandou dovnitř.
Della na vlkodlačici zavrčela. „Potvora,“ naznačila rty. A když Selynn zmizela v kanceláři,
řekla to nahlas. „Potvora.“ Zadívala se na dveře. „Je mi jedno, jestli mě uslyšíš, Burnette. Je to
potvora. Ty to víš. Já to vím. A Holiday to taky ví.“
Před srubem se ozvaly něčí kroky. Kylie se podívala na dveře právě ve chvíli, kdy dovnitř vpadl
Derek. „Díkybohu.“ Zastavil se a díval se na ni, jako by si ani nevšiml, že má na sobě zelený
chirurgický plášť. Hned za ním se přiřítil Perry a vypadal dost znepokojeně.
Nervózně se rozhlížel po malé chodbičce. „Kde je Miranda?“ V jeho teď zrovna měděně
zbarvených očích Kylie zahlédla záblesk strachu a ještě něčeho…
Neměla šanci mu odpovědět, protože Derek se k ní vrhl a pevně ji objal. Dovolila mu to a
užívala si pocitu bezpečí. Položila si hlavu na jeho hruď a povzdechla si.
„Proč tě to zajímá?“ zavrčela Della. „Říkals, že je ti ukradená.“
„Je v pořádku?“ dožadoval se Perry třesoucím se hlasem. Kylie se od Dereka neodtáhla, ale
všimla si, že barva Perryho očí se změnila, když mluvil o Mirandě. Usoudila, že se mu oči mění
podle jeho momentální nálady.
„Když ji tam uvnitř nerozcupujou…“ Dellin hlas ztratil na své bojovnosti. Jestli to bylo tím, že
měla strach z Perryho, nebo jestli ji dojaly emoce, které z jeho hlasu byly znát, to Kylie nevěděla.
„A co ty?“ zašeptal jí Derek do ucha.
„Jo, je mi fajn.“ Zatraceně, vůbec ne. Kylie se trochu odtáhla, aby se mu mohla podívat do očí, a
všimla si stejného zájmu, jaký viděla u Perryho. Derekův dotek ji uklidňoval. A Kylie se tomu
nebránila. V tuhle chvíli věděla, že Dereka potřebuje.
Dveře Holidayiny kanceláře se znovu otevřely a Miranda vyšla ven. Perry se jí zadíval do očí,
pak se najednou otočil a vyšel ze srubu. Miranda se za ním překvapeně dívala.
„Co tu chtěl?“ zeptala se.
„Jen se ujistit, že jsi v pořádku,“ odpověděl Derek a objal Kylii kolem pasu. „Zahlídl jsem ho,
hned jak jsem uslyšel, co se stalo, a tak jsem mu to řekl. Měl o tebe strach.“
„Ale ne dost, aby si se mnou promluvil, co?“ V Mirandině tváři spolu bojovaly smutek a vztek.
Podívala se na Kylii. „Teď je řada na tobě.“ Ukázala na dveře do kanceláře. „A dávej pozor. Ta
vlkodlačice pěkně kouše.“
Kylie stiskla Derekovi ruku a potom vešla do místnosti, aby čelila Burnettovým otázkám a
nepříjemným pohledům té potvory. Už dávno se Burnetta nebála tak, jako když ji poprvé
vyslýchal. Přesto jí ale útroby sevřel nepříjemný pocit.
89
Kapitola sedmnáctá
Burnett Kylii už po několikáté vysvětlil, co se vlastně stalo, a pak jí položil několik otázek. „Říkalas,
že ten upír měl všude na sobě krev. Zdálo se ti, že ta krev je čerstvá? Jak dlouhá doba uplynula mezi
tím, kdy jste se bavily s těmi dívkami a než se objevil?“
A pak se Burnett zeptal na ty samé otázky, ale trochu jiným způsobem. V jednu chvíli si Kylie
myslela, že se ji snaží chytit při lži, ale teď ji napadlo, že jeho záměrem je ujistit se, že skutečně na
žádnou informaci nezapomněla a že tyto trochu jinak postavené otázky ji donutí vzpomenout si na
detaily celé situace, které by pro vyšetřování mohly být velmi důležité. Problém byl, že Kylie si
nechtěla před očima přehrávat celou tu scénu znovu. Toužila zapomenout, vymazat tu scénu ze
vzpomínek. Vážně, co ještě by mu mohla říct, co by napomohlo vyřešit ten případ?
„Můžeš mi popsat tu krev?“ Burnett si sedl před Kylii rozkročmo na židli a opřel se lokty o
opěradlo. Připomněl jí chvíli, kdy ji poprvé vyslýchal. Bylo to velmi podobné, jen teď seděla na
pohovce a vedle sebe měla Holiday.
„Už jsem to říkala.“ Kylie už pomalu ztrácela trpělivost opakovat to stále dokola.
„Tak ještě jednou.“ Tón jeho hlasu nesnesl odpor.
To byla pro Kylii poslední kapka. „Vy víte, kdo to udělal. A víte, kdo byly oběti. Takže je tohle
všechno opravdu nutné?“ zaskřípala zuby a snažila se, aby se znovu nerozplakala.
„Co je nutné, rozhodneme sami,“ odpověděla Selynn velmi povýšeným hlasem a stoupla si
vedle Burnetta.
Kylie se na vlkodlačici zadívala a ani se nesnažila skrýt opovržení. Selynnin tón hlasu ji
rozčiloval ještě víc než Burnettův skřípavý tenor. V tom Burnettově byl aspoň náznak
znepokojení, kdežto Selynnin hlas byl jen a jen z pozice moci. Bylo vidět, že si tuhle moc užívá a
že se jí to líbí.
„Vy si myslíte, že jsme to udělaly my, co?“ zeptala se Kylie Selynn.
„Myslím –“
„Tak dost.“ Burnett se zamračil na Selynn a pak se podíval zpátky na Kylii. „Kylie, já vím, žes
to neudělala ty. A vím, že celá tahle situace pro tebe není snadná. Ale když nám popíšeš ty
skvrny, pomůže nám to zjistit, jestli zabíjel jen tak pro potěšení, nebo kvůli potravě.“
Při jeho slovech se Kylii zvedl žaludek. „A jaký je v tom rozdíl? Ty holky jsou mrtvý a je jedno,
jaký k tomu měl vrah důvod.“
„Myslím, že pro dnešek ty otázky už stačily.“ Holiday položila dlaň na Kyliinu ruku a snažila se
ji trochu morálně podpořit. Proud uklidňující energie proudil Kyliiným tělem a uvolňoval napětí,
které pociťovala. Kéž by se tak všechny moje problémy rozplynuly, ale taková síla neexistuje,
pomyslela si Kylie.
Burnett se podíval na Holiday a zpátky na Kylii. „Vím, že to nemůže nic změnit. Ale teď
potřebujeme získat co nejvíc informací o tom šmejdovi, abychom ho mohli chytit. Zastavit ho
dřív, než to udělá znovu.“
Burnettova slova jí zněla v hlavě a dorážela na její svědomí. Dvě holky umřely. Násilnou smrtí.
A já se tady hroutím nad tím, že bych si měla vzpomenout na pár nepříjemných detailů. Že bych
měla odpovědět na několik dotěrných otázek? Ne, to přece nejde, pomyslela si. Zhluboka se
nadechla a narovnala se.
Holiday ztuhla. „Na upíra máš docela špatný sluch. Řekla jsem, že toho pro dnešek má dost.“
„To je v pořádku,“ zašeptala Kylie a stiskla Holiday ruku. „Jestli to pomůže toho neřáda
zastavit, vydržím to.“ Stále držela vedoucí kempu za ruku.
O deset minut později, kdy zřejmě Burnett usoudil, že už má všechny informace o zločinu, které
od ní mohl získat, se postavil a podíval se na ni. „Díky, Kylie. Vím, že to není snadné.“
Přikývla, několikrát se zhluboka nadechla a po chvilce usoudila, že teď je čas na to, aby se
zeptala ona. „Myslíte, že chtěl, aby to celý vypadalo, že jsme ty holky zabily my? Stejně jako se
tenkrát pokoušeli falešně obvinit někoho z kempu, že zabíjí zvířata v zoologické?“
Burnett potřásl hlavou. „Ne. Nejsou tu žádné důkazy, které by nás k tomu vedly.“
90
„Myslíte… Myslíte, že nás ve městě sledoval?“
Chvilku o její otázce přemýšlel. „Ne, to si nemyslím. Myslím, že to byla náhoda, že tě potkal.“
Holiday stiskla Kylii ruku. „Říkala jsem ti, že to není tvoje vina.“
„Ne, to opravdu není,“ potvrdil její slova Burnett. „S tebou to nemá vůbec co dělat, Kylie.“
„Tak proč mi to připadá tak… osobní?“ zeptala se Kylie. „Myslím, že se mi nechtěl ukázat.
Tenkrát v zoologický a minulý pátek taky ne. Je pravda, že jsem ho neviděla, ale myslím, že to
byl určitě on. A dokonce i tehdy… měla jsem pocit, jako by mě někdo sledoval.“
„A kdys ten pocit měla?“ zeptal se Burnett.
„Včera ráno, když jsem šla sem do kanceláře ještě před snídaní. Nejdřív jsem si myslela, že to je
vlk, ale –“
„Vlk?“ zeptali se současně Burnett se Selynn. Zdálo se, že Burnett je Kyliinými slovy
znepokojený, ale Selynn opět začala mrkat a zkoušela znovu přečíst Kyliin mozek. Kylie už toho
měla dost, zvedla ruku a zakryla si čelo. Možná bych jí měla ukázat prostředníček, pomyslela si.
„A kdy to bylo?“ zeptal se Burnett.
„Před pár dny,“ odpověděla Holiday. „Nebyl to ale vlkodlak. Kylie mi říkala, že se jí zdálo, jako
by byl napůl ochočený. Rozhodně nebyl hrozivý.“
„Nebyl to měnivec?“ vyptával se Burnett.
„No…, to nevím. Ale rozhodně to nebyl Perry.“ Kylie zaváhala a pak si uvědomila, o čem tahle
diskuse vlastně je. „Ale ten vlk není důležitý. Ty dvě holky jsou mrtvý a já… mám pořád pocit,
jako by to byla moje chyba. Myslím, že šel po mně, ne po nich.“
Burnett znovu dosedl na židli a zadíval se na Kylii. „Umím si představit, jak ti teď asi je. Ale
kdyby chtěl něco udělat tobě, udělal by to tu noc tam v lese. Myslím, že v tom není nic osobního.
Aspoň ne proti tobě. Proti kempu jako takovému… možná.“
„Tak proč se ale na mě přišel podívat do tý kabinky? To určitě nebyla náhoda.“
Burnett se zamračil. „To opravdu nebyla náhoda. Dostala ses do situací, které se mu hodily, aniž
by cokoliv riskoval. Poprvé vlastně ani nepřišel on za tebou. Ty sama jsi přišla do zoologické
zahrady, kde řádil gang Krvelačných bratrů. A jestli to byl on v tom lese – a tím si vůbec
nemůžeme být jistí –, tak to byla asi skutečně náhoda, že na tebe narazil, když jsi utekla do lesa. A
uviděl v tom příležitost tě trochu vystrašit. A dneska… asi byl zrovna někde na lovu, když ucítil,
že ve městě jsou ještě jiní nadpřirození. A zase jsi to byla ty, kdo zůstal sám v kabince. Jenom
využil situaci.“
Jo, a šmíroval mě, pomyslela si Kylie. „Ale ještě jste říkal, že kdyby mě chtěl zabít tu noc, tak to
mohl udělat, ale on se o to ani nepokusil. Tak co mi tedy chce?“
Burnett zaváhal. „Myslím, že tím chce něco říct celému tomuhle kempu. Dát nám najevo, že
Krvelační bratři se jen tak nevzdávají. Doufám, že to, že jich několik skončilo za mřížemi, těm
ostatním trochu pošramotilo ego. Kdyby se teď úplně stáhli, vypadalo by to, že ztratili kuráž.
Když se tady aspoň takhle občas ukážou, zachovají si tvář. Jsem si naprosto jistý, že on moc dobře
ví, že kdyby tě zabil, způsobilo by to celému jejich gangu pořádné problémy.“
Kylie se pokoušel vstřebat a pochopit Burnettova slova. „Ale zabil ty holky. Myslíte si, že tohle
mu problémy nezpůsobí? To přece nedává smysl.“
Burnett se zadíval na Holiday, jako by u ní hledal pomoc.
Vedoucí kempu stiskla Kylii ruku. „Když nadpřirozený zabije jinou nadpřirozenou bytost, je to
prostě hrubé porušení zákona. Máme vlastní právní a soudní systém.“
„A když zabije člověka? Co se stane?“ Prosím, neříkejte mi, že „nic“, v duchu prosila Kylie.
Panebože, neříkejte, že se nestane vůbec nic. Byla sice částečně nadpřirozenou bytostí, ale také se
stále ještě cítila být člověkem.
„To je práce FVJ zásahové jednotky,“ odpověděl Burnett. „Ale jak sama vidíš, není to vždycky
úplně jednoduché.“
Kylie cítila, jak se jí stáhly vnitřnosti. „Chcete mi tím naznačit, že se z tohohle všeho vykroutí?“
„Ne,“ zabručel Burnett tichým hlasem. „Máš mé slovo, Kylie, že udělám všechno pro to, aby za
to tenhle šmejd zaplatil.“
91
Jak ho Burnett donutí zaplatit, to nebylo jasné. A Kylie ani nevěděla, jestli to vůbec chce vědět.
Ale cosi v jeho hlase, jakým ta slova pronesl, ji utvrdilo v tom, že slib myslí vážně. A byla mu za
to vděčná.
Tu noc vedoucí kempu uspořádali v jídelně schůzku všech táborníků a servírovali jak pizzu, tak i
moudré rady. Burnett nabádal, aby byl každý maximálně opatrný. „Pohybujte se po hlavních pěšinách
a nevydávejte se sami do lesa. Pokud musíte lesem projít, pak choďte ve skupinkách,“ vysvětloval.
„Záleží na tom, jak je les hustý, jakým směrem fouká vítr, pamatujte, že vetřelcův pach se může
objevit naprosto nepozorovaně.“
Della se zazubila na Kylii a pak se otočila zpátky k Burnettovi. „Možná byste mohli zrušit ten
rodičovský víkend,“ navrhla.
Burnett se na ni zadíval. „Ten je až za dva týdny. Doufám, že tyhle problémy už budeme mít
dávno vyřešené.“
„No, aspoň jsem to zkusila,“ zamumlala Della.
„Příští týden mám schůzku s Radou nejvyšších,“ oznámil Burnett. „Měli by mi přidělit nějakého
asistenta, abychom to tu všechno zvládli.“
Kylie se naklonila k Delle. „Co je to Rada nejvyšších?“
„Je to něco jako senát. Sedí tam pár starých páprdů, od každého druhu nadpřirozených,“ usmála
se Della. „Taky jsem se o tom dozvěděla až dneska odpoledne. Chris mi na našem upírském
rituálu nic neřekl.“
„Senát? Vůbec jsem netušila, že všichni nadpřirození takhle spolu vycházejí,“ pronesla
zamyšleně Kylie.
„Taky že ne. Ale to nedělají ani demokrati ani republikáni, a přesto se scházejí na schůzích.“
„Máš pravdu,“ řekla Kylie a pak ji napadla další otázka. „Myslíš, že nám můžou v něčem
pomoct?“
„No, to záleží na… Chris říkal, že rada bude hlasovat, jestli se do tohohle případu vloží.“
„Hlasovat? Vždyť dvě holky umřely a oni o tom budou hlasovat?“
Della pokrčila rameny. „Nesmíš zapomínat, že ne všichni stařešinové jsou zajedno s názorem
vlády.“
„Myslíš, že některý z nich jsou rebelové?“
Della přikývla. „Podle Chrise prý většina stařešinů vládu respektuje, ale nechtějí být vládou
řízeni. Takže některý nařízení dodržují, ale ne všechny.“ Della zvedla jedno obočí.
Kylie potřásla hlavou. Měla dost problémů, aby porozuměla politice normálních lidí, natož ještě
tohle. Měla by se snad snažit to pochopit? „A když se tím případem budou zabývat, co bude pak?“
„Buď dovolí radě obviněných druhů, aby je sama potrestala a vypořádala se s tím, nebo je
předají FVJ. A řeknu ti, ani nechci vědět, co se pak těm mizerům stane.“
„Já taky ne,“ připustila Kylie.
Della se podívala ke dveřím a zdálo se, jako by se její nálada změnila. „Jdu zpátky do srubu.
Ještě tam mám něco, co chci dodělat.“
„A co?“ Kylie si vzpomněla na ty nekrology, které našla v počítači.
„Prostě něco,“ odsekla Della.
Kylie se k ní naklonila. „Nemohla bys něco takovýho udělat.“
Della se na ni podívala. „Uvidíme se pak.“
„Chceš, abych šla s tebou?“ zeptala se Kylie a měla na paměti Burnettova varování, aby
vždycky chodili alespoň ve dvojici.
„Děláš si ze mě srandu?“ zeptala se Della. „Kdyby nás něco napadlo, rychle s tím skoncuju a
zachráním nás obě.“
„No počkej, nejsem tak bezbranná.“ Když si vzpomněla, jako dopadly ty dvě holky ve městě,
tak se vůbec nezlobila na to, jakou nově nalezenou silou oplývá.
„Jo, jenom proto, žes vyrazila jedny dveře a neztratila se v lese, neznamená, že bys byla nějaká
supermanka.“ Della se ušklíbla, ale Kylie věděla, že si z ní jen utahuje. „Já jsem v pohodě. Tak
zatím.“
92
Della se otočila a Kylie se za ní dívala, jak odchází. Bylo jí kamarádky líto. Pak si všimla, jak se
Della otočila ke dvěma klukům a vztyčila prostředníček. Bylo jasné, že jí řekli něco hodně
sprostého a urážejícího.
„Tak co?“ Holiday si stoupla vedle Kylie. „Je Della v pořádku?“
„Doufám, že jo.“ Kylie si uvědomila, že od té chvíle, kdy se vrátily z města, je vztah mezi ní a
Holiday zase takový, jaký býval před tím, než vyzradila její tajemství Burnettovi. Podařilo se jim
překlenout propast, která se mezi nimi vytvořila, a Kylie doufala, že je už nic takového nerozdělí.
„A co ty?“ zeptala se Holiday.
„Už je mi líp,“ přiznala Kylie po pravdě. „Jenom musím pořád myslet na ty dvě holky.“
„V neděli bychom si mohly vyrazit k vodopádu, co říkáš?“ navrhla Holiday.
„To by bylo super.“ Kylie si pomyslela, že bude příjemné jít tam s někým, kdo má stejné pocity
a myšlenky.
Pak zahlédla, jak je sleduje Burnett, a všimla si, že Holiday po něm taky po očku pokukuje.
Kylie se bála, aby si zase Holiday nevzpomněla na to, co Burnettovi prozradila, a aby se na ni
znovu nerozzlobila.
„Měla bych se ti omluvit,“ řekla Holiday a bylo jasné, že jí zase čte myšlenky. „Já… asi jsem
reagovala přehnaně na tu záležitost s Burnettem.“
Kylie se na ni překvapeně podívala. „Ne, to vůbec ne. To já jsem udělala blbost, že jsem mu to
řekla.“
„Možná, ale myslelas to dobře. Jestliže se zajímáme o druhé lidi, občas někdy asi musíme
porušit určitá pravidla. Vím to sama nejlíp. Jsem známá narušovatelka pravidel.“ Holiday se
zachvěl hlas. „Dneska, když ke mně Burnett přišel a řekl mi, že dvě holky umřely, myslela jsem…
No, řekněme, že jsem na to zareagovala pěkně hloupě.“ Holiday položila Kylii ruce na ramena a
pak ji pevně sestersky objala.
„Díky,“ Kylie bojovala se slzami, které se jí tlačily do očí. „Ale přestaň, nebo se tu ještě
rozbrečím.“
Holiday se zadívala Burnettovým směrem. „No, jestli se tu rozbrečíš, tak támhleten chlápek
možná zase uteče. Kdybych tušila, že ho slzy tak děsí, brečela bych tu posledních sedm týdnů
pořád.“
Kylie se na ni usmála a podívala se na Burnetta. Selynn se k němu právě přiřítila a něco mu
říkala. „Co ta tady dělá?“
„To nevím jistě,“ zašeptala Holiday. „Ale vím, že něco chce. A přísahala bych, že to, co chce,
začíná na B a je to vysoké, tmavovlasé a hodně přitažlivé.“
Burnett poslouchal, co mu Selynn říkala, a pak vyšel spolu s ní ze dveří. „A možná že to
dostane,“ pronesla Holiday a Kylie věděla, že žárlí.
Nechtěla se na to Holiday ptát, ale pak z ní vypadlo: „Oni dva… víš co?“
„Myslíš, jestli spolu zahřívají postel?“ zeptala se Holiday.
„Jo,“ kývla Kylie a přidala si tenhle výraz k Dellině seznamu, jak vyjádřit to, že někdo s někým
spí.
„Dnes odpoledne přišel za mnou do kanceláře a pronesl: Vím, co si myslíš o mně a o Selynn.
Ale není to tak, jak si myslíš. Aspoň teď už ne.“
„Takže myslíš, že spolu chodili a rozešli se?“ zeptala se Kylie.
„Tvrdí, že se rozešli před dvěma měsíci. Ale že to mezi nimi nikdy nebylo vážné.“
Kylie zvedla obočí. „A kdys ho potkala ty?“
„Před dvěma měsíci,“ odpověděla Holiday.
„Hmm,“ zabručela Kylie.
„Hmm co?“ zeptala se Holiday.
„Jen jsem řekla hmm,“ zalhala Kylie. „A cos mu řekla?“
„Že nechápu, proč má potřebu mi říkat o Selynn a vysvětlovat, proč se rozešli.“
„A řekl ti, že lžeš?“ zeptala se Kylie.
„Jo,“ zasmála se Holiday a spokojeně se rozhlížela po skupinkách svých svěřenců. „Tak co?
Máš nějaké nové informace od ducha té ženy?“
93
„Ne,“ zašeptala Kylie. „Děsí mě to… Jsem z toho celá zmatená.“
„Nemyslím si, že to skončilo. Možná, že se snaží přijít na to, jak má s tebou navázat další
komunikaci. Podle mě chce, abys něco udělala, ale neví, jak ti to má říct.“
„Doufám,“ odpověděla Kylie.
Najednou vzduch prořízl rozčílený hlas. „Jaks mi to řekl?“ zahřměl hluboký hlas. Kylie a
Holiday vzhlédly. Dva vlkodlaci stáli proti sobě a chystali se k boji.
„Moje práce snad nikdy neskončí,“ řekla Holiday a vyrazila, aby zabránila bitce.
Kylie ji sledovala, jak odchází… Jak se svým klidným přístupem snaží zchladit horké hlavy
dvou puberťáků. Najednou si připadala opuštěná. Rozhlédla se a viděla Mirandu, stojící v hloučku
několika čarodějek. Věděla, že by Mirandě nevadilo, kdyby se k nim připojila, ale nechtěla je
rušit. Další rozhlédnutí… Helen s Jonathonem seděli u stolu a hráli šachy. Docela ráda by se
podívala, jak Helen přivádí Jonathona do rozpaků svým šachovým umem, ale vytušila, že ti dva
budou mnohem radši, když zůstanou sami.
O kus dál zahlédla Dereka. Opíral se o stěnu srubu, ruce měl založené na hrudi a pozoroval ji.
Na rtech mu pohrával líný úsměv, kterým jí říkal, že by si rád užíval její společnosti.
Kylie se rychle rozhlédla, kolik je kolem táborníků, kteří by mohli cítit hormony nebo číst
myšlenky. Byli všude kolem. Co mám dělat? ptala se sama sebe.
Podívala se zpátky na Dereka a vzpomněla si, jak dobře jí bylo v jeho náruči, když ji držel před
kanceláří, než si ji zavolal Burnett. Ten pocit bezpečí a klidu… ale co, sakra! pomyslela si a
vyrazila za ním.
„Nechtěla by sis dát pizzu někde za měsíčního svitu?“ zašeptal jí Derek do ucha, když se zastavila
těsně před ním.
Stála tak blízko, že cítila vůni sprchového gelu, který před chvílí použil. Před očima se jí vynořila
jeho nahá postava oděná jen do několika kapek horké vody. Zamrkala, aby se té představy zbavila.
„Je to stejné, jako bychom tančili za měsíčního svitu? To bych totiž mohla brát jako svádění.“
Usmála se a olízla si horní ret. Jak je možné, že i když stojí půl metru od něj, tak stejně je schopná
myslet jen na… něj?
Derek se zasmál. „Dalo by se to tak brát. Když by to bylo s tou správnou osobou. A dokonalou
pizzou.“ Podíval se na ni. „Tedy já mám hlad.“
V jídelně si oba vzali kousek pizzy, plechovky koly a vyšli ven.
„Znám jedno perfektní místo,“ řekl, když za sebou nechali halasící skupinky táborníků a zvuky
běžící klimatizace. Noční vzduch byl teplý a příjemný. Derek ukázal na dvě velká bílá houpací
křesla, která stála na verandě před kanceláří. Kylie šla za ním, a když si sedala, zazvonil jí v kapse
telefon.
Položila si plechovku na podlahu a v jedné ruce držela talířek s pizzou, zatímco druhou se
snažila vytáhnout telefon. Zamračila se, když viděla na displeji otcovo číslo, a hovor odmítla.
„Kdo to byl?“ Derek si přitáhl druhé houpací křeslo tak, aby seděl proti ní.
„Otec… vlastně, otčím,“ opravila se rychle.
„Pořád s ním ještě nemluvíš?“ Derek se posadil a vzal si kousek feferonkové pizzy a pořádně si
ukousl.
„Ne-e.“ Zastrčila telefon zpátky do kapsy a zapadla do křesla. Jejich kolena se dotýkala a bylo
to moc příjemné.
„A proč ne?“ zeptal se Derek s plnou pusou.
Kylie se na něj podívala. „A proč bych s ním měla chtít mluvit?“ Položila si talíř na klín.
Derek dokousal a polkl. „Protože ti není lhostejnej. Protože dokud se nepodělalo manželství
tvých rodičů, tak to byl dobrej táta, ne?“ Derek na ni ukázal prstem. „Ty sama jsi mi to řekla.“
„Jo, ale neřekla jsem ti to proto, abys to teď použil proti mně.“ Vzala si kousek pizzy a dívala se
na rozteklý sýr. Sliny se jí sbíhaly a v žaludku jí pořádně zakručelo. Zaplaťpánbůh, konečně měla
hlad. Už si pomalu myslela, že krev, kterou pila z poháru, jí zničila všechny chuťové buňky.
„Já to nepoužívám proti tobě.“ Napil se koly. „Já jen… snažím se ti pomoct. Protože pokaždý,
když vidíš jeho číslo, tak jsi najednou hrozně smutná a osamělá. Vnímám tvoje emoce celým
tělem. Možná, kdyby sis s ním promluvila, cítila by ses jinak.“
94
„Podváděl mámu.“ Měla na Dereka trochu vztek. Ukousla si pizzu a pálivá omáčka spolu s
lepkavým sýrem probudily její chuť k jídlu.
„Je to, jak to je. To nezměníš,“ pronesl Derek a ukousl si další kousek. „Ale podváděl tvou
mámu, ne tebe.“
Kylie polkla a zamračila se. „Proč si všichni myslíte, že ta jeho nevěra se mě vůbec nedotkla?
Vždyť přece jejich manželství krachlo. A pro mě se všechno změnilo.“
Derek ji sledoval přes okraj plechovky a začal se v křesle houpat. „Možná, kdyby sis s ním
promluvila, zjistila bys, že hodně toho zůstalo stejného. Vztah mezi tebou a jím se určitě
nezměnil.“
Kylie položila pizzu zpátky na talíř. Zlost jí sebrala chuť k jídlu. „Jo ty jsi ten pravý, který by mi
měl něco říkat o vztahu s otcem. Ty, který o svým tátovi nechceš vůbec mluvit. Najal sis
detektiva, aby ti tátu našel, a i když už o něm víš dlouho, ještě ses mu ani neozval.“
Derek sevřel čelisti. „A závěr?“
Přimhouřila oči a upřeně ho pozorovala. „Závěr je, abys ustoupil. Platí?“
Derek šoupal nohama o podlahu, aby si křeslo přitáhl ještě blíž, a podíval se jí do očí. „Jak moc
chceš, abych ustoupil? Už se pomalu bojím na tebe promluvit na veřejnosti. Copak ti to nestačí?“
Hlas měl zlostný, ale v očích se objevil záblesk zranitelnosti a bolesti.
Sakra, proč se k němu takhle chovám?
„Promiň,“ zašeptala. „Nechtěla jsem tě naštvat. A nemyslela jsem tím, že bys se mnou neměl
mluvit na veřejnosti. Já jen… jen… jsem teď tak náladová.“ Kylie si vzpomněla, co Holiday
říkala o vrtkavosti nálad u vlkodlaků, když se blíží úplněk. Chovám se snad tak právě proto?
Zadívala se na noční oblohu a zírala na měsíc, kterému chyběl ještě kousek do kulatosti. Pokud
vím, tak úplněk má být v pondělí, pomyslela si.
Když se podívala zpátky na Dereka, viděla, že už zase klidně žvýká pizzu. Ale spokojeně
nevypadal. Vůbec se na ni nepodíval. Zapomněla na to, co se může stát při úplňku, a mrzelo ji, že
se pohádali.
„Hej,“ ozvala se, aby přitáhla jeho pozornost.
Když se na ni podíval, uvědomila si, že je opravdu naštvaný.
„Je mi to fakt líto,“ řekla.
Položil zbytek pizzy na talíř. „Neomlouvej se,“ zamumlal a otřel si hřbetem ruky pusu. Na chvíli
zavřel oči. „Máš pravdu. Nemůžu tě přesvědčovat, aby sis promluvila s tátou, když sám s tím
svým taky nemluvím. Je to…“
„Co je to?“ zeptala se.
„Mám úplně stejné pocity jako ty.“
„Takže všechno v pořádku? Je mi odpuštěno, že jsem byla taková potvora?“ řekla tichým
hlasem Kylie.
„Nikdy jsem neřekl, že jsi potvora,“ usmál se Derek. „Ale je ti odpuštěno, žes byla tak
nerudná.“ Položil talíř na podlahu a vstal. Položil dlaně na opěrky Kyliina křesla, sklonil se a
políbil ji. Ten polibek vůbec nebyl sexy, byl jemný, jeho rty se sotva dotkly jejích, a přesto se jí
srdce rozbušilo. Nohy měla stejně rozteklé a lepkavé jako sýr na pizze.
„Hmm.“ Derek se narovnal a usmál se. „Teď nevím, jestli jsi to ty, nebo ta pizza, ale něco mi
moc zachutnalo.“
Kylie ho pohladila po tváři. „A budeš se mnou kamarádit, i když budu vlkodlačicí?“
„Proč si myslíš, že budeš vlkodlačicí?“ Znovu ji letmo políbil a tentokrát se jejích rtů dotkl i
jazykem. Tělem jí projel elektrický proud a srdce bušilo do žeber.
Když se ale odtáhl, neusmíval se. Nevypadal vůbec spokojeně.
„Co se stalo?“ zeptala se.
„Nic.“ Posadil se zpátky do svého křesla.
Dívala se na jeho zachmuřenou tvář osvětlenou mdlým měsíčním světlem „Nelíbí se mi, když
tohle někdo udělá.“
„Udělá co?“ zeptal se.
„Odpoví nic, když je naprosto jasné, že se něco děje.“
95
Derek si povzdechl. „Tak fajn, když to musíš vědět. Jen mě tak napadlo, že možná nebudu příliš
nadšený z toho, že z tebe bude vlkodlačice.“
„Protože budu všude chlupatá?“ zeptala se Kylie.
„Ne.“ Zamračil se. „Protože… protože Lucas je taky vlkodlak.“
96
Kapitola osmnáctá
O něco později, když ji Derek v nepříjemném tichu dovedl zpátky do srubu, se Kylie rozhodla, že
půjde brzy spát. Spala jen krátce, když se jí začal zdát sen. Věděla, že je to sen, protože měla pocit,
jako by se vznášela volně ve vzduchu. Obracela se v posteli a snažila se probudit, ale pak uviděla…
Jeho.
Znovu.
Lucase.
Díval se na ni a usmíval se. Jeho jasně modré oči vypadaly mdle a ospale. Uvědomila se, že už
se nevznáší nad ním, ale stojí vedle něj. Měl na sobě džínsy a světle modrou košili… rozepnutou,
takže odhalovala jeho hruď. Zadívala se na něj. Černé vlasy měl rozcuchané, jako kdyby právě
vstal z postele. Zdálo se jí, že jsou o něco delší, než si pamatovala. A taky trochu vlnitější.
„Tak jsi nakonec přišla,“ řekl.
„Přišla kam?“ zeptala se a měla divný pocit.
Neodpověděl na její otázku a místo toho řekl: „Pojď, trochu se projdeme.“ Chytil ji za ruku,
jako by ji chtěl někam odtáhnout.
Zaváhala. Myšlenka, že se ho bude dotýkat, ji lákala, ale vzpomněla si, že se na něj vlastně
zlobí. Ačkoliv si nemohla vzpomenout proč.
„Já nekoušu.“ Znovu se usmál.
Je to jen sen, říkala si, a vklouzla rukou do jeho dlaně a zapomněla na zlost, kterou cítila uvnitř.
Ruku měl teplejší než ona a příjemný dotyk jí způsoboval závrať.
„Chybělas mi,“ zašeptal.
Kylie nevěděla, co by na to měla říct, a tak mlčela. Nechtěla mu prozradit, že i on jí chyběl. Ale
chyběl jí, to věděla jistě.
„Kam jdeme?“ zeptala se, když se Lucas dal do kroku.
Najednou si uvědomila, že stojí na pěšině v lese. Nad hlavami jim šuměly koruny mohutných
stromů obtěžkané sladce vonícími květy, které nad nimi visely jako pestrobarevné girlandy.
„Do Paříže? Nebo snad do nákupního centra?“ Rozhlídl se kolem, jako by si teprve teď všiml
scenerie okolo. „Nebo bys snad radši šla k jezeru jako v posledním snu?“ Jeho hlas byl hlubší,
chraplavější. „Chceš tam jít?“
Krev se jí nahrnula do tváří. Jak mohl vědět o tom snu? A pak si vzpomněla, že to byl jen sen.
Nic jí nedávalo smysl. Opravdu? Tenhle sen byl podivný. Byl jiný.
Propletl si prsty s jejími. „Můžeme jít kamkoli, dokud jsem s tebou.“ Zdálo se, jako by mu
duhovky ztmavly a oční víčka měl ztěžklá touhou.
Poznala ten cit. Touhu. Hladovost. Vášeň. Všechno tohle viděla v jeho očích už tehdy, když ji
políbil v zátoce dinosauřích stop. Ale ani tam jeho oči plné chtíče neviděla poprvé. Úplně poprvé
je viděla ve snech. Ve snech, kdy spolu plavali, kdy se dotýkal jejího nahého těla.
„Můžeme dělat, co se nám bude chtít… protože…“ stoupl si těsně vedle ní, „protože tohle je jen
sen. Není to skutečné. Je to jako tenkrát v bazénu. Záleží jen a jen na tobě. Ty jsi ten, kdo nás
ovládá.“
Naklonil se k ní a lehce se dotkl její pokožky. Rty se jí přitiskly na tvář a lehkými doteky se
přesunuly až k jejím ústům. Dovolila mu, aby ji líbal. Zpočátku na jeho polibky neodpovídala.
Aspoň ne do chvíle, kdy jí jazykem proklouzl mezi rty.
Nebyla schopná myslet na nic. Vracela mu horké polibky. Bylo to něco úžasného. Ale byl to jen
sen. Rukama ji objímal kolem pasu a tiskl ji k sobě. Ňadra se vypjala, když se lehce palcem dotkl
jejich hrotů.
A pak… vzpomněla si na Dereka. Silného, laskavého a skvělého Dereka. V mysli se jí mihla
vzpomínka na Fredericku. Ano, ona byla tím důvodem, proč se na Lucase zlobila.
Vykřikla. Těžce dýchala, stejně jako Lucas, který nemohl popadnout dech.
Zase se začala vznášet ve vzduchu.
„Nechoď, Kylie,“ řekl. „Vrať se zpátky, prosím.“
97
Kylie se najednou probudila a posadila se na posteli. Srdce jí bušilo, jako by uběhla maraton.
Dlaně měla zpocené, tělo se jí třáslo a v podbřišku cítila zvláštní lechtání.
Kotě – stále ještě v podobě skunka – zamňoukalo v nohách postele.
„Divnej sen,“ řekla nahlas a byla ráda, že slyší vlastní hlas. „Hrozně divnej sen.“
Vzpomněla si na Lucasův dopis. Jeho první dopis.
Nech si o mně zdát, stálo pod podpisem.
Je to snad náhoda?
Najednou ji napadly bláznivé myšlenky. Co když…? Co když se vlkodlaci umějí zhmotnit v
jejích snech? Co když to nejsou jen sny, ale něco mnohem víc? Existuje vůbec taková moc?
Čím víc o tom přemýšlela, tím přesvědčenější byla o tom, že je to pravda, a tím větší zlost měla.
Jak si mohl dovolit zhmotnit se v jejích snech a… líbat ji? Dotýkat se jí. Copak mu nestačila
Fredericka? Věděla vůbec ta vlkodlačice, že jí v noci Lucas utíká do Kyliiných snů?
Tolik otázek a žádná odpověď. Věděla o jediném místě, kde by mohla dostat odpovědi.
Rozsvítila, otevřela zásuvku a vytáhla dopis. Už předtím obálku rozlepila, takže bylo snadné
dopis vytáhnout. Zamrkala a zadívala se na řádky.
Ahoj Kylie,
píšu ti už druhý dopis. I když vím, že jsem asi ta poslední osoba na světě, o které bys teď
chtěla slyšet. Ale to mě neodradí od toho, abych ti napsal. Nebo abych na tebe myslel. Sakra,
myslím na tebe pořád – přemýšlím o tom, jestli už jsi zjistila, kdo jsi a jakými dary jsi byla
obdarována. Mluvil jsem s Burnettem, a když jsem se ptal na tebe, odpověděl mi, že jsi v
pořádku. Myslím, že moc dobře věděl, že toho o tobě chci slyšet víc, ale z nějakého důvodu mi
nic víc nechtěl prozradit. A tak mě napadlo, co asi děláš, když mi to Burnett nechce říct.
Myslím na tebe a bojím se. Asi si říkáš, že nemám právo si na tebe takhle myslet. Neříkám, že
nemáš pravdu. Ale potkal jsem tě první.
Pamatuješ si, kdy jsme se poprvé potkali? Byla jsi na vašem dvorku, ležela jsi na zemi a
dívala ses na oblohu. Když jsem si stoupl vedle tebe, neřeklas mi ani ahoj. Podívala ses na mě
těma svýma velkýma, zvláštníma očima a zeptala ses mě, jestli vidím slona. Nejdřív jsem si
myslel, že ses zbláznila, ale pak jsi ukázala na mraky na obloze.
Kylie přestala číst, když se jí ta vzpomínka mihla před očima. Pamatovala si na to… nemohla
zapomenout. Zhluboka se nadechla a pustila se znovu do čtení.
Pamatuju si, žes tenkrát přiznala, že žádného slona nevidíš. Ale já ano. Ani nevím, proč jsem
tenkrát lhal, možná proto, žes mě znervózňovala. Věděl jsem, že nejsi obyčejný člověk. Ale nemohl
jsem přijít na to, kdo jsi, a to bylo divný. Bylo to fakt hodně zvláštní. Byla jsi jako hádanka, kterou
jsem chtěl vyluštit. Ha! A uplynulo deset let a já se ji pořád pokouším vyluštit. Jedno moje já si
myslí, že je to proto, že jsi holka. Holky jsou vždycky tajemné a záhadné. Jako kdybys byla fakt
těžký rébus.
Mimochodem, doufám, že tohle je pro tebe dobrá zpráva, ale možná se budu moct vrátit do
kempu. Mluvil jsem o tom s Burnettem, říkal, že je potřeba získat ještě povolení od několika
lidí. A jestli budou souhlasit, budu zpátky. Doufám, že pak ti budu moct vysvětlit důvody, proč
jsem odešel.
Fajn, takže doufám, že se brzy uvidíme, ale než přijedu… nech si o mně zdát.
Tvůj obdivovatel a navždy přítel,
Lucas
Kylie držela dopis v ruce a zírala na těch pár slov.
Nech si o mně zdát.
Co tím doopravdy myslí? Nech si o mně zdát.
Znamená to něco? Musí, nebo ne? Kylie složila list papíru a vrátila ho zpátky do zásuvky.
Myšlenky jí vířily hlavou. Napadlo ji, že zná ještě jedno místo, kde by měla hledat odpovědi.
Místo, kam si vždycky chodila pro odpovědi. Holiday.
Kylie se zadívala na červená čísla na budíku. Ještě bylo moc brzy. Nebylo ani… pět.
98
Podívala se z oka a zahlédla nepatrné známky svítání. Z neznámého důvodu najednou nemyslela
na duchy, ale na ty dvě mrtvé holky ze včerejška. Ony už nikdy neuvidí vycházet slunce. Nikdy
už nic nezažijí, nebude se jim o ničem zdát… Kylie mačkala oběma rukama deku a snažila se
potlačit city, které jí zaplavily mysl.
Sotva se stačila uklidnit a znovu nadechnout, když se do místnosti vplížil chlad jako neblahá
předzvěst.
„Super,“ pronesla Kylie a snažila se najít trpělivost, které, jak se zdálo, se jí nedostávalo. „Tak o
čem si budeme povídat dneska? Co mi ještě chceš říct, o čem bych nevěděla? Sakra, tak prozraď
mi konečně něco, co mi pomůže. Co potřebuju vědět, abych mohla pomoct komukoliv, kdo moji
pomoc potřebuje.“
„Můžeš ji zachránit.“ Duchova slova se rozlehla mrazivým vzduchem a jeho průhledná postava
se před ní zhmotnila. Dlouhé tmavé vlasy jí padaly na ramena. Nezdálo se, že by byla příliš
hubená ani příliš tlustá. Na té ženě bylo něco, co Kylii připadalo důvěrně známé. Uvažovala, co
by to mohlo být.
„Můžeš ji zachránit. Nevíš, že to můžeš udělat, ale máš k tomu všechny schopnosti,“ řekl duch.
„A jak ji mám zachránit?“ zeptala se Kylie a doufala, že jí duch proradí nějaké podrobnosti, aby
mohla tu osobu identifikovat. Potřebovala vědět víc, zatraceně – něco, co by jí pomohlo tu záhadu
rozlousknout. „Kdo potřebuje, abych ho zachránila?“
„Je vyděšená. Potřebuje tě.“
„Ale kdo?“ procedila Kylie mezi zuby. „Jen mi řekni, kdo to je, a já slibuju, že udělám všechno,
co budu moct, abych ji zachránila. Chápeš, že nemůžu zachránit někoho, když nevím…“ Duch se
vytratil.
„Sakra! Sakra! Sakra!“ Kylie padla zpátky do postele. Dýchala zhluboka – nádech, výdech,
nádech – a snažila se nemyslet na ducha. Snažila se nemyslet na Lucase a na takzvané sny.
Snažila se nemyslet na ty holky, jejichž životy tak zbytečně vyprchaly.
Na co vlastně mohla myslet? Zjistila, že přece jen něco existuje. Dnes je rodičovský den.
A zase ji zaplavil pocit vzteku. Máma dneska nepřijede. A otec – vlastně otčím – ten asi bude
zrovna píchat s tou svou kočičkou, která není o moc starší než já. Takže budu asi jediná, kdo tady
dneska nebude mít rodiče, pomyslela si.
Není to zvláštní?
„Danieli?“ vyslovila otcovo jméno nahlas. „Mohl by ses tady na chvilku zastavit?“ Jen abys mě
morálně podpořil. A odpověděl jen pár otázek o tvých rodičích, které mě zajímají. „Prosím.“
Nikdo jí však neodpověděl. Kylie počítala do deseti. V duchu se modlila. A čekala další minutu,
než ztratila trpělivost.
Bouchla pěstí do matrace. Připadala si jako malé, vzteklé dítě – její reakce byla hloupá, ale
nemohla si pomoct. Dělalo jí to dobře. Až moc dobře, takže pěstmi tloukla okolo sebe ještě hodně
dlouhou dobu.
Kotě vyděšeně zamňoukalo a Kylie zahlédla, jak velkým skokem zmizelo z postele. Mělo by jí
ho být asi líto. Ale nebylo, protože sama se cítila žalostně a nešťastně. Najednou jí došlo, co může
být příčinou její nálady. Já, Kylie Galenová, se možná už za dva dny metamorfuju do vlčí podoby.
Může snad být život ještě pitomější, blbější a zmatenější?
99
Kapitola devatenáctá
Když si Kylie vybila vztek na matraci, oblékla se, vyhledala kotě a omluvila se mu za své dětinské
chování a vyšla ze srubu, aby si promluvila s Holiday.
Letní rána byla teď mnohem teplejší a dusnější. Vítejte v červencovém Texasu, pomyslela si Kylie
na cestě do kanceláře, kde, jak doufala, najde společně s Holiday pár odpovědí. Zlost ji popoháněla k
rychlejší chůzi, takže skoro běžela. Čím však byla blíž svému cíli, tím byla nejistější, na co se má
vlastně ptát. Nechtěla, aby Holiday věděla o jejích snech. O snech o Lucasovi.
Avšak potřeba dozvědět se odpovědi na otázky byla silnější, a tak doběhla až ke srubu. Ve
chvíli, když vyšla na verandu, uslyšela zevnitř rozzlobené hlasy. Na chvíli se zastavila u
houpacích křesel, kde večer seděla s Derekem, a zaposlouchala se. Ne, že by chtěla tajně
poslouchat. Chtěla se jen přesvědčit, že je Holiday v pořádku.
„Co je sakra špatnýho na mejch penězích!“ ozval se mužský hlas, v němž Kylie okamžitě
poznala Burnetta.
„Vůbec nic,“ odpověděla Holiday. „Neřekla jsem ti, že je nehodlám přijmout. Jen chci, abys mi
dal pár týdnů na rozmyšlenou.“
„Pár týdnů! Pche! Aby sis našla jinýho investora? Řekni mi, co dělám špatně?“
„Tak dobře,“ odpověděla Holiday. „Je to moje věc, ale –“
„To mě a všechny ostatní upíry tak nenávidíš, že budeš riskovat i zavření kempu Údolí stínů?“
Kylie si uvědomila, že s Holiday v tomto případě nesouhlasí. Připadalo jí neslušné dál
poslouchat, a tak sešla zpátky na pěšinu a poodešla kousek od srubu.
„Nechci nechat zavřít kemp!“ Holidayin hlas stále doléhal ke Kyliiným uším. Rychle šla ještě
dál do lesa.
„Ale nemůžeš popřít, že mě nenávidíš, že?“ vyštěkl Burnett.
„Nenávidět je příliš silné slovo,“ odpověděla Holiday.
Kylie se podívala na chatku a zamračila se. Vždyť už byla tak daleko. Ale šla ještě dál, nechtěla
poslouchat jejich soukromý rozhovor.
„Zatraceně!“ zabručel Burnett a jeho hlas byl silnější a jasnější a Kylie ho stále slyšela. Slyšela
ho jako… jako by stál hned vedle ní.
„To není dobrý,“ zamumlala Kylie, uvědomujíc si, že by je neměla slyšet, protože byli uvnitř
kanceláře. Ona byla v lese. Podívala se zpátky ke srubu a odhadovala vzdálenost. Určitě byla
dobrých padesát metrů od srubu.
Do prdele! pomyslela si. Už zase jsem se přes noc změnila. Chytila se za prsa, aby
zkontrolovala, zda zase nepovyrostla, ale – díkybohu – zůstala stejná.
„Chci ti jen pomoct,“ pokračoval Burnett. Kylie je stále slyšela. Šla dál… dál a dál a dál. Tak
daleko, aby je neslyšela.
„Nejvíc mi pomůžeš tím, že mě pochopíš,“ ozval se zase Holidayin hlas.
„Sakra a co chceš, abych pochopil? Že uděláš všechno možný, abys mě od sebe odkopla? Proto
to děláš, že jo?“
„Ne, já…“ Holiday se chvěl hlas.
„Protože se bojíš, že když si vezmeš moje prachy, budeš mě tady muset strpět, co? To je opravdu
tak těžký, abys se mnou alespoň trochu vycházela? Sakra! Vyspi se se mnou a konečně hoď
předsudky za hlavu. Možná zjistíš, že nejsem tak hrozný!“
„Chováš se tak arogantně!“ vyprskla Holiday. „Spát s tebou je to poslední, co bych chtěla.“
„No, konečně. Teď aspoň vím, že mi lžeš,“ odpověděl. „Je totiž jasný, že tě přitahuju.“
„Lalalalala,“ Kylie si začala zpívat a dlaněmi si zakryla uši. Nechtěla tohle hádání poslouchat.
Vůbec. Ani trošku. Vydala se pěšinou zpátky ke svému srubu.
O chvíli později zaslechla prásknutí dveří. Dokonce i cítila závan větru. Zamrkala, a když
otevřela oči, Burnett stál na verandě a rukou si pročesával vlasy. „Ta ženská je mnohem
nepochopitelnější a tvrdohlavější, než s jakou jsem se kdy potkal.“
Bylo to jeho nejděsivější ráno.
100
„A vy ji taky milujete,“ zamumlala Kylie. Netušila, jak to může s takovou jistotou tvrdit, ale
věděla to. Věděla to už tenkrát u vodopádu. Ten cit, který slyšela v Burnettově hlase a viděla v
jeho očích, ji tenkrát přesvědčil o tom, aby mu prozradila něco z Holidayiny minulosti. To ji ale
neomlouvalo, neměla o jejích tajemstvích vůbec mluvit. Ale…
Kylie se zadívala zpátky ke kanceláři a připomněla si, proč se vlastně za Holiday vydala. Musí
zjistit odpovědi na otázky ohledně snů, a teď i ohledně svého nového daru – supersluchu. Jsou
snad takovým darem obdarováni vlkodlaci? Vzpomněla si, jak se Lucase jednou ptala, jestli slyší
tlukot jejího srdce. Odpověděl jí, že vlkodlaci takové věci neslyší. Jejich sluch je zaměřený jen na
blížící se nebezpečí. Tak co je vlastně tohle za dar? Komu přísluší? Jsem vlkodlačice, nebo
upírka?
Naklonila hlavu na stranu a zaposlouchala se, aby zjistila, co všechno ještě uslyší. Nic. Jistě,
slyšela normální zvuky lesa, který se probouzel do dalšího letního dne. Ale jinak nic
nepřirozeného nebo neobvyklého neslyšela. Della se jí onehdy přiznala, že někdy slyší i zvířata ze
zoologické. I když Kylie neslyšela vůbec nic. Tak proč dneska tak jasně slyšela ten soukromý
rozhovor mezi Holiday a Burnettem? Co to má znamenat?
Podívala se na oblohu, pomalu se zbarvující do ranních červánkových barev, a snažila se
pochopit změny, které se s ní v poslední době dějí. Problém byl, že aby pochopila, o co jde, musí
nejprve zjistit, kdo vlastně je. S pocitem naprosté marnosti se pomalu vydala zpátky ke kanceláři a
doufala, že Holiday bude schopná jí dát odpověď.
„Holiday, to jsem já,“ ozval se Kylie, když vešla do chodbičky před kanceláří.
„Jsem tady,“ odpověděla tichým hlasem Holiday.
Když Kylie vešla do místnosti, Holiday si utírala vlhké tváře. V očích měla smutek, jaký tam
Kylie ještě nikdy neviděla. Slzy jí kanuly po tvářích, nehledě na to, že je stále utírala. Kylii
zabolelo u srdce. „Jsi v pořádku?“
„To nic není,“ mávla Holiday rukou do vzduchu. „Jenom jsme si s Burnettem vyměnili pár…
ostrých slovíček.“
„Já vím,“ přiznala se Kylie, přesvědčená, že je to vůči Holiday čestné. „Slyšela jsem to.“
Holiday se zamračila a Kylie si nebyla jistá, jestli je to tím, že si myslela, že je špehovala za
dveřmi.
„Nechtěla jsem vás poslouchat, nešmírovala jsem,“ odpověděla Kylie rychle. „Když jsem přišla
na verandu, zaslechla jsem vaše hlasy. Chtěla jsem se jen přesvědčit, že jsi v pořádku. Pak jsem
šla pryč. Ale vás jsem slyšela pořád… i v lese. Šla jsem pořád dál, ale vaše hlasy byly stejně
hlasité, jako byste stáli vedle mě.“ Kyliin hlas zněl vystrašeně.
Holiday se zase zamračila. „To jsme na sebe tak křičeli?“
„Ne. A proto jsem z toho taky tak vyděšená. Nechtěla jsem vás poslouchat, a tak jsem běžela
pořád dál, ale…“
Holiday se na ni překvapeně zadívala. „A pořád jsi nás slyšela? Vážně to nebylo tím, že jsme
křičeli?“
„Na sto procent,“ kývla Kylie. „Byla jsem až v lese.“
„Uf,“ vydechla Holiday.
„Jo přesně, uf,“ Kylie zapadla do křesla naproti Holiday. Pohled jí sklouzl na rozložené účtenky
po stole. Podívala se na Holiday. „Opravdu má kemp finanční problémy?“
Holiday se zadívala na stůl. „Trochu. Ale to se vyřeší.“
„Přijmeš ty Burnettovy peníze?“
Holiday v obavě přimhouřila oči. „Asi jo. Nenechám tenhle kemp padnout. Ale to teď není
důležité. Ty jsi mnohem důležitější. Pověz mi o těch svých změnách,“ pečlivě zkoumala její
obličej. „Myslím o tom supersluchu.“
„Po pravdě řečeno, mám jinou možnost než se s tím smířit?“ Kylii se vrátila pochmurná nálada.
„Nelíbí se mi to, ale asi s tím nic nenadělám. Zastavit to nejde, že jo?“
Holiday se na ni soucitně usmála. „Napadá mě, že to teď pro tebe je opravdu strašně těžké
období. Smířit se se všemi těmi novými okolnostmi a nevědět, jaká překvapení na tebe ještě
101
čekají. Vím, že to pro tebe musí být šok. Během posledních pár týdnů se ti skutečně otevřely oči,
co?“
„No, trošku,“ poznamenala Kylie ironicky a přitlačila si dlaně na oči. Holiday si ji pozorně
prohlížela. „Potřebuju zjistit, kdo jsem. Kdybych to věděla, tak… Myslím, že bych se se vším líp
vypořádala. Jsem už z toho neustálého tápaní hrozně utahaná, musím na to pořád myslet.“ Pevně
stiskla dlaně v pěsti. „V poslední době jsem… strašně náladová. Fakt, jako děsná potvora. Během
jedné noci jsem vyrostla z podprsenky, boty mi jsou malé a na výšku mám taky aspoň o deset
centimetrů víc. A teď ještě i na dálku slyším věci, které bych vůbec slyšet neměla. Myslíš si, že to
znamená, že jsem vlkodlačice?“
Holiday si zamyšleně kousala spodní ret. „No, citlivý sluch je sice jednou z vlastností
vlkodlaků, ale i upíři dokážou na velkou dálku dobře slyšet i sebetišší zvuky. I když si myslím, že
oba tyto dary jsou odlišné, protože každý vnímá jiné podněty.“
Kylie visela Holiday na rtech, protože doufala, že konečně prozradí něco, co ji posune kousek
dál. Ale tohle všechno už věděla.
„Jak už jsem řekla,“ pokračovala Holiday, „když se míchají lidé s nadpřirozenými bytostmi a
ještě k tomu jednotlivé druhy nadpřirozených mezi sebou, pak potomci mohou disponovat
různými schopnostmi a dary. Ale vždycky zdědí DNA a hlavní talent od dominantního rodiče. A
zapadnou tak do skupiny svých nadpřirozených. Jsem si jistá, že tvůj talent se už brzy projeví
naplno. Když pozoruju, s jakou rychlostí se u tebe změny projevují, tak bych řekla, že to už
nebude dlouho trvat.“
Kylie se usilovně snažila její slova pochopit. „Ale ty jsi říkala – kdybych náhodou byla
vlkodlačice nebo upírka –, že už máš nějaké zkušenosti se základní metamorfózou.“
„Ano, to jsem říkala,“ připustila Holiday. „Ale také jsem řekla, že jsem nikdy neviděla takový
případ, jako jsi ty.“
„Jsem prostě divná.“
„Ne, ty jsi jedinečná.“
„Ale já nechci být jedinečná,“ povzdechla si Kylie. „Mají i víly supersluch?“ Podívala se na
Holiday.
Holiday se usmála. „Není to obvyklé.“ Dál si Kylii se zájmem prohlížela a přemýšlela o její
otázce. „Ty bys chtěla být vílou?“
„No, myslím, že kdybych si mohla vybrat, tak bych asi nejradši byla vílou nebo čarodějkou. U
těchhle druhů totiž není… víš… nezměnila bych se tolik a teplotu bych měla taky pořád stejnou.“
Kylie si vzpomněla na Dellu a jak jí asi muselo být, než se Kylie smířila s faktem, že její
kamarádka je upírka.
„Jsem hrozná, když si tohle přeju?“ zeptala se Kylie. „Mám Dellu hrozně ráda a nechci ji nijak
urazit, ale prostě… Radši bych byla vílou nebo čarodějkou. Myslím, že superdary, kterými jsou
obdarovány, nezpůsobují tolik problémů. Není tak těžké se s nimi vyrovnat a žít s nimi.“
Holiday se zasmála. „A nezapomínáš náhodou na duchy? Ti se hlavně zjevují čarodějkám,
vílám a elfům. A věř mi, většina nadpřirozených druhů by radši umřela, než aby se setkala s
duchem.“
„To je pravda.“ Kylie přikývla. „Na tohle jsem zapomněla. Všechno to stojí za starou bačkoru.
Nejdřív mě to strašně děsilo, ale už jsem si na to docela zvykla…“ odmlčela se a vzpomněla si na
dnešní ranní návštěvu ducha. „No dobře, ještě pořád se toho bojím a znervózňuje mě to. Ale už to
není tak hrozné.“
Holiday se opřela lokty o stůl. „Ať už jsi kdokoli, ať už máš jakékoli neobvyklé dary a talenty,
nakonec zjistíš, že tahle doba přeměny nebyla tak děsná. Ať už se v pondělí stane cokoliv, vím –“
„V pondělí? Myslíš při úplňku? Takže si myslíš, že jsem vlkodlačice?“
Holiday zvedla ruku, aby zastavila Kyliin příval otázek. „To nevím. Já jen vím, že jsi krásná a
úžasná mladá dáma a je jedno, čím nakonec budeš, protože jsem si jistá, že to zvládneš.“
Kylie si opřela v křesle hlavu, podívala se na Holiday a povzdechla si. „Nenávidím to. Fakt to
nesnáším.“ Najednou si vzpomněla na důvod, proč vlastně chtěla s Holiday mluvit. Narovnala se
a nadechla se.
102
Nervózně si skousla ret a uvažovala, jak by měla nejlépe začít. Mohla by ten sen Holiday
vysvětlit tak, aby se necítila tak trapně? „Je tu ještě jedna věc…“
Holiday se k ní naklonila a trpělivě vyčkávala.
„Sny…“ vyřkla Kylie jediné slovo.
„A co je s nimi?“ Holiday si ji zvědavě prohlížela. „Copak tě duch zase vtáhl do nějakých snů?“
„Ne.“
„Mělas zase noční můry?“
„Ne.“ Uvědomila si, že je to divné, ale už dlouho žádný děsivý sen neměla. Tedy když
nepovažuje za noční můru zjevení ducha.
„Zase jsi byla náměsíčná?“ zeptala se Holiday.
Asi by bylo divný, kdybych teď nic neřekla, pomyslela si Kylie. „V poslední době se mi zdají
podivné sny. Já vím, že to jsou jen sny. A v těch snech lidé, o nichž se mi zdá, vědí, že je to sen.
Já jen, že… mám pocit, jako by se potají vkradl do mých snů.“
„On?“ zeptala se Holiday.
„Lucas,“ Kylie cítila, jak se jí do tváří nahrnula krev. „Je možné, aby někdo, aby Lucas, vědomě
mohl vstoupit do mých snů? Tedy po pravdě řečeno, aby mě navštívil? Protože ten sen je tak
reálný… A kdyby to tak opravdu bylo, chtěla bych to zastavit. V obou dopisech, které jsi mi od
něj dala, se o snech zmiňuje. A jestli je to pravda, tak to musí přestat.“
Holiday se na ni překvapeně dívala, ale neřekla nic.
„Co je?“ zeptala se Kylie.
„Já…“ Holiday se zarazila, jako by nevěděla, co má vlastně odpovědět.
„Řekni mi pravdu, nebo mi to aspoň naznač, jestli o tom něco víš. Hlavně mi řekni, jestli je to
možný.“ Naklonila se přes stůl a chytila Holiday za ruce. „Prosím.“
Holiday znepokojeně zvedla jedno obočí. „Tak jo, ale je možný, že se ti to vůbec nebude líbit.“
Fajn. Tohle bylo něco, co vůbec nechtěla slyšet.
103
Kapitola dvacátá
„On to opravdu dělá, že jo? Fakt se vkrade do mých snů.“ Kylie byla plná zlosti.
Holiday pomalu potřásla hlavou. „Nemyslím si… Tedy, chci říct, že se jen domnívám, že ano.
Možná to není on…“
„Ale ano, je to on. Viděla jsem ho.“ Kylie si dala asi pět centimetrů před obličej ruku. „Byl
takhle blízko.“ A ještě blíž. Znovu si vzpomněla na ten polibek.
„Ne, fakt si myslím, že Lucas v tvých snech není skutečný Lucas. Jsem přesvědčená o tom, že to
není on, kdo se ti vkrádá do snů.“
Kylie se snažila pochopit význam slov, která jí Holiday říkala.
Vedoucí tábora pokračovala: „To, o čem tu mluvíš, se jmenuje snové obrazy a nikdy jsem
neslyšela, že by tento dar měli vlkodlaci.“
„No tak teď o tom slyšíš.“ Kylie byla čím dál rozzlobenější. Zvlášť, když si vzpomněla na ten
sen o plavání. „A věci, které dělá… by neměl dělat.“
Holiday ji chytila za ruku. „Ale je to docela běžný dar nás všech, kteří dokážeme mluvit s
duchy.“
Kylie se narovnala, zírala Holiday do očí a nebyla schopná pochopit to, co právě vedoucí tábora
řekla. „Chceš snad říct, že… já… já tohle umím?“
Holiday se naklonila přes stůl, v očích měla téměř omluvný výraz. „Ano, to je přesně to, co jsem
měla na mysli, Kylie.“
Kylie se zakuckala a málem se udusila. „Takže ti, o kterých se mi zdá…, jsou… Myslíš, že si
mohou pamatovat sny?“ Kylii se zastavilo srdce, když si na ten sen o plavání znovu vzpomněla.
Na sen, kdy mu málem podlehla.
„Někteří ano,“ řekla Holiday, „a někteří ne.“
Díky, bóóóže! Raději bych, kdyby ten sen patřil do druhé kategorie. Tedyněkteří ne.
Holiday pokračovala: „Ale nadpřirození si je pamatují.“
Prima, takže beru zpátky to díky.
Kylie si teď opravdu přála, aby umřela. Pak si vzpomněla na Lucasova slova: Ty jsi ten, kdo nás
ovládá.
„Takže… cokoliv se v těchhle snech stane… můžu za to já? To já sama jsem zodpovědná za to,
co se v mých snech stane?“
Holidayin výraz jí napověděl, že moc dobře ví, před čím sama utíká. „Snové představy často
ovládají naše emoce, takže naše sny jsou pak velmi věcné.“
„Naše?“ zeptala se Kylie. „Takže ty… máš taky takové sny?“ Sakra! Zatracená mizérie.
Holiday natáhla ruku před sebe, palec a ukazováček měla pevně stisknuté. „Já mám jen tolik
talentu tohohle druhu, který by se za nehet vešel,“ pronesla. „Ale jo, už jsem to taky zažila.“ Na
několik vteřin se odmlčela. „Koneckonců, ty jsi opravdu ta, která to všechno řídí. Pokud dovedeš
zvládat své emoce.“
Prima, tak tohle zanechalo Kylii v ještě černějších myšlenkách. Kolikrát už cítila, že své pocity
nedokáže vůbec ovládnout, zvlášť když došlo na kluky a pusy.
Holiday pokračovala: „Tyhle snové obrazy jsou jen jakýmsi druhem snu. Ty nabídneš určitý
scénář osobě, o které se ti zdá, a podle toho, jak silnou máš vůli a do jaké míry dokážeš ovládat
emoce, daná osoba pak tvůj scénář přijme, nebo ho pozmění. Nebo ho dokonce odmítne.“
Kylii tepala krev ve spáncích. Nepochybně ze stresu. „Ale ty sny jsou hrozně reálné.“
„Ano, vypadá to tak, ale nejsou.“ Holiday se natáhla přes stůl a vzala Kyliinu ruku do své. Stres
najednou jako by zmizel. „Představ si to, jako by ses dívala na film. Když se budeš dívat na
nějaký film, taky budeš prožívat osudy s hlavním hrdinou. Ten film v tobě zanechá různé pocity,
ale jeho děj se taky ve skutečnosti neodehrál.“
Holiday pustila Kyliinu ruku a opřela se v křesle. „Tahle tvoje nová schopnost mě ohromila,
Kylie. Skutečně. Jestliže někdo dokáže ovládat snové představy, považuje se za nadpřirozeného s
104
opravdu velkým talentem. Můžeš se z toho hodně poučit a dokonce můžeš i naučit i ostatní, jak
zvládat své pocity a sny. A tenhle dar má jen hodně málo vyvolených.“
„Potěšpánbůh,“ pronesla Kylie bez jakéhokoli nadšení. „Předpokládám, že tohle je jeden z
talentů, které nemůžeš jen tak vrátit, co?“ zeptala se znaveně.
„Určitě se ho nemůžeš jen tak vzdát. Po pravdě řečeno, myslím si, že stejně doba, kdys mohla
svůj dar odmítnout, je už dávno pryč. Když jsi přijala roli posluchačky duchů, přijala jsi všechny
své další talenty.“ Holiday se usmála. „Ale věř mi, časem se je naučíš docela dobře zvládat.
Vážně, Kylie, tohle je opravdu úžasný dar.“
Kylie si založila ruce na svém extra velkém poprsí a snažila se urovnat si myšlenky v hlavě.
Holidayina slova jí hučela v mozku jako včely v úlu. Nikdy jsem neslyšela, že by tento dar měli
vlkodlaci. „Takže… když mám tedy takovýhle dar, znamená to, že se v pondělí nemusím
proměnit ve vlkodlačici?“
Holiday mlčela, ale Kylie jí zase zahlédla ten pohled v očích. Takový, který říkal, že ví víc, než
chce přiznat, a že přemýšlí, jak to Kylii říct, aby zmírnila dopad svých slov.
„Tak to vysyp,“ řekla jí Kylie. V téhle chvíli byla připravená si vyslechnout cokoliv.
Holiday se zamračila. „Umíš docela slušně číst mé myšlenky,“ odpověděla. „Fakt dobře,“
dodala, jako by to také mělo nějaký význam.
Kylie však byla příliš soustředěná na svůj problém s vlkodlaky, takže nevnímala nic jiného. „Co
mi tím chceš naznačit?“
Holiday zatřásla hlavou. „O tom ti řeknu později. Ale nejdřív ti chci upřímně říct, o čem jsme se
tu včera dohadovali.“ Odmlčela se.
„Tak dobře,“ Kylie mávla rukou, aby už honem pokračovala.
„Po tom našem rozhovoru včera, kdy ses zmínila o vlkovi… No, Selynn i Burnett tvrdili, že…
existuje jedna hodně stará legenda, v níž vlkodlaci, kteří jsou v hierarchii na nejvyšším stupni,
přitahují normální vlky.“
„Takže jsem nějaká hodně důležitá vlkodlačice?“ Sakra, nechci být ani normální vlkodlačicí,
natož abych byla nějakou významnou.
„Říkala jsem ti, že jsou to zatím všechno jenom naše domněnky. Protože – upřímně řečeno,
Kylie – všechno ostatní, a hlavně to, že ses ještě ve vlkodlaka neproměnila, všechny tvoje ostatní
dary, to s tím prostě nejde dohromady. A uvědom si, že všichni, kteří jsou v dané skupině
nadpřirozených VIP, jsou vždy čistokrevný druh. V žilách jim nekoluje lidská krev. Takže bych
nechtěla, aby sis myslela, že tahle úvaha něco znamená. Já osobně si tím nejsem vůbec jistá.“
„Anebo může znamenat hrozně moc,“ zašeptala Kylie a uvažovala, jestli by se s tou skutečností
dokázala vyrovnat. Nebo snad byla předurčena prožít život, aniž by zjistila, kam vlastně patří?
Než Kylie opustila Holidayinu kancelář, vedoucí tábora ji požádala, zda by jí pomohla vítat hosty,
roznášet vodu a kávu a dohlížet na pořádek v jídelně během návštěvního dne. Měla pocit, jako by
Holiday její pomoc vůbec nepotřebovala, ale že se bála, že se Kylie zavře na celý den ve srubu, padne
do postele a bude se utápět v depresích. A protože Holiday uměla číst Kyliiny myšlenky, byla by to s
největší pravděpodobností pravda.
Stála tedy připravená u dveří a vítala každého návštěvníka, který vešel do jídelny. Hledala jejich
dítka, aby jim dala vědět, že rodiče už přijeli.
Jak se později ukázalo, v Holidayině plánu, aby neupadla do hlubokých depresí, se brzy objevil
problém. Vidět nadšené rodiče, hledající své potomky, a jejich rozzářené oči, když se našli,
nebylo pro Kylii zrovna to nejlepší. Vzpomněla si na hovor s matkou a na její smutek, že o
návštěvním dnu nemůže přijet. Pak jí hlavou bleskla myšlenka na otčíma a na důvody, proč se tu
nemůže ukázat on. Příliš ho zaměstnávala jeho nová kočička.
Kylie se otočila, došla ke stolu a začala nalévat do připravených kelímků ledovou vodu. Za
deset minut už jídelna hučela, jak přijížděli další a další rodiče. Kylie se rozhlédla a myšlenky jí
opět zalétly k matce. Ale nezůstaly u ní dlouho. Měla mnohem důležitější věci, které by měla
vyřešit. Jako například to, že se potají vkradla do Lucasových snů a předložila mu tam scénář k
snovým představám – pojďme se svléknout, zaplavat si a pak… milovat se.
Tedy ne, že by si na takový scénář Lucas stěžoval.
105
A nejlepší na tom bylo, tedy aspoň podle Holiday, že si Lucas tyhle snové představy může také
pamatovat. Takže jak se mu, až se vrátí do kempu – tedy jestli se vůbec vrátí –, bude moct podívat
do očí?
Ne, na tohle fakt teď nebudu myslet, uvažovala.
Přinesla si další tác a začala nalévat vodu do vyrovnaných plastových kelímků.
„Ty jsi Kylie, je to tak?“ ozval se vedle ní tichý hlas.
Kylie vzhlédla od tácu. Kousek od ní stála žena tak ve věku kolem padesátky. Měla krátké
tmavé vlasy, střižené do klasického účesu, a světle zelenýma očima si Kylii prohlížela.
„Jo, to jsem.“ Přinutila se k úsměvu a byla ráda, že se jí to podařilo. Trvalo jí jen chvilku, než si
uvědomila, s kým mluví. „Dobrý den, paní Lakesová.“
Kylie se rozhlížela kolem, jestli někde nezahlédne Dereka, v domnění, že ho jeho matka hledá.
„Nevidím ho tu, ale určitě –“
„Je támhle,“ ukázala žena prstem na druhou stranu, než se Kylie dívala. Kylie měla chuť se
obrátit a očima ho vyhledat, ale jakýsi vnitřní hlásek jí napovídal, aby to nedělala. Zasáhl ji pocit
viny. Viny za své sny.
Nerad bych, abys mi zlomila srdce, Kylie. Derekova slova jí zněla v uších. Byla si jistá, že jí by
určitě zlomilo srdce, kdyby věděla, že se do jeho snů vkrádá nějaká cizí holka.
Podívala se znovu na plastové kelímky, které byly na tácu vyrovnány jako dominové kostky, a
doufala, že Derek není tak blízko, aby jí mohl číst myšlenky.
Žena položila ruku na Kyliinu paži. „Řekla jsem mu, že si musím dojít pro sklenici vody.“
„Tady je,“ Kylie vzala jeden plný kelímek a podala ho ženě.
„Díky, zlato,“ odpověděla paní Lakesová a zamrkala. „Ale po pravdě řečeno jsem tě chtěla
pozdravit a říct ti…“ Naklonila se blíž. „Derek nemluví o nikom jiném než o tobě.“
Pocit viny v hrudi se zdvojnásobil, ale tentokrát neodolala a podívala se přes ženino rameno na
Dereka. Zašklebil se na ni, jako by se strachoval, co o něm matka povídá.
„Myslím, že můj syn je do tebe zamilovaný,“ pronesla paní Lakesová.
Kylie se zadívala zpátky na Derekovu matku, ale nevěděla, co by na její slova měla odpovědět.
„Já…“
Žena se usmála. „Jsem moc ráda, že tu našel tak milou kamarádku.“ Podívala se na sklenici
vody. „Už půjdu, nebudu tě dál uvádět do rozpaků. Díky za vodu.“
Kylie se dívala, jak žena odchází, a mumlala si pro sebe: „Jsem do něj taky zamilovaná.“ A
byla. Kdo by se taky do Dereka nezamiloval, že? Milovala ho kvůli jeho dobrácké povaze,
milovala způsob, jakým se choval k ostatním a nikdy si nemyslel, že by byl něco víc než oni. A
milovala ho z mnoha dalších důvodů.
Před očima jí vyvstala představa nahého Dereka ve sprše. Opravdu moc moc Dereka milovala.
Tak proč se nevkradla do jeho snů? Proč to nebyl on, kdo vešel do jejího podvědomí, aby
vyplnil její fantazie? Cítila, jak se jí do tváří nahnala krev jen při pomyšlení, co všechno by se jí s
Derekem mohlo zdát. Soustředila se na sklenice s vodou.
„Nazdar, zlato.“
Myšlenky na snové představy se okamžitě vypařily. Ahoj, zlato. Ahoj, zlato.Když si uvědomila,
kdo stojí vedle ní, ztuhla. I kdyby nepoznala ten hlas, jen jedna osoba jí říkala „zlato“ tímto
způsobem.
Otočila se a zahleděla se do očí svého otce… otčíma. „Co tady děláš?“ vyhrkla a snažila se
udržet si chladný přístup, netoužila po tom se tu zhroutit a začít plakat.
„Co myslíš, že tu asi dělám? Přijel jsem se podívat na svou holčičku.“ Usmál se a zadíval se na
ni způsobem, jakým se na ni díval, když jako malá holka udělala něco milého.
Jasně, chtělo se jí brečet. Hrdlo se jí stáhlo. „Neříkal jsi, že sem přijedeš.“ Není to snad důvod,
proč by měla zmizet? „Měls mi to říct předem.“
Milující výraz na otcově tváři se rychle změnil. Teď vypadal pro změnu nešťastně. „Řekl bych ti
to, kdybys mi zvedla telefon,“ pronesl nabručeným hlasem. Tenhle tón hlasu příliš nepoužíval,
protože matku vždycky rozčiloval.
„Měla jsem tu hodně práce,“ zamumlala Kylie.
106
Přimhouřil oči. „Však moc dobře víš, že jsem ti nechal aspoň sedm hlasových zpráv, dvě
textovky a poslal jsem ti řadu mailů. A nemyslím si, že bys byla tak zaneprázdněná, že bys
nemohla odpovědět alespoň na jeden z nich. Dokonce jsem volal i vedoucí tábora.“
Do očí se jí nahrnuly slzy, po nichž netoužila, a v hrudi se jí usadil pocit zlosti. Byla ráda,
protože přebil bolest, kterou jí otec způsobil. Podívala se mu do očí. Nemá vůbec právo se na mě
zlobit, pomyslela si. Nemá právo mi říkat, co jsem měla, nebo neměla udělat. Když to, co udělal
on, mi zničilo celý život. Nejen mně, ale i matce.
„Chceš se opravdu bavit o tom, co je dobře, a co ne?“ zeptala se.
Naštěstí se jeho zlostný obličej opět změnil na zahanbený. „Koukám, že s tebou mluvila matka.
Sakra! Neměla právo říkat ti o našich problémech.“
„Cože? Děláš si snad ze mě srandu? To tu vážně budeš stát a obviňovat mámu?“
Otec zamrkal. „Jen… chtěl jsem říct, že ti neměla povídat o –“
„Tak dost!“ Kylie sevřela ruce v pěsti, aby si otec nevšiml, jak se jí třesou… nebo spíš aby se
udržela a nedala mu pěstí do nosu. A pak… nebyla si jistá, co se vlastně stalo. „Máma mi nic
neřekla.“ Slzy se jí koulely po tvářích. „Máma mi ani nic říkat nemusela. Sám jsi mi to řekl. Ne,
počkej. Chybně řečeno. Tys mi to neřekl. Tys mi to ukázal.“
„O čem to mluvíš, Kylie?“ naklonil se k ní a ztišil hlas, jako by jí naznačoval, že ona by měla
udělat totéž.
Ale Kylie byla příliš rozrušená, příliš dotčená, než aby přemýšlela o tom, kdo jejich hádku
uslyší. To on ji opustil. Opustil ji i matku kvůli nějaké náně. Kylii před očima opět vyvstala scéna,
kdy ho spatřila s tou malou podlou děvkou před penzionem ve městě.
„Dělal jsi oči na Holiday, když jsi tu byl poprvý na návštěvě,“ řekla Kylie. „To bylo fakt trapný.
Pak jsem tě viděla odpoledne ve městě. A nebyls sám. Viděla jsem tě s tou malou nánou ve
Fallenu přímo uprostřed náměstí. A chceš vědět, proč si to tak dobře pamatuju, tati?“
Otec otevřel ústa, jako by chtěl něco říct, ale nevydal ani hlásku.
A tak Kylie pokračovala: „Protože tys jí strkal jazyk až někam do krku a ona tobě zase ruce do
kalhot.“ Kylie zamrkala a cítila, jak jí slzy stékají po tvářích. „Fakt krásný,“ zuřila. „Byl to úžasně
krásnej pohled sledovat vlastního tátu, jak skoro přefikne svůj novej objev přímo na veřejnosti.“
Najednou si uvědomila, že celá místnost ztichla. A do prdele! Fakt tohle řekla nahlas před všemi
ostatními táborníky a jejich rodiči?
Rozhlédla se po jídelně. Všichni měli oči upřené na ni a otce. Podle jejich překvapených
pohledů usoudila, že to skutečně nahlas vyslovila.
Fajn, teď si skutečně přála, aby věnovala víc pozornosti otcově narážce, aby ztišila hlas.
Otočila se, aniž by očima o otce zavadila, nedívala se ani na ostatní v místnosti, vydala se ke
dveřím a doufala, že se dostane ven dřív, než propukne v pláč.
Měla by se rozběhnout, ale ukazovat tu své nově objevené nadpřirozené běžecké schopnosti by
všechno jen zhoršilo.
Pomalu šla ke dveřím a předstírala, že si nevšímá slz, které se jí koulely po tvářích.
Předstírala, že jí otec nezlomil srdce.
Předstírala, že neví o těch sto párech očí, které ji sledovaly.
Jedině tak byla schopná dostat se ven.
Tohle nebyl sen.
Tohle… tohle bylo zatraceně skutečné a velmi ji to zraňovalo.
107
Kapitola dvacátá první
Ani ne tři minuty poté, co padla do postele, přehodila přes sebe deku a rozplakala se, se ozvalo
zaklepání na dveře. „Jdi pryč!“ vykřikla.
Dveře se otevřely. Vykoukla zpod deky v domnění, že uvidí Holiday. Ale ne! Ve dveřích stál Derek
s tím svým soucitným pohledem upřeným do jejích slzami zalitých očí.
Jen ho spatřila, slzy se jí řinuly po tvářích ještě víc. Brečela kvůli tátovi, brečela, protože měla
pocit viny kvůli snům, jež se jí zdály o Lucasovi. Derek rychle přešel k posteli a přitáhl ji do
náručí. Jestliže si přečetl její myšlenky ohledně snů a pocity viny, nedal to nijak najevo. Jen ji v
tichosti objímal. A Kylie ho za to milovala.
Zabořila hlavu do jeho ramene a pokračovala ve vzlykání. V tu chvíli jí bylo jedno, že mu úplně
promáčí košili. V jeho náruči jí bylo dobře, a i když nic neříkal, způsob, jakým ji držel, jí říkal, že
košile je až na posledním místě, o co by se staral. A Kylie se potřebovala skutečně vyplakat.
„Hej,“ ozval se další hlas ode dveří.
Kylie zvedla hlavu a v otevřených dveřích zahlédla Dellu s Mirandou.
„Můžu ho proměnit v žabáka, jestli chceš,“ nechala se slyšet Miranda a mávala růžovým
malíčkem. „Anebo v skunka. V tom už mám praxi.“
Kotě, které dosud pokojně spalo v nohách postele, zvedlo hlavu a hlasitě zamňoukalo, jako by s
Mirandou souhlasilo. Pak rychle seskočilo a schovalo se pod postelí.
Della zavrčela: „Můžu ho popadnout, vytáhnout na strom a hlavou pouštět dolů tak dlouho,
dokud nepřijde k rozumu.“
Kylie se znovu vyřinuly slzy, ale pak se najednou rozesmála. Utřela si oči a zadívala se na tři
nejlepší kamarády, jaké kdy v životě měla. „Fakt jsem to řekla nahlas před všema rodičema?“
„Jo. Myslela jsem, že mýho tátu málem klepne pepka,“ pronesla Della a zubila se od ucha k
uchu. „Přišlo to v pravou chvíli. Už zase se do mě navážel kvůli drogám.“
„Matka skoro omdlela,“ ozval se Derek.
Pak se všichni rozesmáli. Kylie znovu zabořila hlavu do Derekovy hrudi. Po chvilce si otřela
znovu tváře a zadívala se na něj.
A pak se to najednou stalo. Před Kylií se najednou otevřel celý svět tak, jak ho ještě nikdy
neviděla. Zpočátku si myslela, že má něco s očima. Ale ne, měla je v pořádku. Jen najednou
viděla do Derekovy hlavy. Viděla do ní stejně, jako před časem ve svých snových představách do
Danielovy. Kylie Galenová byla najednou schopná číst obraz mozku ostatních nadpřirozených
bytostí.
„Zvládla jsem to, lidičky! Konečně se mi to podařilo!“ Začala skákat na posteli. „Svatá prostoto,
mně se to konečně podařilo!“
„A co?“ ozval se známý hlas ode dveří.
Už jí neříkal zlato, ale Kylie poznala, že je to táta. Stál vedle Holiday, která se dívala na Kylii
omluvným pohledem. Bylo jasné, že ji otec donutil, aby ho sem přivedla.
„Můžu si s dcerou promluvit o samotě?“ zeptal se a vešel do ložnice.
„Jen pokud ona sama chce,“ pronesl rozhodně Derek a jeho hlas zněl velmi dospěle.
Kylie ho chytila za ruku. „To je v pohodě.“
Derek se postavil, ale nespouštěl oči z Kyliina otce. K jeho cti bylo nutno přiznat, že stál na
místě a Derekovu zlost bral, jako by věděl, že si ji zasloužil.
Della zabručela a Miranda máchala drobnými prstíky ve vzduchu.
Kylie doufala, že nezapomene pak každého pořádně obejmout.
„Tak jdem, děcka,“ zavelela Holiday a otočila se ve dveřích. Všichni vyšli z Kyliiny ložnice.
Nakonec se Holiday obrátila, vědoucně se zadívala na Kylii a zavřela dveře.
Kylie si přitáhla kolena k hrudi a objala je rukama. Srdce jí bušilo do žeber, žaludek se jí houpal jako
na vodě. Dívala se otci na nohy, nebyla schopná podívat se mu do očí. Ten pohled ji příliš bolel.
108
Kromě toho, kdyby se mu znovu podívala do obličeje, určitě by se zase rozbrečela. A to rozhodně
neměla v úmyslu.
Otec se posadil vedle ní na postel. Koutkem oka zahlédla, jak si nervózně mnul ruce v klíně.
Slyšela, jak přerývaně dýchá. A uvědomila si, že ona na tom není o moc líp.
Zavřela oči.
Dřív nebo později jeden z nich stejně musí promluvit. Kylie se však rozhodla, že mu to
neusnadní. Čekala, až začne.
„Rozčílilo mě to,“ pronesl nakonec. „Nikdy bych si nemyslel, že se dovedu tak naštvat.“
Kylie otevřela oči a přinutila se podívat se na něj. První věci, které si všimla, bylo, že vypadal
zase jako její táta. Neměl na sobě ty šíleně upnuté džínsy, vlasy měl sčesané tak, jak je vždycky
nosil. Už žádné číro. Stále sice měl ve vlasech melír, ale musela uznat, že mu to docela slušelo.
„Nemám ti za zlé, že se na mě zlobíš. Ale pořád tě miluju, zlato.“ Položil dlaň na její koleno a
ten dotyk v ní vyvolával brnění, které bolestně zasáhlo srdce. Oči se jí znovu zaplnily slzami.
Zamrkala, ale nebyla si jistá, zda je schopná vůbec něco říct. A i kdyby si jistá byla, stejně
nevěděla, co by mu měla odpovědět.
„Nikdy jsem ti nechtěl ublížit,“ pokračoval. „Netušil jsem, že v ten den budeš taky ve městě.“
Potřásl hlavou, zavřel oči, a když je znovu otevřel, Kylie v nich zahlédla něco, co nikdy předtím
neviděla. Otec měl v očích slzy. Opravdové slzy. Bolest v hrudi byla ještě bodavější.
„Nechápu, co to do mě vjelo, Kylie. Ztratil jsem rozum. Oslavil jsem čtyřicítku, pak babička
onemocněla a umřela.“ Nadechl se. „Myslel jsem jen na to, jak mi život utíká mezi prsty. Amy –
ta holka z kanceláře – se mnou začala flirtovat a já si myslel, že s ní můžu ještě něco užít.
Zapomněl jsem na všechno okolo.“ Znovu se zhluboka nadechl. „Zapomněl jsem na nejdůležitější
lidi v mém životě. Zapomněl jsem na tebe a tvou mámu.“
Kylie věděla, že by asi měla něco říct, ale stále netušila, co by to mělo být. Nemohla mu říct, že
mu odpouští, protože mu neodpustila. Náhle jí hlavou bleskla myšlenka.
„Dala ti ta holka kopačky?“ Byl to snad jediný důvod, proč byl teď tady?
„Jo.“ Zdálo se, že je v rozpacích. Kylie překvapilo, že se to nepokusil ani popřít. „Ale to je
jedno… uvědomil jsem si dávno předtím, než jsme se rozešli, jak hloupě jsem se choval.“
Kylie si vzpomněla, jak jí matka říkala, že otec potřebuje někoho, kdo by ho miloval tak, jako
on miloval ji po celá ta dlouhá léta. Její slova způsobila, že Kyliina hradba vůči otci se pomalu
začala bortit. Nemůže se na něj zlobit donekonečna. Prostě nemůže. Možná je teď ta správná
chvíle, aby mu odpustila.
Natáhl ruku a pohladil ji po hlavě – tak, jako to dělával celý život. „Miluju tě, Kylie. Jsi moje
dcera.“
Ne, nejsem! Vzpomněla si, že to byl on, kdo zakázal matce, aby jí vyprávěla o jejím
biologickém otci, a znovu ji zachvátil vztek. Otřela si hřbetem ruky tváře, po nichž opět stékaly
slzy. Pak tiše pronesla: „Tvoje zrada mě bolí a fakt se na tebe teď zlobím. Až mě to přestane
trochu bolet, možná ti odpustím. Ale teď nemůžu.“
Otec přikývl. Kylie zahlédla v jeho očích slzy, které si rychle otřel. Pak se sklonil a na čelo jí
vlepil krátký polibek. „Miluju tě, zlato. Nezapomeň na to.“
Kylie ho sledovala, když odcházel. Uvědomila si, že to, že mu nemůže odpustit, neznamená, že
ho nemiluje. Vyskočila z postele a otce objala. Přitiskl ji k sobě a Kylie mu zabořila hlavu do
ramene. Dnes to bylo již podruhé, co někomu promáčela celou košili. Byly to velké slzy.
Dinosauří, jak jí vždycky otec říkával, když byla malá.
Věděla, že zatím není schopná mu odpustit. Ale na chvíli chtěla cítit bezpečí jeho náruče a
vědět, že ji táta miluje. A i když to zatím nebyla schopná říct nahlas, doufala, že pochopil, že i ona
jej miluje.
Chvíli poté, co otec odešel a Kylie se natáhla na posteli, Holiday zaklepala na dveře.
„Jsi v pořádku?“ strčila vedoucí tábora hlavu do dveří.
„Pracuju na tom.“ Kylie konečně přestala brečet. Otcovo objetí jako by zmírnilo bolest, kterou
cítila.
„Chceš společnost, nebo bys radši byla chvíli sama?“
109
„No, společnost by se docela hodila.“ Rozhlížela se kolem Holiday. „Ostatní jsou tu taky?“
Holiday vešla do ložnice. „Ne, jen já. Poslala jsem je zpátky do jídelny, aby si užili návštěvu
rodičů.“
„To je dobře,“ řekla Kylie a pak si vzpomněla na scénu, kterou v jídelně vyvolala. „Omlouvám
se za všechno. Nějak jsem ztratila nervy.“
„V pohodě.“ Holiday se posadila vedle ní na postel. „Potřebujeme tu trochu vzrušení. Abych
pravdu řekla, kdyby se každých patnáct minut něco nestalo, připadalo by mi to divný.“ Zasmála
se.
Kylie se zasmála a pak si vzpomněla na chvění, které jí naplňovalo hruď.
„Podařilo se mi to. Já…“ Zastřihala obočím a podívala se na Holiday. „Už to umím. Jsem
schopná přečíst obraz tvého mozku. Máš tam nějaké horizontální linie a pak… Jakési
trojúhelníkové útvary vlevo nahoře.“
„To je skvělý!“ Holiday ji objala. „Věděla jsem, že to jednou dokážeš. Gratuluju.“
„Ale znamená to, že se konečně otevírám? Že i ostatní bytosti budou schopné si přečíst mě? Že
už pro ně nebudu ta malá nafoukaná mrcha? Můžeš… ach, bože!“ Představivost nabrala obrátky.
„Přečteš, co vlastně jsem? Podívej se a řekni mi to.“
Holiday upřeně zírala na Kyliino čelo. Její výraz ale Kylii napověděl, co si myslí, ještě než
stihla promluvit.
„Promiň, ale pro mě jsi pořád ta malá nafoukaná mrcha.“ Holiday se zasmála. „Ale jednou na to
taky dojde, uvidíš. Otevření se vyžaduje velkou praxi. Pořád děláš ta prostorová cvičení
představivosti?“
„Ne tak často, jak bych měla,“ připustila Kylie. „Ale zapracuju na tom, slibuju.“
„A co ten tvůj supersluch? Máš s ním nějaké nové zkušenosti?“
„Ne. Proč? Znamená to něco?“ Ví snad Holiday něco, co jí nechce prozradit? Ví snad, že se ze
mě nakonec stane vlkodlačice?
„Ne, jen mě to zajímá.“ Holiday zvedla ruku a zastrčila Kylii pramínek vlasů za ucho. „Jsi
opravdu v pořádku? Máš za sebou pár těžkých dní.“
„Povídej mi o tom.“ Kyliiny myšlenky zalétly opět k těm holkám, které zabil nebezpečný upír z
gangu. Podívala se na Holiday. „Co když… Co mám dělat, jestli se objeví ty holky z města – tedy
jejich duchové… chci říct, co když mě přijdou požádat o pomoc?“
Holiday chytila Kyliinu ruku. „To se nestane.“
„Jak si tím můžeš být tak jistá? Jestli jejich duše jsou pořád tady a –“
„To se nestane,“ zopakovala mnohem důrazněji Holiday.
Pak to Kylie pochopila. „Přišly za tebou?“
Holiday přikývla. „Snažím se jim pomoct, aby to všechno zvládly.“ Holiday Kylii objala. To
uklidňující gesto dělalo úplné zázraky.
„A teď zpátky k tobě,“ řekla Holiday. „Jsi fakt v pořádku?“
„No, ne tak úplně,“ přiznala se Kylie a usoudila, že si Holiday zaslouží znát kousek pravdy.
„Měla jsi pravdu, je mi trošku líp, když jsem se setkala s tátou. Ještě jsem mu neodpustila a pořád
jsem na něj naštvaná, ale… Vím, že mě miluje. A já miluju jeho. A vím, že dřív nebo pozdějc se
všechno zase vrátí do starých kolejí. Zase bude všechno normální. Tedy skoro normální.“
Holiday si lehla na Kyliin polštář. „Normální je trochu nadnesené slovo.“
„Napadlo mě, jestli jsem vůbec schopná poznat, co je normální, a co ne.“ Kylie si nervózně
okusovala nehet.
„No, jestli to poznáš, pak možná zjistíš, že už se ti to nelíbí,“ pronesla Holiday.
„Chci jen vyřešit tu záhadnou záležitost s duchem. Chci zjistit, jestli mě skutečně někdo
potřebuje, nebo ne. Mají duchové vůbec potuchu, čím vším nás nutí projít?“
„To nevím.“ Holiday se znovu dotkla Kyliiny ruky. „Ale fakt věřím, že se všechno jednou
vyřeší.“
Chvíli seděly tiše. Kylie se zadívala na Holiday, odpočívající na posteli. „Můžu se tě na něco
zeptat?“
Holiday zvedla obočí a podívala se na ni. „Netýká se to Burnetta, že ne?“
110
„Ne,“ zašeptala Kylie. „Ale kluků ano.“
„Fajn, ven s tím.“ Holiday se posadila.
„Je… normální, když se ti líbí jeden kluk, a přitom jsi šíleně zamilovaná do druhýho?“
„Zase ten problém s Derekem a Lucasem, co?“
„Jo.“ Kylie se zamračila. „Ale líp se mi o tom povídá, když je nejmenuju.“
„Fajn, takže žádná jména. Prostě dva kluci.“ Holiday zvedla jeden prst. „Tak zaprvý, nemůžeme
ovládat přitažlivost k jiné osobě. Vem si příklad třeba moji tetu Stellu. Byla padesát let provdaná
za strýčka, ale pak se zamilovala do Toma Sellecka. Má všechny filmy a televizní show, které kdy
natočil, tráví hodiny a hodiny sledováním obrazovky, jen aby ho zahlídla, kdykoliv se tam
mihne.“ Holiday se na ni podívala, jako by se chtěla ujistit, že celé to povídání o Tomu Selleckovi
funguje. „Myslím, že už jsem ti o tom říkala. Jsi ještě hrozně mladá, aby sis dělala takovéhle
starosti.“
„Nemáš pravdu,“ odpověděla Kylie. „Proč bych si neměla dělat starosti? Jenom proto, že je
někdo mladý, neznamená, že nemusí být vůči druhému loajální. A pořád tě bolí, když ten druhý je
nevěrný tobě. Bolelo to jako čert, když si Trey nabalil jinou holku. Perryho taky ranilo, když se
Miranda líbala s někým jiným, a pořád to ještě nepřekonali. Jasně, že v tomhle věku rozchod s
klukem by asi neměl být zničující jako když… když táta podváděl mámu. A já o tom musím
přemýšlet, protože nikomu nechci způsobit žádnou bolest.“
„Uff,“ Holiday se zamračila a sedla si pohodlněji. „Když to takhle podáš, máš naprostou pravdu.
A já se mýlím. Tak promiň.“
Kylie na vedoucí tábora chvíli zírala. „No, to se mi líbí, že přiznáš svou chybu,“ dodala. To
obvykle dospělí nedělají.
„Můžu ti dát ještě jednu radu?“ zeptala se Holiday.
Kylie přikývla.
Holiday se na chvíli odmlčela a přemýšlela. „Tipuji, že tohle všechno se pořád točí kolem těch
snů s Lucasem, je to tak?“
„Můžeš hádat,“ řekla Kylie, „ale nechci to ani potvrdit, ani popřít.“
Holiday se usmála. „Kylie, ty nehledáš záměrně sen. Ty ani nevíš, jak na to. Takže se vůbec
neobviňuj. A to, že jsi ve svém věku zamilovaná do dvou kluků, je naprosto normální. Já měla v
té době dokonce tři kluky a se všemi jsem chodila. Dneska na to ráda vzpomínám.“
Kylie se nad jejími slovy zamyslela. „A neměla jsi pocit, že je všechny podvádíš?“
„No, myslím, že ne.“ Odmlčela se. „To, že miluješ jednoho a jsi mu věrná, ještě neznamená, že
tě nemůže nějaký jiný kluk přitahovat. Nemyslím tím fyzicky přitahovat.“ Holiday se ušklíbla.
„Tetička Stella vždycky říká strýčkovi, aby si nepřál, aby se Tom Selleck objevil u jejich dveří a
požádal ji, aby s ním utekla. Protože by to prý udělala. Ale pravdou je, že kdyby se tam Tom
objevil, poslala by ho do háje. Protože vím, že miluje strýčka Harryho.“
Holiday se ušklíbla. „Neptej se mě proč – protože je plešatý, tlustý a chrápe.“ Zasmála se.
„Přísahala bych, že tetička taky mívá pěkně horké představy o Tomovi.“
Kylie se zasmála a obě padly na záda na postel. Velká matrace jim poskytovala dostatek
prostoru, aby se natáhly. Rameny se dotýkaly. Chvíli jen tak ležely, neřekly ani slovo. Kylie se
dívala na strop a pak se odhodlala k otázce. „Taky v tobě Burnett vyvolává takové příjemné
chvění?“
„Žádný Burnett, pamatuješ?“
„Tak jo,“ řekla Kylie. „Ale kdybych byla starší, vyvolával by ve mně chvění.“
Holiday se zasmála. „Tys spolkla všechnu moudrost světa. Stejně jako Selynn.“ Veselost se jí
však z hlasu vytratila.
V místnosti znovu zavládlo ticho. Možná že to byly myšlenky na Selynn a Burnetta, co přivedlo
Kylii k další otázce. „Lucas mi v dopise napsal, že se snaží dostat povolení, aby se směl vrátit do
kempu. Víš, jestli už se vrací?“
Holiday na chvíli zaváhala. „Měl by tu být zítra, nebo nejpozději v úterý.“
„A vrací se s ním i Fredericka?“
„Ano,“ přikývla Holiday.
111
„Super,“ zamumlala Kylie. Takže kdybych se proměnila ve vlkodlačici, Fredericka by mi určitě
– taky v podobě vlčice – ukázala, zač je toho loket.
Prostě dny jsou pořád lepší a lepší, pomyslela si hořce.
112
Kapitola dvacátá druhá
To odpoledne se Kylie rozhodla vynechat večerní piknik u jezírka. Zaprvé neměla vhodné plavky, do
kterých by se vešla, za druhé potřebovala zavolat pár lidem, aby se znovu pokusila najít Brightenovy,
kteří by mohli něco vědět o jejím biologickém otci. A zatřetí – už se s tím nakonec smířila – doufala,
že by se mohl objevit duch ženy a říct jí nějaké další podrobnosti. Měla pocit, jako by se duch zjevoval
vždy, když předtím mluvila s matkou, a to jí připadalo divné.
Kylie věděla, že by se neměla upínat na své představy a domněnky, kdo je vlastně v ohrožení, dokud
jí duch neřekne víc. Ale kdesi v hlubokém podvědomí se právě k takové jedné domněnce upínala.
Může snad duch mít na mysli mámu? Hrozí jí snad nějaké nebezpečí?
S obavami, že by to mohla být pravda, Kylie vytočila matčino číslo. Dvakrát. Ale číslo bylo
stále nedostupné. Možná je zrovna v letadle, pomyslela si Kylie. Přesvědčovala sebe samu, že je
všechno v naprostém pořádku, a sedla si k počítači. Otevřela soubor se seznamem telefonních
čísel Brightenů v okolí Dallasu. Telefon na stole se rozezvučel. Aniž by se podívala na displej,
stiskla tlačítko, protože byla přesvědčená, že volá matka.
„Mami?“ zeptala se, když přijala hovor.
„Tady je Sára.“
„Ahoj,“ řekla Kylie a přemítala, která z mnoha emocí, jež v poslední době k Sáře cítila, zrovna
teď převažuje. Zda je to bolest, že Sára – již považovala dlouhá léta za svou nejlepší kamarádku –
se už nejméně měsíc vůbec neozvala a nereagovala na její zprávy a maily. Nebo to spíš byla
zvědavost, protože chtěla zjistit, co se vlastně se Sárou děje? Nebo převládl smutek, protože
najisto věděla, že už nikdy nebudou takové kamarádky, jakými bývaly před letošními
prázdninami?
Když se zdálo, že ticho v telefonu je neúnosné, Kylie vyhrkla: „Máma mi říkala, že tě jednou
zahlédla v obchodě.“
„Jo, potkaly jsme se. Tvoje máma vypadá dobře. Líbí se mi její nový sestřih. Říkala mi, žes ji k
tomu přemluvila.“
„Opravdu?“ zeptala se Kylie. „Ani mi o tom neříkala, že se nechala ostříhat.“
„Ach, doufám, že jsem jí nepokazila nějaké překvapení.“
„No, nemám ráda překvapení. Sluší jí to? Nebo vypadá blbě?“
„Zdálo se mi, že vypadá… mladší. Znáš to. Klidně by si mohla narazit někoho mladšího.“
„Mladšího?“ Kylie věděla, že by to skutečně mohla být pravda. Dokonce to i předpokládala, ale
z nějakého důvodu se jí to nelíbilo. „To říkala ona? Nebo si to jen myslíš?“
„Ne, neboj. Nic takového neříkala. Jen vypadá dobře, takže by nebylo divu, kdyby si někoho
našla. Obléká se teď jako žena, která chce, aby si jí muži všímali. Měla na sobě upnuté džínsy a
těsný triko, který jí odhalovalo prsa. Málem jsem ji nepoznala.“
Chce jí Sára snad naznačit, že se matka obléká jako nějaká prostitutka? Takovou změnu si tedy
Kylie nepředstavovala. Uvědomila si, že konverzace se Sárou opět vázne. „Máma mi říkala, že
vypadáš…“ Kylie málem zalhala a řekladobře, ale na poslední chvíli to neudělala. „… hubenější.
Držíš snad zase nějakou novou dietu?“
Sára totiž vždycky držela nějakou zaručeně spolehlivou dietu z Hollywoodu:
nízkouhlovodanový den, bílkovinný den, ovoce jen v úterý, ve středu divokou rýži – čím
bláznivější dieta byla, tím lepší.
Ale stejně žádnou nevydržela déle než dva dny.
„Ani ne,“ odpověděla Sára. „Myslím, že je to antikoncepčníma pilulkama. Slyšela jsem, že
můžou způsobovat nadváhu, ale zdá se, že na mě mají opačný účinek.“
Sára bere antikoncepci? Kylii to opět upozornilo, jak jsou obě odlišné. Ta stará Sára by se
nějakým pilulkám jen smála. Pak si ale uvědomila, že i ona má své tajemství, které těžko může se
Sárou probírat. Vysvětlovat totiž normálnímu člověku, že je pořád ještě neví, do jaké skupiny
nadpřirozených bytostí patří, by bylo mnohem složitější než mluvit o antikoncepci.
113
„A tvoje máma souhlasí s tím, abys je brala?“ zeptala se Kylie, protože věděla, že Sářina matka
je tak trochu náboženský fanatik, který rozhodně nesouhlasí s předmanželským sexem.
„Blázníš? Zabila by mě, kdyby to věděla. Šla jsem na kliniku sama a zfalšovala jsem její
podpis.“
Kylie už slyšela o několika holkách, které to udělaly stejně, aby obešly texaské zákony. V
telefonu se opět rozhostilo ticho.
„Takže s kým teď chodíš?“ zeptala se Kylie.
„No… mám teď několik zajímavých kluků.“ Sářin hlas zněl znuděně. Kylie si nemohla pomoct
a přemýšlela, jestli Sára fakt spí s několika kluky najednou. Kdysi by se na to Sáry zeptala.
„No…“ ozvala se Sára. „Takže pořád plánuješ, že za pár týdnů přijedeš domů? Až ten zatracený
kemp skončí? Teda nechtěla bych bejt na tvým místě. Aby o mně někdo říkal, že jsem
nadrženec.“
Kylii se sevřel žaludek. Bylo jasné, že Trey si po návštěvě u ní pustil pusu na špacír. Protože
Kylie jí o tom rozhodně nic neříkala.
„Abych pravdu řekla, přijedu domů jen na víkend. Fakt se mi tu líbí.“ Kylie se nezmínila, že se
tu plánuje otevřít internátní škola, protože stále ještě nevěděla, jestli tu vůbec bude moct zůstat. V
duchu vyslovila prosbu, aby s tím matka souhlasila. Kdyby se měla vrátit do staré školy a neměla
vedle sebe tu starou Sáru, nelíbilo by se jí to.
„Fakt? Tobě se tam líbí? Vždyť jsi tam ani nechtěla nejdřív jet. Podělaný potrhlý kemp – nejsou
tohle snad tvoje slova?“ Zdálo se, že je Sára jejím sdělením překvapená.
To bylo dávno předtím, než jsem zjistila, že jsem taky potrhlá. No dobře, ne zrovna potrhlá, ale
nejsem obyčejným člověkem. A to je stejný. „No… něco se změnilo, víš?“ poznamenala Kylie a
měla na mysli vztah se svou – svého času – nejlepší kamarádkou, ale i pobyt tady v kempu.
„Jo, taky si myslím.“ Nastala další pauza. „Tak fajn. Pošli mi textovku, až budeš doma, a
doufám, že se uvidíme.“
Neřekla těším se, až tě uvidím. Kylii to zabolelo, jako když se říznete o papír do rtu. Potlačila ten
pocit a odpověděla: „Jo, jasně. Ozvu se.“ Ale nebyla si jistá, jestli to vůbec udělá. Už tolik
netoužila se s ní setkat.
„Jasně. Matka volá, abych jí pomohla s nádobím,“ ozvala se Sára.
Kylie neslyšela nikoho, kdo by na ni volal. I ona sama chtěla tenhle divný rozhovor ukončit.
„Tak fajn, měj se,“ rozloučila se Kylie. Ať se ti v životě daří. Bylo hezký, že jsem tě poznala,
pomyslela si v duchu.
Jakmile Kylie stiskla tlačítko, telefon se znovu rozvibroval. Tentokrát se podívala na displej,
aby zkontrolovala číslo.
Derek?
Ten jí přece obvykle nikdy nevolal. „Co se děje?“ zeptala se s obavami v hlase.
V místnosti se rozhostil přízračný chlad, když čekala, až Derek promluví. Zatočila se jí hlava, až
se musela chytnout stolu. Byla už natolik zkušená, že věděla, že je to předzvěst vidiny toho, co se
stane.
Tedy spíš toho, co se stalo, opravila se, když o vteřinu později zahlédla na místě kuchyňského
stolu rakev. Žena, která v ní ležela, byla duch, který ji navštěvoval. Kolem rakve se sešlo několik
plačících lidí.
„Kylie?“ ozval se z telefonu Derekův hlas.
„Ano?“ Kylie zírala na rakev a lidi kolem a uvažovala, co jí tahle scéna má napovědět. Určitě to
má nějaký důležitý význam. Duch se mi snaží něco naznačit. Ale co?
Bojím se, mami. V pozadí zahlédla malou holčičku, držící se matčiny ruky.
To je přece babička. Ty dvě přišly k rakvi.
„Kylie, jsi tam?“ Derekův hlas zněl nervózně. Nebo zlostně?
Uvědomila si, že jí Derek volá. To jí na něj vůbec nesedělo.
„Ano, jsem tu. Stalo se něco?“ zeptala se Kylie a soustředění se na Dereka způsobilo, že vidina
vybledla jako stará fotografie. Už nebyla barevná, ale přešla do černobílé, jako by se ta scéna
114
odehrála před dávnými lety. Pak vidina vybledla ještě víc, jako by se stala průhlednou.
„Neodcházej,“ zašeptala Kylie.
„Kam nemám odcházet?“ zeptal se Derek.
„Ty ne,“ odpověděla Kylie, ale už bylo příliš pozdě, z vidiny zbyl jen matný stín. Žena držící za
ruku malou holčičku se otočila. Kylie zahlédla její obličej jen na chviličku, ale bylo jí na něm cosi
povědomé.
Potřásla hlavou a vzpomněla si, že Derek je stále na telefonu. „Je všechno v pořádku?“ zeptala
se.
„Ne,“ prohlásil. „Nic není v pořádku.“
„A co se stalo?“ zeptala se Kylie.
„Ty tu nejsi.“
Kylie protočila oči v sloup. „Myslím to vážně.“
„Já taky. Celé odpoledne jsem se těšil na tenhle piknik, až tu budu s tebou.“
„Ale, potřebovala jsem –“
„Prosím,“ žadonil Derek. „Ještě jsem tě neviděl v plavkách.“
„A taky neuvidíš. Trochu jsem vyrostla, takže ty plavky neoblíknu. Copak si na to
nepamatuješ?“
„To mi ani neříkej,“ škádlil ji.
„Jsi strašnej,“ napomenula ho, ale nemyslela to vážně. Líbilo se jí, že Dereka přitahuje.
„Tak na sebe hoď nějaký kraťasy a tričko a přijď.“
Kylie se kousla do rtu. Podívala se na obrazovku počítače, kde stále svítil seznam čísel, na která
ještě nevolala. Della s Mirandou jí sice pomáhaly, ale ne moc.
„Prosím,“ ozval se znovu Derek.
Hlas mu zněl prosebně a Kylie věděla, že se pomalu vzdává. Chtěla, aby byl Derek spokojený, a
na druhé straně se těšila, že se svou nově objevenou schopností si bude moct přečíst obrazy
mozků všech přítomných. A to by mohlo být docela zábavné, pomyslela si. Aspoň je budu moct
mezi sebou porovnávat.
„Máš za sebou docela těžký den,“ řekl Derek. „Zasloužíš si trochu odpočinku a zábavy.“
Mám za sebou těžkých několik měsíců. „Budu tam za chvilku.“
„Opravdu?“ zeptal se, jako by byl její změnou názoru překvapený. Copak nevěděl, co pro ni
znamená?
„Opravdu,“ odpověděla Kylie a usmála se. Pomyšlení na setkání s Derekem ji hřálo na duši.
Vzpomněla si, jak se jí zastal před otcem. Věděla teď naprosto jistě, že až se jí příště Derek zeptá,
jestli si s ním chce někam vyjít, odpoví muano.
Trvalo jí přesně patnáct minut, než se rozhodla, jaké si vezme šortky a triko. Chtěla, aby jí to slušelo.
Moc slušelo. Možná se jí podaří s Derekem někam vypadnout a… doufala, že jí Derek nabídne
krátkou procházku. Sakra! Nebo by ho měla požádat ona sama?
Uvědomila si, že se tím neustálým přemítáním zdržela, takže vyběhla ze srubu a zabouchla za sebou
dveře. Nejkratší cesta k jezírku vedla lesem, takže se po ní vydala. Rychlost, kterou se pohybovala, ji
samotnou překvapovala. Kdyby jen tušila, jaký druh nadpřirozené bytosti dostal do vínku tenhle dar.
Byla skoro na půli cesty k jezírku, když si to uvědomila. Zase ten pocit, že ji někdo
pronásleduje. Zježily se jí vlasy v zátylku. Obklopil ji strach, když si vzpomněla na Burnettova
slova, aby se zdržovali jen na cestách a vyhýbali se lesu.
Zaposlouchala se, ale slyšela jsem pleskání tenisek o udupanou zem, jak běžela po pěšině.
Trochu ji uklidnilo, že slyší obvyklé zvuky, které les v pozdním odpoledni vydával. Ať už její
nepříjemný pocit vyvolávalo cokoli, nebylo to tak zlověstné, protože ptáci a hmyz nadále
vyzpěvovali své písně.
Tedy ne, že bych svůj život vsadila na moudrost ptáků a nějakých brouků, pomyslela si.
Nepříjemný pocit ještě zesílil… někdo tady je, blesklo jí hlavou. Co mám dělat?
Kylie se rozhodla pokračovat v běhu. Kdyby se chtěla vrátit, jen by se vzdalovala od možnosti,
že jí ostatní přijdou na pomoc, kdyby se dostala do problémů. Před očima jí vyvstala vzpomínka
na dvě holky, které byly zabity ve městě, a rozběhla se ještě rychleji.
115
Během chvilky se před ní objevila paseka. Oslepilo ji prudké slunce a zaslechla hlasy smějících
se táborníků, kteří se koupali v jezírku. Oddychla si. Nikdo nebo nic ji nenapadlo, neobjevil se
žádný ďábel nebo upír se zkrvavenou košilí, který by ji chtěl zatáhnout zpátky do lesa… Napadlo
ji, že pocit, že ji někdo sleduje, se možná zrodil jen v její hlavě. Začínám snad být paranoidní?
ptala se sama sebe.
Zastavila se na kraji paseky, opřela se o strom a snažila se popadnout dech. Když se trochu
uklidnila, zahlédla Dereka, který si to mířil přímo k ní. Na sobě měl jen plavky. Na nahé hrudi se
mu třpytily kapičky vody, stejně jako tu noc ve sprše. Plavky, které spíš vypadaly jako šortky, mu
volně plandaly kolem stehen, měl je stažené pod pas. A protože je měl mokré, tak se při chůzi
občas lepily na tělo jako druhá kůže. Kylie už věděla, jak Derek vypadá i bez nich, takže ten
pohled jí vyrážel dech.
„Ahoj,“ zahlaholil Derek a zadíval se jí na ústa. Kylie měla pocit, jako by ji chtěl políbit.
Rozhlédl se kolem, a když zjistil, že mají obecenstvo, neudělal to. Místo toho ji chytil za ruku.
„Tak pojď, ta voda je skvělá.“
A skutečně byla. Několik následujících chvil si Kylie užívala pohody, hrála volejbal ve vodě,
cákala kolem sebe jako malá holka. Trénovala se v novém daru, četla obrazy mozků ostatních
táborníků, porovnávala je a zkoumala. Všechny problémy v tu chvíli hodila za hlavu.
Jediná nevýhoda bylo pozorovat Perryho, jak očima hltá Mirandu. V plavkách vypadala opravdu
kouzelně a Kylie nebyla jediná, kdo si toho všiml. Všichni kluci z ní byli paf, dokonce i Derek k
ní zalétl pohledem. Perry zuřil a po všech se nepřátelsky díval. Oči měl černé jako uhel a Kylii na
chvíli připomněly hada.
Nicméně, radost z koupání a smíchu ostatních táborníků netrvala dlouho. Kylie zahlédla
Holiday, jež k nim běžela lesem s vyděšeným výrazem v obličeji. Děs v očích se stupňoval s
každým jejím krokem. Co se stalo? Holiday vyhledala očima Kylii a ta okamžitě poznala, že ať už
se stalo cokoliv děsivého, souvisí to s ní. Kylie se snažila rychle se dostat z vody, ale jemné bahno
na dně jezírka jí svíralo nohy jako železné obruče. Všechny starosti se vrátily, přemítala, do
jakého problému se dostala tentokrát.
Za Holiday se objevila Selynn, také s pohledem upřeným na Kylii. Tohle vůbec nevypadá
dobře, pomyslela si Kylie.
Jakmile se dostala z vody, běžela k Holiday a Selynn zcela ignorovala. „Co se stalo?“
„Máme problém,“ Holiday se zadívala do vody a na někoho zamávala. Kylie se otočila a
zahlédla Dereka, který se rychlými tempy přibližoval ke břehu.
„Co se stalo?“ zeptala se Kylie znovu, stále ignorujíc Selynn, která došla až k nim.
„Musíš jít s námi,“ vyhrkla vlkodlačice a rukou sevřela Kyliino zápěstí. „Okamžitě.“
116
Kapitola dvacátá třetí
Kylie se zamračila a snažila se dostat ze Selynnina sevření.
„Nikam nepůjdu, dokud mi neřeknete, co se vlastně děje.“ Kylie se podívala na Holiday, která
sledovala Dereka, jenž se k nim rychle blížil. „Může mi, prosím, někdo říct, co se tu děje?“
Holiday se na ni podívala. Napětí v jejím obličeji Kylii říkalo, že je to něco vážného. „Jde o
tvou matku.“
„O mámu?“ Kylie se zhluboka nadechla. Matčina slova z posledního rozhovoru jí vířila hlavou.
Pak jí znovu před očima vytanula postava ducha a jeho varování: Musíš to zastavit. Musíš to
zastavit, nebo někdo, koho miluješ, zemře.
Ach, panebože, ne!
„Co se stalo mámě?“ Slova jí jen těžko splynula ze rtů. Vzpomněla si, že matka se měla dneska
vracet z cesty. Kylii se zastavilo srdce, když si představila, že letadlo s ní spadlo. Panebože, je
snad máma…?
„Musela se sem za tebou přijet podívat,“ spustila Holiday. „Přijela však pozdě a nevím proč, ale
alarm u brány nefungoval. A dostala se do kempu, aniž by o ní někdo věděl.“
„Ona je tady?“ Kylie si oddychla, když se dozvěděla, že je máma živá a v pořádku.
Zaplaťpánbůh letadlo nespadlo. Žádný cvok ji neunesl a nemučil ji, tak jak to viděla ve svých
snech.
„Ano, je tady,“ řekla Selynn namyšleným hlasem. „Porušila řád tábora. Návštěvní hodiny
skončily už před hodinou.“
Kylie se na ni nevěřícně dívala. Co to ta vlkodlačice říká? Je tedy máma v pořádku, nebo ne?
Kylie se podívala zpátky na Holiday.
„Co se stalo?“ zopakovala svou otázku. „Je máma v pořádku?“
„Je… rozrušená.“ Holiday se ještě víc zamračila. „Snažila se tě najít ve srubu. Když tě tam
nenašla, otočila se a… uviděla něco, co vidět neměla.“
„A co?“ Kylie si vzpomněla, jak byla sama rozrušená, když viděla poprvé Perryho proměnit se v
jednorožce. „Co tedy viděla?“
„Musíme jí vymazat paměť,“ vyštěkla Selynn, „A to hezky rychle.“
Vymazat? „Co… tím myslíte?“
Vlkodlačice popadla Kylii za ruku a táhla ji směrem k lesu.
Kylie se vzepřela.
„Co myslíte tím vymazat?“ zeptala se znovu, protože to vůbec nechápala. Selynnina slova zněla
zlověstně. Vytrhla ruku z jejího sevření a stoupla si před ni. Tak blízko, že cítila její dech na tváři.
„Uděláte líp, když se mé mámy ani nedotknete!“ zavrčela Kylie a i jejím uším zněl vlastní hlas
nepřirozeně hrubě a hluboce.
„Kylie, poslouchej mě,“ Holiday jí položila ruku na záda, aby ji uklidnila. Mohla by ji
poslouchat a její dotek by ji určitě uklidňoval, jen kdyby tu nestála Selynn.
„Na tohle nemáme čas,“ vyprskla Selynn, popadla Kylii za ruku a stiskla ji tak silně, až se jí
prsty zabořily do svalů. Když se Kylie pokoušela ruku uvolnit, chytila ji ještě pevněji.
„Je obyčejný člověk. Musí se jí vymazat data z paměti. Teď hned.“
„Vymazat co?“ Kylie začínala být pomalu hysterická, vztek jí lomcoval a obavy o matčino
bezpečí jí sevřely hruď. „Sakra, řeknete mi už konečně, kde je máma?“ Kyliin hlas zněl rozčileně.
„Přestaňte, Selynn,“ ozvala se Holiday. „Copak nevidíte, že ji zneklidňujete? Vždyť vůbec
nechápe, co se děje.“
„Jasně, koukejte s tím přestat,“ zazněl Derekův hluboký hlas.
Kylie si uvědomila, že ji Holiday stále drží za rameno. Víla se ji snažila dotykem uklidnit,
zmírnit její zlost, ale Kylie tentokrát její pomoc odmítala a nepustila Holidayinu uklidňující
energii do svého nitra.
„Máma bude v pořádku,“ pronesla Holiday klidným hlasem. Kylie ji vnímala jen napůl a zdálo
se, jako by hlas zněl odněkud z dálky. „Je teď ve srubu s Helen. Je –“
117
Jakmile se Kylie dozvěděla, kde matka je, znovu se pokusila vyprostit ze Selynnina sevření. Ale
vlkodlačice ji držela pevně, její nehty se zařezávaly Kylii do kůže. Uvědomila si, že ji to bolí, ale
připadalo jí to, jako by se to dělo někomu jinému.
„Pusťte mě!“ vyštěkla Selynn do obličeje.
Když ji nepustila, Kylie instinktivně, aniž by věděla, kde se v ní ta síla vzala, popadla Selynn za
košili a odstrčila ji stranou.
Kolem se ozvalo několik překvapených výdechů. Jeden z nich patřil i Kylii, když viděla, jak
Selynn vylétla obloukem do vzduchu a s mohutným šplouchnutím dopadla do vody. Okamžitě
byla zmáčená od hlavy až k patě, pokrývalo ji jemné bláto. Zlostně prskala. Několika tempy se
dostala na břeh. Když vystoupila na pevnou zem, vztekle střelila pohledem po Kylii, zvrátila
hlavu dozadu, zavrčela a celá se napjala.
Holiday okamžitě skočila před Kylii a natáhla ruce dopředu. „Ještě jeden krok, okamžitě na tebe
sešlu hněv mrtvých andělů. A jestli si myslíš, že si dělám jen legraci, pak mě moc dobře neznáš.“
Selynn se ale nezastavila a stále se přibližovala.
Pak zasáhli Derek s Dellou a srazili vrčící vlkodlačici k zemi. Kylie pak už neviděla, co se s ní
dělo dál. Na nic nečekala a vyrazila lesem zpátky do kempu. Krev jí v žilách tepala, když běžela
po pěšině, aby se konečně dozvěděla, co se stalo s mámou.
Pohybovala se nadpřirozenou rychlostí, cítila, jak jí vzduch proudí kolem tváří. Ticho v lese jí
napovědělo, že se pohybuje jako upíři. Ale v tuhle chvíli jí to bylo jedno.
Přála si dostat se včas k matce, než jí někdo ublíží. Jestli jí někdo zkřiví jen jediný vlásek na
hlavě…
Kylie slyšela matčin křik hned, jak se vynořila z lesa a pěšinou zamířila k Heleninu srubu.
Strach jí sevřel hruď, cítila se jako divoké zvíře chycené do pasti. Prolétla posledních pár metrů a
zastavila se na verandě. Burnett s rozcuchanou Holiday po boku stál přede dveřmi a bránil Kylii,
aby se dostala dovnitř. Věděla, že ji sem takovou rychlostí mohl donést jedině on.
„Pusťte mě ven!“ Matčin křik dolehl ke Kyliiným uším. Ucítila silnou vůni lesních plodů a
věděla, že je to vůně krve. Střelila pohledem po Burnettovi. „Uhni!“
„Kylie.“ Holiday rychle skočila před Burnetta. „Poslouchej mě chvíli. Tvoje máma je v
pořádku. Je strašně rozčílená a my se ji teď musíme pokusit uklidnit.“
„Je zraněná.“ Kylie lapala po dechu a bojovala s touhou odstrčit Burnetta a vyrazit dveře, aby se
dostala k matce.
„Nic jí není,“ trval na svém Burnett.
„Cítím ve vzduchu krev,“ zuřila Kylie.
„To není její krev,“ odpověděl Burnett a oči mu zářily jasně oranžovou barvou.
„Přísahám ti,“ ozvala se znovu Holiday a snažila se dotykem Kylii uklidnit, ale ta před ní
uhnula. „Máma není zraněná, Kylie, opravdu. Prosím, uklidni se. Všechno to vyřešíme, ale
potřebujeme tvoji pomoc.“
„Říkají ti pravdu, Kylie. Věř jim,“ ozval se známý hlas ve stejnou chvíli, kdy se kolem ní
rozprostřel mrazivý chlad. Otočila se a spatřila Daniela, který stál vedle ní. „Věř jim,“ zopakoval.
Kylii vhrkly slzy do očí, když ji sevřel v chladném objetí. „Pšš, to bude v pořádku, neboj,“
zašeptal jí do ucha a Kylie cítila jeho studený dech. Přesto se jí tělem rozlilo uklidňující teplo.
Obklopil ji mírumilovný klid, stejný, jaký pocítila u vodopádu. Klid, který jí říkal, že nic není tak
hrozné, jak se zdá. Klid, který v ní vzbuzoval úctu.
Zvedla hlavu, aby se podívala na Daniela, ale ten už byl pryč. Cítila se přemožena, nohy se jí
roztřásly a Kylie klesla na dřevěnou podlahu verandy.
Holiday se k ní sehnula. „Bude v pořádku, Kylie, slibuju.“
Kylie se na ni podívala. „Co… co vlastně máma viděla? Perryho?“
„Ne.“ Holiday odsunula pramínek vlasů z Kyliina obličeje. „Dovolila jsem Helen, aby dala půl
litru krve Jonathonovi. A proti pravidlům kempu ji zrovna vysával…“ Holiday se na chvíli
odmlčela, ale pak rychle dodala: „Pil rovnou z hadičky, když vešla tvoje máma dovnitř. Jsem si
jistá, že ji ten pohled vyděsil a že zpanikařila.“
Kylie si přikryla obličej dlaněmi. „Proboha.“ Jak má tohle ksakru matce vysvětlit?
118
„Jonathon se vyděsil,“ pokračovala Holiday. „Popadl ji, strčil ji do Heleniny koupelny a ke
dveřím postavil skříň a Helen doběhla pro mě. S Burnettem jsme sem dorazili, jak nejrychleji to
šlo.“
„Neublížil jsem jí,“ řekl Jonathon a vyšel na verandu. „Možná jsem to měl udělat jinak, ale
přísahám ti, že jsem jí nic neudělal. Mrzí mě, že se to takhle stalo.“
Kylie se podívala na Jonathona. Na košili měl skvrny od krve. Heleniny krve, přesvědčovala
sama sebe. Ne máminy. Hned za Jonathonem se objevil Derek.
„Musíme teď udělat jednu věc,“ pronesl Burnett. „Musíme jí ten obraz vymazat z mysli.“
„Ne,“ vykřikla Kylie a vzpomněla si na svůj souboj se Selynn.
„Není to nic hrozného, Kylie,“ řekla Holiday. „Znamená to, že jí jen vymažeme jednu
vzpomínku. Nebude ji to bolet. Ale když bude klidnější, bude to pro ni snazší. A taky se nám to
podaří líp. Teď je ale tak rozčílená, že by to nemělo smysl. Proto chceme, aby sis s ní promluvila
a trochu ji uklidnila.“
„Promluvit si s ní? Když viděla, jak Jonathon pije Heleninu krev z hadičky? A co si myslíte, že
jí asi tak mám říct, abych ji uklidnila?“ zeptala se Kylie. „Ach, promiň, mami, to byl jen upír?“
Holiday se zadívala Kylii přímo do očí. „Myslím, že teď se asi víc bojí o tebe, než aby byla
vystrašená a zajímala se o to, co vlastně viděla,“ ujišťovala ji. „Řekni jí, že jsi v pořádku a že se tu
nic neděje. A pak přijde Derek a –“
„Derek?“ Kylie se otočila a podívala se na něj. „Proč Derek?“ V jeho očích zahlédla cosi, co jí
připadalo jako omluva.
„Nedávno jsme přišli na to, že Derek má dar vymazávat vzpomínky,“ odpověděla jí Holiday.
Derek přikývl a Kylie chvíli přemýšlela, proč se jí se svým nově objeveným talentem
nepochlubil. Myslela si, že si říkají všechno. Pak se v myšlenkách vrátila zpátky k matce. „Ale
když je to teprve začátečník, tak… co když něco zkazí?“
„Nezkazí,“ pronesl rozhodně Burnett. „Už to prováděl mnohokrát.“
Kylie se podívala na Dereka. Nevěděla, co se tady v kempu dělo, aby musel Derek někomu
vymazávat paměť, ale ta představa ji děsila. „A to tu fakt není nikdo, kdo by měl víc zkušeností?“
K Derekovu dobru musela připustit, že ho její slova neurazila.
„Zrovna teď je tu jediný, kdo to zvládne,“ pokračoval Burnett. „A čím dřív to udělá, tím líp.
Pokud budeme čekat příliš dlouho, bude muset z její paměti vymazat víc dat. Mohlo by se stát, že
by jí vymazal vzpomínky na několik hodin před tím, než se tohle stalo. Takže když si pospíšíme,
budeme jí moci vymazat jen pár chvil.“
„Je to nebezpečné?“ Kylie se podívala na Holiday a čekala na odpověď.
Ta zavrtěla hlavou. „Čím dřív se to udělá, tím menší jsou vedlejší účinky. Bude ji jen trochu
bolet hlava a bude zmatená, že si nebude tu chvíli pamatovat.“
Kylie se podívala zpátky na Dereka. „Slib mi, že fakt nic nezkazíš.“
„To nemůžu,“ odpověděl a Kylie zaslechla v jeho hlase stín pochybností.
„Co musíš udělat?“ zeptala se Kylie.
„Jen se jí dotknu.“
Kylie přikývla. Vzpomněla si, že ji před chvílí Daniel ujišťoval, že by jim měla důvěřovat. „Tak
dobře, věřím ti.“ Pak znovu zaslechla matčin křik. Podívala se na Burnetta. „Horší už to snad
nemůže být.“
„Mami,“ zavolala Kylie na matku o pět minut později zpoza velké skříně, kterou Jonathon postavil
před dveře.
„Kylie,“ ozval se vyděšený hlas. „Ach, bože, holčičko moje. Jsi v pořádku? Řekni mi, že nejsi
zraněná. Tihle blázniví lidé –“
„Neboj, jsem v pořádku. Přišla jsem, abych tě dostala ven.“
„Tak si pospěš, zlato,“ odpověděla máma hlasem, z něhož čišel strach. Bylo zřejmé, že je matka
vyděšená a že dlouhou dobu plakala. „Hned jak se dostanu ven, vypadneme odsud. Jsou tady
takoví divní lidi.“
„To je v pořádku, mami,“ odpověděla Kylie.
„Pospěš si. Musíme odsud zmizet, než se vrátí.“
119
Burnett plánoval, že odsune skříň a pak hned zmizí. Derek přikývl. Burnett odsunul jednou
rukou těžký kus nábytku a pak jako blesk zmizel.
Matka vyběhla otevřenými dveřmi a objala Kylii v ochranitelském gestu. „Zaplaťpánbůh, že
jsem konečně venku.“ Pak zahlédla Dereka, přitiskla si Kylii k sobě a zakřičela: „Neopovažuj se k
nám přiblížit!“
Derek se podíval na Kylii, jako by si nebyl jistý, co má teď udělat.
„To je v pořádku, mami.“ Kylii zabolelo u srdce, když viděla matčiny tváře mokré od pláče. „To
je Derek, je hodný.“
„Nevěřím mu,“ zamumlala máma. „Nemůžeme tady věřit nikomu. Musíme odtud rychle zmizet.
Teď hned.“
Chytila Kylii za ruku a zamířila ke dveřím. Pohybovala se tak, aby byla mezi Derekem a Kylií,
jako by ji chtěla před ním chránit.
Kylie si nebyla jistá, co by měla udělat. Zastavila se, protože nemohla dovolit, aby se matka
dostala ze srubu ven. Jestliže se máma bojí Dereka, tak pohled na Jonathona a Burnetta by ji jistě
vyděsil k smrti.
„Mami, Derek je můj kamarád. Přišel sem, aby nám pomohl,“ lhala Kylie. „Je to tak, Dereku?“
Podívala se na něj.
„Ano… paní Galenová. Jsem tady, abych vám a Kylii pomohl se odsud dostat.“
Máma se podívala na Dereka a zpátky na Kylii. Vyděšený pohled napovídal, že má strach, ale
když se Derek o pár kroků přiblížil, neuskočila.
„Pojďte, pomůžu vám,“ řekl a natáhl ruku, aby se dotkl matčiny ruky.
Kylie nevěděla, co se stane, když se někomu vymazávají data z paměti. Ale když matka
nepřítomně obrátila oči v sloup a zhroutila se na podlahu, vykřikla.
Třesoucí se a bledá jako smrt si rychle klekla vedle matky, aby zjistila, jestli ještě dýchá.
„To bude dobrý.“ Derek si klekl vedle Kylie a chytil ji za loket. „Je jen na chvilku v bezvědomí.
Kylie, slibuju, že bude za chvíli v pořádku, fakt,“ uklidňoval ji, když viděl v jejích očích hrůzu.
Najednou se vedle nich objevil Burnett, zvedl matku do náručí. „Donesu ji do jejího auta. Pojď
se mnou,“ kývl na Kylii. „Musíš být u ní, až se probere.“
Chvíli se na ni díval a pak dodal tichým a klidným hlasem: „Všechno bude v pořádku, neboj se.
Pojď za mnou, už jsme skoro u konce.“
Burnett zmizel. A Kylie ho následovala. Nebyla sice tak rychlá jako on, ale s trochou štěstí a za
předpokladu, že on nese v náručí matku, věděla, že je jen kousek za ním.
„Mami, jsi v pořádku?“ Kylie zaklepala na okénko matčina auta o pět minut později. Když se máma
sama neprobouzela, musela se Kylie hodně držet zpátky, aby neotevřela dveře a nepodívala se, zda
nepotřebuje první pomoc. Ale Burnettův seznam toho, co za žádnou cenu nesmí udělat, jí stále zněl v
hlavě.
• Nesmíš panikařit, mohlo by jí to být podezřelé a sama by pak byla vyděšená.
• Moc jí toho nevysvětluj, nech ji, ať si sama vytvoří závěry o tom, co se vlastně stalo.
• V žádném případě nesmíš plakat.
Jakmile řekl poslední bod, ukázal na Kyliiny tváře, po kterých stékaly slzy. Právě o tomhle třetím
bodě Burnettova seznamu se chtěla Kylie dohadovat. Ale byla tak vyděšená a strachovala se o matku,
že raději neřekla nic.
Znovu zaklepala na okénko. „Mami?“ Bojovala s tím, aby vypadala navenek klidně. Emocionální
trauma, které prožívala poslední půlhodinu, ji naprosto vyčerpávalo. Sice se nesměla za žádnou cenu
rozplakat, ale kdyby mohla, určitě by vyplakala nejméně kýbl slz. Byla to nejhorší půlhodina v Kyliině
životě. Dokonce ani ten lítý boj v zoologické zahradě jí nesvíral vnitřnosti jako strach o matku.
Zadívala se na ruce a čekala, že uvidí modřiny a stopy po zarytých nehtech, jak ji Selynn pevně
držela. Bylo to divné, ale nebylo na nich vůbec nic. Zvláštní. Jako by v sobě objevila nový talent –
rychle se uzdravovat.
Matka zamrkala a otevřela oči. Kylie se rychle soustředila na přítomnost. Matka se posadila a
zmateně se rozhlížela kolem. Kyliinou první myšlenkou bylo, že vymazání paměti nefungovalo.
120
Máma se otočila a zahleděla se na Kylii, která se snažila usmívat a vypadat vesele, jako kdyby
na světě existovala jen samá radost. „Kdy jsi přijela, mami?“
Matka se zamračila, podívala se na hodinky na zápěstí a otevřela dveře. „Já…“ zamrkala. „Jedu
sem přímo z letiště.“ Prsty si pročísla tmavé vlasy, v nichž měla načervenalé pramínky melíru.
„Musela jsi usnout, když jsi sem přijela.“ Kylie se kousala do rtu a uvědomila si, že porušila
Burnettovo pravidlo.
„Asi,“ zašeptala matka a tiskla si ruce na spánky, zřejmě ji bolela hlava, jak předpovídala
Holiday. „Byla jsem vzhůru celou noc, když jsem na letišti čekala na první volný let.“
„Musíš být opravdu unavená,“ přikyvovala Kylie.
„Jo, to jsem. Sakra.“ Podívala se znovu na hodinky a vystoupila z auta. „Skoro si ani
nepamatuju, jak jsem se sem dostala. Musela jsem zaparkovat a pak jsem usnula. Což je dobrá
lekce pro nás obě. Nikdy neřiď auto, kdy jsi vyčerpaná a unavená.“ Máma roztáhla ruce a přitiskla
Kylii do náručí. „Ráda tě vidím, Kylie.“
Sakra! Ta hloupá Burnettova pravidla! Kylii se draly slzy do očí, když objímala mámu pevně,
stejně jako ona ji. Ale ty slzy nebyly kvůli poslední půlhodince. Ne, byly to slzy za celých
šestnáct let života, slzy za tak vzácné matčino objetí. Vzpomněla si na to, jak před pár hodinami
se takhle objímala s otcem… tedy otčímem.
Když se matka odtáhla, podívala se na ni. „Jsi v pořádku?“
„Jasně,“ Kylie si otírala slzy. „Já jen… ještě nikdy jsi mě takhle neobjala.“
„No, musíme na tom tedy zapracovat, co?“ řekla matka a znovu se rukou dotkla spánku.
„To musíme,“ zašeptala Kylie. „Ale začaly jsme docela dobře, ne?“
Matka se znovu podívala na hodinky. „Musela jsem spát skoro hodinu.“
„Asi jsi to potřebovala,“ poznamenala Kylie a otočila se k bráně do kempu.
„Měla jsem se ozvat vedoucí kempu a říct jí, že přijedu o něco později. Až po návštěvních
hodinách. Vzpomínám si, že kolem návštěvních hodin dělají dost velký humbuk, co? Ale nevěřila
bys tomu, jako naschvál se mi vybila baterka v telefonu.“
„Měla jsi štěstí. Šla jsem náhodou okolo a viděla jsem tvoje auto. Takže jsem už Holiday
informovala, že jsi tady. Opravdu jsou na návštěvy strašně přísný.“ Bože, nedopusť, abych tímhle
musela ještě někdy procházet znovu.
„Myslím, že to je blbost,“ zamyslela se máma. „Skoro bych si myslela, že před rodiči něco
skrýváte.“
„To vůbec ne,“ procedila Kylie skrz stisknuté zuby a málem se jí udělalo špatně. „Neskrýváme
vůbec nic.“ Kromě několika málo nepodstatných věcí, jako například to, že tu někteří pijou krev,
proměňují se v různé druhy stvoření, třeba v obrovské medvědy nebo v jednorožce nebo ve vlky.
Nebo že tu jsou holky, které umí proměnit kotě ve skunka. Tohle jsou normální děcka, která sem
do Údolí stínů přijela na letní tábor.
„Ale je to tu přísné,“ pokračovala Kylie. „Prý kvůli naší bezpečnosti. Kromě toho, sama jsi mi
přece mockrát říkala, že pravidla jsou pravidla.“
„No dobře, máš pravdu. Pravidla se musejí dodržovat.“
Bože, odpusť mi. „Chceš si jít sednout do jídelny?“ zeptala se Kylie.
„Nebo do tvého srubu.“
„Tak fajn.“ Pak si ale Kylie vzpomněla na kotě-skunka. „Ach, málem jsem zapomněla… Della s
Mirandou si pozvaly pár holek na návštěvu. Takže ta jídelna bude asi lepší.“
„To nevadí,“ pronesla matka. „Snad tam najdu něco k pití, abych si mohla vzít tabletku aspirinu.
V hlavě mi tepe, jako bych tam měla aneurysma.“
Kolem Kylie se rozhostil známý mrazivý chlad. Jako by se znovu objevil duch. Podívala se na
mámu. „Tohle neříkej.“
„Neříkej co?“ zeptala se.
„To o tom aneurysma.“ To mohlo být totiž taky jedním z vedlejších účinků vymazání paměti,
pomyslela si Kylie.
Máma se usmála. „Jen všechno dramatizuju, viď? Jsem v pořádku.“
121
„Prima,“ Kylie se taky usmála. Vzpomněla si, jak se bála, že už mámu nikdy neuvidí. Strachy se
jí stáhl žaludek. Málem mámu znovu objala. Ale zarazila se právě včas. Nejen proto, že by to v ní
vyvolalo určité pochybnosti, ale proto, jaká máma byla. Možná že si své objetí už vybrala na celý
měsíc dopředu.
Ani o půl hodiny později ještě nevyčerpaly všechna témata, o nichž si chtěly povídat. Jasně, jako první
musely prodiskutovat matčinu novou práci. Kylie byla ráda, že se tam matce líbí. Trochu ji sice
znepokojovalo, jak mluvila o novém šéfovi, ale rozhodla se matčiny poznámky přejít mlčením.
Najednou si matka všimla, jak Kylie najednou vyrostla.
„Ty sis koupila nějakou novou push-upku, že máš tak plná prsa?“
„Ale houbeles,“ odpověděla Kylie. „Jsem ve vývinu.“
Kyliina slova přivedla matku na to, že se vyptávala na nakupování ve městě. Ale Kylie na to
nechtěla znovu vzpomínat. Nechtěla myslet na nic, co by jí připomínalo poslední návštěvu
městečka. Začala mámě vyprávět, jak za ní přijel otec, a dobrých pět minut nemluvily o ničem
jiném. Protože však matce nikdy nepřiznala, že otce viděla s tím jeho novým objevem, nemohla jí
teď ani říct, že se s ní otec rozešel. Nechtěla matce nic z toho připomínat.
„Mám radost z toho, že spolu vy dva už mluvíte,“ pronesla máma. „Nehledě na to, jaké chyby v
poslední době udělal, vždycky to byl dobrý táta.“
„To jo,“ souhlasila Kylie.
Pak jí Kylie vyprávěla, jak moc se jí na táboře líbí, co všechno tady podnikají, popisovala jí, jak
s Mirandou pekly a zdobily koláčky. A to všechno proto, aby mámu přesvědčila a aby jí povolila
zapsat se do internátní školy, kterou Holiday povede. Nechtěla se jí na to ale ptát dnes. Ať už si
máma něco pamatuje, či ne, má za sebou pěkně těžký den, pomyslela si.
„Ne vážně, tobě se fakt líbilo zdobení koláčků?“ zeptala se máma. „Já to kdysi taky ráda dělala.
Vzpomínáš si, jak jsem chodila do kurzu pečení, když jsi byla malá? A jak jsem ti potom upekla
dort pro Popelku?“
„Jasně,“ pronesla nadšeně Kylie. „Moc se mi líbil.“ Další pořádná lež. Bylo jí tenkrát čtrnáct a
bylo jí trapně, když na narozeninové party matka servírovala hloupý dort s pohádkovými
postavami. Co je jedna malá nevinná lež oproti těm, které již dneska pronesla?
Kylie byla spokojená, jak se vztah s mámou měnil k lepšímu. Takže se rozhodla, že se znovu
zeptá na svého biologického otce. Vzala do ruky plechovku sody a pohrávala si s ní v prstech.
„Mami, mohla bys mi říct něco víc o Danielovi?“
Matka se na ni překvapeně podívala. „Jasně, ale myslím, že všechno důležité jsem ti už řekla
minule.“
„Vždyť jsi mi o něm skoro nic neřekla. Víš… víš, odkud pocházejí jeho rodiče?“
Matka se usmála. „Pamatuju si, že mi vyprávěl, že původem pocházeli z Irska.“
„Byli Irové?“ zeptala se Kylie a nebyla si jistá, zda jí tahle informace nějak pomůže. „A kdy
přišli do Ameriky?“
„To nevím.“
„A Daniel se narodil už ve Státech?“
„Myslím, že ano. Neměl už žádný irský přízvuk.“
„Ale nevíš to jistě, že jo?“ Kyliiny naděje se začaly vytrácet. Kdyby byl adoptovaný v Irsku,
naděje, že vystopuje jeho kořeny, by byla mizivá.
„Myslím, že by mi to řekl, že se narodil někde jinde.“
Kylie přikývla. „Říkalas, že jeho rodiče žili v Dallasu, viď?“
„Nedaleko Dallasu. Znáš to, někde tam…“ matka máchla rukou do vzduchu.
„A víš kde?“ Kylie nechtěla uvěřit tomu, že by strávila posledních čtrnáct dní voláním na
telefonní čísla, aby nakonec zjistila, že Danielovi rodiče žili někde úplně jinde.
„Nemůžu si vzpomenout.“ Pozorně si Kylii prohlížela. „Nemáš snad v úmyslu je vyhledat, že
ne?“
Fajn, rozhodující okamžik nastal. Má matce říct o svém pátrání? Možná je teď ta pravá chvíle.
„Zlobila by ses, kdybych chtěla?“ zeptala se Kylie a vyčkávala na odpověď. Nechtěla mámu v tak
vypjatém dni ještě víc rozčilovat.
122
Matka se zamračila. „Je… jen… Vždyť ani nevíme, jestli ještě žijí.“
„Mohli by,“ řekla Kylie a nepřiznala matce, že by je ráda vyhledala, aby se dozvěděla něco víc o
Danielových biologických rodičích. Možná na to máma jednou přijde sama, pomyslela si. Kromě
toho nevěděla, jak by jí vysvětlila, že ví, že Daniel byl adoptovaný. To by pak musela přiznat
celou tu historku s duchem, a to byl přesně ten druh konverzace, kterou v tuhle chvíli nechtěla s
matkou vést.
„Ne fakt, vadilo by ti, kdybych se je pokusila najít?“
Matka se zhluboka nadechla. „Nevadilo by mi to, Kylie. Ale myslím, že se na mě budou pořád
ještě zlobit. Mockrát v životě jsem měla pocit viny, že jsem jim o tobě nikdy neřekla.“ Matčin
hlas zněl tak zvláštně, že to přitáhlo Kyliinu pozornost.
Najednou jí došlo, že jestliže matka cítila vinu za to, že jim nic neřekla, pak musela vědět, kde je
má hledat.
„Ty víš, kde bydlí, mami? Víš, kde je najdu?“
123
Kapitola dvacátá čtvrtá
Máma vypadala sklesle. „Já…“
„Prosím, mami,“ žadonila Kylie. „Prosím, jestli o nich něco víš, řekni mi to.“
Matka se tvářila, jako by ji právě nesmírně zaujala plechovka sody, kterou držela v ruce a po
které právě zvolna stékaly kapičky vody. „Nemohla jsem tenkrát vyhodit jeho nekrolog,“ ozvala
se nakonec. „Schovala jsem ho na zadní stranu obrázku s tvou fotografií v dětském věku, která
visí v pokoji na zdi. Jsou tam jejich jména a místo, kde bydleli.“
Kylii bleskla hlavou naděje. „Až se vrátíš domů, mohla bys ho naskenovat a poslat mi ho
mailem? Prosím…“
Máma přikývla. „Jestli ještě žijí, budou mě nenávidět.“
„Myslím, že ne, mami. Možná budou rádi, že se se mnou setkali.“
Matka pohladila Kylii po tváři. „Mrzí mě to, holčičko moje. Myslela jsem, že to dělám pro
dobro všech. Ale teď vidím… vypadá to, že moje rozhodnutí nebylo zrovna nejlepší.“
„Ne, mami. Udělalas to dobře,“ řekla tichým hlasem Kylie. A aniž by přemýšlela, znovu mámu,
která celý život nesnášela fyzický kontakt, objala.
O hodinu později sledovala Kylie koncová světla matčina auta mizející po silnici mezi stromy. Burnett
i Holiday na ni už čekali za bránou, když se vracela.
„Myslím, že máma bude v pořádku,“ oznámila jim, protože předpokládala, že právě na tohle čekali.
Uvědomila si, že Burnett se svým supersluchem možná vyslechl celý jejich rozhovor. Takže bylo
pravděpodobné, že tu nečekali jen kvůli matce.
„Mám průšvih kvůli tomu, jak jsem odstrčila Selynn?“ zeptala se. Už když mluvila s matkou, ji
napadlo, že se asi chovala příliš hrubě. Přece jen Selynn byla zaměstnankyní FVJ.
Holiday zatřásla hlavou. „Ne, Selynn si zasloužila, co dostala. Celou tuhle situaci nezvládla.
Pokazila, co se dalo.“ Zadívala se na Burnetta, jako by ta slova patřila spíš jemu než Kylii. „Jestli
někdo řekne jediné slovo o tom, co se stalo u jezírka, řeknu popravdě, o co šlo. Ať se to někomu
líbí, nebo ne.“
Kylie se užuž chtěla Holiday zeptat, co tím myslí, když se ozval Burnett. „Myslím, že se o té
záležitosti nikdo nezmíní.“ Pokrčil rameny a v očích se mu zableskly ohníčky potěšení. „Bylo
opravdu zábavné sledovat, jak sebou pleskla do vody.“
Holiday i Burnett se podívali na Kylii a pak jeden na druhého. Kylie uvažovala, proč se oba tak
podivně tváří.
„Tady teď nejde o Selynn, že jo? O co teda jde?“ zeptala se Kylie.
Burnett si zastrčil ruce do kapes. „Jen se chceme ujistit, že jsi fakt v pořádku.“
Kylie mu chtěla odpovědět, ale došlo jí, že se na ni pořád tak zvláštně dívají. „Jestli jde jen o
tohle, tak proč na mě tak zíráte? Narostl mi snad ocas?“
„Máš opravdu pocit, jako by ti narostl?“ zeptal se znepokojeně Burnett.
A sakra! On to snad opravdu myslí vážně.
Kylie si přejela rukou po zadku, aby se ubezpečila, že je všechno tak, jak má být. Když zjistila,
že je všechno v pořádku, zamračila se na ně. „Co se mi to tady pokoušíte namluvit?“
„Dneska se u tebe projevily nové talenty,“ řekl Burnett.
„Myslíte to, že jsem tak rychle běžela?“ zeptala se Kylie.
„A to, jakou silou jsi odstrčila Selynn,“ dodala Holiday. „Poradit si takhle s vlkodlakem v době,
kdy se blíží úplněk… je pěkně těžké.“
„Takže si myslíte, že jsem opravdu vlkodlačice?“
Holiay se podívala na Burnetta a pak oba zaměřili pohled na Kylii.
„Tím si pořád nejsme jistí.“ Burnett si ji znovu důkladně prohlížel.
„Co je?“ dožadovala se odpovědi Kylie.
„No… jde o tvůj obraz mozku,“ řekla Holiday hlasem, jako by se za něco omlouvala.
124
„Co je s ním?“ Kylie si přiložila ruku na čelo. „Už jsem se snad otevřela? Můžete mi tedy říct,
kdo vlastně jsem?“
„Ne,“ odpověděla Holiday. „Jenom že… tvůj obraz se trochu posunul.“
„Posunul? Myslíš, že se mění?“
Burnett i Holiday současně přikývli.
„A co to znamená?“vyptávala se Kylie.
Holidayin výraz se změnil ze zvědavého na soucitný. „Jenom že…“
„Předpokládáš, já vím. Tak už mi to konečně řekni.“ Mávla rukou, aby si Holiday pospíšila.
„Jediný obraz mozku, který je schopný se měnit a posunovat, mají měnivci,“ dodala Holiday.
„Takže si teď myslíš, že bych mohla být měnivec?“ Kylie se snažila vstřebat tuhle novou
informaci, že by se mohla proměňovat… třeba v obrovského lva nebo…
„Ale ten tvůj se mění jinak, než jsme zvyklí u měnivců,“ opravil ji Burnett. „Ten jejich se mění
jen v případě, že zrovna mění svou formu.“
Kylie se zadívala na svou hruď a pak ještě níž, snad proto, aby se ujistila, že nemetaformuje v
jinou bytost a že její ňadra zůstala stejná a zase nepovyrostla. Pak si ještě jednou zkontrolovala,
zda jí nenarostl ocas. „Ale neměním se.“
„To vidíme,“ odpověděl zamyšleně Burnett.
Holiday se k ní najednou otočila a objala ji, jako by vytušila, že různých překvapení a
nepříjemností má za dnešek Kylie dost. „Pojď, projdeme se k vodopádu. Co na to říkáš?“
Kylie přikývla. Sice přemýšlela o tom, že se vrátí do srubu, zavře se do ložnice a vypláče se, ale
nápad výletu k vodopádu se zdál lepší variantou, jak se uklidnit a srovnat si v hlavě myšlenky.
„Půjdu s vámi,“ řekl Burnett.
„Myslím, že bude lepší, když půjdeme samy,“ odpověděla Holiday.
„Nelíbí se mi, že vy dvě půjdete samy lesem,“ odporoval jí. „Ještě jsme ani nezjistili, proč
nefungovala bezpečnostní brána.“
„Myslím, že nejsme zas tak bezbranné,“ Holiday kývla hlavou směrem ke Kylii.
„Byl bych klidnější, kdybych vás měl na očích.“ Burnett se zamračil. „Ani byste nevěděly, že
tam jsem. Udržoval bych si od vás odstup.“
Holiday obrátila oči v sloup, jako kdyby chtěla říct jak chceš, otočila se ke Kylii a vyrazily po
pěšině vedoucí do lesa. „A já bych byla klidnější, kdyby sis udržoval odstup aspoň deset
kilometrů,“ zamumlala spíše pro sebe.
„Kdy si konečně zapamatuješ, že tě moc dobře slyším?“ ozval se Burnett asi deset metrů za
nimi.
„Jak bych mohla zapomenout…“ opáčila Holiday tichým hlasem.
V pondělí ráno se Kylie probudila velmi brzy a uvědomila si, že v místnosti je mrtvolný chlad,
neklamná známka toho, že ji navštívil duch. Otevřela oči, ale duch se ještě nezhmotnil. „Chápeš, že
když si jen tak přijdeš a vzbudíš mě, že mi tím moc nepomůžeš? Musíš mi poskytnout víc informací,
ukázat mi způsob a osobu, kterou mám zachránit.“
Nikdo se však neobjevil ani neozval, a tak se Kylie přikryla až po bradu a sledovala obláčky páry,
které jí stoupaly od pusy při každém vydechnutí. Výlet k vodopádu s Holiday byl nejen úžasný, ale
taky deprimující. Téměř spolu nepromluvily, jen seděly vedle sebe a dívaly se na proud vody padající
ze skály, tříštící se o hladinu jezera a rozstřikující se do tisíců malých kapiček, které zářily ve slunci.
Zdálo se, jako by atmosféra, kterou tu Kylie zažila minule, na ni tentokrát působila mnohem silněji. To
byla ta úžasná část výletu.
A ta deprimující? Kylie měla najednou pocit, že ne všechno půjde tak lehce jako doposud. Něco
jí říkalo, že nastanou mnohem větší problémy. Zůstaň ve střehu a důvěřuj.
Kdyby se Kylie chtěla s někým dohadovat, vzhlédla by nahoru ke skále a zavolala by: Opravdu?
A to je všechno, co mi řekněte?
Po pravdě řečeno, jak může zůstat ve střehu, když ani neví, na co se má soustředit? Mám snad
čekat na duchy, když se stejně nezjevují?
Teplota klesla o několik stupňů. „Ano, o tobě mluvím,“ řekla Kylie nahlas k duchovi, kterého
ale neviděla.
125
A důvěřovat? Jak mohla něčemu důvěřovat? To by znamenalo, že uvěří, že se už nic hrozného
nestane. Ale copak smrt dvou nevinných dívek, které zabil ten ničemný upír, nebyla hrozná? Kdo
může říct, že vymazání matčiny paměti je správné? A změna obrazu jejího mozku, který si každý
může přečíst a myslet si o ní, že se zbláznila… nemluvě o tom, jakou nekontrolovatelnou touhou
trpí ve svých snech. Čemu má pak důvěřovat?
Kylie se zhluboka nadechla s pocitem marnosti, když se najednou teplota v místnosti začala
zvyšovat. Prima, pomyslela si. Další ráno, kdy jsem se probudila s pocitem přítomnosti ducha v
ložnici, a přitom se nedozvěděla vůbec nic. Otočila se, pěstí bouchla do polštáře a cítila, jak jí
nálada klesá na bod mrazu.
Dnes totiž nebylo obyčejné pondělí. Dnes večer bude úplněk. A kdo ví, co se tady v kempu
stane. Skutečnost, že se probudila s tak mizernou náladou, může být neklamná známka toho, že se
z ní večer stane vlkodlačice.
Ale tahle myšlenka kupodivu nebyla příčinou její špatné nálady. Když už se konečně rozhodla,
že řekne Derekovi ano a stane se jeho holkou, tak najednou neměla příležitost zůstat s ním o
samotě a říct mu to. A taky tu byla skutečnost, že se dnes nebo zítra vrátí jistý vlkodlak. Možná,
že se vrátí oba, pomyslela si. Vůbec se netěšila na setkání s žárlivou Frederickou. A podívat se do
očí Lucasovi po těch snových představách? No jasně, to by bylo směšné. Ne, to rozhodně nesmím
dopustit.
Kylie si povzdechla, bouchla do polštáře a přetáhla si přikrývku přes hlavu.
Pět minut poté, co Kylie vstala, zjistila, že jí máma ještě neposlala kopii Danielova nekrologu. Do té
doby již stihla naštvat Dellu s Mirandou, které však naštvaly i ji. Takže ten den už od počátku nestál
za nic. Rozhodla se, že se pro dnešek bude raději vyhýbat všem lidem, vlastně i všem nadpřirozeným.
Tenhle den bude jen její a… kotěte-skunka.
Vzala si láhev sodovky z lednice, popadla kotě a řekla kamarádkám, aby vyřídily Holiday, že si
na dnešek bere volno. Pak se odebrala do své ložnice, práskla za sebou dveřmi, protože měla
náladu pod psa.
V devět hodin Holiday zaklepala na dveře. „Jen se na tebe chci podívat.“
„Chci být sama,“ odpověděla Kylie, ale slyšela, že se dveře otevřely. Neotočila se a dál ležela na
posteli s obličejem zabořeným do polštáře tak, jak tam před hodinou padla.
„Copak, den blbec?“ zeptala se Holiday.
„Jo, pěkně podělanej den.“ Kylie se otočila.
„No nic,“ zamumlala Holiday a kousala se do rtu. „Jen ti chci říct, že kdyby sis potřebovala
promluvit, jsem tu.“
„Já vím,“ kývla Kylie.
V deset hodin se ozvalo další zaklepání na dveře. Tentokrát to bylo klepání na hlavní dveře
srubu.
„Jdi pryč,“ křikla Kylie.
O minutu později do ložnice vstoupil Derek, aniž by počkal na pozvání. Což ovšem Kylii ještě
víc rozčílilo.
„Proč jsi mi neřekl, žes objevil nový talent? Že dokážeš vymazat data z paměti?“ vyštěkla na
něj.
Derek se posadil na postel. „Burnett mi řekl, abych o tom nikomu neříkal.“
„A já jsem pro tebe nikdo?“ zeptala se, posadila se na posteli a přitáhla si kolena k hrudi.
Ať už to bylo tónem, jakým s ním mluvila, nebo zda její nálada byla nakažlivá, to nevěděla. Ale
bylo jasné, že Derek je taky naštvaný. „Jo, kdyby sis mě víc všímala a nestarala se o to, jak se
budou ostatní tvářit, až zjistí, že spolu chodíme, mohli jsme si možná povídat trochu víc.“
„Asi bych se ti za to měla omluvit.“ Položila si bradu na kolena. „Ale ty mi asi neodpustíš, co?“
řekla s náznakem ironie v hlase.
Derek potřásl hlavou. „Tak dobře, možná nemám právo být na to naštvanej.“
Jeho důraz na slovíčko to v ní vyvolal další otázku. „Ale na něco jsi naštvanej, co?“
Zamračil se. „Neměl bych být.“ Pročísl si prsty vlasy a podíval se na ni. Smutek, který zahlédla
v jeho očích, okamžitě zahnal její špatnou náladu a začala si o něj dělat starosti.
126
„A co je to to něco, na co bys neměl být naštvanej?“
Derek vstal a rázoval po místnosti. „Nikdy jsi mi nelhala, tedy myslím vědomě nelhala. Ale
všiml jsem si, že na něj pořád myslíš. Máš pocit viny a já vím, že na něj nemůžeš přestat myslet.
Vím to, protože to cítím, když jsem s tebou. Připadám si jako idiot, když pořád o tebe stojím, i
když jsi odmítla se mnou chodit.“
Kylie potřásla hlavou. „Nerozumím ti.“
Derek se zastavil a zhluboka se nadechl. Podíval se na ni krásnýma, teplýma očima, v nichž
stále viděla smutek. „Měl bych mít vztek hlavně sám na sebe.“
„A proč?“ zeptala se a její špatná nálada se vrátila.
„Jen se nějak nemůžu smířit s tím, žes mi to neřekla.“
„Co jsem ti neřekla?“ Kylie vypadala rozpačitě a… nějak vycítila, že Derek mluví o Lucasovi.
Ne že by to bylo nějak důležité, protože s Lucasem už skoncovala. Už se přece rozhodla.
Pravda, ještě tu byly ty sny. A ty Kylii rozhodně znepokojovaly.
Derek mávl rukou do vzduchu. „Vidíš, tenhle pocit mám skoro pořád, když jsme spolu. Pocit
viny.“ Derek potřásl hlavou. „Řekni mi, že to není pravda. Žes od něj nedostávala po celou tu
dobu dopisy.“
Jeho otázka jí zněla v hlavě. „Já… nikdy jsem mu neodepsala.“
Chtěla ujistit Dereka, že neudělala nic špatného. Ale najednou pravda vyplula na povrch a visela
mezi nimi jako těžký příkrov. Kdyby Derek dostával dopisy od nějaké holky, která ho líbala, taky
by byla žárlivostí bez sebe. Nelíbilo by se jí to. A už vůbec by nebyla nadšená tím, že se mu o ní
zdají erotické sny.
„Dereku,“ zašeptala, „přísahám bohu, že jsem nechtěla –“
„Mně zlomit srdce,“ dokončil za ni větu. „Věřím ti. Vím, žes mi tím nechtěla ublížit. Nejsi zlá a
krutá. Nejsi žádný ďábel. Jsi jen… zmatená.“
Stoupla si, došla k němu a snažila se ho chytit za ruku, ale Derek se odtáhl. Kylii zabolelo u
srdce. Podívala se na něj a snažila se přijít na to, jak mu celou tu záležitost vysvětlit. „Máš pravdu,
jsem fakt úplně mimo z mnoha věcí. Ale rozhodně vím, co cítím k tobě. Mám tě ráda. A moc.
Když jsem s tebou, cítím se v bezpečí. A když mě políbíš, mám pocit, jako bych se vznášela.
Všechno je tak krásné a… a je mi jedno, jestli dovedeš ovládat mé pocity a všechno tohle děláš
vědomě. Líbí se mi to, chápeš? Chci s tebou chodit, chci být tvojí holkou.“
„Kdybys tohle opravdu chtěla, řekla bys to už dřív.“
„Já… nechtěla jsem to. Byla jsem… zmatená, jak jsi sám řekl.“
„Kvůli Lucasovi?“
„Ne,“ odpověděla. „Protože se stále snažím zjistit, kdo vlastně jsem.“
„Vždyť jsem ti říkal, že pro mě tohle není vůbec důležité.“
„Pro mě ano,“ zašeptala, ale v hloubi duše, až na samém dně, věděla, že Derek má pravdu. To,
že o sobě nic nevěděla, byl jen jeden důvod, proč nesouhlasila, že spolu budou chodit. Druhým
důvodem byl Lucas.
Ale to nic nemění na tom, co cítím k Derekovi, ujišťovala sama sebe. Jsem stejný případ jako
Holidayina teta Stella. Lucas mě může přitahovat, ale nemusím na to vůbec reagovat. Znovu se
pokusila chytit Dereka za ruku, ale nedovolil jí to.
„Musíš se rozhodnout Kylie, protože já nedokážu žít v téhle prázdnotě. Už jsem si opuštěnosti
zažil v dětství dost, bez otce jsem byl osamělý… už to nechci prožívat znovu.“
„Ale já už jsem se rozhodla,“ odpověděla mu. „Rozhodla jsem se pro tebe. Chtěla jsem ti to říct
už včera, ale pak… tolik se toho stalo.“
Derek se k ní otočil a Kylii se rozbušilo srdce úlevou. Nastavila mu ústa k polibku. Toužila po
tom, aby ji políbil – vášnivě a hladově. Chtěla mu dokázat, jak moc ho má ráda.
Derek se dotkl jen její tváře. „Dokud si nebudeš skutečně jistá tím, co k němu cítíš, pak si
nemůžeš být stoprocentně jistá, co vlastně cítíš ke mně.“
„To není pravda,“ snažila se ho políbit, ale Derek jí položil ukazováček na rty a zastavil ji.
„Ne, teď ne. Dokud se nerozhodneš, budeme jen kamarádi. Jen přátelé.“ Slyšela v jeho hlase
smutek a bolest, stejné pocity se jí usadily v srdci.
127
Nechtěla, aby byli jen kamarádi. Chtěla víc. „Prosím, nedělej to, Dereku. Nikdy jsem nechtěla –
“
Znovu jí položil ukazováček na rty. „Já vím, žes mi nechtěla ublížit, Kylie. Ale bolí to.
Zatraceně to bolí. A proto je tohle teď tak těžké.“ Ustoupil o krok dozadu. „Bude lepší, když teď
půjdu.“
Bolest jí zaplavila celé tělo. Slzy se jí řinuly z očí. Ztrácela ho… Věděla to s takovou jistotou, s
jakou znala své jméno.
Došel ke dveřím a otočil se zpátky. „Říkám ti to jako tvůj přítel. Fredericka se vrátila. Chce ti
ublížit. A nemyslím si, že skončila tím, že mi řekla o těch dopisech. Buď opatrná. Zvlášť dnešní
noc na sebe dávej pozor. Vlkodlaci bývají šíleně agresivní, než se promění.“
Kylie cítila, jak jí v žilách vře zlost. Rychle si utřela slzy z tváří. Dokud se o tom nezmínil,
celou dobu přemýšlela, jak zjistil, že jí Lucas poslal ty dopisy. Teď věděla, že mu to prozradila
Fredericka.
Tím, že se o tom zmínila, neublížila jen Kylii, ale hlavně Derekovi.
Kylie sevřela ruce v pěsti. „Nedělej si starosti,“ řekla. „Nejsem už tak bezmocná, jako jsem
bývala.“
„Bezmocná nejsi,“ odpověděl Derek. „Ale ani ona ne. Je podlá a zákeřná. Dej si na ni pozor,
Kylie. Nepouštěj se s ní do žádného boje.“
O hodinu později šla Kylie – stále s bolavým srdcem – k počítači a zjistila, že máma konečně poslala
kopii Danielova nekrologu. City měla rozjitřené a dnešní den byl pro ni opravdu jeden z nejtěžších.
Když četla o otcově smrti, neudržela se, položila si hlavu na stůl a rozplakala se. Plakala pro Dereka…
a plakala pro Daniela.
Znovu si vzpomněla na ten živý sen, kdy se ocitla na místě, kde Daniel zemřel. Opouštěl zrovna
vesnici zpustošenou válkou, ale vrátil se, aby zachránil ženu z rukou povstalců. Položil svůj život
nejen za vlast, ale i pro cizí ženu.
„Miluju tě, Danieli.“ Přála si, aby se před ní zjevil.
Poznamenala si jména rodičů, kteří žili v Texasu na místě zvaném Gladlock. Podívala se na
internet a zjistila, že je to městečko asi sto dvacet kilometrů od Dallasu. Na spáncích jí tepala
krev, ruce se jí klepaly, když hledala telefonní číslo na Kenta B. Brightena. Počítač ještě ani
nedokončil vyhledávání, když se najednou otevřely dveře.
Kylie vzhlédla od obrazovky v domnění, že uvidí Mirandu s Dellou. Ale ne. Ve dveřích stála…
Fredericka. Ani se nenamáhala zaklepat, než vstoupila dovnitř.
128
Kapitola dvacátá pátá
„Ale podívejme se, jestlipak tohle není ta duchařská holka?“ Frederičin ironický hlas zazněl místností.
Je podlá a zákeřná. Dej si na ni pozor. Nepouštěj se s ní do žádného boje.Derekova slova zněla Kylii
v hlavě.
Jasně, Derek měl pravdu. Nechtěla se pouštět do boje s Frederickou, ale nebyla si jistá, zda má
vůbec na výběr, když uvážila, že má tuhle vlkodlačici kousek před sebou. Neměla na výběr. Na
útěk i na to, aby se schovala pod postelí, bylo už pozdě.
Kylie stála a dívala se do jejích tmavých očí a doufala, že si vlkodlačice nevšimla záblesku
nejistoty, který se jí mihl ve tváři.
Včera, když silou odstrčila Selynn, neměla strach. Jednala okamžitě, z náhlého popudu chránit
mámu. Teď jediná osoba, která potřebovala chránit, byla ona sama. Jako naschvál, její vnitřní
hlas, který jí vždy radil, si pravděpodobně vzal zrovna teď dovolenou.
„Sakra, neslyšela jsem tě klepat.“ Kylie se snažila napodobit Frederičin odměřený tón a obranný
postoj a doufala, že ji tím oklame.
Na Frederičiných rtech se objevil lstivý úsměv, jako kdyby Kyliinu hru prokoukla.
„Myslela jsem si, že bysme si mohly trochu popovídat, co ty na to?“ Fredericka se rozhlížela po
srubu, jako by hledala, co bude moct použít jako zbraň. Ne, že by se nějak lišil od ostatních srubů
– moc toho tu k vidění nebylo. Vedle polstrované hnědé pohovky tu ještě stálo velké křeslo.
Kyliina matka sem přivezla pár barevných polštářků, které dodaly místnosti aspoň trochu veselejší
vzhled. Na stole stála praktická lampa s jednoduchým bílým stínidlem. Miranda pak ještě
rozmístila na poličky a stolek pár krystalů.
Za Frederickou si Kylie všimla kotěte-skunka, ztuhlého strachy, že vidí ve srubu někoho cizího.
Jediný pohyb, na který se zmohlo, bylo zahrabat se mezi červený a zlatavý polštář na pohovce.
Kylie se mu vůbec nedivila.
„A o čem si chceš povídat?“ zeptala se Kylie. „Snad abych ti vysvětlila, jak je drzý vejít k
někomu domů bez zaklepání?“ pronesla Kylie namíchnutým hlasem. Věděla, že Fredericku
popichuje. Ale provokování bylo v tuhle chvíli mnohem menší nebezpečí, než dát najevo svůj
strach.
Fredericka zavrčela a oči se jí rozzářily. Přejela ji zkoumavým pohledem od hlavy až k patě a
Kylie zatoužila schovat se tak jako kotě mezi polštáře.
Vlkodlačice zakmihala obočím. Kylie, hrdá na to, že objevila svůj nový dar, udělala totéž. Její
obraz mozku vypadal skoro stejně jako obrazy mozků ostatních vlkodlaků, které studovala včera u
jezírka. Ale tmavé okraje vypadaly zlověstně. Znamená to snad něco? pomyslela si. Fakt bych si
měla udělat nějaký kurz na čtení obrazů.
„Slyšela jsem, že bys mohla bejt jednou z mých oveček,“ Fredericka přivřela oči. Představa, že
může být Kylie s Frederickou pokrevně spojena, v ní vyvolávala pocit nevolnosti. Pohledem
sklouzla na třesoucí se polštář na pohovce. Vzpomněla si na Holidayina slova, kdy jí říkala, že
pravděpodobně není vlkodlačicí, protože kočky se jich bojí. Doufala, že se Holiday nemýlí.
Připadalo jí, že i kdyby měla pít krev až do konce svého života, bylo by to lepší, než se změnit ve
vlkodlaka.
Kylie se bojovně postavila proti Frederice. „Být tebou, nevěřila bych všemu, co se povídá.“
„A já být tebou, tak bych nezapomínala na to, že až projdeš transformací, pravděpodobně se
někde setkáme. A při úplňku za sebe vlkodlaci fakt neručí, to si piš. Takový setkání může skončit
i smrtí.“
„No, doufám, že si v tomhle případě budeš dávat setsakramentský pozor,“ zavrčela Kylie, ale
věděla, že teď jen blufuje.
Fredericka nadzvedla obočí. „Zvlášť, když si jdou dvě ženský po krku kvůli jednomu chlapovi.“
„Takže pořád to máš s Lucasem těžký? Nezávidím ti to,“ pronesla Kylie, ale uvnitř bojovala
proti strachu, který ji téměř paralyzoval.
Zlato ve Frederičiných očích bylo ještě zářivější. „Co to tady smrdí?“ začichala vlkodlačice.
129
Kylie se ani nepodívala na pohovku, kde bylo pod polštářem schované kotě-skunk. „Kdo ví, ale
jestli ti to je tak nepříjemný, tak dveře jsou přímo za tebou.“
„Smrdí to jako… já nevím… jako nějaký lev?“ Fredericka se rozhlížela kolem sebe.
Kylie ani nemrkla. „Pochopila jsem, že to byla tvoje práce.“
„Jaká práce?“ Fredericka se afektovaně zasmála. Udělala pár kroků a s přehnaným žuchnutím se
rozplácla na pohovce, jako by tam chtěla strávit celý den.
Dosednutí bylo okamžitě provázené zvukem, který byl něco mezi zasyčením a zamňoukáním.
Polštář se svezl na stranu a vedle Fredericky se objevil černobílý ocas zvednutý do výšky.
Vlkodlačice se otočila právě ve chvíli, kdy ji zasáhl proud odporně zapáchajícího sekretu přímo
do obličeje.
Kylie, která stála na druhé straně místnosti, si rychle prsty stiskla nos, ale neubránila se tomu,
aby se nerozesmála.
Vlkodlačice vykřikla a vrhla se po zvířeti. Kotě, i když zrovna v podobě skunka, rozhodně
nezapomnělo vrozené instinkty divoké šelmy. Přikrčilo se a se zaprskáním obloukem vyskočilo z
pohovky, cestou srazivši lampu ze stolu, která s třesknutím dopadla na zem.
Otírajíc si oči dlaněmi a skučíc vystřelila Fredericka za kotětem, které teď sedělo na opěradle
křesla. Sledovalo pozorně celou situaci, okamžitě znovu vyskočilo do vzduchu, odrazilo se od zdi
a zděšeně lítalo po místnosti.
Nastala divoká honička. Dřevěné židle se s rachotem převrátily, mikrovlnná trouba skončila na
zemi a stůl s počítačem se nebezpečně zakymácel. Několik talířů, které zůstaly na kuchyňské
lince, se roztříštilo na zemi vedle popadaných židlí. V místnosti lítaly kolem dokola tři bytosti:
kotě proměněné ve skunka, rozlícená vlkodlačice a neidentifikovaná nadpřirozená bytost. A každá
z nich k tomu měla jiný důvod.
Kotě, aby přežilo.
Fredericka, aby zabíjela.
Kylie, aby chránila.
Bohužel kotě nemělo moc šancí a během chvilky ho Fredericka zahnala do kouta vedle lednice.
Místnost se zaplnila ohlušujícím nepřirozeným řevem. Kylii zachvátil strach, když se rozzuřená
Fredericka vrhla na nebohé zvíře.
Než ale stihla zabořit dlouhé nehty do kotěte, popadla ji Kylie za ruku, zvedla ji do vzduchu a
táhla ječící vlkodlačici ke dveřím a vyhodila ji ven.
Fredericka dopadla na trávu před schody s hlasitým žuchnutím. Oči, které jí stále oranžově
zářily, se na Kylii nevěřícně dívaly. Vlkodlačice se otočila a zůstala na všech čtyřech končetinách,
vyhrbila se, jako by se chystala k útoku.
Kylie se ani nepohnula.
Nadechla se…
… a vydechla.
Připravovala se na druhé kolo.
„Ty děvko!“ zavrčela Fredericka a zvrátila hlavu dozadu.
„Ohrožovalas moje kotě. Ještě jednou a uvidíš, jaká dračice se ze mě stane!“ Kyliin hlas zněl
stejně živočišně jako Frederičin. Ale co by Kylie udělala, kdyby se vlkodlačice pustila do dalšího
boje, to sama nevěděla. A pak strachy – ne z Fredericky, spíš z toho, co všechno by mohla udělat,
kdyby vlkodlačice znovu zaútočila – se otočila a práskla za sebou dveřmi. Celý srub se zatřásl v
základech. Místnost se naplnila mrazivým chladem.
Mám společnost.
Prima. Celý srub páchne od skunka, venku číhá rozzuřená vlkodlačice a teď se sem ještě tlačí
nějaký duch.
O pět minut později stála Kylie stále opřená zády o lednici a dýchala pusou, neboť pronikavý skunčí
smrad ne a ne zmizet. Snažila se uklidnit nejen sebe, ale i velmi vyděšené kotě-skunka. Jakmile se
Kylie vrátila do místnosti, kotě odněkud vyběhlo, vyskočilo jí do náruče a uvelebilo se na ruce s
čenichem zabořeným do podpaží. Kylie přemýšlela, jestli i kotě cítí ten zápach, a proto se schovává.
130
Duch ženy se procházel po malém prostoru obývacího pokoje, a vypadalo to, jako by o něčem
přemýšlel. Kylie ženu sledovala, jak chodí v kruhu, než si uvědomila, co má na sobě.
„Proč jste v nemocničním županu?“ zeptala se Kylie, ale žena neodpověděla. Když se vypařila,
Kylie si úlevou oddechla. Zavřela oči a snažila se představit si uklidňující atmosféru u vodopádu.
Vzpomněla si, že ta slova ducha o tom, že někdo, koho Kylie miluje, zemře, jako by ani nebyla
tak děsivá.
Hlavní dveře se s vrznutím otevřely. Kylie se při představě, že by to mohla být opět Fredericka,
celá napjala, ale jakmile zjistila, že je to Holiday s Mirandou, uklidnila se.
„Je všechno v pořádku?“ zeptala se Holiday.
Kylie přikývla a kotě, které zaslechlo hlasy, se zavrtalo ještě hlouběji do bezpečí Kyliiny
náruče. Miranda s Holiday si okamžitě zacpaly nosy a překvapeně se rozhlížely po rozházených
věcech v místnosti, naplněné odporným puchem.
„Co se to tu stalo?“ zeptala se přidušeným hlasem Holiday.
Jen se tu na skok zastavila Fredericka, málem pronesla Kylie, ale rychle slova spolkla. Nikdy
nebyla drbna a nehodlala s tím teď začínat.
„Kotě se trochu vylekalo.“ Což ostatně nebyla vůbec lež.
Holiday, stále si držíc ruku před nosem, se zkoumavě zadívala na Kylii. „Je mi jasné, že tu byla
Fredericka.“ Její hlas zněl přes ruku tlumeně.
„Ona ti to řekla?“ zeptala se Kylie.
„To ani nemusela,“ pípla Miranda. „Ucítily jsme ji, hned jak prošla okolo kanceláře.“
„Co se stalo?“ zopakovala Holiday otázku a rozhlížela se kolem.
Miranda došla ke Kylii. „Vztekle prskala,“ ozvala se znovu Miranda a v očích jí svítily ohníčky
pobavení. „Fakt prskala. Zasáhl ji skunk přímo do obličeje?“ Čarodějka se rozesmála a znovu
nakrčila nos nad odporným zápachem. Máchla rukou do vzduchu, jako by ten smrad chtěla
odčarovat.
Kylie se nadechla, ke svému překvapení čistého vzduchu. „Díky,“ pronesla směrem k Mirandě,
potěšená, že se jí povedlo kouzlo, aniž by ho zase nějak zpackala.
„Není zač,“ pronesla hrdým hlasem Miranda. „Odstranění zápachu je banální kouzlo. Učili jsme
se ho už ve školce.“
Holiday spustila ruku. „Mirando, mohla bych si promluvit s Kylií chvilku o samotě?“
Miranda obrátila oči v sloup. „Proč jsem to pokaždý já, kdo musí odejít?“ Vešla do své ložnice,
ale než zavřela dveře, usmála se na Kylii.
Holiday se podívala na Kylii. „Tak, a teď mi řekni, co se tu dělo.“
Nic moc, Fredericka se tu jen zastavila, aby mi připomněla, že se mě už jednou pokusila zabít.
Toho lva totiž tenkrát do mého pokoje pustila ona. A nestačí jí to, takže to bude zkoušet dál.
Když Kylie neodpovídala, Holiday si ji zkoumavě prohlížela. „Mým úkolem tady v kempu je to,
abych dokázala, že všechny druhy nadpřirozených bytostí jsou schopné žít společně. Že spolu
dokážou vycházet bez nějakých nebezpečných incidentů,“ povzdechla si. „Souhlasila jsem, aby se
sem vrátila, protože… vím, že neměla kam jinam jít. Ale mám strach, že se dostala do vlivu
nějakého nebezpečného gangu. Jestli tu bude dělat problémy, Kylie, okamžitě ji odtud vyrazím.“
Kylie věděla, že Holiday myslí svá slova vážně, a vážila si toho, že ji chce chránit. Touha říct
Holiday celou pravdu bublala pod povrchem a Kylie s ní statečně bojovala. Věděla, že pro
vedoucí kempu je nejdůležitějším úkolem chránit každého z táborníků před nebezpečím okolního
světa nadpřirozených bytostí. A to dokonce i Fredericku.
Kylie si nebyla až tak jistá, jestli zrovna tahle vlkodlačice za to stojí, nebo jestli je ještě možné ji
vůbec zachránit. Ale nechtěla být ta, která bude o Frederice pochybovat. A kromě toho nechtěla
na Holiday přenášet svoje vlastní problémy. Znovu si vzpomněla, jak Fredericku vyhodila ze
dveří.Zdá se, že jsem schopná se bránit sama, pomyslela si.
Kylie podrbala stále ještě vyděšené kotě mezi ušima a řekla: „Nic vážného se nestalo. Jen kotě
nemá Fredericku příliš v lásce a ona je taky ne. Ale nikdo k žádné úhoně nedošel.“ Zatím,
napovídal tichý hlásek Kylii, ona ho však ignorovala. „Určitě se tu nějak srovnáme.“
Když Kylie vzhlédla, uviděla Dellu stojící ve dveřích za Holiday, jak tiše mumlá: „Lhářko.“
Holiday se na ni otočila a pak se znovu zadívala na Kylii. „Jsi si tím jistá?“
131
Kylie přikývla. I když si myslela, že Della má pravdu. Jsem lhářka.
Holiday Kylii objala a pak vyšla ven. Miranda také opustila svou ložnici. Kylie pustila kotě na
zem a začala rovnat poházené věci. Della s Mirandou se do toho pustily také.
„Nemusíte mi pomáhat,“ ozvala se Kylie.
„Ale prosím tě,“ pronesla Miranda a dál rovnala poházené židle. Della zvedla mikrovlnnou
troubu zpátky na kuchyňskou linku a zastrčila ji do sítě. Zkusila ji zapnout, a když se rozběhla,
poznamenala: „Jako nová.“
Když uklidily, posadily se k jídelnímu stolu. „Tak fajn,“ pronesla jako první Miranda. „Takže
teď nás seznam se všemi detaily, a ne, abys něco vynechala. Tím mám na mysli hlavně tu část,
kdy naše milá vlkodlačice dostala přímý zásah. Něco mi říká, že to bude příhoda k popukání.
Sakra, mám fakt radost, že jsem kotě proměnila právě ve skunka!“
Kylie se opřela v židli a začala vyprávět celou historku. Začala tím, jak Fredericka informovala
Dereka o Lucasových dopisech, jak se téměř prozradila, že lva do Kyliiny ložnice pustila právě
ona.
„A proč jsi tohle sakra neřekla Holiday?“ zeptala se Miranda.
Když Kylie dlouho neodpovídala, ozvala se Della. „Protože je příliš ohleduplná, co?“
„Tím to není,“ odpověděla Kylie a kousala se do rtu. „No, možná to tak trochu je, ale bojím se o
Holiday – ne o Fredericku. A navíc, chci si to s ní vyřídit sama.“
„Jasně, tohle naprosto chápu.“ Della si zkřížila ruce na hrudi. „Pak bychom se asi měly zdržovat
někde poblíž, kdybys náhodou potřebovala pomoc.“
Miranda se zamračila. „Ale Fredericka je podlejší než chřestýš. Jsi si jistá, že to fakt zvládneš
sama?“
„Když ne, ráda jí pomůžu nakopat tuhle vlkodlačí potvoru do zadku,“ poznamenala Della.
Kylii se sevřelo hrdlo, že nemohla skoro ani polknout. „Vrátil se s ní i Lucas?“ Kylie si
vzpomněla na smutek a bolest, které zahlédla v Derekových očích. Teď měla sevřené nejen hrdlo,
ale i útroby.
„Asi ne,“ odpověděla Della. „Slyšela jsem Fredericku, jak někomu říkala, že se tu objeví až
zítra.“
Kylie zamrkala a doufala, že jí nevyhrknou slzy z očí. Vzpomněla si na své sny a uvědomila si,
jak těžké bude postavit se Lucasovi tváří v tvář.
Miranda se naklonila. „Myslíš si, že to Derek s tím vaším rozchodem myslel vážně?“
„Vždyť se s ní nerozešel,“ opravila ji Della nakřáplým hlasem. „Ani spolu ještě nechodili.“
Ale mohli jsme, pomyslela si Kylie a po tvářích se jí skoulely dvě slzy. Vstala a pronesla: „Tak
díky, kámošky, ale… chci –“
„Pořád ještě jsi naštvaná?“ zeptala se Della.
„Jo,“ odpověděla Kylie. Podívala se na obrazovku počítače, na které zářilo telefonní číslo
prarodičů. Tohle je věc, kterou by se měla zabývat. Ale až zítra, pomyslela si. Vešla do ložnice,
zavřela za sebou dveře a plácla sebou do postele s modro-bílým povlečením. Sotva zavřela oči,
uslyšela Mirandin povzdech. Povzdech, který by normální člověk nikdy nemohl slyšet skrz
zavřené dveře.
„Myslíš, že je opravdu vlkodlačice?“ zeptala se Miranda.
Kylie popadla polštář a přikryla si hlavu, ale ani to jí nezabránilo, aby svým supersluchem
nezaslechla Dellinu odpověď.
„Možná,“ ozvala se Della. „Pro mě to nic neznamená. Budu dál její kamarádka. Bude tou
nejkrásnější vlkodlačicí, kterou jsem kdy viděla.“
„To já taky,“ pokračovala Miranda. „Ne všichni vlkodlaci jsou špatný a zlý. Aspoň ne ti, které
znám.“
Skvělý, pomyslela si Kylie. Zdá se, že kamarádky jsou přesvědčené, že je odsouzená žít až do
konce života jako protivná holka, která po nocích vyje na měsíc. Kylie se snažila představit si,
jaká je metamorfóza do vlčí podoby. Pak si vzpomněla, že přesně na to čeká Fredericka a těší se,
až jí zatne vlčí zuby do krku.
132
Na mysli jí vytanula Derekova slova, že si nepřeje, aby se z ní stala vlkodlačice, protože pak by
byla mnohem blíž Lucasovi. Je tohle snad důvod, proč se Derek stáhl? Sakra! Proč jenom musí
být život tak těžkej, pomyslela si.
Celé odpoledne zůstala Kylie v pokoji. Uvnitř mysli jí bouřily různé emoce a city, hlava ji bolela,
takže se snažila nemyslet na nic. Už málem upadla do milosrdného spánku, když se najednou v pokoji
ochladilo. Rozhlédla se kolem, aby spatřila ducha, který ji navštívil, ale zřejmě se ještě nezhmotnil.
Vzpomněla si na ženu, která se u ní objevila, když vyhodila Fredericku, a zeptala se: „Chcete mi něco
říct?“
Otázka visela v mrazivém vzduchu, čekajíc na odpověď. Kylie už ani nedoufala, že jí duch odpoví,
ale nevěděla, co má udělat. Dívala se na strop, vzápětí vyskočila, když cosi dopadlo na zem vedle
postele. Rozhlížela se a všimla si, že spadl telefon, který si nechala na nočním stolku. Když ho zvedla,
věděla, že někdo je na lince.
„Halo?“ Kylie poznala Sářin hlas.
„Ahoj,“ odpověděla do sluchátka.
„Co se děje?“ zeptala se Sára.
Kylie se znovu uvelebila pod přikrývkou, protože v místnosti byla zima. „Nic. Tys mi volala?“
„Ne, tys volala mně,“ odpověděla překvapeně Sára.
„Bože,“ povzdechla si Kylie. „Telefon mi spadl z nočního stolku. Asi se náhodně vytočilo tvoje
číslo.“
„Asi.“ Ze Sářina hlasu Kylie poznala, že se necítí ve své kůži.
„Kde právě jsi?“ zeptala se Kylie, jen aby narušila trapné ticho, protože zavěsit jí připadalo
neslušné. Nemohla Sáře říct, co se jí právě honilo hlavou.Víš ty co? Právě jsem vyhodila z mýho
pokoje jednu vlkodlačici, která se snažila zabít kotě, vlastně skunka, protože ho moje kamarádka
začarovala. A dneska večer, až nastane úplněk, se možná sama metamorfuju do vlčí podoby. Právě
v tuhle chvíli si Kylie uvědomila, že Sáru neprávem obviňuje z toho, že se změnila. Sakra, vypadá
to, že jsem se spíš pořádně změnila já, pomyslela si.
„No, právě jsem v obchoďáku s Tinou,“ odpověděla Sára a hlas jí zněl podivně napjatě.
„S Tinou?“ zeptala se Kylie a doufala, že Sáru trochu vyprovokuje k hovoru.
„S Tinou Daltonovou. Nedávno se sem přistěhovali.“
„A je dobrá?“ Je snad Tina Sářina nová nejlepší kamarádka?
Sára se uchichtla. „No, ani ne. Zato její brácha je úžasnej.“
„Hmm,“ popíchla ji Kylie. „Ještěže já nemám bráchu. To bych si pak myslela, žes se mnou
celou tu dobu kamarádila jen kvůli němu.“
Sára se zasmála a Kylie se k ní přidala. Pocit trapnosti trochu vyprchal.
„Je divný, žes mi zrovna teď zavolala,“ řekla Sára. „Zrovna jsem na tebe myslela. Pamatuješ,
když nám bylo třináct, jak jsi udělala ten šílený obrat, až jsi nás obě vyhodila z trampolíny? Obě
mámy nás tenkrát okamžitě odvezly do nemocnice, protože si myslely, že ty máš zlomenou ruku a
já zas bouli na hlavě jako husí vejce.“
„Jo,“ vzpomínala Kylie. „Proč sis na to vzpomněla?“
„To sama nevím,“ odpověděla Sára stejně napjatým hlasem jako před chvílí.
Kylie se opřela o polštář. „Tenkrát se ti hrozně líbil ten doktor.“
„To teda jo,“ odpověděla Sára, tentokrát normálním hlasem. „A co tam u vás? Jsou tam kluci,
který by stáli za hřích?“
„Jo.“ Kylie se zhluboka nadechla. Při výdechu se jí u úst vytvořil obláček páry. Divný,
pomyslela si. Měla dojem, že duch už dávno zmizel, ale vypadalo to, že je blízko ní.
„No a co? Chodíš s někým?“ zeptala se Sára.
Kylie sebou škubla. „No, tak trochu… ale zdá se…, že jsme se rozešli.“ Tedy spíš on se rozešel
se mnou. Mrazivé chvění kolem páteře ještě zesílilo a Kylie se rozhlédla, jestli ducha neuvidí.
Pořád ještě nebyl zhmotněný, teplota v místnosti však stále klesala.
„Stojí to za starou bačkoru, co?“ odpověděla Sára a Kylie zaslechla, jak někdo v pozadí volá její
jméno. „Počkej chvilku.“
133
Telefon ztichl, jako by Sára přikryla sluchátko rukou. Kylie, díky svému zázračnému
supersluchu, slyšela, jak Sára dýchá. Stále ještě nepochopila, jak tenhle dar vlastně funguje. Občas
fungoval a Kylie slyšela i to, co nechtěla, občas ne. Stejně tak jako její fyzická síla.
„Ne, to není na mé pojištění,“ ozval se Sářin hlas ze sluchátka. „Budu platit hotově. Jistěže o
tom matka ví. Podívej, přijde se na mě doktor podívat, nebo ne?“
Kylie se zamračila, když si uvědomila, že jí Sára lhala, že je na nákupech. Důvody, proč to
udělala, vířily Kylii hlavou. Je snad u doktora, aby si zařídila antikoncepční pilulky? Nebo se snad
domnívá, že je těhotná? Kylie sevřela pevně sluchátko a přemítala nad tím, jak jsou se Sárou
odlišné. Bylo smutné, že si spolu už nemají co říct – ať už šlo o vlkodlaky, nebo o sex.
„Kylie,“ ozvala se Sára. „Musím už jít.“
„Tak fajn, měj se.“ Kylie položila telefon zpátky na noční stolek. Když se otočila, zahlédla
ducha sedícího v nohách postele a zdálo se, že je velmi smutný. Kylie na něj začala mluvit, ale
duch ihned zmizel.
„Skvělý,“ zamumlala Kylie. „Komunikace s duchy je někdy stejně těžká jako komunikace se
starou kamarádkou.“
V půl dvanácté v noci se Kylie vydala s Mirandou a Dellou k táborovému ohni. Srdce se jí svíralo
strachy při pomyšlení, co se může, nebo nemůže dnes v noci stát, ale odmítala se tomu pocitu poddat.
Jistě, Della asi věděla, co se právě odehrává v Kyliině hlavě, protože se k ní chovala velmi ohleduplně.
Jakmile všechny tři dorazily na paseku, kde byla připravená hranice dřeva, Kylie zahlédla Dereka ve
skupince asi čtyř dalších elfů. Podíval se na ni. Úplněk poskytoval dostatek světla, aby Kylie v jeho
očích zahlédla znepokojení. Nebylo pochyb o tom, že Derek vycítil její strach. Zastavila se a řekla
kamarádkám, aby šly dál, že si chce na chvíli promluvit s Derekem. Miranda s Dellou zamířily ke
skupince dalších táborníků.
Kylie očekávala, že k ní Derek přijde. Doufala, že jeho dotyk zmírní pocit úzkosti, který jí svíral
hruď. Opravdu teď potřebovala načerpat jeho energii a klid, nemluvě o tom, jak se těšila na jeho
dotek. Jejich pohledy se setkaly, ale místo aby k ní vyrazil, otočil se zpátky k hloučku kamarádů.
Teprve teď Kylii došlo, jak se věci mezi nimi skutečně mají.
Bylo jasné, že být jenom přáteli znamená žádné polibky, žádné doteky.
První, co Kylii napadlo, bylo doběhnout k němu, požádat ho o odpuštění a skoncovat s tímhle
nesmyslem. Pak si to ale rozmyslela. Nebude se ho doprošovat. Vztek zvítězil nad strachem. I
když věděla, že Derek má částečně pravdu – alespoň z počátku to tak bylo, že si nechtěla s
Derekem nic začínat, protože stále váhala, jaký vztah má k Lucasovi –, ale teď… Copak jí
nedůvěřuje natolik, aby věděl, že si s ním jen tak nepohrává?
Rozčilovalo ji to. Zlobila se na Dereka i na sebe.
Být naštvaná je rozhodně lepší než mít zlomené srdce, pomyslela si. Je to dokonce lepší než mít
strach. Takže svou zlost nechala vybublat na povrch, aby si ji Derek mohl přečíst. Dokonce přišla
blíž ke skupince, s níž se bavil, aby mu to umožnila.
Věděla, že její plán zafungoval, když se otočil a jejich oči se setkaly. Kylie ani nemrkla,
neotočila se, protože chtěla, aby Derek skutečně poznal, jaký má vztek. Zamračil se a odešel.
Kylie se za ním nejprve chtěla rozběhnout, ale pak – už podruhé během chvilky – si to
rozmyslela.
Jen si běž. Srdce ji bolelo a strach se zase vrátil. Věř mi, že já nejsem ta, která se s tebou rozešla.
Zhluboka se nadechla a rozhlédla se kolem a všimla si další osamělé duše, která vypadala stejně
utrápeně jako ona sama. Perry stál opřený o strom na kraji paseky a pozoroval Mirandu, vesele
švitořící se skupinkou kluků, mezi nimiž byl i Kevin. Když viděla jeho smutné pohledy, vydala se
k němu.
Perry na ni zavrčel, když přišla blíž: „Co je? Jdeš mi zase říct, jak moc mě má ráda?“
„Ne,“ odpověděla Kylie. „Došla jsem k závěru, že všechno, co se týče opačného pohlaví a sexu,
by mělo být zakázané a považované za nezákonné.“
Perry ji studoval svýma hnědýma očima. „Copak, problémy v ráji?“
„Jo.“
Povzdechl si. „Možná bychom se my dva měli spojit a dát pár mladým malou lekci.“
134
„Jen v tvých snech,“ odpověděla Kylie.
„Ani tam.“ Perry se zamračil. „Jediná holka, která se zjevuje v mých snech, je ta, co právě
támhle s každým vesele flirtuje a mě sotva pozdraví.“
Kylie na Perryho nevěřícně zírala. „Já tě nechápu.“ Jak si může myslet, že s ním Miranda bude
mluvit, když to byl on, kdo se s ní rozešel? Stejně jako Derek.
Než však stačila říct svůj názor nahlas, Luis – na dnešní večer hlavní vlkodlak – vyzval všechny
k pozornosti. Kyliina zlost na Dereka i Perryho zmizela a znovu ji zachvátil strach, co se s ní
dnešního večera bude dít.
Srdce jí bušilo. Cítila, jak na ni dopadají chladné měsíční paprsky, jako by to byly paprsky
sluneční. Bodaly ji do kůže a vyvolávaly v ní obavy. Zvedla oči k velkému kotouči na noční
obloze a chtělo se jí křičet, ať to někdo zastaví.
„Není to tak děsivý, jak si myslíš,“ uklidňoval ji Perry.
Kylie se na něj podívala. „A ví vůbec někdo, co se se mnou dneska stane?“
„Jasně.“ Jeho oči, teď blankytně modré, ji pozorně studovaly. „Nebude to nic hrozného.“
Došli blíž k místu, kde se konal obřad. Kylie se podívala na Perryho a byla mu vděčná, že se ji
snaží podpořit. „Myslím, že měnivci a vlkodlaci nejsou to samé.“
„To nejsme,“ odpověděl. „Ale oni i my procházíme metamorfózou. A věř mi, strávil jsem hodně
času konzultacemi s oběma druhy. A všichni tvrdíme jednu věc. Není to nic hrozného. Představ si
to, jako bys do svalu dostala křeč.“
Kylie se kousla do tváře a vzpomněla si, že Lucas to popisoval podobným způsobem. Bohužel,
Kylie nikdy nedostala svalovou křeč. V hlavě jí vířily tisíce otázek. Jak to, že na ně ještě nenašla
odpovědi? Měla pocit, že se jí srdce zastavilo, pak se rozběhlo a pak se třepotalo jako lapený
motýl.
Snažila se ovládnout svůj strach. Rozhlížela se kolem a hledala Fredericku. „Dozvím se dneska,
kdo vlastně jsem?“ zeptala se Perryho. Plíce byly příliš ochromené, než aby byly schopné pojmout
nějaký vzduch.
„Určitě.“ Jeho pohled se zaměřil přes její rameno. Kylie se bála, že Fredericka stojí přímo za ní.
„Jsi v pořádku?“ K jejímu uchu dolehl příjemný Holidayin hlas.
Otočila se, aby zahlédla, jak naznačila Perrymu, aby zmizel.
Naklonila se k Holiday a zašeptala: „Jsem vyděšená k smrti. Nejsem na to připravená.“ V očích
měla děs a slzy.
„Budeš v pořádku, neboj. Nemyslím si…“ Holiday větu nedořekla. Místo toho položila Kylii
ruku na rameno a část panické hrůzy zmizela. „Pojď, budu stát u tebe, kdybys mě potřebovala.“
Došly až k ohništi a připojily se k ostatním táborníkům. Všichni vytvořili kolem ohniště kruh,
podobně jako tomu bylo při obřadu upírů. Luis se postavil doprostřed a v ruce držel lebku. Nebyla
to lidská lebka, spíš vypadala, že je vlčí. Zvedl ji nad hlavu. Zdálo se, jako by zachytila měsíční
paprsky a celá se rozzářila. Luis pomalu začal vyprávět příběh prvního vlkodlaka, pak děkoval za
všechny dary, které dostali do vínku… Kylie ho však neposlouchala. Zdálo se, že všechno je
špatně. Její oči přitahoval měsíc, zářící na temné obloze. V jednu chvíli měla pocit, že se změnil
na mužský obličej a mrkl na ni.
Kylie si všimla, že několik táborníků odchází. Byli to vlkodlaci. Podívala se na Holiday a v
očích se jí zračilo spousta nezodpovězených otázek.
„Většina z nich se příliš ráda netransformuje do vlčí podoby na veřejnosti,“ vysvětlila jí vedoucí
kempu.
Kylie se jim ani nedivila. Ani ona by to nechtěla, kdyby se musela proměnit. Musí se předtím
svléknout? Pozorují snad, jak jim narůstá srst?
Její jedinou myšlenkou bylo otočit se a utéct. Luis přestal mluvit a zvuk, který se mu vydral z
hrdla, byl děsivý a naprosto ji ochromil. Z lesa se ozývaly podobné zvuky, z nichž všem ostatním
naskakovala husí kůže. Kylie byla tak vyděšená, že se pomalu nemohla ani nadechnout, nohy jako
by jí vrostly do země. Nechtěla to poslouchat, nechtěla se na to dívat, ale nemohla se pohnout a
odtrhnout od toho oči.
135
Luis padl na zem, vyhrbil záda a zvuky – napůl vrčení a napůl naříkání – se mu dál draly z hrdla
ven. Kylie si připadala, jako by se ocitla v jakémsi hororovém filmu. Sledovala, jak se jeho tělo
nelidským způsobem zkroutilo, záda znovu vyhrbil do oblouku, že Kylie měla pocit, že se zlomí.
Čelist najednou vyrostla, tváře se prodloužily a tam, kde ještě před chvíli byl obličej mladého
muže, se najednou objevil vlčí čenich, porostlý šedivou srstí.
Kylie bušilo srdce, kůže se jí svraštila a svíral se žaludek.
Ach panebože! Něco se s ní dělo.
136
Kapitola dvacátá šestá
Kylie měla pocit, že jí žilami koluje minerálka. Sledovala Luise, který již dokončil metamorfózu do
vlčí podoby a zmizel mezi stromy v lese. Pak se všichni otočili a pozorovali ji.
Pozorovali.
Čekali.
Podívala se na Holiday. „Potřebuju… být sama.“ Otočila se a zamířila k lesu. Neutíkala –
nechtěla na sebe upoutat ještě víc pozornosti, než měla –, ale šla rychle, bála se děsivých a
srdceryvných zvuků, které by každou chvíli mohly splynout z jejích rtů.
Jakmile se dostala do lesa, rozběhla se. Pohybovala se úžasnou rychlostí, vyhýbala se stromům,
přeskakovala pařezy, uhýbala před větvemi. Jak dlouho běžela, neměla tušení. Ale když jí došel
dech a i energie, konečně klesla na zem jako hromádka třesoucích se svalů.
Přerývaně dýchala a zadívala se na ruce. Dotkla se tváří, aby se ujistila, že se nezměnila.
Nic. Žádné změny nepozorovala. Zavřela oči a snažila se nemyslet na svědící kůži. Pak to
najednou uslyšela.
Hluboké, zlověstné vrčení.
Otevřela oči a zahlédla vlka, který se k ní blížil. Srst měl spíše bílou, jen s náznaky šedé a
pískové barvy, oči mu zlatě zářily. Pysky měl zvednuté, takže viděla ostré vyceněné zuby. Nebyl
to obyčejný vlk. Byl to vlkodlak.
Kylie se pokusila vstát, ale svaly se jí třásly a odmítaly spolupracovat. Zdálo se, jako by si vlk
její slabosti všiml. Jeho postoj byl mnohem agresivnější a bojovnější. Ostré chlupy na hřbetě se
mu hrozivě ježily, a když se Kylie zadívala do jeho očí, uvědomila si, koho má před sebou.
Fredericka. Vrčení přešlo do mnohem hlubšího tónu a pak vlkodlačice vyrazila.
Kylie bojovala se svou slabostí a snažila se přimět nohy k útěku. Náhle se mezi stromy objevil
další vlk – mnohem větší a zlověstnější. Fredericka se zastavila. Nejprve si Kylie myslela, že ji
chtějí oba vlci napadnout a že nemá žádnou šanci se zachránit. Ale druhý vlk s tmavě šedou srstí a
očima zářícíma jasně zlatavou barvou proběhl kolem ní a zavrčel na blížící se Fredericku.
Kylie sledovala, jak se oba postavili proti sobě, připraveni k boji. Pak uslyšela hrozivé zavrčení
a cvakání zubů. Usoudila, že je pravý čas na útěk, a vyrazila zpátky ke kempu. Běžela, ale ne tak
rychle jako předtím, protože ji celé tělo bolelo. Přinutila se vydržet tempo, dokud nedoběhla ke
srubu.
Vysílená padla na schody, lapala po dechu a celá se třásla. Když se podívala zpátky k lesu, mezi
stromy zářily jasně zlaté oči. Při dalším nadechnutí jí to došlo. Nebyla si jistá, jak na to přišla, ale
s jistotou mohla říct, kdo je tím vlkodlakem.
Lucas se vrátil.
Druhý den ráno se Kylie vzbudila – tak jako v poslední době každý den –, když teplota v místnosti
klesla. Povzdechla si, otevřela oči a zamžourala na hodiny v domnění, že je ještě hluboká noc. Ale
duch byl přesný. Bylo 4.59.
Nechtělo se jí vstávat, nebyla ještě připravená postavit se Lucasovi tváří v tvář. Neměla by si ještě
zdřímnout? Zdálo se jí, že poslední tři hodiny utekly hrozně rychle. Vždyť do postele se dostala až
kolem druhé hodiny ráno.
Když Kylie vběhla do srubu po setkání s vlkodlaky v lese, čekala tam na ni Holiday, aby se
ujistila, že je v pořádku. Seděla společně s Dellou a Mirandou u jídelního stolu. V místnosti vládla
pochmurná nálada. Její spolubydlící byly velmi překvapené, když Kylie vešla dovnitř. Bylo jasné,
že byly přesvědčené, že se Kylie proměnila ve vlkodlačici. Ale Holiday se tvářila, jako by věděla
své.
Ví snad Holiday víc, než mi řekla? honilo se jí hlavou. Měla vedoucí kempu ráda, ale teď se
mezi ně dostal stín pochybností. Potřebovala se dozvědět, kdo je, dostat odpovědi na své otázky…
a protože stále nic nevěděla, měla nervy napnuté k prasknutí.
V místnosti se ochladilo, a to ji vytrhlo z myšlenek a vrátilo do přítomnosti.
137
„Musíš ji zachránit.“
Ta věta zněla Kylii v hlavě.
Povzdechla si a posadila se. Duch seděl v nohách postele. Sladká vůně krve udeřila Kylii do
nosu ještě dřív, než si všimla, že žena má na sobě zase zakrvácené šaty. Zadívala se Kylii do očí a
přitiskla si ruku na břicho, jako by se jí udělalo nevolno.
„Jestli se ti chce zvracet,“ řekla Kylie, „mohla by ses aspoň zvednout z mojí postele.“ Chladný a
bezcitný tón vlastního hlasu zněl Kylii v uších jako cizí. „Promiň,“ zašeptala. „Jen… chci zjistit,
co mi vlastně chceš říct, ale to, že na to nemůžu přijít, mě nervuje.“
Duch položil ruku na Kyliinu nohu. Dokonce i přes přikrývku cítila, jak je chladná. „Ty tomu
můžeš zabránit. Prosím, zastav to.“
„Ale co mám zastavit? Je to něco, co už začalo?“ zeptala se Kylie a útroby se jí stáhly strachy.
Je snad někdo, koho má ráda, v nebezpečí? Trpí? Unesli ho snad mizerové z Krvelačných bratrů a
mučí ho? Nebo se snad stalo ještě něco horšího?
„Sakra! Odpověz mi!“ vykřikla Kylie. „Nebo mi aspoň nějak naznač, abych tomu porozuměla.
Je mi jedno, jak to bude děsivé, prostě to udělej.“
Ta žena v zakrvácených šatech jí prostě nedávala smysl.
Duch se vytratil a stejně tak i pocit chladu v místě, kde se jí dotýkal. Naopak pocítila příjemné
teplo, které se jí rozlévalo od kotníků dolů. Kylie se chytila za palce u nohou. Zvláštní, Daniela
nikdy necítila. Má jí to snad něco napovědět?
Kylii znervózňovalo, že nemůže přijít na to, co jí žena chce říct. Najednou kolem sebe slyšela
zvuky padající vody, jako by se ocitla u vodopádu. Je snad tohle znamení od mrtvých andělů, že
všechno bude v pořádku?
Kylii zapípal telefon oznamující příchod zprávy. Ve schránce měla tři: od soukromého
detektiva, od Sáry a od mámy.
Obestřel ji strach, co všechno se mohlo stát. Nedbala na to, kolik je hodin, a vytočila matčino
číslo.
Kolem osmé hodiny ráno položila Kylie tác se snídaní na stůl a posadila se vedle Delly a Mirandy.
Moc se kolem sebe nerozhlížela, protože se obávala, že by ho mohla spatřit. Nebo vlastně oba.
Nechtěla teď vidět ani Dereka, ani Lucase. Stále ji ještě bolelo a mrzelo, jak se jí Derek včera večer
vyhýbal. Jasně, věděla moc dobře, se ona sama se mu taky pár dní před tím vyhýbala, ale to bylo něco
jiného. Jejím důvodem nebylo, že se s ním nechtěla vídat; skrývala se před ním právě z opačného
důvodu – že s ním chtěla být až příliš.
Zadívala se na talíř s roztékajícími se vajíčky, na které stejně neměla vůbec chuť. Vzpomněla si na
telefonický rozhovor s matkou. Upřímně řečeno, nemyslela si, že matka uvěřila historce, že ji tak brzy
ráno vzbudil další hrozný sen a že si neuvědomila, kolik je hodin. Ale když se jí matka přiznala, že i
ona měla opravdu ošklivý sen, Kylii napadlo, jestli to není důsledkem vymazání paměti. Má snad
máma noční můry z toho, co viděla v Údolí stínů?
Najednou si Kylie uvědomila, že se jí naježily vlasy v zátylku. Věděla, že ji někdo velmi
soustředěně pozoruje. Neudržela se a ohlédla se přes rameno. Měla to tušit.
Fredericka.
Otočila se a zahleděla se na druhou stranu místnosti. Uvědomila si, že se dívá přímo do očí
Derekovi. Z jeho pohledu poznala, že se o ni bojí, že si dělá starosti, ale nic víc. Nevydal se
směrem k ní. Copak to necítí, jak moc ho zrovna teď potřebuje? Zadívala se stranou, ale v tu
chvíli zjistila, že je lapena párem modrých očí. Krásných modrých očí, které ji přenesly zpátky do
dětství a vyvolaly v ní vzpomínky na hledání slona v mracích na obloze.
Lucas se zadíval na dveře a kývl na Kylii, jako by jí tím naznačoval, že si s ní chce promluvit
venku.
Kylie musela nejprve najít odvahu, aby se zvedla a čelila tomu, co mělo přijít.
Vzala do ruky vidličku a jedla s takovou chutí, jako by byla příliš hladová, než aby mohla odejít
bez snídaně. Radši budu jíst ta nevábně vonící vajíčka než mluvit s Lucasem, pomyslela si.
Zkrátka a jednoduše, ještě nebyla na setkání s ním připravená. Nehledě na to, že kdyby teď vyšla
138
ven z jídelny za Lucasem, nepochybně by to Dereka ranilo. A to nechtěla. Přesto, že Derek nevidí,
jak zraňuje on ji.
Bylo krátce po obědě, když se Kylie vrátila zpátky do srubu, aby vyřídila pár telefonátů. Posadila se k
počítači, vzala do ruky myš, aby na obrazovce vyvolala telefonní číslo na prarodiče. Uvažovala, komu
má zavolat dříve, zda detektivovi, nebo prarodičům. Zvolila si prarodiče. Neměla ani potuchy, co by
jim vlastně měla říct. Jak by jim měla sdělit, že je jejich dávno ztracenou vnučkou, ale ne vlastně
jejich, protože se úplně náhodou dozvěděla, že jejich mrtvý syn byl adoptovaný?
No, tenhle rozhovor určitě nebude jednoduchý.
Když se obrazovka rozsvítila, objevil se seznam silničních nehod ve Springvillu, v místě, kde
bydlela Della. Kylie se rozbušilo srdce, když si uvědomila, že Della se stále snaží přijít na to,
jestli něco neprovedla v době, kdy se metamorfovala v upírku.
Zadívala se na zavřené dveře Delliny ložnice. Často chodila po obědě do srubu, aby se trochu
prospala.
Otevřela si soubor a vyhledala telefonní číslo na Kenta B. Brightena z Gladlocku v Texasu. I
když opravdu netušila, co mu řekne, vyťukala číslo dřív, než ztratí odvahu.
Telefon zazvonil, jednou.
Podruhé.
Potřetí.
Pak se ozval záznamník. „Dobrý den, dovolali jste se ke Kentovi a Becky Brightenovým. Nejsme
právě teď doma, ale pokud zanecháte…“ hlas pokračoval dál.
Takže jsou ještě naživu, pomyslela si.
Zachvěla se, když se ozval dlouhý tón.
Nastal rozhodující okamžik. Má zanechat zprávu? Nebo ne?
Kylie stiskla tlačítko, aby přerušila spojení.
Desetkrát se nadechla a vydechla, aby se uklidnila, a vyťukala detektivovo číslo. Ozval se další
záznamník. Tentokrát ale zanechala krátký vzkaz a nadiktovala jméno a telefonní číslo na
Danielovy adoptivní rodiče.
Přemítala o tom, jak by mohla vypadat návštěva u Brightenů, a zjistila, že se s nimi touží setkat
nejen proto, aby zjistila jméno biologických rodičů Daniela, ale prostě proto, aby se s nimi
seznámila. Bylo by hezké dozvědět se něco víc o svém otci. Zavřela soubor s telefonními čísly a
na obrazovce na ni vyskočily dva články týkající se dvou na sobě nezávislých nehod, při nichž
zemřeli tři lidé.
Kylie začala číst. Jednou obětí byl asi čtyřicetiletý muž, druhou… Kylii se zastavilo srdce.
Druhou obětí byla žena a její šestiměsíční dcerka.
Jak si Della může myslet, že by něco takového mohla udělat?
Srubem se rozlehlo klepání na dveře a Kylie se vyděsila. Je to snad Lucas? Nebo zase
Fredericka? Rozhlížela se po místnosti, aby zjistila, že je kotě schované v bezpečí. Klepání se teď
ozvalo mnohem hlasitěji.
„Kylie?“ ozval se hluboký Burnettův hlas za dveřmi.
Kylie věděla, že ji mohl slyšet, že je uvnitř, a tak zavolala: „Pojďte dál.“
Burnett otevřel dveře a došel k jídelnímu stolu. Kylie začala mít obavy, proč za ní přišel. Měla
pocit, že z ní přišel vytáhnout nějaké informace o Holiday. Jestli ale tohle byl důvod jeho
návštěvy, tak odejde zklamaný, pomyslela si Kylie.
Kývl směrem k židli. „Vadilo by ti, kdybych si na chvilku sedl?“
„Ne.“ Aniž by byla schopná ta slova zastavit, Kylie vyhrkla: „Jestli se tohle týká Holiday,
tak…“
Burnett zvedl ruku. „Ne, neboj se. Tohle se netýká… Holiday.“ Zamračil se. „Ačkoliv musím
přiznat, že ta ženská je pro mě naprostou hádankou.“
„Možná, že kdyby kolem nekroužila Selynn jako sup, tak…“ Kylie zavřela pusu, protože si
uvědomila, že dělá stejnou chybu jako tenkrát u vodopádu.
„Selynn sem poslali z FVJ, takže ji nemůžu odvolat. Ale tak jako tak, brzy už odjede.“
139
I když ji Kylie neviděla od té příhody u jezírka, slyšela, že je stále ještě v kempu. Říkalo se, že
je tu kvůli tomu incidentu s nebezpečným a zabijáckým upírem. Jestliže tedy Selynn odjíždí,
znamená to, že ho chytili…?
„Stalo se něco? Chytili jste ho?“ Před očima viděla ty dvě holky, které byly zabity, píchlo ji u
srdce.
Burnett se opřel v židli. „To jsem ti právě přišel říct. Právě jsem dostal zprávu, že Rada
nejvyšších má toho grázla v rukou. Chystají se… tu situaci vyřešit.“
„Co tím myslíte? Vyřešit?“ zeptala se.
„Přesně to, co říkám. Oni tu situaci vyřeší.“
„Půjde před soud… nebo tak něco?“ Budu muset jít svědčit? napadlo ji.
Burnett se na ni podíval, jako kdyby si vzpomněl na slova, která jí řekl: že ten kluk neujde
trestu. „No, ne přímo soud… Rada nejvyšších rozhodne o jeho osudu, ale… ujistili mě, že zabití
normálních lidí neberou na lehkou váhu.“
Kylie nechtěla ani pomyslet na to, jak takový „osud“ může vypadat. Trochu ji uklidnilo, když si
uvědomila, že se nemusí znovu postavit tváří v tvář tomuhle mizerovi a svědčit proti němu. Ale
opravdu se může cítit v bezpečí? Měla snad tahle nehoda něco společného s tím, že má někoho
zachránit? Je pořád ještě ten někdo, koho má Kylie ráda, v nebezpečí?
Zadívala se na ruce, které měla složené v klíně. Kdyby vzhlédla, viděla by, že Burnettův zrak se
upírá na obrazovku.
„Co to je?“ zeptal se hrozivým hlasem.
Kylie nechtěla, aby podezíral Dellu z tak závažných zločinů, a tak myší najela na červený křížek
v pravém horním rohu a soubor zavřela. „Nic,“ zamumlala, ale příliš pozdě si uvědomila, že
Burnett moc dobře ví, že lže. Muselo mu to napovědět to její zbrklé zavření souboru.
Zadíval se jí přímo do očí. „Kylie, tohle nedělej.“
„A co?“ zeptala se, protože opravdu nevěděla, co má na mysli.
„Neříkej mi, že sis na internetu vyhledávala nehody, které spadají pod FVJ a jde o Rudý kód.“
Rudý kód. Kylie si vzpomněla, že pod tímto označením FVJ vyšetřuje zinscenované silniční
nehody, aby se zamaskovala vražda, kterou provedla nějaká nadpřirozená bytost. Znovu se
zadívala na prázdnou obrazovku. „Takže… jedna z těchhle nehod je označená jako Rudý kód?“
Aby se zakrylo, že vraždil upír? Je tedy možné, že Della opravdu mohla něco takového provést
během své proměny?
Burnett se otočil a pečlivě si ji prohlížel. Četl ji. „Jestliže jsi tyhle stránky nestudovala ty, kdo
potom?“
Do háje! pomyslela si Kylie. Co mám odpovědět? Nemůžu mu lhát, protože by to hned poznal.
„Byla to Della?“ zeptal se.
„Ne,“ zalhala znovu Kylie bez rozmýšlení.
Burnett zavřel oči.
„Prosím,“ zamumlala Kylie, aniž by věděla, o co ho prosí.
Burnettovy tmavé oči se na ni zaměřily.
„Nemohla tohle udělat,“ pronesla rozhodně Kylie. „Je to hodná holka.“
Burnett se zadíval na dveře Delliny ložnice. Položil ruku Kylii na rameno a jemně ji stiskl. A
pak bez jediného slova odešel.
Chvilku poté, co se za Burnettem zavřely dveře, vyšla Della z pokoje. Kylie měla v očích slzy a
v duchu se jí omlouvala.
„To je dobrý,“ řekla kamarádka, ale z jejího výrazu Kylie poznala, že je vyděšená. „Stejně jsem
se chystala, že se ho na to zeptám.“ Vydala se ke dveřím, aby ještě dohonila Burnetta.
„Nemohlas tohle udělat,“ pronesla Kylie.
Della se ohlédla přes rameno. V očích se jí třpytily slzy. „Doufám, že máš pravdu.“
Kylie seděla u stolu nejméně půl hodiny a pocit viny jí vháněl slzy do očí. Kdyby nečetla ty zprávy
zrovna ve chvíli, kdy Burnett vešel dovnitř, nemuselo se nic z toho stát. Proto se rozhodla, že tu
nemůže jen tak sedět a čekat, co se stane s Dellou. Vyběhla ze srubu a běžela, co mohla, do kanceláře
za Holiday. Domnívala se, že tam najde i Burnetta s Dellou.
140
Protože zrovna všichni měli nějakou táborovou činnost, ať už sportovní hry nebo různá tematická
setkání, nepotkala Kylie cestou ani živáčka. Neuběhla příliš daleko, když to tu bylo zase – ten pocit, že
ji někdo sleduje. Tentokrát tomu však nevěnovala příliš pozornosti, protože její myšlenky se
soustředily na Dellu.
Když vyběhla z lesa, zahlédla Burnettovo auto. On i Della seděli uvnitř a někam odjížděli. „Ach
ne!“
„Neboj se, vím o tom,“ ozvala se Holiday za ní.
Kylie se otočila, a protože zahlédla v Holidayině výrazu stejné obavy, věděla, že už ví, co se
stalo. „Je to všechno moje vina,“ zamumlala a tváře měla mokré. Měla takový strach, že se
nemohla ani nadechnout.
Holiday ji dovedla do kanceláře a objala ji. „To bude v pořádku,“ uklidňovala ji.
„Kam ji veze?“ zašeptala Kylie a polykala slzy.
„Do laboratoře FVJ, aby jí udělali testy DNA a otisků zubů.“
„Takže jedna z těch nehod byla taky hodnocená jako Rudý kód?“ zeptala se Kylie.
„Obě,“ potvrdila jí Holiday.
Kyliino srdce se nejprve zastavilo a pak se nepřirozeně rozbušilo.
„Je všechno v pořádku?“ ozval se mužský hlas ode dveří.
Lucas se opíral o veřeje a v očích měl obavy.
„To je dobrý,“ mávla na něj Holiday.
Ani se nepohnul. „Jsi v pořádku?“ zeptal se Kylie, jako by to musel slyšet od ní.
Poprvé od chvíle, kdy se vrátil, se na něj Kylie podívala. K jejímu údivu nebyla schopná ze sebe
vydat ani hlásku. Jediné, co zvládla, bylo krátké přikývnutí. Lucas se otočil a odešel, zanechav v
Kylii na chvilku pocit prázdnoty.
Holiday ji dovedla k pohovce a obě se posadily. „Kylie, neměj strach. Uvidíš, že to všechno
dobře dopadne.“ Položila ruku na Kyliina záda a dodávala jí potřebnou energii.
Ta však měla stále před očima vyděšenou Dellu. Della a strach – to prostě nešlo dohromady.
Della byla silná a odvážná a příliš dobrosrdečná, než aby dokázala někomu ublížit. „Určitě to
neudělala,“ řekla Kylie Holiday. „Je nesmysl nechat jí dělat ty testy.“
„Della to chtěla sama. Potřebuje mít jistotu.“
„Ale ona to neudělala,“ zopakovala znovu Kylie a uvědomila si, že s ní Holiday nesouhlasí.
„V to všichni doufáme, Kylie. Ale pokud to udělala, jsou tu polehčující okolnosti. Zrovna
procházela transformací. Jsem si jistá, že FVJ by k tomu rozhodně přihlédla.“
Při těch slovech se Kylie vnitřně otřásla. Nevěděla, co ji víc pobuřuje – zda to, že Holiday
nevěří, že to Della neudělala, nebo to, že upíři při přeměně mohou klidně zabíjet nevinné lidi a
nebýt za to odpovědní.
Za další tři hodiny zavolala Holiday Kylie a sdělila jí, že se Della vrací do kempu. Dovolila jí i
Mirandě, že se nemusí účastnit táborové společné aktivity a mohou na Dellu počkat ve srubu. A to
také obě dívky udělaly – seděly u jídelního stolu a čekaly. Kylie si nervózně pohrávala s plechovkou
koly, Miranda se raději ani nepohnula.
„Určitě to neudělala,“ opakovala Kylie dnes snad už posté. „Jak si vůbec můžou myslet, že by to
bylo možný?“
Miranda si povzdychla, jako by ji Kyliina tiráda slov už unavovala. „Tohle sakra není svět, ve
kterém jsi byla zvyklá žít! Tady se takovéhle věci běžně dějí. Takové hrůzy. Třeba ty dvě holky,
co umřely. Kotě se promění ve skunka. Vlkodlaci se dostanou do tvé ložnice a snaží se tě zabít. A
když se člověk proměňuje poprvé v upíra, může… dělat věci, které by jinak v životě nikdy
neudělal.“
„Ty si taky myslíš, že to udělala!“ obvinila ji Kylie.
„Já nevím,“ zašeptala Miranda. „Ale pokud to udělala, není to její chyba a já ji za to nepřestanu
mít ráda. Sakra, Kylie, měla by ses zachovat stejně. Myslí si, že ty dokážeš nemožné. Jestli se k ní
teď otočíš zády, zničí ji to.“
Kylii vhrkly slzy do očí jen při představě, že by Della něco takového udělala. V hloubi duše ale
věděla, že i kdyby to byla pravda, nikdy by se ke své přítelkyni neobrátila zády.
141
Během chvilky se ve dveřích objevila Della s očima červenýma od pláče, vešla dovnitř a padla
na židli. „Otisky zubů na těch obětech nebyly moje. A ani otisky prstů.“
Na Kyliiných rtech se objevil úsměv a srdce se jí tetelilo radostí. „Říkala jsem ti to.“
Z Delliných tmavých očí se koulely slzy a stékaly po bledých tvářích. „Myslí si, že to udělal
Chan.“
Miranda se podívala z Delly na Kylii. „Kdo je Chan?“
„Můj bratranec,“ vysvětlila jí Della a už jí bylo jedno, že o něm bude za chvíli vědět celý tábor.
„Pomáhal mi během mojí transformace. Nemusel to vůbec dělat, ale přesto mi pomohl.“
„Ach,“ vzdychla Miranda.
„Oni po mně teď chtějí, abych ho našla a zjistila, jestli to opravdu udělal,“ pokračovala Della.
„Abych ho tajně sledovala a zjistila důkazy.“ Škytla. „Ale on jako jediný mi pomáhal, když jsem
si se sebou nevěděla rady, a teď musím –“
„Tak to odmítni,“ ozvala se Kylie.
„FVJ nemůžeš jen tak odmítnout.“ Della se zhluboka nadechla. „Kromě toho… ukázali mi
nějaké fotky.“ Oči se jí znovu zaplnily slzami. „Bylo tam i dítě. Bylo to strašný. Jestli to fakt
udělal, musí se zastavit dřív, než to udělá znovu. Myslím, že bych nedokázala žít s pocitem, že
jsem tomu nezabránila.“
Tu noc se Kylie zúčastnila povinného setkání, protože si někdo opět pohrál s bezpečnostním
zařízením. Podle Burnetta někdo alarm vypnul – co ale nevěděl, bylo, zda to byl někdo z tábora, nebo
zvenku. Byl rozhodnutý to za každou cenu zjistit. Kylie přemýšlela, zda její domněnka, že ji někdo
sleduje, nemohla souviset s vypnutím alarmu. Protože teď, když byl alarm zapnutý, žádné takové
pocity neměla a cítila se bezpečně.
Po schůzce zamířila sama ke srubu, a jakmile vystoupila na první schod, vyděsil ji nějaký zvuk.
Tolik k pocitu bezpečí. Srdce jí bušilo a Kylie se pomalu otočila. Myšlenky jí zalétly k Frederice.
„Jak dlouho si myslíš, že se mi budeš vyhýbat a nebudeš se mnou mluvit?“ Lucas vyskočil na
verandu.
Kylie rychle došla ke dveřím, nad nimiž svítilo světlo, kolem nějž poletoval hmyz, a podívala se
na hodinky.
„No, vypadá to, že takových dvanáct hodin,“ řekla, když zjistila, že je přesně devět večer. Dnes,
když ho viděla v kanceláři, byla soustředěná na problémy s Dellou, takže neměla čas zaobírat se
Lucasem a erotickými sny. Ale zdá se, že tomu je konec. Ustoupila do stínu verandy, aby si
nevšiml, jak jí zčervenaly tváře při představách, co se jí dneska v noci může zdát.
„Takže připouštíš, že ses mi vyhýbala?“ V jeho hlase zazněl humor.
Humor, který však Kylie v tuhle chvíli nedokázala ocenit. Podívala se mu do očí.
„Popřela bych to, ale ty bys mi stejně nevěřil.“ Kromě toho, vyhýbat se věcem a problémům,
které mi jsou nepříjemné, je mou specialitou.
Vzpomněla si, jak jí Holiday tvrdila, že když si promluví s otcem, bude svůj problém vidět v
růžovějších barvách. S otcem to fungovalo. Ale bude to mít stejné účinky i na Lucase? Podívala
se na dveře, pak na Lucase a věděla, že to musí udělat.
„Takže když to tedy nehodláš popřít, můžu doufat, že mi vysvětlíš důvod, proč to děláš?“
Kylie svraštila obočí, na chvíli si přála, aby Lucas nic netušil o jejích snech, ale věděla, že to je
jen její přání.
„Důvody,“ odpověděla.
„Cože?“ Došel k ní a vůně – dřevitá a příjemná – se vznášela ve vzduchu kolem něj.
„Mám k tomu víc než jeden důvod.“
„Tak fajn.“ Chytil jeden pramínek vlasů a mnul ho mezi prsty. „Tak mi je konečně prozraď.“
Kylie o krok ustoupila, aby se vymanila z jeho přitažlivosti. „Mám ti je prozradit? A připravit se
o všechnu tu legraci, až se budeš snažit to zjistit sám?“ Domnívala se, že její slova zní odměřeně,
ale pravděpodobně se mýlila, protože Lucas se rozesmál.
Kylie se zamračila.
Úsměv zmizel Lucasovi ze rtů. „Tak dobře. Myslím si, že konečně začínáš realizovat nejméně
jeden ze svých talentů. Chceš příklad? Třeba snové představy.“
142
Kylie zčervenala, ale tentokrát neodvrátila pohled. „Už jsem pochopila, jak to funguje. Neměl
by být problém je zastavit.“ V duchu si přála, aby to byla pravda. Vždyť Holiday říkala, že snové
představy může ovlivňovat, pokud zvládne kontrolu nad svými city, nebo ne? A Kylie udělá
všechno pro to, aby se svých erotických snů zbavila. Bože, doufám, že to zvládnu, pomyslela si.
Lucas si ji soustředěně prohlížel. „Ty se za ně stydíš.“ Tón jeho hlasu zase přešel do flirtování.
Kylie se podívala na dveře. Přece mu jasně řekla, co si teď přeje, ne?
Jakmile sáhla na kliku, Lucas ji chytil za ruku. Nebyl to drsný, ani pevný stisk. Jeho dotek byl
něžný a dával jí možnost ucuknout. Sakra, dneska tedy měla těžký den! Před očima jí vyvstal
Lucasův soucitný pohled v Holidayině kanceláři.
„Dej mi pár minut, prosím.“
Soustředěně se dívala na dveře, jen aby se nemusela podívat do Lucasovy tváře. Stále vnímala
jeho dotek, který vysílal jemné brnění do celého jejího těla.
„Tak jaké jsou ty další důvody?“ zeptal se. Když neodpovídala, pokračoval: „Proč se na mě tak
zlobíš, Kylie? A neříkej mi, že to není pravda. Možná, že nejsem schopný číst tvé myšlenky a
pocity jako… jiní…, ale vidím ti to na očích.“
Kylie ani na chvilku nezapochybovala, koho myslel tím „jiní“. Musel už určitě něco zaslechnout
o ní a Derekovi. Panebože, pomyslela si. Ale ať už slyšel cokoli, všechno byla minulost. Derek se
s ní rozešel.
Lucas jí trochu stiskl ruku. „Prozraď mi, co tě tak žere, a třeba si to můžeme vyříkat a přenést se
přes to.“
Na jazyk jí přišlo jediné slovo: Fredericka. Ale přišlo jí hloupé být naštvaná kvůli tomu, že
zmizel s Frederickou, protože tím by musela přiznat, že o něj sama stojí. A to Lucasovi rozhodně
přiznat nemohla. Dokonce to nechtěla přiznat ani sama sobě. A není to pravda, pomyslela si
rozzlobeně.
„Jsem unavená,“ pronesla a riskovala pohled do jeho očí. Modrých očí, které teď ve světle,
svítícím nade dveřmi, zlatavě zářily. Stále ji držel za paži a palcem jí pomalu hladil pokožku.
„Dostala jsi moje dopisy?“
„Ano.“
„Byly to ty sny, které tě tak rozzlobily, přesto jsem ne –“
„Já vím… byly to mé sny, ne tvoje.“ Odtáhla se od něj.
Zvedl obočí, jako by o něčem přemýšlel. „Nebyly jen tvoje,“ odpověděl a znovu se zamyslel.
„Aspoň ten první ne. Mám na mysli…“
Když zaváhal, zeptala se: „Takže tys to fakt udělal? Vešel jsi do mých snů?“
„Ne, to neumím. Ale když ty ses poprvé objevila v mém snu, bylo to krásné. Přesně tak, jak
jsem si to vždycky představoval a jak jsem o tom snil.“ Pokrčil rameny, jako by ze sebe chtěl
setřást pocit viny. „Zaprvé, ani jsem si neuvědomil, že tam opravdu jsi. Do chvíle, než se sen stal
tak skutečným a živým. Nepřiznal jsem se ti k tomu, protože jsem nevěděl, co bych ti měl říct.
Nechápal jsem to. A jestli je tohle, co tě tak žere, tak se omlouvám. Možná, že jsem to měl
zastavit hned zpočátku, ale… byl to jen sen. Sakra, ani jsem to zastavit nechtěl!“
I když musela přiznat, že ji těší, že je k ní čestný, stejně měla pořád vztek. Měl to zastavit. Nebo
jí měl aspoň říct, aby k němu už nechodila. Pak si ale uvědomila, že stejně neví, jak by tenkrát na
taková slova reagovala. Tolik se toho během posledních několika týdnů stalo. Dnes už rozumí
některým věcem, které by dřív vůbec nebyla schopná pochopit.
„Ale ten druhý sen, ten byl jen a jen tvůj.“ Zvedl obočí, jako by ho ta vzpomínka na sen
rozradostnila.
Když se Kylie podívala do jeho zářivých modrých očí, pronesla první věc, která jí přišla na
mysl: „Vsadila bych se, že i teta Stella snila o Tomu Selleckovi.“
143
Kapitola dvacátá sedmá
Zdálo se, že Lucas vůbec nechápe. „Cože? O Tomu Selleckovi?“
Kylie se cítila trapně. Opravdu to vyslovila nahlas? „Chci tím říct, že si myslím, že už se to nebude
opakovat. Takže na to zapomeneme, jo?“
„Proč nechceš, aby se to opakovalo?“ Pohled mu ztěžkl, sklonil hlavu, takže teď cítila jeho dech
na tváři. „Je jasné, že ke mně cítíš to samé jako –“
„Jako ty k Frederice?“ Přála si, aby její slova vyšuměla do vzduchu dřív, než se dostanou k jeho
uším.
Lucas se zamračil a zhoupl se na patách. „Tak tohle tě žere.“
Nepopřela to. Ne proto, že by nechtěla, ale proto, že věděla, že by jí stejně nevěřil.
„Koukni, Fredericka a já –“
„Na tom nezáleží.“
„Mně ano. Za celou dobu, co jsme byli pryč, jsem se jí ani nedotkl. Ani jednou.“
„Ale to je jedno, protože… protože to, co je mezi vámi dvěma, je tvoje věc. Protože my dva…
jsme jen přátelé.“
„Ale mohli bychom být něco víc,“ opáčil. „Zdálo se mi, že bys to taky chtěla.“
„Ne!“ Kylie se mu podívala přímo do očí a doufal, že pochopí, jak to myslí.
Odhrnul jí pramínek vlasů za ucho a palcem se jemně dotkl její tváře. „Naposledy, když jsme tu
stáli na verandě, tak jsi mě pozvala dovnitř. A myslím, že takové pozvání je víc než jen…
kamarádské.“
Vzpomněla si na to, jak ho tenkrát málem prosila, aby šel dovnitř, chtěla… tenkrát chtěla
opravdu víc než jen kamarádské popovídání. Jenže to bylo ještě před tím… než si uvědomila, jaké
city chová k Derekovi.
Chytila Lucasovu ruku a odtáhla ji. „Ale tys to odmítl. A měl jsi tenkrát pravdu.“
„Opravdu tomu věříš?“ Něžně propletl prsty s jejími.
Ano, věřila tomu, protože utekl s Frederickou.
„Utekla za mnou, Kylie. Já jsem se jí o to neprosil. Měl jsem ji poslat zpátky, ale nakonec to
dopadlo tak, že jsem ji potřeboval.“
Kylie se snažila vymanit ruku z jeho sevření, ale chytil ji pevněji.
„Nemyslím tím, že jsem ji potřeboval jako… takhle. Musel jsem někomu pomoct.“ Odmlčel se.
„Nenapsal jsem ti o tom ve svých dopisech, protože kdyby se o tom dozvěděla Holiday, vyletěla
by z kůže. Mám nevlastní sestru. Dostala se bohužel do vlivu jednoho gangu. Musel jsem ji odtud
vytáhnout, Kylie. Nezasloužila si takový život… měl jsem se o ni zajímat mnohem dřív. Před
nějakou dobou mi volala a prosila mě o pomoc. Ale já jsem se na ni vykašlal, protože jsem řešil
problémy s otcem. Byla to moje chyba, že sestra takhle skončila, takže jsem jí musel pomoct. A
Fredericka mi pomohla.“
Kylie zvrátila hlavu dozadu. „Pomohla ti? A mě se snažila zabít.“
Potřásl hlavou. „Včera v noci tě nechtěla zabít.“
Byl to on. Kylie to tušila, ale když to teď vyslovil nahlas, byla si tím jistá.
„Chtěla tě jen vystrašit,“ pokračoval. „Nemá tě ráda, protože ví, že mě přitahuješ.“
„Ale musel ses s ní porvat, abys ji zastavil. Jinak by na mě skočila.“
„To nic neznamená. Když máme na sobě vlčí podobu, všechny záležitosti se řeší tímhle
způsobem. V naturálním stavu o věcech nediskutujeme a nepoužíváme psychologii.“
„Ale včera v noci to nebylo poprvé, kdy se mě snažila dostat. Než jsi tenkrát odešel, pustila do
mé ložnice lva.“
Výraz v obličeji mu potemněl. „Cože udělala?“
„Pustila lva ze zoologické a nasměrovala ho do mé ložnice. Kdyby tenkrát nebylo Dereka a jeho
pomoci, asi bych už tady nebyla.“
Lucas se na ni nevěřícně díval. „Nemohla tohle udělat.“
144
Kylie vytrhla ruku z jeho sevření. Nechápala, jak může Fredericku obhajovat. Proč by to bylo
ale tak nepravděpodobné? Vždyť přece připustil, že se s ní vyspal. A pak s ní utekl.
Nervózně si prohrábl rukou vlasy. „Není taková, Kylie. Vím, že je někdy krutá, ale… neznáš ji
tak dobře jako já.“
„Máš pravdu,“ odpověděla Kylie. „Neznám ji tak jako ty. A když už vy dva toho máte tolik
společného, tak proč ji teď nevyhledáš a… a nejseš s ní? Patříš k ní.“
„Ale ona není ta, kterou chci.“ Jeho hlas zněl stroze. „Chci tebe. Po tobě toužím od… od chvíle,
kdy jsem tě poprvý uviděl.“
Kylie zavřela oči a zatřásla hlavou. Všechno se to seběhlo tak rychle. Když si konečně přivykla
na to, že Lucas odešel, tak se vrátí a znovu otřese základy jejího života.
„Neříkej mi, že ty to tak necítíš,“ zašeptal. „Řekni mi, že nemáš pocit, že od toho prvního
setkání mezi námi vzniklo nějaký zvláštní pouto.“
Měla ten pocit. Jenže tenkrát jí bylo pět. Znovu se mu podívala do očí. „Nevím, co si o tom
mám myslet, Lucasi. Tvrdíš mi, že mezi tebou a Frederickou nic není. Je jasné, že ona to vidí
úplně jinak. Možná by sis to měl nejdřív vyříkat s ní než se mnou.“ Srdce se jí sevřelo bolestí,
když si uvědomila, že ta samá slova řekl Derek jí.
„A ty si myslíš, že jsem to už nezkoušel?“
Kylie pokrčila rameny. „Mám teď fakt pořádně zamotanej život. Kdybys tu byl těch posledních
pár týdnů, věděl bys o všem. Ale teď… můžeme být jen kamarádi. Nic víc.“
Kylie zaslechla na pěšině hlasy. Když se podívala tím směrem, zahlédla Dereka s několika
kamarády. Ani se na ni nepodíval. Obávala se, že to bylo proto, že ji viděl s Lucasem. Viděl je
spolu a myslel si to nejhorší.
Bylo jí trapně, ale snažila se své pocity potlačit. Doufala, že Derek je dostatečně daleko, aby
nemohl číst její myšlenky. Neudělala nic špatného. Zadržela dech a dívala se za skupinkou kluků,
dokud jí nezmizeli z očí.
Všimla si, že ji Lucas po celou tu dobu bedlivě sledoval. „Je on tím důvodem? Je to mezi váma
dvěma vážné?“
„Na tom vůbec nezáleží. My dva prostě můžeme být jen kamarádi, Lucasi. Nic víc.“
Otočila se a otevřela dveře. Jakmile je za sebou zavřela, zaslechla ještě jeho slova: „Jen tak
dlouho, dokud se mi nepodaří změnit tvůj názor, Kylie Galenová.“
Druhý den ráno Della vyrazila na svůj obvyklý ranní rituál a nešla na snídani. Dokonce i Miranda se
omluvila a vynechala ji. Kylie měla pocit, že čarodějka má něco za lubem. Možná, že se znovu pokusí
vrátit kotěti jeho původní podobu. Chtěla se jí na to zeptat, ale protože většinu noci jen proklimbala ze
strachu, aby se nenechala vtáhnout do nějakého snu s Lucasem, neměla na dlouhé vybavování zrovna
náladu.
Když vešla sama do jídelny, uvědomila si, že na ni všichni zírají a mrkají, jak se vehementně snaží
přečíst obraz jejího zmateného a bláznivého mozku. Vzala si na tác dva croissanty a ovoce a na chvíli
zaváhala, kam si sedne. Dneska všichni seděli u stolů podle druhu, kam patřili. A protože to Kylie o
sobě pořád ještě nevěděla, vydala se k prázdnému stolu na druhém konci jídelny.
Nikdy by si nemyslela, že sedět sama u stolu je tak těžké. Měla by si víc vážit sama sebe, než
aby se nechala přemoct pocitem, že je trapná a hloupá. Ale i když si to říkala, stejně ten pocit
nepřemohla. Dívala se na tác a přemýšlela, jestli opravdu vypadá tak zkroušeně, jak si připadala.
Zaslechla známý smích a viděla, jak se všichni u stolu elfů smějí. Zdálo se, že se dobře baví.
Všichni, až na jednoho. Dereka. Kylie spatřila v jeho očích bolest. Bolest a smutek. Co si myslí,
že teď mám udělat? Já jsem si přece nezačala. To on se se mnou rozešel. Měla dojem, že kdyby se
zvedla a vydala se k němu, odešel by, aniž by se na ni byť jen podíval. A to ji bolelo.
Vzala do ruky croissant a ukousla si. Byl to její oblíbený, čokoládový s malinovou polevou, ale
skoro ani jeho chuť nevnímala. Polkla těsto bez chuti a cítila, jak na ni všichni upírají zrak. Její
obraz mozku, který teď byl částečně čitelný a byl jiný než všech ostatních druhů, byl stále
předmětem hovoru.
145
Najednou vedle jejího tácu dopadl na stůl jiný. Myslela si, že se Della vrátila dřív z rituálu a
přidala se k ní na snídani. Aniž by zvedla hlavu, zamumlala: „Díky.“ Teprve pak se podívala
nahoru.
Nebyla to Della.
Lucas se na ni usmíval. „A za co?“
„Za nic,“ odsekla Kylie a málem ho požádala, aby si šel sednout jinam.
Sakra, copak mu včera jasně neřekla, že jsou jen kamarádi? A to není důvod, aby spolu seděli u
jednoho stolu. Kromě toho, je tu jedna vlkodlačice, která určitě bude mít záminku, aby ji mohla za
to zabít.
Jeho modré oči zářily veselím. „Máš tu marmeládu.“ Přejel jí ukazováčkem po rtech a olízl si
ho.
„K tomu se používají ubrousky,“ řekla Kylie a sáhla si pro jeden, aby si rty otřela.
Lucas se zasmál.
Kylie se podívala směrem k elfímu stolu, aby zjistila, jestli je Derek sleduje. Nebyl tam. Což
však znamenalo, že je viděl a odešel. Skvělý, pomyslela si. Nejdřív ji to zamrzelo, ale pak se na
něj rozzlobila. Nedostala by se do téhle situace, kdyby toho Derek konečně nechal a přisedl si k ní
on. Sakra!
Zhluboka se nadechla, sáhla po sklenici s mlékem a napila se. Podívala se na Lucase, který ji
pobaveně pozoroval.
„Jsi tak zatraceně krásná, Kylie,“ zašeptal.
Obrátila oči v sloup a postavila sklenici na tác. „Jsme jen kamarádi,“ trvala na svém.
„Fajn. Stejně ti to moc sluší.“ Zazubil se na ni. „Dokonce i s těma vousama od mlíka.“ Podal jí
ubrousek a zasmál se. Pak ale zvážněl. „Burnett mi řekl, co se stalo Delle. Je v pořádku?“
„Myslím, že jo.“ Nechtěla zacházet do podrobností a zmiňovat se o Chanovi. Nevěděla, kolik
mu toho Burnett prozradil, nebo co chce Della o tom říkat. Netušila, jestli vůbec ještě někdo jiný
ví o Rudém kódu a silničních nehodách.
„A taky jsem zaslechl o tom, co se stalo ve městě, a o návštěvě tvé mámy,“ dodal tichým
hlasem. „Vypadá to, žes měla pěkně rušnej život, když jsem tu nebyl.“
„Jo, stálo to za starou bačkoru.“
Vzal si croissant a nehnul ani brvou. „A taky jsem zaslechl něco o tom…“ oči se mu rozsvítily,
„co udělal tvůj skunk Frederice. Vím, že si to zasloužila.“
„To tedy zasloužila.“ To bylo poprvé, kdy se zastal Kylie před Frederickou. Tedy ne, že by si
mezi nimi musel vybírat. Lucas je jen její kamarád. A až přestane myslet na to, jak chutnal jeho
polibek a jak si ho užívala, tak i ona uvěří, že jsou jen a jen kamarádi. „Ale zdá se, že tys měl
poslední dobou taky pořádně zamotaný život. Co tvoje sestra, už je v pořádku?“
Lucas přikývl. „Doufám, že jo. Nechal jsem ji u svých kamarádů. Chci si promluvit s Holiday,
jestli by ji sem nevzala do školy. Taky sem budeš chodit?“
Kylie odložila croissant. „To doufám. Máma říkala, že o tom bude přemýšlet.“ Pomyšlení na to,
co by Kylie dělala, kdyby s tím matka nesouhlasila, jí sevřelo žaludek.
Patřila sem, mezi ostatní táborníky. Rozhlédla se po jídelně a všude spatřila známé tváře. Tváře
nadpřirozených, neobvyklých lidí. Doufala, že i ona brzy zjistí, ke kterému stolu vlastně patří.
Tohle sakra není svět, ve kterém jsi byla zvyklá žít! Kylie slyšela Mirandina slova, která pronesla
včera, když čekaly na Dellu. Ne, tohle byl skutečně jiný svět. Byl temný a občas i velmi
nebezpečný, ale byl to teď její život.
146
Kapitola dvacátá osmá
„Jak mám tohle zastavit?“ ptala se Kylie vyčerpaná z nedostatku spánku, když usedla do křesla za
Holidayiným stolem na jejich pravidelném setkání. „Nechci, aby se mi zdály takovýhle bláznivý
hovadiny.“
Holiday se opřela v křesle a zadívala se na Kylii. „Nezapomínej, že je to dar od boha. Dar tak
jedinečný, že si nezaslouží, abys mu říkala hovadiny. Nemůžeš to zastavit, ale můžeš snové představy
ovládat. Musíš se to naučit.“
„Fajn, a můžeš mi říct, jak se to mám sakra naučit?“
Holiday se usmála. „Copak jsi sama necítila, jak jsi vtahována do světa snů?“
„Myslíš takový ten pocit, jako bych lítala?“
„Přesně.“
„No jo, ale jak se mám naučit, abych se v tuhle chvíli vzbudila?“
„No, pár takových cvičení bych měla. Než půjdeš spát –“ Holiday na ni vysypala celou řadu
technik jak se probudit dřív, než se dostane do snu. Nebylo jisté, zda se to Kylii podaří, ale
Holiday to považovala za první krok, jak se naučit zvládat své snové představy.
Druhým tématem, které chtěly dnes probírat, byla otázka ducha. Jakmile se na něj Holiday
zeptala, zazvonil jí telefon. Vzala přístroj ze stolu a podívala se na číslo volajícího. Oči se jí
rozzářily. „Já… musím tenhle hovor vzít. Omluvíš mě na pár minut?“
Kylie už začala vstávat, ale Holiday byla rychlejší. Odstrčila křeslo a vyrazila ke dveřím.
„Dobrý den, pane Eastmane.“
Zavřela za sebou dveře a Kylie se pohodlně usadila a zavřela oči.
„Ano, jsem nadšená, že o mé nabídce uvažujete.“ Holidayina slova dolétla k uším Kylie. Rychle
otevřela oči. Ne, proboha teď tohle nechci poslouchat.
„Ani si nedovedete představit, jak moc Údolí stínů potřebuje mít ve své správní radě někoho,
jako jste vy.“
Kylie si dala dlaně přes uši a nechtěla, aby si Holiday myslela, že ji tajně za dveřmi poslouchala.
„Ano, sto tisíc by to mohlo pokrýt.“
Kylie se zamračila, když ucpané uši nepomohly a dál naprosto zřetelně slyšela Holidayin hlas.
A pak si uvědomila, o čem ten hovor je. Holiday našla pro kemp Údolí stínů investora. Což ale
znamenalo, že Burnett bude muset brzy odejít.
Kylie měla najednou divný pocit, jako by ji jeho odchod bolel, jako by to všechno bylo úplně
špatně. A přitom v téhle věci nemohla udělat vůbec nic.
O chvilku později už slyšela Holiday, jak se domlouvá s panem Eastmanem, že se mu brzy ozve
a pošle mu smlouvy k podpisu. Pak ukončila hovor a Kylie se rychle rozmýšlela, jestli by se jí
měla přiznat, že celý její hovor nechtěně vyslechla.
Nakonec se rozhodla, že bude lepší, když o tom pomlčí. Když se Holiday stále nevracela do
kanceláře, rozhodla se ji vyhledat.
Vedoucí kempu stála v zadní místnosti a oknem pozorovala basketbalové hřiště. Když se k ní
Kylie připojila, všimla si, že je tam zrovna Burnett s několika kluky, kteří trénovali. Kyliin pohled
sklouzl na Dereka, ale bylo jí jasné, že Holiday pozoruje někoho jiného. Nebylo pochyb, že o
něčem přemýšlí. Kylie doufala, že o té Burnettově nabídce.
Najednou se Derek otočil a podíval se přímo na ně. Kylie věděla, že svými šestým smyslem o ní
věděl od chvíle, kdy přišla k oknu a podívala se na něj. Neusmál se, ani jí nezamával. Znovu se
soustředil na hru a Kylii naprosto ignoroval. To ji však rozčílilo a rozhodla se. Už toho měla dost!
Musí si s Derekem co nejdřív promluvit.
Druhý den ráno Kylie vstala odpočinutá a dobře vyspaná. Když ji probudil známý chlad v místnosti,
spala už celých pět hodin. Zdálo se, že Holidayiny techniky, jak se nenechat vtáhnout do snů, začínají
fungovat. Jakmile začala mít pocit, že se vznáší, probudila se. V jednu chvíli dokonce už zahlédla
147
Lucase, ale vzbudila se dřív, než si jí všiml. Byla si jistá, že neměl ani tušení, že málem znovu vešla
do jeho snu. No, jistá moc ne, ale doufala v to.
Přitáhla si pokrývku až k bradě a rozhlížela se po místnosti. Žádného ducha neviděla, ale protože
chlad přetrvával, věděla, že tam je. Najednou znovu spadl telefon z nočního stolku na zem. Kylie si
vzpomněla, že přesně to samé se stalo den předtím.
„Děláš to snad ty?“ zeptala se ducha. „Chceš mi tím něco říct?“
Nikdo neodpověděl. Zvedla telefon a poslouchala, zda se ozve nějaký hlas. Oddechla si úlevou,
když byl telefon vypnutý. Na displeji blikalo oznámení, že má plnou schránku. Vzpomněla si, že
zapomněla vymazat staré zprávy.
Mluvila včera s detektivem a informovala ho o tom, co zjistila o svých prarodičích. Ujistil ji, že
se bude snažit je kontaktovat. To ale Kylii nezabránilo v tom, aby to také nezkoušela. Vytočila
jejich číslo během včerejška několikrát, ale vždycky se ozval jen záznamník.
Kylie si otevřela schránku se zprávami, aby je vymazala, a všimla si, že jedna je od Sáry a že ji
ještě nečetla. Vzpomněla si na jejich divný rozhovor a položila telefon na stolek s tím, že si její
zprávu přečte později. Kromě toho, potřebovala si spíš teď promluvit s Derekem. Doufala, že její
plán bude fungovat.
V době snídaně Kylie postávala před jídelnou a rozhlížela se, jestli někde nezahlédne Chrise. Modlila
se, aby s ním zrovna nešel Derek.
Zahlédla ho s Jonathonem a oddechla si. Když došli blíž, zavolala na něj. Řekl něco Jonathonovi a
došel až ke Kylii. Věděla, že je zvědavý, proč s ním chce mluvit.
Nebylo žádným tajemstvím, že Chris, jeden z hlavních upírů, je považován za lamače dívčích
srdcí. A Kylie musela uznat, že s jeho blonďatými vlasy, jasně modrýma očima a štíhlou
svalnatou postavou je přesně typ kalifornského plážového svůdníka, kterému žádná holka
neodolá. Kdyby ale tušil, co po něm Kylie bude chtít, byl by asi zklamaný.
„O co jde?“ usmál se na ni.
Kylie moc nepřemýšlela o tom, jak začít, a tak na něj rovnou vyhrkla: „Potřebuju, abys mi
udělal malou laskavost.“ Chris měl totiž na starosti losování jmen na seznamku a dohlížel na to,
aby byla ve džbánu všechna jména a aby si každý vytáhl jen jedno. A Kylii se teď tahle hodina
seznamování se s ostatním táborníky náramně hodila.
„Jakou laskavost?“ Očima sklouzl na její prsa.
Už ho málem praštila, ale protože ho potřebovala, přešla to bez poznámky. „Slyšela jsem, že
když si někdo potřebuje vytáhnout konkrétní jméno, že to dovedeš zařídit.“
„Nóó…“ Podíval se na ni zklamaně, protože si určitě myslel, že ho zavolala z úplně jiného
důvodu. Ale rychle dodal: „A slyšelas taky, že to není zadarmo?“
„Půl litru? Stačí to?“
„Jasně.“
„Fajn, takže já to oznámím Holiday.“ Otočila se a chtěla vyrazit k jídelně, ale Chris ji chytil za
paži.
„Ale zapomnělas mi říct, o koho jde.“ Chris významně zvedl obočí. „Nech mě hádat. Jde o
Lucase?“
Kylie se zamračila. „Ne, o Dereka.“
Derek byl zrovna někdy pryč, když se jména vyvolávala, takže ho Kylie vyrazila hledat. Stál v jídelně
a bavil se se Stevem a Luisem. Zamračil se, když se zastavila vedle něj. To ji zabolelo. Přinutila se k
úsměvu, naklonila se k němu a zašeptala: „Hádej, proč jsem tady.“ Mávala mu kouskem papírku s
jeho jménem před očima.
Rozloučil se s kamarády a otočil se k ní. Poodešli kousek dál od skupinek táborníků a Kylie
uvažovala, zda ji Derek vezme k potoku na jejich kámen. Ale na kraji lesa se zastavil.
Zelené oči ji pozorně prohlížely. „Zmanipulovalas to?“
„Zmanipulovala co?“ předstírala, že neví, o čem mluví.
Chytil ji za ruku a přitáhl si ji k sobě. Kylie věděla, že hledá kousek náplasti, nebo aspoň vpich
po jehle. Jeho dotyk jí vysílal do těla jemné brnění. „Koupila sis moje jméno za krev?“ Pustil jí
ruku.
148
Pokrčila rameny. „No a? Tys to kvůli mému jménu udělal taky. A dvakrát.“
V očích se mu objevil záblesk radosti, který ji potěšil.
„Musíme si promluvit, Dereku. Tohle…“ mávla rukou mezi nimi, „… není správné.“
Projel si prsty vlasy. „Co není správné, je, že jsem se o tebe zajímal, zatímco ty ses zajímala o
někoho úplně jiného.“
„Tak dobře!“ Kylie byla čím dál rozzlobenější a pomalu ztrácela naději. „Myslíš si, že se
zajímám o Lucase? Ano. Ale zajímám se o něj úplně z jiného důvodu než o tebe.“
Zatřásl hlavou. „Nemusíš mi lhát, Kylie. Umím číst tvoje pocity a myšlenky, a když jsi v jeho
blízkosti, tak… tak tě přitahuje.“
„Ano, musím přiznat, že mě opravdu přitahuje. Ale to nic neznamená.“
„Sakra! Jak to, že ne?“ Derek se otočil a vydal se zpátky k jídelně.
Kylie ho chytila za ruku. „Ty nejsi jiný.“
„Cože?“ Oči mu svítily hněvem a bolestí.
„Viděla jsem tě, jak ses díval na Mirandu, když jsme se koupali v jezírku.“
„Já ne –“
„Ale ano, koukal ses!“
„To je naprostá blbost.“ Vyrazil po pěšině zpátky do kempu.
Kylie už toho měla dost a málem ho nechala odejít. Pak si vzpomněla, že zaplatila půl litru krve
za celou hodinu seznamky. Sakra, přece moje krev má takovou cenu! pomyslela si.
Dohnala ho. „Všiml si toho Perry, protože jsem viděla, jaký po tobě hodil pohled.“
Derek se nezastavil, a tak Kylie přidala do kroku, aby mu stačila.
„Myslíš, že bych se snad kvůli tomu měla naštvat? Ne, protože moc dobře vím, že i když ses na
ni díval a líbila se ti v plavkách, vím, že o nic nejde. Že to neznamená, že bys mě neměl rád.“
Zastavil se a otočil se k ní. „Tohle je něco jinýho.“
„Jak jinýho? Kdybych ti uměla číst pocity, tak jako je čteš ty mně, taky bych se asi přesvědčila,
žes z toho měl potěšení.“
„Ano, ale… ale já jsem chlap.“
Kylie překvapení otevřela pusu. „Takže kluky můžou holky přitahovat? A naopak ne? Prosím
tě, v kterém století žiješ?“
Derek přimhouřil oči. „Takhle jsem to nemyslel.“
„A jak jsi to teda myslel?“
„No…“ Pevně stiskl čelisti. „Prokristapána! Já nevím, ale je to něco úplně jinýho.“
„To teda není, Dereku! Copak to nevidíš? Jseš na mě naštvanej, protože žárlíš, a přitom vůbec
nemáš důvod.“
„Ne, je to něco víc, než jen tohle.“ řekl. „Vždyť jsi právě přiznala, že tě zajímá. To není jako –“
„Ano, zajímá mě. Známe se už strašně dlouho. A možná už od té doby mě Lucas zajímá. Jo, a
když to chceš slyšet, je to pěknej kluk. Ale… já chci být s tebou.“
Už si myslela, že ho přesvědčila, ale Derek se odvrátil. „Nemůžu to udělat, Kylie. Dokud mi
nedokážeš, že Lucas pro tebe opravdu nic neznamená, nemůžu to udělat.“ Znovu vyrazil po
pěšině.
„Dereku?“ zavolala na něj.
Zastavil se a otočil. „Co?“
Kylii bolelo na prsou, ale přinutila se promluvit. „Lžeš mi.“
„V čem?“ Vztek zbarvil jeho tváře do červena.
„Tvrdil jsi mi, že budeme přátelé. Ale takhle se k sobě přátelé nechovají.“
Derek obrátil oči v sloup, ale pak se jí zadíval do očí. „Máš pravdu. Mrzí mě to. Ale myslím, že
nemůžu být tvůj přítel,“ zašeptal a odešel.
Tentokrát ho Kylie nechala odejít.
Bylo těžké přežít den. Kylie chtěla požádat Holiday, aby ji uvolnila ze všech programů a aktivit, ale
nakonec se rozhodla, že by toho po ní chtěla moc. Takže strávila hodinu diskutováním o umění,
vyrazila na pěší výlet a nakonec zabila čas zdobením koláčků.
149
Každou chvíli musela myslet na Dereka a pokaždé se jí gumová páska kolem srdce stahovala víc a
víc. Soustředila se na zdobení koláčků tak moc, že teprve po půl hodině si všimla, že tu chybí
Miranda.
Jakmile hodina zdobení skončila, vynechala hodinu hudby a vydala se hledat Dellu. Našla ji na
cestě k jezírku, kde měla výcvik na kajaku. Della měla pořád ještě špatnou náladu od té chvíle,
kdy ji vyšetřovali na FVJ. Bála se, že bude muset pomoci dopadnout svého bratrance kvůli
vraždě. A navíc se před ní tyčila hrozba návštěvního víkendu.
„Neviděla jsi Mirandu?“ zeptala se Kylie.
„Ne. Stalo se něco?“
„No, nepřišla na hodinu zdobení koláčků. Podívám se po ní, jestli není ve svém pokoji.“
„Chceš, abych šla s tebou?“
„Ne,“ odpověděla Kylie, protože věděla, jak se Della na výcvik na kajaku těšila. „Jestli ji
nenajdu, zastavím se tu za tebou. Myslím, že bude v pořádku.“
Bohužel jak se ale blížila ke srubu, byla si čím dál jistější, že se ve svém hodnocení mýlila. A
proč? Ze srubu se totiž ozýval podivný jekot.
Kylie se rozběhla, a když doběhla ke dveřím, zjistila, že ten jekot nevydává Miranda. Někdo byl
v jejich srubu a ječel, jako by ho na nože brali. A Miranda zmizela.
Kylie rozrazila dveře a vběhla dovnitř. „Mirando?“
„Jsem tady,“ ozval se z její ložnice slabý hlásek, který přes vřískot skoro nebyl slyšet.
Otevřela dveře a byla připravená čelit tomu nejhoršímu. Ovšem nemohla se víc mýlit.
150
Kapitola dvacátá devátá
Kylie zírala na ječící zrzavou holku sedící ve velké nachové kleci uprostřed Mirandiny ložnice. Z očí jí
sršely blesky, zatímco Miranda seděla na posteli a lakovala si nehty na nohou, jako by se nic nedělo.
„Pusť mě odsud, ty čarodějnice!“ Holka lomcovala klecí.
Miranda dokončila lakování prstu fuchsiově růžovým lakem a vzhlédla. „Co se děje?“ zeptala se
a zvlášť široce se na Kylii usmála.
„Ty mrcho!“ vykřikla holka v kleci na Mirandu a podívala se na Kylii. „Nařiď jí, ať mě pustí.“
„Myslím, že bych měla nejdřív zjistit, o co tu jde.“ řekla Kylie směrem k Mirandě a teprve pak
se znovu podívala na holku v kleci. Rychle zavětřila, ale oddechla si, když necítila ve vzduchu
krev.
Zatím, díkybohu.
„Pusť mě!“ znovu vyštěkla vězeňkyně.
Kylie se zadívala na Mirandu a nadzvedla obočí.
„Podívej se, co jsem chytila,“ zachichotala se Miranda. „Pamatuješ, jak jsem říkala, že mám
pocit, že někdo slídí kolem našeho srubu? Přichystala jsem past. A podívej, chytila jsem Tabithu
Evansovou.“
„Ty ji znáš?“ zeptala se Kylie.
„Jo. Je to jedna z čarodějek, s nimiž budu příští týden soutěžit.“
Tabitha zalomcovala mřížemi tak silně, až se klec zatřásla. „Jsem čarodějka a uvalím na vás
kletbu, jestli mě okamžitě nepustíte ven!“
„Neboj se, její kouzla nepůsobí, dokud bude zavřená v mojí speciální kleci. A navíc jsem kolem
našeho srubu dala tlumič, takže její řev nemůže nikdo slyšet.“
„A co tady dělá?“ zeptala se Kylie a soustředěně si prohlížela vězeňkyni.
„Snažila se podkopat moji sebedůvěru, abych vypadla ze soutěže.“
„Kdybych věděla, jakej seš vrták, tak bych se vůbec nenamáhala,“ vykřikla holka v kleci.
No dobře, takže Tabitha si zasloužila být zavřená. „Myslíš, že to ona přestřihla dráty
bezpečnostního alarmu u brány?“ zeptala se Kylie.
„Ne, udělala to kouzlem. Ubohým a jednoduchým kouzlem, samozřejmě.“
„Sama jsi ubohá!“ zasyčela Tabitha.
Miranda se na ni podívala: „No, ty jsi ta, kdo je tady zavřená v kleci.“
Tabitha začala zase křičet. Miranda se pyšně podívala na Kylii. Bylo jasné, že chycení Tabithy jí
zvedlo sebevědomí. „I když vypadá v té kleci docela roztomile, stejně ji tu nemůžeš držet
donekonečna.“
„To taky nemám v úmyslu,“ odpověděla Miranda. „Řekla jsem jí, že jakmile vrátí kotěti zase
jeho podobu, tak ji pustím.“
„A já ti řekla, že tohle nikdy neudělám! To byla tvoje blbost, žes ho takhle proměnila. Za to
můžeš ty!“
„Prosím,“ pronesla tichým hlasem Miranda. „Už týden se snažím udělat všechno možné a nic
nefunguje.“ Miranda se zvedla z postele a naklonila se ke kleci. „Proměň skunka zpátky v kotě a
můžeš jít.“
„Ani za milion let tohle neudělám!“
Miranda se podívala na Kylii. „Chceš, abych ti taky nalakovala nehty na nohou?“ V očích se jí
objevil stín pochybností.
„Podívej,“ vyštěkla Tabitha. „Když jsi to nebyla ty, kdo to udělal, pak to možná byl ten starý
chlapík.“
„Mám tu takový hezký červený lak,“ pokračovala Miranda a zcela ignorovala Tabithu.
Kylie ji však ignorovat nechtěla. „Jaký starý chlapík?“
„Nevěř jí nic, co tu vykřikuje,“ varovala ji Miranda.
„Nevím, kdo to je, ale je to upír. Asi má ještě nějaké další dary, jak jsem zjistila. Umí totiž
použít podobné zaklínadlo jako já. Je to nebezpečný starý chlapík.“
151
„Prosím tě,“ řekla Miranda. „Řekni něco, čemu bychom mohly věřit.“
„Říkám ti pravdu!“ vyštěkla Tabitha.
Miranda protočila oči v sloup a pak máchla růžovým malíčkem.
„Počkej,“ zarazila ji Kylie, ale pozdě. Klec i Tabitha zmizely.
„Počkat na co?“ zeptala se Miranda.
„Kam zmizela?“
„Řekla jsi, že ji tu nemůžu držet donekonečna.“
Kylie se zamračila. „Co když říkala pravdu o tom podivným starým chlapíkovi?“
„Prosím tě, ty jí věříš? Blufovala, samozřejmě. Kdyby tu byl nějaký cizí upír, Della by ho cítila.
Tabitha je blázen.“
Kylie musela připustit, že v tomhle má Miranda pravdu. Della je schopná vyčenichat upíra na
míle daleko.
Miranda se zase posadila na postel. „Věřila bys, že chytnu Tabithu Evansovou? Jsem fakt
dobrá.“
Kotě se potichu plížilo místností. Černobílý ocas mělo zdvižený vysoko, jako by bylo stále
připravené vystříknout dávku páchnoucího mazu. Kylie se zadívala na Mirandu. Může být dobrá v
kladení pastí na čarodějky, ale není schopná proměnit kotě-skunka zase v kotě.
A pak si Kylie vzpomněla na rozhovor s Derekem. Uvědomila si, že najednou ta gumová páska,
která jí svírala srdce, tam není. Jako by v hrudi, na místě, kde bývalo srdce, měla jen prázdnotu.
„Jdu si lehnout.“ Než došla do své ložnice, zastavila se v kuchyni. Z lednice si vzala zmrzlinu,
kterou si nakoupila Miranda na své zlomené srdce. Ze zásuvky vytáhla lžičku a přemýšlela, jestli
je ve vesmíru dost zmrzliny, která by vyléčila její zlomené srdce a vyplnila díru, která po něm
zůstala.
Moc tomu nevěřila.
Další týden utekl jako voda. Kylie dala Chrisovi půl litru krve a snědla nejmíň pět litrů zmrzliny.
Derek se jí stále vyhýbal a Lucas ji naopak stále navštěvoval. Už z toho pomalu začínala bláznit. Ale
musela přiznat, že Lucas dodržel jejich dohodu a o nic se nepokoušel. Byli jen kamarádi. S bolavým
srdcem si Kylie uvědomila, že druhého kamaráda ztratila.
S Lucasem nikdy nemluvili o Frederice nebo o snech – a díkybohu Kylie zatím docela úspěšně
zvládala nové Holidayiny techniky nenechat se vlákat do snových představ. Ptal se jí na Dereka, ale
Kylie odpověděla, že je pro ni velmi bolestné o něm mluvit. Jedinou věc, kterou o něm Lucas řekl,
bylo, že je Derek pitomec. Z nějakého důvodu byla Kylie ráda, že to řekl.
Také ji těšilo, že Fredericka se držela od ní dál. Nebyla si tím jistá, ale podezírala Lucase, že s
tím má něco společného.
Duch k ní zavítal každé ráno. Několikrát dokonce i promluvil, ale nikdy neřekl nic důležitého,
co by mohlo Kylii pomoct posunout se v téhle záležitosti dál. Pořád nemohla přijít na to, kdo je
vlastně v ohrožení. Kdykoliv si Kylie začala dělat starosti, že na to nepřijde včas a že se něco
strašného stane, Holiday ji vzala k vodopádu. Byly tam během týdne třikrát. A Kylie na své
otázky dostávala stále stejnou odpověď: buď pozorná a trpělivá.
Holiday se za celou tu dobu ani jednou nezmínila o Burnettovi. Kylie přemýšlela, jestli už mu
řekla, že našla jiného investora, nebo jestli znovu zvážila jeho nabídku. Už asi šestkrát ji načapala,
jak stojí u okna a tajně pozoruje Burnetta s kluky na basketbalovém hřišti. Jednou nebo dvakrát se
postavila vedle ní, jen aby mohla chvíli koukat na Dereka. Tedy ne, že by Derek nevěděl, že ho
pozoruje. Vždycky se alespoň jednou do okna podíval.
Jejich pohledy se setkaly a Kylie si uvědomila, jak moc jí chybí. Zdálo se, že ona Derekovi ne,
protože vypadal velmi naštvaně.
„Chceš si o tom promluvit?“ zeptala se Holiday, když spolu stály u okna. Kylie souhlasila, ale
jen v případě, že u toho bude mít zmrzlinu. Snědla totiž už všechny Mirandiny zásoby a
potřebovala další. Takže jedno odpoledne Holiday spolu s Kylií vyrazily do města a v cukrárně
snědly hory zmrzlinových pohárů.
„Proč je zmrzlina tak dobrá na zlomené srdce?“ zeptala se Kylie.
152
„Protože když jí sníš dostatečné množství, máš srdce jako kus ledu a bolest aspoň trochu
ustoupí,“ odpověděla Holiday a obě se tomu zasmály.
Daniel se u ní neobjevil od toho dne, kdy se matka tak nečekaně objevila v kempu a kdy jí
museli vymazat paměť. Zato otčím volal nejméně dvakrát. Kylie vzala až jeho druhý telefonát.
Mluvili spolu o jeho práci, o počasí a otčím se pak zmínil o možnosti, že by Kylie navštěvovala
internátní školu Údolí stínů. Nebyl ani pro, ani proti, řekl, že se přizpůsobí rozhodnutí matky.
Když zavěsila, uvědomila si, že máma s ním musela mluvit, protože o té škole věděl. Kylie
nevěděla, co si o tom má myslet. Odpustila mu snad máma? Měla chuť jí zavolat a zeptat se na to,
ale protože rodičovský víkend se už blížil, rozhodla se, že se jí na to zeptá osobně.
Miranda se o Perrym skoro vůbec nezmiňovala. Tedy ne, že by on ji přestal sledovat. Pokaždé,
když se ocitl v její blízkosti, mohl na ní oči nechat. A Kylie věděla, že si toho Miranda je moc
dobře vědomá. Ale dělala, že si ho vůbec nevšímá. A nebylo divu, protože začínala být pořádně
nervózní ze soutěže, na kterou ji přihlásila matka. A soutěž se konala už o rodičovském víkendu.
Když zrovna Miranda neprocvičovala nějaká kouzla a čáry, snažila se vyřešit tu záhadu s
kotětem-skunkem.
I po dvou týdnech se zdálo, že mu příliš nevadí být skunkem. Vypadalo to, že přišel na své
schopnosti a půvab ocasu a nosil ho hrdě vztyčený už jen proto, aby provokoval. Dokonce si
troufl i na Dellu, ale naštěstí už nikdy svou zbraň nepoužil.
Della se bála odjet domů na rodičovský víkend. A taky se bála vrátit se zpátky do kempu,
protože musela slnit slib, který dala FVJ, a to tajně zjistit, zda je Chan zodpovědný za vraždy.
Nabručená Della a vystresovaná Miranda v jednom srubu – to znamenalo, že hádky byly na
denním pořádku. Kylie často uvažovala o tom, zda by se ty dvě opravdu zabily, kdyby se
nevměšovala do jejich sporů. Ale obě je měla natolik ráda, že to radši neriskovala.
Soukromý detektiv se konečně dopátral, že Kent a Betty Brightenovi se vydali na delší
dovolenou do Irska. Takže Kylie otázky, které pro ně měla přichystané, aby konečně zjistila, kdo
je, musela odložit na pozdější dobu. No, uznejte, nestál život fakt za starou bačkoru?
Jedinou dobrou věcí, která se za poslední týden stala, bylo, že už neměla pocit, jako by ji někdo
sledoval. Uvažovala, jestli to mohla být Tabitha. Ale pak si vzpomněla, jak z klece vykřikovala
něco o jakémsi starém upírovi, který se tu prý motal okolo. Její slova Kylii z nějakého důvodu
znepokojovala. Raději se o tom nezmiňovala před Holiday, protože by mohla dostat Mirandu do
problémů. A po incidentu s Burnettem, když Della musela na vyšetřování do FVJ, už Kylie
nechtěla, aby další kamarádka kvůli ní trpěla.
V úterý ráno se Kylie vzbudila chladem. Tentokrát se jí zdálo, že teplota v místnosti klesla
mnohem níž než jindy. Buď se jí duch snažil něco naznačit, anebo bylo v místnosti duchů víc.
Skvělý, pomyslela si. To mi ještě chybělo, aby se ke mně přidal další duch.
„Co chceš?“ třásla se chladem pod pokrývkou.
Telefon začal vydávat kvákavý tón. Kylie se podivila, protože si nepamatovala, že by si
nastavila takové zvonění. Možná že se ho Miranda snažila proměnit v žábu, pomyslela si. Vzala
telefon do ruky. Okamžitě přestal zvonit a ozvaly se zprávy z hlasové schránky.
První se přehrála zpráva od otce, druhá pak od detektiva, kterou jí zanechal už před pár dny.
Další pak byla nová zpráva, kterou Kylie ještě neslyšela. Byla od Treye, přítele, s nímž se před
prázdninami rozešla. Jak mohla tuhle zprávu přehlédnout? Prosil ji, aby se mu ozvala, že je to
moc důležité.
„No, jasně,“ zamumlala Kylie. „Ses asi někde doslechl, že jsem trochu zvětšila objem, tak se
chceš podívat, co?“ Vymazala zprávu a zavřela telefon.
Ještě ho ani nestačila položit na noční stolek, když znovu začal kvákat. Podívala se na něj, ale na
dispeji se nic neobjevilo. Telefon byl vypnutý. Jak tedy může vydávat takové zvuky? pomyslela
si. Zmáčkla tlačítko, aby telefon znovu vypnula. Ale kvákání neustávalo.
„Děláš to ty?“ zeptala se ducha. „Jestli jo, tak s tím přestaň. Protože to není žádná sranda. Leda,
že bys mi tím chtěl říct něco důležitého, co potřebuju vědět.“
153
Telefon ztichl. Duch se zhmotnil a seděl v nohách postele. „Musíš už něco udělat. Brzy. Ona
umírá.“ Ani teď jí duch nesdělil další podrobnosti, aby věděla, kdo se skrývá pod tím tajemným
„ona“.
Kylie se oblékla a rozhodla se navštívit Holiday. Pochybovala, že tentokrát bude Holiday opět
tvrdit, že si myslí, že všechno dobře dopadne. Kylie měla strach, ale musela si s vedoucí kempu
promluvit. Jakmile došla ke srubu, v němž byla kancelář, zaslechla hlasy.
„Dobře, a není to nebezpečné?“ ptala se Holiday a hlas jí zněl rozzlobeně.
„To nemůžu říct,“ odpověděl Burnett. „Tahle práce je vždycky nebezpečná.“
„Pak s tím nesouhlasím. Nikam nepůjde.“
„Nepřišel jsem si sem pro tvoje svolení,“ pronesl Burnett, a hlas měl taky podrážděný.
„Jeho matka mu to dovolila. Odejde dneska kolem poledne.“
Kylie se otočila a vyrazila pěšinou od srubu. Přikryla si dlaněmi uši, ale nepomohlo jí to. Šla dál
a doufala, že hlasy přestane slyšet, jakmile se dostane do lesa.
„To není správné,“ pokračovala Holiday. „Nejdřív jsi do toho zatáhl Lucase, a teď i Dereka. To
už nemůžu dopustit.“
Kylie se zastavila. Nejdřív Lucase, a teď i Dereka? O co jde?
„Oba jsou velmi výjimeční kluci,“ pronesl Burnett.
„Přesně tak, Burnette. Jsou to jenom kluci.“
„Mně bylo šestnáct, když jsem začal pracovat pro FVJ. A Lucasovi už je osmnáct. A Derekovi
bude osmnáct za několik měsíců. A nezapomeň, že umí mazat data z paměti, Holiday. Víš vůbec,
jak málo nadpřirozených tohle umí?“
„To je mi zatraceně jedno. Já se o něj bojím.“
„Vždyť bude pryč jen necelý měsíc. Vrátí se zpátky ještě dřív, než začne nový školní rok.“
„Jo, za předpokladu, že ho do té doby nikdo nezabije při plnění úkolů FVJ, co?“ vyštěkla
Holiday.
„Mrzí mě to,“ odpověděl Burnett a v jeho hlase zazněla opravdu lítost.
Kylie zaslechla, jak práskly dveře. Burnett odešel, ale Kylie se nemohla pohnout z místa. Stála v
lese na pěšině a vstřebávala slova, která právě vyslechla. Derek odchází. Bude plnit nějaký tajný
úkol pro FVJ. A nevrátí se dřív jak za měsíc. Za předpokladu, že ho do té doby nikdo nezabije při
plnění úkolů FVJ. Holidayina slova vířila Kylii hlavou. Srdce se jí zastavilo. Aniž by přemýšlela,
rozběhla se pěšinou k Derekovu srubu.
154
Kapitola třicátá
O chvilku později už stála před schody vedoucími na verandu. Ze dveří právě vyšel Chris, oblečený do
sportovní bundy a připravený vyrazit na svůj každodenní ranní běh. Mohla by se schovat v lese mezi
stromy, ale věděla, že Chris je upír, což znamenalo, že už ji asi stejně slyšel. Rozběhla se po pěšině a
doufala, že se nebude na nic vyptávat. Chvíli běželi vedle sebe, pak Kylie mávla rukou a odbočila.
Chris se usmál a pokračoval po své trase. Kylie oběhla další srub a rychle se vrátila zpátky. Na nic
nečekala, vběhla dovnitř a rozrazila dveře do Derekovy ložnice.
Byl v posteli a ještě spal. Hruď měl nahou, do pasu byl přikrytý lehkou pokrývkou a Kylie si nebyla
jistá, jestli pod ní vůbec něco má na sobě. Kdysi na škole zaslechla, jak si holky vyprávěly, že kluci
většinou spí naostro. Vždyť už jsem ho viděla nahého, pomyslela si.
„Dereku?“
Zvedl ruku a položil si ji na polštář.
Došla až k posteli a dotkla se jeho ramene. „Dereku?“
Otevřel prudce oči, posadil se a díval se na ni, ale nezdálo se, že by byl vzhůru. „Jsi oblečená,
takže tohle asi není sen, co?“ Trhl sebou, jako by si uvědomil, co právě řekl nahlas, a pak padl
zpátky na polštář a zíral do stropu.
„Ne, to není sen.“ Kylie se posadila k němu na postel. „Slyšela jsem, co chceš dneska udělat, a
nelíbí se mi to. Prosím, neodcházej.“
Podíval se na ni ospalýma očima, ale Kylie věděla, že je už zcela probuzený. „Jak jsi na to
přišla?“
Neodpověděl na její otázku, takže ani ona mu neodpověděla. „Ty by ses nepřišel ani rozloučit?“
Oči se jí naplnily slzami.
Posadil se a přitáhl si přikrývku kolem pasu. „Vždyť jsem se s tebou chtěl rozloučit.“
Kylie dojatě zamrkala. „Děláš to kvůli mně, nebo ne?“
„No, ne tak úplně.“ Dotkl se její ruky a Kylie cítila jemné brnění v celém těle.
„Prosím, neodcházej,“ zašeptala a slzy jí stékaly po tvářích.
„Musím. Potřebuju si srovnat myšlenky v hlavě.“ Derek zamrkal. „Měla jsi pravdu. Nebo aspoň
částečně. Myslím, že si taky potřebuješ ujasnit svůj vztah k Lucasovi. Ale… měla jsi pravdu, že
žárlím. Moje schopnost číst myšlenky je pořád lepší a lepší. Nevím, čím to je, ale je to tak. Když
jsem s tebou, zdá se mi, že sdílím tvoje pocity, že cítím přesně to samé, co ty. Nevím, jestli je to
tím, že jsem do tebe víc a víc zamilovanější. Ale když tvoje pocity nesdílím a nelíbí se mi – jako
například, když tě přitahuje jiný kluk, nebo máš zlost, nebo jsi rozčílená –, připadám si, že se mi
rozskočí hlava. Jako by mi v ní někdo bušil kladivem.“ Přejel si dlaní přes tvář. „Musím se s tím
nějak vypořádat, naučit se svůj dar zvládat nebo…“
„Nebo co?“ zeptala se. Derek neodpověděl, ale Kylie věděla, co má na mysli. Buď se naučí
zvládat emoce, které v něm ona rozpoutává, nebo se jí bude muset vzdát. Copak to už neudělal?
Copak ji neopustil?
„A ty si to musíš vyřešit s Lucasem…“ Odmlčel se. „Chci taky navštívit svýho tátu. A až se za
měsíc vrátím, uvidíme, co bude dál. Možná, že budeš milovat Lucase. I kdyby se to stalo, Kylie,
smířím se s tím.“
„A smíříš se s tím lehce? Nebudeš o mě bojovat?“
„Ne, bude to těžké. Ale nevidím jinou možnost.“
„Ty máš jinou možnost. Zůstat tady a dát nám oběma šanci. Jsem přesvědčená, že to spolu
zvládneme.“
Derek zatřásl hlavou. „Nemůžu, Kylie. Prostě nemůžu.“
Podívala se mu do očí, a i když to bylo velmi těžké přijmout, nakonec se s tím smířila. Derek
odejde. Je to jeho rozhodnutí, ne její.
Hlavu vzhůru, Kylie, říkala si. Udělala jsi všechno, cos mohla. Otočila se a vyšla z jeho pokoje.
Možná že jí zlomil srdce, ale duši jí nezlomí. Dostane se přes to. Zvládne to. Musí.
155
O týden později seděla Kylie na dece u řeky, na místě, kde před několika týdny seděla s matkou, která
jí vyprávěla o Danielovi. Kylie potřebovala být chvíli sama a přemýšlet. Musela vymyslet, jak matku
přesvědčit o tom, aby ji zapsala do nové internátní školy Údolí stínů. A možná by se tu mohl objevit i
Daniel.
Lehla si na záda a pozorovala blankytně modrou oblohu, když zaslechla, že se někdo blíží.
„Vidíš nějaké slony?“ ozval se známý mužský hlas.
Usmála se na Lucase. „Ne, ale vidím žirafu.“
Podíval se na oblohu. „A kde?“
„Támhle,“ ukázala doleva. „Už sice nemá krk spojený s tělem, ale ještě ji uvidíš, když
přimhouříš oči…“
Lucas si lehl vedle ní. Myslela si, že taky pozoruje mráčky na obloze, ale když se otočila,
zjistila, že si ji prohlíží. Usmál se „Jsi den ode dne krásnější, Kylie Galenová.“
Obrátila oči v sloup. „Nezačínej s tím zase.“
„Dobře, a můžu ti říct, žes mi chyběla?“
Kylie se posadila. „Jezdíš ještě někdy do babiččina domu?“
„Občas, teď bydlíme v Houstonu.“
Zamyšleně si prohlížela špičky tenisek a pak se ho zeptala: „Lucasi, pracuješ ještě pro FVJ?“
Oči se mu překvapením rozšířily. „Kdo ti to řekl?“
„Zaslechla jsem Burnetta a Holiday, když si o tom povídali.“
„Když jsem se dostal do gangu, který polapil mou sestru, spojil jsem se s Burnettem, aby mi
pomohl ji odtamtud dostat. A zároveň jsme zlikvidovali pár fakt nebezpečných chlapíků. Takže,
ano, dá se říct, že jsem s nimi spolupracoval. A taky jsem jim řekl, že kdyby mě k něčemu ještě
potřebovali, jsem jim k dispozici.“
„A není to nebezpečné?“
Lucas si ji soustředěně prohlížel. „A ptáš se kvůli mně, nebo kvůli Derekovi?“
„Kvůli oběma.“ Už se jakžtakž smířila s tím, že Derek odešel. Sice se pořád nepřenesla přes to,
jak jí zlomil srdce, ale zvládne to.
„Není to nebezpečné. Když dodržuješ pravidla hry, většinou všechno klapne a nehrozí ti žádné
problémy.“
Odhrnul si dlouhou ofinu, která mu padala přes oči. „Víš, že chci být víc než jen tvůj přítel, že
jo?“
Kylie se zase zaměřila na špičky svých tenisek.
„Nečekal jsem, že mi odpovíš. Chtěl jsem ti to jen připomenout, než se o tebe začnou zajímat
další kluci.“ Naklonil se blíž. „Jsem trpělivý, Kylie. Čekal jsem na tebe už jedenáct let, takže
můžu počkat i dýl, než budeš připravená.“ Vtiskl jí polibek na tvář. Nebyl to takový polibek, jaký
jí dal předtím, nebo jaké sdíleli ve snech. Ale jeho blízkost – dřevitá vůně a dotek rtů na tváři – ji
rozechvěla a do celého těla vyslala slabounké elektrizující signály.
Když se Kylie podívala jeho směrem, už tam nebyl.
Stejně tak se Kylii vypařily z hlavy všechny myšlenky. Nevěděla, co má udělat. Zlobit se na něj
kvůli té puse… nebo ho najít a líbat ho až do zemdlení?
Možná bude lepší, když si na tyhle otázky raději neodpoví.
V pátek ráno se Kylie, Miranda i Della, vlekouce za sebou kufry, loudaly po cestě vstříc rodičům. Šly
pomalu, jako odsouzení vězni na popravu.
„Jo, určitě budu muset čurat na tyčinku každou hodinu, aby zjistili, jestli jsem nebrala nějaké drogy,“
mumlala Della.
Miranda si povzdechla. „Jestli zvrtám tu soutěž, tak mě máma vydědí a vyhodí z domu.“
„Já zas jedu s matkou na nějaký duchařský dýchánek,“ přidala se Kylie. Obě kamarádky se na ni
překvapeně podívaly. „Neptejte se mě, nic o tom nevím.“
Holiday je potkala na konci pěšiny a sršela vtipem a energií. „Jen s úsměvem, děvčata. Vždyť je
to jen na pár dní.“
Všechny tři se zastavily a dívaly se jedna na druhou. Kylie postavila kufr a obě je objala.
„Doufám, že mi budete aspoň dvakrát denně volat!“
156
„Dvakrát denně,“ odfrkla si Della. „Doufám, že ti nebude vadit, když ti budu volat pokaždý,
když budu čurat na tu zpropadenou tyčinku. A jak to tak vidím, to bude asi pořád.“
„Hlavně nesplachuj,“ podotkla Miranda. „Nesnáším lidi, který se mnou mluví do telefonu a
splachují na záchodě.“
O pět minut později, když se všichni rozloučili v jídelně, Kylie objala Holiday. „Dej mi pozor
na kotě, jo?“ zamumlala.
„Neboj, vezmu si ho k sobě do srubu,“ odpověděla Holiday.
Když Kylie s mámou vyšly z jídelny, přistoupil k ní Perry a šťouchl Kylii loktem. U Perryho to
znamenalo, jako by ji objal. Kylie se na něj mile usmála.
„Vypadá to, že tu máš spoustu dobrých kamarádů, co?“ pronesla máma.
„To jo, jsou fakt výjimeční.“
Kylie se málem otočila a vběhla zpátky do jídelny, když se ve dveřích srazila s Lucasem.
„Dobrý den, paní Galenová,“ řekl. „Jmenuju se Lucas. Jen bych se rád rozloučil s vaší dcerou.“
Kylii se rozbušilo srdce při pomyšlení, že by ho matka mohla poznat.
„Těší mě, že vás poznávám, Lucasi,“ odpověděla máma a poodešla pár kroků, aby jim dopřála
soukromí.
Lucas se usmál. „Dávej na sebe pozor.“
„Budu.“
Sklonil se k ní a zašeptal: „A nech si o mně zdát.“
Kylie protočila oči, ale Lucas se jen zašklebil a odešel. Kylie zamířila k matce.
„Je to milej kluk,“ poznamenala matka, ale hlas jí zněl stejně, jako když kdysi Kylii dávala
brožurku o sexu. Vydaly se pěšinou a zamířily k hlavní bráně, kde měla matka zaparkované auto.
„To je,“ souhlasila Kylie a už po několikáté si přála, aby víkend proběhl bez větších problémů.
Žádná nečekaná překvapení, žádné dlouhé a nepříjemné chvíle, kdy by nevěděly, co si říct.
Jakmile máma nastartovala, teplota uvnitř klesla mnohem víc, než by zvládla klimatizace.
„No tedy,“ pronesla matka, „nikdy bych nevěřila, že klimatizace bude takhle rychlá.“
Když vyjely na cestu, Kylie se otočila. Na zadním sedadle seděla žena v zakrvácených šatech.
Najednou se naklonila dopředu a vyzvracela se na Kyliino rameno. Zápach v autě byl
nesnesitelný.
Kylie bojovala s dávivým reflexem a měla pocit, že bude taky každou chvilku zvracet.
„Tak co?“ zeptala se máma, aniž by si všimla Kyliina stavu. „Kam vyrazíme na oběd? Mám
hlad jako vlk.“
157
Kapitola třicátá první
Kylie netušila, kdo kdysi pronesl slova, že byste se nikdy neměli vracet domů. Asi ten někdo měl
pravdu. Nebo aspoň částečně. Ale ona právě mířila s matkou k domovu, a byl to divný pocit. A
kupodivu matka za to nemohla. Užily si docela hezkou tříhodinovou cestu domů – tedy když Kylie
pominula ty zvratky od ducha. Divný pocit v ní vyvolával dům. Byl podivně chladný, a nejen proto, že
se duch rozhodl jet s ní, ale protože v něm chyběl otec. Nebylo v něm nic, co by Kylii připomínalo, že
tu vůbec někdy žil. Dokonce i její fotografie, na kterých byla s otcem na výletě, zmizely a nahradily je
nové, na nichž byla jen ona sama.
Nemohla z toho matku vinit, ale mrzelo ji to. Poprvé od chvíle, kdy tohle všechno začalo, si Kylie
dělala starosti, jak matka přijme fakt, že by chtěla jít na internátní školu. A snad i teď chápala, proč
chce tenhle dům prodat.
„Není to krásný pocit, že jsi zase doma?“ objala ji máma.
Být doma? Ne, není to dobrý pocit, pomyslela si. I když objetí matky jí příjemné bylo. Tak
příjemné, že to trochu zmírnilo pocit prázdnoty, který při příchodu do domu pocítila.
Když Kylie vešla do svého pokoje, nemohla si pomoci a rozesmála se. Na nočním stolku byla
celá hromádka brožurek – a všechny na jediné téma: sex. Ty jí opravdu chyběly, zatímco byla
pryč. Nahoře na hromádce ležela jedna, kterou zřejmě matka považovala za nejdůležitější, týkající
se orálního sexu. No, skutečně ta nejdůležitější informace, kterou Kylie potřebovala. Měla v plánu
totiž v noci utéct a užívat si orální sex.
Máma měla naplánovaný celý víkend podle seznamu Co musíme. Musímeupéct tvoje oblíbené
koláčky. Musíme si dát pizzu v té nové pizzerii. Musímevyrazit do toho strašidelného penzionu
přesně v šest.
Kylie na tenhle seznam přidala další položku s velkým MUSÍM. Musím přesvědčit mámu, aby
mě nechala zapsat se na internátní školu Údolí stínů.I když měla trochu výčitky, že tu matku
nechá samotnou, přece jen byla nadpřirozenou bytostí a doma se teď cítila jako ryba na suchu.
V šest hodin večer, když upekly koláčky a chvíli si spolu popovídaly, se Kylie ploužila jako
šnek do auta, aby vyrazily na cestu na loveckou výpravu za duchy. Doufala, že majitel penzionu
nebude nic namítat proti tomu, že přiveze ještě jednoho návštěvníka. Protože na zadním sedadle –
stále zakrvácený a stále zvracející – seděl duch ženy, který byl stejně nekomunikativní jako v
kempu. Jen tiše seděla, neříkala nic a stále jen zvracela.
Když však dojely k penzionu, žena najednou zmizela.
Všichni se sešli v hale a majitelka penzionu, vysoká plnoštíhlá žena okolo šedesátky, s vlasy
nabarvenými nazrzavo, je vyzvala, aby se postavili do půlkruhu. „Vítejte. Vítejte v Andersonově
penzionu. Jmenuju se Celeste Bellová. Někteří z vás si mě možná pamatují z četných televizních
vystoupení.“
Kylie si ji nepamatovala, ale několik hostů pokyvovalo hlavami. Celeste byla údajně
vyvolávačkou duchů, která se objevila v jakési okultistické televizní show. Měla na sobě dlouhé
bílé roucho, jako kdyby tohle tajemné oblečení mělo zintenzivnit prožitky hostů.
„Tento dům byl postaven koncem devatenáctého století a jeho majitelem byl Joshua Anderson.
Ale než se sem stihl nastěhovat, zasáhla ho hrozná tragédie. Jeho nevěsta se zabila při nehodě
drožky, která ji vezla k oltáři. Joshua si vzal život v jejich manželské ložnici. Dům byl později
prodán a nový majitel zde otevřel hostinec. A následovaly další tragédie. A teď, než se vydáme na
prohlídku, si řekněme pár velmi důležitých pravidel a zásad.“
Pravidla i zásady byly jednoduché. Držet se za každou cenu při sobě a neopouštět skupinu.
Žádné zbytečné tlachání ve skupině. Dál Celeste trvala na tom, aby si všichni vypnuli mobilní
telefony, protože tento druh energie by mohl duchy zahnat.
Což ovšem připadalo Kylii velmi směšné, protože z vlastní zkušenosti věděla, že duchové si
velmi rádi zahrávají právě s telefonem.
Kylie si rychle přečetla Celestein obraz mozku, aby zjistila, zda také nepatří mezi nadpřirozené
bytosti. Ale nepatřila. Kromě Kylie a matky se na výpravu za duchy vydalo deset dalších
158
návštěvníků. Všichni byli ve věku, když už ani nemusejí ukazovat své identifikační karty, aby
mohli cestovat či dostávat kávu k sendviči zdarma.
Pohybovali se jako skupina velmi pomalu – polovina jich používala chodítka či hole – a
následovali ženu, která je prováděla přízemím domu. V každé místnosti se Celeste zastavila, aby
vyprávěla další strašidelnou historku, zejména z doby, kdy dům sloužil jako hostinec.
Kylie se rozhlížela, ale zdálo se, že v domě žádní duchové nejsou. I když Celeste asi byla
chabou vyvolávačkou duchů, byla především dobrou vypravěčkou a uměla každého napínat a
děsit svými strašidelnými příhodami.
„A teď půjdeme do jídelny a navečeříme se. A já vám při jídle budu vyprávět, co se tu odehrálo
začátkem dvacátého století. Pojďte a posaďte se. Na stole máte jmenovky, abyste věděli, kam si
máte sednout.“ Celeste se přesunula do jídelny s velkým, dlouhým stolem, na němž už byly
přichystány talíře se špagetami. „Z nějakého důvodu,“ zašeptala, „je tenhle pokoj vždy o něco
chladnější než ostatní místnosti v domě.“
Jestli to bylo podnětem, to Kylie nevěděla, ale skutečně pocítila, jak teplota najednou klesla.
Duch ženy se zhmotnil vedle ní. Návštěvníci se všichni choulili k sobě, objímali se a od pusy jim
stoupaly obláčky páry. Pohled na Celestein zděšený výraz v obličeji by stál za celou tuhle
návštěvu penzionu, ale Kylie si všimla, že máma se celá chvěje.
„To je dobrý, mami,“ zašeptala Kylie.
„Krucinál, to byl ale idiotskej nápad sem jet.“ Matka nikdy neříkala krucinála idiotskej.
„Je to asi jenom nějakej trik,“ lhala Kylie.
„Je čas. Je načase, abys konečně něco udělala!“ zavřeštěl duch.
„Ukaž mi, co musím udělat,“ řekla Kylie v duchu.
A právě v tuhle chvíli se všechny mobilní telefony v místnosti rozezvonily. Tedy skoro všechny.
Jen Kyliin ne. Její telefon kvákal jako nějaká potřeštěná žába. A protože si všichni před výpravou
telefony vypnuli, teď jen udiveně zírali.
A děly se ještě horší věci. Lustr se najednou zřítil na stůl a talíře se špagetami se rozlétly po
místnosti.
Celeste, údajná vyvolávačka duchů a televizní „hvězda“, omdlela. Kylie nikdy neviděla lidi s
holemi a chodítky utíkat takovou rychlostí. Nejrychlejší ovšem byla Kyliina matka. Málem srazila
pár, který se loudal před ní, a vyrazila z jídelny.
Kylie si klekla vedle Celeste. Jakmile si poslední hosté vybojovali cestu ze dveří, zaslechla
jednoho z nich říkat: „Kdo je Trey Cannon?“
Kylie se podívala na staršího muže.
„Nevím,“ řekla nějaká dáma. „Ale právě teď mi taky volal.“
Kylie popadla telefon a byla si zatraceně jistá, že bude mít další zprávu od Treye.
Ale proč duch poslal Treyovu zprávu každému v místnosti?
Podívala se na ženu-ducha stojící uprostřed místnosti, která teď měla zakrvavené roucho ještě
pokryté špagetami. Na špagety se rozhodně nepodívám hodně dlouho, pomyslela si Kylie, když
ducha takhle viděla. „Je to Trey? Mám snad pomoct Treyovi? Je v nebezpečí? Ale říkalas… ‚ona‘
potřebuje pomoc.“
Duch se pomalu ztrácel.
„Sakra, teď nemůžeš jen tak zmizet!“ zaječela Kylie.
„Promiň, holčičko moje, myslela jsem, že utíkáš za mnou,“ ozval se matčin hlas z vedlejší
místnosti. Během chvilky vběhla zpátky a klekla si vedle Kylie. „Ach, panebože! Je mrtvá?“
Celeste otevřela oči a začala šíleně křičet.
Za dvacet minut, zatímco matka mluvila s řidičem ambulance, který se chystal odvézt Celeste a
jednoho hosta, jenž si stěžoval na bolest na hrudi, Kylie vzala matčin telefon a vymazala zprávu
od Treye. Tou nejposlednější věcí bylo, aby ji matka začala podezírat. Doufala, že nezaslechla
Treyovo jméno, když se ostatní hosté na něj ptali.
Kylie si poslechla jeho zprávu. Jediné, co jí vzkázal, bylo, aby mu zavolala. Vyťukala jeho číslo,
ale ozvala se jen hlasová schránka. Sakra, to je skvělý! pomyslela si.
Když se druhý den ráno Kylie v devět hodin probudila, uvědomila si dvě překvapivé věci.
159
Zaprvé, že se neprobudila brzy ráno chladem, který vyvolávala přítomnost ducha. Mělo to snad něco
znamenat? Byla to dobrá zpráva? Nebo špatná?
A zadruhé, a to bylo mnohem překvapivější, nebyla sama. Celé přikryté pod pokrývkou leželo
vedle Kylie nějaké tělo. Jestli mrtvé či živé, tím si vůbec nebyla jistá.
Kousla se do rtu, aby nevykřikla, a dotkla se ho. Tedy spíš do něj strčila. Nebylo chladné. A
dokonce se ozvalo tiché vzlyknutí. Matčina hlava vykoukla zpod pokrývky. Když uviděla Kyliin
výraz v obličej, zprudka se posadila. „Co se děje?“
Kylie zamrkala. „Co děláš v mojí posteli?“
„Ach.“ Matka si prsty pročísla svůj nový účes, který jí opravdu moc slušel. „Šla jsem tě jen
zkontrolovat. A myslím, že… že jsem tu usnula.“
Kylie se rozesmála. „Byla jsi vyděšená, co?“
Matka obrátila oči v sloup a vydala zvuk, který tak často slýchávala od Sáry. „Ne-e.“ Padla
zpátky do postele a rozesmála se. „No dobře, byla. Bylo to strašidelné. Byla jsem z toho tak
rozrušená, že jsem tu usnula.“
„Byl to jen duch, mami.“ Kylie se zakřenila.
„Říkáš to, jako bys je viděla každou chvíli.“ Máma ji pohladila po tváři. „Jsem tak ráda, že jsi
zase doma. Vidíš, kolik spolu můžeme zažít legrace? Nepotřebuješ chodit do nějaké internátní
školy.“
Kylie se zarazila. „Ale já tam opravdu chci chodit, mami.“
Ohýnky v matčiných očích pohasly. „Nebudeme o tom dneska mluvit, ano? Naplánujeme si
opravdu báječný den.“
I když matka odsunula otázku internátní školy na pozdější dobu a i přesto, že se Kylie stále
nemohla spojit s Treyem, měla docela dobrou náladu. Duch se evidentně rozhodl, že ji nechá
chvíli si odpočinout. Nebo si ta žena uvědomila, jaký zmatek a kolik strachu včera svou návštěvou
vyvolala. Když zavolaly do penzionu, dozvěděly se, že Celeste i ten starší muž, který si stěžoval
na bolest hrudníku, byli ráno propuštěni z nemocnice.
Rozhodly se, že půjdou na oběd do té nové pizzerie, a zrovna když se chystaly odejít, Kylii
zazvonil telefon. Když spatřila na displeji Mirandino číslo, omluvila se matce. Ta si mezitím šla
zkontrolovat maily.
„Ahoj,“ ozvala se Miranda. „Spojila jsem nás všechny dohromady, takže můžeš pozdravit i
Dellu.“
„A verbal ménage à trois,“ pronesla Della.
„Super,“ zabručela Miranda.
„Chceš snad slyšet něco jinýho?“ zeptala se Della. „Jo, právě jsem si počurala ruku, jak jsem se
snažila trefit se přesně na tu testovací tyčinku, zatímco tu s tebou mluvím do telefonu.“
Kylie se zasmála. „Chyběly jste mi, holky.“ Ze sluchátka se ozval zvuk spláchnutí.
„Bože. Super, super, a ještě jednou super,“ vyštěkla Miranda. „Říkala jsem ti, že nesnáším
splachování, když se mnou mluvíš do telefonu.“
Kylie padla na pohovku. „Mirando, tak co? Už máš tu soutěž za sebou?“
„Dostanu se na řadu až tak kolem čtvrté.“ Její hlas zněl beznadějně.
„Bude to dobrý, uvidíš,“ povzbuzovala ji Kylie.
„Určitě,“ přidala se Della. „A jak bylo na lovecké výpravě na duchy, Kylie?“
Kylie se rozhlédla, jestli někde poblíž není máma. „Tohle mi nikdy neuvěříte.“ Všechno jim
dopodrobna popsala a všechny tři vybuchly smíchy. Pak se konverzace stočila na to, jak už se těší
zpátky do Údolí stínů. Když si Kylie uvědomila, že už spolu mluví víc jak deset minut, rozloučila
se s kamarádkami a zavěsila. Ještě se stihly domluvit, že si zavolají navečer.
„Můžeme vyrazit, mami.“ U dveří se rozezněl zvonek. Kylie vyběhla z pokoje, zatímco matka
volala, že si jen vypne počítač. Když Kylie otevřela dveře, všechny ty nepříjemné pocity se
okamžitě vrátily. Vtipné, pomyslela si.Včera mi bylo nepříjemné, že tu nic tátu nepřipomíná, a teď
je mi trapně, že se tu tak najednou objevil.
„Ahoj, zlato.“
Kylie najednou napadlo, jestli máma vůbec ví, že tu táta je.
160
„Jsi připravená vy –“ Matčiny tenisky se velmi rychle zastavily ve dveřích, když viděla, kdo
přišel. Šokovaný výraz v její tváři Kylii poskytl odpověď alespoň na tuhle otázku.
Máma to nevěděla. A vypadalo to, že z toho vůbec není nadšená.
Otcův pohled sklouzl na matku. „Ahoj, drahoušku.“ Váhavě se usmál.
Nervozita, která z něj čišela, sevřela Kylii útroby. Koneckonců, otec si zasloužil aspoň trochu
nejistoty. Asi se mu taky zdálo divné vrátit se sem, do domu, z něhož sám odešel. Nebyl si jistý,
jestli je tu vůbec vítaný. A pokud se dalo soudit z matčina výrazu, tak nebyl.
„Napadlo mě, že bych vás mohl obě pozvat na oběd,“ řekl.
Matka o krok ustoupila. „Měls… měls mi předem zavolat a domluvit se, že se chceš s Kylií
vidět.“ Mávla rukou ke dveřím. „Jděte jen vy dva.“
„A ty s námi nepůjdeš?“ zeptal se otec.
„Myslím, že ne,“ stroze odpověděla máma.
„Ale Kylie určitě chce, abys šla s námi.“ Otec se na ni podíval. „Že jo, zlato? Tak jako jsme
chodili vždycky, my tři společně.“
Matka se zamračila. Kylie se také zamračila. A otec byl ještě nervóznější. Napětí mezi nimi
vzrostlo na téměř neúnosnou míru.
Matka hrdě zvedla hlavu. „A proč si nevyrazíme ve čtyřech? Ta tvoje slečinka může jít s námi,
ne?“
„Dobrý den, asi nejdu v tu nesprávnější chvíli, co?“ Treyův hlas se ozval za otcovými zády.
Z matčiných očí sršely blesky. Otec vypadal vyjeveně. A Trey se tvářil rozpačitě.
Otec se podíval na Kylii a zamračil se. „Copak tys jí neřekla, že tohle všechno už je passé?“
Kylie nevěřila svým uším. Opravdu slyšela dobře? „Cože?“
„Copak tys ji neinformovala, že s Amy to skončilo?“
„Mám odejít?“ zeptal se Trey.
„Ano,“ odpověděl otec.
Kylie měla v hlavě zmatek. Dívala se na odcházejícího Treye, slyšela matku, jak za ní pláče.
Nevěřícně se dívala na otce, vlastně otčíma. Představa, že se ji právě pokusil využít k tomu, aby
se mohl vrátit zpátky k matce, ji trýznila. Fakt, že si myslel, že ona bude matce vysvětlovat, jaký
vztah je mezi ním a Amy zrovna teď, jí hnul žlučí.
Ukázala prstem na otce. „Neopovažuj se mě ještě někdy využít k tomu, aby ses dostal do
tohohle domu! A mámu nech na pokoji!“
„Myslel jsem –“
„Tak radši nemysli!“ vyštěkla Kylie a zabouchla dveře. Dům se otřásl v základech. Skleněná
tabulka ve vstupních dveřích se vysypala. Rozbitým okénkem Kylie ještě zahlédla otcův
šokovaný výraz, než se otočil a odešel.
Nadechnout.
Vydechnout.
Pak vyběhla schody po dvou, aby zkontrolovala matku.
Trvalo jí hodinu, aby matku přesvědčila, že si konečně zajdou na pizzu. Snažila se dovolat Treyovi,
aby zjistila, co se děje tak důležitého, aby duch musel Treyovu hlasovou zprávu rozeslat na všechny
mobilní telefony hostů na výpravě za duchy. Nemohla se mu však vůbec dovolat. Měly snězenou
právě půlku pizzy, ale jejich nálada byla stále na bodu mrazu. Najednou Kylii opět začal kvákat
telefon.
„Drahoušku,“ zašeptala máma. „Nemohla by sis změnit to vyzvánění?“ Objala se a zavolala číšníka.
„Mohl byste vypnout tu klimatizaci?“
Kylie vytáhla telefon. Nikdo jí nevolal, ale přesto se z telefonu ozvala stará hlasová zpráva:
„Ahoj Kylie, tady Sára. Promiň, že jsem tak rychle ukončila náš poslední hovor, ale… něco mi do
toho přišlo. Musela jsem něco zařídit. Poslouchej, fakt tě chci vidět, až budeš doma. Určitě mi
zavolej!“
„Kdo to byl?“ zeptala se máma, a pak ztišila hlas. „Volal ti otec?“
„Ne, to byla jen zpráva od Sáry.“
161
Kylie se podívala na nedojedenou pizzu a najednou ji přepadl podivný pocit. „Mami, nevadilo
by ti, kdybych se po obědě zastavila za Sárou?“
„Ahoj, Kylie,“ pozdravila paní Jettonová, když o hodinu později Kylie zazvonila u dveří. „Sára bude
moc ráda, že tě uvidí.“
Kylie si prohlížela Sářinu matku. Zdálo se, že oči má červené od pláče a obličej příliš bledý. Celá ta
atmosféra připadala Kylii pochmurná, na což nebyla v domě své nejlepší kamarádky – pravda, bývalé
– zvyklá.
„Je ve svém pokoji,“ povzdychla si paní Jettonová.
Kylie se málem zeptala, co se děje, ale mrazivý chlad, který jí přeběhl kolem páteře, ji od toho
odradil. Cesta z obývacího pokoje do Sářina pokoje v ní vyvolala spoustu vzpomínek. Z jakéhosi
zvláštního důvodu se jí vehnaly slzy do očí.
„Musíš ji zachránit. Musíš ji zachránit.“ Slova ducha vibrovala Kylii v hlavě. Polkla a říkala si,
že je asi přecitlivělá, že všechno je v pořádku.
Dveře do Sářina pokoje byly pootevřené, a když ji Kylie zahlédla, zalapala po dechu.
Sára vypadala… děsivě. Byla tak bledá, že se Kylie musela podívat na její hruď, aby vůbec
zjistila, jestli dýchá.
Sára otevřela oči. „Řekla ti to, viď?“
Kylie si oběma dlaněmi utřela slzy z tváří. „Co mi měla říct?“
„Co doktor… Ale jestli ti to neřekla, tak… proč brečíš?“
„Ráda tě vidím,“ Kylie učinila chabý pokus o úsměv.
„Nikdy jsi nebyla dobrá lhářka.“ Sára si přitáhla přikrývku k bradě. „Mami, mohla bys vypnout
tu klimatizaci? Je tady strašná zima.“
„Zlatíčko, už jsem ji vypnula,“ zavolala Sářina máma z obývacího pokoje. „Musím zavolat
opraváře, asi už zase nefunguje tak, jak by měla.“
Z nočního stolku vedle Sářiny postele najednou spadlo na zem album fotografií.
Kylie ho sebrala a vůbec ji nepřekvapilo, když uviděla obličej, který se na ni usmíval z jedné
fotky. Podívala se do nohou Sářiny postele, kde seděla mrtvá žena, tentokrát na sobě neměla ani
špagety ani zakrvácené šaty, ale výraz v obličeji měla stále utrápený.
„Kdo je to?“ ukázala Kylie na fotografii. Sára se naklonila, aby líp viděla. Zdálo se, jako by jí
každý pohyb způsoboval nepředstavitelnou bolest. „Moje babička. Umřela, když mi byly čtyři. Na
stejný druh rakoviny. To je vtipný, co?“
Rakovina. To slovo Kylii vyděsilo a nutně potřebovala dostat vzduch do plic. Měla co dělat, aby
se jí neroztřásly rty a nevyhrkly slzy. Podívala se na ducha. „Tohle nezvládnu.“
„Ale ano, zvládneš!“
„Co nezvládneš?“ Sára se zadívala na album a nechápala, co tím Kylie myslí.
„Ale nic,“ zamumlala Kylie a posadila se k Sáře na postel. Vzpomínky, co všechno v tomhle
pokoji zažily, všechna sdílená tajemství, smích nad blbostmi, které vymýšlely, zaplnily Kyliinu
mysl. Několikrát polkla, aby zahnala smutek, který hrozil, jak se zdálo, že ji přemůže. „Pamatuješ,
jak jsme ležely v téhle posteli a nacvičovaly si polibky na zrcátkách? To bylo tenkrát před tím
večírkem, když jsme končily základku.“
Sára se usmála. „Pamatuju.“ Opřela se o polštář a zavřela oči. Dlouhé hnědé vlasy, které měla
rozprostřené kolem obličeje, byly příliš jemné a ztratily svůj obvyklý zářivý lesk. Ticho v pokoji
bylo děsivé. Zlověstné.
Kylie pohladila Sáru po ruce. „A co ti vlastně řekl doktor?“
162
Kapitola třicátá druhá
Sára otevřela oči. „Onkolog říkal, že se mě bude snažit dostat do nějaký experimentální léčby, ale…
podle něj je na to už pozdě.“ Sáře se v očích zaleskly slzy. „Máma říká, abych to zkusila, ale…“ Sára
polkla. „Já nechci umřít, Kylie.“ Rty se jí třásly. „Ale pořád slyším, jak máma donekonečna
opakovala, že kdyby měla mít rakovinu, že by radši umřela, než aby musela podstoupit léčbu a její
následky. Nechtěla by trpět tak, jako trpěla její máma. Říká, že její máma hrozně trpěla. Nechci to
zažít… jedna operace mi úplně stačila.“
Kylie si znovu vzpomněla na sny, v nichž někdo tu ženu, která se jí zjevovala, řezal. Podívala se na
Sářino břicho. „Kdy tě operovali?“
„Minulý týden,“ zašeptala Sára. „Už dlouho jsem nemenstruovala. Když jsem šla na vyšetření,
doktorka tam něco nahmatala. A za dva dny už jsem byla v nemocnici.“
„Proč jsi mi nezavolala?“
Sára se kousla do rtu. „Volala jsem ti. Ale neřekla jsem ti, že si myslím, že mám rakovinu,
ale…“
Kylii zaplavil nepředstavitelný pocit viny. Duch, vlastně Sářina babička, se ji snažila donutit,
aby si poslechla Sářinu zprávu, kterou měla ve schránce. Zprávu, kterou jí dneska při obědě sama
přehrála.
„Copak ti to neodoperovali?“
Sára zatřásla hlavou. „Je už pozdě. Prý je to rozlezlé všude.“
Kylii píchlo u srdce. Znovu si v duchu přehrála Treyovu zprávu, kterou dostali všichni hosté v
penzionu. Proč jí poslala žena právě Treyovu zprávu? „A jakou roli v tom hraje Trey?“
Sára se podívala na ruce, které měla složené v klíně. „Promiň. Přísahám, že jsem to takhle
nechtěla. Byla jsem napitá a Trey taky.“
„Co?“ zeptala se Kylie.
Sára se na ni podívala. „A do háje. On ti to neřekl, že ne?“
Kylii trvalo jen chvilku, aby pochopila, co jí právě Sára řekla. V tuhle chvíli to považovala za
naprosto nepodstatné.
„Prosila jsem ho, aby ti to řekl, protože já sama jsem ti to říct nemohla. A nechtěla jsem si to
držet jako tajemství. Slíbil mi, že ti to řekne.“
„Jo, pokoušel se. Ale já mu nebrala telefon. To je teď jedno, Sáro.“ Vzala Sářinu ruku do své a
stiskla ji. „Trey a já… to už je dávno pryč. Tvoje zdraví je teď mnohem důležitější.“
Další slzy se skoulely po Sářiných bledých tvářích. „Neříkáš mi to jen proto, že brzo umřu, že
ne?“ pokusila se Sára o chabý vtip.
Kylie se ale nezasmála. „Ne.“
Sára vytáhla ruku z Kyliiny. „Máš horkou ruku.“
„Ale ano, zvládneš to!“ zašeptal duch do Kyliina ucha. „Jen se jí dotýkej.“
Kylie se překvapeně zadívala na ženu. „Myslíš… jako Helen?“
„Cože?“ zeptala se Sára.
Kylie však nespustila oči z ducha.
„Udělej to,“ pronesla žena. „Prosím, uzdrav ji. Dřív než bude příliš pozdě.“
„Ale já nevím jak,“ zamumlala Kylie.
„Mám snad halucinace nebo fakt mluvíš sama se sebou?“ zeptala se Sára. „Ale asi mám
halucinace, protože mi dávají nějaké prášky proti bolesti.“
Kylie se podívala zpátky na Sáru. „Ne.“ Ucítila, jak se ještě víc ochladilo, když duch přišel blíž.
„Co ne? Ne, že nemám halucinace, nebo ne, že nemluvíš sama se sebou?“
„Ne obojí.“ Kylie se snažila přemýšlet. Opravdu můžu Sáře pomoct?
Podívala se na fotografii Sářiny babičky. „Jak se jmenovala?“
„Fanny Mildred Bogartová.“ Sára se zasmála. „Jsem ráda, že mě máma nepojmenovala po ní.“
Bylo zřejmé, že smích jí působí bolesti, protože si povzdechla a opřela se o polštář. Když otevřela
znovu oči, zadívala se na fotografii. „Chceš slyšet něco strašně praštěnýho?“
163
„Jasně,“ přikývla Kylie, ale tušila, co jí chce Sára říct.
„Někdy si myslím, že je tady se mnou.“
„Ona tady ale je.“ Kylie vzala znovu Sáru za ruku a přemýšlela, jak by to Sáře nejlíp vysvětlila.
Sára se usmála. „Ty teď věříš na duchy, nebo co?“
„Jasně,“ přikývla Kylie. „Asi by ses hodně divila, na co všechno teď věřím.“
„Jako třeba na co?“ zeptala se kamarádka.
„Třeba na zázraky.“ Kylie se podívala na Fanny.
„Jo, ten bych teď jeden potřebovala.“ Sára se pousmála a snažila se vytáhnout ruku z Kyliina
sevření. „Co to máš s tou rukou, že je tak horká?“
„Jak to mám udělat?“ zeptala se Kylie ducha a pevně držela Sářinu ruku.
„Udělat co?“ nechápala Sára a hlas jí zněl unaveně. Oči se jí pomalu zavíraly.
„Já nevím, jak to dokážeš udělat. Jen vím, že máš tu moc.“
„Ale to moc nepomůže,“ odpověděla jí Kylie.
„Už zase mluvíš sama se sebou,“ zašeptala Sára, ale přestala se snažit vytáhnout ruku z Kyliiny.
„Já vím,“ odpověděla Kylie, tentokrát Sáře. Pak si vzpomněla, jak se Helen – víla, která uměla
uzdravovat – dotýkala její hlavy, když zjišťovala, jestli Kylie nemá nádor na mozku. A tvrdila, že
přesně to dělala, když svou sestru, která taky měla rakovinu, uzdravila.
Pustila Sářinu ruku a stoupla si vedle postele k Sářině hlavě. Z čela jí sčísla ofinu a obě dlaně
přitiskla na její spánky.
„Co to děláš?“ zeptala se Sára, podívala se na Kylii a usmála se.
„Pomáhám ti, aby ses uvolnila,“ odpověděla, ale věděla, že to nezní příliš přesvědčivě.
„No, co jsi v tom kempu, tak jsi nějaká divná,“ řekla Sára a snažila se odstrčit Kyliiny ruce.
„Řekni jí, že ti tohle dělá tvoje máma, když ti není moc dobře,“ ozvala se Fanny.
Dobrý nápad. „Takhle mě vždycky drží máma a mně je potom hned líp.“
Sára položila ruce na postel vedle těla. „Tak dobře. Ale jestli se mě tu budeš pokoušet líbat,
budu ječet,“ zahihňala se.
„Cože? Chceš snad říct, že nejsem tvůj typ?“ zeptala se Kylie a rozesmála se. Pak už se ale jen
soustředila na myšlenky, aby Sáru uzdravila.
Bylo chvíli po deváté hodině večer, když Kylie od Sáry odešla. Když u ní byla asi hodinu, vklouzla do
koupelny a zavolala matce. Máma plakala, když se dozvěděla o Sářině nemoci. Slíbila, že druhý den
paní Jettonové zavolá, a Kylii řekla, že může zůstat u Sáry, jako dlouho bude chtít. Ale že jí má
zavolat, než vyrazí na cestu domů.
Kylie zůstala u Sáry, dokud neusnula. Zapomněla sice zavolat matce, ale protože nebydleli daleko,
nedělala si s tím starosti.
Jejich ulice byla celá ponořená do tmy. Nesvítily pouliční lampy, dokonce ani jedno okno v
domech. Asi vypadla elektřina, pomyslela si Kylie a přemáhala strach, který ji najednou přepadl.
A právě v tu chvíli se to stalo.
Něco velkého dopadlo na přední sklo jejího auta.
164
Kapitola třicátá třetí
Kylii se zastavilo srdce, když uviděla tělo, které leželo na předním skle. Šlápla na brzdy. Panebože!
Musela jsem někoho porazit, napadlo ji.
Pak uviděla obličej, který na ni přes přední sklo zíral. Byl to ten nebezpečný upír, který ve Fallenu
zabil ty dvě holky. Mizera jeden! Jak je to možné? pomyslela si. Copak ho nechytili?
Dupla na plyn a rychle zatočila, doufajíc, že ho smete z auta. Nefungovalo to. Byl přilepený na
auto jako klíště, chechtal se a pěstí bouchl do skla. Střepy se rozlétly všude kolem. Kylie vykřikla
a sešlápla pedál plynu až k podlaze. Dosáhl na ni. Ruka se mu omotala kolem Kyliina krku a
stiskla ho. Nemohla se ani nadechnout. Nemohla se ani pohnout. Před očima jí vybuchovala
barevná světla jako nějaký ohňostroj. Její poslední myšlenka byla na Sáru. Doufala, že ji
uzdravila. Aspoň jedna z nich by měla žít.
Když se Kylie probudila, seděla na studené, těžké dřevěné židli. V hlavě jí bušilo tisíce kladívek a krk
ji pálil. Chtěla si promnout spánky, ale ruce se ani nepohnuly. Slyšela cinkání, jako by se třel kov o
kov. Copak mám spoutané ruce?
Chtěla otevřít oči, ale neviděla nic. Kolem ní se rozprostírala černočerná tma.
Posunula nohy, ale opět slyšela jen kovové cinkání řetězu. Došlo jí, že má pouta kolem kotníků i
zápěstí, a její mozek začal přemýšlet, kde to vlastně je. Pomalu se snažila pohnout, aby si ověřila
skutečnost, že má ruce i nohy spoutané.
Byla to pravda.
Najednou jí před očima vytanul obličej toho neřáda. Z hrdla se jí vydral nelidský výkřik.
Zamrkala a doufala, že přece jenom něco uvidí, ale kolem byla jen tma. Nadechla se. Ve
vzduchu byl pach prachu a betonu.
Cítila slabý závan vzduchu kolem hlavy. „Je tu někdo?“
Nikdo neodpověděl. „Vím, že tu někdo je,“ řekla. Zkusila svou sílu a zatáhla za pouta. Nebyla
schopná se ani pohnout.
„Takže ty kecy o tvý nabytý síle byly fakt jen kecy, co?“ Ze tmy se ozval hrubý mužský hlas.
„Pusťte mě!“ vykřikla Kylie, zpanikařila a začala bojovat s pouty, ale nebyla schopná je uvolnit.
„Neměla bys takhle vyvádět, Kylie. Zbytečně plýtváš energií. Radši se snaž trochu přemýšlet.
Třeba budeš mít nějakou šanci.“
Kylie se zklidnila a poslouchala. Hlas zněl jako ozvěna v místnosti. Neznala ho, nevěděla, kdo s
ní je. Obestřel ji strach a sevřel jí útroby. Snažila se vzpomenout, co jí ten hlas připomíná. Slyšela
ho snad už někde. Nebo snad ne?
„Jakou šanci?“ zeptala se.
„Máme si toho tolik co říct.“ Teď si byla jistá – rozhodně to není hlas toho neřáda, ale ani hlas,
který by předtím slyšela. Zněl tak nějak… kovově, a jakoby… staře. Podle toho, jak se rozléhal,
Kylie usoudila, že musí být zavřená někde v tunelu.
„Kde to jsem? A kdo jste?“ Měla by se zeptat, co po ní vlastně chce. Ale bála se. Musela si
přiznat, že když má na rukou i nohou pouta a je zavřená v tmavé místnosti, tak čaj a koláčky jí asi
k svačině podávat nebudou.
Jediné zvuky, které teď slyšela, byl její vlastní dech a krátké nádechy a výdechy muže s
kovovým hlasem. Myslí jí prolétly vidiny s duchy a uvažovala, zda je špatně nepochopila. Je snad
ona tou osobou, která má být mučena?
Zhluboka se nadechla a opřela se v židli. Nebyla schopná se sama z pout dostat. Kam se poděla
její síla? „O čem si musíme promluvit?“ zeptala se.
Světlo zablikalo a slabým paprskem osvítilo místnost. Kylie zamrkala, a když se trochu
rozkoukala, uviděla ho. Měl na sobě podivné roucho jako nějaký mnich. Pokožku měl vrásčitou.
Kylie přimhouřila oči, krátce zakmihala obočím a viděla obraz jeho mozku. Jak předpokládala,
byl to upír.
165
Starý podivný chlapík, který se motal okolo kempu, přesně tak, jak popsala Mirandina sokyně
Tabitha. Kylie si teď přála, aby ji tenkrát poslechla a něco si o něm zjistila. Ale ona její poznámku
ignorovala. Teď jen doufala, že se tahle její chyba nestane její poslední.
„Vy jste mě sledoval.“
„Máš opravdu bystré instinkty.“ Přistoupil k ní blíž, stál až nebezpečně blízko. Jeho oči byly
šedé a chladné jako led. Mrtvolně chladné. „Schválně nedovolíš, aby si někdo přečetl tvůj obraz?“
zeptal se.
Uvažovala, kolik mu toho má prozradit a zda vůbec něco. Uvědomila si ale, že kdyby si myslel,
že mu vědomě zabraňuje číst její obraz, mohl by se rozzlobit. Kylie se rozhodla nelhat.
„Já nevím, jak se otevřít.“
Ozval se zvuk kovu po betonové podlaze. Kylie se podívala za upíra a všimla si, že se otevřely
těžké kovové dveře do místnosti. Srdce se jí zastavilo a hrdlo se stáhlo, když si uvědomila, kdo
vešel dovnitř.
„Říkal jsem ti, že máš počkat,“ rozčílil se stařík.
„Ale dědo, jsem strašně zvědavej na tuhle nevěstinku.“ Grázl přišel blíž.
Nevěstinku? Kylie sebou cukla, až pouta zařinčela, a odmítala byť jen pomyslet, že by si měla
tohohle mizeru vzít.
„Zmiz odsud,“ zařval stařík. Hlas měl sice starý, ale jeho tón nesnesl odpor.
Mizera se zastavil kousek od Kylie. Tentokrát neměl kaštanové vlasy nasáklé krví, i když Kylie
před sebou měla stále jeho obraz, jak stál ve dveřích kabinky v obchodě. Ve chvíli, kdy pohlédla
do jeho ledově šedých očí, věděla, že je to on. Upír, který vešel do kabinky, když si zkoušela nové
prádlo. Upír, který ji vytáhl z auta, když jela domů od Sáry. „Je tak sladká. Ne, abys ji tu držel
hodně dlouho.“
Najednou zmizel. Skřípavý zvuk zavíraných dveří naplnil místnost.
Kylie se podívala na staříka. „Zabil dvě mladý holky.“
„Vím,“ zamumlal stařík a svěsil hlavu, jako by se za to styděl. „Můj vnuk udělal spoustu
hloupých chyb. Ale doufám, že teď už bude chytřejší.“
„Doufám, že ho Rada nejvyšších…“ Kylie si vzpomněla, co o radě říkala Della. Prohlásila, že
tam sedí pár starých páprdů… Najednou jí to došlo. „Vy sedíte v Radě nejvyšších, že jo? Lhal jste
jim.“
Podíval se na ni. „Nelhal jsem. Řekl jsem jim, že se tím budu zabývat. A ty jsi součástí mých
plánů.“
„Unesl mě.“ Kylie se snažila ve staříkovi vyvolat pocit viny a doufala, že by ji snad mohl
propustit.
„Na můj příkaz.“
Takže konec nadějím.
Přistoupil k ní blíž. „Za mých časů, když chlapi dávali na odiv svou sílu a dělali jednu hovadinu
za druhou, mohlo je zkrotit jen jedno: pohled na ženu dostatečně silnou, krásnou, která je
donutila, aby se usadili a založili rodinu.“
„Ale jeho už nic nemůže zachránit.“ Srdce jí bušilo a krev tepala v žilách, když se stařík
přiblížil.
„Je teď trochu divoký, to uznávám. Ale ty ho fascinuješ. Nedovedeš si vůbec představit, kolik
hodin strávil v lese ve vašem kempu, riskoval, že ho chytnou, a to jen pro to, aby tě aspoň na
chvíli viděl.“
Kylie se zhnuseně otřásla, když si uvědomila, že ji takhle šmíroval.
„Byl jsem zvědavý, kdo takhle rychle ukradl mému vnukovi srdce, a sledoval jsem ho. Jakmile
jsem tě uviděl, bylo mi jasné, že nemohl jednat jinak. Jsi opravdu velmi okouzlující.“ Naklonil se,
takže ucítila jeho dech na tváři. Udělalo se jí špatně, když si uvědomila, jak je u ní blízko. „Kdo
vlastně jsi, Kylie Galenová? Už jsi na to přišla? Koluje v tvých žilách upírská krev?“
„Je to vrah. Radši bych umřela, než bych dopustila, aby se mě dotkl.“
Stařík nadzvedl obočí. „Smrt je jedna z možností. Ale ne ta, které bych dával přednost…“
Strach jí sevřel hruď.
166
„Viděl jsem, jak jsi pila krev.“ Jeho chladný dotek na ruce v ní vyvolal mrazivé chvění. „Ale
pořád jsi teplá. Všiml jsem si, že se přátelíš s divným vlkem, ale neproměnila ses do vlčí podoby
při úplňku. Za normálních okolností bych pro svého vnuka hledal upírku. Ale ty… můj vnuk má
naprostou pravdu. Jsi jedinečná.“
Kylie se znovu pokusila osvobodit. „Nechte mě jít.“
„Hledáš rodinu, Kylie Galenová. My budeme tvá nová rodina. Budeš nosit pod srdcem mé
pravnouče. A když se spojí moje a tvoje geny, budeme ještě mocnější. A ty naučíš mého vnuka,
jak se má chovat jako muž.“
„Nic z toho se nestane,“ vyhrkla nervózně Kylie.
„Však my už tě přesvědčíme.“
„Nenechám se snadno oblbnout. A jestliže se váš vnuk nedokáže chovat jako muž, tak mu asi v
dětství chyběl nějaký vzor.“
Stařík přimhouřil oči. „Jsem hodně tolerantní, ale vyžaduju respekt.“
„Respekt si člověk musí zasloužit.“ To byla jedna z vět, které tak ráda pronášela máma. Kylii
nikdy nepřipadala tak pravdivá, jako zrovna v tuhle chvíli.
Stařík potřásl hlavou. „V našem světě platí, že respekt má vždy silnější osobnost. A tady, moje
drahá, jsem rozhodně mocnější a silnější já.“
Stařík zmizel. Prostě se vypařil. Kylie si dokonce ani nevšimla, že by po něm zbyla aspoň
nějaká stopa. Co to bylo? Vzpomněla si na Tabithu, čarodějku, kterou Miranda chytila ve srubu,
když pronesla, že stařík je víc než jen upír. Kylie se obávala, že Tabitha měla pravdu.
Možná má sílu, pomyslela si Kylie, ale jen proto ho nebudu respektovat. A bůh ví, že nikdy
nebudu nosit pod srdcem jeho pravnoučata, pomyslela si.
Znovu zachřestila pouty v domnění, že by se snad mohla osvobodit. Ale síla nepřicházela.
Uvažovala, že bude křičet. Hlásek uvnitř jí však říkal, že by jí to nebylo nic platné a jen by
promrhala energii. Musela něco vymyslet. Musí použít mozek na to, aby se odsud dostala.
V duchu volala Daniela. Ale neukázal se. Mohli by jí snad přijít na pomoc mrtví andělé?
Zavřela oči a prosila o pomoc. Přímo o ni žadonila. Představa, že se jí ten mizera dotýká, ji
hnala kupředu.
Kdesi v hloubi duše zašeptal slabý hlásek: Najdeš sílu sama v sobě.
„Prosím, tohle je jak ve filmu Hvězdné války.“ Když se nikdo neozval, pokračovala tichým
hlasem pro sebe: „Seber se, Kylie, teď není čas, aby ses litovala.“ Znovu se snažila vymanit z pout
a zkoušela to tak dlouho, až cítila, že má zápěstí i kotníky rozedřené do krve. „Prosím, on chce,
abych mu porodila jeho pravnoučata! Prosím, potřebuju, aby mi tu někdo pomohl!“ Křičela do
ztichlé místnosti.
Přinutila se ke klidu a přemýšlela. Jakou moc vlastně měla? Uměla mluvit s duchy, rychle se
pohybovat, a občas v sobě našla sílu, kterou mohla i vlkodlačici odhodit pěkně daleko. Sem tam
se objevil i supersluch. A pravděpodobně měla i sílu uzdravovat – aspoň v to teď doufala, aby
zachránila Sáru. A ještě jedním darem oplývala – schopností vyvolávat v sobě živé sny.
Ano, snové představy! To je ono! Může to fungovat jako mobilní telefon. Já si promluvím s
Lucasem a ten to dá vědět Burnettovi. A Burnett ji odsud dostane. Určitě. Přivede klidně celou
FVJ, jen aby dostal tohohle podivného staříka.
Kylie počítala ovečky. Sto první, sto druhá… Každý zvuk ji vyrušil, když bylo ticho, poslouchala, zda
někdo nejde. Oči měla ospalé a byla tak unavená, že za normálních okolností by usnula ještě dřív, než
by si lehla do postele. Konečně se dostavil pocit, jako by se vznášela ve vzduchu, který ji vtáhl do
podvědomí. Chvíli letěla mezi mraky, než ho konečně spatřila.
„Tak jsi přišla,“ Lucas se posadil na posteli. Měl nahou hruď a na rtech mu pohrával sexy úsměv.
Teď ale nebyl čas, aby si takovýchto věcí všímala.
„Ten šílený upír mě dostal. Musíš okamžitě jít za Burnettem.“ Mluvila rychle, protože se bála,
že se vzbudí.
„Cože?“
„Slyšel jsi mě.“
„A kde jsi?“
167
„To nevím. Asi v nějakém tunelu. Je tam spousta betonu a taky těžké železné dveře.“
Díval se na ni s vyděšeným výrazem v očích. „Ale musím vědět, kde jsi. Jinak ti nemůžu
pomoct.“
„Když mě tam nesli, nebyla jsem při vědomí.“
„Oni?“
„Jo, ten upír a jeho děda. Ten stařík je členem Rady nejvyšších.“
Lucas si prohrábl oběma rukama tmavé vlasy. „Podívej, Kylie. Způsob komunikace
prostřednictvím snových představ funguje. Takže se můžeš vrátit. Musíš letět zpátky do svého
těla, ale pomalu. Dívej se kolem sebe a sleduj různé orientační body. Potom se vrať zpátky ke
mně a řekni mi, cos viděla a kde jsi. Musíš zjistit, kde jsi, jinak ti nemůžu pomoct.“
„A co když se už k tobě nedostanu? Co když se vzbudím a nebudu ti moc říct, kde mě drží?“
Pocítila takový strach, že nebyla schopná skoro ani promluvit. Nechtěla teď opustit Lucase. I když
věděla, že je to jen sen, cítila se u něj v bezpečí.
„Musíš to udělat, Kylie. Jdi!“ Mávl rukou, aby ji popohnal. „Pospěš si.“
Kylie ho poslechla. Vracela se do svého těla. Nejdřív hodně rychle, takže se musela hodně
soustředit, aby zjistila, jak ovládat rychlost. Pak se podívala dolů. Pak uviděla panorama města.
Panorama Houstonu. Zpomalila, aby rozpoznala jednotlivé budovy. Jednu z nich znala – stadion
Toyota Center. Vzpomněla si, že ji jednou táta vzal do centra Houstonu a navštívili spolu známé
houstonské tunely, které spojují jednotlivé budovy.
Letěla tunelem, zdi ji nezastavily, dokud neuviděla své tělo. Srdce se jí prudce rozbušilo. Vidět
své tělo zhroucené na židli, s pouty na rukou i nohou, jí připadalo jako scéna z nějakého
hororového filmu. Zaslechla hlasy. Železné dveře se pootevřely. Cítila, jak ji její tělo přitahuje.
„Ne!“ vykřikla. Potřebovala se dostat zpátky k Lucasovi. Musí mu přece říct, kde ji má hledat.
168
Kapitola třicátá čtvrtá
Bojujíc proti síle, která ji táhla zpátky do těla, Kylie se otočila a letěla zpátky. Nabrala takovou
rychlost, že až nemohla popadnout dech.
Slyšela, jak někdo volá její jméno. Nebyl to Lucas, ale ten starý upír.
Mraky byly čím dál hustší. Vždyť přece taková mlha nebyla, když jsem letěla k Lucasovi
poprvé? divila se Kylie. Cítila, jak ji to táhne zpátky. Probouzela se. „Lucasi, jsem v houstonském
tunelovém systému. Přímo pod budovou Toyota Center. Slyšíš mě?“
„Co to děláš?“ ozval se hluboký skřípavý hlas.
Kylie sebou trhla a otevřela oči. Stařík se na ni upřeně díval. Uvědomila si, že se rozhodla, že
nebude lhát. „Něco se mi zdálo.“
„A co to bylo za sen? Cítil jsem kolem sebe spoustu energie.“
„Trochu mě vyděsil. Když jsem byla malá, mívala jsem noční můry. Vždycky jsem se probudila
hrůzou.“ Teď nelhala.
Zdálo se, že jí stařec uvěřil, ale zůstal ve střehu. Udělala snad něco, co mu připadalo divné?
Proč ji podezíral? A slyšel ji vůbec Lucas?
„Mám pár kamarádů, kteří by se s tebou rádi seznámili. Pro tvoje vlastní dobro, radím ti, aby ses
chovala dobře a nedělala žádný blbosti.“
„Kdo to je? A proč se se mnou chtějí setkat?“
„Myslím, Kylie Galenová, že jsi mnohem výjimečnější, než si vůbec myslíš.“
„Čím jsem výjimečná?“
Stařík jí neodpověděl. „Když mi slíbíš, že se nepokusíš odtud utéct, sundám ti ty řetězy.“
Pomyšlení, že by nebyla spoutaná řetězy, jí připadalo jako rajský pocit. Už ten slib málem
vyslovila, slova měla na špičce jazyka, ale uvědomila si, že by to byla lež.
„Oba dva moc dobře víme, že když by se mi naskytla možnost útěku, okamžitě bych ji využila.
Vaším úkolem je zajistit, abych tu možnost nedostala.“
Zasmál se. „Oceňuju tvoji upřímnost.“
„A to vám nestačí k tomu, abyste mi sundal ty řetězy?“
„Ani ne,“ odpověděl.
Kylie si prohlížela jeho staré šedé oči. „Ale zdá se mi, že z téhle místnosti není jiná cesta, než ty
železné dveře. Takže bych mohla zmizet, jedině když je otevřete. Ale tyhle řetězy prostě
nezmůžu. Nechcete mi je tedy sundat, protože víte, že byste na mě nestačil.“
Chvíli si ji prohlížel. „Jsi velmi chytrá, Kylie. Předpokládám tedy, že jsi stejně lstivá.“
„Kdybych byla chytrá a lstivá, asi bych teď nebyla tady.“
„Uděláme kompromis.“ Stařík zavřel oči a kovová pouta kolem zápěstí a kolem jednoho kotníku
zmizela. Pravou nohu však měla stále připoutanou k dlouhému řetězu.
Kylie byla překvapená jeho schopnostmi a nevěřícně se na něj dívala. „Kdo jste?“
Stařík se usmál. „Vidím, že jsem si získal tvůj respekt, co?“
„Myslím, že si pletete zvědavost s respektem,“ opáčila.
Přimhouřil oči, ale i když bylo vidět, že má zlost, na rtech mu zůstal lehký úsměv.
„Tak kdo jste?“ zeptala se znovu.
Stařík si založil ruce na hrudi. „Co se děje? Je snad ta podobnost tak děsivá?“ S těmito slovy se
doslova vypařil a zůstal po něm jen chladný závan vzduchu.
„Sakra! Co tím myslíte?“ vykřikla Kylie. Potom vstala, aby zjistila, kam až se dostane s
uvázanou nohou.
Nebylo to moc daleko.
Kylie se znovu snažila usnout, aby se mohla dostat k Lucasovi, ale nedařilo se jí to. Mohla jen doufat,
že Lucas slyšel její vzkaz a spojil se s Burnettem. Snad už jsou na cestě sem, pomyslela si. Jak dlouho
jim to může trvat?
169
A co když vůbec nepřijdou? Co když ji Lucas neslyšel? Snažila se přetrhnout řetěz, ale nadpřirozená
síla se jí nevrátila. Jak to, že jsem ji občas měla, a teď když ji potřebuju, tak se neobjeví?
Kylie přecházela po místnosti a tahala za sebou řetěz. Ke dveřím se ale nedostala. Tedy ne, že
by na tom záleželo, protože by je stejně nedokázala otevřít. Než se totiž starý upír vypařil, tak
dveře pořádně zajistil. A navíc z této strany ani nebyla klika. Rázovala sem a tam a vymýšlela
způsob, jak se odsud dostat, ať už s Burnettovou pomocí, či bez ní. Zadívala se na dveře bez
kliky. Kdo sakra je? přemýšlela. A co myslel tou podobností?
Řetěz řinčel na betonové podlaze. Vzpomněla si, že zapomněla zavolat mámě, než vyrazila na
cestu domů od Sáry. Doufala, že se máma nestrachuje. Tentokrát se Kylie vydala s řetězem za
sebou k pravé stěně. Překvapeně se zastavila, protože zaslechla nějaké hlasy. Copak už se stařík
vrací se svými kamarádíčky? Stála na místě a poslouchala.
Nebyl to hlas starého upíra, ale toho mladého mizery. Skvělý, takže sem chce zase přijít?
uvažovala Kylie. Ztuhla a rozhlížela se kolem, co by mohla příležitostně použít jako zbraň.
Najednou zaslechla jeho hlas mnohem zřetelněji.
„Kdo jste a proč tady kolem čmucháte?“
Odkud ty hlasy přicházejí? Kylie zaváhala a přisunula se blíž ke zdi. Najednou se ozvala hlasitá
rána, jako by něco těžkého proletělo vzduchem a dopadlo na zem.
Nebo někdo?
Srdce se jí zastavilo. Přitiskla se ke zdi a snažila se zjistit, jestli ty hlasy jsou skutečně za touhle
zdí. Ozval se další rachot a Kylie si byla téměř jistá, že za zdí někdo je.
„Tak mluvte!“ zaprskal upír.
Kylie dostala strach. S kým to ten mizera mluví? Je to… Je to někdo, kdo ji sem přišel hledat?
Myšlenky jí zalétly k Lucasovi.
„Koukej mě pustit a bojuj se mnou jako chlap!“ rozlehl se místností Lucasův hlas.
Hrdlo se jí sevřelo dojetím. Požádala ho o pomoc a on…
„A proč? Budeš se se mnou prát jako pes, kterým taky seš.“ Následovala další tupá rána a Kylie
si byla jistá, že Lucas dostal pořádnou ránu.
Svaly se jí napjaly. Najednou ji zasáhl příval energie. Jednou rukou popadla řetěz a mrštila s
ním o podlahu. Rozskočil se, jako by byl z papíru. Postavila se proti zdi a vrazila do ní ramenem.
Vteřinu předtím, než narazila do zdi, si uvědomila, že by se mohla zranit.
Bylo to zvláštní, ale necítila nic. Kousky betonu lítaly kolem ní. Najednou si uvědomila, že stojí
na druhé straně zdi. Opatrně se rozhlížela kolem skrz mračna prachu, který se pomalu usazoval.
Lucas byl připoutaný k židli, stejně jako byla ona před chvílí, a ležel – i s židlí – na boku na zemi.
Pohlédla mu do tváře, kterou měl zakrvácenou. Oči měl zavřené, jako by nebyl při vědomí.
Nebo byl mrtvý?
Prudce se nadechla a hledala v místnosti toho mizeru. Když ho uviděla, nepřekvapilo ji, že je v
šoku. Vrhla se na něj, ale než se ho stačila vůbec dotknout, rozplynul se ve vzduchu.
„Takže nejsi tak bezbranná.“ Hlas starého upíra hřměl místností, ale Kylie ho neviděla. Díra v
betonové zdi se najednou sama zacelila a Kylie věděla, že tentokrát je zeď mnohem silnější a
pevnější.
„Co jste zač?“ zasyčela a věděla, že obyčejní upíři by tohle nedokázali.
„Neptal jsem se tě náhodou na stejnou věc?“ odpověděl stařík.
Kylie doběhla k Lucasovi. Položila dlaň na jeho hruď a zjistila, že je stále naživu. Přetrhla
řetězy, kterými byl připoután k židli, a klekla si vedle něj. Kamínky na betonové podlaze jí
rozdíraly kolena.
Uvědomila si, že možná má dar zázračného uzdravování, a položila mu ruce na obličej a stiskla
mu hlavu.
„Mluv na mě. Lucasi, prosím,“ hlavou jí probleskly vzpomínky na něj: Lucas, který ji zachránil
před surovci; Lucas dívající se na oblohu a hledající mezi plynoucími mráčky slona. Oči se jí
zaplnily slzami. „Prosím, buď v pořádku.“
Snažila se myslet pozitivně, myslet na ruce, které vysílaly hřejivé uzdravující paprsky do
Lucasova těla. Netušila, jestli to funguje, ale už kvůli Lucasovi a Sáře to musí působit, přála si.
Srdce se jí naplnilo nadějí, když otok na jeho tváři postupně zmizel.
170
„A teď mi něco řekni,“ zašeptala a sklonila se k němu.
Lucas otevřel oči, a aniž by se nějak rozmýšlel, rozpřáhl se a máchl pěstí přímo proti Kylii.
Kylie se snažila ránu chytit, ale její síla byla zase najednou pryč. Sice se stihla odvrátit, aby
nedostala zásah přímo do obličeje, ale Lucasova pěst ji zasáhla do ramene. Okamžitě v ní
explodovala bolest. Ta rána ji odhodila skoro přes celou místnost.
„Proboha!“ vyskočil Lucas na nohy. „Promiň.“ Zvedl ji a konejšil ji ve své náruči. „Jsi v
pořádku?“
Kylie přikývla. Díkybohu nebyl upírem, takže nepoznal, že lže. V rameni jí škubalo a bolest jí
zastřela mysl. Kolena se jí podlamovala, takže ji musel pevně držet. „Promiň,“ opakoval tiše
Lucas.
Podívala se do jeho modrých očí. „To bude dobrý.“ Neměl v úmyslu ji uhodit. „Myslím, že
nemáš nic zlomeného.“
„Mluvil jsi…“ zarazila se, protože si uvědomila, že starý upír je pravděpodobně v místnosti a
může je slyšet. S Burnettem naznačila rty jméno a podívala se na Lucase.
Lucas přikývl a Kylie doufala, že odečetl z jejích rtů správné slovo. Jeho přikývnutí by
znamenalo, že Burnett a zásahová jednotka z FVJ jsou na cestě sem.
V rameni jí bodalo, nohy se jí třásly, takže se musela opřít o zeď. Pomalu sklouzla na betonovou
podlahu. Lucase si sedl vedle ní. Cítil, jak se Kylie třese, objal ji kolem ramen a přitáhl si ji k
sobě. Jeho tělo bylo horké a Kylie se k němu tiskla, aby si ho vychutnala.
„Jsi tak rozpálený,“ zašeptala.
„Už bylo na čase, aby sis toho všimla,“ utahoval si z ní.
Kylie by se určitě zasmála, kdyby nevyčerpala svou energii na probourání zdi a uzdravení
Lucase. I když ji celé tělo bolelo, cítila se v bezpečí.
„To je vlastnost vlkodlaků,“ poznamenal Lucas. „Naše těla mají vyšší teplotu než těla
normálních smrtelníků.“
„Kolik je hodin?“
„Něco po půlnoci,“ odpověděl.
Vzpomněla si na mámu, která teď už musela být šílená strachy. Byla ale tak vyčerpaná, že
nemohla ani myslet. Zavřela oči, opřela se o jeho hruď, tak opatrně, aby se nedotkla svého
bolavého ramene.
Lucas ji chytil pevněji, jeho horkost ji obklopila jako pokrývka z toho nejjemnějšího peří. Cítila,
jak ji prsty hladí ve vlasech. „Něco tu máš,“ řekl.
„Asi kousky betonu, když jsem… když jsem prošla tou zdí,“ vysvětlila mu.
„Čím jsi prošla?“ zeptal se.
Uvědomila si, že Lucas byl chvíli v bezvědomí. Věděl vůbec, že ho uzdravila?
„Tímhle,“ kývla hlavou směrem k betonové zdi. „To on ji zase dal do pořádku.“
„Myslím, že jsem tě praštil asi víc, než jsem si myslel.“
Kylie neměla sílu se s ním dohadovat. „Jsem tak unavená.“
„Tak odpočívej,“ přitáhl si ji k sobě. „Už brzy,“ zašeptal.
Mluvil snad o tom, že už brzy bude po všem? Bože, jak moc v to doufala.
„Kylie, je čas.“
Lucasova slova jí vířila kolem hlavy, aby ji o chvilku později probudila.
Vnímala, jak Lucas vyskočil s ní v náruči a ona se zcela probrala. Za zdí se ozývaly hlasité rány.
Lucas se jedním skokem dostal na druhou stranu místnosti a skrčil se s Kylií u zdi. V tu chvíli se
přední zeď zachvěla, vyvalila se oblaka prachu a dovnitř vtrhl Burnett s několika členy záchranné
jednotky FVJ.
Burnett se řítil dopředu. „Je v pořádku?“
„Nic mi není,“ ozvala se Kylie a bylo jí trapně, že ji Lucas drží jako malé dítě. „Pusť mě,“
zašeptala.
„Má akorát něco s ramenem,“ pronesl Lucas. „Myslím, že je zhmožděné. Ale to je moje chyba.
Já jsem… neudělal jsem to schválně.“
„Jsem v pořádku.“ Na důkaz toho zahýbala ramenem a škubla sebou.
171
„Tady jsou!“ vykřikl někdo v chodbě. Lucas, Burnett a ostatní muži rychle proběhli přes
hromadu sutin, které ještě před chvílí byly pevnou zdí. Kylie zůstala sama uprostřed místnosti a
zvířeného prachu, jak se všichni hnali ven. Z dálky k ní doléhaly hlasy bojujících mužů. Měla
pocit, že je naprosto neužitečná. Vydala se tedy za zvuky a doufala, že její zázračná síla se vrátí.
Ale neudělala ještě ani jeden krok, když těsně za sebou ucítila prudký závan vzduchu.
Mladý, divoce vyhlížející upír se postavil před ni, a než se Kylie zmohla alespoň na výkřik,
držel ji v náručí. Zapomněla na své bolavé rameno a bojovala s ním. Bolest jí vystřelovala do
celého těla, ale Kylie se nevzdávala. Ten mizera ji držel pevně a ona pomalu ztrácela sílu.
„Ne!“ hluboký burácivý Lucasův hlas jí zazněl v uších. „Koukej ji pustit.“
„Je moje,“ zasyčel upír.
„Jen přes mou mrtvolu,“ zařval Lucas a oči mu oranžově zářily.
„Bude mi potěšením,“ odsekl upír a jeho šedé oči teď pro změnu svítily rudě.
Kylie si uvědomila svou příležitost a vší silou, které ještě byla schopná, praštila upíra do spánku.
Pustil ji a Kylie, ještě než stihla dopadnout na zem, viděla, jak Lucas vyrazil k boji. Místnost
naplnil zvuk svištících pěstí, které tvrdě narážely do kostí. Jako v nějakém hororovém snu viděla,
jak upír odhodil Lucase na druhou stranu místnosti. Cítila, jak se jí vrací její síla. Ale než se
stačila postavit, Lucas už byl zpátky u upíra a oběma rukama mu svíral krk. Zvuk, který se vydral
upírovi z hrdla, jí napověděl, že Lucasovo sevření je opravdu silné.
„Pusť ho!“ Místností se rozlehl hlas starého upíra. „Pusť ho, nebo ona zemře!“
Kylie nikoho neviděla, ale cítila, jak jí jakási ruka stiskla krk. Bojovala proti té neviditelné síle a
snažila se nabrat do plic alespoň trochu vzduchu. Nedařilo se jí to.
Viděla, jak po ní Lucas střelil pohledem. Před očima se jí roztančily stříbrné hvězdičky. Právě
ve chvíli, kdy svět kolem ní se pomalu nořil do tmy, zahlédla, jak Lucas pustil upíra, který
okamžitě zmizel. Žádný chlad, žádný závan vzduchu. Bylo zřejmé, že se oba vypařili.
Kylie klesla na kolena a lapala po dechu. Lucas ji za ruce vytáhl nahoru.
Najednou se vedle nich objevil Burnett.
„Vrátil se pro ni,“ řekl Lucas.
„Musíme ji odtud rychle dostat pryč,“ pronesl Burnett, natáhl ruce a vzal Kylii do náruče.
„Zásahová jednotka je bude pronásledovat.“
„Jdu s nimi,“ oznámil mu Lucas.
„Ne!“ vykřikla Kylie jediné slovo, které byla schopná dostat přes rozbolavěný krk ven. Ale
uvědomila si, že Lucas už není v místnosti. Čerstvý vzduch ji udeřil do nosu a vítr kolem ní jen
svištěl, že téměř nemohla ani popadnout dech. Burnett ji vzal pohodlněji do náručí a hrudí chránil
její obličej před prudkým větrem. Přesto se v jeho náruči necítila Kylie tak příjemně a bezpečně
jako před chvílí v Lucasově. Když se konečně zastavil venku před budovou, Kylie zvedla hlavu a
zeptala se: „Kde to jsme?“ Rukou si přejela po zátylku.
„Na klinice,“ odpověděl Burnett.
„Nic mně není. Pusťte mě.“
„Teď ne. Možná že ti opravdu nic není, ale Holiday by mě nakopala do zadku, kdybych tě
nevzal k doktorovi a nenechal tě prohlídnout.“
Kylie si vzpomněla na Lucase. „Měl byste zastavit Lucase a nedovolit mu, aby se honil za těmi
syčáky.“
„To nemůžu,“ odpověděl. „Vlkodlaci jsou totiž strašně paličatí. Ale neboj, Lucas na sebe bude
dávat pozor.“
„Už ho před chvílí taky dostali,“ řekla Kylie.
„To bylo jen proto, aby se dostal k tobě dovnitř.“
Když si uvědomila, co právě Burnett řekl, sevřel se jí žaludek. „Vždyť ho mohli zabít.“
„Ale nezabili.“ V budově se rozsvítila světla a Burnett vešel dovnitř. Kylie si stihla přečíst
cedulku na dveřích.
Chraňte své domácí mazlíčky proti parazitům
172
„Počkejte. Vzal jste mě na vyšetření na veterinu?“ Kylie se rozhlížela po malé místnosti s
obrázky různých domácích mazlíčků pověšenými na zdech a ucítila pach zvířat.
„K veterináři a nadpřirozenému doktorovi,“ odpověděl jí.
Muž vyšel ze dveří v zadní části místnosti. „Pojďte dál,“ pronesl.
Burnett ji představil doktoru Whitmanovi a nesl ji dovnitř. Spolu s nimi vešla dovnitř i velká
oranžová kočka. Když Kylii Burnett položil na vyšetřovací lehátko, kočka si vyskočila vedle ní.
„Jsem v pořádku,“ zopakovala znovu Burnettovi i doktoru Whitmanovi.
„Podívej se jí na rameno,“ řekl Burnett. „A na krk.“
Jakmile se doktor dotkl Kyliina ramene, škubla sebou. „Mám tam jenom modřiny.“ Zadívala se
zpátky na Burnetta. „Měla bych zavolat matce. Už je asi šílená strachy a možná volala na
policajty.“
Burnett vzal telefon a došel na druhý konec místnosti.
Doktor Whitman pohnul Kyliiným ramenem a prohlížel si ho. Kylie sebou sice trochu škubla,
ale věděla, že nemá nic zlomeného. Doktorovo obočí začalo kmihat, když se jí zadíval na čelo.
„Kdo jste?“
„Sama nevím,“ řekla a podívala se na jeho obraz. Byl poloviční nymfou. Kočka prošla kolem
Kylie a otřela se doktorovi o nohu. Asi umí mluvit se zvířaty stejně jako Derek, pomyslela si
Kylie. Vzpomínka na Dereka ji rozesmutnila a uvědomila si, jak moc jí tenhle kluk chybí. Ale v
tuhle chvíli neměla čas na něj myslet.
„Fajn, to děvče má pravdu. Nemá nic zlomeného,“ pronesl doktor Whitman, když se Burnett
vrátil zpátky.
„Říkala jsem to.“ Kylie si nemohla odpustit, aby to Burnettovi nepřipomněla. „Mohl byste mě
teď vzít domů k mámě?“
„Díky,“ poděkoval Burnett doktoru Whitmanovi a vydal se ke dveřím. Když byli sami, Burnett
se otočil ke Kylii. „Vezmu tě domů, ale nejdřív potřebuju vědět, co se vlastně dneska v noci
stalo.“
Kylie mu vyprávěla všechno, na co si vzpomněla od chvíle, kdy jí ten nebezpečný upír přistál na
předním skle auta, až po okamžik, kdy se Burnett dostal dovnitř tunelu. Oznámila mu, že ten
mizera, který zabil dvě holky ve Fallenu, je vnukem jednoho člena Rady nejvyšších. Stejně tak
jako fakt, že to byli právě upíři, kdo celé léto sledovali kemp a dění v něm. Jedinou reakcí, které si
Kylie v Burnettově obličeji všimla, bylo to, že mu oči svítily vzteky.
„Ale nechápu to. Co vedlo toho staříka k tomu, aby chtěl svého vnuka oženit právě se mnou?“
zeptala se Kylie, když Burnettovi všechno vypověděla.
Burnett pokrčil rameny. „Kdysi dávno nám prarodiče vybírali vhodné nevěsty.“
„I když se ti dva neměli rádi?“
„Obávám se, že ano.“ Burnettovi se zableskla v očích lítost. „Máš pravdu, Kylie. Všechno se to
točilo kolem tebe. Měl jsem tě víc poslouchat a dávat větší pozor. Už nikdy podruhé takovou
chybu neudělám.“
Kylie přikývla a ocenila, že přiznal svou chybu. Začala si ho za to víc vážit. „Ten stařík je
nějaký divný. Jeho mozek sice říká, že je upír, ale je něco mnohem víc.“
„Znám toho muže, o kterém mluvíš. Setkal jsem se s ním jednou v Radě nejvyšších. Je to upír,
ale máš pravdu, je zvláštní.“
„Je víc než jen upír,“ zopakovala Kylie. „Dokázal během chvilky postavit zeď, kterou jsem
probourala.“
„Možná mu jen pomohli kamarádi, kteří tuhle sílu mají.“
„Ne, myslím, že v tom je něco víc.“
„Možná,“ řekl Burnett, ale Kylie věděla, že ho nepřesvědčila. „Tak dobře, teď tě vezmu domů.
Nechám u domu někoho hlídkovat, abys byla v bezpečí.“
Vzal ji do náručí. „Drž se.“ Kylie už věděla, že má obličej přitisknout k jeho hrudi, aby byla
schopná při té rychlosti se vůbec nadechnout.
Během chvilky Burnett přistál na trávníku před jejich domem. „Co jí mám říct?“ zeptala se
Kylie.
173
„To nevím. Já jsem s vlastními rodiči nikdy moc dobře nevycházel,“ zamumlal Burnett. „Ale ty
na něco přijdeš.“
„Hm, to jste mi moc nepomohl.“ Kousla se do rtu. „Bože, a co moje auto?“
„Našli jsme ho, když jsme tě hledali. Řeknu někomu, aby vyměnil přední sklo a auto dovezl
před váš dům. Zítra ráno ho tady budeš mít v pořádku.“
„Díky.“
Burnett přikývl. „Jsem rád, že jsi v pořádku, Kylie. Všechno si ještě projdeme zítra večer, až se
vrátíš do kempu. A abych nezapomněl, zavolej při nejbližší příležitosti Holiday. Určitě nepůjde
spát, dokud neuslyší přímo od tebe, že jsi v pořádku.“
Kylie zvedla ruce a objala ho. Zdálo se, že na takovouhle reakci nebyl Burnett vůbec připravený
a překvapilo ho to. „Díky,“ zamumlala Kylie.
„To je dobrý,“ odpověděl, celý nesvůj z toho Kyliina objetí.
Kylie se rozhlédla kolem. Byla tma a všude kolem panovalo naprosté ticho. Kylie ale neměla
strach, protože věděla, že je způsobené Burnettem.
„Nechám tu dva muže, aby hlídali dům,“ pronesl, jako by si Kyliino zaváhání vysvětlil tím, že
má strach.
„Díky, to bude fajn.“ Dívala se, jak zmizel. Došla ke dveřím, ale uvědomila si, že vlastně nemá
klíče. Našla náhradní, který si matka nechávala pod květináčem.
Pomalu ani nestihla otevřít dveře, když se na ni vrhla matka a pevně ji stiskla v náručí.
„Ach, bože, už jsem chtěla volat na policii. Kdes byla, mladá dámo?“
Kylie se ostře nadechla, když jí matka nevědomky stiskla bolavé rameno. Odtáhla se a snažila se
zamaskovat bolest v hlase, když řekla: „Zapomněla jsem ti zavolat. A pak… byla jsem tak
rozrušená, že Sára je tak vážně nemocná, že jsem potřebovala být chvíli sama a přemýšlet.“
V matčiných očích se objevily slzy. „Ach zlatíčko, je mi to tak líto. Vypadl tu proud a usnula
jsem na pohovce, když jsem čekala, až mi zavoláš. Vzbudila jsem se asi před čtvrthodinou, a když
jsem zjistila, že nejsi doma, dostala jsem strach. Zavolala jsem k Sáře, ale její matka mi řekla, že
už jsi odjela, ale nevěděla přesně kdy.“
Naštěstí Sářina matka šla spát, když byla ještě Kylie u Sáry, takže opravdu nevěděla, kdy Kylie
odjela. „No jo, už jsem v pořádku doma.“
„Neslyšela jsem ani přijíždět auto,“ řekla máma.
Rychle něco vymysli. „Zaparkovala jsem na ulici.“ Doufala, že Burnett splní své slovo a do
svítání opravené auto přiveze.
Kylie předstírala zívnutí. „Víš, mami, asi bychom teď měly jít spát. To bude ta nejrozumnější
věc,“ poznamenala Kylie a chtěla odejít do svého pokoje, aby mohla zavolat Holiday. Ale budu
muset použít pevnou linku, protože mobil zůstal v autě, pomyslela si.
„Tak dobře, o Sáře si promluvíme zítra.“
Ano, pomyslela si Kylie. A taky si musíme promluvit o tom, že nastoupím na podzim do
internátní školy Údolí stínů. Doufala, že matka bude souhlasit. Pospíchala do svého pokoje a
vytočila Holidayino číslo.
„Víš něco nového o Lucasovi,“ vyhrkla hned, jakmile vedoucí kempu zvedla telefon.
„Ano,“ odpověděla Holiday. „Je v pořádku. Ale… poslední zprávy, která mám, nejsou moc
příznivé. Lidi, kteří tě unesli, jsou stále na svobodě. Nechytili je. Ale Burnett na tebe dohlíží,
neboj se.“
„Já vím,“ zašeptala Kylie.
„Jsi v pořádku? Přála bych si, abych se tě teď mohla dotýkat a uklidnit tě.“
„Je mi dobře,“ zalhala Kylie.
„Když zavřeš oči a představíš si vodopád, pomůže ti to zahnat strach.“
„Díky, udělám to,“ řekla Kylie a tentokrát nelhala.
V neděli ráno vzbudil Kylii až zvonící telefon. Bylo téměř deset hodin. Posadila se, vzala telefon do
ruky, ale nejdřív se rozhlédla. Byla přesvědčená, že uvidí opět ducha, tak jako každé ráno už po
několik týdnů. Ale k jejímu překvapení v pokoji s ní nikdo nebyl. Kylie si uvědomila, že jí ta žena
skoro chybí.
174
Stiskla tlačítko, aby přijala hovor, a vzpomněla si na noční rozhovor s Holiday. Její doporučení
fungovalo bez problémů – Kylie se v duchu přenesla k vodopádu a veškerý strach a neklid vyprchal.
Usnula téměř hned.
„Haló,“ ozvala se do telefonu.
„Jsi v pořádku?“ ozvaly se najednou hlasy Mirandy i Delly.
„Jo, nic mi není.“ Kylie se opřela o polštář. „Jak jste se o tom vůbec dozvěděly?“
„No, když jsi mi celý večer nebrala telefon, zavolala jsem Holiday,“ odpověděla Della.
„Tak to vyklop. Co se stalo?“ netrpělivě se ozvala Miranda.
Kylie jim podala stručnou verzi a slíbila, že všechny detaily jim bude vyprávět až v kempu.
Potom se zeptala, jak prožily víkend ony. Miranda si povzdechla a stěžovala si na soutěž, ale pak
jim nakonec řekla, že skončila druhá.
„A ta potvora Tabitha byla až čtvrtá,“ hrdě pronesla nakonec.
„A co ty, Dello?“ zeptala se Kylie.
„Tohle ti napoví všechno.“ V telefonu se ozvalo splachování záchodu.
„Sakra!“ zavrčela Miranda.
„Myslím, že naši jsou dost v šoku, že ani jednou nebyl test pozitivní.“
Po několika minutách tlachání se rozloučily s tím, že se uvidí večer v kempu. Kylie si
vzpomněla na auto. Rychle se vyhrabala z postele a podívala se z okna. Burnett dodržel slovo.
Auto stálo na ulici před domem a vypadalo jako nové.
Kéž by se tak všechno v mém životě dalo spravit takhle jednoduše, pomyslela si Kylie.
„Už jsi vzhůru?“ zeptala se máma, když Kylie o několik minut později vyšla ze svého pokoje. Máma
měla omotaný ručník kolem hlavy a na sobě koupací plášť a bylo zřejmé, že před chvíli vyšla ze
sprchy. „Počkej chvilku, hned připravím snídani.“
O půl hodiny později už měla Kylie před sebou talíř s palačinkami, zatímco matka si udělala
míchaná vejce. Mluvily spolu o různých věcech, ale hlavním tématem byla Sára. Hned ráno prý volala
Sářina matka, aby se ujistila, že se Kylie dostala v pořádku domů.
Máma sebrala prázdné talíře a odnesla je do dřezu. „Říkala, že Sáře je dnes mnohem líp než
posledních pár dní. Zítra prý půjdou za doktorem, aby zjistily, jaké možnosti léčby Sára má.
Doufám, že bude v pořádku.“
Kylie vstala od stolu a pomohla matce umýt nádobí.
„Už nepotřebuje žádnou další léčbu,“ ozval se známý hlas za Kyliinými zády.“Zvládla jsi to.“
Teplota v místnosti klesla o dobrých dvacet stupňů.
„Myslela jsem si, že klimatizace už je v pořádku. Vždyť ji tu byli seřizovat ani ne před
měsícem,“ podotkla máma, rozklepala se a šla zkontrolovat termostat. Kylie přemýšlela, jestli
matce skutečně klimatizace nefungovala, nebo jestli byl chlad způsobený přítomností Daniela,
který se na ni přišel podívat.
Otočila se a uviděla ducha. Žena vypadala zdravě a mladě. Byla krásná. Kylie si pomyslela, že
Sára bude asi ve svých třiceti vypadat taky tak.
„Díky. Věděla jsem, že ty to zvládneš.“
„Nemusíte mi děkovat, Je to moje nejlepší kamarádka.“
„Říkalas něco?“ Máma se objevila ve dveřích do kuchyně. Duch se usmál a zmizel.
„Ano,“ odpověděla Kylie. „Říkala jsem, že si musíme promluvit o té mé škole.“ Kylie došla k
matce a objala ji. V rameni ji píchlo. Jakmile se odtáhla, spustila příval slov, než ztratí odvahu.
„Vím, že to asi pro tebe bude těžké. Vím, že mě miluješ… ale já fakt potřebuju teď být v té
internátní škole. Opravdu tam musím nastoupit.“
Máma pohladila Kylii po tváři a slzy se jí kutálely po tvářích.
Nadechla se.
A pak odpověděla.
„Zlatíčko, moc mě to mrzí. Ale nemůžu tě teď nechat takhle odejít.“
175
Kapitola třicátá pátá
Kylii se rozbušilo srdce. V místnosti se opět ochladilo a objevil se Daniel. Usmíval se.
„Připomeň jí…“ ale než stihl větu dokončit, zase zmizel. Kylie ale nějak podvědomě tušila, co měl
na mysli.
„Mami,“ začala. „Vzpomínáš si, jak jsi mi vyprávěla, že když jsi poprvé uviděla Daniela, věděla
jsi najisto, že on je ten pravý?“
Matka se překvapeně podívala na Kylii a nechápala, proč zrovna teď se zmiňuje o Danielovi.
„Ano, ale –“
„Ta škola je pro mě něco, jako byl pro tebe Daniel, mami. Vím, že je to pro mě to nejsprávnější
řešení. Napovídá mi to moje srdce. Prosím, pochop mě a dovol mi to. Prosím, neber mi to, tak
jako ty ses musela vzdát Daniela.“
„To tě ani nemůžu doprovodit dovnitř?“ zeptala se máma, když zastavily na parkovišti před hlavní
bránou do Údolí stínů.
„Dneska není návštěvní den,“ řekla Kylie a přes rameno mrkla na nového ducha, který si k nim do
auta přisedl cestou, když míjely hřbitov ve Fallenu. Tmavovlasá žena na sobě měla plyšový růžový
župan a Kylie odhadla, že jí může být tak mezi pětadvaceti a třiceti. Zdálo se, že je naprosto zmatená,
upřeně se dívala na Kylii a stále se ptala, kde to vlastně je. Kylie se snažila v duchu s ní promluvit, ale
žena ji neslyšela. Navíc si matka celou tu dobu stěžovala, že už zase nefunguje topení v autě.
Když vystoupily z auta, Kylie matku objala. „Díky,“ zamumlala. Matka nakonec souhlasila a
podepsala Kylii všechny papíry, které potřebovala k přijetí do internátní školy Údolí stínů.
Máma si povzdechla a pohladila dceru po tváři. „Stejně se mi to nelíbí.“
„Já vím.“
„Ale nezapomeň na podmínky, které jsme si stanovily,“ dodala ještě máma.
Kylie se nechtěla dohadovat, ale slova jí vyklouzla bezděky z úst. „Nebudu je plnit. Tys mu taky
neodpustila. Dokonce ho nechceš už nikdy vidět a po mně chceš, abych mu volala aspoň dvakrát
týdně.“
„Je to tvůj otec,“ dodala matka.
„Ne, můj otec je Daniel.“
Matka sebou trhla. „Ale Tom tě měl rád jako svou vlastní dceru.“
„Já vím. Hodlám mu odpustit, ale… pořád mě ještě jeho zrada bolí. A teď, když se mě ještě
snažil tak sprostě využít…“
„Chápu tě,“ zašeptala matka. „Udělal chybu. Není dokonalý, Kylie. Ani já ne. Omlouvám se za
tu scénu, kterou jsem udělala, když se objevil u našich dveří.“
Kylie se jí zadívala přímo do očí. „Máš ho pořád ráda?“
„Nevím. Až mě ten jeho odchod přestane bolet, možná o tom budu uvažovat.“
Znovu se objaly a za několik minut už Kylie sledovala, jak matčino auto mizí mezi stromy.
Duch se rozhodl, že se na Kylii přilepí, a teď stál vedle ní. Mrtvá žena rozevřela župan a zadívala
se na obrovskou černou díru zející v břiše. Do háje! Proč mě nemůže navštívit duch, který by
umřel nějakým úplně normálním, poklidným způsobem? pomyslela si Kylie.
„Co se mi to stalo?“ zeptala se žena.
„To nevím,“ zašeptala Kylie a dívala se na ženino břicho. Duch zmizel. Ale Kylie si byla jistá,
že se vrátí. A že po ní bude chtít, aby zjistila, proč má díru v břiše. A to Kylii trápilo. Jak mám
sakra řešit problémy duchů, když neumím vyřešit ani ty svoje? honilo se jí hlavou. Zkontrolovala
telefon, jestli se neozval detektiv, kterému volala hned ráno, jak si vyzvedla přístroj z auta.
Zanechal jí jen textovou zprávu, v níž jí oznamoval, že pro ni má nějaké novinky. Ale jaké
novinky to byly, to už nenapsal.
Jakmile Kylie prošla bránou, měla pocit, jako by se vracela domů. Tohle opravdu bylo místo,
kam patřila. Hned za bránou na ni čekala Holiday s Burnettem, jako by se už nemohli dočkat, až
přijede.
176
Holiday ji okamžitě objala a přátelsky políbila na tvář. Burnett jí vzal tašky a vyrazil po pěšině k
jejímu srubu. Když procházeli kolem jídelny, Kylie si všimla, že pár táborníků se také vrátilo z
rodičovského víkendu o něco dřív. Holiday Kylii dopoledne volala, jestli by se nemohla vrátit o
hodinu dřív, než bylo domluvené. Vešly do předsíně Holidayiny kanceláře a Kylie se zarazila,
když spatřila Lucase.
Zadíval se na ni svýma pronikavýma modrýma očima. „Co dělá tvoje rameno?“
Kylie se zdálo, že ji chtěl obejmout, ale vyčkával, až se ona pohne první. I když se včera v noci
cítila v jeho náručí bezpečně, dnes už si tím tak jistá nebyla. Proto zůstala stát na místě. „Ještě
trochu bolí. Díky.“
„Jestli ji ještě někdy uhodíš, ať už náhodně, nebo ne, piš si, že za tebou hned vyrazím s
vidlema.“ řekla Holiday. A podle výrazu v očích Kylie věděla, že to myslí naprosto vážně.
„Nebyla to jeho chyba,“ Kylie si stoupla vedle Lucase. Pro něj to evidentně bylo znamení, na
které čekal, protože ji okamžitě objal kolem pasu. Ten lehký a nevinný dotyk jí vysílal do celého
těla jemné brnění a teplo se jí rozlévalo žilami.
„Ale ano, byla to moje chyba.“ Lucas se jí podíval do očí. V hlase byl slyšet podtón provinění.
„Měl bych se naučit dřív myslet než jednat.“
Podíval se na Burnetta a Kylie věděla, že Holiday nebyla jediná, kdo si s ním promluvil.
Lucas ji chytil za ruku a lehce ji stiskl. Kolem žaludku se Kylii usadil pocit rozpolcenosti.
Nebyla si jistá, jestli je připravená odolávat všem pocitům, které v ní Lucasův dotek vyvolával.
Nevěděla, jestli se má odtáhnout, nebo se k němu naopak přitisknout. Riskoval přece svůj život
jen proto, aby ji zachránil. Uvědomila si, že by se měla soustředit raději na něco jiného než na
Lucase. Podívala se na Burnetta. „Našli jste je?“
„Ne.“ Oči mu svítily zlostí.
„Ale určitě je najdeme,“ řekli Lucas s Burnettem současně.
„Informovali jsme ostatní členy Rady nejvyšších o tom, co se stalo. Vyvodí z toho důsledky.“
Pak Holiday s Burnettem požádali Lucase, jestli by je mohl nechat s Kylií o samotě. Když
odešel, všichni tři vešli do Holidayiny kanceláře.
Burnett se znovu několikrát vyptával, jak se ta včerejší nehoda seběhla. Probírali to ze všech
stran. I když se Kylii zdálo, že už mu všechno řekla, nestěžovala si a trpělivě mu odpovídala na
všechny otázky. Holiday se na ni dívala s hrdostí, když jim Kylie vyprávěla, jak uzdravila Lucase
a možná i Sáru.
Nakonec vyslovila otázku, která jí už několik hodin vrtala hlavou: „Jedné věci ale vůbec
nerozumím. Proč nemůžu použít stejnou sílu k tomu, abych uzdravila sama sebe?“
Holiday se nadechla, jako by jí najednou něco došlo. „Jsi spasitelka. Mělo mě to napadnout už
při té záležitosti se Selynn. Když jsme byly u jezírka, sebrala jsi všechny své síly, jen abys
zachránila matku, o níž sis myslela, že je v nebezpečí. A stejně tak ses chovala v případě svého
biologického otce Daniela, když nebyl schopný se sám zachránit v den, kdy zemřel.“
„Znamená to… řekni mi ještě jednou, cože to jsem?“
„Nejsem si jistá, ale…“ Holiday se podívala na Burnetta, který, jak se zdálo, byl stejně
překvapený a ohromený jejím sdělením. „… být spasitelem je velmi vzácné a jen velmi málo
vyvoleným se tohoto velmi neobyčejného daru dostane.“
„Opravdu výjimečného daru,“ potvrdil Burnett. „Setkal jsem se jen jednou v životě se
spasitelem.“
Spasitelka? Kylie nevěděla přesně, co to znamená. „Takže mám ještě jiné dary kromě těch, o
nichž už vím?“
„Možná,“ usmála se Holiday. „Já jen vím, že jsi výjimečný člověk, Kylie. A věděla jsem to od
první chvíle, kdy jsem tě uviděla.“
„Ale je aspoň jeden z těchhle darů takový, aby mi napověděl, kým tedy doopravdy jsem?“
zeptala se s pocitem marnosti.
Dostalo se jí stejné odpovědi jako kdykoliv předtím: Jednou to zjistíš. Musíš být trpělivá, přijdeš
na to sama… bla… bla… bla…
177
Nakonec se Burnett znovu vrátil k včerejší noci. „Zmínil se ti Mario, kdo jsou ti jeho
kamarádíčci, kteří se na tebe měli přijít podívat?“
„Mario?“ zeptala se Kylie.
„Ten starý upír se jmenuje Mario Esparza.“
Kylie zavřela oči a přemýšlela, jestli to jméno už někdy neslyšela. „Ne.“ Otřásla se při
představě, co to asi bylo za kamarádíčky. „A co si myslíte o tom, jak se zmiňoval o jakýchsi
podobnostech mezi mnou a jím? Chtěl mi tím snad říct, že jsem stejná jako on? Mohl by i on být
spasitel, nebo…“
„To nevím, co tím myslel,“ odpověděl Burnett. „Ale nemyslím si, že zrovna on by byl spasitel.“
„Nejsi jako on, Kylie,“ ozvala se Holiday. „On nebyl zrozený o půlnoci.“
„Takže je to démon?“ zeptala se Kylie.
Burnett se zadíval na Holiday, jako by si nebyl jistý, co má na tuhle otázku odpovědět. Holiday
lehce přikývla, jako by mu dávala k něčemu souhlas.
„Ano, je to démon. Je trnem v oku všech detektivů z FVJ. Už mnohokrát jsme se ho pokoušeli
vyhodit z Rady nejvyšších, ale nikdy jsme neměli dostatek důkazů.“
Kylie se zhluboka nadechla. „Myslíte, že si pro mě zase přijde?“
Znovu se podíval na Holiday, než odpověděl: „Moc rád bych ti řekl, Kylie, že už to je všechno
pryč. Že už ty hrůzy máš za sebou. Určitě to bude zkoušet dál. Ale máš moje slovo, že se ze všech
sil budu snažit, aby tentokrát nevyhrál. Zastavím ho, ať mě to stojí cokoliv.“
Holiday chytila Kylii za ruku a stiskla ji. „Musíme se do toho hned pustit,“ řekla Burnettovi.
„Myslím, že většina táborníků, kteří už přijeli, je v jídelně.“
Burnett nevypadal příliš šťastně. „Tak dobře. Ale ještě od tebe budu později potřebovat pár
odpovědí.“
Kylie přikývla. Všichni tři vstali a Burnett vyrazil ke dveřím.
„Burnette?“ zastavila ho Holiday a hlas jí zněl nejistě.
Otočil se a Kylie si uvědomila, že jeho pohled vypadá jako pohled malého štěněte, které se
dožaduje náklonnosti.
Holiday vytáhla ze zásuvky stolu nějaký papír. „Možná by sis tohle rád přečetl. Pořádně se na to
podívej, než to podepíšeš.“
„Co je to?“ zeptal se.
Holiday na chvilku zaváhala. „Je to jen administrativní záležitost. Myslela jsem si, že bys rád
byl investorem školy v Údolí stínů.“
Burnett se podíval na papír, který mu Holiday podala, a pak znovu na ni. „Takže jsi nakonec
jiného investora nenašla?“
Holiday zvedla jedno obočí. „Myslím, že škola není považována za zrovna nejlepší investici.“
Kylie se musela kousnout do rtu, aby se nerozesmála, když pochopila Holidayinu lež. Nechtěla,
aby Burnett věděl, že měla ještě jiné nabídky, ale že se rozhodla pro něj. Kylie věděla, proč to
Holiday takhle udělala. To, že si vybrala právě Burnetta, totiž potvrzovalo, že ho nechce ztratit.
„Jestli budu investorem, budu ti mnohem víc mluvit do různých záležitostí ohledně vedení
školy,“ varoval ji Burnett.
„Vím to, ale myslím si, že tě v mnohých případech přesvědčím, že mám pravdu já,“ bránila se
Holiday.
Burnett se potutelně usmál. „To bude čestný boj.“
Holiday přikývla. „Všechny moje podmínky tam máš sepsané.“
Burnett došel k jejímu stolu, vzal do ruky propisku a smlouvu podepsal.
„Nemyslíš, že by sis to měl nejdřív pořádně přečíst?“ zeptala se Holiday.
„No, řekněme, že se docela začínám těšit na ten boj s tebou.“ Podal jí papíry a vyšel ven,
zanechav v kanceláři lehké napětí ve vzduchu.
Holiday obrátila oči v sloup. „A ne, abys o tomhle někomu vyprávěla,“ zadívala se na Kylii.
Ta se zašklebila: „Nechceš ho ztratit, co?“
„No, nějak mi přirostl k srdci,“ zamumlala Holiday. „Ale to neznamená –“
„Jasně,“ zasmála se Kylie.
178
Holiday se zamračila. „Myslím, že Della s Mirandou už na tebe čekají.“
Než Kylie vyšla ven, objala Holiday. Když zamířila k jídelně, už si nebyla tak jistá, zda je
připravená čelit zvědavým pohledům ostatních. Tolik se toho během posledních hodin stalo a ona
sama ještě nebyla schopná se s tím vyrovnat. Najednou ucítila, jak jí někdo položil ruku na
rameno.
Vyskočila a chtěla utéct. Ale pak si uvědomila, že ten dotyk byl vřelý a příjemný.
„Hej,“ ozval se Lucas a stiskl jí rameno. „Nechceš se se mnou na chvilku projít?“
Dovolila mu, aby ji odvedl za srub, v němž měla Holiday kancelář. Jakmile vešli do stínu
stromů v lese, Lucas se zastavil a otočil ji obličejem k sobě.
„Fakt mě mrzí, že jsem tě tak praštil.“ Stiskl jí ruku.
Kylie zatřásla hlavou. „Neudělal jsi to přece schválně.“
„Ale udělal jsem to.“ Lehce si ji přitáhl k sobě. „Burnett mi říkal, že… žes mě uzdravila.“
„Ano,“ odpověděla Kylie a cítila, jak je jeho hruď příjemná. Vdechovala jeho příjemnou vůni a
uvědomila si, že voní stejně jako les kolem. Byla to vůně pryskyřice, jehličí a mechu.
„Asi jsi mi zachránila život,“ zašeptal Lucas.
„Ano, ale riskoval jsi ho jen kvůli mně.“
„Na tom nezáleží.“ Mile se na ni usmál. „Znáš tu starou upírskou legendu, která říká, že když
někomu zachráníš život, musíš s ním zůstat až do smrti?“
Kylie po něm střelila pohledem. „Ale ty nejsi upír.“
Lucas se sklonil. Jeho rty byly tak blízko jejích, že je mohla skoro ochutnat. „Poprvé v životě si
přeju, abych jím byl.“ Nadechl se. „Ale i když nejsem upír, myslím, že aspoň jednu pusu jako
poděkování ti můžu dát.“
„No, můžeš to zkusit,“ odpověděla, ale ještě než to dořekla, jeho rty se dotkly jejích. Nebyl to
tak smyslný polibek, jaký jí dal u vodopádů, nebo ty, které sdíleli ve svých snech. Byl však také
něčím výjimečný. Bylo pro ni těžké ho přerušit, ale nakonec se jí povedlo se od něj odtáhnout.
Bylo to brzy… pomyslela si. Ne, bylo to pozdě…
„Asi… asi bychom se měli připojit k ostatním.“
„Ano,“ zašeptal Lucas. Kráčeli v tichosti k jídelně ruku v ruce. Lucas ji pustil jen krátce
předtím, než vešli do místnosti.
Kylie byla překvapená, když se všichni chtěli hned ujistit, že je v pořádku. Kylie nevěděla, kdo
vlastně všem řekl, co se stalo, ale bylo jasné, že o tom všichni věděli.
Della, Miranda, Perry, Helen a Jonathon se všichni shlukli kolem ní. Lucas stál kus od ní, jako
by jí chtěl ponechat dostatek prostoru. Ale každou chvíli se na ni podíval. Mávla na něj, ale
potřásl hlavou, jako by věděl, že si Kylie nebyla tak jistá, jestli ho skutečně chce mít vedle sebe.
Nebo to bylo možná proto, že byl vlkodlakem, a ti drží hlavně pospolu a příliš se nekamarádí s
ostatními druhy. Přesto však měla Kylie pocit, jako by ji chtěl před vším nebezpečím ochránit.
Vzpomněla si, jak ji chránil před těmi raubíři, kteří ji napadli, když jí bylo šest. Věděla, že tenkrát
mezi ní a Lucasem vzniklo zvláštní pouto, které přetrvalo doposud. Teď jen musela zjistit, jaké to
pouto vlastně je a co pro ni znamená.
O hodinu později stále všichni seděli v jídelně, dojídali pizzu a mluvili jeden přes druhého o
tom, jak prožili rodičovský víkend. „Tak,“ ozvala se Miranda energickým hlasem, „myslím, že
jsem konečně přišla na to, jakou chybu jsem udělala s kotětem. Teď už se mi povede mu vrátit
jeho podobu.“
„Mirando, a jak to šlo na soutěži?“ zeptal se nervózním hlasem Perry. Bylo to poprvé od té
jejich hádky, kdy na ni promluvil. Kylie věděla, že to byl jeho způsob, jak dát Mirandě najevo, že
by rád už na to na všechno zapomněl. Kylie by ho nejradši sama objala, kdyby se nebála, že na ni
Miranda vztáhne svůj kouzelný růžový malíček.
„Jo, šlo to dobře,“ odpověděla a Kylie nebyla schopná z jejího výrazu vyčíst, co si opravdu
myslí.
„Hergot,“ ozvala se Della. „Proč vy dva si už konečně nedáte pořádnou pusu a nevyřešíte
konečně ten spor mezi sebou. Mohli byste koneckonců někam zmizet a věnovat se sami sobě.“
179
Miranda se na Dellu zamračila, čímž naznačila, že si to s ní vyřídí později. Perryho oči
potemněly, když se podíval na Dellu, otočil se a odešel. Kylie se opřela v židli a uvažovala, jestli
tahle Dellina poznámka mohla těm dvěma pomoct.
Ale pak… najednou si uvědomila, že se opravdu něco změnilo. Rozhlížela se okolo a hledala
jeden jediný obličej. Zjistila, že jí Derek opravdu moc chybí. A navíc jí dělalo starosti, jestli je v
pořádku. Rozhodla se, že vyhledá Burnetta a zeptá se ho. V tu chvíli jí pípnul telefon oznamující
novou textovou zprávu.
Podívala se na displej. Jedna zpráva byla od soukromého detektiva. Druhá od Sáry. Přečetla si
ji. Cos udelala? A nelzi mi, vim, zes to byla ty.
Kylii se rozbušilo srdce. Prima, co teď mám Sáře říct? přemýšlela.
Telefon znovu pípl. Když si Kylie přečetla zprávu od detektiva, zhluboka se nadechla:
Prarodice jsou zpatky. Mluvil jsem s nimi vcera. Chtěji te videt. Ihned.
V jejím srdci se rozhořela naděje. Dovede ji tohle konečně k odpovědi, kdo je?
„Kylie?“ zavolala na ni Mandy ode dveří.
Kylie se otočila. „Co se děje?“
„Holiday mi řekla, abych tě našla a vyřídila ti, že máš okamžitě přijít do její kanceláře. Prý je
tam někdo, kdo s tebou chce mluvit.“
„Kdo je to?“ zeptala se nervózně při pomyšlení, že by to mohli být právě prarodiče. Jsem na
setkání s nimi už připravená? Dokážu se setkat s Danielovými adoptivními rodiči? Svými
prarodiči?
„To nevím, ale viděla jsem, jak před chvílí nějaký postarší pár klepal na dveře.“
V tu chvíli uslyšela Kylie zvuk padající vody, uklidňující hlas vodopádu. Koutkem oka zahlédla
něco, co upoutalo její pozornost. Podívala se směrem ke zdi, na níž vířily stíny a světelné
záblesky v prapodivných hypnotických obrazcích. Tanec mrtvých andělů, pomyslela si.
Podívala se na Dellu a Mirandu. Nikdo však na podivný rej světla a stínů nereagoval. Zdálo se,
že Kylie je jediná, kdo může tuhle úžasnou show na druhé straně místnosti sledovat. Najednou se
kolem ní ozval hlas:
„Jdi a odkryj svou minulost, abys mohla odhalit svůj osud.“
„Jsi v pořádku?“ zeptala se Della a vypadala znepokojeně.
Kylie se zhluboka nadechla. „Jo, je mi dobře.“
A doufala, že se nemýlí.
180