Część 1 - Powiat Nyski

ZABYTKI EUROREGIONU
PRADZIAD –
dziedzictwo historyczne pogranicza
nysko-jesenickiego
Památky Euroregionu Praděd –
historické dědictví nisko-jesenického pohraničí
Baudenkmäler der Altvater-Euroregion –
historisches Erbe des Grenzgebiets Neiße-Freiwaldau
Publikacja zrealizowana w ramach projektu “Zabytki Euroregionu Pradziad - dziedzictwo
historyczne pogranicza nysko-jesenickiego” współfinansowanego ze środków Europejskiego
Funduszu Rozwoju Regionalnego w ramach Programu INTERREG III A Czechy-Polska
Fundusz Mikroprojektów w Euroregionie Pradziad oraz ze środków budżetu państwa.
Projekt zrealizowany przez Wydział Promocji, Rozwoju Gospodarczego i Programów
Europejskich Starostwa Powiatowego w Nysie pod kierownictwem Anatola Bukały.
Autorzy zdjęć:
Wiesław Chabasiński
Robert Kubal
Krzysztof Miśniakiewicz
Janusz Skop
Kazimierz Staszków
Marcel Šos – Jesenická rozvojová o.p.s.
Autorzy tekstów:
Piotr Chrobak
Paweł Szymkowicz
Redakcja tekstów:
Yoostyna Sardej
Korekta:
Agata Janiszewska, Tomasz Grabiński
Tłumaczenie na język niemiecki:
Agata Janiszewska
Tłumaczenie na język czeski:
Jana Wojtucka, www.anoano.pl
Opracowanie graficzne, skład:
Andrzej Krzyśków, www.mcamedia.pl
Wydawca:
Media Consulting Agency, Wrocław 2007
Wybrana literatura:
1.
2.
3.
4.
5.
6.
7.
8.
9.
10.
11.
12.
13.
J. Bogdanowski, Z. Holcer, M. Kornecki, Słownik terminologiczny architektury, t. II.
Architektura obronna, Warszawa 1994
T. Broniewski, Historia architektury dla wszystkich, Wrocław 1990
T. Chrzanowski, M. Kornecki, Powiat nyski, (w:) Katalog zabytków sztuki w Polsce,
województwo opolskie, t. 7, z.12, Warszawa 1963
B. Czechowicz, Śląskie Castell Gandolfo – zamek świętego Jana w Jaworniku, (w:) „Sudety”
nr 9/2005
B. Czechowicz, Zimny Kamień – zamek biskupich zesłańców, (w:) „Sudety” nr 8/2005.
B. Galantowicz, Rozwiązania urbanistyczne barokowych zespołów budowli jezuickich na Śląsku a problem akomodacji w działalności misyjnej Jezuitów, Wrocław 1997
J. Kębłowski, Nysa, Wrocław – Warszawa – Kraków – Gdańsk1972
K. Krajewski, Mała encyklopedia architektury i wnętrz, Wrocław 1999
P. Kutzer, Kirchengeschichte von Ziegenhals, Ziegenhals 1932
P. Pískovný, 700 let Bělé pod Pradědem, Bělá pod Pradědem 1984
M. Przyłęcki, Ewolucja i modernizacja fortyfikacji na Śląsku od XIII do XVII w., praca
w maszynopisie, Wrocław1993
M. Sikorki, Nysa. Skarby sztuki i osobliwości, Opole 1999
P. Konečný; Seznam nemovitých kulturních památek okresu Jeseník, Olomouc 1999
Projekt współfinansowany ze środków Europejskiego Funduszu Rozwoju Regionalnego w ramach Programu INTERREG III A
Czechy-Polska Fundusz Mikroprojektów w Euroregionie Pradziad oraz ze środków budżetu państwa.
ISBN 978-83-926197-8-9
Spis treści:
Obsah:
Inhaltsverzeichnis:
Wprowadzenie Úvod Einführung 4
Zabytki powiatu nyskiego Památky okresu Nisa Denkmäler im Bezirk Neiße 39
Krzyże pokutne i kamienie graniczne Smírčí kříže a hraniční kameny Sühnekreuze und Grenzsteine 111
Zabytki regionu jesenickiego Památky Jesenicka Denkmäler in der Region Freiwaldau 119
Historia księstwa nyskiego zabytkami pisana
Dzisiejsze pogranicze nysko-jesenickie przez ponad 250 lat oddzielało szereg państw:
najpierw Prusy i Austrię, następnie Niemcy i Austro-Węgry, później Niemcy i Czechosłowację, po II wojnie światowej Polskę i Czechosłowację, by wreszcie od 1993 roku rozgraniczyć
Rzeczpospolitą Polską i Republikę Czeską. Tym wszystkim politycznym i społecznym przemianom towarzyszyły liczne, dotrwałe do naszych czasów, budowle i pomniki. Wiele z nich
pamięta jednak czasy jeszcze starsze, kiedy to przez blisko 600 lat te dwa regiony tworzyły
własny organizm państwowy, jakim było Księstwo Nyskie. Chcąc prześledzić zmiany w architekturze i sztuce, zachodzące na tym pograniczu, warto kilka zdań poświęcić genezie i zasięgowi tego nietypowego księstwa. Nietypowego, gdyż w odróżnieniu od innych tutaj nigdy
nie było problemu dziedziczenia, księciem zostawał każdorazowo biskup diecezji wrocławskiej, unikając w ten sposób naturalnego w ościennych księstwach rozbicia.
Dějiny niského knížectví napsané historickými památkami
Dnešní nisko-jesenické pohraničí rozdělovalo po dobu více než 250 let řadu států: nejprve Prusko a Rakousko, následně Německo a Rakousko-Uhersko, později Německo a Československo, po druhé světové válce Polsko a Československo a nakonec od roku 1993 Polskou
a Českou republiku. Svědky těchto všech politických a společenských změn jsou početné,
dodnes zachované stavby a pomníky. Mnohé z nich však pamatují dobu ještě mnohem starší,
kdy tato dvě území tvořila – téměř 600 let – jednotný státní celek, kterým bylo niské knížectví. Chceme-li sledovat změny, k jakým v této oblasti docházelo v architektuře a umění, stojí
za to věnovat pár slov genezi a územnímu rozsahu tohoto netypického knížectví. Netypického, poněvadž zde nikdy nevystoupil problém s jeho dědictvím, neboť se knížetem pokaždé
stával biskup vratislavské diecéze. Díky tomu nedocházelo k neustálému rozdělování území,
tak jako tomu bylo v případě sousedních knížectví.
Die Geschichte des Fürstentums Neiße
mit Denkmälern geschrieben
Das heutige Grenzgebiet Neiße-Freiwaldau trennte mehr als 250 Jahre lang eine Reihe
von Staaten: zuerst Preußen von Österreich, dann Deutschland von der k.u.k.-Monarchie,
später Deutschland von der Tschechoslowakei, nach dem Zweiten Weltkrieg Polen von der
Tschechoslowakei und schließlich, seit 1993, Republik Polen von der Tschechischen Republik. All diese politische und sozialen Umwandlungen wurden durch zahlreiche, bis in unsere
Zeiten erhalten gebliebene Bauwerke und Denkmäler begleitet. Viele von ihnen können sich
an die noch früheren Zeiten erinnern, als beinahe 600 Jahre lang diese zwei Regionen einen
eigenen Staat – Fürstentum Neiße – bildeten. Um die in diesem Grenzgebiet auftretenden
Veränderungen in der Architektur und der Kunst zu verfolgen, sollte man einige Sätze dem
Ursprung und dem Umfang dieses einzigartigen Fürstentums gewidmet haben. Einzigartigen, denn im Gegensatz zu anderen gab es hier das typische Erbproblem nie. Zum Fürsten
wurde jeweils der Breslauer Bischof ernannt. Auf die Art und Weise konnte der Staat die in
benachbarten Fürsten- und Herzogtümern typische Spaltung vermeiden.
Geneza i rozwój
Zalążkiem księstwa nyskiego była
kasztelania otmuchowska, po raz pierwszy pojawiająca się w dokumentach
w roku 1155, kiedy to papież Hadrian IV
w jednej ze swych bulli wymienił 15 śląskich grodów kasztelańskich, chroniących granic śląskiej diecezji. Pozwala to
sądzić, że były to biskupie dobra fundacyjne, darowane w chwili ich założenia
przez Bolesława Chrobrego w 1000 roku,
lub przez jego wnuka Kazimierza przy
odnowieniu diecezji, blisko pół wieku
później. Z treści bulli wywnioskować
możemy również, iż kasztelania otmuchowska, w odróżnieniu od pozostałych
kasztelanii, stanowiła bezpośrednie uposażenie biskupa.
Pierwotnie terytorium kasztelanii skupione było wokół Otmuchowa i ciągnęło
się szerokim pasem z północy na południe. Na północy sięgało późniejszych
Szklar, zasięg południowy był mniej
więcej równoległy do Rychlebskich Hor,
granicę wytyczała w przybliżeniu linia
pomiędzy Ratnowicami a Nadziejowem. Ku wschodowi pas ten rozciągał
się wzdłuż linii od Nadziejowa do ujścia
Białej Głuchołaskiej, następnie biegiem
Nysy Kłodzkiej do miejsca, gdzie później
lokowane zostało miasto Nysa, stąd zaś
do wsi Czarnolas. W końcu XII wieku
obszar ten znacznie poszerzył biskup Jarosław, przekazując diecezji ziemię nyską, która do tej pory wchodziła, obok
Opola, w skład jego majątku książęcego.
Biskup był bowiem najstarszym synem
księcia Bolesława Wysokiego, który wydzielił mu w dożywocie dzielnicę opolską. Jarosław potraktował to jednak jako
wydziedziczenie. Sprzymierzył się ze
swym stryjem Mieszkiem Raciborskim,
a ten, na skutek przedwczesnej śmierci
Jarosława w 1201 roku przejął część jego
dzielnicy z Opolem. Ziemia nyska, jak
już wspomniano, przypadła biskupstwu.
Okazją do nadania terytorium nyskie-
Geneze a rozvoj
Zárodkem niského knížectví bylo
otmuchovské kastelánství, poprvé zmiňované v listinách z roku 1155, kdy
papež Hadrián IV. – v jedné ze svých
bul – vyjmenovával patnáct slezských
kastelánských hradů, jež chrání hranice
slezské diecéze. Je z toho možné usuzovat, že šlo o biskupské fundační jmění,
jež bylo biskupům darováno v době jeho
založení Boleslavem Chrabrým v roce
1000 nebo jeho vnukem Kazimírem
o téměř půl století později při obnovování diecéze. Z obsahu buly se dá soudit,
že otmuchovské kastelánství bylo – na
rozdíl od ostatních kastelánství – bezprostředním biskupským majetkem.
Území kastelánství se původně rozkládalo v okolí Otmuchova a táhlo se širokým pásmem ze severu na jih. Na severu
sahalo až k pozdějším Szklarám, jižní
hranice byla téměř souběžná s Rychlebskými horami, hranici tvořila přibližně
linie mezi Ratnowicemi a Nadziejowem.
Na východě tento pás vedl vzdušnou
čarou od Nadziejowa po ústí řeky Bílé
Jesenické, následně po proudu Kladské Nisy až do místa, kde bylo později
založeno město Nisa, odtud dále do vesnice Czarnolas. Koncem 12. století rozšířil toto území významným způsobem
biskup Jaroslav, který k diecézi připojil
Nisko, jež bylo dosud – kromě Opolí
– součástí jeho knížecího majetku. Biskup byl totiž nejstarším synem Boleslava Vysokého, jenž mu opolské knížectví
udělil v doživotí. Jaroslav však tento čin
vnímal spíše jako vydědění. Spojil se
proto se svým strýcem Měškem Ratibořským a ten, po předčasné Jaroslavově smrti v roce 1201, převzal část jeho
území s Opolí. Nisko, jak již bylo zmíněno, připadlo biskupství. Příležitostí, při
které se území Niska dostalo do přímého vlastnictví biskupů, se zřejmě stalo
vysvěcení kostela sv. Jakuba v Nise, které
v roce 1198 provedl právě Jaroslav.
Ursprung und Entwicklung
Keim des Fürstentums Neiße war Ottmachauer Kastellanei, die zum ersten
Mal in den Urkunden 1155 auftaucht,
als Papst Hadrian IV. in einer seiner Bullen 15 schlesische Kastellaneien nannte,
die die Grenzen des Bistums Breslau beschützten. Dies lässt die Vermutung zu,
dass es sich um bischöfliche Stiftsgüter
handelte, die zum Zeitpunkt der Grundüng des Bistums durch Boleslaus den
Tapferen im Jahre 1000 bzw. durch seinen Enkel Kasimir bei der Erneuerung
des Bistums Breslau fast ein halbes Jahrhundert später geschenkt wurden. Aus
dem Inhalt der Bulle können wir auch
schließen, dass die Ottmachauer Kastellanei, im Gegensatz zu anderen Kastellaneien, unmittelbare Ausstattung des
Bischofs darstellte.
Ursprünglich konzentrierte sich das
Gebiet der Kastellanei um Ottmachau
und verlief in einem breiten Landstreifen vom Norden nach Süden. Im Norden reichte es bis zum späteren Glasergrund, die südliche Grenze verlief mehr
oder weniger parallel zu Reichensteiner
Gebirge etwa entlang der Linie zwischen
Rathmannsdorf und Naasdorf. Richtung
Osten erstreckte sich dieser Streifen entlang der Linie zwischen Naasdorf und
Biele-Mündung und dann mit dem Lauf
der Glatzer Neiße bis zum Standort, an
dem später die Stadt Neiße gegründet
wurde, und von hier aus bis zum Dorf
Petersheide. Gegen Ende des 12. Jahrhunderts erweiterte Fürstbischof Jaroslaw weitgehend dieses Gebiet, indem
er das Land Neiße, das bis dahin neben
Oppeln zu seinem fürstlichen Vermögen
gehörte, an das Bistum übergab. Der Bischof war nämlich der älteste Sohn des
Fürsten Boleslaus des Hohen, der ihm
lebenslänglich das Regierungsbezirk
Oppeln zuwies. Jaroslaw betrachtete es
aber als Enterbung. Er verbündete sich
mit seinem Onkel Mieszko von Rati-
go pod bezpośrednie zwierzchnictwo
biskupów, była zapewne konsekracja
kościoła św. Jakuba w Nysie, dokonana
właśnie przez Jarosława w 1198 roku.
Rozpoczęta jeszcze w drugiej połowie
XII wieku akcja kolonizacyjna, miała na
celu powiększenie zasiedlonego terytorium. Początkowo skierowana była najprawdopodobniej w kierunku wschodnim, natomiast w swym szczytowym
okresie, za rządów biskupa Wawrzyńca
(1207–1232), w kierunku dolnego biegu
Białej Głuchołaskiej. Dalsze nasilenie
akcji osadniczej miało miejsce w czasach
następcy Wawrzyńca– biskupa Tomasza I
(1232 –1268). W pierwszej kolejności zasiedlił on szeroki pas na północy swego
terytorium, w dalszej obszar na wschód
od Białej Głuchołaskiej. W tym samym
też czasie kolonizował zachodnią rubież
terytorium kasztelani otmuchowskiej,
lokując tam m.in. Lipniki, Lubiatów,
a przede wszystkim Paczków. W kierunku południowo-zachodnim kolonizacja
oparła się o stoki Gór Złotych, obszar
dzisiejszego Javornika i Złotego Stoku.
U schyłku swego życia Tomasz I skolonizował też tereny przesieki na południe
od Otmuchowa, zakładając tam dzisiejszą Vidnavę z okolicznymi wsiami oraz
Jesenik. W ten sposób za czasów Toma-
V druhé polovině 12. století byla zahájena kolonizace, jejímž cílem bylo rozšířit
již osídlené území. Ze začátku se pravděpodobně soustředila především směrem
na východ, avšak v době svého vrcholu,
za správy biskupa Vavřince (1207–1232),
směřovala k dolnímu toku Bílé Jesenické. K dalšímu zesílení osídlovací akce
došlo v době Vavřincova nástupce, biskupa Tomáše I. (1232–1268). Ten nechal
nejprve osídlit široký pás na severu jeho
země, následně potom oblast na východ
od Bílé Jesenické. V téže době kolonizoval i západní pohraniční pásmo
otmuchovského kastelánství, kde mj.
založil Lipniki, Lubiatów a především
Paczków. Na jihozápadě dosáhla kolonizace svahů Rychlebských hor, oblasti
dnešního Javorníka a Zlatého Stoku. Ke
konci svého života nechal Tomáš osídlit
ještě území průseku na jih od Otmuchova, kde založil dnešní Vidnavu se sousedními vesnicemi a Jeseník. Díky tomu
dosáhlo území otmuchovského kastelánství v době Tomášovy správy svého
vrcholu. Jeho následovník biskup Tomáš
II. (1270–1292) se již soustředil v posled
ním čtvrtstoletí 13. století především na
vnitřní kolonizaci.
Území kastelánství nezůstávalo samozřejmě nezměněné. Nejprve odpadly
bor, der infolge des Frühtods Jaroslaus
im Jahre 1201 seinen Teil des Bezirks
samt Oppeln übernahm. Das Land Neiße Land fiel, wie erwähnt, dem Bistum
zu. Den Anlass zur Übergabe des Landes Neiße unter direkte Landeshoheit
der Bischöfe lieferte wahrscheinlich die
Einweihung der Jakobuskirche in Neiße,
1198 eben durch Jaroslaw vollzogen.
Die bereits in der 2. Hälfte des 12.
Jahrhunderts begonnene Ansiedlung
hatte die Erweiterung des besiedelten
Territoriums zum Zwecke. Am Anfang
richtete sie sich wahrscheinlich nach
Osten und bei ihrem Höhepunkt, zu der
Amtszeit des Fürstbischofs Laurentius
(1207–1232) in Richtung des unteren
Biele-Laufs. Weitere Verstärkung der
Ansiedlungsaktion fand zu den Zeiten
des Nachfolgers von Laurentius – Fürstbischofs Thomas I. (1232–1268) statt. In
erster Linie ließ er einen breiten Landstreifen im Norden seiner Territorien
und anschließend das Gebiet östlich der
Biele besiedeln. Zur gleichen Zeit kolonisierte er das westliche Grenzgebiet
der Ottmachauer Kastellanei, indem er
dort unter anderem Lindenau, Lobedau und vor allem Patschkau gründen
ließ. In südwestlicher Richtung lehnte
sich die Stadtgründung an die Abhänge des Reichensteiner Gebirges an, das
Gebiet von Jauernig und Reichenstein.
An seinem Lebensabend ließ Thomas
ebenso das Gebiet der Schneise südlich
von Ottmachau kolonisieren. Es wurden dort Weidenau mit Nachbardörfern
und Freiwaldau gegründet. Auf die Art
und Weise erreichte Ottmachauer Kastellanei während der Amtszeit Fürstbischofs Thomas I. ihren Höhepunkt. Sein
Nachfolger Fürstbischof Thomas II.
(1270–1292) konzentrierte sich im letzten Viertel des 13. Jahrhunderts grundsätzlich auf die interne Kolonisierung.
Das Gebiet der Kastellanei blieb
selbstverständlich nicht unverändert.
Zuerst ist Reichensteiner Gebirge weggefallen, das in den 60er Jahren des 15.
Jahrhunderts wieder eingemeindet wurde. Mitte des 13. Jahrhunderts gehörte
die Gegend von Steinau kurzfristig zu
Kastellanei. Von den wichtigen territorialen Errungenschaften sind das 1344
als Lehen vom böhmischen König angefallene Grottkauer Weichbild und 1416
ein am linken Ufer der Glatzer Neiße in
de Nähe von Patschkau gelegenes Dorf-
sza I terytorium kasztelani otmuchowskiej osiągnęło swoje apogeum. Jego
następca biskup Tomasz II (1270–1292)
w ostatnim ćwierćwieczu XIII stulecia,
skupił się głównie na kolonizacji wewnętrznej.
Obszar kasztelanii nie pozostawał
oczywiście bez zmian. Najpierw odpadły
Zlaté Hory, które w latach 60. XV wieku
ponownie powróciły w jej granice.
W połowie XIII wieku przez krótki
czas w skład kasztelanii wchodziły natomiast okolice Ścinawy. Z najważniejszych nabytków terytorialnych należy
wymienić przypadły w 1344 roku jako
lenno od króla czeskiego Weichbild
grodkowski, a w roku 1416 kompleks
wsi położonych na lewym brzegu Nysy
Kłodzkiej w okolicy Paczkowa.
Problem pozostawał jedynie z ustaleniem oficjalnej nazwy tych ziem. Nazywano je bowiem, już nie kasztelanią otmuchowską czy też nysko-otmuchowską,
lecz: krajem biskupim, księstwem nyskim, a później nawet księstwem grodkowskim. Należy jednak podkreślić, że
od drugiej połowy XVII wieku zaczęła
przeważać nazwa „Księstwo Nyskie”.
Romanizm – zatarte ślady
początków księstwa
Zabytkowymi pozostałościami po
XIII-wiecznej akcji kolonizacyjnej pogranicza nysko-jesenickiego są zachowane po dziś dzień pierwotne układy
urbanistyczne lokowanych w tym czasie
miast. Dzięki temu można prześledzić
podstawowe cechy ich rozplanowania.
W nowo zakładanych miastach osadnicy
wytyczali rynek wraz z otaczającymi go
ulicami oraz wyznaczali parcele budowlane. Średniowieczne układy miejskie
możemy obserwować na starówkach
Nysy, Paczkowa, Głuchołaz, Otmuchowa, Jesenika i Vidnavy.
Sama architektura romańska, z oczywistych względów, jest najskromniej
reprezentowana na nysko-jesenickim
pograniczu. Pierwsze, powstające na
przełomie XII i XIII wieku, budowle, twierdze czy całe miasta budowane
były głównie z drewna. Wyraźne ślady
tego pierwszego na terenie księstwa stylu architektonicznego noszą, stawiane
z kamienia, świątynie. Sztandarowym
przykładem jest kościół, pierwotnie p.w.
Narodzenia Najświętszej Marii Panny,
Zlaté Hory, které se však vrátily v šedesátých letech 15. století zpět. V polovině
13. století se součástí kastelánství stalo
na krátkou dobu okolí Ścinawy. Mezi
nejvýznamnější územní zisky je nutné
započíst grodkowský obvod (weichbild),
jenž byl získán roku 1344 jako léno od
českého krále, a skupina vsí, ležících
na levém břehu Kladské Nisy v okolí
Paczkowa, získaná v roce 1416.
Jediným problémem bylo ustálení oficiálního názvu tohoto území.
Nehovořilo se totiž o něm již jako
o otmuchovském či nisko-otmuchovském kastelánství, ale jako o biskupově
zemi, niském knížectví, později dokonce jako o grodkowském knížectví.
Je však nutné zdůraznit, že od druhé
poloviny 17. století začal převažovat
název knížectví niské.
Románský sloh – zahlazené
stopy počátků knížectví
Historické stopy, svědčící o kolonizaci nisko-jesenického pohraničí ve 13.
století, představují dodnes zachovaná
původní urbanistická uspořádání měst,
jež byla tehdy založena. Díky tomu je
možné sledovat základní rysy, podle
kterých byla města plánována. Osadníci obvykle vytyčili v nově zakládaných
městech náměstí společně s ulicemi, které ho měly obklopovat, a také stavební
pozemky. Městskou středověkou urbanistiku můžeme pozorovat na Starém
Městě v Nise, Paczkowě, Głuchołazech,
Otmuchově, Jeseníku a Vidnavě.
Samotná románská architektura je na
nisko-jesenickém pohraničí z pochopitelných důvodů zastoupena nejméně.
První stavby, tvrze nebo celá města,
jež vznikaly na přelomu 12. a 13. století, byly stavěny především ze dřeva.
Výrazné stopy tohoto prvního architektonického slohu nesou svatyně, stavěné
z kamene. Typickým příkladem je kostel, původně zvaný Narození Nejsvětější
Panny Marie, později sv. Jiřího v Kałkowě u Otmuchova. Kałkowský kostel byl
postaven v době, kdy se v Evropě již plně
rozvíjel gotický sloh, jenž měl do Slezska
teprve proniknout. Za dobu, kdy měla
stavba vzniknout, jsou považována léta
1240–1260, avšak první písemná zmínka pochází teprve z roku 1295. Původně
mělo zřejmě jít o typickou románskou
baziliku. Po nájezdu Tatarů v roce 1241
komplex zu nennen. Problematisch blieb
nur die Ermittlung des offiziellen Namens dieses Landes. Es wurde nämlich
nicht mehr Ottmachauer bzw. Neiße-Ottmachauer Kastellanei, sondern Bischofsstaat, Fürstentum Neiße oder sogar Fürstentum Grottkau genannt. Es sei jedoch
hervorzuheben, dass seit der 2. Hälfte des
17. Jahrhunderts der Name „Fürstentum
Neiße” zu überwiegen begann.
Die Romanik – verwischte
Spuren der Anfänge
des Fürstentums
Übrig gebliebene Denkmäler aus der
Besiedlung des Grenzgebiets Neiße-Freiwaldau im 13. Jahrhundert sind die
bis heute existierenden städtebaulichen
Anordnungen der damals gegründeten
Städte. So können grundlegende Merkmale ihrer Verplanung verfolgt werden.
In den neu gegründeten Städten steckten die Ansiedler einen Marktplatz samt
den ihn umgebenden Straßen aus und
legten Bauparzellen fest. Dem mittelalterlichen Städtebau begegnen wir in den
Altstädten von Neiße, Patschkau, Ziegenhals, Gräfenberg und Weidenau.
Die romanische Architektur selbst
ist aus selbstverständlichen Gründen
im Grenzgebiet Neiße-Freiwaldau nur
sehr mäßig vertreten. Die ersten, um
die Wende des 12. und 13. Jahrhunderts
entstandenen Bauobjekte, Festungen
oder gar ganze Städte wurden hauptsächlich aus Holz errichtet. Deutliche
Spuren dieser auf dem Gebiet des Furstentums ersten architektonischen Stilrichtung tragen die aus Stein erbauten
Kirchbauten. Ein Paradebeispiel dafür
ist die Kirche St. Georg in Kalkau bei
Ottmachau, ursprünglich Marienkirche. Die Kalkauer Kirche entstand zu
der Zeit, als in Westeuropa Gotik, die
erst später Schlesien erreichen haben
sollte, bereits ihre Blütezeit erlebte. Als
Baujahr gelten förmlich die Jahre 1240–
–1260; zum ersten Mal wurde die Kirche
1295 schriftlich erwähnt. Ursprünglich
sollte es höchstwahrscheinlich eine typische romanische Basilika werden, ihr
Entwurf wurde aber anscheinend nach
dem Überfall der Tataren im Jahre 1241
zugunsten eines Bergfrieds abgeändert,
der heute einen Bestandteil des Schiffes
darstellt. Trotz mehrfachen Umbauten steht die romanische Herkunft des
później św. Jerzego w Kałkowie koło
Otmuchowa. Kałkowska świątynia powstała w momencie, gdy w Europie Zachodniej kwitł już w najlepsze styl gotycki, który na Śląsk dopiero miał dotrzeć.
Za datę budowy przyjmuje się umownie lata 1240–1260, a pierwsza pisemna
wzmianka zachowała się z roku 1295.
Pierwotnie miała to być najprawdopodobniej typowa romańska bazylika, jednak jak się wydaje, po najeździe tatarskim w 1241 roku, zmieniono projekt na
obronną wieżę, która dzisiaj jest częścią
nawy. Pomimo częstych przebudowań
romański rodowód wieży jest pewny, co
potwierdza m.in. budulec – potłuczony kamień spojony zaprawą wapienną,
otoczony w późniejszych czasach zarówno od wewnątrz, jak i z zewnątrz cegłą.
Obecny kształt kościoła jest efektem
jego rozbudowy w latach 30. XX wieku.
Wyburzono wówczas m.in. całą ścianę
zamykającą stare prezbiterium, niszcząc
przy okazji gotyckie polichromie zachowane do dzisiaj jedynie w szczątkowej
formie. Na szczęście podczas tej przebudowy zrekonstruowano okna w bocznych nawach, tak aby przypominały
romańskie otwory okienne z początków
świątyni. Do najciekawszych elementów
architektonicznych kościoła należy częś-
byl projekt změněn na obrannou věž,
která je dnes součástí lodě. Přestože
docházelo k častým přestavbám, románský původ věže je jistý, což potvrzuje mj.
stavební materiál – roztlučený kámen
stmelený vápennou maltou, jenž byl
později zevnitř i zevně obložen cihlami.
Současná podoba kostela je výsledkem
jeho rozšíření ve třicátých letech 20.
století. Tehdy byla vybourána mj. celá
stěna starého presbytáře, přičemž byly
zničeny gotické polychromie, zachované
dodnes pouze ve fragmentech. Naštěstí
byla během této rekonstrukce zrestaurována okna v bočních lodích, tak aby
připomínala románské okenní otvory
z období počátků svatyně. Mezi nejcennější architektonické prvky kostela
patří částečně zrekonstruovaný portál
ve štítové zdi jižního ramene transeptu
(příčné lodě) z období přechodu románského a gotického slohu z poloviny 13.
století. Má cihelnou zárubeň se dvěma záklenky a s kamennými sloupky,
podepřenými na podstavcích. Sloupky
mají kalichové hlavice, které se spojují
s hlavicemi zárubně na konci záklenků.
Celek je zakončen gotickou archivoltou
se třemi vnitřními záklenky, zdobenými rostlinnými a závitkovými motivy.
Původně byla zakryta ostrým kamen-
Turmes fest, wofür unter anderem der
Baustoff spricht – Bruchstein mit Kalkmörtel gemauert, anschließend sowohl
innen als auch außen mit Ziegelsteinen
verkleidet. Die heutige Form der Kirche stellt Ergebnis ihres Ausbaus in der
30er Jahren des 20. Jahrhunderts dar.
Damals wurde unter anderem die den
ganzen Chorraum abschließende Wand
abgerissen und dabei die gotischen
Wandmalereien, die sich bis heute nur in
Bruchstücken erhalten haben, zerstört.
Glücklicherweise wurden bei diesem
Umbau die Fenster in den Seitenschiffen
rekonstruiert, sodass sie an romanische
Fensteröffnungen aus den Anfängen der
Kirche erinnern. Zu den interessantesten
architektonischen Elementen der Kirche gehört das teilweise rekonstruierte
Portal in der Giebelwand des südlichen
Flügels des Querschiffes (Transept) aus
der Wende des romanischen und des gotischen Stils Mitte des 13. Jahrhunderts.
Es hat Leibungen aus Ziegelsteinen mit
zwei Vorsprüngen mit Steinsäulen. Die
Säulen haben Kelchkapitelln, die sich mit
den die Vorsprünge abkrönenden Kapitelln verbinden. Das Ganze krönt eine
spitzbogige Archivolte mit drei inneren
Vorsprüngen, die mit stilisierten Pflanzen- und Wickelmotiven geschmückt
sind, ab. Ursprünglich umfasste sie eine
spitze Giebelwand, von derer jedoch nur
ein Fragment übrig blieb. Das zweite
Baudenkmal dieser Art befindet sich in
der Pfarrkirche St. Laurentius in Ziegenhals. Die erste Pfarrkirche in Ziegenhals wurde bereits 1285 erwähnt. Über
ihr Aussehen ist uns nichts Näheres bekannt. Anhand erhalten gebliebener Unterlagen und architektonischer Untersuchungen können wir nur annähernd das
Aussehen der ersten Pfarrkirche wiederherstellen. Sie bestand aus einem dreijochigen Schiffskörper, Chorraum mit
Sakristei sowie aus dem bis heute erhaltenen zweitürmigen Westwerk, das noch
an die romanische Tradition anknüpft.
Den einschiffigen Körper beleuchteten
zwei hoch platzierte halbrunde Fenster.
Über dem Innenraum erhoben sich die
Decke sowie das hohe Giebeldach.
An der Achse zwischen den Türmen
befindet sich der Haupteingang, durch
das leicht vor die Mauerflucht vorgeschobene frühgotische Granitportal,
das noch einige Merkmale romanischer
Architektur aufweist, eingeschlossen.
ciowo zrekonstruowany portal w ścianie szczytowej południowego ramienia
transeptu (nawy poprzecznej) z przełomu stylów romańskiego i gotyckiego
z połowy XIII wieku. Posiada on ceglane
ościeża o dwóch uskokach z kamiennymi
kolumienkami, wspartymi na bazach.
Kolumny posiadają kielichowe kapitele,
które łączą się z kapitelami wieńczącymi
uskoki ościeży. Całość zwieńcza ostrołukowa archiwolta o trzech wewnętrznych
uskokach, pokrytych dekoracją o stylizowanych motywach roślinnych i zwojowych. Pierwotnie była ona objęta ostrą
szczytnicą kamienną, z której zachował
się tylko fragment.
Drugi tego typu zabytek znajduje się
w kościele św. Wawrzyńca w Głuchołazach. Pierwsza głuchołaska fara wzmiankowana była już w 1285 roku. Nie znamy
dokładnego wyglądu tamtej świątyni.
Na podstawie zachowanych dokumentów i badań architektonicznych możemy
tylko w przybliżeniu odtworzyć wygląd
pierwszego kościoła parafialnego. Składał się on z trójprzęsłowego korpusu nawowego, prezbiterium z zakrystią oraz
– zachowanego do dziś – dwuwieżowego
masywu zachodniej elewacji (tzw. westwerku), nawiązującego jeszcze do tradycji romańskiej. Jednonawowy korpus
oświetlały wysoko umieszczone półkoliste okna. Wnętrze nakryte było stropem
oraz wysokim dwuspadowym dachem.
Na osi między wieżami umieszczono
wejście główne ujęte w lekko wysunięty
przed lico muru granitowy wczesnogotycki portal, zawierający jeszcze pewne
cechy architektury romańskiej. Charakteryzuje się on pięcioskokowymi
ościeżami, między którymi ustawiono
kolumienki. Uskokowy układ ościeży
powtarza, znajdujące się nad nimi, sklepiające portal spiętrzenie łuków, zwane
archiwoltą, które jednak w przeciwieństwie do półokrągłych archiwolt romańskich zamknięte jest ostro w sposób
charakterystyczny dla gotyku. Głębokie
cofnięcie drzwi w stosunku do lica muru
i schodkowy układ ościeży powodują,
że otwór drzwiowy rozszerza się na zewnątrz, tworząc rozglifienie. Nad portalem wznosi się stroma, ostro zakończona szczytnica, zwana wimpergą. Oba te
elementy są bardzo charakterystyczne
dla stylu gotyckiego i nie występowały
w okresie romańskim. Do tradycji romańskiej nawiązują rozmieszczone po
ným štítem, z něhož se však zachoval
pouze fragment. Druhá památka tohoto typu se nachází v kostele sv. Vavřince v Głuchołazech. První farní kostel
v Głuchołazech byl zmiňován již v roce
1285. Přesný vzhled tehdejšího kostela však neznáme. Jeho první podobu
můžeme přibližně rekonstruovat pouze
na základě dochovaných dokumentů
a architektonických výzkumů. Kostel
tvořila loď se třemi oblouky, presbytář se
zákristií a masív západního průčelí (tzv.
westwerk) se dvěma věžemi, jenž ještě
navazoval na tradice románského slohu.
Loď byla osvětlována vysoko umístěnými půlkruhovými okny. Vnitřní prostory byly zastřešeny stropem a vysokou
sedlovou střechou. Hlavní vchod, ozdobený žulovým raně gotickým portálem,
lehce vysunutým před vlastní zeď, s rysy
románské architektury, se nacházel na
ose mezi věžemi. Jsou pro něho charakteristické zárubně s pěti záklenky, mezi
které byly postaveny sloupky. Vnitřní
a vnější článkování záklenku je nazýváno
archivoltou, která je v případě gotického
slohu ostře lomená, čímž se liší od polokruhové archivolty románské. Hluboké
zasunutí dveří vzhledem k vlastní zdi
a stupňovitý systém zárubní působí, že
se dveřní otvor navenek rozšiřuje. Portál
je zakončen strmým trojúhelníkovým
štítem, zvaným vimperk. Oba tyto rysy
jsou charakteristické pro gotický sloh
a nevyskytovaly se ve slohu románském.
Na románskou tradici navazují sloupky,
rozmístěné po čtyřech v záklencích po
obou stranách portálu. Jejich kapitály
(hlavice) byly ozdobeny maskami mnichů, jejichž přátelský úsměv měl pobízet
k návštěvě svatostánku. Na zárubních
dveří byly použity – místo masek mnichů – kapitály s rostlinnou výzdobou
v podobě lístků a poupat, jež byla typická pro období rané gotiky. V roce 2005
byl portál restaurován. Díky snížení
úrovně povrchu země před vchodem
byla odhalena jeho dolní část a portál
tak získal původní proporce.
Třetí portál s rysy charakteristickými
pro přechodné období mezi románským
a gotickým slohem se nachází v bočním vchodu kostela sv. Kříže v Javorníku. Kostelík, jenž plní v současné době
funkci hřbitovní kaple, je datován do
konce šedesátých let 13. století. Byl by
tedy jednou z nejstarších staveb niskojesenického pohraničí, kdyby ovšem
Es zeichnet sich durch Fünf-Vorsprung-Türöffnungen, zwischen denen Säulen
stehen, aus. Die Anordnung der Vorsprünge wird in der darüber liegenden
Bogenstauung, Archivolte genannt, wiederholt, die jedoch im Gegensatz zu den
halbrunden romanischen Archivolten
auf die für Gotik typische Art spitz ausläuft. Wegen der gegenüber der Mauerflucht tief zurückgestellten Tür und der
treppenartig angeordneten Türöffnungen breitet sich die Türöffnung nach außen aus und bildet eine Ausschrägung.
Über dem Portal erhebt sich eine steile,
spitz auslaufende Giebelwand, Wimperg
genannt. Diese beiden Elemente sind
typisch für die Gotik und traten in der
Romanik nicht auf. An die romanische
Tradition knüpfen die in den Mauervorsprüngen an beiden Portalseiten jeweils
zu viert angeordneten Säulen an. Ihre
Knäufe verzieren Mönchmasken, derer
freundliches Lächeln zum Besuch im
Haus Gottes einladen sollte. Im Falle der
eigentlichen Türleibung wurden anstatt
der Mönchmasken Knäufe mit dem für
Frühgotik typischen Motiv der Pflanzendekoration in Form von Blättern und
Knospen eingesetzt. Das Portal wurde
2005 erneuert und es wurden, infolge
der Bodensenkung vor dem Eingang,
sein unterer Teil freigelegt und richtige
Proportionen wiederhergestellt.
Das dritte Portal mit den Merkmalen
aus der Wende der Stile der Romanik und
der Gotik befindet sich am Nebeneingang
zur Kreuzkirche in Jauernig. Die Kirche,
die heutzutage die Rolle einer Friedhofskapelle erfüllt, wird auf die ausgehenden
60er Jahre des 13. Jahrhunderts datiert.
Sie wäre also eines der ältesten Bauwerke
des Grenzgebiets Neiße-Freiwaldau gewesen, wenn ihre zahlreichen ursprünglichen romanischen Merkmale nicht verwischt worden wären.
Die Gotik – Höhepunkte und Niederlagen des Bistumsstaates
Nach den ältesten Denkmälern der
gotischen Architektur sollten wir im
Ottmachauer Schloss suchen. Hier blieb
jedoch nach den zahlreichen Wiederund Umbauten nicht viel übrig. Im Jahre 1245 wurde das Schloss als „castrum”,
das heißt befestige Burg einer mittelalterlichen Stadt, durch Wassergraben getrennt und vom Innengürtel der
řada z jeho původních románských rysů
nepodlehla zkáze.
Gotický sloh – vzlety a pády
biskupského státu
cztery w uskokach, po obu stronach portalu, kolumienki. Ich kapitele (głowice)
ozdobione zostały maskami mnichów,
których przyjazny uśmiech miał zachęcać do odwiedzenia świętego przybytku. W przypadku właściwego ościeża
drzwiowego zamiast masek mnichów
zastosowano kapitele o typowej dla
wczesnego gotyku dekoracji roślinnej
w postaci liści i pączków. W 2005 roku
portal został odnowiony, a przez obniżenie terenu przed wejściem, odsłonięto
jego dolną część, przywracając mu pierwotne proporcje. Trzeci portal z cechami przełomu stylów romańskiego i gotyckiego znajduje się w bocznym wejściu
kościoła św. Krzyża w Javorniku. Kościółek, pełniący obecnie funkcję kaplicy
cmentarnej, datowany jest na koniec lat
60. XIII wieku. Byłby on zatem jedną
z najstarszych budowli nysko-jesenickiego pogranicza, gdyby wiele jego
pierwotnych romańskich cech nie uległo
zatarciu.
Gotyk – wzloty i upadki
biskupiego państwa
Najstarszych zabytków architektury
gotyckiej powinniśmy szukać na otmuchowskim zamku. Tych jednak, po
10
Nejstarší historické památky gotické architektury bychom měli hledat na
otmuchovském hradě. Po početných
renovacích a přestavbách jich tu ovšem
nezůstalo příliš mnoho. V roce 1245 se
o hradu hovořilo jako o „castrum”, čili
pevnosti středověkého města, oddělené
příkopem a vnitřním pásem obranných
hradeb. Hrad tehdy tvořila tři křídla,
obklopující nádvoří ve tvaru lichoběžníku. Jeho tvar byl způsoben návrším,
na kterém bylo postaveno. Roku 1285
se zde ukryl biskup Tomáš II., jenž byl
v konfliktu se slezským knížetem Jindřichem Probusem. Kníže však tvrz dobyl
a nechal ji zplenit a příkop zasypat. Po
dvou letech ji vrátil legitimním majitelům. Hrad byl obnoven v roce 1295. Znovu byl dobýván a ničen, a to dokonce až
dvakrát, v době husitských válek. K nejkrvavějšímu nájezdu husitů do Slezska
došlo v roce 1428. Začátek tohoto roku
nevěstil nic zlého, neboť právě tehdy se
ve Zlatých Horách setkali vratislavský
biskup Konrád, opavský kníže Přemysl
a velmistr řádu křížovníků Ruprecht.
Výsledkem jejich jednání měla být protihusitská koalice, která by zabránila
nájezdu husitů do Slezska. Stalo se však
jinak a čeští raubíři zaútočili na biskupovy země a důsledně ničili všechna
dobytá města a vesnice, mj.: Jeseník,
Mikulovice, Javorník či Głuchołazy.
Biskup Olešnický se pokoušel jejich
pochod zastavit u bran Nisy, avšak jím
shromážděné vojsko se záhy rozprchlo,
jakmile se dozvědělo o blížící se nepřátelské armádě. Město se však nájezdníkům ubránilo. Naopak v Otmuchově,
podobně jako ve Střelíně nebo Břehu,
otevřela posádka městské brány dobrovolně a vpustila oddíly táboritů dovnitř.
Přistoupil na to velitel hradu, německý
rytíř Mikuláš Halzenau, který byl po
svém zajetí Vratislavany v roce 1431 za
svůj čin popraven.
Od poloviny 14. století začala nad
Otmuchovem – především z důvodu
lepšího obchodního postavení – dominovat Nisa. Avšak ještě za správy biskupa Václava (1383–1417) došlo v diecézi k založení posledních kolegiátních
Wehrmauer umgeben, erwähnt. Damals
umfasste das Schloss in Ottmachau drei
Flügel um den trapezförmigen Hof herum, dessen Form durch den Hügel, auf
dem das Schloss errichtet ist, erzwungen
wurde. Im Jahre 1285 fand hier Fürstbischof Thomas II., der sich im Streit
mit dem schlesischen Fürsten Heinrich
Probus befand, Zuflucht. Der Fürst eroberte jedoch das Schloss, plünderte es
gründlich und ließ den Schutzgraben
zuschütten. Nach zwei Jahren gab er das
Schloss seinen legitimen Besitzern zurück. Das Schloss in Ottmachau wurde
dann noch, sogar zweimal, erobert und
zerstört, und zwar während der Hussitenkriege. Zu dem blutigsten Zug der
Hussiten durch Schlesien kam im Jahre
1428. Der Anfang des Jahres kündigte
noch nichts Übles an, denn eben damals
trafen in Zuckmantel Breslauer Fürstbischof Konrad, Herzog von Troppau
Przemysl und Hochmeister des Deutschen Ordens Ruprecht zusammen. Ergebnis ihrer Zusammenkunft sollte eine
Koalition gegen Hussiten werden, die
dem Überfall Schlesiens durch Hussiten
hätte Stirn bieten sollen. Die Geschichte nahm aber einen anderen Lauf. Aufständische aus Böhmen überfielen den
Bischofsstaat und zerstörten völlig alle
eroberten Städte und Dörfer, unter anderem Freiwaldau, Niklasdorf, Jauernig
und Ziegenhals. Der Bischof von Oels
versuchte ihren Aufmarsch vor Neißer
Stadttoren zu stoppen, die von ihm zusammengestellten Truppen Heeren rissen aber sofort aus, als sich die Nachricht
von dem heranrückenden Feind verbreitete. Die Verteidigung der Stadt selbst
war jedoch erfolgreich. In Ottmachau
dagegen, ähnlich wie in Strehlen oder
in Brieg, öffnete die Besatzung selbst die
Stadttore und ließ Taboriten ein. Dies
belastet den Burgkommandanten, den
deutschen Ritter Nikolai Halzenau, der
nach seiner Festnahme durch Breslauer
im Jahre 1431 geköpft wurde.
Seit der Mitte des 14. Jahrhunderts,
hauptsächlich wegen seiner günstigeren
Handelslage, begann Neiße über Ottmachau zu dominieren. Noch zu den
Zeiten des Fürstbischofs Wenzel (1383–
–1417) jedoch entstanden in der Diözese
letzte Stiftskirchen, darunter, im Jahre
1386, als die einzige vom Bischof selbst
gestiftet, die Stiftskirche St. Nikolai in
Ottmachau. Wenzel verbrachte dort sei-
licznych odbudowach i przebudowach,
pozostało tu niewiele. W roku 1245
wzmiankowany był zamek jako „castrum”, czyli warownia średniowiecznego miasta, oddzielona fosą i wewnętrznym obwodem murów obronnych.
Wówczas zamek w Otmuchowie składał
się z trzech skrzydeł usytuowanych wokół trapezowatego dziedzińca, którego
kształt wymuszało wzgórze, na którym
go postawiono. W 1285 roku schronił
się tu biskup Tomasz II, toczący spór ze
śląskim księciem Henrykiem Probusem.
Książę twierdzę jednak zdobył, dokładnie ją plądrując i każąc zasypać fosę. Po
dwóch latach oddał ją prawowitym właścicielom. Zamek został odbudowany
w 1295 roku. Kolejny raz zamek otmuchowski zdobywany i niszczony był, i to
aż dwukrotnie, w czasach wojen husyckich. Do najbardziej krwawego rajdu
husytów po Śląsku doszło w 1428 roku.
Początek tego roku jeszcze niczego złego
nie zapowiadał, gdyż właśnie wówczas,
w Zlatych Horach, spotkali się biskup
wrocławski Konrad, książę opawski
Przemysław i wielki mistrz krzyżacki
Ruprecht. Owocem ich spotkania miała być antyhusycka koalicja, która powstrzymałaby najazd husytów na Śląsk.
Stało się jednak inaczej i czescy powstańcy najechali ziemie biskupie, niszcząc dokumentnie wszystkie zdobywane
miasta i wsie, m.in.: Jesenik, Mikulovice,
Javornik czy Głuchołazy. Biskup oleśnicki próbował u bram Nysy powstrzymać
ich pochód, lecz zgromadzone przez
niego wojska rozpierzchły się na samą
wieść o zbliżaniu się nieprzyjaciela.
Miasto jednak oparło się najeźdźcom.
Natomiast w Otmuchowie, podobnie jak
w Strzelinie czy Brzegu, załoga sama otworzyła bramy miasta, wpuszczając do
środka oddziały taborytów. Dopuścił się
tego dowódca zamku, niemiecki rycerz
Mikołaj Halzenau, który po pojmaniu
w 1431 roku przez wrocławian został za
swój czyn ścięty.
Od połowy XIV wieku, głównie ze
względu na swe lepsze położenie handlowe, nad Otmuchowem zaczęła dominować Nysa. Jednak jeszcze za czasów
biskupa Wacława (1383–1417) powstały
w diecezji ostatnie kapituły kolegiackie,
w tym, w 1386 roku ufundowana jako
jedyna przez samego biskupa kolegiata
św. Mikołaja w Otmuchowie. Wacław
spędził tam ostatnie miesiące swego
kapitul, mj. kolegiáty sv. Mikuláše
v Otmuchově, jež byla zřízena roku 1386
– jako jediná – přímo biskupem. Václav, poté co svěřil biskupské povinnosti Konrádovi Olešnickému, zde strávil
poslední měsíce svého života. Zemřel na
otmuchovském hradě 6. října 1419. Když
byla v roce 1477 kolegiáta přenesena do
kostela sv. Jakuba v Nise, byly převezeny rovněž pozůstatky biskupa Václava.
Ještě předtím však byl v otmuchovském
kolegiátním kostele vysvěcen na biskupa
již zmiňovaný Konrád Olešnický, který –
podobně jak jeho předchůdce – zakončil
svůj život v Otmuchově 9. srpna 1447. Posledním z vratislavských biskupů,
kteří v Otmuchově skonali, byl Petr
Novák (v únoru 1456).
V roce 1254 založil biskup Tomáš I.
na tzv. „zeleném drnu” město Paczków.
Hrad plnil funkci pohraniční pevnosti a byl opevněn pravděpodobně již
v době své lokace. V polovině 14. století
za správy biskupa Přeclava z Pogarella
(1341–1376), zvaného „fortifikátorem”
niského knížectví, bylo město obehnáno obrannými kamennými hradbami.
Toto první kamenné opevnění bylo
částečně zničeno v roce 1429 v důsledku nájezdu husitů. Neblahé zkušenosti
z období husitských válek vedly k tomu,
že v době, kdy byly fortifikace obnovovány, byl obranný systém rozšířen
o 21 půlkruhových bašt ze strany města
a 3 bašty pravoúhlé. Celé opevnění bylo
doplněno bránovými věžemi – Kladskou, Vratislavskou a Ziębickou. Obvod
městských hradeb činil přibližně 1200 m
a jejich výška dosahovala 9 m. Avšak
v druhé polovině 15. století, kdy došlo
k obecnému rozšíření střelných zbraní, musel být existující obranný systém
města nutně modernizován. Tehdy byl
postaven před hradbami druhý prstenec
opevnění. Tento vnější obvod, umístěný za příkopem, byl nižší a umožňoval
obráncům rozestavět střelné zbraně.
Dodnes se zachovalo 19 z 24 bašt a také bránové věže, ozdobené v 16. století
atikami – Kladská, Vratislavská a Ziębická a pozdější renesanční Niská brána.
Tyto stavby zdobí slepá okna. Věž Vratislavské brány je navíc ozdobena pěkným
cimbuřím, které však již vzniklo v době
renesanční přestavby.
Součástí městského opevnění byl také
farní kostel sv. Jana Evangelisty z první
poloviny 14. století. V roce 1529, kdy
ne letzten Lebensjahre, nachdem er seine bischöflichen Aufgaben an Konrad
von Oels übergab. Er starb im Schloss in
Ottmachau am 6. Oktober 1419. Als 1477
der Kollegiatsstift nach Neiße verlegt
wurde, wurden dorthin, in die Jakobuskirche, auch Wenzels sterbliche Überreste überführt. Früher wurde jedoch in
der Stiftskirche in Ottmachau im Jahre
1418 der bereits erwähnte Konrad von
Oels zum Bischof geweiht, der ähnlich
wie sein Vorgänger in Ottmachau am
9. August 1447 ablebte. Der letzte in
Ottmachau verstorbene Fürstbischof
war Peter Nowak, der im Februar 1456
verschied.
Im Jahre 1254 gründete Fürstbischof
Thomas I. die Stadt Patschkau auf er
grünen Wiese. Die Burg erfüllte die
Rolle einer Grenzfestung und war seit
der Gründung vermutlich mit Holz und
Erdwällen befestigt. Mitte des 14. Jahrhunderts, zu der Amtszeit von Bischof
Preczlaw von Pogarell, „Befestiger” des
Fürstentums Neiße genannt, wurde die
Stadt durch Befestigungsmauer umgeben.
Diese ersten gemauerten Befestigungen
wurden 1429 während des Überfalls der
Hussiten teilweise zerstört. Nach den Erfahrungen der Hussitenkriege wurde das
Abwehrsystem beim Wiederaufbau durch
21 stadtseits halbrund offene und 3 rechteckige Basteien vervollständigt. Das Ganze ergänzten Tortürme – Glatzer, Breslauer und Münsterberger. Der Umfang der
Stadtmauer betrug ca. 1200 m und die
Höhe bis 9 m. Wegen dem allgemeinen
Einsatz von Belagerungsschusswaffen in
der 2. Hälfte des 15. Jahrhunderts war jedoch Modernisierung des vorhandenen
Abwehrsystems der Stadt notwendig. Damals wurde vor der Mauer ein zweiter Befestigungsgürtel errichtet. Dieser äußere,
vor dem Stadtgraben erbaute Gürtel war
kleiner und ermöglichte den Verteidigern
Schusswaffen aufzustellen.
Bis heute haben sich 19 von den ursprünglich 24 Basteien, wie auch die im
16. Jahrhundert mit Attika geschmückten Tortürme der Glatzer, Breslauer und
Münsterberger Türme sowie das jüngere
Neißer Tor im Renaissance-Stil erhalten. Diese Bauwerke sind mit Blenden
verziert. Den Turm des Breslauer Tores
schmücken zusätzlich schöne Schießscharten, die allerdings erst während des
Umbaus im Stil der Renaissance entstanden sind.
11
życia, przekazując wcześniej biskupie
obowiązki Konradowi Oleśnickiemu.
Zmarł na zamku otmuchowskim 6 października 1419 roku. Kiedy w 1477 roku
kolegiata została przeniesiona do Nysy,
tam również, do kościoła św. Jakuba,
przeniesiono szczątki biskupa Wacława. Wcześniej jednak w kolegiacie
otmuchowskiej w 1418 roku sakrę biskupią przyjął wspomniany już Konrad Oleśnicki, który podobnie jak jego
poprzednik dokonał żywota w Otmuchowie, 9 sierpnia 1447 roku. Ostatnim
z biskupów wrocławskich, którzy zmarli
w Otmuchowie był Piotr Nowak, zmarły
w lutym 1456 roku.
W 1254 roku biskup Tomasz I dokonał
na tzw. surowym korzeniu lokacji Paczkowa. Gród pełnił funkcję granicznej
warowni i prawdopodobnie już od czasów lokacji był ufortyfikowany, zapewne
umocnieniami drewniano-ziemnymi.
W połowie XIV wieku za panowania biskupa Przecława z Pogorzeli (1341–1376),
zwanego „fortyfikatorem” nyskiego księstwa, miasto otoczono kamiennym murem obronnym. Te pierwsze fortyfikacje
murowane zostały częściowo zniszczone
w 1429 roku w wyniku najazdu husyckiego. Doświadczenia wojen husyckich spowodowały, że w czasie odbudowy obwarowań system obronny uzupełniono 21
basztami otwartymi półkoliście od strony
miasta i 3 basztami prostokątnymi. Całość uzupełniały wieże bramne – Kłodzka, Wrocławska i Ziębicka. Obwód murów miejskich wynosił ok. 1200 m, a ich
wysokość sięgała 9 m. Jednak powszechne zastosowanie palnej broni oblężniczej
w drugiej połowie XV stulecia spowodowało konieczność modernizacji istniejącego sytemu obronnego miasta. Wówczas
to wzniesiono przed murami drugi pierścień umocnień. Ten zewnętrzny obwód,
umieszczony za fosą, był niższy i umożliwiał obrońcom ustawienie broni palnej.
Do dziś zachowało się 19 z 24 baszt,
a także ozdobione w XVI wieku attykami wieże budynków bramnych – Bramy
Kłodzkiej, Wrocławskiej i Ziębickiej
oraz późniejsza, renesansowa Brama
Nyska. Budowle te pokryte są dekoracją
blendową. Wieżę Bramy Wrocławskiej
zdobi dodatkowo piękny krenelaż, powstały już jednak w okresie renesansowej przebudowy.
W zespół fortyfikacji miejskich włączony był także kościół parafialny
12
Slezsko zachvátil strach z nájezdu Turků, byl kostel přestavěn tak, aby mohl
plnit obrannou funkci. Vysoká gotická
střecha byla nahrazena střechou vpadlou, obehnanou vysokou zdí, na níž byla
umístěna atika s půl- a čtvrtkruhovými
prvky. Dovnitř kostela vedl okázalý portál ve tvaru „oslího hřbetu”, v gotických
interiérech se nacházela mj. legendou
opředená studna, zvaná „Tatarská”, jež
splnila svou roli při obléhání města.
Pozůstatky městských opevnění ze 14.
století, přestože ne v tak dobře zachovaném stavu jako v Paczkowě, je možné prohlédnout si také v jiných měs-
In die städtische Wehranlage wurde
auch die Pfarrkirche St. Johann aus der
1. Hälfte des 14. Jahrhunderts eingebunden. Im Jahre 1529, als Schlesien durch
Panik vor dem türkischen Überfall beherrscht war, wurde die Kirche zum
Wehrbau umgebaut. Das hohe gotische
Dach wurde durch das mit hoher Mauer mit Attika mit halb- und viertelrunden Elementen umgebene hohlgewölbte
Dach ersetzt. Zur Kirche führte ansehnliches Portal in Eselsrückenform und
in gotischen Innenräumen befand sich
unter anderem der legendenumwobene
sog. Tatarenbrunnen, der seine Nützlichkeit während der Stadtbelagerungen bewies. Überreste der Stadtbefestigungen aus dem 14. Jahrhundert, wenn
auch nicht so gut wie in Patschkau erhalten, finden wir auch in anderen Städten des ehemaligen Bischofsstaates. Von
den alten Mauern in Neiße haben sich
nur Fragmente mit dem Münsterberger
und dem Breslauer Torturm erhalten.
Sie wurden durch Bischof Preczlaw von
Pogarell gestiftet, aus Ziegelsteinen um
1350 gemauert und in der 2. Hälfte des
16. Jahrhunderts umgebaut. Der mittelalterliche Mauerumfang umfasste 4 Tore
und 28 Basteien. Relikt der Stadtbefestigungen in Ottmachau ist der bis heute
erhalten gebliebene Torturm, Neißer
bzw. Sperlingsturm genannt, ehemaliges Stadtgefängnis. In Ziegenhals haben
sich von den Stadtbefestigungen aus
dem 14. Jahrhundert lediglich der Turm
des Obertores und kleine Fragmente der
aus Bruchstein errichteten Ringmauer
erhalten.
Neben befestigten Städten umfasste
das Abwehrsystem des ehemaligen Fürstentums eine Reihe von Ritterburgen,
die die Handelswege im Land Neiße,
vor allen in den Bergregionen, schützen sollten. Zu den wichtigsten zählten:
Leuchtenstein an den Abhängen der Bischofskoppe, Edelstein bei Zuckmantel,
die ursprünglich vor allem anliegende Goldgruben verteidigte, sowie die
Burgen in Adolfsdorf, Friedeberg, Reichenstein bei Jauernig und schließlich
Johannesberg. Die Letztgenannte sollte
im Jahre 1307 vom Herzog von Schweidnitz und Jauer Bolko I. errichtet worden
sein. 40 Jahre später verkaufte sein Enkel Bolko II. die Burg an Breslauer Bischöfe. Nachdem die Burg durch Hussiten im Jahre 1428 erobert und durch das
św. Jana Ewangelisty z pierwszej połowy
XIV wieku. W 1529 roku, kiedy Śląsk
ogarnięty był paniką przed najazdem
Turków, kościół przebudowano, nadając
mu funkcje obronne. W miejsce wysokiego gotyckiego dachu wprowadzono
dach wklęsły, osłonięty wysokim murem,
na którym umieszczona została attyka
z pół- i ćwierćkolistymi elementami. Do
środka kościoła prowadził okazały portal w formie oślego grzbietu, a gotyckie
wnętrza zawierały m.in. owianą legendą
studnię zwaną Tatarską, która okazała
się przydatna podczas oblężeń miasta.
Pozostałości XIV-wiecznych obwarowań miejskich, choć nie tak dobrze zachowane jak w Paczkowie, możemy obejrzeć także w innych miastach dawnego
księstwa biskupiego. Z dawnych murów
nyskich zachowały się tylko fragmenty wraz z wieżami bramnymi: Ziębicką
i Wrocławską. Zostały one wzniesione
z cegły ok. 1350 roku z fundacji biskupa
Przecława z Pogorzeli i przebudowane
w drugiej połowie XVI wieku. Średniowieczny obwód murów obejmował
4 bramy i 28 baszt.
Reliktem fortyfikacji miejskich w Otmuchowie jest zachowana do naszych
czasów gotycka wieża bramna zwana
Bramą Nyską lub Bramą Wróblą – niegdyś miejskie więzienie. W Głuchołazach do dzisiaj z XIV-wiecznych obwarowań zachowała się tylko wieża Bramy
Górnej i niewielkie fragmenty zbudowanego z kamienia łamanego muru obwodowego. Obok ufortyfikowanych
miast w system obronny dawnego księstwa wchodziło szereg rycerskich warowni, które miały za zadanie ochronę
szlaków handlowych na terenie ziemi
nyskiej, szczególnie w górskim regionie.
Do najważniejszych należały: Leuchtenstein na stokach Kopy Biskupiej,
Edelstein nad Zlatymi Horami, który
pierwotnie strzegł głównie okolicznych
kopalń złota, a także zamki w: Adolfovicach, Friedebergu (Žulova), Rychleby
koło Javornika, wreszcie Johannesberg
nad Javornikiem. Ten ostatni w roku
1307 miał wybudować książę świdnicko-jaworski Bolko I. 40 lat później jego
wnuk Bolko II odsprzedał warownię biskupom wrocławskim. Po zdobyciu jej
przez husytów w 1428 roku i odkupieniu
przez diecezje zamieniona została na
letnią rezydencję, tracąc cechy obronne. Prace na znacznie szerszą skalę pro-
tech bývalého biskupského knížectví.
Z někdejších niských hradeb se zachovaly pouze fragmenty s Ziębickou a Vratislavskou věží. Byly postaveny z cihel
kolem roku 1350 z iniciativy a na náklady biskupa Přeclava z Pogarella. K přestavbě došlo v druhé polovině 16. století. Součástí středověkých hradeb byly
4 brány a 28 bašt.
Zbytky městského opevnění v Otmuchově tvoří gotická bránová věž,
zachovaná do dnešní doby, zvaná Niskou nebo Vrabčí bránou – kdysi městské
vězení. V Głuchołazech se z opevnění
zachovala pouze věž Horní brány ze 14.
století a neveliké pásmo obvodových hradeb, zbudovaných z lomového kamene.
Obranný systém bývalého knížectví
tvořila kromě opevněných měst rovněž
celá řada rytířských pevností, jejichž
úkolem bylo chránit obchodní cesty na
území Niska, zvláště v horském prostředí. Mezi nejdůležitější patřily: Leuchtenstein na svazích Biskupské kopy,
Edelstein u Zlatých Hor, který původně střežil především okolní zlaté doly
a také hrady v Adolfovicích, Friedebergu
(Žulová), Rychleby u Javorníka a Jánský
vrch (Johannesberg) nad Javorníkem.
Poslední zmiňovaný hrad měl být postaven z iniciativy svídnicko-javorského
knížete Bolka I. O čtyřicet let později
jeho vnuk Bolek II. prodal pevnost vratislavským biskupům. Poté co byla dobyta
v roce 1428 husity a vykoupena diecézí,
ztratila svou někdejší obrannou funkci
a měla již pouze sloužit jako letní rezidence. Hlavní práce zde proběhly za
správy biskupa Jana V. Turza, kterému
hrad vděčil za svůj renesanční vzhled.
Stavební materiál získal z demolice nedalekého hradu Kaltenštejnu. Byl použit
na stavbu nových křídel poblíž bývalých
vnějších hradeb, čímž došlo k rozdělení
pevnosti na dvě části se stejným počtem
nádvoří. Hradby byly obehnány obranným, vysunutým přístřeškem, částečně
ještě zachovaným na západní straně.
Z tohoto období pochází několik kamenických detailů, arkýř na severním
nádvoří a dvě desky: erbovní na nádvoří z roku 1509, která je důležitým dílem
slezské rané renesance a reliéfová z roku
1513, jež se dnes nachází u východního
průčelí hradu.
Velmi zajímavé jsou dějiny hradu
Kaltenštejn. V jedné ze zachovaných
zmínek o hradu z roku 1345 se hovoří
Bistum abgekauft worden war, wurde
sie in eine Sommerresidenz verwandelt
und ihrer Abwehrmerkmale beraubt.
Bauarbeiten von wesentlich breiterem
Umfang führte hier Fürstbischof Johannes V. Thurzo durch, dem die Burg den
Renaissance-Charakter zu verdanken
hat. Unter Verwendung des Abbruchsmaterials aus dem benachbarten Schloss
Kaltenstein errichtete man an der alten
Außenmauer neue Flügel und teilte die
Burg in zwei Teile mit zwei Innenhöfen
auf. Die Mauer wurde mit einem von der
westlichen Seite noch zum Teil erhalten
gebliebenen Wehrgang umgeben. Aus
damaliger Zeit stammen einige Steinmetz-Details sowie zwei Schilder: das
Wappenschild am Hof aus dem Jahre
1509, das ein wichtiges Werk der frühen
schlesischen Renaissance darstellt, sowie
das Reliefschild aus dem Jahre 1513, das
heute an der Ostwand der Burg steht.
Die Geschichte der Burg Kaltenstein
ist äußerst interessant. Einer von den erhaltenen Vermerken erwähnt starke Befestigungen der Burg, ihre große Nützlichkeit und hohe Gründung über dem
Land Neiße. Vermutlich haben die Hussiten während ihrer Offensive im Jahre
1428 die Burg nicht erobert. Das taten
aber im Jahre 1441 die Truppen des Bischofs und zugleich Herzogs von Oels
und Cosel Konrad II. und töteten dabei
den Anführer der Verteidiger Sigismund
Rahn, der sich mit den Entführung der
Tochter des königlichen Starosten Puta
von Tschastolowitsch den Ruhm machte. In den ausgehenden 40er Jahren
des 15. Jahrhunderts wurde die Burg
zusätzlich befestigt, indem man zwei
kleinere Mauerringe zusätzlich errichtete. Sie hatte insgesamt drei Tore, derer
Standtort heute einfach zu ermitteln ist.
Knapp ein halbes Jahrhundert später
verlor sie zugunsten des Johannesbergs
völlig an Bedeutung, für den sie, wie bereits erwähnt, als Baustoffquelle diente.
Aus der Gotikzeit haben sich nur vereinzelte Zeugnisse gemauerter Wohnhäuser
erhalten. Spätgotische architektonische
Relikte befinden sich in zwei Bürgerhäusern in Patschkau. Das erste von ihnen
ist im Haus Nr. 33 an der Ringostseite
zu sehen. Das Haus selbst stammt aus
der Wende des 15. und 16. Jahrhunderts
und wurde im 19. Jahrhundert gründlich umgebaut, in einem Raum im Erdgeschoß hat sich jedoch spätgotisches
13
wadził tu biskup Jan V Turzo, któremu
zamek zawdzięcza renesansowy charakter. Pozyskując materiał rozbiórkowy
z pobliskiego zamku Kaltenstein, wzniesiono przy dawnych murach zewnętrznych nowe skrzydła, dzieląc warownię
na dwie części z tylomaż dziedzińcami.
Mur obwiedziono obronnym, nadwieszonym gankiem, częściowo jeszcze zachowanym od strony zachodniej. Z tego
czasu pochodzi kilka detali kamieniarskich, wykusz na dziedzińcu północnym
oraz dwie tablice: herbowa na dziedzińcu z 1509 roku, będąca ważnym dziełem
wczesnego śląskiego renesansu oraz
reliefowa z 1513 roku, stojąca dziś przy
elewacji wschodniej zamku.
Bardzo interesująca jest historia zamku Kaltenstein. Z zachowanych wzmianek jedna, z 1345 roku, mówi o silnych
obwarowaniach zamku, jego wielkiej
przydatności i wysokim posadowieniu
nad ziemią nyską. Przypuszcza się, że w
czasie ofensywy w 1428 roku husyci nie
zdobyli warowni. Uczyniły to natomiast
w 1441 roku wojska biskupa, a zarazem
księcia oleśnicko-kozielskiego – Konrada, zabijając jednocześnie dowodzącego
obroną Zygmunta Rahna, który wsławił
się porwaniem córki starosty królewskiego Puty z Častolovic. Pod koniec lat
40. XV wieku dodatkowo wzmocniono
zamek, budując dwa niższe obwody murów. W sumie miał on trzy bramy, których lokalizacje jeszcze dziś nietrudno
ustalić. Niecałe pół wieku później całkowicie stracił znaczenie na rzecz zamku
w Javorniku, dla którego też, jak już
wspomniano, posłużył jako budulec.
Z okresu gotyku zachowały się tylko
pojedyncze świadectwa murowanego
budownictwa mieszkalnego. Późnogotyckie relikty architektoniczne znajdują
się w dwóch kamienicach w Paczkowie.
Pierwszy z nich usytuowany jest w domu
nr 33 w pierzei wschodniej Rynku. Sam
budynek pochodzący z przełomu XV
i XVI wieku został gruntownie przebudowany w XIX wieku, jednak w sali na
parterze zachowało się późnogotyckie
sklepienie gwiaździste z profilowanymi
żebrami. Innym zachowanym reliktem
późnogotyckiego budownictwa mieszczańskiego jest pomieszczenie w całkowicie odbudowanej w latach 60. XX
wieku kamienicy, nakryte sklepieniem
sieciowym datowanym na pierwszą połowę XVI wieku.
14
o jeho mocném opevnění, úspěšné obranyschopnosti a vysoké poloze, v níž
se v Nisku nachází. Soudí se, že se pevnost nepodařilo dobít ani husitům
během jejich útoku v roce 1428. Podařilo
se to však vojsku biskupa Konráda, jenž
byl současně knížetem olešnicko-kozelským. Byl tehdy zabit i velitel obrany
hradu Zikmund Rahn, proslulý tím, že
unesl dceru královského hejtmana Půty
z Častolovic. Koncem čtyřicátých let
15. století byl hrad dodatečně opevněn,
byly dostavěny dva nižší pásy hradeb.
Měl celkem tři brány, s jejichž lokalizací
dnes nejsou problémy. O necelé půlstoletí později ztratil hrad svůj význam na
úkor hradu v Javorníku, pro nějž – jak
již bylo zmiňováno – posloužil jako stavební materiál.
Z období gotiky se zachovalo pouze
několik jednotlivých příkladů měšťanského stavitelství. Pozdně gotické architektonické relikty se nacházejí ve dvou
měšťanských domech v Paczkowě. První
z nich se nachází v domě č. 33 ve východním průčelí náměstí. Vlastní budova,
pocházející z přelomu 15. a 16. století,
byla sice zcela přestavěna v 19. století,
avšak v sále v patře se zachovala pozdně
gotická hvězdicová klenba s žebrovým
opěrným systémem. Jiným zachovaným
reliktem pozdně gotického měšťanského stavitelství je místnost se síťovou
klenbou, datovanou do první poloviny
16. století, která se nachází v měšťanském domě, jenž byl zcela nově restaurován v šedesátých letech 20. století.
Sterngewölbe mit profilierten Rippen
erhalten. Das andere erhaltene Relikt
des spätgotischen Bürgerhausbaus ist
der Raum in dem in den 60er Jahren
vollständig wieder aufgebauten Haus,
mit dem auf die 1. Hälfte des 16. Jahrhundert datierten Netzgewölbe.
Das bekannteste gotische Bauwerk,
allgemein, wenn auch falsch Kathedrale
genannt, ist die Jakobuskirche in Neiße,
die nach lokaler Überlieferung bereits
im 11. Jahrhundert existierte. Mit dem
Bau der ersten romanischen Kirche wurde allerdings vor 1198 begonnen, denn
dieses Datum trägt die Urkunde, in der
ihre Einweihung durch Bischof Jaroslaw
Piast erwähnt wird. Diese Kirche wurde Mitte des 13. Jahrhunderts zerstört,
vermutlich während des Mongolenüberfalls. In den Kellerräumen der heutigen
Kirche sind noch Überreste dieses spätromanischen Bauwerks zu sehen. Anhand dieser Reste wurde ermittelt, dass
es sich um eine dreischiffige Kirche ohne
Querschiff handelte. Erhalten geblieben
sind unter anderem Fragmente von
Streifenfundamenten, Pfeilern, Steinund Dienstsäulen sowie Ziegelpflastern.
Die Kirche wurde wiederaufgebaut, wovon der Vermerk aus dem Jahre 1298
über die Stiftung der St. Laurentius-Kapelle zeugt. Nach einem weiteren Brand
im Jahre 1401 wurde sie fünf Jahre später
provisorisch wiederaufgebaut. Mit dem
Bau der heutigen Kirche wurde 1423
begonnen. Der Stadtrat beauftragte den
Najbardziej znaną budowlą gotycką,
powszechnie, choć błędnie nazywaną
katedrą, jest nyski kościół św. Jakuba
i św. Agnieszki, który istniał wg miejscowej tradycji już w XI wieku. Jednak
budowę pierwszej romańskiej świątyni
rozpoczęto przed rokiem 1198, gdyż
tak datowany jest dokument mówiący
o jej konsekracji przez biskupa Jarosława Piasta. Świątynia ta została zniszczona w połowie XIII wieku, przypuszczalnie w czasie najazdu Mongołów.
W podziemiach dzisiejszego kościoła można jeszcze oglądać resztki owej
późnoromańskiej budowli. Na ich podstawie określono, iż był to kościół trójnawowy bez transeptu. Zachowały się
m.in. fragmenty ław fundamentowych,
filarów międzynawowych, kamiennych
kolumn i służek oraz ceglanej posadzki.
Świątynia została odbudowana, o czym
świadczy wzmianka z 1298 roku o fundacji kaplicy św. Wawrzyńca. Po kolejnym pożarze w 1401 roku odbudowano
ją prowizorycznie 5 lat później. Obecną
świątynię zaczęto wznosić w 1423 roku.
Rada Miejska powierzyła kierowanie pracami budowniczemu Piotrowi
z Ząbkowic. Jako pierwsze powstało
do 1425 roku prezbiterium wraz z obejściem. W 1430 roku budowę zakończono.
Dalsze burzliwe dzieje kościoła znaczone były licznymi pożarami, zniszczeniami i modernizacjami. Po pożarze
w 1542 roku przeprowadzono prace naprawcze, obejmujące m.in. nowe sklepienia sieciowe, nową więźbę oraz pokrycie łupkiem dachu. W takim stanie
kościół doczekał czasów baroku, kiedy
to, jak w wielu innych świątyniach gotyckich, dokonano barokizacji jego wnętrza. Jednak charakterystyczna sylwetka budowli pozostała niezmieniona do
dnia dzisiejszego.
Przy kościele św. Jakuba znajduje
się czterokondygnacyjna dzwonnica,
wzniesiona w latach 1474–1516 za panowania trzech biskupów – Rudolfa von
Rüdesheim, Jana IV Rotha i Jana Turzo.
Pierwotnie zaplanowano ją jako wyższą,
jednak nigdy jej nie ukończono. Dzwonnica, podobnie jak kościół, przechodziła liczne pożary, z których ostatni miał
miejsce podczas działań wojennych
1945 roku. Zbudowana została na planie kwadratu, z cegły obłożonej kamienną okładziną. W narożnikach opinają ją
pary wydatnych uskokowych skarp. Nejznámější gotickou stavbou, všeobecně, avšak chybně označovanou za
„katedrálu”, je niský kostel sv. Jakuba
a sv. Anežky, který podle místní tradice
existoval již v 11. století. Stavba prvního románského svatostánku byla ovšem
zahájena před rokem 1198, neboť tak je
datována listina, jež hovoří o jeho vysvěcení biskupem Jaroslavem Piastem. Kostel byl zničen v polovině 13. století, pravděpodobně v době nájezdu Mongolů.
V podzemí dnešního kostela si můžeme
ještě dnes prohlédnout zbytky této pozdně románské budovy. Na jejich základě
bylo stanoveno, že šlo o trojlodní kostel
bez transeptu. Zachovaly se mj. fragmenty základových vrstev, mezilodních pilířů, kamenných sloupů a patek a cihlové
podlahy. Kostel byl později nově postaven, o čemž svědčí zmínka z roku 1298,
týkající se fundace kaple sv. Vavřince.
V roce 1401 postihl kostel požár a o pět
let později byl znovu provizorně obnoven. Se stavbou současného kostela se
začalo v roce 1423. Stavební práce pověřila městská rada Petrovi z Frankensteinu (dnešní Ząbkowice Śląskie). Jako
první byl vystavěn presbytář s ochozem.
V roce 1430 byla stavba dokončena.
Další bouřlivé osudy kostela byly poznamenány početnými požáry, škodami
a modernizací. Po požáru v roce 1542
proběhly další restaurační práce, jež se
týkaly mj. i nové síťové klenby, nové vazby a pokrytí střechy břidlicí. V takové
podobě kostel setrval až do období baroka, kdy došlo – podobně jako i v jiných
gotických kostelích – k barokizaci jeho
interiérů. Avšak charakteristická silueta
stavby zůstala dodnes nezměněna.
Vedle kostela sv. Jakuba se nachází
čtyřpodlažní zvonice, postavená v letech
1474-1516 za správy tří biskupů – Rudolfa z Rüdesheimu, Jana IV. Rotha a Jana
Turza. Podle původních plánů měla být
ještě vyšší, ale k realizaci tohoto záměru
nikdy nedošlo. Zvonice podobně jako
kostel podlehla řadě požárů. K poslednímu z nich došlo během válečných událostí v roce 1945. Zvonice byla postavena
na půdorysu čtverce s kamennými a cihlovými obklady. V rozích je podepřena
mohutnými lomenými příporami. Jednotlivá podloží jsou oddělena římsami.
Stavbu zdobí hezká sochařská dekorace.
Vnitřek zvonice byl zastavěn dřevěnou
konstrukcí, na jednotlivých patrech
visely zvony. Do první světové války
Baumeister Peter aus Frankenstein mit
der Bauleitung. Als erstes entstand bis
1425 der Chorraum mit dem Chorumgang. 1430 wurde der Bau abgeschlossen. Weitere stürmische Geschichte
der Kirche prägten zahlreiche Brände,
Zerstörungen und Modernisierungen.
Nach dem Brand im Jahre 1542 wurden Reparaturarbeiten durchgeführt,
die unter anderem neue Netzgewölben,
neues Dachgebinde und neues Schieferdach umfassten. In dem Zustand blieb
die Kirche bis zu der Barockzeit, als, wie
in zahlreichen anderen gotischen Gotteshäusern, ihr Innenraum barockisiert
wurde. Der auffallende Baukörper blieb
jedoch bis heute unverändert.
An der Jakobuskirche steht der vierstockige Glockenturm, 1474–1516 zu
Amtszeiten von drei Fürstbischöfen
– Rudolf von Rüdesheim, Johannes
IV. Roth und Johannes V. Thurzo – errichtet. Ursprünglich sollte er größer
werden, wurde aber nie vollendet. Der
Glockenturm, ähnlich wie die Kirche,
brannte mehrmals ab. Der letzte Brand
fand während des Kriegsgeschehens
1945 statt. Er wurde auf quadratischem
Grundriss aus Ziegelsteinen gemauert
und mit Steinplatten verkleidet. In den
Ecken bestecken ihn paarweise vorstehende Abhänge. Einzelne Stockwerke
werden durch Gesimse getrennt. Das
Bauwerk schmücken reizvolle Plastiken. Das Innere des Glockenturms wurde mit Holz bebaut, in den einzelnen
Stockwerken hingen Glocken. Vor dem
1. Weltkrieg waren es acht. Die größte
von ihnen, 8200 kg schwere Jakobsglocke, wurde im Jahre 1494 durch den Neißer Glockengießer Bartholomäus Lindenradt geschaffen.
Ein interessantes Beispiel gotischer
Kunst, das sich im Biele-Tal erhalten
hat, ist die Wasserburg („Vodní Tvrz”) in
Freiwaldau. Über die Freiwaldauer Burg
erfahren wir aus einer Urkunde aus dem
Jahre 1374, in der sie als „fortalicium
Freyenwalde” bezeichnet wird. Die heutige Burg ist mit Schutzgraben umgeben, aber ohne Wasser, worauf der Name
„Vodní Tvrz” hinweisen könnte. Die in
den Jahren 1975–1976 durchgeführten
umfassenden archäologischen Untersuchungen brachten Informationen zu
dem an der Stelle zuvor existierenden
Wehrbau. Er bestand aus einem 15 x 17 m
großen Bergfried. Die Mauerstärke
15
Poszczególne kondygnacje rozdzielone są gzymsami. Budowlę zdobi piękna
dekoracja rzeźbiarska. Wnętrze dzwonnicy zabudowane było drewnianą więźbą, na poszczególnych piętrach wisiały
dzwony. Do pierwszej wojny światowej
było ich osiem. Wśród nich największy
św. Jakub, ważący 8200 kg, który został
odlany w 1494 roku przez nyskiego ludwisarza Bartłomieja Lindenradta.
Ciekawym przykładem sztuki gotyckiej, jaki zachował się w dolinie Białej
Głuchołaskiej jest zamek „Vodní Tvrz”
w Jeseníku. O istnieniu twierdzy jesenickiej dowiadujemy się z dokumentu,
z 1374 roku, w którym nazywana jest
„fortalicium Freyenwalde”. Dzisiejszy
zamek otoczony jest fosą, która jednak
nie jest wypełniona wodą, na co mogłaby wskazywać nazwa Vodní Tvrz. Rozległe badania archeologiczne, przeprowadzone w latach 1975–1976, przyniosły informacje na temat istniejącej
tam wcześniej budowli obronnej. Tworzyła ją kamienna wieża o rozmiarach
15 na 17 m. Grubość murów wynosiła
dokładnie 1,9 m. Wejście do niej, o szerokości 1,3 m, znajdowało się od strony
północnej na poziomie około półtora
metra od ziemi. Wówczas teren wokół
budowli znajdował się około 3 metrów
niżej niż obecnie. Nie znamy układu
wnętrza wieży, prawdopodobnie składało się z dwóch pomieszczeń. Nie znamy
też jej wysokości, jednak przyjmując,
że nie różniła się od innych podobnych
budowli tego okresu, mogła wynosić
około 15–18 m. Duża ilość odnalezionych podczas prac archeologicznych
gwoździ świadczy, że górna część wieży
była drewniana. Od wschodniej strony wieży, w odległości około 8 metrów
od budowli, rozpoczynał się wykopany
wówczas rów. Dziś trudno przesądzać
o jego przeznaczeniu, najprawdopodobniej jednak wykorzystano go w późniejszym okresie do budowy fosy. Budowla
funkcjonowała do końca XIV wieku,
kiedy to, ze względu na swe niewielkie
rozmiary, nie tylko straciła charakter
obronny – bardziej niż wieża obronną rolę
w tym przypadku pełniła płynąca obok
rzeka Biała – ale również przestała wystarczać właścicielom Jesenika. Po przejęciu
miasta w roku 1379 przez ród Mušcin
wieża została rozebrana, a kamienne
fundamenty zasypane. Pogłębiono również pobliski rów, zmieniając go w fosę
16
jich bylo osm. Největším z nich byl „sv.
Jakub”, vážící 8200 kg, který byl odlit
v roce 1494 niským zvonařem Bartolomějem Lindenradtem.
Zajímavým příkladem gotického
umění, jaký se zachoval v údolí řeky
Bílé Jesenické, je Vodní tvrz v Jeseníku.
O existenci jesenické tvrze se dozvídáme z listiny z roku 1374, ve které je
označována jako “fortalicium Freyenwalde”. Dnešní hrad je obklopen příkopem, který však není naplněn vodou,
tak jak tomu zřejmě kdysi bývalo, na což
poukazuje název Vodní tvrz. Rozsáhlé
archeologické výzkumy, jež zde proběhly
v letech 1975–1976, nás informují, že se
v tomto místě původně nacházela stavba, jež plnila obrannou funkci. Tvořila
ji kamenná věž o rozměrech 15 x 17 m.
Tloušťka zdi byla přesně 1,9 m. Vchod
o šířce 1,3 m se nacházel na severní straně na úrovni asi 1,5 m nad zemí. Tehdejší povrch země kolem stavby byl asi
o 3 m níže než v současné době. Neznáme vnitřní prostory věže, pravděpodobně je však tvořily dvě místnosti. Není
známa ani výška věže, vezmeme-li však
v úvahu, že se nemohla příliš lišit od
jiných podobných staveb tohoto období,
mohla dosahovat asi 15–18 m. Během
archeologického výzkumu byl nalezen
velký počet hřebů, což nasvědčuje tomu,
že horní část věže byla dřevěná. Na
betrug genau 1,9 m. Der 1,3 m breite
Eingang befand sich an der nördlichen
Seite auf ca. 1,4-m-Höhe. Damals reichte das Gelände um das Bauwerk herum
ca. 3 m tiefer als heute. Das Innere des
Turmes kennen wir nicht, wahrscheinlich umfasste es zwei Räume. Über seine
Höhe ist uns nichts Näheres bekannt,
angenommen jedoch, dass er sich von
ähnlichen Bauwerken aus damaliger
Zeit nicht unterschied, könnte der Turm
ca. 15–18 m hoch sein. An der östlichen
Turmseite, in Entfernung von ca. 8 m,
fing der damals ausgehöhlte Graben an.
Zahlreiche während der Ausgrabungsarbeiten gefundene Nägel zeugen davon, dass das Bauwerk aus Holz errichtet wurde. Heute fällt es schwer, über
seine Bestimmung auszusagen, höchstwahrscheinlich wurde es später bei der
Einrichtung des Wassergrabens genutzt.
Das Bauwerk funktionierte bis zum
Ende des 14. Jahrhunderts, als es wegen
der geringen Ausmäße seinen Verteidigungscharakter verlor. Die Abwehrrolle
spielte mehr als der Bergfried der daneben verlaufende Fluss Biele, der sich
aber für die Besitzer von Freiwaldau als
nicht mehr ausreichend erwies. Nach der
Übernahme der Stadt durch die Familie
Mušcin im Jahre 1379 wurden der Turm
abgerissen und die Steinfundamente zugeschüttet. Der nahe gelegene Graben
wurde vertieft und in einen ellipsenförmigen Schutzgraben umgewandelt, der
die so entstandene kleine Insel umgab.
Darauf wurde ein einstöckiges, rechteckiges, 30 x 20 m großes Bauwerk errichtet. Es wurde durch die 8 m hohe Mauer
umgeben, in der sich schmale Schießöffnungen befinden. Das spätgotische
Objekt wurde vor allem aus dem hauptsächlich vom Westabhang der Goldkoppe stammenden Bruchstein erbaut.
Die Mauer wurde zum großen Teil aus
Stein vom Kreuzberg angefertigt. Beim
Bau wurde auch das bei Ausgrabung des
Schutzgrabens gewonnene Geröll eingesetzt. Anfänglich hatte die neue Festung
keinen Turm. Der Eingang befand sich
an der südlichen, also im Vergleich zum
heutigen Stand gegenüberliegenden Seite. Daneben, an der Westseite existierte
wahrscheinlich ein kleines rondellähnliches Bauwerk. In den darauf folgenden
Jahrzehnten wurde die Burg mehrmals
um- und ausgebaut. Dem ältesten, südlichen Teil wurden der Ost- und der
w kształcie elipsy, która otaczała powstałą w ten sposób niewielką wysepkę. Na niej pobudowano jednopiętrową
– prostokątną budowlę o rozmiarach
30 na 20 m. Otoczono ją wysokim na 8 m
murem, w którym umieszczono wąskie
otwory strzelnicze. Późnogotycka budowla wykonana została przede wszystkim z łamanego kamienia, pochodzącego
głównie z zachodniego zbocza Zlateho
Chlumu. Mur w większości wykonano
z kamienia z Křížového Vrchu. Do budowy wykorzystano także otoczaki wydobyte podczas kopania fosy. Początkowo nowa twierdza nie posiadała wieży,
a wejście do niej znajdowało się od południowej, czyli przeciwnej niż obecnie,
strony. Obok niej, od strony zachodniej,
istniała najprawdopodobniej niewielka
budowla o charakterze barbakanu. Przez
kilka następnych dekad twierdza była
wielokrotnie przebudowywana i rozbudowywana. Do najstarszej, południowej części dobudowano wschodnie i zachodnie skrzydło, połączone później od
strony północnej tzw. murem kurtynowym. Każde z pomieszczeń posiadało
niezależne wejście z okólnej galerii, którą
pobudowano na powstałym dziedzińcu.
Wówczas też, na początku XV wieku, wejście do twierdzy przeniesiono ze strony
południowej na północną, dokładnie
zamurowując wcześniejszą bramę. Przyczyną takiej decyzji była rozbudowa
Jesenika w kierunku północnym. Przed
nowym wejściem wybudowano zwodzony most, przy którym postawiono
w odległości ok. 1,5 m od murów zamku
kamienno-drewnianą wieżę.
Zabytkami średniowiecznej jurysdykcji są krzyże pokutne, zwane też krzyżami pojednania. To monolityczne, proste
i surowe kamienne formy w kształcie
krzyża wznoszone przez zabójców jako
trwały element umowy pojednawczej
z rodziną zamordowanego. Pomnik
taki miał upamiętnić tragiczne zajście,
skłaniać do modlitwy za duszę zabitego,
a przede wszystkim być dowodem wypełnienia wszystkich zobowiązań ugodowych. Krzyż pokutny mógł być wystawiony w miejscu popełnienia zbrodni
lub w jej bliskim sąsiedztwie. Często decyzje w sprawie wyboru miejsca, na którym ów pomnik miał zostać postawiony,
pozostawiano rodzinie zamordowanego. Mogło to być skrzyżowanie traktów,
wiejska droga, polna miedza. Szczegól-
východ od věže, ve vzdálenosti asi 8 m
od stavby, se začínal táhnout tehdy vykopaný rov. Dnes je obtížné říci, jakou měl
plnit funkci, nejpravděpodobněji však
byl využit v pozdějším období při hloubení příkopu. Stavba sloužila do konce
14. století, kdy – vzhledem ke svým ne
příliš velikým rozměrům – ztratila svůj
obranný charakter (obrannou funkci
plnila již tehdy v mnohem větší míře
řeka Bílá než místní věž) a rovněž přestala vyhovovat majitelům Jeseníku.
Poté co se v roce 1379 město dostalo do
rukou rodu Mušcin, byla věž zbořena
a kamenné základy byly zasypány. Došlo
rovněž k prohloubení nedalekého rovu,
který byl změněn na příkop ve tvaru
elipsy, jenž obklopoval neveliký, takto
vzniklý ostrůvek. Na něm byla postavena jednopatrová obdélníková budova
o rozměrech 30 x 20 m. Byla obehnána
osmimetrovou zdí s úzkými střeleckými otvory. Pozdně gotická stavba byla
postavena především z lomového kamene, jenž pocházel hlavně ze západní stráně Zlatého Chlumu. Zeď byla vykonána
z kamene z Křížového Vrchu. Při stavbě
byly využity rovněž oblázky, vykopané během hloubení příkopu. Nová tvrz
neměla původně věž, vchod se nacházel
na jižní, čili opačné straně než dnes. Na
západ od tvrze stála pravděpodobně
neveliká stavba, jež měla charakter barbakánu. V průběhu několika následujících desetiletí byla pevnost mnohokrát
přestavována a rozšiřována. K nejstarší jižní části bylo přistavěno východní
a západní křídlo, později spojené na
severní straně tzv. plášťovou zdí. Každá místnost měla svůj vlastní vchod
z okolní galerie, která byla postavena na
vzniklém nádvoří. Na začátku 15. století byl přenesen vchod do tvrze z jižní
strany na stranu severní. Dřívější brána
byla důkladně zazděna. Důvodem tohoto rozhodnutí bylo rozrůstání Jeseníku
na severní straně. Před novým vchodem
byl postaven padací most, u kterého
byla vybudována – ve vzdálenosti asi
1,5 m od hradní zdi – napůl kamenná
a dřevěná věž. Zajímavými památkami
středověkého soudnictví jsou kamenné
kříže, zvané rovněž smírčími kříži. Jedná se o monolitické jednoduché a surové
kamenné formy ve tvaru kříže, jež musel
vrah postavit na základě smírčí smlouvy,
kterou uzavřel s rodinou zavražděného.
Takový kříž měl být připomínkou tra-
Westflügel angebaut, die nachträglich
von der nördlichen Seite durch die sog.
Vorhangmauer verbunden wurden. Jeder Raum hatte einen unabhängigen
Eingang aus der Rundgalerie, die auf
dem entstandenen Hof erbaut wurde.
Damals, Anfang des 15. Jahrhunderts,
wurden der Eingang von der südlichen
auf die nördliche Seite verlegt und das
alte Tor genau zugemauert. Grund für
diese Entscheidung war Ausbau von
Freiwaldau in nördlicher Richtung. Vor
dem neuen Eingang wurde eine Zugbrücke errichtet, an der, ca. 1,5 m von
der Burgmauer entfernt, ein Turm aus
Stein und Holz erbaut wurde.
Baudenkmäler mittelalterlicher Jurisdiktion sind Sühnekreuze, auch Versöhnungskreuze genannt. Es sind monolithische, einfache und grobe Objekte in
Kreuzform, die durch Mörder als festes
Element eines Versöhnungsvertrags mit
der Familie eines Ermordeten errichtet
wurden. Ein Denkmal dieser Art sollte vor allem das tragische Geschehen
verewigen, zum Gebet für die Seele des
Ermordeten bewegen und vor allem Beweis für die Erfüllung sämtlicher Versöhnungsverpflichtungen darstellen.
Das Sühnekreuz konnte am Tatort oder
in seiner nächsten Nachbarschaft aufgestellt werden. Oftmals überließ man der
Familie der Opfer die Wahl des Standortes für das Kreuz. Es konnte eine Kreuzung sein, ein Dorfweg, ein Feldrain.
Besonders gern entschied man sich, das
Denkmal der Versöhnung direkt an oder
in der Mauer des Kirchenhofs zu platzieren. Der Standort sollte Passanten zum
Nachsinnen und kurzen Gebet für die
Seele des Ermordeten provozieren.
Die Renaissance – Architektur für den Menschen wieder
geboren
Bei Betrachtung der erhalten gebliebenen Baudenkmäler der Renaissance
bemerken wir, dass es wesentlich mehr
profane als kirchliche Bauten gibt. Die
Gotik und das gesamte Mittelalter gewöhnten uns daran, dass herausragende
Architekturbeispiele eben Kirchen waren. In der Renaissance sind es dagegen
Schlösser, Paläste, Adelshöfe, Rat- und
Bürgerhäuser. Es wurden nur wenige
Kirchen errichtet, zumal die bereits bestehenden gotischen Kirchen die Be-
17
nie chętnie decydowano się jednak na
lokalizowanie pomnika pojednania bezpośrednio przy lub w murze cmentarza
przykościelnego. Miejsce takie miało
prowokować przechodniów do zadumy
i krótkiej modlitwy za duszę zabitego.
gické události, měl naklonit kolemjdoucí k modlitbě za duši zabitého a především být důkazem, že došlo ke splnění
všech povinností, obsažených ve smírčí
smlouvě. Smírčí kříž mohl být postaven
na místě vraždy nebo v jejím nejbližším
okolí. Rozhodnutí o místu, kde se měl
tento kříž nacházet, připadlo většinou
rodině zavražděného. Mohlo to být na
křižovatce, na cestě, jež vedla vesnicí
nebo na polní mezi. Často bývalo vybíráno místo u zdi kostela nebo přímo ve
hřbitovní zdi. Kříž na tomto místě měl
kolemjdoucí pobízet k zamyšlení a krátké modlitbě za zabitého.
Renesance – architektura
vzkříšená pro lidi
Renesans – architektura
odrodzona dla ludzi
Przyglądając się zachowanym zabytkom renesansowym zauważymy, że
budowli świeckich jest znacznie więcej
aniżeli kościelnych. Gotyk i całe średniowiecze przyzwyczaiły nas, że najwybitniejszymi przykładami architektury
były głównie kościoły. W renesansie
stały się nimi: zamki, pałace, dwory,
ratusze i kamienice. Budowano bardzo
niewiele kościołów, zwłaszcza że istotne
potrzeby wiernych z powodzeniem zaspokajały istniejące już świątynie gotyckie. Jedynymi budowlami kościelnymi,
powstającymi w renesansie, były boczne
kaplice kościołów, w większości pełniące
funkcję mauzoleów rodzin fundatorów.
18
Budeme-li sledovat zachované historické památky z období renesance, všimneme si, že počet světských staveb převažuje nad církevními. Zvykli jsme si,
že v období středověku a rozkvětu gotického slohu patřily mezi nejvýznamnější
příklady architektury především kostely.
V období renesance se jimi naopak staly
zámky, paláce, dvory, radnice a měšťanské domy. Kostely byly stavěny zřídka,
tím spíše že základní potřeby věřících
již úspěšně splňovaly existující gotické
svatyně. Jedinými církevními stavbami,
které vznikaly v období renesance, byly
boční kaple kostelů, jež plnily většinou
funkci mauzolea rodiny zakladatele.
Přesto paradoxně zřejmě právě v této
době získala Nisa přívlastek – „Slezský
Řím”. Přispěli k tomu jistě zde sídlící biskupové – Jan Turzo (1506–1520),
Jakub de Salza (1520–1538), Baltazar
z Promnic (1540–1562), Kašpar z Logau
(1562–1574) a Martin Gerstmann (1574
–1585). Poslední čtyři jmenovaní a k tomu biskup Jan Sitsch (1600-1608) jsou
pochováni v kryptě kostela sv. Jakuba
a jejich překrásné renesanční náhrobní
desky mohly věřícím připomínat baziliku sv. Petra v Římě. Kromě toho biskupský zámek, přestavěný po požáru v roce
1524, dodnes však nedochovaný, byl
zřejmě díky svému reprezentativnímu
vzhledu významnou konkurencí renesančním rezidencím jiných slezských
knížat. Renesanční perlou Nisy zůstává
tzv. Dům staré váhy, a to přesto, že ztratil
svůj původní půvab, který se nepodařilo
znovu získat během – ne příliš úspěšné
– renovace, jež probíhala po válečných
dürfnisse der Glaubensgemeinschaften
völlig befriedigten. Einzige kirchliche
Objekte, die in der Zeit der Renaissance
entstanden, waren Nebenkapellen, die
meistens die Rolle von Mausoleen für
ihre Stifterfamilien erfüllten. Paradoxerweise erhielt Neiße eben damals
den Beinamen „schlesisches Rom”. Das
hat die Stadt sicherlich den damaligen
Fürstbischöfen zu verdanken: Johannes
Thurzo (1506–1520), Jakob von Salza
(1520–1538), Balthasar von Promnitz
(1540–1562), Kaspar von Logau (1562–
–1574) und Martin Gerstman (1574–
–1585). Die vier Letztgenannten wie auch
Bischof Johannes Sitsch (1600–1608)
sind in der St. Jakob-Krypta bestattet.
Ihre wunderschönen Grabplatten im
Renaissancestil konnten an den Petersdom in Rom erinnern. Zusätzlich konkurrierte das nach dem Brand im Jahre
1524 wieder aufgebaute Bischofspalais,
das sich jedoch bis zu unseren Zeiten
nicht erhalten hat, sicherlich mit Erfolg
gegen die Renaissance-Residenzen anderer schlesischer Herzöge.
Die Perle der Renaissance in Neiße
bleibt die sog. Kämmerei und das trotz
beständiger Verwischung ihrer Reize
während des nach Kriegszerstörungen
ungekonnt durchgeführten Wiederaufbaus. Nur die vorhandenen Spuren der
Wandmalereien legten ihre alte Pracht
nahe. In der Kämmerei befand sich Verwaltung des Bischofsstaates sowie das
Maß- und Gewichtsamt. Vor der Kämmerei stand eine Waage, mithilfe derer
die Menge der von den durch Neiße reisenden Kaufleuten transportierten Ware
ermittelt wurde. Ideengeber und Hauptbauherr der Kämmerei war Bischof Johannes Sitsch. Den Grundstein wurde
1602 gelegt und der Bau wurde zwei Jahre später abgeschlossen. Die prächtige
Architektur dieses Baudenkmals im Stil
der Spätrenaissance betonte reichhaltige
Außendekoration. Die Kämmerei wurde durch eine Reihe allegorischer Figuren der Tugenden und der Frömmigkeit
geschmückt. Um 1700 wurden sie durch
die die Allegorie der Macht darstellende
Freskomalerei vervollständigt.
Ein anderes Beispiel für die profane
Architektur der Zeit der Renaissance
stellen Rathäuser dar. Bis heute behielten, trotz nachträglicher Umbauten
im 19. Jahrhundert, Bauwerke in Ottmachau und Patschkau Elemente die-
Ale paradoksalnie to najprawdopodobniej wówczas Nysa zyskała miano „śląskiego Rzymu”. Stało się tak zapewne
dzięki panującym wtedy biskupom:
Janowi Thurzo (1506–1520), Jakubowi
von Salza (1520–1538), Baltazarowi von
Promnitz (1540–1562), Kacprowi von
Logau (1562–1574) i Martinowi Gerstmanowi (1574–1585). Czterej ostatni
oraz biskup Jan Sitsch (1600–1608) pochowani są w krypcie kościoła św. Jakuba a ich przepiękne renesansowe płyty
nagrobne mogły przypominać wiernym
XVI-wieczną bazylikę św. Piotra w Rzymie. Dodatkowo, przebudowany po pożarze w 1524 roku, zamek biskupi, który
jednak nie zachował się do naszych czasów, napewno skutecznie rywalizował
z renesansowymi rezydencjami innych
książąt śląskich.
Perełką renesansu w Nysie pozostaje tzw. Dom Starej Wagi, i to pomimo
trwałego zatarcia jego uroku podczas
nieudolnie prowadzonej po zniszczeniach wojennych odbudowy. Jedynie
zachowane ślady polichromii sugerują
dawne bogactwo. W Domu Starej Wagi
znajdował się zarząd administracyjny
księstwa biskupiego oraz urząd miar
i wag. Nazwa budowli pochodzi od stojącej na zewnątrz wagi, którą określano ilość towarów sprzedawanych przez
przejeżdżających przez Nysę kupców.
Inicjatorem budowy domu i głównym
inwestorem Starej Wagi był biskup
Jan Sitsch. Kamień węgielny położono
w 1602 roku, a prace zakończono dwa
lata później. Jest to zabytek zaliczany do
stylu późnorenesansowego. Jego wspaniałą architekturę podkreślała bogata
dekoracja zewnętrzna. Dom Starej Wagi
zdobił szereg alegorycznych rzeźb cnót
oraz wiary. Około 1700 roku dodano do
tego malarską dekorację przedstawiającą alegorię władzy.
Innym przykładem świeckiej architektury epoki renesansu są ratusze miejskie.
Do czasów dzisiejszych elementy tego
stylu, mimo późniejszych XIX-wiecznych przebudów, zachowały budowle
w Otmuchowie i Paczkowie. Ratusz
w Otmuchowie został prawdopodobnie
zbudowany około 1538 roku. Znajdujący
się na ścianie zachodniej kartusz herbowy biskupa wrocławskiego Jakuba Salzy
z datą 1538 roku, opatrzony inskrypcją
w języku łacińskim wskazuje na niego
jako fundatora ratusza. W roku 1604 wy-
škodách. Pouze zachované známky
polychromie jsou důkazem někdejšího
bohatství. V Domě staré váhy se nacházel správní úřad biskupského knížectví
a úřad měr a vah. Název budovy byl
odvozen od váhy, jež stála venku a na
níž bylo váženo zboží, prodávané kupci,
kteří projížděli přes Nisu. Iniciátorem
stavby domu a hlavním investorem Staré váhy byl biskup Jan Sitsch. Základní
kámen byl položen v roce 1602, práce
byly ukončeny o dva roky později. Jde
o pozdně renesanční památku. Její nádhernou architekturu zdůrazňuje bohatá vnější dekorace. Dům staré váhy byl
ozdoben řadou alegorických soch, představujících ctnosti a víru. Kolem roku
1700 k nim přibyla malířská dekorace,
zobrazující alegorii moci.
Jiným příkladem světské architektury
období renesance jsou městské radnice.
Prvky tohoto slohu si do dnešní doby
zachovaly, i přes pozdější přestavby
v 19. století, stavby v Otmuchově a Paczkowě. Otmuchovská radnice byla pravděpodobně postavena kolem roku 1538.
Kartuš vratislavského biskupa Jakuba
Salzy, nacházející se na západní stěně,
s datem 1538 a s inskripcí v latinském
jazyce, připomíná biskupa jako jejího
zakladatele. V roce 1604 byla postavena na náklady vratislavského biskupa
Jana Sitscha radniční věž s kruhovými
hodinami. Z architektonického hlediska se jedná o nejzajímavější část radnice
– dole je čtyřboká, v horní části osmiboká, zakončená barokní kopulí. Svůj současný vzhled získala po renovaci v roce
1817. V jejím jihovýchodním nároží
se nacházejí sluneční hodiny se dvěma
ciferníky, pořízené v roce 1575 na náklady biskupa Martina Gerstmanna. Tyto
hodiny představují oboustranný štukový
basreliéf značných rozměrů, polychromovaný a místy zlacený. V horní části
se nachází kartuš biskupa Gerstmanna,
který přidržují dva heroldi, po stranách
jsou symetricky rozmístěny dvě desky
s latinskými inskripcemi. V ústřední části jsou umístěny dva ciferníky s číslicemi na stuze s kanelovými (žlábkovými)
pilastry. Na stěnách radnice se nachází sgrafitová výzdoba, restaurovaná
v 19. století. Paczkowská radnice vznikla v polovině 16. století jako fundace
Baltazara z Promnic. V průběhu staletí
byla mnohokrát přestavována a renovována. V letech 1821–1822 získala pozdně
ser Stilrichtung. Die an der Westwand
befindliche Wappenkartusche des Breslauer Bischofs Jakob Salza aus dem Jahre 1538, mit einer lateinischen Inschrift
versehen, weist auf ihn als Rathausstifter hin. Im Jahre 1604 wurde der durch
den Breslauer Bischof Johannes Sitsch
gestiftete Ratsturm mit der Runduhr
errichtet. Architektonisch stellt er den
interessantesten Teil des Rathauses dar
– unten viereckig, darüber achteckig,
mit einem kuppelförmigen Helm bedeckt. Seine heutige Form verdankt er
dem Wiederaufbau im Jahre 1817. In
seiner südwestlichen Ecke befindet sich
die Sonnenuhr mit zwei Zifferblättern,
1575 durch Bischof Martin Gerstmann
gestiftet. Diese Uhr stellt ein zweiseitiges
Stuckrelief von beträchtlichen Ausmäßen, ausgemalt bzw. stellenweise vergoldet, dar. Im oberen Teil befindet sich die
Wappenkartusche Bischof Gerstmanns,
durch zwei Herolden gestützt, seitlich
zwei symmetrisch aufgestellte Tafeln
mit lateinischen Inschriften. Im zentralen Teil befinden sich zwei Zifferblätter
mit Ziffern auf Band, mit kannelierten
Pilastern versehen. Die Wände des Rathauses schmückt die im 19. Jahrhundert
erneuerte Sgraffito-Verzierung. Das
Rathaus in Patschkau entstand Mitte
des 16. Jahrhunderts und wurde durch
Fürstbischof Balthasar Promnitz gestiftet. Während der Jahrhunderte wurde es
mehrmals umgebaut und renoviert. In
den Jahren 1821–1822 wurde ihm spätklassizistischer Stil verliehen. Die originelle Renaissance-Architektur behielt
nur der 45 m hohe Turm, unten quadratisch, oben achteckig, der zu den besterhaltenen Renaissance-Türmen in Schlesien gehört. Leichtigkeit verleihen ihm
die Verzierungen sowie die die oberen
Stockwerke schmückenden Brüstungen
und Attika. An einer Wand über dem
Haupteingang befinden sich der Stadtwappen sowie eine Kartusche mit dem
Wappen des Fürstbischofs Promnitz aus
dem Jahre 1550.
Betrachtet man die Renaissance-Architektur des Fürstentums Neiße, dann
sollte man die erhalten gebliebenen
Bürgerhäuser am Patschkauer Markt erwähnen. Sie wurden zum Teil während
der Modernisierung im 19. Jahrhundert
gründlich umgebaut, aber das Haus
Nr. 25 an der Südseite und das Haus
Nr. 35 an der Ostseite behielten die bis heute
19
budowano wieżę ratuszową z zegarem
kołowym, ufundowaną przez biskupa
wrocławskiego Jana Sitscha. Architektonicznie jest ona najciekawszą częścią
ratusza – u dołu czworoboczna, wyżej
ośmioboczna, nakryta barokowym baniastym hełmem. Swój obecny wygląd
zawdzięcza odbudowie z 1817 roku.
W jej południowo-wschodnim narożu
znajduje się dwutarczowy zegar słoneczny ufundowany w 1575 roku przez
biskupa Marcina Gerstmana. Zegar ten
jest dwustronną, dużych rozmiarów płaskorzeźbą stiukową, polichromowaną,
a miejscami złoconą.
W górnej części znajduje się kartusz
herbowy biskupa Gerstmanna, podtrzymywany przez dwóch heroldów, po bokach są symetrycznie rozstawione dwie
tablice z łacińskimi inskrypcjami.
W centralnej części umieszczone są
dwie tarcze zegarowe z cyframi na wstędze, opatrzone kanelowanymi (żłobkowanymi) pilastrami. Ściany ratusza
zdobi sgraffitowa dekoracja, odnowiona
w XIX wieku. Ratusz paczkowski powstał w połowie XVI wieku z fundacji
biskupa Baltazara Promnitza. W ciągu
wieków był wielokrotnie przebudowywany i odnawiany. W latach 1821–1822
nadano mu styl późnoklasycystyczny.
Oryginalną renesansową architekturę
zachowała jedynie 45-metrowa wieża,
u dołu kwadratowa, w wyższych partiach ośmioboczna, będąca jedną z najlepiej zachowanych wież renesansowych
na Śląsku. Lekkości dodają jej zdobienia
oraz balustrada i attyka, wieńczące najwyższe kondygnacje. Na jednej ze ścian,
nad wejściem głównym, znajduje się
herb miasta oraz kartusz z herbem biskupa Promnitza z 1550 roku.
Omawiając renesansową architekturę
księstwa nyskiego warto przypomnieć
o zachowanych kamienicach w zabudowie paczkowskiego rynku.
Część z nich została gruntownie przekszałcona w wyniku XIX-wiecznych modernizacji, jednak budynki nr 25 w pierzei południowej i nr 35 w pierzei
wschodniej zachowały do dziś renesansowe elewacje frontowe.
Barok – przez olśnienie
i oszołomienie bliżej Boga
Sztuka baroku powstała w ściśle określonym czasie kontrreformacji religij-
20
erhalten gebliebenen Fassaden im Stil
der Renaissance.
Der Barock – über Verblenden und Ergötzen dem Gott näher
klasicistickou podobu. Rysy původního
renesančního slohu si zachovala pouze
věž, dosahující výšky 45 m. U základů
má čtvercový půdorys, ve vyšších partiích je osmistěnná. Jedná se o jednu
z nejlépe zachovaných renesančních věží
ve Slezsku. Výzdoba, zábradlí a atika
na nejvyšším podlaží jí dodávají výraz
lehkosti. Na jedné ze stěn nad hlavním
vchodem se nachází erb města a kartuš
biskupa z Promnic z roku 1550.
Hovoříme-li o renesanční architektuře niského knížectví, stojí za to zmínit
ještě měšťanské domy na paczkowském
náměstí. Část z nich byla zásadně
přestavěna v důsledku modernizace
19. století, avšak budova č. 25 na jižní
straně a budova č. 35 na východní straně
si dodnes zachovaly renesanční průčelí.
Baroko – oslňováním
a mámením blíže Bohu
Barokní umění vznikalo v těsné souvislosti s náboženskou protireformací.
Architektura měla především oslňovat
a mámit diváka svým bohatstvím a velikostí. Katolická církev, jejíž postavení
bylo díky Lutherovi a Kalvínovi otřeseno
v základech, se snažila prostřednictvím
svých nových staveb dokázat, že nedošlo
k žádnému úpadku, ba právě naopak, že
se cítí být ještě silnější a úchvatnější než
kdykoliv předtím. Tento trend ideově
podporoval nový řád – Tovaryšstvo Ježí-
Die Kunst der Barockzeit entstand zu
der genau bestimmten Zeit der konfessionellen Gegenreformation. Die Barockarchitektur wurde so konzipiert,
dass sie Zuschauer verblendet, mit ihrer Üppigkeit und Größe berauscht.
Die durch Luther und Calvin in ihrer
Grundlagen erschütterte katholische
Kirche schien durch ihre neue Bauten
zu behaupten, dass es von ihrem Niedergang keine Rede sei, im Gegenteil, sie sei
noch pracht- und machtvoller denn je.
In die Richtung trug sich mit ihren Ideen die 1534 durch Ignatius von Loyola
gegründete Gesellschaft Jesu ein.
Die ersten Jesuiten erschienen in Neiße 1610 und gründeten hier eine Missionsstation. Vier Jahre später mussten
sie jedoch unter dem Druck der reformierten Bevölkerung die Stadt verlassen und kehrten erst während des Dreißigjährigen Krieges zurück, als sie im
Jahre 1622 offiziell durch Fürstbischof
Karol Habsburg gerufen wurden. Zwei
Jahre später gründete Bischof ein Kolleg für sie. Die neue Einrichtung hat er
sehr großzügig ausgestattet, er belehnte
sie nicht nur mit der Kirche mit dem
alten Kloster des Deutschen Ordens in
Neiße und einer Reihe benachbarter
bürgerlicher Parzellen, sondern auch
mit der Erbvogtei in Ziegenhals, einem
Teil des benachbarten Langendorf mit
dem dortigen Vorwerk Rothfest, dem
Schultheißenamt Oppersdorf sowie mit
dem kleinen, in der südlichen Neißer
Vorstadt befindlichen Dorf Karlshof.
Später vermachte er das Kolleg mit dem
weiträumigen Gut auf dem Gebiet des
heutigen tschechischen Teil Schlesiens
um die Ortschaft Stadt Olbersdorf. Die
ganze Stiftung wurde am 4. November
1623 bestätigt. Das vom Kolleg angesammelte Land bildete im Jahre 1773
ein Gut mit insgesamt 7429 Hektaren
Acker und 2878 Einwohnern.
Das an die Gesellschaft Jesu übergebene Land stimmte hervorragend mit
ihrem Programm überein. Gewisse
räumliche Einschränkungen glich der
Standort aus. Die ehemalige Kirche
spielte eine wichtige Rolle im Leben
nej. Architektura baroku była obliczona na olśnienie widza, na oszołomienie
go bogactwem i wielkością. Zachwiany
w posadach przez Lutra i Kalwina kościół katolicki zdawał się przez swe nowe
budowle mówić, że nie ma mowy o jego
upadku, wręcz przeciwnie, jest jeszcze
wspanialszy i potężniejszy aniżeli kiedykolwiek. W ten nurt doskonale wpisało się
ze swymi ideami, założone w 1534 roku
przez św. Ignacego Loyolę Towarzystwo
Jezusowe. Pierwsi jezuici pojawili się
w Nysie w 1610 roku tworząc tu stację
misyjną. Jednak cztery lata później, pod
naciskiem protestanckiej ludności, musieli opuścić miasto, powracając tu dopiero podczas wojny trzydziestoletniej,
kiedy to w 1622 roku oficjalnie zostali
sprowadzeni przez biskupa Karola Habsburga. Dwa lata później biskup stworzył
dla nich kolegium. Nowej placówki nie
omieszkał bogato uposażyć, nadając zakonowi nie tylko kościół wraz z dawnym
klasztorem krzyżowców w Nysie i szeregiem sąsiednich mieszczańskich parceli, ale również dziedziczne wójtostwo
w Głuchołazach, część sąsiedniego Bodzanowa wraz z tamtejszym folwarkiem
Rudawą, sołectwo Wierzbięcice oraz
małą wioskę Karlshof, leżącą na południowych przedmieściach Nysy. Później
na rzecz kolegium nyskiego zapisał także rozległe dobra ziemskie położone na
terenie obecnej czeskiej części Śląska
wokół miejscowości Město Albrechtice.
Całość fundacji została zatwierdzona
4 listopada 1623 roku. Zgromadzone
przez kolegium dobra ziemskie tworzyły
w 1773 roku majątek, w skład którego
wchodziło łącznie 7429 ha z 2878 mieszkańcami.
Teren przekazany w Nysie Towarzystwu Jezusowemu doskonale komponował się z jego programem. Pewne ograniczenia przestrzenne rekompensowała
ranga miejsca. Dawny kościół odgrywał
ważną rolę w życiu miasta, w dodatku
sąsiadował z dworem biskupim, a niedługo potem postawionym od podstaw
pałacem. Plac Solny, a w zasadzie cały ten
kwartał miasta stał się jakby dzielnicą
kościelną, tworząc w niedalekiej przyszłości spójną całość, zarówno ideową
jak i przestrzenną. Kościół był dwukrotnie plądrowany i niszczony podczas wojny w 1632 i 1642 roku. Powojenną odbudowę rozpoczęto w latach 1656–1658 od
budowy seminarium. Projekt wykonał
šovo, založené v roce 1534 sv. Ignácem
z Loyoly. První jezuité se v Nise objevili v roce 1610, kdy zde utvořili misijní
stanici. Avšak po čtyřech letech museli
město pod nátlakem protestantů opustit. Vrátili se tam teprve v době třicetileté války po oficiálním pozvání biskupa
Karla Habsburského v roce 1622. O dva
roky později založil biskup pro jezuity kolej. Nezapomněl ji přitom bohatě
hmotně vybavit. Řádu udělil nejen kostel společně s bývalým klášterem křížovníků v Nise a s celou řadou sousedních
a měšťanských pozemků, ale i dědičné
fojtství v Głuchołazech, část sousedního
Bodzanowa s tamním statkem Rudavou,
úřad starosty ve Wierzbięcicích a malou
vesnici Karlshof, ležící na jižním předměstí Nisy. Později připsal niské koleji
ještě rozsáhlé velkostatky, nacházející
se v dnešní době na území českého Slezska kolem města Albrechtice. Veškeré
jmění bylo potvrzeno 4. listopadu 1623.
Shromážděné velkostatky, patřící jezuitské koleji, tvořily v roce 1773 majetek
o velikosti 7429 ha s 2878 obyvateli.
Území s objekty, které jezuité v Nise
dostali, dokonale odpovídalo jejich
ideovému programu. Jistá prostorová
stísněnost a omezení byly vykompenzovány významným postavením této
městské čtvrti. Starý kostel hrál v životě
města důležitou roli, navíc se nacházel
v sousedství biskupského dvora a paláce, který byl krátce poté postaven. Solné
náměstí a v podstatě celá tato městská
část se stala jakýmsi církevním prostorem, jenž tvořil uzavřený celek, a to jak
z hlediska ideového, tak z hlediska prostorového. Kostel byl dvakrát pustošen
v době války v roce 1632 a 1642.
Poválečná obnova byla zahájena
v letech 1656–1658 stavbou semináře.
Projekt připravil zřejmě Melchior Werner, který rovněž řídil stavbu. Mnohem
déle – více než dvacet let (1669–1690)
– trvala výstavba niské koleje. Koncem tohoto období (1688–1692) pak
jezuité začali stavět v místě dosavadního gotického kostela novou svatyni,
kostel Nanebevzetí Nejsvětější Panny
Marie. Jistě si přáli, aby nová budova
s prostornými interiéry a dvouvěžovým
průčelím byla dobře viditelná již z dálky. Dnes je obtížné říci, kdo byl hlavním architektem kostela, neboť vzniklo
hned několik projektů. První vykonal
Petr Schuller z Olomouce, druhý blíže
der Stadt, zusätzlich grenzte sie an den
Bischofshof und anschließend an den
vom Anfang an erbauten Palast. Der
Salzring und im Grunde genommen das
ganze Stadtviertel wurden zu einer Art
Kirchenviertel und bildeten bald eine
homogene Einheit, sowohl in gedanklicher als auch in räumlicher Hinsicht.
Die Kirche wurde während des Krieges
zweimal – 1632 und 1642 – geplündert
und zerstört. Mit dem nachkriegszeitlichen Wiederaufbau wurde in den Jahren
1656–1658 begonnen; damals errichtete
man das Seminar. Sein Entwurf stammte höchstwahrscheinlich von Melchior
Werner, der auch die Bauleitung übernahm. Wesentlich länger, und zwar mehr
als zwanzig Jahre lang, (1669–1690) dauerte der Bau des Jesuitenkollegs. Gegen
Ende dieses Zeitraums (1688–1692) an
Stelle der bisherigen gotischen Kirche
begannen Jesuiten ein neues Gotteshaus
zu errichten – die Jesuitenkirche St. Marien. Den Grund für die Entscheidung
lieferte wahrscheinlich die Absicht, einen von weiter Entfernung sichtbare
zweitürmige Fassade und ein innen geräumiges Bauwerk zu errichten. Es fällt
heute schwer, den direkten Architekten
der Kirche zu nennen, denn es sind dafür mehrere Entwürfe entstanden. Den
ersten schuf Peter Schuller aus Öllmütz,
den uns näher nicht bekannten zweiten
Entwurf fertigte der in Prag tätige Italiener Quadro. Man kann nicht ausschließen, dass der mit dem Bau beginnende
Matthias Kirchberg aus Heinrichsdorf
diese beiden Projekte vereinigte. Den
Bau setzte später Michael Klein fort.
1690 wurden der Bau eingewölbt und die
Türme vollendet. Höchstwahrscheinlich
zu der Zeit wurde mit der Ausmalung
des Innenraums begonnen. Prachtstücke waren hier die illusionistischen Malereien am Gewölbe, von dem durch
Wandmalereien in der Basilika auf Heller Berg berühmt gewordenen schwedischen Maler Karl Dankwart geschaffen.
Die Kirche wurde durch Bischof Franz
Ludwig Neuburg im Juni 1692 eingeweiht. Das letzte in der Kirche geschaffene Kunstwerk war die 1695 von Kaspar
Herberger angebaute Torhalle. Im Jahre
1720 nach Abtragung mittelalterlicher
Stadtmauer begann man mit dem Bau
des Gymnasiums. Ähnlich wie im Falle
des Seminars war hier M. Klein der Baumeister. Im Jahre 1725 wurden beide
21
najprawdopodobniej Melchior Werner,
który kierował też budową. Znacznie
dłużej, bo ponad dwadzieścia lat (1669–
–1690), trwała budowa nyskiego kolegium. Pod koniec tego okresu (1688–
–1692) w miejscu dotychczasowego
gotyckiego kościoła jezuici rozpoczęli
budowę nowej świątyni – kościoła p.w.
Wniebowzięcia Najświętszej Marii Panny. Przyczyną decyzji była zapewne chęć
wzniesienia widocznej z oddali dwuwieżowej fasady i budynku o przestronnym
wnętrzu. Trudno dzisiaj wskazać bezpośredniego architekta świątyni, gdyż
powstało kilka jej projektów. Pierwszy
wykonał Piotr Schuller z Ołomuńca,
drugi, nieznany nam bliżej, pracujący
w Pradze Włoch Quadro. Niewykluczone
również, że rozpoczynający budowę Mateusz Kirchberg z Henrykowic połączył
oba te projekty, co później kontynuował
Michał Klein. W 1690 roku budowla
została przesklepiona i ukończono budowę wież. Najprawdopodobniej w tym
samym czasie rozpoczęto dekorację
wnętrz, których największą ozdobą były
iluzjonistyczne polichromie na sklepieniach, wykonane przez Karola Dankwarta, szwedzkiego malarza znanego
z autorstwa polichromii bazyliki na Jasnej
Górze. Świątynia została konsekrowana
przez biskupa Franciszka Ludwika Neuburga w czerwcu 1692 roku. Ostatnim
dziełem wykonanym w kościele był kamienny portyk dobudowany w 1695 roku
przez Kacpra Herbergera. W 1720 roku
po rozbiórce średniowiecznych murów
miejskich, rozpoczęto wznoszenie gimnazjum. Podobnie jak w przypadku seminarium, głównym budowniczym był
M. Klein. W 1725 roku obie budowle połączono barokową murowaną bramą.
W tym samym czasie powstały w Nysie również inne wybitne budowle barokowe, przede wszystkim pałac biskupi, ukończony w 1729 roku, oraz nowy
klasztor i kościół bożogrobców, zaprojektowane przez M.Kleina. Po jego
śmierci budowę kościoła dokończył
F.A. Hammerschmidt ze Świdnicy.
Pałac biskupów wrocławskich w Nysie,
choć należy do największych i najokazalszych barokowych rezydencji miejskich
Śląska, nie doczekał się wyczerpującego
monograficznego opracowania. Brak jakichkolwiek materiałów archiwalnych
powoduje zasadnicze trudności w kwestii datowania budowli. Czteroskrzydło-
22
neznámý Ital Quadro, pracující v Praze.
Není vyloučeno, že Matouš Kirchberg
z Henrykowic, který stavbu zahájil, spojil
oba tyto projekty, v čemž později pokračoval Michal Klein. V roce 1690 byla
budova překlenuta a dokončena stavba
věže. Pravděpodobně v tomto období
byla zahájena rovněž výzdoba interiérů,
jejichž největší pýchou byly iluzionistické polychromie na klenbách, vykonané
Karlem Dankwartem, švédským malířem, známým jako autorem polychromie baziliky na Jasné Hoře. Kostel byl vysvěcen biskupem Františkem
Ludvíkem Neuburgem v červnu 1692.
Posledním dílem, vykonaným v kostele,
bylo kamenné sloupoví, které bylo dostavěno v roce 1695 Kacprem Herbergerem.
V roce 1720, poté co byly demolovány
středověké městské hradby, se začalo se
stavbou gymnázia. Podobně jako v případě semináře byl hlavním stavitelem M.
Klein. V roce 1725 byly o bě budovy spojeny barokní zděnou bránou.
Ve stejné době byly v Nise postaveny
rovněž jiné vynikající barokní stavby,
především biskupský palác, dokončený
Bauwerke durch ein barockes Mauertor
verbunden.
Zu der gleichen Zeit entstanden in Neiße auch andere hervorragende barocke Bauwerke, vor allem das 1729 fertig
gebaute Bischofspalais sowie die vom
M. Klein entworfenen: neues Kloster
und Stiftskirche der Kreuzherren zum
Heiligen Grab. Nach seinem Tode vollendete den Bau der Kirche F.A. Hammerschmidt aus Schweidnitz.
Zum Bischofspalais in Neiße, obwohl
es zu den größten und prächtigsten barocken Stadtresidenzen in Schlesien gehört, entstand bis jetzt keine eingehende Einzelstudie. Angesichts fehlender
jeglicher Archivstoffe ist das Bauwerk
grundsätzlich schwer zu datieren. Das
vier Flügel umfassende, um den rechteckigen Innenhof verplante Palais erstreckt sich auf weiträumiger Parzelle
zwischen den heutigen Straßen Biskupa
Jarosława, Grodzka und Wałowa. Mit
seinen Anfängen reicht das Bauwerk in
die Zeiten Karl Habsburgs zurück, es
war jedoch erst Bischof Franz Ludwig
Neuburg, der das von M. Klein entworfene Werk vollendete. Nach Übernahme
Schlesiens durch Preußen im Jahre 1742
ging die Bischofsresidenz in das Eigentum der preußischen Regierung über,
die sie der militärischen Hoheit zum Gebrauch überließ. Im Jahre 1796 erlangte
sie Bischof Hohenlohe wieder und sie
blieb bis zur Säkularisierung im Jahre 1810 Residenz der Geistlichen. Nach
1796 wurde der Innenraum erneuert.
Aus damaliger Zeit stammen Fragmente von Empirebildern im 3. Stockwerk
mit Konsolenmotiven mit Blumentöpfen und Medaillons in den Farben Gelb
und Rot. 1823 übernahm das königliche Militärgericht einen Teil des Palais.
In den Jahren 1850–1852 diente das
2. Stockwerk dem Herzog Karl Anton von
Hohenzollern – Kommandant der Brigade Neiße–als Dienstwohnung. Er ließ
die meisten Räume renovieren. Im Jahre
1881 wurde das gesamte Gebäude durch
Gerichtsbehörden übernommen. Weitere Renovierungen führte man in den
Jahren 1911–1912 sowie 1927 und 1934
durch. In den Jahren 1947–1948 begann
man das für Museenzwecke bestimmte
Objekt von Kriegszerstörungen allmählich wiederaufzubauen. Erzählt man
über das Bischofspalast in Neiße so muss
man ein historisches Ereignis erwähnt
wy, rozplanowany wokół prostokątnego
wewnętrznego dziedzińca pałac zajmuje obszerną posesję pomiędzy ulicami
Biskupa Jarosława, Grodzką i Wałową.
Swymi początkami budowla sięga czasów
biskupa Karola Habsburga, jednak dopiero biskup Franciszek Ludwik Neuburg
dokończył dzieło zaprojektowane przez
M. Kleina. Po przejęciu Śląska przez Prusy w 1742 roku rezydencja biskupia przeszła w posiadanie rządu pruskiego, który przekazał ją w użytkowanie władzom
wojskowym. Po odzyskaniu jej przez
biskupa Hohenlohe w 1796 roku pozostawała rezydencją duchownych aż do
sekularyzacji w 1810 roku. Po 1796 roku
wnętrze poddano renowacji. Z tego czasu
pochodzą fragmenty malowideł empirowych w III kondygnacji o motywach konsol z wazonami kwiatów i medalionów
w kolorach czerwono-żółtych. W 1823
roku część pałacu przejął królewski
sąd wojskowy. W latach 1850–1852
II kondygnację skrzydła zachodniego zajmował, jako mieszkanie służbowe, książę Karol Antoni Hohenzollern – komendant nyskiej brygady,
który przeprowadził remont większości
pomieszczeń. W 1881 roku cały budynek przejęty został przez władze sądowe. Kolejne renowacje podejmowano
w latach 1911–1912 oraz w roku 1927
i 1934. Po zniszczeniach wojennych
w latach 1947–1948 przystąpiono do sukcesywnego odbudowywania obiektu przeznaczonego na cele muzealne. Mówiąc
o pałacu biskupim w Nysie, nie sposób pominąć historycznego wydarzenia, jakim
w 1769 roku było spotkanie w jego wnętrzach cesarza Józefa II i króla pruskiego
Fryderyka II Wielkiego. Powitanie dwóch
największych ówczesnych władców środkowej Europy utrwalił dla potomnych
niemiecki malarz Adolph Menzel.
W okresie baroku w latach 1929-1934
miała miejsce największa przebudowa
głuchołaskiej fary, z częściowym tylko wykorzystaniem jej starszych murów. Inicjatorem przebudowy był znany
z licznych fundacji książę biskup Franciszek Ludwik von Neuburg. Pracami
kierowali prawdopodobnie Krzysztof
Tausch lub Jan Innocenty Töpper.
W pierwszym etapie wykonano część
kapłańską z zakrystią, w drugim przebudowano korpus i masyw wieżowy
z kruchtą. W miejsce rozebranego gotyckiego prezbiterium wzniesiono dwu-
v roce 1729 nebo nový klášter a kostel
Křížovníků s červeným křížem (Strážců
Božího hrobu), které vznikly na základě projektu M. Kleina. Po jeho smrti
dokončil stavbu kostela F. A. Hammerschmidt ze Svídnice.
Palác vratislavských biskupů v Nise,
přestože patří k největším a nejokázalejším barokním městským rezidencím
ve Slezsku, se dosud nedočkal vyčerpávající monografie. Fakt, že chybí jakékoliv archívní materiály, vede k zásadním
obtížím v otázce datace stavby. Čtyřkřídlový palác, jenž se rozkládá kolem
pravoúhlého nádvoří, se nachází na rozlehlém pozemku mezi ulicemi Biskupa
Jarosława, Grodzkou a Wałowou. Počátky budovy sahají do doby správy biskupa
Karla Habsburského, avšak teprve František Ludvík Neuburg dokončil dílo,
které projektoval M. Klein. Po přechodu
Slezska k Prusku v roce 1742 se biskupská rezidence dostala do rukou pruské
vlády, která ji věnovala armádě na užitkové prostory. V roce 1796 se ji podařilo
získat zpět biskupovi Hohenlohe a od
té doby sloužila jako rezidence duchovních až do sekularizace v roce 1810. Po
roce 1796 byly interiéry restaurovány.
Z tohoto období pocházejí fragmenty
empírových maleb ve třetím podlaží
s motivy konzol s vázami květů a medailónů v červených a žlutých barvách.
V roce 1823 převzal část paláce královský vojenský soud. V letech 1850–1852
užíval druhé podlaží západního křídla
jako služební byt kníže Karel Antonín
Hohenzollern, velitel niské brigády, který provedl renovaci většiny místností.
V roce 1881 se celá budova dostala pod
správu soudu. K dalším restauracím
došlo v letech 1911–1912 a v roce 1927
a 1934. Po válečných škodách se přistoupilo v letech 1947–1948 k úspěšné obnově
a nové výstavbě objektu, jenž měl sloužit
jako muzeum. Hovoříme-li o biskupském paláci v Nise, nemůžeme zapomenout na historickou událost, jakou bylo
setkání císaře Josefa II. a pruského krále
Fridricha II. Velikého v roce 1769 v jeho
interiérech. Přivítání dvou tehdejších
největších vládců střední Evropy zachytil německý malíř Adolph Menzel.
V období baroka v letech 1729–1734
došlo k největší přestavbě farního kostela v Głuchołazech. Při renovaci bylo
využito jen částečně jeho starších zdí.
Iniciátorem přestavby byl kníže biskup
haben, das heißt die Zusammenkunft
von Kaiser Josef II. und König Preußens
Friedrich dem Großen, die in seinen
Räumen 1769 stattfand. Die Begrüßung
der zwei mächtigsten Herrscher Mitteleuropas verewigte für Nachkommen der
deutsche Maler Adolf Menzel.
In der Barockzeit wurde in den Jahren
1729–1734 der umfassendste Umbau der
Pfarrkirche in Ziegenhals durchgeführt,
unter der nur teilweisen Verwendung
ihrer älteren Mauer. Ideengeber für den
Umbau war der für zahlreiche Stiftungen bekannte Bischof Franz Ludwig von
Neuburg. Baumeister war wahrscheinlich Christoph Tausch oder Johannes
Innozenz Töpper.
In der ersten Etappe wurde der Priesterteil mit der Sakristei geschaffen, in
der zweiten baute man den Körper und
das Westwerk mit dem Kreuzgang um.
Anstelle des abgerissenen gotischen
Chorraums wurde der zweijochige,
rechteckige, vom Osten dreiseitig abgeschlossene Chorraum erbaut. Das weitere Joch wurde durch Arkaden mit zwei
Anhängen mit Emporen verbunden. Der
Teil des Bauwerks wurde mit der halbrunden Regenbogenarkade abgeschlossen. Das Hauptschiff ist unwesentlich
breiter und größer als der Chorraum
und größer als die Emporen, dreijochig,
mit dem schmaleren vierten Joch, das
den Chor enthält. Das Innere wurde mit
Tonnengewölbe mit Lünetten bedeckt,
in den auf Gurten gestützten Schiffen.
In den Kreuzgängen setzte man Segelgewölbe ein und in der Vorhalle unter
den Türmen – Kuppelgewölbe. Der Innenraum wurde mit abwechslungsreicher Stuckverzierung geschmückt. Die
Regenbogenarkade wurde in Pilastern
eingefasst und halbrund abgeschlossen.
Schiffseits befindet sich das Wappen des
Breslauer Bischofs Franz Ludwig von
Neuburg und Chronogramm Inschrift:
„ANNO, QVO FRANCISCO, LVDOVICO NEOBVRGO, ELECTORATVS
SANCTAE SEDIS CESSIT”.
Das Innere des Hauptschiffes wird
durch die in Emporen und Seitenschiffen befindlichen Fenster zusätzlich
beleuchtet. Während dieses Umbaus
wurde auch Kreuzrippengewölbe des
Westwerks abgeschafft und an Stelle der
Kapellen wurden Treppenhäuser und
am Eingang zwei Verliese errichtet. Zu
der gleichen Zeit wurde das zum Schiff
23
przęsłowe, prostokątne prezbiterium,
trójbocznie zamknięte od wschodu.
Kolejne przęsło połączono arkadami
z dwoma aneksami z emporami. Wznoszenie tej części zakończono półkolistą
arkadą tęczową. Nawa główna była nieznacznie szersza i wyższa od prezbiterium
oraz wyższa od empor, trójprzęsłowa,
z czwartym przęsłem węższym, mieszczącym chór. Wnętrze nakryto sklepieniem kolebkowym z lunetami, w nawach
opartych na gurtach. W kruchtach zastosowano sklepienia żaglaste, w przedsionku pod wieżami – kopulaste. Wnętrze
ozdobiono urozmaiconą dekoracją stiukową. Arkadę tęczową opięto pilastrami
i zamknięto półkoliście. Od strony nawy
umieszczono herb biskupa wrocławskiego księcia Franciszka Ludwika von
Neuburga i inskrypcje chronostychem
„ANNO, QVO FRANCISCO, LVDOVICO NEOBVRGO, ELECTORATVS
SANCTAE SEDIS CESSIT”
Wnętrze nawy głównej doświetlono
przez okna umieszczone w emporach
i nawach bocznych. W czasie tej przebudowy rozebrano także sklepienia krzyżowo-żebrowe westwerku, a w miejsce
kaplic wzniesiono klatki schodowe oraz
przy wejściu – dwie ciemnice. W tym samym czasie rozebrano prowadzący do
nawy portal. Kościół przykryto nowym
dachem, dwuspadowym nad korpusem
i wielospadowym nad prezbiterium.
Między wieżami westwerku wprowadzono ścianę z oknem o wykroju czworolistnym, nakrytą dachem pulpitowym.
Elewację kościoła ukształtowano skromniej. Nadano jej proste podziały ramowe
o zaokrąglonych narożach, różnicując
je fakturowo i prawdopodobnie kolorystycznie. Prostokątne okna dolne i półkoliście zamknięte górne ujęto w profilowane opaski z uszkami. Wieloboczne
zamknięcie prezbiterium ozdobiono na
ścianie wschodniej owalnym okulusem
oraz tablicą kamienną z płaskorzeźbą Ukrzyżowania i inskrypcją z XVIII
wieku dotyczącą konsekracji kościoła
w 1472 i 1734 roku.
Z interesującymi przykładami sztuki
barokowej spotykamy się również na
ziemi jesenickiej. Po wojnie trzydziestoletniej przebudowano zamek w Jeseniku.
W 1641 roku twierdzę bezskutecznie
próbował zająć niewielki oddział Szwedów. Co się im nie udało, zniszczył w
1727 roku pożar, który ogarnął całe mia-
24
František Ludvík z Neuburgu, známý
svými početnými fundacemi. Práce řídil
pravděpodobně Kryštof Tausch nebo
Jan Innocenty Töpper. V první fázi bylo
upravováno kněžiště se zákristií, v druhé fázi byla přestavěna hlavní loď a věže
s kruchtou. Na místě zbouraného gotického presbytáře byl postaven pravoúhlý
presbytář, zaklenutý dvěma oblouky,
orientovaný na východ. Další oblouk
byl spojen arkádami se dvěma přístavky
s tribunami. Tato část byla zakončena
půlkruhovou slepou arkádou. Hlavní loď byla jen trochu širší a vyšší než
presbytář a vyšší než tribuny, měla tři
oblouky a čtvrtý užší oblouk, ve kterém
se nacházel kůr. Vnitřní prostory byly
zaklenuty valenou klenbou s lunetami,
které byly v lodích opřeny na nosných
pilířích. V kruchtách se nacházela česká
klenba, v předsíňce pod věžemi klenba
kopulovitá. Vnitřní prostory byly ozdobený rozmanitou štukovou dekorací.
Slepá arkáda byla podepřena pilastry
a zakončena půlkruhem. Od strany lodě
byl umístěn erb vratislavského biskupa,
knížete Františka Ludvíka z Neuburgu
a inskripce s chronogramem „ANNO,
QVO FRANCISCO, LVDOVICO NEOBVRGO, ELECTORATVS SANCTAE
SEDIS CESSIT”.
Vnitřní prostory hlavní lodě byly osvětleny okny, jež se nacházela na tribunách
a v bočních lodích. V době této přestavby byla rovněž stržena křížová žebrová
führende Portal abgetragen. Die Kirche
wurde neu überdacht – mit Giebeldach
über dem Körper und Zeltdach über
dem Chorraum. Zwischen den Türmen
des Westwerks wurde eine Wand mit
vierblattförmigem Fenster gezogen und
mit Pultdach bedeckt. Die Fassaden der
Kirche wurden bescheidener gestaltet.
Es wurden ihnen einfache Rahmengliederungen mit abgerundeten Ecken
verliehen, die in Hinsicht auf ihre Oberfläche und wahrscheinlich Farbgebung
unterschiedlich waren. Die rechteckigen unteren und die halbrund abgeschlossenen oberen Fenster wurden in
profilierte Ohrenverkleidung eingefasst.
Der mehrseitige Chorraumabschluss
wurde an der Ostwand mit einem ovalen Oculus und einer Steintafel mit dem
die Kreuzigung darstellenden Relief geschmückt sowie und mit einer Inschrift
aus dem 18. Jahrhundert versehen, die
sich auf die Einweihung der Kirche in
den Jahren 1472 und 1734 bezog.
Interessanten Beispielen barocker
Kunst begegnen wir auch im Freiwaldauer Land. Nach dem Dreißigjährigen
Krieg wurde die Burg in Freiwaldau
umgebaut. 1641 versuchte eine kleine
schwedische Truppe erfolglos, die Burg
zu erobern. Was ihnen nicht gelungen ist,
zerstörte 1727 der Brand, der die ganze
Stadt verwüstete. Der damalige Breslauer Fürstbischof ließ die Burg gründlich
zu einer palastartigen Residenz umbauen. Andenken vom letzten Umbau
der Burg ist die bischöfliche Kartusche,
die sich am nordöstlichen Strebepfeiler
befindet. Den Kartuschen von Franz
Ludwig Neuburg begegnen wir im Biele-Tal noch mehrmals, unter anderem
in Ziegenhals und Grunau. Die Freiwaldauer Tafel hat unregelmäßige Umrisse,
die sich wahrscheinlich aus ihrer nicht
besonders glücklichen Geschichte ergeben. Die Seitenlänge beträgt 135 bzw.
130 cm, der obere ist 108 und der untere
Rand 90 cm lang. Die Gravierung von
12–18 cm Tiefe bildet ein Beispiel wahren Kunststückes aus der Barockzeit. An
zentraler Stelle des bischöflichen Wappens befindet sich das lateinische Kreuz,
das Symbol der Rittermönche des Deutschen Ordens darstellt. Das Kreuz teilt
das Wappen in vier Teile auf, in denen
sich sowohl die mit der Familiengeschichte Franz Josefs als auch mit den
von ihnen ausgeübten Funktionen ver-
sto. Ówczesny biskup wrocławski Franz
Ludwik Neuburg przebudował gruntownie twierdzę, nadając jej bardziej rezydencyjny i pałacowy charakter. Pamiątką
po ostatniej przebudowie zamku jest kartusz biskupa, znajdujący się na północno-wschodniej przyporze. Z kartuszami
Franza Ludwika Neuburga spotkamy się
w dolinie Białej jeszcze kilkakrotnie, m.in.
w Głuchołazach i Siestrzechowicach. Jesenicka tablica ma nieregularne kształty, co
najprawdopodobniej wynika z jej niezbyt
szczęśliwej historii. Długość bocznych
krawędzi wynosi 135 i 130 cm, krawędź
górna ma 108 cm a dolna 90. Rzeźbiarski ryt na głębokość od 12 do 18 cm
i jest przykładem prawdziwego kunsztu
kamieniarskiego epoki baroku. W centralnym miejscu biskupiego herbu znajduje się łaciński krzyż będący symbolem
rycerzy zakonnych NMP. Krzyż dzieli
pole herbu na cztery części, w których
znajdują się znaki związane zarówno
z historią rodową Franciszka Ludwika,
jak i pełnionymi przez niego funkcjami. Tablica nie jest datowana, jednak
ze względu na zakonny krzyż możemy
przyjąć, że powstała nie wcześniej niż
w 1694 roku, gdyż właśnie wówczas
Neuburg stanął na czele zakonu krzyżackiego. Początkowo tablica znajdowała się na murze suszarni jęczmienia
miejscowego browaru, którego pozostałości jeszcze na początku lat 60. znajdowały się w pobliżu Wodnej Twierdzy,
w miejscu położonego po drugiej stronie
ulicy pawilonu „Jesenka”. Według innej
wersji płyta ozdabiała biskupi majątek,
który po raz kolejny spłonął w 1696 roku.
Jej XIX-wieczne losy nie są znane. Dopiero
w 1915 roku została znaleziona w mule
naniesionym przez płynącą w pobliżu zamku Białą. Od tego czasu znalazła swoje
miejsce na Wodnej Twierdzy. Również
wojny śląskie szczęśliwie ominęły Wodną
Twierdzę, jedynie w marcu 1741 roku został tutaj internowany biskup wrocławski
kard. Sinzendorf. Pod koniec XVIII wieku w latach 1794–1798 burgrabią zamku
był pracujący na dworze biskupa Schaffgotscha, znany kompozytor Carl Dieters
von Dieterdorf, uważany za twórcę operetki niemieckiej. Postać muzyka upamiętnia marmurowa tablica, znajdująca
się po prawej stronie bramy wejściowej.
W połowie XIX wieku zamek zamieniono
na siedzibę urzędu biskupiego majątku
po austriackiej stronie Śląska.
klenba westwerku, na místě kaple bylo
postaveno schodiště a při vchodu dvě
temnice. Současně byl zbořen i portál,
který vedl do lodě. Kostel dostal novou
sedlovou střechu nad hlavní lodí a mnohospádovou nad presbytářem. Mezi věže
westwerku byla postavena stěna s oknem
ve tvaru čtyřlístku, která byla zastřešena
jednospádovou střechou. Průčelí kostela bylo skromnější. Bylo jednoduše
členěno rámci se zaoblenými pilastry,
které se vzájemně lišily povrchem a zřejmě i barvou. Dolní obdélníková okna
a horní půlkruhově zakončená okna byla
ozdobena profilovanými pásky s ušima.
Presbytář, uzavřený z mnoha stran, byl
na východní stěně ozdoben oválným
okénkem (oculusem) a kamennou deskou s basreliéfem Ukřižování a inskripcí
z 18. století, týkající se vysvěcení kostela
v roce 1472 a 1734.
Se zajímavými příklady barokního
umění se setkáváme rovněž na Jesenicku. Po třicetileté válce byl přestavěn
hrad v Jeseníku. Roku 1641 se ho pokoušel neúspěšně dobýt neveliký oddíl Švédů. Co se jim nepodařilo, zničil v roce
1727 požár, který zachvátil celé město.
Tehdejší vratislavský biskup František
Ludvík z Neuburgu nechal pevnost od
základů přestavět. Díky tomu stavba
získala mnohem okázalejší rezidenční a zámecký ráz. Poslední přestavbu
hradu připomíná kartuš biskupa, jež
se nachází na severovýchodní podpěře.
S kartušemi Františka Ludvíka se setkáme v údolí Bílé Jesenické ještě několikrát, mj. v Głuchołazech a Siestrzechowicích. Jesenická deska má nepravidelné
tvary, na čemž se zřejmě podepsala její
nepříliš šťastná historie. Délka bočních
hran činí 135 a 130 cm, horní hrana má
108 cm a dolní 90 cm. Sochařská vrytá
kresba v hloubce 8–12 cm je dokladem
opravdového barokního kamenického
umění. Uprostřed biskupského erbu se
nachází latinský kříž, jenž je symbolem řádových rytířů Nejsvětější Panny
Marie. Kříž dělí pole erbu na čtyři části,
ve kterých vidíme symboly, které souvisí s dějinami rodu Františka Ludvíka
a s funkcemi, které zastával. Deska není
datována, avšak vzhledem k řádovému
kříži je možné usuzovat, že nevznikla
dříve než v roce 1694, neboť právě tehdy Neuburg stanul v čele křižáckého
řádu. Původně se deska nacházela na
zdi sušárny ječmene místního pivovaru,
bundenen Zeichen befinden. Die Tafel
ist nicht datiert, jedoch wegen dem Ordenskreuz können wir annehmen, dass
sie nicht vor 1694 entstanden ist, denn
neben damals übernahm Neuburg die
Führung im Deutschen Orden. Anfänglich befand sich die Tafel an der Mauer
der Gerstendarre der lokalen Brauerei,
derer Überreste noch Anfang 60er Jahre
in der Nähe der Wasserburg zu finden
waren, an der Stelle des an der anderen
Straßenseite stehenden Pavillons „Jesenka”. Nach anderen Überlieferungen sollte die Tafel das Bischofsgut geschmückt
haben, das wieder im Jahre 1696 abbrannte. Ihr Schicksal im 19. Jahrhundert ist nicht bekannt. Sie wurde erst
1915 in der durch den unweit der Burg
fließenden Biele getragenen Schlamm
gefunden. Seit der Zeit hat sie auf der
Wasserburg ihren festen Platz. Auch die
schlesischen Kriege haben glücklicherweise die Wasserburg verschont, nur
im März 1741 wurde hier der Breslauer
Bischof, Kardinal Sinzendorf interniert.
Im ausgehenden 18. Jahrhundert, in den
Jahren 1794–1798 war der am Hof von
Bischof Schaffgotsch tätige bekannte
Komponist, der als Gründer der deutschen Operette gilt, Burgherr. Seiner
Person gedenkt eine Marmortafel rechts
vom Eingangstor. Mitte des 19. Jahrhunderts wurde die Burg zum Sitz der Verwaltung des Bischofsvermögens an der
österreichischen Seite Schlesiens.
Gleich nach der Teilung Schlesien
zwischen Preußen und Österreich ließ
der Breslauer Bischof die Burg in Jauernig gründlich umbauen, indem ihr der
bis heute erhaltene barocke Stil verliehen wurde. Die Zusammenarbeit des
Bischofs mit dem bereits erwähnten
Dietersdorf bewog ihn dazu, den gotischen Bergfried in einen Konzertsaal
umzuwandeln. Das Umbauwerk setzte
Bischof Hohenlohe fort. Zu seinen Zeiten entstanden der Burggarten und die
Wirtschaftsbauten, bereits in dem zum
Klassizismus gerechneten Empirestil.
In der Gegend von Freiwaldau, wo
Bauherren-Bischöfe M. Klein und
Ch. Tausch tätig waren, gehören zwei
Kirchen in Thomasdorf zu den interessantesten Beispielen barocker Architektur im Biele-Tal – Thomaskirche und Johannes-der-Täufer-Kirche. Thomasdorf
gehörte bis 1730 zur Freiwaldauer Pfarrgemeinde. Beträchtliche Entfernung von
25
Tuż po podziale Śląska między Prusy
i Austrię biskup wrocławski dokonał
gruntownej przebudowy zamku w Javorniku, nadając mu zachowany do dnia
dzisiejszego barokowy styl. Współpraca biskupa ze wspomnianym już Dietersdorfem skłoniła go do przebudowy
gotyckiej wieży obronnej na salę koncertową. Dzieło przebudowy kontynuował
biskup Hohenlohe, za jego czasów powstał ogród zamkowy i budynki gospodarcze, już w stylu empirowym, zaliczanym do klasycyzmu.
W rejonie Jesenika, gdzie działali
budowniczowie-biskupi: M.Klein i Ch.
Tausch, do najciekawszych przykładów
baroku w dolinie Białej należą dwa kościoły w Domašovie: kościół św. Tomasza i kościół św. Jana Chrzciciela. Do 1730
roku Domašov należał do parafii jesenickiej. Znaczna odległość od Jesenika,
skłoniła jednak wrocławskiego kanonika
Karla Maksymiliana von Fragstein do starań o utworzenie w dolnej części Domašova nowej parafii. Uzyskawszy pozwolenie,
jeszcze w tym samym roku von Fragstein
przystąpił do wznoszenia, z własnych
funduszy, świątyni oraz jej wyposażenia.
Według legendy na odlanie największego
kościelnego dzwonu poświęcił swą ostatnią srebrną łyżeczkę. Kościół konsekrowany 8 października 1730 roku poświęcony został św. Tomaszowi Apostołowi.
Był to pierwszy przypadek, kiedy to patron kościoła wybrany został według nazwy miejscowości, w której kościół został
wybudowany. Kościół został zaprojekto-
26
jehož pozůstatky bylo možné najít ještě
na začátku šedesátých let poblíž Vodní
tvrze, na místě, jež leží na druhé straně ulice pavilonu „Jesenka”. Podle jiné
verze zdobila deska biskupův majetek,
který shořel – již poněkolikáté – v roce
1696. Její osudy v 19. století nejsou známy. Teprve v roce 1915 byla objevena
v nánose řeky Bílé Jesenické, která teče
poblíž hradu. Od té doby našla své místo na Vodní tvrzi. Slezské války se Vodní
tvrzi vyhnuly, jedině v březnu 1741 zde
byl internován vratislavský biskup kard.
Sinzendorf. Koncem 18. století v letech
1794–1798 působil jako purkrabí hradu známý skladatel, pracující na dvoře
biskupa Schaffgotscha, Karel Dietters
z Dietersdorfu, jenž je považován za
tvůrce německé operetky. Hudebního
skladatele připomíná mramorová deska,
která se nachází po pravé straně vstupní brány. V polovině 19. století se hrad
stal sídlem úřadu biskupského majetku
rakouského Slezska.
Krátce po rozdělení Slezska mezi
Prusko a Rakousko provedl vratislavský biskup zásadní přestavbu hradu
v Javorníku, který si dodnes zachoval
rysy barokního slohu. Spolupráce biskupa s již zmiňovaným Dietersdorfem
ho přiměla k přestavbě gotické obranné věže na koncertní sál. V přestavbě
pokračoval i biskup Hohenlohe. Za jeho
správy byla zřízena zámecká zahrada
a hospodářské budovy, postavené v empírovém slohu.
V jesenickém regionu, kde působili
biskupští stavitelé M. Klein a Ch. Tausch, patřily k nejzajímavějším příkladům barokní architektury (v údolí Bílé
Jesenické) dva kostely v Domašově: kostel sv. Tomáše a kostel sv. Jana Křtitele.
Do roku 1730 náležel Domašov k jesenické farnosti. Avšak značná vzdálenost
od Jeseníku podnítila vratislavského
kanovníka Karla Maxmiliána z Fragsteinu k myšlence, aby byla v dolní části
Domašova utvořena nová farnost. Poté
co získal souhlas, zahájil ještě v témže
roce na vlastní náklady stavbu nového
kostela a jeho vnitřního vybavení. Na
odlití největšího kostelního zvonu prý –
podle legendy – obětoval svou poslední
stříbrnou lžičku. Kostel konsekrovaný
8. prosince 1730 byl zasvěcen sv. Tomáši Apoštolovi. Byl to první případ, kdy
byl patron kostela vybrán podle názvu
městečka, ve kterém byl kostel postaven.
Freiwaldau bewog jedoch den Breslauer
Kanoniker Karl Maximilian von Fragstein zum Streben nach Gründung einer
neuen Pfarrgemeinde im unteren Teil
von Thomasdorf. Nach Einholen der Genehmigung begann von Fragstein noch
in demselben Jahr die Kirche, aus eigenen Mitteln finanziert, zu errichten und
dann auszustatten. Für den Abguss der
Kirchenglocke – so die Legende – hätte
er sein letztes Silberlöffelchen geopfert.
De Kirche wurde am 8. Oktober 1730
dem heiligen Apostel Thomas geweiht.
Es war der erste Fall, dass der Schutzheilige einer Kirche nach dem Namen
der Ortschaft, in der sie errichtet wurde,
gewählt worden ist. Die Kirche entwarf
Tausch und baute der bereits aus Neiße
bekannte bischöfliche Baumeister F.A.
Hammerschmidt. Tausch werden auch
Entwürfe der drei Altäre und der Kanzel
im Inneren der Kirche zugeschrieben,
und darüber hinaus das Bild im Hauptaltar, das den Schutzheiligen der Kirche
– den Heiligen Thomas, der die Wunden
Jesu berührt, darstellt. Das Bauwerk hat
einen vierjochigen Körper, von östlicher
Seite schmaleren Chorraum mit dem
Turm. Im Inneren fällt der Hauptaltar
auf, der in seinem westlichen Teil steht.
Ursprünglich wurde es durch das heute
zugemauerte Fenster in der Westwand
beleuchtet. Mit seiner Form erinnert er
an die Altäre in der Breslauer Marienkathedrale. Das interessanteste Denkmal,
das sich in der Thomaskirche erhalten
hat, ist die in Breslau gegossene Glocke, an der die Inschrift in lateinischer
Sprache sichtbar ist: „Karl Maximilian
von Fragstein und Nimsdorf, Prälat,
Kanzler, Kanoniker und Beamter des
Breslauer Bischofs, zur Glorie des in der
Dreifaltigkeit einzigen Gottes, Johannes
des Täufers und Apostel Thomas”. In
dieser Inschrift steht ein Chronogramm
mit dem Datum 1727 eingeschrieben.
Im Jahre 1766 wurde neben der Kirche
ein einstöckiges, mit Mansardendach
bedecktes Pfarrhaus errichtet.
Eine andere Kategorie der Denkmäler
kirchlicher Kunst bilden freistehende
Skulpturen und Figuren, die von der
schlesischen Landschaft nicht wegzudenken sind. In der Barockzeit wurden
oft Säulen errichtet. Diese Denkmäler
wurden aus Votivgründen erbaut, wie
Pest, Brand oder andere Katastrophen.
An den Säulen versammelten sich Pil-
wany przez Tauscha, a wzniesiony przez
znanego już z Nysy biskupiego budowniczego F. A. Hammerschmidta. Tauschowi przypisuje się też zaprojektowanie
trzech ołtarzy i ambony we wnętrzu kościoła, a ponadto namalowanie obrazu
w ołtarzu głównym, przedstawiającego
patrona kościoła – św. Tomasza dotykającego ran Chrystusa. Budowla ma czteroprzęsłowy korpus, od wschodu węższe
prezbiterium z wieżą. We wnętrzu uwagę zwraca ołtarz główny, który znajduje
się w jego zachodniej części. Pierwotnie
był on podświetlony przez zamurowane
dziś okno w ścianie zachodniej. Swoim
kształtem przypomina ołtarze w kaplicy
mariackiej katedry wrocławskiej. Najciekawszym zabytkiem, jaki zachował się
w kościele św. Tomasza, jest dzwon odlany we Wrocławiu, na którym widnieje
napis w języku łacińskim „Karol Maksymilian z Fragsteinu i Nimsdorf prałat, kanclerz, kanonik i oficjał biskupa
wrocławskiego, ku chwale Boga w Trójcy Jedynego, Jana Chrzciciela i apostoła
Tomasza”. W napis ten wkomponowany
jest chronogram z datą 1727. W 1766
roku obok kościoła wybudowano piętrową plebanię, przykrytą mansardowym
dachem.
Inną kategorią zabytków sztuki sakralnej są wolnostojące pomniki i figury, które stanowią nieodłączny składnik
śląskiego pejzażu. W okresie baroku
w miastach często budowano kolumny.
Pomniki te wystawiano z powodów wotywnych, takich jak zaraza, pożary czy inne
katastrofy. Przy kolumnach skupiały się
pielgrzymki, przy nich składano publiczne
ślubowania związane z uwolnieniem się
od nieszczęść. Sytuowano je w eksponowanych publicznych miejscach, takich jak place
kościelne, rynki miejskie czy też skrzyżowania głównych dróg. Z obszaru księstwa nyskiego rzeźby tego typu znamy z Otmuchowa i Jesenika.
Kolumna maryjna w Otmuchowie
została wykonana w 1734 roku w piaskowcu. Jej autorem był prawdopodobnie Antoni Joerg. Pomnik ten w pewnym sensie zastąpił pręgierz rynkowy, istniejący jeszcze w latach 30. XVIII
wieku, który jednak już w 1717 roku
groził zawaleniem. Postać Maryi w aureoli składającej się z dwunastu gwiazd
apokaliptycznych posadowiona jest tu na
czworobocznym profilowanym cokole,
na którego bokach znajdują się płasko-
Stavba vznikla podle projektu Tausche
a vznikla pod dohledem biskupova stavitele F. A. Hammerschmiedta, známého již z Nisy. Tauschovi je připisován
rovněž projekt tří oltářů a kazatelny
uvnitř kostela a kromě toho i namalování obrazu ve hlavním oltáři, jenž představuje patrona kostela – sv. Tomáše,
dotýkajícího se Kristových ran. Stavba
má loď se čtyřmi oblouky a na východní
straně užší presbytář s věží. Uvnitř nás
zaujme hlavní oltář, který se nachází
v jeho západní části. Původně byl osvětlen oknem v západní stěně, které je dnes
již zazděno. Svou formou připomíná
oltáře v mariánské kapli ve vratislavské
katedrále. Nejzajímavější památkou,
jaká se v kostele sv. Tomáše zachovala,
je zvon odlitý ve Vratislavi, na kterém je
viditelný nápis v latinském jazyce „Karel
Maxmilián z Fragsteinu a Nimsdorfu,
prelát, kancléř, kanovník a oficiál vratislavského biskupa, ku chvále Boha
Trojjediného, Jana Křtitele a apoštola
Tomáše”. Součástí nápisu je chronogram
s datem 1727. V roce 1766 byla vedle
kostela postavena patrová fara s mansardovou střechou.
Jinou kategorií uměleckých sakrálních památek jsou volně stojící pomníky
a sochy, jež tvoří neoddělitelnou součást
slezské krajiny. V období baroka byly
ve městech často stavěny sloupy. Byly
chápány jako votivní, podnětem k jejich
stavbě byla většinou taková neštěstí, jako
např. mor, požáry nebo jiné katastrofy.
Ke sloupům mířily celé zástupy poutníků, byly u nich skládány veřejné přísahy,
týkající se ochrany před neštěstím. Byly
umisťovány na exponovaných veřejných
místech, jakými byly např. prostory
u kostela, městská náměstí nebo křižovatky hlavních cest. Z území niského
knížectví známe památky tohoto typu
z Otmuchova a Jeseníku.
Mariánský sloup v Otmuchově byl
vykonán z pískovce v roce 1734. Jeho
autorem byl pravděpodobně Antonín
Joerg. Tento pomník v jistém slova smyslu nahradil pranýř na náměstí, jenž existoval ještě ve třicátých letech 18. století,
kterému však hrozilo již v roce 1717, že
se zavalí. Postava Marie v aureole, tvořené dvanácti apokalyptickými hvězdami, sedí na čtyřbokém profilovaném
podstavci, na jehož bocích se nacházejí
basreliéfy, představující biblické scény
(Zvěstování, Navštívení, Pokušení Ada-
gergruppen, man legte hier öffentlich
Eid ab im Zusammenhang mit Befreiung von Unglück. Man platzierte sie
an exponierten öffentlichen Standorten wie Kirchenhöfe, städtische Marktplätze oder große Straßenkreuzungen.
Auf dem Gebiet des Fürstentums Neiße
finden wir derartige Skulpturen in Ottmachau und Freiwaldau.
Die Mariensäule in Ottmachau wurde
1734 im Sandstein wahrscheinlich von
Anton Joerg gehauen. Die Säule ersetzte im gewissen Sinne den noch in den
30er Jahren existierenden Pranger, der
aber bereits 1717 einzustürzen drohte. Die Gestalt Marias in der aus zwölf
Apokalypse-Sternen bestehenden Aureole steht hier auf einem quadratischen
profilierten Sockel, an dessen Seiten
sich die biblische Szenen darstellenden
Reliefs (Verkündigung, Heimsuchung,
Versuchung Adams und Evas) befinden.
Die Figur Marias steht an einer großen,
die Erde verkörpernden Kugel, die vom
Ungeheuer mit offenem Maul und der
daraus herausgestreckten Feuerzunge
umschlungen ist. Maria trägt das Jesuskind, das mit dem in Hand gehaltenem
Speer den Kopf des Ungeheuers durchsticht. Es ist eine Darstellung der Siegreichen Mutter Gottes.
Barocke Dreifaltigkeitssäule in Freiwaldau befindet sich in einer kleinen
Parkanlage gegenüber dem Eingang zum
Museum. Die ovale Sandsteinsäule steht
auf einem viereckigen, mit Reliefs von
vier Heiligen, die vor der Pest schützen
– Sebastian, Rochus, Carl Borromäus
und Franz Xavier, geschmückten Sockel. Auf die Säule wurde die Figur der
Dreifaltigkeit – der sog. Gnadenthron
– aufgesetzt. Im hinteren Teil trägt die
Säule die Signatur I.F.A.P/1721. In der
Stadtchronik wurde dieses Denkmal als
Pestsäule ein Jahr zuvor erwähnt. Ursprünglich stand die Säule am östlichen
Stadtrand, vor der Brücke über die Biele, nicht weit von dem heutigen Kino.
Vor dem Vodni Trzw tauchte sie erst
1993 auf an der Stelle des hier bis 1945
befindlichen Mahnmals für Opfer des
1. Weltkrieges.
Weitere typische Beispiele freistehender sakraler Kunst sind die Figuren
heiligen Nepomuks. Das erste Denkmal
für diesen Heiligen wurde 1683 auf der
Karlsbrücke in Prag aufgestellt. Dank Jesuiten verbreitete sich sein Märtyrerkult
27
rzeźby przedstawiające sceny biblijne
(Zwiastowanie, Nawiedzenie, Kuszenie Adama i Ewy). Figura Maryi stoi na
obszernej, symbolizującej Ziemię, kuli,
którą oplata potwór z otwartą paszczą,
z wydobywającym się z niej ognistym językiem. Maryja podtrzymuje Dzieciątko
Jezus, które trzymaną w ręku włócznią
przebija głowę potwora. Jest to przedstawienie Matki Boskiej Zwycięskiej.
Barokowa kolumna św. Trójcy w Jeseniku znajduje się w niewielkim parku
naprzeciw wejścia do muzeum. Owalna,
piaskowcowa kolumna osadzona jest na
czworobocznym cokole, ozdobionym
reliefami czterech świętych patronów
chroniących przed zarazą: świętych Sebastiana, Rocha, Karola Boromeusza
i Franciszka Ksawerego. Na kolumnie
osadzona jest rzeźba Trójcy Świętej
– tzw. Tron Łaski. W tylnej części kolumna posiada sygnaturę: I.F.A.P/1721.
W kronice miejskiej pomnik ten,
jako kolumna morowa, wzmiankowany był już rok wcześniej. Pierwotnie
kolumna stała na wschodnim skraju
miasta przed mostem na Białej, niedaleko dzisiejszego kina. Przed Wodną
Twierdzę trafiła dopiero w 1993 roku,
kiedy to postawiono ją w miejscu stojącego do 1945 roku pomnika poległych
w I wojnie światowej.
Kolejnym charakterystycznym przykładem wolnostojącej rzeźby sakralnej
są figury św. Jana Nepomucena. Pierwszy pomnik tego świętego stanął w 1683
roku na moście Karola w Pradze. Za sprawą jezuitów kult tego męczennika rozprzestrzenił się na Śląsku, a potem w innych regionach. Św. Jan Nepomucen był
patronem mostów, przepraw, opiekunem
życia rodzinnego, orędownikiem dobrej
spowiedzi, sławy i honoru. Według tradycji
ludowej chronił także pola i zasiewy przed
powodzią i suszą. Wszystko to sprawiło, że
Nepomucen zyskał popularność, jakiej nie
osiągnął żaden inny święty. Jego figury stawiano przy drogach w sąsiedztwie mostów,
rzek, na placach publicznych i kościelnych
oraz skrzyżowaniach dróg. Większość zachowanych pomników św. Jana Nepomucena pochodzi właśnie z okresu największej potęgi jezuitów – baroku.
Styl barokowy w budownictwie świeckim możemy zaobserwować w zachowanych do dziś kamienicach mieszczańskich. Doskonałym przykładem jest tzw.
Stara Poczta w Zlatych Horach. Ta naj-
28
ma a Evy). Socha Marie stojí na kouli,
symbolizující Zemi, kolem níž se vine
nestvůra s otevřenou tlamou, ze které
šlehá ohnivý jazyk. Marie drží Děťátko
Ježíška, probodávající hlavu nestvůry kopím. Jedná se o zobrazení Panny
Marie Vítězné.
Barokní sloup sv. Trojice v Jeseníku
se nachází v nevelikém parku naproti
vchodu do muzea. Oválný pískovcový sloup stojí na čtyřbokém podstavci,
ozdobeném reliéfy čtyř svatých patronů, kteří mají chránit před morem, čili
sv. Sebastiána, Rocha, Karla Boromea
in Schlesien und anschließend auch in
anderen Regionen. Der heilige Johannes
Nepomuk war Schutzpatron von Brücken, Flussübergängen, Beschützer des
Familienlebens, Befürworter der guten
Beichte, des Ruhmes und der Ehre. Er
sollte auch – so der Volksmund – Acker
und Saaten vor Hochwasser und Dürre
schützen. Deshalb gewann Nepomuk
Beliebtheit, die keinem anderen Heiligen zuteil wurde. Seine Figuren stellte
man an Straßenrändern in der Nachbarschaft von Brücken und Flüssen, auf
öffentlichen und kirchlichen Plätzen
sowie an Straßenkreuzungen auf. Die
meisten erhaltenen Figuren heiligen
Nepomuks stammen eben aus der Zeit
der größten Macht der Jesuiten – aus der
Barockzeit.
Den Barockstil im profanen Bauwesen beobachten wir in den bis heute erhaltenen Bürgerhäusern. Hervorragendes Beispiel dafür liefert die sog. Alte
Post in Zuckmantel. Dieses prächtigste
Haus am Markt wurde 1698 erbaut.
Sein herrlicher Giebel knüpft mit seiner
Ausschmückung an den niederländischen Barock an. Die Merkmale dieses
Stils finden wir darüber hinaus in einigen Häusern in Neiße und Patschkau
wieder.
Von der Blüte und wirtschaftlicher
Pracht Neißes um die Wende des 17. und
18. Jahrhunderts scheinen zwei Bestandteile der Stadtverzierung zu zeugen: Tritonbrunnen und Schöner Brunnen. Der
Tritonbrunnen stellt eines der schönsten
Elemente der kleinen Architektur der
Stadt dar. Er steht an der Bracka Straße und wurde in den Jahren 1700–1701
aus Kunzendorfer Marmor errichtet.
Sein Vorbild war der römische Brunnen
Fontanna del Tritone (um 1637 durch
Giovanni Lorenzo Bernini für Papst
Urban VIII. geschaffen). Er besitzt zwei
Becken. In der Mitte des Hauptbeckens
steht der Brunnen mit dem Fußsockel
in Form von vier Delphinen mit der
Wappenkartusche von Neiße und dem
Datum 1701. Darüber befindet sich eine
muschelförmige Schale, in der eine mit
Muschel musizierende Tritonfigur steht.
Von allen Neißer Denkmälern begründet eben der Tritonbrunnen den einst
der Stadt verliehenen Beinamen „schlesisches Rom”.
Schöner Brunnen wurde 1686 durch
den bischöflichen Hofklempner Wilhelm
okazalsza kamienica rynkowa została
wybudowana w 1698 roku. Jej wspaniały
szczyt dekoracją nawiązuje do baroku
holenderskiego. Cechy tego stylu odnajdujemy ponadto w niektórych kamienicach Nysy i Paczkowa.
O rozkwicie i bogactwie gospodarczym
Nysy przełomu XVII i XVIII wieku zdają
się świadczyć dwa elementy dekoracyjne miasta – Fontanna Trytona i Piękna
Studnia. Fontanna Trytona to jeden z najpiękniejszych elementów małej architektury miasta. Usytuowano ją przy ul. Brackiej, a wzniesiono w latach 1700–1701
roku ze sławniowickiego marmuru. Jej
pierwowzorem była rzymska Fontanna
del Tritone (wykonana około 1637 roku
przez Giowanniego Lorenzo Berniniego
dla papieża Urbana VIII). Posiada ona
dwa baseny. Pośrodku głównego usytuowano fontannę z podstawą w kształcie
4 delfinów z kartuszem herbowym Nysy
i datą 1701. Powyżej znajduje się czara
w kształcie muszli, na której usytuowano figurę trytona grającego na muszli.
Pośród wszystkich nyskich zabytków to
właśnie Fontanna Trytona najbardziej
uzasadnia nadane niegdyś Nysie określenie „śląski Rzym”.
Piękna Studnia została wykonana
w 1686 roku przez Wilhelma Hellewega,
nadwornego ślusarza biskupiego, z fundacji rajcy nyskiego Kaspra Naasa. Jest
jednym z najbardziej znanych dzieł sztuki kowalskiej na Śląsku, z piękną, ornamentalną, kopulastą nadbudową ujmującą, a jednocześnie zabezpieczającą
studnię. Została wykonana z kutej kraty
żelaznej o bogatej dekoracji wicią roślinną, z główkami aniołków, ptakami, smokami i postaciami groteskowymi. Studnię opasuje fryz z inskrypcją erekcyjną
i ozdobną sterczyną w zwieńczeniu.
Okres baroku to nie tylko architektura
sakralna i budownictwo mieszczańskie.
W XVII wieku rozpoczęto w Nysie inwestycje fortyfikacyjne, które uczyniły z miasta jedną z najpotężniejszych
twierdz, a ich zachowane fragmenty są
zabytkiem inżynierii wojskowej tamtych
czasów. Najstarsze nowożytne fortyfikacje Nysy zostały zaprojektowane przez
Schneidera von Lindau w 1594 roku za
sprawą ówczesnego biskupa wrocławskiego Andrzeja Jerina. Realizowano je
do początku XVII wieku, a następnie
przebudowano – już w zarysach szkoły staroholenderskiej i nowowłoskiej
a Františka Xaverského. Na sloupu stojí socha Sv. Trojice – tzv. Trůn milosti.
Zezadu sloupu se nachází signatura:
I.F.A.P/1721. V městské kronice byl
tento sloup zmiňován jako morový již
o rok dříve. Původně stál na východním
okraji města před mostem nad řekou
Bílá Jesenická nedaleko dnešního kina.
Před Vodní tvrz se dostal teprve v roce
1993, kdy byl postaven na místě pomníku padlých za první světové války, který
zde stál do roku 1945.
Dalším charakteristickým příkladem
volně stojících sakrálních soch jsou figury sv. Jana Nepomuckého. První pomník
tohoto světce byl postaven v roce 1683
na Karlově mostě v Praze. Díky působení jezuitů se kult tohoto mučedníka rozšířil v celém Slezsku a potom
i v jiných regionech. Sv. Jan Nepomucký
byl patronem mostů, přeprav, ochráncem rodinného života, uchování zpovědního tajemství, slávy a cti. Podle
lidové tradice chránil rovněž pole a setbu před povodní a suchem. To vše vedlo
k jeho neobyčejné popularitě, jaké nedosáhl žádný jiný světec. Jeho sochy byly
stavěny při cestách poblíž mostů, řek,
na veřejných i církevních prostranstvích
nebo na křižovatce cest. Většina zachovaných pomníků sv. Jana Nepomuckého
pochází právě z období největšího rozmachu činnosti jezuitů, z doby baroka.
Barokní sloh můžeme sledovat rovněž
u světských staveb, především na dodnes
zachovaných měšťanských domech.
Dokonalým příkladem je tzv. Stará
pošta ve Zlatých Horách. Tento nejokázalejší měšťanský dům byl postaven
v roce 1698. Jeho nádherný štít navazuje svou výzdobou na holandské baroko.
Rysy tohoto slohu nacházíme rovněž
u některých měšťanských domů v Nise
a Paczkowě.
O rozkvětu a hospodářském bohatství Nisy na přelomu 17. a 18. století
svědčí dva významné objekty – kašna se
sochou Tritona a Krásná studna. Kašna
se sochou Tritona je jedním z nejhezčích
příkladů „malé architektury” ve městě.
Nacházela se na ulici Bracka, byla postavena v letech 1700-1701 ze sławniowického mramoru. Jejím vzorem se stala
římská kašna del Tritone (postavená
kolem roku 1637 Giovannim Lorenzem
Berninim pro papeže Urbana VIII.).
Tvoří ji dva bazénky. Uprostřed prvního se nachází fontánka s podstavcem ve
Helleweg geschaffen und vom Stadtrat
Kaspar Naas gestiftet. Er gehört zu den
bekanntesten Werken der Schmiedekunst in Schlesien, mit dem schönen,
ornamentalen, kuppelförmigen Oberbau, der den Brunnen einfasst und zugleich schützt. Er wurde aus Schmiedeeisengitter angefertigt, mit reichhaltiger
Pflanzenrankenverzierung, mit Engelsköpfchen, Vögeln, Drachen und grotesken Gestalten. Den Brunnen umschließt
ein Fries mit der Gründungsinschrift
und Zierpinakeln im Abschluss.
Der Beginn der Barockzeit steht nicht
nur für Kirchenarchitektur und Bürgerbau. Im 17. Jahrhundert begann man
in Neiße mit Befestigungsinvestitionen,
die die Stadt in eine der mächtigsten Festung verwandelt haben. Ihre erhaltenen
Fragmente sind Denkmäler des Ingenieurbauwesens aus damaliger Zeit. Die
frühesten neuzeitlichen Fortifikationen
in Neiße wurden von Schneider von Lindau im Jahre 1594 auf Veranlassung des
Breslauer Fürstbischofs Andreas Jerin
entworfen. Umgesetzt wurden die Entwürfe bis zu den Anfängen des 17. Jahrhunderts. Die Befestigungen wurden anschließend – bereits in den Umrissen der
altniederländischen und der neuitalienischen Schule – von 1643 bis zu den Anfängen des 18. Jahrhunderts umgebaut.
Der zehn Bastionen umfassende Befestigungsring mit dem Wallschild vor dem
Breslauer Tor war durch einen einfachen
Schutzgraben und einen hinter Böschung
verlaufenden Weg umgeben. Von diesen
Objekten hat sich bis zu unseren Zeiten
die mehrfach modernisierte St. Hedwig
Bastion an der Piastowska Str. erhalten.
Diese erste Befestigungsanlage hatte
viele Schwächen und wurde 1741 durch
preußische Truppen erobert. Friedrich II.
wusste strategische Lage der Stadt und
die bereits bestehenden Befestigungen
zu schätzen und beschloss, Neiße in
eine Festung umzuwandeln. Im Jahre
1741 unter Leitung des niederländischen Ingenieurs Cornelius von Warlawe wurden die die Stadt umschließenden Befestigungen, Unterer Damm
genannt, umgebaut. Dadurch entstand
eine neue Stadt – Friedrichsstadt, eher
eine Art Kaserne oder Militärlager
(heute Stadtteil Nysa Radoszyn). An den
beiden Flussufern wurden Redouten
errichtet – die Kardinal-Redoute und
die Kapuziner-Redoute. Damals wurde
29
– w okresie od 1643 roku do początków
XVIII wieku. Dziesięciobastionowy
pierścień fortyfikacji z rawelinem przed
Bramą Wrocławską otoczony był pojedynczą fosą i ukrytą, biegnącą naprzeciw skarpą drogą. Z tych obiektów do
dzisiejszych czasów zachował się – wielokrotnie modernizowany – bastion
św. Jadwigi przy ul. Piastowskiej.
Ten pierwszy system umocnień miał
wiele słabych stron i został zdobyty
w 1741 roku przez armię pruską. Fryderyk II, doceniając strategiczne położenie
miasta oraz istniejące już fortyfikacje,
postanowił uczynić z Nysy twierdzę.
Dlatego po 1741 roku, pod kierownictwem holenderskiego inżyniera gen.
Corneliusa von Warlawe, przebudowano
otaczające miasto fortyfikacje nazwane
Obwałowaniami Dolnymi. Równocześnie na drugim brzegu rzeki zbudowano Forty Górne. Powstało tym samym
nowe miasto Friedrichsstadt, będące
raczej rodzajem koszar lub obozu wojskowego (obecnie jest to dzielnica Nysa
Radoszyn). Po obu brzegach rzeki zostały wzniesione reduty – Kardynalska
i Kapucyńska. Wtedy zbudowano także
m.in. Fort Prusy wraz z pasami promieniście rozchodzących się w kierunku
rzeki obwałowań, zwanymi Jerozolimskimi. Fort ten był samodzielną cytadelą w Fortyfikacjach Górnych. Oprócz
wspomnianych już obwałowań od Fortu
30
tvaru čtyř delfínů s kartuší Nisy a datem
1701. Výše se nachází číše ve tvaru mušle, na které stojí socha Tritona, jenž hraje na mušli. Ze všech niských památek
může být právě kašna se sochou Tritona
nejpádnějším důvodem, proč bylo Nise
kdysi přiznáno označení „Slezský Řím”.
Krásná studna byla postavena v roce
1686 Wilhelmem Hellewegem, dvorským zámečníkem, na náklady niského
radního Kaspra Naase. Jedná se o jedno
z nejznámějších děl kovářského umění ve Slezsku s pěknou ornamentální
kopulovitou nástavbou, která zastřešuje a současně chrání studnu. Je vykonána z kované železné mříže s bohatou
výzdobou, zobrazující pnoucí rostliny,
hlavičky andílků, ptáky, draky a bizarní
postavy. Studnu lemuje nápis s erekční
inskripcí a na vrcholu zdobí fiály.
Barokní architekturu nereprezentovaly pouze sakrální a měšťanské stavby. Od začátku 17. století začalo být
v Nise investováno do opevnění, které
z města učinilo jednu z nejmocnějších
pevností a jejich zachované fragmenty
dodnes představují památky vojenského inženýrství tehdejší doby. Nejnovější novodobé opevnění Nisy vzniklo na
základě projektu Schneidera z Lindau
v roce 1594 z iniciativy vratislavského
biskupa Ondřeje Jerina. Plán byl realizován od začátku 17. století, později došlo
k další přestavbě – již pod vlivem staré
holandské a nové italské školy – v období od roku 1643 do začátku 18. století.
Prstenec deseti bašt pevnosti s ravelínem
před Vratislavskou bránou byl obehnán
jediným příkopem a skrytou cestou,
vedoucí podél protějšího náspu. Z těchto objektů se zachovala do dnešní doby
– mnohokrát modernizovaná – bašta sv.
Hedviky u ulice Piastowska.
Tento první systém opevnění měl mnoho slabých stran. Pevnost byla v roce 1742
dobyta pruským vojskem. Fridrich II. si
uvědomoval význam postavení města a
již existujícího opevnění a rozhodl se, že
z Nisy učiní tvrz. Proto byly po roce 1741
pod vedením holandského inženýra gen.
Cornelia von Warlave přestavěny fortifikace, obehnané kolem města, zvané Dolním
valem. Současně na druhém břehu řeky
byly postaveny Horní pevnůstky. Vzniklo
tím nové město Friedrichsstadt, jež bylo
spíše typem vojenských kasáren nebo
vojenského tábora (v současné době je to
čtvrť Radoszyn). Po obou březích řeky byly
auch das Fort Preußen samt der sich der
strahlenförmig in Richtung Fluss verzweigenden Erdwallstreifen, Jerusalemer Umwallungen genannt, errichtet.
Das Fort stellte eine selbständige Zitadelle in den Oberen Befestigungen dar.
Neben der bereits erwähnten Umwallungen verlief vom Fort Preußen fast bis
zur Eisenbahnlinie (an der Grodkowska
Str.) ein trockener Graben, Hoher Wall
genannt. Die hier eingesetzten architektonischen Lösungen der Befestigungen gingen ihrer Zeit mindestens einige
Dutzend Jahre voraus. In den folgenden
Jahren bis zum 19. Jahrhundert wurde
das Bastionsystem weiter ausgebaut.
Daher galt Neiße als eine der stärksten
und modernsten Festungen im damaligen Europa. Diese Ansicht bestätigt die
Tatsache, dass die Truppen Napoleons
im Jahre 1807 einhundertvierzehn Tage
lang unter ständigem Beschuss schwerer Artilleriewaffen Neiße belagerten.
Die Schlagkraft des Artilleriebeschusses
war dermaßen groß, dass in der ganzen
Stadt lediglich fünf Häuser verschont
blieben. Erst ausstehender Entsatz mit
Munition und Lebensmitteln zwang
Neiße zur Kapitulation. Die sich mit der
Zeit verändernden Kriegstechniken und
der Einsatz von Kanonen mit Gewinderohren im 19. Jahrhundert entzogen der
Festung ihre militärische Bedeutung. Ab
1871 begann die Auflösung der Festung.
Infolge der Abrissarbeiten sind lediglich
ca. 50–60% des Befestigungsbestandes
im unterschiedlichen Erhaltungszustand erhalten geblieben. Die heutzutage vorhandenen Werke und Anlagen
bestehen aus den Überresten des „Festungslagers” aus dem 18. Jahrhundert,
dem Hohen Wall mit der teilweise zerstörten Grottkauer Bastion, dem äußeren Jerusalemer Wall mit dem Hohen
Redan und der Hohen Batterie sowie
der Kaninchen-Redoute, eine fünf Forte
umfassende Anlage, Hochwasserdamm
mit der Kardinal-Redoute sowie den
Eisenbahndamm. Trotz weitgehender
Verluste ist es eine der am besten erhaltenen neuzeitlichen Festungen in Schlesien. Zusammen mit den gut erhaltenen
Festungen in Glatz und Silberberg, mit
der Befestigungsanlage Warthaer Berge und Vorgebirgsland bilden sie Reste
neuzeitlicher preußischer Fortifizierungen des nördlichen Sudetenteils. Diese
Befestigungen stellen zusammen mit
Prusy biegła, niemal do torów kolejowych (przy ul. Grodkowskiej), sucha
fosa zwana Obwałowaniami Wysokimi.
Zastosowane tu rozwiązania architektoniczne fortyfikacji o dobre kilkadziesiąt
lat wyprzedzały swoje czasy. W późniejszych latach miały miejsce dalsze rozbudowy systemu bastionowego, trwające
aż do XIX wieku. Dzięki temu Nysa była
uważana za jedną z najsilniejszych i najnowocześniejszych twierdz w ówczesnej Europie. Opinię tę potwierdza fakt,
że wojska napoleońskie w 1807 roku
aż 114 dni oblegały Nysę, nieustannie
ją ostrzeliwując ciężką artylerią. Siła
rażenia artyleryjskiego była tak wielka, że w mieście ocalało tylko pięć domów. Dopiero brak odsieczy z amunicją
i żywnością zmusił Nysę do kapitulacji.
Zmieniające się z czasem techniki wojenne oraz zastosowanie w XIX wieku
dział z gwintowanymi lufami spowodowały utratę militarnego znaczenia
fortyfikacji. Od 1871 roku rozpoczęła
się likwidacja twierdzy. W wyniku prac
wyburzeniowych do chwili obecnej
przetrwało około 50–60% stanu fortyfikacji w różnym stanie zachowania. Na
istniejące obecnie dzieła i zespoły składają się pozostałości XVIII-wiecznego
obozu warownego, obwałowań wysokich
z częściowo zniszczonym Bastionem
Grodkowskim, Obwałowań Jerozolimskich zewnętrznych z Wysokim Redanem i Wysoką Baterią oraz Redutą Króliczą, zespół pięciu fortów, obwałowania
Powodziowe z Redutą Kardynalską oraz
obwałowania Kolejowe. Mimo znacznych strat jest to jedna z najlepiej zachowanych nowożytnych twierdz na Śląsku.
Wraz z dobrze zachowanymi twierdzami Kłodzką i Srebrnogórską, zespołem
fortyfikacji Przedgórza i Gór Bardzkich
stanowi ona pozostałości nowożytnych
pruskich fortyfikacji północnej części gór
Sudeckich. Umocnienia te wraz z twierdzami w Czechach to jeden z najcenniejszych europejskich systemów obronnych, obfitujący w unikatowe dzieła
i nowatorskie XVIII- i XIX-wieczne rozwiązania techniczne.
postaveny reduty – Kardinálská a Kapucínská. Tehdy byla rovněž vybudována mj.
pevnůstka Prusko společně s pásy valů,
které se radiálně rozcházely směrem k řece
a jimž se říkalo Jeruzalémské. Tato pevnůstka představovala samostatnou citadelu mezi Horními pevnůstkami. Kromě již
zmiňovaných valů se od Pevnůstky Prusko táhl – téměř až k železničním kolejím
(ul. Grodkowska) – příkop, zvaný Vysokými
valy. Architektonická řešení opevnění, která zde byla uplatněna, předběhla svou dobu
o několik desetiletí. V pozdějších letech
došlo k dalšímu rozšiřování systému bašt,
které trvalo až do 19. století. Díky tomu byla
Nisa považována za jednu z nejmocnějších
a nejmodernějších pevností v tehdejší
Evropě. To potvrzuje i situace z roku 1807,
kdy napoleonská vojska musela Nisu obléhat až 114 dní a ostřelovat těžkým dělostřelectvem. Síla dělostřeleckého útoku byla
tak silná, že se ve městě zachovalo pouze
pět domů. Teprve nedostávající se vojenská pomoc s municí a potravinami přiměla Nisu ke kapitulaci. Postupem doby,
kdy se měnila válečná technika a začala být
používána děla se závitovými hlavněmi,
ztrácela pevnost svůj militární význam.
Od roku 1871 byla zahájena likvidace tvrze. Po demolici zbylo do dnešního dne asi
jen 50–60 % z původního stavu pevnosti,
a to v různém stupni zachování. Celek dnes
tvoří pozůstatky „opevněného tábora”
z 18. století, vysokých valů s částečně zničenou Grodkowskou baštou, pozůstatky
vnějších Jeruzalémských valů s Vysokým
redanem a Vysokým dělem a Králičí reduta, komplet pěti pevnůstek, Povodňové
valy s Kardinálskou redutou a Železniční
valy. Přes značné škody se jedná o jednu
z nejlépe zachovaných novověkých pevností ve Slezsku. Společně s dobře zachovanými pevnostmi v Kladsku, Stříbrné
Hoře a skupinou opevnění v Předhůří
a Bardských horách tvoří pozůstatky novodobých pruských fortifikací v severní části Sudet. Tato opevnění spolu s tvrzemi
v Čechách představují jeden z nejcennějších evropských obranných systémů, jenž
stkví unikátními díly a novátorskými technickými řešeními 18. a 19. století.
Klasycyzm – powrót
do antycznych wzorców
Klasicismus – návrat
k antickým vzorům
Cechy tego stylu można odnaleźć
w nielicznych budowlach sakralnych
i świeckich na obszarze księstwa ny-
Rysy tohoto slohu je možné najít na
některých církevních a světských stavbách, nacházejících se na území niského
den tschechischen Festungen eine der
wertvollsten Abwehrsysteme dar, die
zahlreiche einmalige Kunstwerke und
kühne technische Lösungen aus dem 18.
und 19. Jahrhundert enthalten.
Der Klassizismus – zurück
zu den klassischen Vorbildern
Die Merkmale dieser Stilrichtung
sind in wenigen sakralen und profanen
Bauten auf dem Gebiet des Fürstentums
Neiße zu finden. Zu den klassischen
Vorbildern griff man unter anderem
während des Anfang des 19. Jahrhunderts durchgeführten Umbaus der barocken Kirche St. Josephs in Langendorf
(Gemeinde Ziegenhals). Ein Beispiel
für die in dem Stil erbaute Kirche ist
die 1797 errichtete Johannes-der-Täufer-Kirche in Ober Thomasdorf. Das
Innere wurde mit Bildern und Skulpturen aus den bereits damals nicht mehr
existierenden Kirchen geschmückt, unter anderem aus der Franziskaner-Kirche und-kloster in Troppau. Von dort
stammte auch die Glocke aus dem Jahre
1690. Die Nebenaltäre schuf der lokale
Tischler Joseph Pompe. Am interessantesten waren jedoch die Werke des im
gesamten Grenzgebiet berühmten Bildhauers und Malers Bernard Kutzer aus
Niedergrund bei Zuckmantel. Er schuf
die Figur Jesu auf dem Ölberg und das
Bild „Herz Gottes”, das bei ihm die sich
seit 1842 in Gräfenberg aufhaltende polnische Gräfin Lubińska bestellte. In der
2. Hälfte des 19. Jahrhunderts wurde der
Chorraum erbaut. Über dem Haupteingang in die Kirche, unterhalb des Turmes, befindet sich ein Relief mit dem
Datum der Kirchweihe. Es war das letzte
Sakralbauwerk des geteilten und langsam absterbenden Fürstentums Neiße.
Im Jahre 1810 wurde es auf dem Gebiet
Preußens säkularisiert und das einzige
Überbleibsel des Herzogtums war der
herzogliche Ehrentitel, den Breslauer
Bischöfe trugen. Der letzte, der sich so
betiteln ließ, war Fürstbischof Bertram.
Der klassizistische Stil zeichnet auch
Profanbauten aus: vor allem das Rathaus in Patschkau, dessen Renaissance-Körper in den Jahren 1821–1822 im Stil
des späten Klassizismus umgebaut wurde. Klassizistische Dekoration finden
wir auch an Fassaden zahlreicher Bürgerhäuser aus dem 19. Jahrhundert.
31
skiego. Do klasycznych wzorców sięgnięto m.in. w trakcie przebudowy
w pocz. XIX wieku barokowego kościoła
św. Józefa w Bodzanowie (gm. Głuchołazy). Przykładem świątyni w tym stylu
jest, zbudowany w 1797 roku, kościół
św. Jana Chrzciciela w Górnym Domašovie. Wnętrze ozdobiono obrazami
i rzeźbami pochodzącymi z kilku nieistniejących już wówczas świątyń, m.in.
z kościoła i klasztoru franciszkanów
w Opawie. Stamtąd pochodził również
dzwon z 1690 roku. Ołtarze boczne wykonał miejscowy stolarz Joseph Pompe.
Najciekawsze były jednak prace znanego
na całym pograniczu rzeźbiarza i malarza z Horní Údolí – Bernarda Kutzera.
Był on autorem rzeźby Chrystusa na
Górze Oliwnej i obrazu „Boże Serce”,
który zamówiła u niego przebywająca
w 1842 roku w Gräfenbergu Polka hrabina Lublińska. W drugiej połowie XIX
wieku dobudowano chór. Nad głównym
wejściem do świątyni, znajdującym się
pod wieżą, umieszczony jest relief z datą
konsekracji kościoła. Była to ostatnia budowla sakralna podzielonego i dożywającego końca swych dni księstwa nyskiego.
W 1810 roku dokonano jego sekularyzacji na obszarze pruskim, a jedyną
pozostałością po księstwie był honorowy tytuł książęcy noszony przez biskupów wrocławskich. Ostatnim, który
się tytułował w ten sposób, był biskup
Bertram.
Styl klasycystyczny charakteryzuje również budowle świeckie, przede wszystkim
ratusz w Paczkowie, którego renesansowa
bryła została przebudowana w latach 1821–
–1822 w stylu późnego klasycyzmu. Dekoracje klasycystyczne odnajdujemy także na
elewacjach wielu XIX-wiecznych kamienic.
Klasycyzm pod koniec I połowy XIX
wieku powoli „rozpływał się” się w następującym po nim eklektyzmie i występował już
tylko jako jeden z wielu stylów historycznych.
Neoromanizm, neogotyk,
neobarok – historyzujący
przełom wieków
Architekturę sakralną końca XIX wieku i początku XX wieku charakteryzują
neogotyk i neoromanizm. Świątynie celowo budowano w neostylach dla podkreślenia historycznych treści oraz dla
wyrażenia ciągłości i tradycji Kościoła.
Neoromanizm nieco późniejszy od neo-
32
knížectví. Klasickými vzory se inspirovali stavitelé mj. během přestavby
barokního kostela sv. Jozefa v Bodzanowě (obec Głuchołazy) na začátku
19. století. Příkladem stavby, postavené
v tomto slohu, je kostel sv. Jana Křtitele
v Horním Domašově z roku 1797. Interiéry byly ozdobeny obrazy a sochami,
jež pocházely z několika, dnes již neexistujících svatyní, mj. z kostela a kláštera
františkánů v Opavě. Odtud pocházel
rovněž zvon z roku 1690. Boční oltáře
vykonal místní truhlář Joseph Pompe.
Nejzajímavější však byly práce sochaře a malíře z Horního Údolí, známého
v celém pohraničí, Bernarda Kutzera.
Byl autorem sochy Kristus na Olivové hoře a obrazu „Božího srdce”, jenž
si u něj objednala Polka, hraběnka Lublińska, pobývající v roce 1842 v Gräfenbergu. V druhé polovině 19. století byla
dostavěna kruchta. Nad hlavním vchodem do kostela pod věží se nachází reliéf
s datem jeho vysvěcení. Byla to poslední
sakrální stavba rozděleného a své dny
dožívajícího niského knížectví. V roce
1810 proběhla v pruském záboru jeho
sekularizace a jedinou vzpomínkou na
knížectví byl čestný titul, jenž užívali
vratislavští biskupové. Posledním, který se tímto titulem honosil, byl biskup
Bertram. Klasicistický sloh se promítl
rovněž v architektuře světských budov.
Především na radnici v Paczkowě, jehož
renesanční silueta byla v letech 18211822 přestavěna v pozdně klasicistickém
slohu. Klasicistickou výzdobu nacházíme rovněž na průčelích mnoha měšťanských domů z 19. století.
Klasicismus koncem první poloviny
19. století se pomalu „rozplýval” v následujícím ho eklektismu a vystupoval již
jen jako jeden z mnoha „historických
slohů”.
Novorománský, novogotický
a novobarokní sloh –
historizující přelom století
Pro sakrální architekturu konce 19.
století a začátku 20. století je charakteristický novogotický a novorománský sloh. Kostely byly záměrně stavěny
v těchto novoslozích, aby byla zdůrazněna
kontinuita a tradice církve. Novorománský sloh nastoupil o něco později než sloh
novogotický a svůj rozkvět prožíval po
sjednocení Německa, kde oživoval a připomínal legendu první německé říše Ottonů.
Der Klassizismus löste sich gegen Ende
der 1. Hälfte des 19. Jahrhunderts langsam in dem ihm folgenden Eklektizismus auf und trat später nur als eine der
zahlreichen historischen Stilrichtungen auf.
Neoromanik, Neugotik,
Neobarock – historisierende
Jahrhun-dertwende
Sakrale Architektur des ausgehenden
19. und des beginnenden 20. Jahrhunderts prägen Neugotik und Neoromanik.
Kirchen wurden gezielt in historischen
Stilen erbaut, um historische Inhalte
hervorzuheben sowie Kontinuität und
Tradition der Kirche auszudrücken. Die
als Neugotik etwas jüngere Neoromanik
erlebte ihre Blüte nach der Vereinigung
Deutschlands, wo sie Anknüpfung an
die Legende des Ersten Deutschen Reiches darstellte.
In Neiße befinden sich zwei ansehnliche Architekturobjekte, derer Ausmäße
in Bewunderung versetzen. Es handelt
sich um das Franziskanerkloster an der
ehemaligen Hl. Rochus-Allee (heute
Wojska Polskiego Allee) sowie das Kloster der Steyler Missionare an Rodzie-
gotyku przeżywał swój rozkwit po zjednoczeniu Niemiec, gdzie stanowił przywołanie legendy I Rzeszy Niemieckiej.
W Nysie znajdują się dwa okazałe
obiekty architektoniczne, których rozmiary wprawiają w podziw. Chodzi tu
o klasztor franciszkanów przy dawnej
alei św. Rocha (dziś aleja Wojska Polskiego) oraz klasztor werbistów przy
ul. Rodziewiczówny. W 1900 roku franciszkanie osiedlili się przy obecnej Alei
Wojska Polskiego i dwa lata później
rozpoczęli budowę kościoła i klasztoru.
Architektura zespołu franciszkańskiego nawiązuje wyraźnie do historycznej
formy architektury romańskiej. Mamy
tu do czynienia ze stylem typowym dla
budowli sakralnych dawnych terenów
państwa pruskiego. Drugi nyski monumentalny obiekt to klasztor zakonu misyjnego werbistów przy ulicy Rodziewiczówny, reprezentujący styl neogotycki.
Ze względu na wielkość tego założenia
architektonicznego, składającego się
z kościoła, klasztoru oraz zabudowań
gospodarczych, nie ma ono sobie równego na terenie miasta, a nawet całej
Opolszczyzny. Fundację tego kompleksu rozpoczęto w 1892 roku, a rok później obiekt był już prawie gotowy do zamieszkania. Kościół poświęcono dopiero w 1907 roku. Jest to budowla nawiązująca w swoich architektonicznych
formach do typowo gotyckich katedr.
Architektura kościoła należącego do
licznych śląskich przykładów kościołów
neogotyckich wyróżnia się jednak wśród
nich imponującą wielkością. Zespół architektoniczny werbistów przeznaczony
był na cele szkolne i takim służy do dnia
dzisiejszego.
W latach 1889–1895 w duchu neogotyckim zmodernizowano również kościół św. Jakuba i św. Agnieszki w Nysie.
Założono wtedy nowe sklepienia w nawie głównej, położono posadzkę i dobudowano kruchtę zachodnią (dzisiejsze
wejście główne). Wejście wzniesione
z kamienia, jest bogato dekorowane neogotyckimi laskowaniami, maswerkami,
sterczynami i rzeźbami. Pracami modernizacyjnymi kierował Józef Eberts.
Inny obiekt, tym razem neoromański,
możemy zobaczyć w przygranicznych
Mikulovicach. W 1897 roku tutejsza parafia liczyła 5534 wiernych. W związku
z tym podjęto decyzję o budowie nowego, znacznie większego kościoła. Ostat-
V Nise se nacházejí dva okázalé architektonické objekty, jejichž rozměry budí
obdiv. Jde o františkánský klášter poblíž
bývalé aleje sv. Rocha (dnes alej Wojska
Polskiego) a klášter verbistů na ul. Rodziewiczówny. Františkáni se usadili
po-blíž současné aleje Wojska Polskiego
v roce 1900 a o dva roky později zahájili
stavbu kostela a kláštera. Architektura františkánského komplexu výrazně
navazuje na historické rysy románského
slohu. Máme zde do činění se slohem
typickým pro sakrální stavby bývalého
území pruského státu. Druhým niským
monumentálním objektem je klášter
misijního řádu verbistů na ul. Rodziewiczówny, jenž reprezentuje neogotický sloh. Vzhledem k rozlehlosti tohoto
architektonického komplexu, jenž tvoří
kostel, klášter a hospodářské budovy,
nenajdeme na území města a dokonce
ani v celém Opolsku druhý takový, který by se mu mohl vyrovnat. Stavba byla
zahájena v roce 1892 a o rok později již
bylo možné začít komplex obývat. Kostel
byl vysvěcen teprve v roce 1907. Jedná se
o stavbu, která svými architektonickými
rysy navazuje na typické gotické katedrály. Architektura kostela, jenž patří
k početným slezským příkladům novogotického slohu, se však od ostatních liší
svými imponujícími rozměry. Architektonický komplex verbistů byl určen pro
školní účely a těm slouží dodnes.
V letech 1889–1895 byl modernizován
v novogotickém slohu rovněž kostel sv.
Jakuba a sv. Anežky v Nise. Tehdy byla
postavena nová klenba v hlavní lodi,
položena podlaha a dostavěna západní
kruchta (dnešní hlavní vchod). Kamenný vchod je bohatě zdoben novogotickými kružbami, fiálami a sochami. Modernizaci řídil Jozef Eberts.
Jiný objekt, tentokrát v novorománském slohu, můžeme uvidět v pohraničních Mikulovicích. V roce 1897 tvořilo
zdejší farnost 5534 věřících. V souvislosti s tím bylo rozhodnuto, že by měl
být postaven nový, mnohem větší kostel.
Poslední mše ve starém kostele proběhla 21. března 1903 a 11. června byl již
položen základní kámen nové svatyně,
kterou projektoval brněnský architekt
Richard Völkel. Novorománská silueta
kostela tvoří dodnes hlavní dominantu
vesnice. Uvnitř se nachází renesanční
náhrobní deska z roku 1605 majitele
vesnice Wolfa Bibritschého a basreliéf,
wiczówny Str. Im Jahre 1900 ließen sich
Franziskaner an der heutigen Wojska
Polskiego Allee nieder und zwei Jahre
später begannen sie mit dem Bau der
Kirche und des Klosters. Wir haben hier
mit einem für Sakralbauten der ehemaligen preußischen Gebiete typischen
Stil zu tun. Das zweite monumentale
Objekt ist das Kloster des Ordens der
Steyler Missionare an Rodziewiczówny
Str. die den Stil der Neugotik vertritt.
Wegen der Ausmäße dieser architektonischen Anlage, die aus einer Kirche,
einem Kloster und Wirtschaftsbauten
besteht, ist sie auf dem Stadtgebiet und
sogar im ganzen Oppelner Land ohnegleichen. Mit der Stiftung dieser Anlage
wurde 1892 begonnen, ein Jahr später
stand die Anlage fast fertig zum Einziehen. Die Kirche wurde erst 1907 eingeweiht. Dieses Bauwerk knüpft in seinen
architektonischen Formen an typisch
gotische Dombauten an. Die zur zahlreichen schlesischen Beispielen neugotischer Kirchen zählende Architektur der
Kirche zeichnet sich ihnen gegenüber
durch ihre imponierende Größe aus.
Die architektonische Anlage der Steyler
Missionare wurde für Schulzwecke konzipiert und diesem Zweck dient sie bis
heute.
In den Jahren 1889–1895 wurde im Geiste der Neugotik auch die Jakobuskirche
umgebaut. Es wurden damals neue Gewölben im Hauptschiff eingesetzt, neue
Fußböden verlegt und der Westkreuzgang
(heutiger Haupteingang) dazu gebaut. Der
aus Stein gemauerte Eingang ist reichlich
mit neugotischem Stabwerk, Maßwerk,
Vorsprüngen und figürlichen Darstellungen geschmückt. Die Modernisierungsarbeiten leitete Josef Eberts. Ein anderes,
in dem Fall neoromanisches Objekt können wir in der Grenzortschaft Niklasdorf
besichtigen. Die hiesige Pfarrgemeinde
zählte 5534 Mitglieder. Im Zausammenhang damit beschloss man eine neue, wesentlich größere Kirche zu errichten. Die
letzte Messe wurde in der alten Kirche am
21. März 1903 abgehalten und am 11. Juni
wurde der Grundstein für die neue Kirche, entworfen durch den Architekten aus
Brünn Richard Völkel, gelegt. Der neoromanische Körper der Kirche beherrscht
bis heute die Dorflandschaft. Im Inneren
befinden sich eine Grabplatte aus dem
Jahre 1605 für den Dorfeigentümer Wolf
Bibritsche sowie das die Kreuzigung und
33
nia msza w starej świątyni odbyła się
21 marca 1903 r., a 11 czerwca poświęcono kamień węgielny pod nowy kościół,
zaprojektowany przez brneńskiego architekta Richarda Völkela. Neoromańska
bryła kościoła do dzisiaj dominuje nad
wsią. Wewnątrz znajduje się renesansowa płyta nagrobna właściciela wsi Wolfa Bibritsche z 1605 roku oraz płaskorzeźba przedstawiająca ukrzyżowanie
i czterech ewangelistów. Drugi zabytek
neoromański, niestety prawie zupełnie
nieznany, znajduje się w Jeseniku na terenie byłego klasztoru urszulanek. To
kaplica p.w. Panny Marii, sfinansowana
przez biskupa wrocławskiego, kardynała Georga Koppa, wybudowana w 1897
roku. W podziękowaniu fundatorowi,
siostry umieściły na ścianie kaplicznej
absydy wizerunek św. Jerzego, patrona kardynała. Kaplica swą architekturą
przypomina wczesnochrześcijańską bazylikę romańską. Obecnie odbywają się
w niej koncerty i wystawy malarskie.
Kolejnym obiektem neoromańskim
położonym w dolinie Białej Głuchołaskiej jest, nazywany jej perłą, kościół
parafialny w Českej Vsi. Od samego
początku wioska należała do parafii Jesenik, dokąd też uczęszczano na msze.
We wsi stała jedynie drewniana kaplica p.w. św. Dominika, datowana na
rok 1695. W 1910 roku powołano stowarzyszenie katolickie, którego celem
miała być budowa nowej świątyni. Niestety wybuch I wojny światowej opóźnił
i skomplikował te zamierzenia. W latach
20. gmina musiała zakupić od miejscowych zakładów nowy teren. Kościół
w Českej Vsi zaprojektował w 1925 roku
Anton Schneider z Marianskich Lazni.
Jego koncepcję zaaprobował biskup
wrocławski Adolf Bertram, który jednocześnie wsparł inwestycję finansowo.
Biskup dokonał też konsekracji kościoła
26 września 1928 roku, nadając mu wezwanie św. Józefa.
Innym, położonym w Jeseniku, XIX-wiecznym zabytkiem nawiązującym do
przeszłości jest neogotycki kościół ewangelicki, znajdujący się przy wyjeździe
z miasta w kierunku Głuchołaz. Świątynia ufundowana została przez Mariannę
Orańską, żonę królewicza pruskiego Albrechta Hohenzollerna, syna Fryderyka
Wilhelma III. Królewna, mieszkająca
przez pewien czas w swym pałacyku
w Bilej Vodzie koło Javornika, odwiedzi-
34
představující Ukřižování a čtyři evangelisty. Druhá novorománská památka,
bohužel téměř zcela neznámá, se nachází v Jeseníku na území bývalého kláštera
voršilek. Jedná se o kapli Panny Marie,
kterou nechal na své náklady postavit
vratislavský biskup kard. Georg Kopp
v roce 1897. Jako výraz díku zakladateli umístily sestry na stěně apsidy v kapli
obraz sv. Jiřího, kardinálova patrona.
Kaple připomínala svou architekturou
raně křesťanskou románskou baziliku.
V současné době se zde konají koncerty
a malířské výstavy.
Dalším novorománským objektem,
nacházejícím se v údolí Bílé Jesenické,
který je považován za její perlu, je farní kostel v České Vsi. Původně vesnice
patřila k farnosti v Jeseníku, kam se také
chodilo na mše. Ve vsi se nacházela pouze dřevěná kaple sv. Dominika, datovaná do roku 1695. V roce 1910 se sešel
katolický spolek, jehož cílem bylo iniciovat stavbu nového kostela. Bohužel
vypuknutí první světové války zpozdilo
a zkomplikovalo tyto snahy. Ve dvacátých letech musela obec odkoupit od
místních podniků nové území. Kostel
v České Vsi vznikl podle projektu Anto-
die vier Evangelisten darstellende Relief. Das zweite neoromanische Denkmal, leider fast völlig unbekannt, befindet sich in Freiwaldau, auf dem Gebiet
des ehemaligen Ursulinenklosters. Es
ist die Marienkapelle, gestiftet durch
den Breslauer Bischof Kardinal Georg
Kopp, im Jahre 1897 erbaut. Als Dank
an den Stifter brachten die Nonnen an
die Wand der Kapellenapsis das Bild des
Schutzheiligen des Kardinals Georg an.
Mit seiner Architektur erinnert die Kapelle an eine frühchristliche romanische
Basilika. Heutzutage finden dort Konzerte und Ausstellungen statt.
Ein weiteres neoromanisches Objekt im Biele-Tal ist die als seine Perle
bezeichnete Pfarrkirche in Böhmischdorf. Vom Anfang an gehörte das Dorf
zur Gemeinde Freiwaldau, wohin man
auch zu Messen ging. Im Dorf stand
nur eine auf 1695 datierte St. Dominikus-Holzkapelle. Im Jahre 1910 wurde
ein katholischer Verband gegründet,
dessen Ziel der Bau des neuen Gotteshauses sein sollte. Leider zögerte der
Ausbruch des 1. Weltkriegs dieses Vorhaben hinaus und machte die Dinge
schwieriger. In den 20er Jahren musste
die Gemeinde ein neues Grundstück
von lokalen Betrieben erwerben. Die
Kirche in Böhmischdorf wurde 1925
durch Anton Schneider aus Marienbad
entworfen. Ihr Konzept genehmigte
Breslauer Fürstbischof Adolf Bertram,
der gleichzeitig den Bau finanziell unterstützte. Der Bischof weihte auch die
Kirche am 26. September 1928 dem heiligen Josef ein. Ein anderes in Freiwaldau befindliches Baudenkmal aus dem
19. Jahrhundert, das an die Vergangenheit anknüpft, ist die neugotische evangelische Kirche, die sich am Stadtausgang in Richtung Ziegenhals befindet.
Die Kirche wurde durch Marianne der
Niederlande, Ehefrau des preußischen
Königssohnes Albrecht Hohenzollern,
Sohnes Friedrich Wilhelms III. gestiftet.
Die Königstochter, die eine Zeit lang in
ihrem Schlösschen in Weißwasser bei
Jauernig verweilte, besuchte Freiwaldau im September 1880 zum Anlass der
Konfirmation zwei einheimischer evangelischer Jugendlichen. Der Grundstein
wurde am 13. Oktober 1881 gelegt. Das
Grundstück selbst wurde ein halbes Jahr
zuvor durch die evangelische Gemeinde
in Freiwaldau erworben. Die Bauarbei-
ła Jesenik we wrześniu 1880 roku, przy
okazji konfirmacji, czyli bierzmowania
dwójki młodych miejscowych ewangelików. Kamień węgielny pod budowę
położono 13 października 1881 roku.
Sama działka została wykupiona przez
ewangelicki zbór w Jeseniku pół roku
wcześniej. Prace budowlane zakończono już w 1882 roku, a w roku następnym
wykończono wnętrze kościoła, zawieszono dzwon i zakupiono organy. Już
wówczas jeseniccy protestanci posiadali
własną parafię.
Doskonałym przykładem architektury neobarokowej są hełmy wież głuchołaskiej fary. Ich budowę wraz z wzniesieniem przylegających do nich klatek
schodowych rozpoczęto na początku
XX wieku. Projekt nowych zwieńczeń
opracował w 1905 roku Hans Poelzig
– profesor Szkoły Rzemiosł Budowlanych we Wrocławiu. Nawiązał w nim do
formy znanej z kościoła parafialnego
w Złotoryi. Zaprojektował neobarokowe
trzyprześwitowe hełmy, których dolna
partia na rzucie kwadratu przechodzi
w formę ośmioboczną. Obie wieże zostały połączone przejściem-galerią na
wysokości pierwszego prześwitu. Jako
zwieńczenie wykorzystano, zachowane
z poprzedniej konstrukcji, gałki z krzyżami. Poelzig był również autorem
dwóch symetrycznych klatek schodowych, nakrytych dachami pulpitowymi,
wystrojem nawiązującymi do elewacji
barokowego korpusu.
Architektura uzdrowiskowa
– malownicze tło wyjazdów
po zdrowie i wypoczynek.
W rozwijających się od połowy XIX
wieku uzdrowiskach na terenie Jesenika i Lipovych Lazni, a później także
Głuchołaz, powstawały budowle związane ściśle z tym rodzajem działalności.
Zbudowane w XIX i na początku XX
wieku sanatoria, domy zdrojowe, wille,
pensjonaty, a nawet dworce kolejowe,
nie tylko świadczą o tradycjach lecznictwa uzdrowiskowego na tym obszarze,
ale także stanowią specyficzną kategorię architektury uzdrowiskowej. Wille
i pensjonaty naśladowały w formie,
bądź tylko detalu dekoracyjnym popularny dla architektury europejskich
uzdrowisk styl szwajcarski, zwany też
tyrolskim. Są to budowle z licznymi
nína Schneidera z Mariánských Lázní
v roce 1925. Jeho koncepci schválil vratislavský biskup Adolf Bertram, který investici finančně podpořil. Biskup
zasvětil kostel sv. Jozefovi 26. září 1928.
Jinou historickou památkou z 19. století v Jeseníku, jež navazuje na minulost,
je novogotický evangelický kostel, který
se nachází při výjezdu z města směrem
do Głuchołaz. Kostel byl postaven na
náklady Marianny Oranžské, manželky
pruského prince Albrechta Hohenzollerna, syna Fridricha Viléma III. Královna, jež žila po určitou dobu ve svém
zámečku v Bílé Vodě poblíž Javorníku,
navštívila v září 1880 Jeseník při příležitosti konfirmace, čili biřmování
dvou místních mladých evangelíků.
Základní kámen byl položen 13. října
1881. Samotný pozemek byl vykoupen
o půl roku dříve evangelickým sborem
v Jeseníku. Stavební práce byly ukončeny již v roce 1882 a následujícího roku
byly dokončeny interiéry, pověšen zvon
a zakoupeny varhany. Jeseničtí protestanti tak získali veliký farní kostel.
Dokonalým příkladem novobarokní
architektury jsou kopule věže głuchołazského kostela. Jejich stavba společně
se schodištěm, které k nim vede, byla
zahájena na začátku 20. století. Projekt
nových kopulí připravil v roce 1905 Hans
Poelzig, profesor stavebního učiliště ve
Vratislavi. Navázal v něm na formy, jež
byly známy z farního kostela ve městě
Złotoryja. Navrhl novobarokní kopule
se třemi okenními otvory, jejichž dolní
čtvercový profil přechází v osmistěnný.
Obě věže byly spojeny přechodem-galerií na úrovni prvního okenního otvoru.
Na vrcholu kopule byla umístěna koule
s kříži, zachovaná z předchozí konstrukce. Poelzig byl rovněž autorem dvou
symetrických schodišť, jež byla zastřešena jednospádovými střechami, ozdobou
navazující na průčelí barokního celku.
Lázeňská architektura –
malebné pozadí výjezdů
za zdravím a odpočinkem
V lázních na území Jeseníku, Lipových Lázní a později i Głuchołaz,
k jejichž rozvoji docházelo od poloviny
19. století, vznikaly stavby, jež byly úzce
spjaty s tímto typem aktivit. Postavená
v 19. století a na začátku 20. století sana-
ten wurden bereits 1882 abgeschlossen
und in dem darauf folgenden Jahr vollendete man das Innere der Kirche, hing
die Glocke auf und erwarb die Orgel.
Schon damals besaßen Reformierte in
Freiwaldau ihre eigene Pfarrgemeinde.
Hervorragendes Beispiel für die neobarocke Architektur sind die Turmhelme
der Pfarrkirche in Ziegenhals. Mit ihrem Bau samt Errichtung der anliegenden Treppenhäuser wurde Anfang des
20. Jahrhunderts begonnen. Den Entwurf neuer Abschlüsse erarbeitete 1905
Hans Poelzig – Professor an der Schule
für Bauhandwerk in Breslau. Er entwarf
neubarocke Dreilichthelme, derer untere Partie auf dem quadratischen Grundriss in eine achteckige Form überging.
Beide Türme wurden mit einer Galerie
auf der Höhe des ersten Lichtes verbunden. Als Abschluss wurden die aus der
älteren Konstruktion erhalten gebliebene Knöpfe mit Kreuzen eingesetzt. Poelzig entwarf auch zwei symmetrische, mit
Pultdächern bedeckte Treppenhäuser,
die mit ihrer Ausstattung an die Fassade
des barocken Körpers anknüpften.
Die Kurort-Architektur
– schöner Hintergrund
für Gesundheitsund Erholungsreisen
In den sich seit der Mitte des 19. Jahrhunderts entwickelnden Bädern auf
dem Gebiet von Freiwaldau und Nieder
Lindenwiese und später auch Ziegenhals, entstanden Bauwerke, die eng mit
diesem Tätigkeitsbereich verbunden
waren. Die im 19. Jahrhundert erbauten Sanatorien, Kurhäuser, Villen, Pensionen und sogar Eisenbahnstationen
zeugen nicht nur von den Traditionen
der Kurbehandlung auf diesem Gebiet,
sondern sie stellen auch eine besondere
Kategorie der Kurort-Architektur dar.
Villen und Pensionen ahmten in ihrer
Form beziehungsweise nur in dekorativen Details den in der Architektur europäischer Kurorte beliebten Schweizer
Stil, auch Tiroler Stil genannt, nach. Die
Bauwerke sind mit zahlreichen Türmchen, Windfängen und Veranden, mit
Überdachungen bedeckt, versehen. Charakteristisches Merkmal ist die reichhaltige Schnitzerei-Verzierung.
Das interessanteste Beispiel für die
Kurort-Architektur ist das Kurhaus
35
wieżyczkami oraz gankami i werandami, osłoniętymi zadaszeniami. Cechą
charakterystyczną jest bogata, ażurowa
dekoracja snycerska. Najciekawszym zabytkiem architektury zdrojowej jest
sanatorium „Priessnitz”, górujące nad
uzdrowiskiem Gräfenberg w Jeseniku. Ten rozległy trzypiętrowy budynek
z poddaszem został zbudowany w roku
1910 według projektu wiedeńskiego
architekta Leopolda Bauera. Front budynku ożywiono ryzalitem, w którym
umieszczono reprezentacyjne wejście
i loggie. Ryzality z loggiami usytuowano
symetrycznie także w narożach budowli.
Loggie, tarasy i wieżyczki stanowią doskonałe miejsca widokowe, pozwalające
podziwiać panoramę Jeseników. Bryła
budynku nawiązuje do neobaroku, zaś
w detalu architektonicznym reprezentuje secesję.
Drugim przykładem budownictwa
zdrojowego jest dawny dom zdrojowy
„Ferdinadsbad” (od 1919 roku - „Marienfried”), obecnie Ośrodek Caritas
Diecezji Opolskiej „Skowronek” w Głuchołazach. Zbudowano go w 1882 roku.
Eklektyczna architektura budynku wykorzystuje formy nawiązujące zarówno do baroku, jak i secesji (dekoracja
elewacji frontowej). Ponadto snycersko
opracowane detale: ażurowe osłony
szczytów elewacji i lambrekin na krawędzi zadaszenia tarasu elewacji frontowej
stanowią motywy charakterystyczne dla
stylu szwajcarskiego.
Z działalnością uzdrowiskową związane są także wolnostojące rzeźby upa-
36
toria, lázeňské domy, vily, penzionáty
a dokonce i železniční nádraží svědčí
nejen o lázeňských tradicích na tomto
území, ale představují rovněž specifickou kategorii lázeňské architektury. Vily
a penzionáty napodobovaly, přestože jen
v ozdobných detailech, „švýcarský sloh”,
zvaný též „tyrolským”, jenž byl tehdy velmi oblíbený v architektuře evropských
lázní. Jde o stavby s početnými věžičkami, balkóny a verandami s přístřešky.
Charakteristickým rysem tohoto slohu
je bohatá ažurová řezbářská výzdoba.
Nejzajímavější památkou lázeňské
architektury je sanatorium „Priessnitz”,
jež se tyčí nad lázněmi v Jeseníku. Tato
rozsáhlá třípatrová budova s podkrovím byla postavena v roce 1910 podle
projektu vídeňského architekta Leopolda Bauera. Průčelí budovy je oživeno
rizalitem, v němž se nachází reprezentativní vchod a lodžie. Rizality s lodžiemi
byly symetricky rozmístěny rovněž na
nárožích budovy. Lodžie, terasy a věžičky jsou dokonalým vyhlídkovým místem, odkud je možné obdivovat panorama Jeseníků. Silueta budovy navazuje na
novobaroko, avšak v architektonických
detailech reprezentuje secesi.
Druhým příkladem lázeňského stavitelství je bývalý lázeňský dům „Ferdinadsbad” (od roku 1919 „Marienfried”),
v současné době Centrum charity Opolské diecéze „Skowronek” v Głuchołazech. Byl postaven v roce 1882. V eklektické architektuře budovy se uplatňují
formy, jež navazují na baroko i na secesi
(dekorace průčelí). Řezbářské detai-
„Priessnitz”, das den Kurort Gräfenberg-Freiwaldau beherrscht. Das geräumige dreistöckige Haus mit Dachgeschoss
wurde im Jahre 1910 nach dem Entwurf
des Wiener Architekten Leopold Bauer erbaut. Die Frontfassade des Hauses
wurde mit einem Vorsprung belebt, in
dem der repräsentative Eingang und
Loggien platziert sind. Loggien, Terrassen und Türmchen bilden hervorragende Aussichtspunkte, die das Panorama
von Altvatergebirge bewundern lassen.
Der Baukörper knüpft an Neubarock an
und im architektonischen Detail vertritt
er den Jugendstil.
Ein zweites Beispiel für den Kurbau
ist die alte Kurhalle „Ferdinadsbad” (seit
1919 „Marienfried”), heute Caritas-Zentrum der Diözese Oppeln „Skowronek” („Lerche”) in Ziegenhals. Sie
wurde 1882 erbaut. Die eklektische Architektur des Hauses nutzt die Formen,
die sowohl an Barock als auch an den
Jugendstil anknüpfen (Dekoration der
Frontfassade). Darüber hinaus stellen
die schnitzerisch bearbeiteten Details:
Durchbruchsverkleidungen der Fassadengiebel und Schabracke am Rand der
Überdachung der Terrasse der Frontfassade die für den Schweizer Stil typischen
Motive dar.
Mit dem Kurbetrieb sind auch freistehende Figuren verbunden, die die Person des Begründers der Wasserbehandlung und des Gründers des Kurortes in
Freiwaldau Vincenz Prießnitz verewigen. Am bekanntesten ist die 1909 enthüllte Skulptur von Josef Obeth. Sie gilt
miętniające postać twórcy wodolecznictwa i założyciela uzdrowiska w Jeseniku
Vincenza Priessnitza.
Najbardziej znaną jest rzeźba Josefa
Obetha, odsłonięta w 1909 roku. Uchodzi ona za dzieło wybitne i jedno z oryginalniejszych, jakie powstały w tym czasie
na terenie całej monarchii habsburskiej.
Pomnik będący tzw. rzeźbą grupową
ma 10 metrów szerokości, 5 metrów wysokości i 6 metrów głębokości. W centralnym miejscu usytuowana jest postać Priessnitza o wysokości 2,85 m. Po
jego prawej stronie alegoria choroby,
przedstawiająca trzy nienaturalnie powykrzywiane ludzkie postacie oraz kontuzjowane zwierzęta. Wszystkie wydają
się być wpatrzone w jesenickiego twórcę
wodolecznictwa. Natomiast po stronie
lewej przedstawione są, pełne siły witalnej, postacie mężczyzny i kobiety z dzieckiem, symbolizujące zbawienne efekty
kuracji Priesssnitza.
Innym pomnikiem poświęconym
Priessnitzowi jest tzw. Pomnik Czeski
ustawiony w 1874 roku na początku kolonady zdrojowej na Gräfenbergu. Jego
twórcą był najwybitniejszy czeski rzeźbiarz przełomu XIX i XX wieku – Josef
Vaclav Myslbek. Dolną część pomnika
stanowi masywny, bogato profilowany
granitowy cokół. Na górnej, wykonanej
z piaskowca i zwieńczonej czworokątną
podstawą, posadowiono metalową rzeźbę Higiei – greckiej bogini zdrowia.
Na cokole umieszczono okrągły medalion z portretem Priesssnitza. Pomnik
ten jest jedynym dziełem J.V. Myslbeka
na Śląsku.
Architektura zdrojowa towarzyszyła
rozwojowi uzdrowisk w ich najlepszym
okresie, będąc malowniczym tłem wyjazdów do wód po zdrowie i wypoczynek, wyjazdów, o których dziś czytamy
w dawnych pamiętnikach.
ly – ažurování na průčelí a lambrekýn
na okraji zastřešení terasy na průčelí
– představují naopak motivy, charakteristické pro „švýcarský sloh”.
S lázeňskou činností souvisí rovněž
volně stojící sochy, jež připomínají zakladatele vodoléčby a lázní v Jeseníku, Vincenta Priessnitze. Nejznámější je socha
Josefa Obetha, odhalená v roce 1909.
Je považována za jedno z vynikajících
a originálnějších děl, jež tehdy vzniklo
na území celé habsburské monarchie.
Pomník, jenž je sousoším, dosahuje šířky 10 m, výšky 5 m a hloubky 6 m. Uprostřed je umístěna postava Priessnitze
o výšce 2,85 m. Po jeho pravé straně se
nachází alegorie nemoci: představuje tři
nepřirozeně pokroucené lidské postavy
a postižená zvířata. Zdá se, že všechny
sochy hledí na jesenického zakladatele
vodoléčby. Naopak po jeho levé straně
jsou představeny postavy muže a ženy
s dítětem, plné síly a vitality, jež symbolizují spásné účinky Priesssnitzovy léčby.
Jiným pomníkem, věnovaným Priessnitzovi, je tzv. „Český pomník”, postavený v roce 1874 na začátku lázeňské
kolonády na Gräfenbergu. Autorem je
nejvýznamnější český sochař přelomu
19. a 20. století Josef Václav Myslbek.
Dolní část pomníku tvoří masivní,
bohatě profilovaný žulový podstavec.
Na horní části, vykonané z pískovce
a zakončené čtyřstěnným podstavcem,
je posazena kovová socha Hygiei – řecké
bohyně zdraví. Na hlavním podstavci se
nachází kulatý medailón s Priesssnitzovým portrétem. Tento pomník je jediným Myslbekovým dílem ve Slezsku.
Lázeňská architektura doprovázela rozvoj lázní v období jejich největšího rozkvětu a tvořila malebné pozadí „výjezdů k vodě” za zdravím a odpočinkem,
výjezdů, o kterých ještě dnes můžeme
číst v někdejších denících.
Po wojennej pożodze
Po válečných požárech
Działania wojenne szczęśliwie ominęły samo pogranicze. Rosjanie po wykrwawieniu się w 1944 roku na Przełęczy Dukielskiej omijali wszelkie tereny
górskie posuwając się jak najszybciej na
zachód. Tego szczęścia nie miała niestety stolica byłego księstwa – Nysa – pod
koniec 1944 roku ogłoszona twierdzą.
Oblegana od połowy marca 1945
roku, pomimo opuszczenia jej po kilku
Samotnému pohraničí se válečné akce
úspěšně vyhnuly. Rusové po vykrvácení v Dukelském průsmyku v roce 1944
nechtěli procházet horskými terény
a postupovali co nejrychleji na západ.
Takové štěstí však nepotkalo hlavní
město bývalého knížectví Nisu, jež byla
koncem roku 1944 prohlášena za „město pevnost”. Nisa, která byla od poloviny března obléhána, přestože ji němec-
als hervorragendes Werk und eines der
originellsten, die zu der Zeit auf dem
Gebiet der gesamten habsburgischen
Monarchie entstanden sind. Das Denkmal, die sog. Gruppenskulptur, ist 10 m
breit, 5 m hoch und 6 m tief. An zentraler Stelle befindet sich die 2,85 m große
Figur von Prießnitz. An seiner rechten
Seite steht die Allegorie der Krankheit:
drei unnatürlich verkrümmte menschliche Gestalten sowie verwundete Tiere. Alle scheinen zum Freiwaldauer
Begründer der Wasserkurbehandlung
zu blicken. An der linken Seite dagegen sind lebensstarke Gestalten – eines
Mannes und einer Frau mit Kind – dargestellt, die die heilbringende Ergebnisse der Prießnitz-Kur verkörpern.
Ein anderes, Prießnitz gewidmetes
Denkmal ist das sog. Böhmische Denkmal, das 1874 am Beginn des Kursäulengangs auf Gräfenberg aufgestellt wurde.
Sein Schöpfer ist der herausragende
tschechische Bildhauer der Wende des
19. und des 20. Jahrhunderts – Josef
Vaclav Myslbek. Den unteren Teil des
Denkmals bildet der massive, reichhaltig
profilierte Granitsockel. Auf dem oberen, aus Sandstein gehauenen und mit
der viereckigen Basis abgekrönten Teil
wurde die Metallfigur von Hygea – griechischer Göttin der Gesundheit aufgestellt. Am Sockel wurde ein rundes Medaillon mit einem Porträt von Prießnitz
angebracht. Das Denkmal ist das einzige
Werk von J.V. Myslbek in Schlesien.
Die Kurarchitektur begleitete die Entwicklung der Kurorte in ihrer besten
Zeit, indem sie reizvollen Hintergrund
für die Kurreisen, von denen wir heute
in alten Memoiren lesen, bildete.
Nach dem Kriegsbrand
Das Grenzgebiet selbst blieb vom
Kriegsgeschehen glücklicherweise verschont. Die Russen, nachdem sie 1944
am Dukla–Gebirgsspaß viel Blut vergossen haben, mieden nämlich Gebirgsregionen und drangen nach Westen vor.
Die Hauptstadt des ehemaligen Fürstentums hatte weniger Glück. Neiße wurde
Ende 1944 zur Festung erklärt. Seit Mitte März belagert, obwohl es nach einigen
Tagen von seiner deutschen Besatzung
verlassen wurde, wurde Neiße zu 80%
zerstört. Ihre Tragödie hat die Stadt
jedoch nicht nur den Frontkämpfen zu
37
dniach przez niemiecką załogę, uległa
zniszczeniom w ponad 80%. Miasto jednak zawdzięcza swą tragedię nie tylko
walkom frontowym. Proces niszczenia
Nysy był wynikiem m.in. bombardowań
lotniczych podczas operacji opolskiej,
wysadzania zakładów przemysłowych
przez wycofujące się wojska niemieckie
oraz ostrzałów artyleryjskich prowadzonych głównie w kierunku górującej nad
miastem „katedry” i ratusza. Niestety, rychłe zajęcie przez Rosjan „Festung Neisse” nie zapobiegło niszczeniu miasta.
Rozpoczęły się grabieże i dokonywane przez żołnierzy dla zatarcia śladów szabrownictwa, podpalenia. Tak
naprawdę ostateczny wyrok na „śląski
Rzym” zapadł jednak pięć lat po wojnie.
W kwietniu 1950 roku, kiedy rozebrano wszystkie nadające się do rozbiórki
budynki, zapadła decyzja Zarządu Miejskiego o likwidacji większości ocalałych
z pożogi kamienic.
Totalne burzenie śródmieścia rozpoczęło się, co prawda, za zgodą władz
miejskich, ale przede wszystkim z inicjatywy ministerstw i urzędów centralnych.
Dzisiaj o dawnej świetności Nysy świadczą jedynie pojedyncze obiekty lub zachowane niewielkie fragmenty dzielnic,
na przykład Plac Solny.
Podobna historia spotkała również jesenicki rynek. Renesansowo-barokową
zabudowę rynku miejscowa Rada Narodowa postanowiła w 1970 roku zastąpić
socrealistycznymi, bezstylowymi blokami, pozostawiając jedynie ratusz, budynek drogerii i dwa hotele.
38
ká posádka opustila již po několika
dnech, byla zničena ve více než 80%.
Město přitom „vděčí” za své škody
nejen postupující frontě. Na válečných
škodách Nisy se podepsaly mj. letecké
bombardování během opolské operace, vyhazování průmyslových podniků do vzduchu ustupující německou
armádou a dělostřelecké ostřelování,
zaměřené především na „katedrálu”,
tyčící se nad městem, a na radnici.
Bohužel rychlé získání „Festung Neisse” Rusy nezabránilo dalším škodám
ve městě. Ruští vojáci začali s rabováním a následným podpalováním,
aby zahladili stopy po svém loupení.
Ve skutečnosti byl však konečný rozsudek nad „Slezským Římem” vynesen
pět let po válce. V dubnu roku 1950,
kdy byly zbourány všechny budovy
určené k demolici, rozhodly městské
orgány o odstranění většiny měšťanských domů, zachovaných po válečných událostech.
K úplnému bourání centra města
sice došlo se souhlasem městské samosprávy, ale hlavní iniciativa připadla
ministerstvu a ústředním úřadům.
O někdejší slávě Nisy dnes svědčí pouze
jednotlivé objekty nebo neveliké úseky
některých čtvrtí, např. Solné náměstí.
Podobný osud potkal i jesenické
náměstí. Místní Městský Národní
výbor se v roce 1970 rozhodl nahradit
renesančně-barokní zástavbu náměstí
socrealistickými, nestylovými paneláky. Zachovala se pouze radnice, budova drogerie a dva hotely.
verdanken. Die Zerstörung Neißes resultierte unter anderem aus Luftangriffen
während der Aktion Oppeln, Sprengen
der Industriebetriebe durch die zurückziehenden deutschen Truppen sowie
Artilleriebeschuss, hauptsächlich in
Richtung der die Stadt beherrschenden
„Kathedrale” und des Rathauses. Leider
konnte baldige Eroberung der Festung
Neiße durch die Russen ihre Zerstörung
nicht verhindern. Es begannen Plünderungen und Brände, die durch Soldaten
entfacht wurden, um Spuren der Diebstähle zu verwischen. Das endgültige
Urteil für das „schlesische Rom” wurde
jedoch fünf Jahre nach dem Kriege gefällt. Im April 1950, als sämtliche baufällige Objekte abgerissen worden sind,
beschloß der Stadtrat, die meisten vom
Kriegsbrand verschonten Bauten zu beseitigen.
Die totale Abbruchsaktion in der Innenstadt begann zwar mit Genehmigung
der Stadtbehörden, jedoch auf Veranlassung der Ministerien und Zentralämter.
Heute zeugen vereinzelte Bauwerke und
erhaltene kleine Fragmente von Stadtvierteln, wie der Salzmarkt, von der alten Pracht der Stadt Neiße.
Ähnliches Schicksal wurde auch dem
Freiwaldauer Markt zuteil. Der lokale
Nationalrat beschloss 1970, die Bauwerke im Stil der Renaissance und des
Barock durch stillose Blockhäuser im
Geiste des sozialistischen Realismus zu
ersetzen. Übrig geblieben sind lediglich
das Rathaus, der Drogeriemarkt und
zwei Hotels.
ZABYTKI POWIATU NYSKIEGO
PAMÁTKY OKRESU NISA
DENKMÄLER IM LANDKREIS NEISSE
fot. Kazimierz Staszków
Kościół św. Piotra i Pawła w Nysie
Kostel sv. Petra a Pavla v Nise
St. Peter-und Paul-Kirche in Neiße
40
fot. Kazimierz Staszków
Klasztor Bożogrobców w Nysie
Klášter křížovníků s červeným křížem v Nise
Kloster der Ritter zum Heiligen Grab in Neiße
41
fot. Kazimierz Staszków
Rynek Solny w Nysie – widok na Klasztor sióstr Elżbietanek
Solné náměstí v Nise – pohled na klášter alžbětinek
Salzmarkt in Neiße – Aussicht zum Kloster der Grauen Schwester von der hl. Elisabeth
42
fot. Kazimierz Staszków
Fragment fasady
Detail fasády
Fassadenfragment
fot. Kazimierz Staszków
Kościół Wniebowzięcia Najświętszej Marii Panny na Rynku Solnym w Nysie
Kostel Nanebevzetí Panny Marie na Solném nám. v Nise
Maria-Himmelfahrtskirche auf dem Salzmarkt in Neiße
43
fot. Kazimierz Staszków
Kościół św. Jakuba i Agnieszki w Nysie
Kostel sv. Jakuba a sv. Anežky v Nise
Jakobuskirche in Neiße
44
fot. Kazimierz Staszków
Epitafium biskupa Wacława z Legnicy
Náhrobní deska biskupa Václava z Legnice
Epitaph für Bischof Wenzel von Liegnitz
fot. Kazimierz Staszków
Ołtarz
Oltář
Altar
45
fot. Kazimierz Staszków
Piękna Studnia w Nysie
Krásna studna v Nise
Schöner Brunnen in Neiße
46
fot. Kazimierz Staszków
Piękna Studnia w Nysie
Krásna studna v Nise
Schöner Brunnen in Neiße
47
fot. Kazimierz Staszków
fot. Kazimierz Staszków
Fontanna Trytona w Nysie
Tritonova kašna v Nise
Tritonbrunnen in Neiße
Fontanna Trytona w Nysie
Tritonova kašna v Nise
Tritonbrunnen in Neiße
Fontanna Trytona w Nysie
Tritonova kašna v Nise
Tritonbrunnen in Neiße
48
fot. Kazimierz Staszków
fot. Krzysztof Miśniakiewicz
Brama Carolinum w Nysie
Brána Carolinum v Nise
Tor zum Carolinum in Neiße
49
fot. Kazimierz Staszków
Pałac Biskupi (obecnie siedziba Muzeum) w Nysie
Biskupský palác (dnes sídlo muzea) v Nise
Bischofspalais in Neiße (heute Museumssitz)
50